Brambora byla pomeranč mého dětství - Soudružka Rodčenková
Soudružka Rodčenkovová
Hračky, které jsme tehdy měli, byly uniřkované. Všichni si hráli s tím samým. Ale nebylo to na obtíž. Autíčka se vyráběla ještě plechová, a když je majitel pořádně obouchal o hrany sídlištních pískovišť, kam chodívali močit psi, chytila nádhernou patinu. K výbavě každého mladého bojovníka patřily plastové řgurky, kterým jsme říkali indoši, umělohmotné tanky z Ruska, které si šťastný majitel mohl poslepovat doma, a když byl šikovný, tak je motorky dokázaly na pět minut rozhýbat, plechový tank na plochou baterku, který jezdil dopředu a dozadu a zdolal každou překážku, a když byla baterie nová, vyšplhal se i po skloněném žehlicím prkně. Ti zámožnější disponovali kovovými stavebnicemi Merkur a vzduchovkou Slavia, do níž se ládovaly opravdové diabolky. Vlastnili jsme nespočet modelů historických autíček, které se prodávaly v průhledných krabicích, bakelitové dodávky na setrvák, opatřené uvnitř kamínkem do zapalovače, jenž při jízdě vrhal jiskry a dodávka blikala, každý měl sadu kleštiček na lístky, píšťalku a plácačku ze sady Malý nádražák. K oblíbeným hračkám patřily i východoněmecké vláčky rozměru HO (tzv. háóčka), k nimž se daly sehnat domečky jen velikosti TT, maďarský mechanický basketball (dovážel se jen jednu sezónu, a přesto stihl ovlivnit životy většiny mých spolužáků), táhlový hokej Igra s plechovou ledovou plochou a modročervenými hokejisty, dovozové kolo Ukrajina z pravé těžké oceli (existovaly k němu i verše — Chceš-li poznat, co je dřina, kup si kolo Ukrajina) a pak všechno, co šlo řadit tzv. „do sérky“. Sbíralo se všechno: od samolepek se Spořínkem (Spořínek — správný kluk a hospodář), přes Čtyřlístky (populární a jediný dětský komiks pojednávající o soužití vepře, kocoura, zajíce a feny; sehnat se dal pouze pod pultem anebo přes známé v tiskárně), angličáky (velmi ceněná plechová autíčka importovaná přes kanál La Manche; někteří úzkostliví sběratelé je nikdy nevyndávali z krabiček a jezdili i s krabičkami), po odznaky (vlastnili jsme např. odznak Jednota, Spotřební družstva, odznak s řdelem Castrem a pak nespočet odznaků, které vypadaly jako trilobit a měly zpodobňovat šéfa revoluce Vladimíra Iljiče Lenina). Kromě toho jsme měli díky katalogům Quelle, které občas někdo propašoval ze Západu, dokonalý přehled o hračkách kapitalistických dětí a každý si mohl ve své fantazii představovat, že si hraje, s čím chce. Ale jednu věc jsme doopravdy záviděli. Masaryk dostal z východního Německa červenou škatuli s volantem. Ten byl propojený s drátěnou kladkou, na jejímž konci se nacházel malý žlutý wartburg, sedící na namalované vozovce. Když se zmáčkl na škatuli knoflík a zaverglovalo se bateriemi, roztočil se nekonečný pás nakreslené ulice a wartburg vzbuzoval zdání pohybu. Piolin se vydržel řítit tou neměnnou východoněmeckou ulicí celé hodiny a vyhýbat se namalovaným autům a kanálům. A jelikož dosáhl jistého stupně bravurnosti, mohl se vykašlat i na levou ruku a ležérně řídit jen pravačkou. Byl na něj úchvatný pohled, když troubil na pusu a křičel na neexistující chodce „Schnell!“ a „Achtung!“ Plastová bedna byla první mechanickou virtuální realitou, s níž jsem se setkal, i když tenkrát se tomu tak neříkalo. Nejradši jsme ale směňovali známky. „Za takovouhle hnusárnu chceš mýho motýla z Paraguaye?