Brambora byla pomeranč mého dětství - Piolin a já
Piolin a já
To, že Piolin měl dvě hlavy, bylo pro něj sice nepříjemné, ale když chce člověk žít, je prvním předpokladem zvyknout si. Naše máma vždycky říkala: „Zvykni si na to, že si lidé vždycky rychle zvyknou. Když něčemu nepřivyknou, zmiz odtamtud, protože něco je v nepořádku.“ Podle všeho je prvotní smysl života zakódován ve slově zvyk. Teprve po něm následuje slovo smíření. Taky jsem mohl dopadnout hůř, než být spojen s tělem, jež mi nepatřilo. Když šel někdy Piolin pozdě do školy, stavili jsme se na kus řeči u pomníčku neznámého bojovníka. Na rozdíl od nás měl jenom jednu hlavu a nedožil se ani dvacíti. Musel položit svůj život u zdi skladu nábytku a nechat ho tam ležet, aby všem mohl každý den sdělovat ideál, s nímž si nechal prošpikovat tělo nábojema a zpřelámat kosti v žebrech. „Nevíš, proč tak řvou?“ ptal se mě svou pootevřenou pusou z mědi, zatímco Piolin se díval na druhou stranu a něco si mrumlal. „Na tom hřišti?“ odpověděl jsem mu v duchu. „Mají tělocvik. Běhají dokola po dráze v červenejch trenkách. Holky mají modrý, aby se hned na první pohled poznaly.“ „Červený trenky?“ smál se bojovník, „to je úchylárna.“ Pak zvážněl. „Nemáš žvejku?“ „A co bys s tím jako dělal?“ „Koukal,“ řekl nehybnými ústy, „koukal bych na ni. Nikdy jsem ještě žádnou žvejku neviděl.“ Dialog musel odsýpat, protože Piolin u pomníčku nikdy dlouho nevydržel. Představoval jsem si, jak je krásné se s někým bavit, vyjadřovat pocity, říci jakékoliv slovo a do každého zakódovat to nejběžnější poselství „tak tady jsem, žiju a tohle je můj názor, můj hluk, moje zvuková stopa“. Piolin občas něco po bojovníkovi znuděně hodil, potom vstal a šel pryč, protože netušil, že někdo z nás něco pravil. Ořciální propaganda zase pravila toto: Byl krásný den, v Praze zrovna rozkvetly šeříky a nadhrdina už toho měl plné kecky. Hnali ho přes stalingradský kotel, pak vlakem, špinavého, rozedraného, s naolejovaným kvérem, co se každou chvíli zasekával, až někam do Evropy. V Dukelském průsmyku mu prostřelili helmu, vlekli ho na Berlín, štvali ho jako zvěř, pěšky ve válenkách, a to jen proto, aby splnil svou povinnost a zapomenul svůj krásný život někde u skladu v Záběhlicích, o kterých v životě neslyšel. „Ale hovnajz,“ pravil zase strýc Jéro, „žádnej neznámej bojovník. Vždyť to pamatuju! To byl mladej Karbusický, takovej moták. Šmelil někde tabák a u toho skladu ho střelil z brokovnice do zadku můj dědek, protože se domák, že ten blbec sbírá vajgly po skopčáckých důstojnících, vybírá jim popelníky a pak ten fašounskej tabák mísí s vlastníma slinama a předválečnou machorkou a tu usušenou prasárnu dědovi celou válku prodává. Tak si na něj počíhal pátýho května jako Cesar de Vega v Donovi Q, Zorrovu synovi. Pěkně mu natrhnul zadek. A protože byl v zastupitelstvu, tak to pak zaretušovali tím pomníkem. Che!