Tento večer – výbor
MIKULÁŠSKÁ NOC
Možný je všecko přišel povídá
Málo platný už prej to nejde von už šel
Takovejch deset minut ve středu po poledni
Prej cosi tbc byly to souchotě
Anežko co ste hned smutná cizí člověk
Na malou chvílu Ke mně Anežko
Vochutnejte tady sem vám dones
Každý ovoce je dobrý Anežko
Jak se to rozloupne To je jak třeba hrušky
Ne žádný jádro to je čistě kost.
Takový dreky já nejím. Nemá to žádnou cenu.
A jak se menoval? Počkejte Souchotě
Copak vám na tym To sem neviděl
A tady někdo sakra zase drobil
Pod malým okénkem vedoucím na chodbu
kde právě Mikuláš
Krvavé chuchchch chuch val chuch
Mikuláš s griotkou kapající z dlouhých bílých vousů
Prej cosi tbc
Prosím vás kam mám dát ten talíř ještě věří
Podívej se taťko co pré sem koupila naší Lenynce
Takový děcko bambulatý pěkný
Co už má na knížce hned jak se narodila
Košíček pěknou pannu to pré pod stromek
Proč jsem tak nešťastná že nemám žádný děcko!
Fanynko zaplať Nedám ti ani grécar
Kam ty peníze dáváš Žereš je nebo co?
To na mě neplatí ten tvůj šmajchl sbohem
Cigáne jeden Cigánské prolhané
Co já se nazmrzám To není žádné med
Vonehdá přídu dom Co von tam sviňa dělal
Pré vod Koruny Ňákó finétlu
Tak já to zaplatím Kolik seš dlužné lumpe
Co já se nazmrzám Co já se natento!
Zavřete už tu bódu! A děte spat.
UDÁLOST
Všecky se právě někam chystaly.
Ptal jsem se Hedvičky, kam jedou.
Na pohřeb.
Prý hrozně nerada. V těch vyšlapaných botkách.
Nových by bylo škoda v tomto počasí.
Na viaduktu láteřily vlaky.
Nakonec všichni.
Hrozně neradi.
Tak se tam mějte dobře.
Všecky se usmály.
Švagrová čistila boty.
Pršelo. Nashledanou.
BÁSEŇ V CIZÍM BYTĚ
Zkusím to, zahrát svoje zoufalství,
Tak jako v černošských básních, jen několika tóny,
Mé nástroje!
Píši dnes v jiném, cizím pokoji,
Píši dnes v jiném, cizím pokoji,
Jsem sám.
Je slyšet prostý smutný popěvek,
Je slyšet prostý smutný popěvek,
V kterém jsou jistě slova: Miluji tě.
Můj přítel odjel, nechal mě v svém bytě.
A ty jsi tam.
Tam, kde je slunce a radost,
Tam, kde je slunce a radost
A vzduch.
Píši dnes v jiném, cizím pokoji,
Mé nástroje!
Zkusím to, zahrát svoje zoufalství,
Tak jako v černošských básních, jen několika tóny,
Tak jako v černošských básních, jen několika tóny,
Na staré věci toho pokoje.
Houpací křeslo, v kterém sedávali,
Houpací křeslo, v kterém sedávali
Rodiče, tety mého přítele!
Rodiče, tety, bratři, všichni známí,
Dřív než si pro ně přišla jejich mammy
(Řekni to tiše:) Smrt.
Jak se ta píseň zpívá!
Jak se ta píseň zpívá!
Bezmála vesele
Houpací křeslo, v kterém sedávali,
Houpací křeslo, v kterém sedávali
Rodiče, tety mého přítele
Kytice plné prachu
Kytice plné prachu
A stuh.
Píši dnes v jiném, cizím pokoji,
Píši dnes v jiném, cizím pokoji
A ty jsi tam.
Tam, kde je slunce a radost,
Tam, kde je slunce a radost
A vzduch.
Zkusím to, zahrát svoje zoufalství,
Tak jako v černošských básních, jen několika tóny,
Tak jako v černošských básních, jen několika tóny,
Jak Langston Hughes.
Hle, venku bzučí letadlo jak čmelák
A kočár, který čekal u kostela,
Se dává v klus.
Není to svatba má a tvoje,
Není to svatba má a tvoje,
A nežení se strýc,
Strýc, teta, bratři, sestry, všichni známí,
Pro které dávno přišla jejich mammy
Se světlem svic.