“ rozčiloval se Masaryk. „Jo,“ trval na svém Piolin. „Ropovod Družba tři kusy. Motýl jeden. Výměna.“ Měli jsme u Masaryků roztažená alba na koberci a přeřvávali jsme se jako na arabském tržišti. „To se ti na to vykvajznu! Naval dva akty vlámských mistrů a patnáct anglickejch královen, nebo se s tebou vůbec nebavím!“ „Všivárna,“ usoudil Piolin. „Sedm královen. Jeden akt.“ „Cože? Ty ses zbláznil! Za takhle barevnýho motejla? To je motejl, jakýho nepotkáš! Dva akty, sedm královen a tři Coreo de Brasil, jinak končim!“ „Blbost! Drzost! Urážka! Pět královen a jedna Brasil.“ „Cože?! Dva akty, sedm královen, tři Brazílie! Už takhle jsem na huntě. Vidíš, jak je ta známka divně odtržená? To bude mít jednou ohromnou cenu.“ „Podvod! K motejlovi Hitlera. Pak dva akty, sedm královen, tři Brasil.“ „Hitlera? Chceš Hitlera? Tak koukej klopit. Čtyřicet pět různých, patnáct aktů a všechny královny. O Brazílii ani nemluvím.“ Piolin se rozhlédl po bytě a švihnul po Masarykovi polštář. Začali se rvát. Nebylo se co divit. Oba toho měli ten den plné zuby. Ráno jsme lítali při branném cvičení po hostivařských loukách v maskách a pestrobarevných pláštěnkách s igelitovými taškami Prior, navlečenými na končetinách. Smyslem bylo zesměšnit imperialistické atomové bomby. „Lejzr z Nasa,“ protestoval Piolin, „igelit blbost.“ Nebylo mu to nic platné. Musel lítat s ostatními. Na mě narazili sáček z mikrotenu. Kdybych měl ústa, pozvracel bych se. „Všechno za Hitlera,“ souhlasil Piolin. Ležel na zádech a Masaryk mu pečlivě nasazoval válečky. Dobrý obchod jsme s Masarykem zamířili oslavit do Albionu. Piolin si pod pravým podpaždím nesl tlusté album s Adolfem Hitlerem. Žádná jiná známka mu nezbyla. Na dvoře stál otec Quido s mámou a hádali se opět o naši budoucnost. Strýc Jéro seděl na podestě bývalého altánu a zamyšleně konzumoval zvětralou desítku. „Simono, chlapec prostě potřebuje dohled! A naše lidové zřízení mu dává možnosti, aby se zapojil do společenského procesu. Když už ho nechceš dát do ústavu s odborným dohledem, a já chápu tvoje mateřství, můžeš ho nechat organizovat v nějaké organizaci.“ „Pche,“ udělal strýc Jéro do piva. Otec ho sjel pohledem. „Stop,“ stáhl Piolin Masaryka za rampu, „pst!“ „Tobě se líbí, že se fláká po dvoře a strká do všeho ty svoje dvě hlavy? To si vezmeš na zodpovědnost? Prosím tě, Simonko, co z něho bude?“ „Já ti rozumím,“ řekla máma, „nemáš ho rád a chceš se ho zbavit. Na mě můžeš bez keců.“ „Já ho mám rád! Skoro až k smrti ho miluju! A proto nedovolím, abys tak lehkovážně hazardovala s jeho mladickým osudem. Přihlásíme ho do Pionýra. Znám tady jednu skvělou soudružku vedoucí. Jmenuje se Rodčenkovová!“ Piolin se vyděsil a shodil z rampy prázdné kanystry na vodu. „Tak vylez,“ otočil se za zvukem otec Quido a počkal, až vystoupíme ze stínu. „Aha, tak on je tu ještě druhý výtečník.“ Sotva jsme se k němu přiblížili, uchopil Piolina za ucho. „Takhle chodí domů hrdý mládežník, který se nemá za co stydět? Plíží se jako zbojník! Co zbojník! Plíží se jako kontrarevoluce!“ „Quido,“ zaprosila máma. „Mlčet,“ řekl otec, „vidím mu na očích, že opět spřádá nějaké zločinecké plány. Chceš mě zase polít vodou? Zase chceš odstranit kovovou rohožku před vchodem, abych si vymkl kotník? Neseš napínáčky, abys mi rozpíchal pneumatiky u mého osobního vozu Škoda 105 S? Ukaž!