“ Nebyl jsem si nikdy jistý, jak to bylo doopravdy. Bronzová pootevřená ústa nadhrdiny, která kdysi sála nadprs nadmatky, anebo jen prs paní Karbusické, ale nerušeně trčela do tichých Záběhlic. Taky jsem na tom byl líp než náš brácha, ten, který byl s námi celou dobu v mámině břiše, ale při našem narození umřel a na svět se nikdy nepodíval. Říkali sice, že by byl stejně „opožděnej“, takže pro něj bylo lepší, že to utnul ještě před začátkem, že to zabalil, když rozumně uznal svoji prohru, ale já si nebyl jistý, jestli měl šanci to docenit. Bylo mi ho líto, stejně jako mi bylo líto každého, koho někde rozstříleli, a pak vysvětlovali, co tou smrtí nám všem chtěl říct. Vlastně i já na krku Piolina jsem byl pomníkem celé lékařské vědy, pořád mě sledovali a Piolina tahali někam před konsilia a říkali: „Podívejte se na něj, hm, a on si žije, přitom tady vůbec neměl být, to je úplně nemyslitelné.“ A taky říkali: „Ta příroda, ta teda dělá věci, když ji někdo nekontroluje, hm, tedy pánové, já to říkal rovnou, neoperovat, žít a nechat žít, a podívejte se na tu malou hlavu, vidíte ty oči, to vypadá, že něco vidí.“ A ještě říkali: „Kolego, prosím vás, půjčte mi baterku, tu ne, ta blbě svítí, půjčte mi tu vaši zelenou, vojenskou, jak má ty měňavý barevný sklíčka, tak a teď mi ho podržte, máte rukavice? Můžete mi podržet ty jeho… nešťouchejte tam prstem, sakra, sviťte pořádně. Tak a teď, viděli jste? Viděli? Ono to mrklo! No teda!“ Obdivovali mě, a myslím, že mě nakonec i milovali. Ale já je ne. Pak Piolina přinesli ukázat prezidentu Svobodovi, pěkně na Hrad, aby viděl, co se v jeho socialistické vlasti urodilo, ale to už si nepamatuju, prý řekl: „A půjde na vojnu?“ a taky „No to budeme mít pěknou armádu!“ a dal mámě šunkový chlebíček a příslib bytu, protože příslibem čehokoliv se v Čechách odměňuje odnepaměti. A když prezident Svoboda splnil svou historickou úlohu a deřnitivně se znemožnil, museli jsme znovu na Hrad, kde zrovna řádil švihák jménem Husák, který na znemožnění teprve čekal. Navlékli Piolina do hnědých tesilek a košile z umělé hmoty, která mu nedovolovala se vůbec ohnout, a doktor Husák se šibalsky usmál, nabídl Piolinovi chlebíček a mámě bílou cigaretu Davidoff. „A nesvědí tě to?“ dotkl se prstem mojí hlavy. „Ne,“ odvětil Piolin s plnou pusou. „Tak ono ho to nesvědí,“ oznámil doktor Husák svým okolo stojícím, kteří se zpoza svých chlebíčků srdečně zasmáli. Pak jsme ještě dostali příslib bytu a jelo se domů. Mezitím se Piolin už ve škole aklimatizoval, pochopil, že při hodině se mlčí, že soudružka Matějková má nárok najít si podle svého okamžitého psychického stavu nahodilou oběť a tu pak ničit, že křídami se dá dobře házet, že chce-li člověk jít na záchod, musí se předtím slušně přihlásit, a že nikdo nemá právo jíst naši svačinu. Moje úkoly byly podstatně jednodušší. Za nejdůležitější jsem považoval pozorovat Lilu a dohlížet na Ivana Langra, který o mé tajné chráněnce prohlásil: „Do tý jdu, tak do ní nechoďte. To se týká i tebe, dvouhlavej draku!“ Piolin na to neřekl nic, protože neměl o Lilu zájem, takže mi nezbylo, než si celé dny představovat různé druhy smrti Ivana Langra. Zvlášť jsem měl rád smrt „Ivan Langr navíjen na kola hořícího tiráku Benzina“. Ale Ivan Langr měl také svého nepřítele, jmenoval se soudružka Matějková, která jej vroucně nenáviděla. Dokonce ještě víc než mě. Vědomí společného predátora nakonec mně, Piolinovi i Langrovi umožnilo důstojnou koexistenci. A ještě jedna věc nás všechny v prostoru třídy sbližovala: experiment, jemuž se říkalo Nová školní koncepce. Stále nám to sousloví tlačili do hlavy, takže jsme všichni získali pocit jisté výjimečnosti, který se pak reálně projevil tím, že mezi ztracenými generacemi sedmdesátých