Ó řekni mi, že slyšíš,
Ó řekni mi, že slyšíš
Můj hlas!
Přišla jsi ke mně. Píši. Jsme tu sami.
Nechci se ještě setkat se svou mammy.
Až přijde čas.
A zkouším, zkouším píseň jediného světa.
V houpacím křesle sedávala teta
A strýc.
Ti jednou v noci přišli k nádraží,
Ti jednou v noci přišli k nádraží
A našli si svůj vůz.
Zkusím to, zahrát svoje zoufalství!
Zkusím to, zahrát svoje zoufalství!
A stvořit hudbu, samet svírající hrdlo!
A stvořit hudbu, samet svírající hrdlo!
Jak Langston Hughes.
Jak měsíc, stoupající nad harlemské střechy,
Nad spící klikatinu nocí bez útěchy,
Nad střechy Dornychu…
Na lampě bylo vidět malou můrku
A rychlík, jenž je nesl do Hamburku,
Už cválal potichu.
Kytice plné prachu,
Kytice plné prachu
A stolky váz.
Ó řekni mi, že slyšíš,
Ó řekni mi, že slyšíš
Můj hlas!
Hle, slunce v bytě herce
Se klade na koberce
A dávné vavříny.
Já zpívám. Zpívám dosud.
A lovím cizí osud,
Ukrytý za skříní.
Houpací křeslo, v kterém sedávali,
Houpací křeslo, v kterém sedávali
Strýček a teta mého přítele.
Do Ameriky! Sbohem! Už se balí!
Do Ameriky! Sbohem! Už se balí!
Jak se ta píseň zpívá! Skoro vesele!
Strýček měl, jak se říká,
Strýček měl, jak se říká
Tuláckou krev…
Na chodbě cvakla klika
A zazněl zpěv.
Nějaký jiný zdola.
Nějaký jiný zdola.
Zpěvy se křižují.
A kolovrátek volá:
Madame, já miluji…
Zkusil jsem zahrát v prázdném odpoledni
Melancholickou píseň na několik tónů,
Mé nástroje!
Kytice, křeslo, v kterém sedávali,
Kytice, křeslo, v kterém sedávali,
A dvě tři věci z hloubi pokoje.
Je slyšet prostý smutný popěvek,
Je slyšet prostý smutný popěvek
A zvuky měst.
Pro tebe hudbu, samet svírající hrdlo,
Pro tebe hudbu, samet svírající hrdlo
Jak útlá pěst.
ČERVEN
Za sto let možná jednou v tomto bytě
Otevře někdo starou knihovnu.
Slyšíš, jak venku prší za sto let?
Jak liják myje hnízda, stromy, keře?
Za sto let možná otevrou se dveře.
Za sto let.
Neznámý návštěvník uslyší zdola dům.
Údery, ticho, hlas. Plot skřípající vrátky.
A sáhne do přihrádky,
Tam kde se kupí svazky
Minorum gentium.
Zas padá jeden plátek z pivoňky,
Zas padá jeden plátek z pivoňky,
Uprostřed dějů děj.
A slunce trhá pleskající plachtu, hřeje
Provazy, prádlo, truhly na smetí.
Uprostřed velkých dějů malé děje.
Podletí.
Vlaštovko, srpe, moucho, dej mi útěchu!
Pan Strejček hubí mšice,
Slyším zpěv domovnice
A kapky cvrnkající ještě na plechu.
Za ploty duní kroky vojáků,
Za ploty duní kroky vojáků,
Velice vzdálené.
Rudoarmějské pluky?
Ještě ne.
Hadice šeptající v listí potichu!
A vosy,
V keři jak v hrací skříňce!
Pan Strejček nosí
Slepičince
V rezavém nočníku.
Za sto let možná jednou v tomto bytě
Otevře někdo starou knihovnu.
Budou v ní tyto verše? Za sto let?
Pivoňka opadala. Mlčí. Už se šeří.
Řekni mi, prosím – právě vyšel z dveří – ,
Jestli je čet!
– Ó malé příhody! Ó sto let staré lásky!
Já končím tento list a slyším zdola dům. -
A byly tam,
Tam, kde se kupí svazky
Minorum gentium?
SEDMÁ
Jak je to dobré, zas ty prosté věci,
Jablka, švestky, slívy na míse,
Jak je to dobré, zas ty prosté věci!
