BÁSNÍK / ROMÁN O IVANU BLATNÉM - ukázka
1
„Tož vypravuj mně něco o tom vašem ateliéru surrealistickém.“
Ivan si zapálí cigaretu a překotně začne líčit své dojmy z nového čísla revue Minotaure, kde všechny nejvíc zaujala Brassaîova zoomorfní naklíčená brambora… Pak se ale přizná, že jemu osobně přijdou srozumitelnější vaječné skořápky na houslích Fany Povolného.
„A jak často se vlastně scházíte?“ vpadne do Ivanova zadýchaného výkladu Slávek s pohledem uvízlým kdesi v koruně kaštanu a přihladí si na břicho zelenou kravatu, která doteď ležela na stole jako vypuštěný had.
„Každou sobotu, skoro…,“ stihne říct Ivánek, než hospodský rozrazí hlučně bokem dveře s půllitrem napěněného piva a džbánkem rubínového vína.
Sotva postaví pití před oba hosty a má se k odchodu, spustí Nezval:
„Ó, zázračná hudbo dní! Surrealistické soboty jsou bílé jako posmrtná maska kněze, a já miluji bílé soboty, Ivánku, miluji ty balonky, které snadno rozpoznáš od sobot šedivých, hnědých, pepitových, květovaných nebo pihovatých! Stejně rozpoznáš sobotu zářijovou od soboty listopadové, která je jako hřbet silnice, po níž se plouží kola s doutnající korbou, ó kdepak, sobota je pro mne algebraickým číslem, za které je možné dosadit jakýkoliv počet…“
„Obávej se, Ivánku, dne, kdy tě již nevzruší vlak!“ ocituje bez přechodu svého zamilovaného Apollinaira.
Crains qu’un jour un train ne t’émeuve plus!
„Pásmo si musíš, Ivánku, přečíst, to je letiště, z něhož startuje Breton, Picabia i Éluard; byl to právě Apollinaire, L’Enchanteur Pourrissant, kdo vymyslel už za války název surrealismus…“
Nyní však Nezvala zaujmou dvě hezké dívky, které se baví německy a nahlížejí přes plot do zahrádky. Spiklenecky zmáčkne ruku Ivánkovi a hledí drze přímo na ně. Dívky se usmívají, dokonce zamávají, ale pak pokračují v cestě.
„Představ si, že v této chvíli jsem obklopen, a cítím to náhle všude, atmosférou, jakou už jsem přesně zažil, když vypukla válka.“
Oba se napijí, Nezval má zvlhlé oči.
Ivánka Apollinairův vlak zaujal. Nejspíš je pro surrealismus zrozen, protože vlak ho vzrušuje neustále. Občas chodí k ovocnářským zahradám a zelinářským skleníkům na jižní předměstí, kde už se Svitava začne vymykat regulaci a téměř každé jaro se rozlije do širých luk a podél kolejí, které vedou vlaky na Břeclav a k Vídni. Může být něco nostalgičtějšího než pískající vlak vezoucí lidi do nedohledné dálky vstříc jiným životům? A něco krásnějšího než vlající chvost dýmu, z něhož hřeben větru vyčesává smutné jiskry!
Po šesti deci vína vše kamsi uniká…
2
V dubnu 1935 přijíždí pražským rychlíkem do Brna André Breton…
Je to celkem nepatrná událost pro surrealismus, ale mimořádný okamžik pro mládence z Plotní ulice. Nezval vede svého hosta rychle do centra, aby jej před zdejší radnicí upozornil na „nahodilé setkání radnice, krokodila a kola“; pak mu spěchá představit „brněnskou Gisèle Prassinos“ čili Katy King, dceru surrealistického nakladatele Jíchy.
Pravá Gisèle z městečka Nanterre dokázala ve čtrnácti letech vytvářet metodou automatického psaní „nejneobvyklejší a nejpodivuhodnější obrazy“, takže „ohromila surrealisty silou své imaginace“ a její objevitel Breton přísahal, že na ni všichni básníci žárlí.
