Melancholické procházky – výbor
ZATÍMCO KRAJINA SE CHVĚLA V MOKRÉ KÁPI,
seděl jsi u stolu, vychladlý, prázdný, sám.
Nad černí deštníků, jež liják zkrápí… zkrápí…,
pomalu sunul čas hodiny k hodinám.
Daleko od lidí, daleko od cizoty
zbytečných hovorů a nudných veselí
hrál vítr nad městem a rozházel si noty,
démanty velkých krup. A římsy řinčely.
Před chvílí supěl vlak, tvůj vlak, kterým ses vracel
do staré krajiny z únavných marných cest,
a příval neklidu lodičky rozkymácel
a mžilo bez konce na kalný, chladný vjezd.
A mžilo bez konce na buben plynojemu,
na stěhovací vůz, na měkký šedý šál.
Přítel je kdesi tam… Stále se vracíš k němu
studeným prostorem, kde vítr kraloval.
Vysmýčil každý kout pro velké odcizení,
pro strašnou prázdnotu, pro úzkost, jež se chví,
jež hučí blíž a blíž a brzo vzkřikne: Není,
není už blízkosti a není přátelství.
Někdy jsi oslovil ty ostatní, ty cizí.
Jsou v jiných krajinách. Mlýn mele naprázdno.
Pod vlnou hladiny hluboko ve tmě mizí
neschůdné skalisko a hrbolaté dno.
V chaluhách jezera se mihne chápající
mlčení němých ryb a pluje tiše dál.
A voda zrcadlí hory a lesy spící
v šumotu havrana, jenž tudy odlétal.
Měděný strom jak blesk osvětlil náhle zemi,
vyšel jsem do deště omýt si zprahlé rty.
Tys jednou povídal: „Jsme němí, němí, němí.“
Tak tedy chvilku slyš mou Píseň němoty.
TEPRVE KVEČERU SE TROŠKU VYJASNILO.
Jablko obzoru a chladný siný stín
začaly pomalu hojivé tiché dílo,
z oblohy vonělo jak z mokrých jetelin.
Holubi létali děrami v okenicích
měkkého Tomáše a usedali naň
a přilévali vln na roucha světců spících,
na římsy, výklenky a na mechovou báň.
Trysk vody ustával a v páře stoupal oddech
jak útlé šeříky po harašení sprch,
poslední paprsek na starých Dómských schodech
opouštěl klikatě utichlý Zelný trh.
Na malém nádvoří, schouleném pod Petrovem,
rozlouskl podvečer potichu slupku ech,
ve vzduchu bez poskvrn a lehce fialovém,
v arkádách nad kašnou a u omytých střech.
Veřeje skřípaly a bzukot jménem žena
snášel se ze schodišť a stoupal z tmavých škvír.
Ó městské večery, ó místa opuštěná,
lampy a holé zdi, jež přelét netopýr!
Mozek jak velký chrup už hryže siluety,
zmačkané lucerny se lesknou z kalužin,
marný vůz přeludů, šeřením rozejetý,
rozepjal v ulicích svůj obrovitý stín.
ZNÁŠ DÁLKU? JÁ JI ZNÁM. NA STROPĚ, PLNÉM MUCH,
v ohyzdné světnici mám jazyk přilepený.
Je parno v ulicích, jak olej hustý vzduch,
kdosi se zasmál. Pes. Pomalá chůze ženy.
Jde, kolébá se, jde a svírá koleny,
bílými koleny a stehny naše mozky.
Záš dálku? Já ji znám. Proměny, proměny,
déšť trhá plakáty a stírá barvy. Trosky.
Z okna mám vyhlídku na pivovarský dvůr.
Tajemné jeskyně a ve dne sudy. Sudy.
Je ráno, drhnou zem. Lucerna mrtvých můr.
Znáš dálku? Já ji znám. A znám ji ve všem všudy.
ŠEL JSEM ZAS PO MĚSTĚ, JEŽ JE MI SOUZENO,
chladný a vypleněn až na jakési dno,
klášterní uličkou, kde páchnou pivní sudy.
Rostou tam hluchavky a nad zdí černý bez,
vyhnanec jako já, v smetišti hlodá rez,
v smetišti hlodá rez a v srdci hrůza z nudy.
Podzim jak lodní zvon se snášel nad keře,
když jsem si vzpomenul, že dole v klášteře
se jednou na cestách zastavil Apollinaire.
V ukryté zahradě dnes opět usedal,
krajiny v korunách se přelévaly dál,
dál jsem se opíjel, Viléme, vaším vínem.
A k hradbám stoupala ulice Pekařská
ve stínu kostelů – tudy jste kráčel snad.