let byla ta naše nejztracenější. Ministerstvo školství bylo posedlé množinami, celá komunistická partaj jimi byla zasažena, sčítali jsme jablka a hrušky a dělili to třešněmi, do každé třídy přišla jedna plechová tabule, na niž se přicvakávalo magnetické ovoce, které hned sjíždělo na podlahu, protože konstruktéři plechových tabulí ještě nedokázali naplnit představy ideologů, že ovoce má držet na svých místech. Učitelé se množiny učili o přestávkách před hodinou, taková to byla revoluce, že nevěděli, která bije, a soudružka Matějková vždycky vtrhla před katedru jako uragán, aby na nás právě nabyté poznatky vychrlila, než je zase zapomene. A pak přišlo násobení, učili nás to tabulkou, do níž dělali žáci čárky shora a vodorovně, a když je sečetli, měli výsledek. Predátorem soudružky Matějkové bylo zase Ministerstvo školství. Když Marie Matějková nastupovala na pedagogickou fakultu, přišel na ni tento posudek: „Zmíněná soudružka Matějková zastává funkci samostatné referentky v našem Okresním kulturním domě v Ústí nad Labem. Nastoupila hned po skončení nástavbového pomaturitního studia na střední osvětové škole v Praze. Svěřenou funkci zastává soudruž- ka Matějková odpovědně, zcela samostatně. V práci je iniciativní, přichází často s vlastními podněty a návrhy na zlepšení práce. Ke svým spolupracovníkům se chová přátelsky, často s nimi diskutuje o pracovních problémech. Někdy se však rozhoduje poněkud ukvapeně. Proto je třeba ji usměrňovat; to s. Matějková přijímá s porozuměním. Jinak se osvědčuje nejen po pracovní stránce, ale i po stránce politické. Zorganizovala řadu úspěšných kulturně politických akcí (výstavy, přednášky, besedy) v obcích okresu. Soustavně se politicky i odborně vzdělává. Jako členka SSM účastní se veřejného života jak na pracovišti, tak v místě bydliště, tam i jako funkcionářka tělovýchovné jednoty (cvičitelka žákyň). Soudružka Matějková má všechny předpoklady pro další osobní růst. Proto doporučujeme, aby si zvýšila kvaliřkaci dálkovým studiem na pedagogické fakultě, protože s ní počítáme jako s kádrovou rezervou na vedoucí místo.“ Marie Matějková to taky neměla lehké. Nejradši na celé výuce jsem měl cesty domů. Piolin taky. Byl to čas, jenž patřil jenom nám. „Prostě nevěřím tomu, že Američani nemaj atomovou bombu víc atomovou než Rusáci!“ rozčiloval se Hácha. Celá parta seděla na střeše kulaté karoserie autobusu Škoda RTO, jedli jsme třešně a pecky plivali dolů. Třešně jsme předtím narvali na zahradě pana Karbusického, který se nám odměnil tím, že na nás poštval psa. Cesta domů zkratkou patřila k základním rituálům školního dne. Zaprvé vedla zahradami, a ne kolem nudných paneláků, a pak v sobě skrývala vždy plno důvodů, proč na ní setrvat i několik hodin. Kromě dvoumetrového psa pana Karbusického, kterému jsme někdy dávali svačiny, zde sídlil bezpočet odstavených vraků vozidel, inspirativní skládka kovového odpadu, louka, z níž se daly přehlédnout celé Záběhlice, a plechové garáže, jež v pubertálním období sehrávaly pro všechny mé vrstevníky zasvěcovací úlohu do naivně erotického života, protože za ně nebylo vidět. Věta „Pojď za garáže“, sdělená příslušnici opačného pohlaví, v sobě skrývala výzvu k činnostem, jež měly později sloužit k rozmnožování, ale v našich školních letech se zatím nikdo množit nechtěl. „To je prostě kravina,“ rozčiloval se Masaryk a vyplivl poslední pecky, „poslouchej se, co říkáš. Atomovější atomová bomba! Jak by asi musela být atomová, chytráku?