Libušce Jíchové k postavení přední české surrealistky stačilo, že se nechala krátce po maturitě svést rujným Slávkem… A nejzajímavějšími surrealistickými básněmi, které kdy napsala, jsou pasáže dopisů, popisující praxi na pitevně.
Ale Bretonův program je nabitý; už večer přednáší v Husově sboru U botanické zahrady… a i zde se Nezval činí:
„Toto jsou, Mistře, mladí místní surrealisté, les jeunes surréalistes locaux, velmi talentovaní mládenci…“
Ivan Blatný s Janem Tomešem vytahují z tašek čerstvě vydané výtisky Spojitých nádob.
Než se podepíše, ulpí Breton pohledem na zajímavé obálce. Její autorkou je Toyen. Breton viděl tu drobnou pevnou dívku s chlapeckou tváří a pánskými polobotkami předevčírem poprvé, ale přáteli už zůstanou nadosmrti. Malířce se podaří to, po čem Nezval celé roky marně toužil: získat směnou za svou spontánní lásku a oddanost alespoň Bretonovu plnou přízeň a větší příchylnost…
„Stokrát jsem směl dovolit svým očím, aby se znovu a znovu vracely k horoucím hvězdám Bretonových pohledů!“ volá Nezval o rok později ze stránek své pařížské bible Ulice Gît-le-Coeur. Odjíždí právě z Paříže, vyklání se z okna — a vtom mu ve vlakovém kupé samovolně exploduje lahev šumivého vína.
Rád by pohlédl do Bretonových očí po sto prvé, ale místo toho musí kapesníčkem utírat sukni polité starší dámy. Mezi omluvami se vrhá zpátky k oknu, zanechav dámu vlastnímu osudu — vlak na Gare de l’Est se dal neúprosně do pohybu. Stejným zalepeným kapesníkem mává a mává, malý Benjamin Péret na nástupišti je menší a menší, až se stane nejmenším surrealistickým básníkem na světě, a Nezval vysíleně klesne na své místo. Dáma kamsi odešla, za okny se míhají domy; v šapitó Slávkovy rozpálené hlavy víří balonky dní, které jsou v tuto chvíli již nenávratně minulostí. Jak smutné je loučení se smrtelnými lidmi, pomyslí si, zvláště je-li člověk sám předurčen smrti. Jaká nepatrná věc bude moci způsobit, že se již nikdy nesetkají.
Madame se vrací do kupé a častuje ho sprškou vulgárních francouzských slov…
3
V pátek 3. května 1948 sedí v brněnské kavárně Flora skupina mladých autorů se svým patronem Františkem Halasem. Předvčerejší oslavy Svátku práce zanechaly pachuť jako v poslední době vlastně všechno. Komunisté se snažili — s ohledem na blížící se volby — organizovat průvody v duchu někdejších veselic, jenže málokomu bylo do smíchu. Na velikých fotografiích se naposledy sešli, bok po boku, Stalin, Beneš a Gottwald.
I tady ve Floře ještě sedí u jednoho stolu chlapci, které osud rychle rozfouká do zcela opačných koutů; vedou se protistátní řeči, opilý Halas usnul s čelem opřeným o stůl.
Hřmot propagandistických děl doléhá denně z ulic do lidských příbytků a hospod. Nelze pochybovat, že se rozhořel nový boj a že bude mít své oběti. Z pohledu stratégů a plánovačů lepší budoucnosti neznamenají pěšáci nic; v jejich dlaních se tisíce a miliony konkrétních lidí rychle mění v jednu velkou kouli plastelíny: lid.