A přece krásná pekařka
milence mění do roka sedmkrát…
Zde kdysi bývaly hampejzy před branami,
val domů nad nimi, kamenné ticho, dóm.
Jak nazvati ten stesk, stesk po všem, po nikom,
z výšiny nad řekou mávají sličné dámy.
Není tu řeka Rýn, jen Svratka, Svitava,
a přece také v nich se utopila asi
nějaká Loreley… voda si pohrává
pod skalou v údolí se slunečními vlasy.
A CIRKUS ODJÍŽDĚL, NAPOSLED JEŠTĚ HRÁL
na hrazdě v kopuli akrobat na kytaru.
V Křížové ulici stan, zahalený v páru,
vlhl a ztrácel se, odjížděl zvolna dál.
Do tmy a do zimy, kde nejsou stanice…
Vůz dodrkotal. Spí. Nic nevím o tom kraji.
Také se navrátím. Pohleď, jak odlétají
vysoko nad měsem šaškovy střevíce!
Také se navrátím jak lesy do ticha,
jak lesy v prosinci, neslyšně unášené.
Co ztratím? Neklid, stesk a týdny, které žene.
Hle, prázdný, prázdný sál a sen v něm pelichá.
NAD MĚSTEM LETĚLY ŠAŠKOVY STŘEVÍCE
a věci vypadlé ze zaprášené skříňky:
cár pestré kravaty, činely, dýmka, šminky,
kalhoty plné děr, špičatá čepice.
Pár barev, blednoucích při tomto odletu,
se chvělo ve vzduchu: rezavá, karmín, okry.
Můj štětec jako chřest, štíhlý a jitřní, mokrý,
si vysnil nuanci a svlažil paletu.
A míchal pozorně podzimní barvu. Nuže!
Od mizejících žen ochutnal ze rtů růž,
klad měkce liščí srst, hrst slunce na kaluž,
zachytil v zahradě poslední čmouhu růže.
SEDĚL JSEM VE STARÉ KAVÁRNĚ NA KOLIŠTI,
dosnil jsem dlouhý verš a zvolna jsem se zved.
Přišel čas loučení, projít se naposled.
Vítr se právě hnal po opuštěném hřišti.
Přišel čas loučení a před Měnínskou branou
se dívám naposled na krámky z pavučin.
Přelétá nad nimi neviditelný stín,
přišel čas refrénů, sbohem a nashledanou.
Jak jejich hudba jde, jak proudí sama, voní.
Na chochol bažanta zasvitlo slunce. Třpyt!
Zelený, kovový, chce brouky vyleštit.
Na poště na Orlí jsou stáje plné koní.
Slyš, jak se hladina pradávné studny vzdula!
Měsíc ji ozářil, Jan Jiří nad ní stál.
Tu socha ožívá, pták letí dál a dál
a tiše přechází po dvoře utonulá.
A v jiné ulici je malé město ze sna,
náměstí jako dlaň a věci, které tlí.
Hle, šňůra střevíčků! Než ptáci odlétli,
než ptáci odlétli, běžela s nimi vesna.
Pramen ji vyzouval a smáčel ji hlohy,
teď spí s ní karafy a kufr, opuštěn,
teď se tu houpají střevíčky mrtvých žen.
Vzpomenete si? Nárt – ach, štíhlá větev nohy!
Vy nohy, nohy žen, daleké, z Oněgina!
Jde, města odmyká, park s parkem večer spíná,
nádraží, schodiště a ploty tesknice.
V té chvíli víš, co je: být „raněn sudbou ženy“.
Je podzim. Na stole je košík ojíněný
a mezi rynglemi je plno měsíce.
NĚKDY JEM OKOUZLEN VYTÁHL Z DOMU PATY,
svítání chroustalo svůj mokrý karfiol,
karfiol oblohy, křehký a bělozlatý,
jejž steskem zakalil dým útlý jako stvol,
a na skle ovzduší jen malá stopa sazí
v těch řídkých čistých dnech tě městem doprovází.
Svítání chroustalo svůj orosený chřest
a všude na trzích voněly štíhlé svíce,
ty prsty Aurory, jež rodí Ivančice
(do koše spadla k nim třešňová ratolest).
Když ostří úsvitu již brukve rozkrájelo,
pozvedla jitřenka své zrůžovělé čelo.
Skořápka pukala, dnilo se pod víčky,
svítání opralo bělostné ředkvičky,
pod pláštěm pahorků jak spící ženské tělo
uprostřed lesů svých se Brno probouzelo.
KOUŘ VLAKŮ DÍVÁ SE, JAK PADÁ KRŮPĚJ ROSY
na vrásky baráků a unavených čel.
Tiše se otáčí, jak by se ohlížel,
jak by se ohlížel a hledal ještě cosi.