Jak je to dobré, slyšet skřípat z ticha
Zas nůžky zahradníka
Pro novou kytici!
Zaslechnout drnčet dole u podjezdu
Kočár a na něm pěticípou hvězdu
V mírové ulici!
Jak naplňují štěstím všecky věci!
Jak je to dobré, odvalená tího,
A jasno po plamenech výbuchů.
Plaménky, mečík… něco podzimního
Se vznáší ve vzduchu.
Jak je to sladké, vidět z mostu téci
Hladinu s listy, které sní
O starých básních, plných známých věcí,
Jež se tak dobře hodí do básní!
Jak je to dobré, zas ty prosté věci
Pro novou kytici!
Venku teď právě něco zatloukají
Uprostřed vůně dřeva truhláři.
Jak je to dobré, když je ozáří
To slunce, které vyšlo letos v máji.
Pamatuješ si ještě? Předtím v dubnu
Táhli jsme za rachotu těžkých bubnů
S vozíkem.
Útržek věty bloudí po aleji.
Těch drobných zvuků, jež se neustále chvějí
Nad tichem!
Možná, že zaharašil zámek, možná, že
Zpívalo part mé písně
Kolečko trakaře,
Možná, že kolík z prádla spadl na pažit,
Možná, že v konvi, pohozené na zahradě,
Nějaký plátek růže začal hnít,
Možná, že moli dojídali obsah sto let staré skříně,
Možná, že skřípe odnášený koš,
Možná, že přivřenými dveřmi vstoupil do předsíně
Listonoš.
Možná, že v chladném větru, který od včerejška duje,
Nějaká vlaštovka se právě rozhoduje,
Že odletí.
Listonoš. Vzpomínáš si? Nosíval mi psaní
S tvou pečetí.
Obloha je dnes rudě rýhovaná místy,
Tak jako táhne žloutky z nitra slepic krev.
Vezmi si tuto knížku za ty listy,
Vezmi si tento zpěv.
Jak je to dobré, zas ty prosté věci!
Možná, že moli dojídají sto let starý šat.
Kuchyňský kanár intonuje v kleci.
Jak je to dobré, zas ty těžké věci,
Ty těžké věci, láska například.
Oblohu, rudě rýhovanou místy,
Zrcadlí řeka s plujícími listy,
Jak je to dobré, živá, kolující krev!
Pro tebe tuto hudbu mezi všemi,
Pro tebe tuto hudbu o jediné zemi,
Pro tebe tento zpěv.
OSMÁ
V zahradě někdo stojí na zarostlém schůdku.
Vezmi si ještě tento chladný den!
Slyším, jak slečně odnaproti říká
(A nůžky zahradníka
S chřestotem okusují květy chryzantém),
Slyším, jak slečně odnaproti říká
(Vezmi si ještě tento chladný den!)
Uprostřed zahrad na zarostlém schůdku:
„Fialová je barva smutku.“
A první kapky tlukou do oken.
Jak poetickou větu řekl tento pán!
A jiné přilétají s větrem ze všech stran.
A jiné: Prkna, hrnce, dveře, sklenice.
Jak poetické věty
Říkají strýčci, tety
Uprostřed podjesenní tesknice.
Pán naklonil se k slečně (pršelo) a ta
Se rozechvěla.
Víš, to jsem chtěl.
Pomník těm drobným gestům života.
Vždyť věčnost se dá vyčíst také z trochy
V průjezdu zaslechnutých slov.
Pán naklonil se k slečně. Námět sochy
Pro hřbitov.
Dodnes tam stojí slečna na zarostlém schůdku,
Na hlavě ptačí trus.
Fialová je barva smutku.
Odjíždí fialový autobus.
Pán zadíval se slečně dlouze do očí.
Má v rukou klíšťky. Je to průvodčí.
Vezmi si ještě tento chladný den!
A jiné dny a všecky dny a noci.
Sem, tam, sem, tam se pohybují chodci.
A první kapky tlukou do oken.
Co hrají zítra? Skočím pro lístky.
V bytě zas vyletěly všecky pojistky.
Ještě si sednout venku na kvetoucí mez!
Léto už visí na tenounkém vlásku.
Potkat tě ještě a jít na procházku.
Pán naklonil se k slečně: „Jeden přes.“