“ vytrhl Piolinovi album a pustil mu ucho. „No prosím,“ řekl vítězoslavně, když album rozevřel, „Adolf Hitler! Tvůj syn sbírá Adolfa Hitlera. Teď už stačí, aby nám tu předčítal z Mein Kampfu!“ „Ukaž,“ řekla moje máma a nahlédla do alba a dala mi pohlavek. „Se o něm učíme,“ namítl Masaryk. „Tebe jsem se na nic neptal, mládežníku. Jak se jmenuješ?“ „Masaryk,“ přiznal se Masaryk. Quido spráskl ruce. „No tak to vidíš, co má za kamarády. S takovým jménem bych ani nelezl na ulici! Víš, kdo to byl Tomáš Masaryk?“ „Pradědek,“ odsekl Masaryk, „jsem levoboček, no a co?“ Piolin mezitím využil Quidovy zkoprnělosti, vytrhl mu album a přesunul se za Jéra. „Pojď sem! Pioline, okamžitě sem pojď a vydej známku! Slyšíš?“ Piolin se pevně chytil Jéra. „Pioline,“ řekla máma, „radši mu to dej.“ „Jakýmu mu? Já nejsem mu. Pioline! Ty sem tu známku doneseš, slyšíš?“ Piolin vzal do ruky klacek. „Ne!“ zařval. Celý se třásl vzteky. Nikdy jsem u něj tak výraznou emoci nezažil. Jéro se ohlédl, změřil si ho, pak se podíval na Quida. „Vaše vyhlídky vám nezávidím, pane,“ podotkl. „Ty drž hubu.“ Jéro odložil pivo a postavil se. „Viděl jste Sedm statečných?“ zeptal se, zatímco se upravoval. Pak natáhl Quidovi jednu rovnou do zubů. „Nejlepší rána, kterou jsem kdy viděl,“ hlesl obdivně Masaryk. „Nejhorší,“ procedil mezi zuby strýc Jéro, „mířil jsem na koně!“ Seděli jsme s Lilu na druhé straně Zahradního Města, na Psí louce, která se svažovala k odstavným kolejím Vršovického nádraží, a koukali jsme na lokomotivy. Sem tam ještě jezdily poslední páry, jejich píšťaly Piolina elektrizovaly, a kdyby mohl, pozoroval by sloupce zkondenzovaných par a dýmu, táhnoucí se nad tratí, celé dny. Parní krasavice pro něj představovaly volnou předválečnou Evropu, kdy každý mohl cestovat, kam chtěl a kdy chtěl, svobodu a touhu vidět všechna ta místa, jejichž obrázky si stříhal z cestopisů a magazínů, na vlastní oči. „Já bych taky chtěla tvýho Jéra,“ řekla Lilu potichu, když jí Piolin lámaně vyložil, jak to bylo s řlatelistickou vášní. „Je to fajn člověk. Myslim si to. Myslíš si to taky?“ „Primitiv-srdcař,“ pravil Piolin. „Ne, Pioline, tak mu neříkej.“ Známku musel Piolin roztrhat na malé kousíčky a potupně ji spláchnout do záchodu. Otec Quido si během toho ledoval oko. Druhý den nás odvedl za soudružkou Rodčenkovovou. Moc jsme si padli do oka. Během první pionýrské schůzky jí Piolin rozvrátil přednášku o sovětských mládežnických organizacích a soudružka Rodčenkovová jej sama požádala, aby se dalších setkání již nezúčastňoval. Mimo to měl Piolin alergii na polyacetátovou textilii, z níž se vyráběly pionýrské šátky. „Víš, Pioline, já jsem to nikomu neřekla,“ řekla najednou Lilu. „To, co jsi viděl na mých zádech, bylo od mýho táty. Nesmíš to říct. Pije a mlátí mě. Říká, že je v životě nešťastný, že si mámu nikdy neměl brát a že nemůže odejít, protože jsem naživu. Protože dýchám.“ Lilu nás jemně objala a přitiskla k mojí straně svou hlavu. Chvěla se. Znovu jsem ucítil tu jemnou vůni zavařovaných švestek. Viděl jsem její slzy kapající na zem a nemohl jsem je otřít. Byl jsem Piolinovi vděčný, že se vydržel nehýbat. Bylo to krásné a trvalo by to věčně, kdyby se od Hostivaře nezačal přibližovat proužek dýmu. „Ty jo,“ zařval Piolin a zbrkle se vyprostil z Lilina sevření, „šlechtična! Jede šlechtična!“ Kdybych měl čím, praštil bych jej.