Zbyněk Hrbata
1982 narozen v Moravské Třebové
2000–2005 studium na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě
2001–2006 provozuje fotografický ateliér Modelového centra pod vedením akad.soch. Oldřicha Rujbra na Fakultě architektury VUT v Brně
2010–2013 žije v Dublinu a pracuje v jednom z nejstarších dublinských fotoateliérů specializovaném na restaurování starých fotografií
2014 v Praze společně s Emou Vlčkovou zakládá Studio Fotorevival specializované na digitální restaurování starých fotografií
Více informací a fotografií najdete na stránce zbynekhrbata.com a fotorevival.cz.
Mustang versus Bangladéš
V roce 2013 jsme se společně s přítelkyní Emou Vlčkovou vydali na půlroční cestu Asií. Vybrané fotografie pochází ze dvou zemí, z nichž jedna reprezentuje křehký a ohrožený svět unikátní kultury Horního Mustangu v Nepálu a druhá naopak extrémně přelidněnou, chudou a stále rostoucí Bangladéš.
Bangladéš je cestou do minulosti a možná i budoucnosti našeho světa. Strávili jsme zde dva měsíce a několik prvních dnů jsme byli přesvědčeni, že jsme se ocitli na jiné planetě. Na území o něco větším než je rozloha Československa žije bezmála sto osmdesát milionů lidí. Při vší snaze si neumím představit, jak by fungovala společnost v České Republice, pokud by nás tu žilo, řekněme desetkrát více.
Velká část z těchto lidí nevlastní z pohledu průměrného Evropana vlastně skoro nic.
Tato země je také asi jednou z posledních v regionu, kterou stále ještě nezdeformoval masový turismus, jednoduše proto, že zde až na pár výjimek, žádný turismus neexistuje. Pro normálního turistu je zde stále příliš nepohodlně. Navíc se jedná o muslimskou zemi, takže ani pivo si zde jen tak nedáte. Mám v živé paměti, jak jsem po jednom obzvláště náročném dni zoufale zadával do googlu „how to get alcohol in Chittagong“. Bylo to poměrně náročné a drahé, ale sehnal jsem.
Odměnou za vše nepohodlí vám však bude status „super star“, na hony vzdálený „chodící peněžence“.
Výslechů typu kdo jsi, odkud jsi, co tu děláš a kdo je ta žena vedle tebe budete absolvovat desítky denně jen proto, aby po nich následoval údiv, že jste skuteční turisté, poté nefalšovaná hrdost na jejich zemi, kterou jste se rozhodli dobrovolně navštívit, pozvání na čaj a poté vaše adopce do nové rodiny a program na dalších několik dní dopředu.
Myslím, že je důležité, obzvláště v dnešní době, kdy jsou média přesycena islamofobní kampaní upozornit na fakt, že na tomto světě žijí miliony normálních muslimů, jejichž pohostinnost a upřímnost je odzbrojující.
Přestože je tato země považována za jednu z nejchudších a nejzaostalejších v asijském regionu, v kontextu muslimských zemí je mimořádně zajímavá. Devadesát procent obyvatel vyznává islám, jedná se ale o sekulární stát a roli ministerského předsedy i roli vůdce opozice zastávají dvě ženy.
Sheikh Hasina a Khaleda Zia, dcery dvou nejvýznamnějších osobností boje za nezávislost, spolu soupeří o moc a vliv už více než patnáct let.
Konzervativní islamistické tendence reprezentuje strana Jamaat-e-Islami. Během bangladéšské války za nezávislost její příslušníci kolaborovali s pákistánskou armádou. Nyní jsou, včetně nejvyšších vůdců, souzeni za vyvražďování hinduistické minority a další válečné zločiny.
