Tání chůze - Recenze, rozhovory
Milan Exner, Tvar 21/1998
… Bylo mu pětadvacet, když se lámala železná opona, a o dva roky víc, když vydal první sbírku. Pozornost vzbudily Decimy (jeho třetí kniha)… a událostí slibuje být Tání chůze… Reiner se v Tání chůze pevnou nohou potácí mezi dvěma polohami: ta první je něžná, velmi něžná, jak ukazuje nezvalovská variace na Sbohem a šáteček, kde se jen s vypětím všech (tvořivých) sil ubrání slzám. Táž citová poloha je symbolizována názvem sbírky: „tání chůze“ ve stejnojmenné básni je mallarméovsky komponovaná metafora soumraku, zrcadlení vlastní postavy na hladině a ještě dalších významů, které by dohromady vydaly na menší studii. Druhá Reinerova poloha je rouhavá. Reiner dokáže bravurně fingovat rytmickou neohrabanost: to je rovina ironie (řekněme) formální; podobným grifem tvaruje i slovní zásobu. Navíc si v poslední době dokázal vytvořit žánr, který mu (zdá se) velmi vyhovuje: chtěl bych ho označit jako ironickou romanci. Ironie tu není (jen) v tónu: je v destrukci romaneskní linie a v složitých významových vazbách; ty posouvají celý text do roviny metafory o příběhu. Takové básně jako Post coitum nebo Švédská trojka jsou mistrovskými kousky svého druhu: zvlášť ta druhá představuje text, za nímž stojí navýsost promyšlená básnická práce. Sečteno a podtrženo: Reiner je nejlepší vždycky tam, kde metrum praská ve švech! To je případ sbírky Tání chůze a to je taky hlavní důvod, proč tuto knihu stavím vedle jeho prvotiny před obě zbývající do první řady, což znamená i: do první řady současné poezie.