Kdosi vytáhne prvomájové vydání Rovnosti, kde vyšla kryptická povídka o Ivanu Blatném:
„Tohle, hoši, stojí za to; četli jste?“
Bohumír Polách, synek armádního důstojníka, kterému už táhne na padesát, se rozhodl komunistům ukázat, že se na něj budou moci spolehnout. Je autorem řady poměrně úspěšných operetních libret — a opereta je přece žánr do každé doby. Nevadila náckům, proč by ji měli zakazovat komunisti. Jenom je třeba dát se vidět…
„To jsem ani nevěděl, že ho Blatný znal.“
Rozpačité ticho kolem stolu přeruší rána; kdosi u vedlejšího stolu srazil na zem prázdný půllitr.
Halas prudce zvedne hlavu a mžourá před sebe…
„Kde je Skácel?!“ vyhrkne v náhlém úleku.
„Šel na záchod…“ řekne Jarda Dresler.
„Tak to je dobrý…“ uklidní se Halas a tiše dodá:
„Myslel jsem, že nás šel udat.“
Pak se napije vína, nevadí, že není jeho. Kainar, kterému sklenice s vínem patří, chce vědět, jestli František zná dobře toho Polácha, jestli ví, co je zač. No ovšem, odfrkne si kdysi noblesní Halas a cituje s ironií v hlase čísi pochvalnou kritiku, podle níž Poláchova libreta „vynikají invenční svěžestí a bodrým humorem“.
„Tak to si poslechněte, ten bodrý humor! To by se Ivan jistě smíchy potrhal.“
4
Třicet let žil Ivan Blatný odkázán na podporu, kterou mu poskytoval stát.
V době, kdy pobýval v Hope House, činila 15,30 liber na týden. Dvanáct liber padlo na byt a stravu, necelé tři a půl libry si mohl Blatný ponechat na drobné výdaje. Bylo to tehdy mnohem víc než dneska… a stejné kapesné básníkovi zůstalo i v St. Clement’s Hospital.
Nyní je ovšem na cestě z Kanady více než 760 dolarů!
„Šek přikládám k dopisu,“ píše tři dny před Štědrým večerem Josef Škvorecký. „Ta suma obsahuje Ivanův honorář za celý náklad plus 500 dolarů, které nakladatelství poslal jeden starší ctitel české poezie z Toronta. Ivanovou novou knihou byl tak nadšený, že neváhal poslat takto velkorysý šek.“
Peníze přijdou na účet Suffolk Area Health Authority — a Blatný žádá, aby mu byly vyplaceny do posledního halíře. Na otázku, co bude s tolika penězi dělat, odpoví bez zaváhání: koupí si cigarety a čokoládu.
V tu chvíli ovšem do idylky vpadne Frances jako střemhlavý letoun a nekompromisně určí, aby Ivanovi vypláceli maximálně jednu libru týdně…
Když o dva roky později pošle neznámý „donátor a ctitel z Paříže“ na Blatného nemocniční účet 455 liber, situace se do puntíku opakuje.
Další peníze přijdou z německého Sternu, z lokálního Observeru či od norské televize… a od roku 1980 přispívá Blatnému pravidelnými částkami také Jiří Kolář.
Stav Ivanova účtu bude nadále proměnlivý, ale už nikdy se nestane, že by byl prázdný.
Frances, která se tak pečlivě starala, aby Blatný neutratil všechny své peníze za blbosti, přidává půvabnou historku, jak si Ivan vydělávání peněz oblíbil.
„Podařilo se mi zařídit, aby směl psát básničky v rámci pracovní terapie. Byl šťastný, protože předtím ho nutili dělat práce, které nesnášel. Když jsem ale po čase přišla na návštěvu, řekli mi, že Blatný nechce ani psát. Skutečně?! Nechtěla jsem tomu uvěřit. A pak se ukázalo, že trval na tom, aby ho za psaní básní platili stejně jako ty, kteří tkali koberce nebo vyráběli stínítka na stolní lampy.
Šla jsem za ním a řekla jsem mu, že je opravdu hrozně líný, ale on se na mě velmi vážně podíval a řekl:
,To se pleteš, Frances, básníci pracují velmi tvrdě.‘“