V bangladéšských represivních složkách zaujímají specifický status takzvané jednotky RAB (Rapid Action Batalion). Povětšinou se jedná o ex-vojáky a policisty a mají mimořádný respekt. Místní jejich působení popisují slovy: „pokud je někde velký problém, přijedou RAB a pokud někam přijedou RAB, mají tzv. „permission to kill“. Na rozdíl od obyčejných policistů nemají bambusové hole ale opakovací brokovnice, jezdí v černých pick-upech a v jejich řadách slouží překvapivě i ženy.
Přes všechnu špínu a bídu, které budete dennodenně svědky, je Bangladéš veskrze pozitivní země. Lidé si váží nezávislosti, kterou si vybojovali v brutální válce s Pákistánem, budoucnost vidí pozitivně a jsou pyšní na jakoukoli, byť sebemenší změnu k lepšímu.
Samostatnou kapitolou je chlouba země a tažná síla celého hospodářství – textilní průmysl. V továrnách roztroušených po celé zemi šijí statisíce lidí, včetně dětí, oblečení věhlasných značek, ve kterém se my cítíme tak skvěle.
Tempem, nad kterým by švadleny ze zkrachovalého Krasu bledli závistí, dokážou ušít desítky košil denně, pokud by si ale chtěli jednu z nich sami koupit u nás v Evropě, museli by utratit více než polovinu svého měsíčního platu. Samostatnou reportáž z jedné z mnoha těchto továren si můžete přečíst zde. Vyčerpávající pohled na danou problematiku najdete ve skvělé knize „Bez loga“ od Naomi Klein.
Pro fotografa je ale tato země skvělá. Zatímco se zbytek regionu pomalu transformuje v safari, kde se turisté s obřími teleobjektivy snaží ulovit nejlepší snímek z exotické dovolené (sám se řadím mezi ně) často za hranicí důstojnosti účastněných, v Bangladéši to občas vypadá, že se s vámi nebo vámi chtějí nechat vyfotit úplně všichni. Jakmile vyfotíte na trhu prodejce masa, čeká vás maraton fotografování s dalšími prodejci, hrdě pózujícími se svými melouny, zmrzlinou, cigaretami, prostě čímkoli.
Za celé dva měsíce se mi stalo jen jednou, že jsem nemohl fotografovat. Procházel jsem se společně s naším bangladéšským přítelem a průvodcem Dipuem podél řeky v přístavu v hlavním městě Dháce. Nad místem, které by šlo z pohledu lidí žijících v přepychu prvního světa označit vzrušujícím slovem „slum“ právě zapadalo slunce a já uviděl pouličního holiče, který právě dokončoval úpravu fantastického plnovousu jednoho z rykšáků. Vše bylo dokonalé, světlo, místo, krůpěje potu na holičově čele i odlesk břitvy v západu slunce. Po předchozích zkušenostech jsem se ani neptal, jen jsem se usmál a začal fotit. Zasypala mě sprška nadávek a Dipu mi jasně naznačil, že bychom měli raději jít. Později jsem se ho u čaje ptal, v čem byl problém. Holič prý křičel, že bych za ty fotografie určitě dostal nějaké peníze. Chápu ho.
Líbí se mi, že i jedni z nejchudších mají na to, aby si mohli zajít k holiči, byť se špinavou břitvou a nepřestane mě fascinovat, že jsme to byli většinou my, kdo byl nejšpinavější, nejpropocenější a nejzaprášenější široko daleko. Dodnes nevím, jak to dělají, ale nejednou nás odvážel domů rykšák v tak čisté košili, že jsem mu ji v tu chvíli z celého srdce záviděl… Armani… samozřejmě.
Království Lo, nebo také Horní Mustang, autonomní region, vyprahlá náhorní plošina na severu Nepálu hraničící s Tibetem, odkud tudy putovaly karavany se solí, místo, kde hledali útočiště tibetští partyzáni v padesátých letech po invazi Číny, zapomenutý a až do roku 1992 pro cizince uzavřený region v dešťovém stínu Annapurny. Tím vším je tohle území o rozloze zhruba dvou tisíc kilometrů čtverečních. A v neposlední řadě také bohužel jedním z posledních míst na Zemi, kde stále ještě přežívá tibetská kultura a náboženství v původní podobě. Říká se, že dnes už je Mustang bohužel dávno tibetštější než Tibet.