“ „Takhle,“ nedal se nachytat Hácha. Roztáhl ruce na znamení výbuchu a řekl „buch!“ „No to by se Rusové hned podělali strachy! Takhle velká atomovka! Ty seš fakt padlej na hlavu.“ „Nemyslím takhle velká,“ roztáhl znovu ruce Hácha, „dělal jsem to jenom jako, aby sis to představil. Buch! Rána! Zbude po tobě mastnej flek!“ „No tak s tím se můžeš jít rovnou bodnout,“ řekl Masaryk. „Rusáci maj vodíkovou bombu. Fotr říkal, že je tak silná, že vysuší i ten mastnej flek.“ „Tak to jste úplně mimo,“ otřel si ruce od třešní Peckatý. „Američani mají totiž nukleární bombu. Ta je tak silná, že zmizí nejen ten flek, ale i panelák, na kterým ten flek byl.“ „Kecáš!“ „Coby. Viděl jsem fotky z pouště, kde to zkoušeli, a nikde nebyl ani jeden panelák. Normálně se vypařily.“ „Blbečku,“ zaťukal si na čelo Hácha, „v poušti se žádný paneláky nestavěj.“ „Ne?“ zamyslel se Peckatý, „Možná proto tam nebyly.“ „Tak já vám něco řeknu,“ rozčílil se Masaryk. „Američani maj lejzr. Normálně ho sem namířej a vypálej nás všechny z povrchu. Udělá to akorát syk a zbyde trocha smradu.“ „Smrad, jo? Ten zbude maximálně z tvejch bot,“ ušklíbl se Hácha. Masaryk se urazil. „Tak mám holinky, no a co? Máme ve sklepě vlhko.“ „Proto nosíš holinky, jo? Teď, v takovým vedru.“ „Ale,“ řekl otráveně Masaryk, „jsme doma jenom s fotrem. Prostě měl strach, že bude pršet.“ „Ti měl dát ještě pláštěnku.“ Zasmáli jsme se. „Ta vodíková bomba má vlastně tu výhodu, že vůbec není slyšet,“ zamyslel se Hácha. „To je lepší než atomovka. Prostě se probudíš a budeš mrtvej.“ „Tak jak se asi probudíš?“ „Normálka. Vzbudíš se, zjistíš, že seš mrtvej, a nepůjdeš do školy.“ „Ty seš debil, Hácho,“ řekl Masaryk, „když budeš mrtvej, nebudeš mít vůbec chuť myslet na školu. Normálně se na to vykašleš.“ „Je to hrozně výhodný,“ začal se ztotožňovat s vodíkovou pumou Hácha, „ne jak tvůj idiotskej lejzr.“ „To není můj lejzr,“ podotkl Masaryk. „Když bouchne vodíková bomba, všichni se vypařej a Amíci sem normálně přijdou a budou bydlet v našich barácích.“ „Aspoň by opravili střechu,“ dodal Masaryk, „taky nám tam teče horem.“ „Budou moct použít všechno vybavení, který po nás v barácích zbyde.“ „To by to chytli,“ řekl Peckatý. „Počkej,“ zamyslel se Masaryk, „neříkali jsme, že tu vodíkovku maj Rusáci?“ „To je fuk,“ rozohnil se Hácha. „Aha,“ pravil Masaryk, „to jsem říkal dokonce já a ty jsi prosazoval tu tvoji atomovku.“ „Už ji nechci,“ mávl rukou Hácha „jsem změnil názor. No. Američani v našich bytech… to je strašně hezký. Tady u nás, rozumíš? Taková družba…“ Představil jsem si americké děti, jak si hrají s Piolinovýma hračkama, americkou černou mámu, jak vaří na mámině sporáku, tlustého amerického tátu, jak si holí vousy žiletkama strýce Jéra, a otřásl jsem se. „Rusáci přece,“ upozornil ho Masaryk. „No tak to je hrozný,“ vyděsil se Hácha, „to žádná družba. Co mi maj nějaký Mongolové co chmatat na moje angličáky? Já jim ty pracky urazím!“ „Rusáci přece budou bombardovat Američany,“ namítl Peckatý, „proč by bombardovali nás?“ „No to je hrozný,“ plašil se dál Hácha, „to si budu muset všechny auťáky schovat pod postel. Co není přidělaný, Rusáci ukradnou.