Brambora byla pomeranč mého dětství - Vesmířan
Vesmířan
„Děti,“ řekla nám učitelka Matějková, „protože brzy budeme slavit jednatřicáté výročí Vítězného února, přijde zítra na besedu první československý kosmonaut. Řekněte proto maminkám, ať vám navlečou nějaké pěkné oblečení, dívky si mohou přinést památníky, aby se vám mohl po besedě podepsat, chlapci si nebudou nosit zítra žvýkačky a Ivan Langr mi slíbí, že nebude vyvádět žádné pitomosti.“ „Jasan,“ řekl Ivan Langr. „Prosím?!“ „Že jasnač-ka, souško!“ „Langře, ty máš způsoby!“ Otočil jsem svou hlavu. Langr zrovna soustředěně porcoval nůžkami Lilin penál. Strčil jsem mu svou ruku pod nos a zahrozil pěstí. „No samozřejmě, Piolin!“ neunikl pohyb Matějkové. „Pioline, přijď za mnou o přestávce na chodbu, ano?“ Zazvonilo. „Víš, Pioline, vím, že toho máš moc,“ řekla Matějková na chodbě, kde konala dozor, „co kdyby sis zítra odpočinul? Že bys sem nemusel. Co ty na to?“ „Aha,“ pochopil Piolin a obkroužil si svou rukou obličej, „problém. Dvě hlavy.“ „No, víš, já jsem se tě nechtěla dotknout, ale když bude zítra takový slavnostní den…“ „Pochopil. Zítra doma,“ otočil se Piolin. „Já věděla, že jsi rozumný,“ volala za námi Matějková. Piolin šel naštvaně do třídy. Všichni se těšili na prvního kosmonauta. „To by mě zajímalo, jak bude vypadat,“ prohlásil Masaryk. „Fotr říkal, že se tam nahoře potkal s ufounem a má teď úplně zelenej obličej.“ „Jak by asi vypadal, ty chytráku,“ zaťukal si na čelo Hácha, „jako ty. Ho nalíčej, ne?“ „Jestli se bude potit, tak mu ten pudr poteče dolu a mohlo by se to provalit,“ namítal Masaryk. „Ty chytrej! Slyšel si, že se nastřelujou vlasy, ne? Tak přece není problém nastřelit mu novej obličej, ne?“ „Třeba přijde s ksichtem Uchárový,“ ušklíbl se Peckatý. Mezitím se kolem nás vytvořil kroužek spolužáků. „A já ti říkám, že tvůj fotr kecá. Žádnýho ufouna tam nemoh potkat,“ řekl Gross. Masaryk ho chytil pod krkem. „To odvoláš, kdo že kecá!“ „No tak, nech mě!“ „Odvolej to!“ „Nikdy! On tam žádnýho ufouna nemoh potkat, protože s jedním ufounem už letěl,“ soukal ze sebe zarudlý Gross, „jmenoval se Gubarev.“ Masaryk ho pustil. „Jo tak, fórek. Vždycky až budeš dělat fórek, zvedni ruku, nebudeš příště tak rudej,“ radil mu. „A já vám říkám, že je to bouda. Nikdo nikam neletěl. Všecko je to podfuk! Dělaj to, aby znemožnili imperialisty!“ rozčiloval se Tázler. „A koho teda znemožňovali Američani na Měsíci?“ „Zase Rusáky. Znemožňujou se navzájem. Jak malý děti.“ „To je tedy úroveň,“ odplivl si Tázler. Konečně se mi podařilo dostat na dosah k Langrovi a praštit ho vší silou do zad. „Hek?“ pronesl Langr překvapeně. „Za ten penál!“ signalizoval jsem mu prsty. Zazvonilo a dovnitř vešla Matějková. „Počkej,“ signalizoval Piolinovi na oplátku Langr, „o další přestávce seš mrtvej muž.“ „Proč? O ničem nevím,“ rozčileně na něj syčel Piolin. Ušklíbl jsem se a udělal svou rukou na Langra parohy. „Haló, haló,“ zachrchlal rozhlas deformovaným hlasem Uchárové „soudruzi žáci! Jak už víte od svých pedagogů, navštíví zítra naši školu první československý kosmonaut. Z těchto důvodů si na sebe nechte doma obléci čisté šaty, u nikoho nechci vidět žvýkačku. Langr ze třetí bé se bude chovat jako člověk a žák, jehož se to týká, zůstane zítra doma. Dostane ředitelské volno. My ostatní se shromáždíme v deset třicet před hlavním pavilonem a v deset čtyřicet se společně přesuneme do jídelny. Haló, haló. Opakuji, haló, haló. Konec hlášení.“ „To by mě zajímalo, kdo je na indexu,“ pravil ve zkratce Masaryk, „když tam pustili i Langra.