První oficiální zmínky se datují od roku 1380, kdy jej zakládá buddhistický vojevůdce Ame Pal. Díky své strategické poloze se stává významným obchodním centrem a přes jeho území vedou důležité obchodní stezky spojující Himaláje s Indií. Na konci 18. století je anektován Nepálem, ale i poté si zachovává jistou míru autonomie. V roce 2008 (po desetileté tzv. Nepálské lidové válce) se ve volbách stává nejsilnější silou v zemi maoistická Komunistická strana Nepálu, která je silně orientována na Čínu. Nepálští komunisté si záhy uvědomili ekonomický potenciál oblasti a usurpují si většinu příjmů.
Díky vidině velkého turistického potenciálu celé oblasti se zde začíná projektovat výstavba silnice spojující Káthmándú s Čínou, která pravděpodobně naprosto zničujícím způsobem znásilní místní krajinu, přivede do oblasti tisíce nových turistů, jejichž počet je dnes alespoň částečně regulován nepřístupností a poměrně vysokými poplatky za vstup, které v době naší návštěvy dělají 1000 dolarů za deset dní na osobu. Deset dní je maximální doba, kterou zde můžete zůstat.
Nebylo to poprvé, co jsme na naší cestě navštívili odlehlou oblast, jejíž krása bere dech a jejíž kouzlo spočívá hlavně v tom, že je zatím příliš nepřístupná pro běžné turisty. Nezáleží na tom, zda se jedná o živoucí mosty v Cherrapunji v Indii nebo o Mustang v Nepálu. Vždy jsme slyšeli stejné nářky. „Číňané nám tu chtějí postavit silnici, my ji ale nechceme a nepotřebujeme.“
Odpornost nepálských komunistů skvěle ilustruje případ Itala Luigiho, který žije v hlavním městě Mustangu – Lo-Manthangu. Více než pět let zde restauruje vzácné buddhistické fresky. Přestože se zásadním způsobem podílí na záchraně kulturně-historického dědictví, dodnes mu nebyl odpuštěn denní stodolarový poplatek. Platí jej za něj Sharon Stone.
Peníze za trek a všechna povolení ke vstupu jsme platili v rupiích. S igelitkou plnou peněz jsem postával v Káthmándú u místa zvaného „Garden of Eden“ a čekal na předání. Během čekání jsem pozoroval žebračku hrající si se svým dítětem na protější straně silnice. Vypadali šťastně a já si připadal jako idiot.
Pokud chcete navštívit Mustang směrem z Nepálu, musíte se nejprve dostat do Jomsomu. Tohle městečko ve výšce 2800 metrů je regionálním správním a obchodním centrem se stálou vojenskou posádkou a hlavně letištěm, které má pověst jednoho z nejnebezpečnějších na světě. Letové okno, během kterého počasí umožňuje vzlétnout nebo přistát trvá jen pár hodin, většinou před desátou hodinou ranní a není výjimkou, že jsou lety na několik dní zrušeny. Bohužel praxe je taková, že tyto dny čekání se vám započítávají do vašeho desetidenního povolení pro vstup do Mustangu. Je to loterie, ale pokud vám vyjde, při přeletu nad himálajskými vrcholky vás čeká životní podívaná.
Jestliže vám počasí nepřeje, nebo se bojíte létat, můžete se do Jomsomu vydat tak jako my, po zemi. Bude to nesrovnatelně delší a rozhodně ne, bezpečnější. Cestou vystřídáte nepřeberné množství dopravních prostředků od taxíku, autobusu, jeepu až po traktor a pochopíte, že limity těchto vozidel jsou nepředstavitelně dál, než jste kdy předpokládali a že fyzika nefunguje.