“ „Rusáci budou bombardovat kohokoliv,“ otočil se Masaryk přísně na Peckatého, „to je vážná věc. Jak jde o bombardování, neznají bratra.“ „Jo,“ přizvukoval Hácha, „Rusáci nebo Američani, to máš fuk. Jsme prostě v prdeli.“ Seděli jsme potichu na rezavějící střeše autobusu a prožívali to hrozné poznání. Šlo nám o krk, to bylo jasné. A bylo fuk, kdo to spustí. „Leda by nakonec začali fakt první Rusáci,“ začal zase Hácha. „Kdyby se jim to povedlo, to bysme pak mohli bydlet v Americe a já bych se pak třeba dostal k tý autodráze, co jsem ji viděl v katalogu u strejdy.“ „Nebo by mohli nejdřív všechny vybombardovat Číňani,“ natáhl se na střechu autobusu Masaryk. Hodlal si poslední chvíle života užít. Aleš Masaryk na atomovou bombu později opravdu doplatil. Když se stal vojenským historikem, spadla mu v depozitáři na nohy kovová replika jaderné hlavice SS-20 s betonovou náplní, a do konce života se mohl pohybovat jen na vozíku. Ještě o něco později mu jeho děti vypravily honosný pohřeb na opravdové lafetě. „Moje děti se nikdy v životě neztratí,“ říkával o nich s hrdostí. Hned po pohřbu se všechny vytratily do světa a už o nich nebylo slyšet. „Ty vago,“ odplivl si Peckatý, „všude samý bomby. To se vykašlu na učení. To nemá cenu.“ Jak řekl, udělal. Soudružka Matějková se z něho mohla zbláznit. „Peckatý,“ říkala mu, „co z tebe bude?“ „Mastnej flek,“ šklebil se Peckatý, když si zase sedal do lavice. „Možná to sem Rusáci neodpálí,“ řekl Hácha, „maj tady přece svý vojáky.“ Lehl si vedle Masaryka. Poukládali jsme se na střechu. Plech rozpálený od sluníčka příjemně hřál do zad. „Pch,“ udělal Masaryk, „klidně si vymlátěj i všechny svý lidi, jen když vyhrajou.“ Pozorovali jsme líně se pohybující obláčky na obloze. Masaryk zvedal proti slunci svoje červené holinky. Pokoušel se je zaclonit. „Třeba nevymlátěj.“ „Ale vymlátěj.“ „Chtěj přece taky žít.“ „Nechtěj.“ „Ty vole, já neusnu z představy tý autodráhy.“ Piolin se posadil a zazíval. Sáhl rukou do školní brašny a vytáhl praskací igelit z bonboniéry. Všichni se zmobilizovali. „Ty jo,“ půjčil si igelit Masaryk, „tohle miluju.“ Vymáčkl mezi prsty dva polštářky. Lup! Lup! „Na autodráhu dlabej,“ radil během té činnosti Háchovi, „stejně pak nepůjde elektrika.“ „Už na ni kašlu. Půjč mi to taky.“ „Počkej!“ „Užs to měl dlouho!“ Peckatý sledoval, jak se přetahují o igelit. Pak vytáhl z kapsy rybičku a rozdělil jej na čtyři díly. Polštářky praskaly jako o závod. Lup. Lup! „Hele,“ zahlásil Hácha a zkroutil igelit mezi prsty, „kulomet!“ Lupluplupluplup! Piolin si svůj díl igelitu položil trochu posmutněle před sebe. „Dělej,“ všiml si ho Hácha, „jedu. Už jsem skoro hotovej. Koukej.“ Lup! Luplup! Lup! Piolin mu svůj díl podal. Pak sjel se střechy a šoural se podél garáží pryč. „Co blbneš?“ divil se Hácha. „Pojď sem,“ volal za ním. „Co mu je?“ Piolin měl ale problém. Ráno dostal ránu od remosky opravené ing. Chlupatým. Elektřina mu vstoupila do těla rukou na mé levé straně, a když zase spořádaně odešla, začala se ruka chovat podivně. Brala si do prstů věci, které Piolina nezajímaly. Šťourala se v mém nose, když nechtěl. Do těch dob naprosto spolehlivý orgán přestával poslouchat. Nebylo pochyb. Jeho levá ruka začínala žít svým vlastním životem. Rigid Pincová k tomuto přelomovému okamžiku nepoznamenala vůbec nic.