“ Seděli jsme na našem autobusu a klátili nohama. „Jak na indexu?“ nechápal Hácha. „Zakázanej. Vodpravenej. Hozenej přes palubu,“ vysvětloval mu Masaryk. „Tak mluv česky, ne?“ „Já,“ řekl Piolin. „Ty?“ podivil se Masaryk, „a za co?“ „Dvě hlavy,“ pokrčil rameny Piolin. „Tak to je prasárna!“ švihl Hácha přes garáže kámen. „Normální nespravedlnost.“ „Jasně, schovávat tě. Hanba,“ řekl Masaryk. „To tak nenecháme,“ pokýval hlavou Hácha. „Jasně, to nejde. Ty ho musíš zažít, protože má zelenou kebuli. To musíš vidět,“ horoval Masaryk. „Nespravedlnost. V pořádku,“ mávl rukou Piolin. „Ne, ne,“ trval na svém Masaryk, „všichni za jednoho. Ty chceš porušovat naši posvátnou dohodu?“ „Jo,“ řekl Hácha, „to by se ti nemuselo vyplatit. Přátelství neni žádná sranda.“ Masaryk vyryl násadkou od verzatilky do rezavé střechy obdélník. „Jídelna,“ řekl. Všichni jsme sklonili hlavy nad plánem. „Piano. Vlajky. Pódium. Stoly půjdou do stran,“ ukazoval na plánu. „Dveře. Skříň. Tam ho šoupneme!“ „A jak chceš prolízt do jídelny, ty chytrej?“ „Dole v kotelně přece Šumpich nezavírá okýnko.“ Hácha se vztyčil. „Na svobodný záběhlický lid si nikdo nepřijde!“ zařval a začal močit z autobusu přes garáže. „Kterej idiot…“ ozvalo se a zpoza garáží vypadl mokrý Bláha, který chodil o tři ročníky výš. Hácha zbledl. „Svobodný lide, nařizuju ústup!“ V pět ráno Piolin stepoval před Albionem. V půl šestý jsme byli ve skříni. „No vidíš,“ pochválil se za plán Masaryk, „tady máš baterku a Čtyřlístky.“ „Tady máš žemle,“ řekl Hácha a podal Piolinovi papírový pytlík. „Tak hezkou zábavu.“ Zavřeli dveře a zamkli je. Masaryk vytáhl klíč. „Co děláš?“ podivil se Hácha. „Pro sichr,“ řekl Masaryk. Pak jsem slyšel vzdalující se kroky a kolem se rozhostilo ticho. Piolin se uvelebil mezi nepopsanými složenkami. Rozsvítil baterku a dal do mé ruky jeden Čtyřlístek. Myšpulín se vnořil do hromádky popela a vytáhl benzinový motorek. „Budeme mu říkat Popelka,“ podotkl Pinďa. V šest přišly kuchařky, v osm sekretářka. V devět naklusali do jídelny osmáci a začali ji zkrášlovat, aby se v ní cítil kosmonaut jako doma ve hvězdném městečku. V půl desáté zvedli na pokyn Uchárové skříň a odnesli nás do skladu. „V tom je snad prase,“ vztekali se u toho. „To nejde otevřít,“ lomcovali dveřmi. „Kašli na to, jdem.“ V sedm večer se nám s Piolinem povedlo vylámat ven. Snědl housky a smutně blikal baterkou do tmy za oknem. „Pusť to z hlav,“ řekl potom Piolinovi Masaryk. Přišli si pro nás s Jérem, který uplatil tlustého školníka Šumpicha bednou strojků do ostřikovače. „Bylo to na pytel. Vůbec neni zelenej. A neviděl žádnýho ufouna. Normální nuda.“ „Jasně,“ vzal mě kolem ramen Hácha, „bál jsem se, že tě najdou za tři sta let mumiřkovanýho.“ „Housky. Díky,“ řekl Piolin, kterému pěkně kručelo v břiše. „Taky jsi mohl slízt dolu po hromosvodu,“ podotkl Jéro, „tos neviděl Savanu v ohni?“ Prolezli jsme i s Jérem zadem ze školního areálu tyčícího se jako mrtvý monument nad starými Záběhlicemi a zpívali jsme: „Lidi, třeste se, železný muž běhá po lese…“ „Pioline, tohle bych od tebe nečekala,“ řekla mi pak Lilu přes naši zídku zafoukanou sněhem. „Blbý?“ zeptal by se Piolin. „Naopak,“ zasmál se můj andílek, „To byl úžasný nápad. Jsi hrdina! Vždyť jsi mohl umřít.“ „Jo. Mohl,“ připustil blahosklonně Piolin. Otočil se a šel sebejistě k domu. Lilu se za ním dívala svýma mandlovýma očima. „Jste velký svůdce,“ řekla Jacqueline Bissetová v Muži z Acapulca. „Nevím o tom,“ odpověděl Jean-Paul Belmondo.