Přes všechna tato omezení je zde turistů více než bychom čekali. Mustang je mimořádně atraktivní především pro Francouze. V roce 1964 napsal francouzský etnolog Michel Peissel první cestopis z této oblasti „Ztracené tibetské království“ a tato kniha je ve Francii dodnes velmi populární.
Současný, byť od roku 2008 už jen neformální král Horního Mustangu Jigme Palbar Bista se vyjádřil, že jeho přáním je, aby království navštěvovalo méně než tisíc turistů ročně v zájmu zachování původní kultury. (V době naší cesty navštěvuje Mustang několik tisíc turistů ročně.) Kořeny jeho rodu lze vysledovat přímo k Ame Palovi, on sám je symbolem boje za tibetskou kulturu a nezpochybnitelnou autoritou. V šedesátých letech například umožnil partyzánům trénovaným agenty CIA využít Mustang pro své základny v boji za osvobození Tibetu.
Naším průvodcem byl Migmar. Narodil se v Tibetu, je mu asi čtyřicet let, ale přesně to neví, (tito lidé přesný věk neřeší, protože to pro ně není důležité) a před patnácti lety utekl do Nepálu. Celá jeho rodina zůstala. V následujících letech svůj domov několikrát ilegálně navštívil a v roce 2006 během mírného uvolnění poměrů se mu podařilo dostat přes hranice mladší sestru. Tibetští uprchlíci dostávají v Nepálu automaticky azyl a uprchlický statut, díky čemuž zde vznikla silná tibetská komunita. Zpočátku pracoval pro svého strýce jako porter a díky turistům, kterým několik let nosil batohy, se naučil anglicky a propracoval se až na pozici šerpy v cestovní agentuře patřící bratru prince Mustangu. Právě tito uprchlíci jsou nejlepšími průvodci do této oblasti, hovoří stejným jazykem, znají místní poměry a sám Migmar nám potvrzuje, že má cesty sem rád, má tu přátele a připomíná mu to jeho život v Tibetu.
Slova jako „Nepál“ a „Tibet“ stále vyvolávají mezi lidmi pocit jakési mystiky a tajemství. Ve skutečnosti je ale Nepál čím dál víc komerčnější zemí, kde s vámi už obchodníci občas nechtějí ani smlouvat a Lhasa se proměnila v betonové sídliště.
Mustang tak zůstává jedním z posledních míst, kde přežívá tibetská kultura. Chrání ho jeho odlehlost a částečná autonomie. Co jej nyní asi ohrožuje nejvíc, je právě turismus a peníze které z něj plynou a pomalu proměňují životní styl místních obyvatel. Lomcoval mnou vztek a stud když jsem pozoroval, jak francouzská rodinka vrací jídlo, protože to přece nejsou správné boloňské špagety. Kdo sakra cestuje tisíce kilometrů někam do Himalájí, aby si tam objednal špagety.
Dalším problémem je změna klimatu. Celá oblast leží v dešťovém stínu a většina obydlí je postavena z nepálených cihel. V posledních letech ale začíná pršet mnohem častěji a domy se prostě začínají rozpouštět.
Deset dní je příliš krátká doba na to, aby člověk mohl hlouběji poznat zdejší životní styl. A i kdybyste náhodou mohli zůstat déle, jsem přesvědčen, že lidé by si vás tak jednoduše, jako například ve zmíněné Bangaldéši, k tělu nepustili. Většinu času jsem měl pocit, že jsme spíše tolerováni než vítáni. Oni nepotřebují nás ani naše peníze.
Odjížděl jsem s pocitem, že bohužel to nejlepší co bychom pro tohle nesmírně zajímavé a dech beroucí místo mohli udělat, je nejezdit tam, a když už ano, netrvat na tom, že k večeři musíte mít špagety.
Mustang
Bangladéš
