Texty přátel
Přečtěte si žánrově i druhově rozličné úryvky z tvorby spřátelených spisovatelů. Poskytli nám je nezištně, leckdy v předpremiéře. Děkujeme Vítu Slívovi, Michalu Vieweghovi, Ivanu Petlanovi, Ivanu Wernischovi, Jiřímu Kratochvilovi (dvakrát) a Honzovi Nejedlému.
VÍT SLÍVA: SOUVRAŤ (prosinec 2008) (Výbor)
MIKULOV
Poodvádíš si mě trochu stranou. Světlo kulhá o holi.
Sochy v objetí tak jemně planou! A do toho jim mrholí.
OTISKY
Listí svaté Osiky spěchá propít numismatik Škariot.
V ztvrdlém blátě otisky koňských kopyt, pneumatik, lidských bot.
- Štíhlé dívčí sandály
pod nimi si cupitají, opřekot.
Milenci tu spěchali, kdysi, kdysi… rovnou k ráji, přelézt plot.
- Numismatik, větrem zpit,
ohryzává kořen času, hořký plod,
jako by tam mohla být: tmavě smavá, plná jasů, světasvod.
PODVEČER
Nazí jak dva břehy jednoho rybníka.
Hladinu tu a tam protrhne štika, oblohu zář.
LUKOV
Kumulus slz plyne v klukovském blues, v záňadří ruiny dívčí smích klíčí. Z oblaku po hlavě spustit se zkus!
- Mlha a déšť… čili jikry a mlíčí.
Kamenný svatý Jan užasle trne v záblescích mladičkých duší a těl. Věrně tu stojí. A chtěl by být Brnem, Petrem a Pavlou – a plakat by chtěl.
ACH! Slovanskému náměstí
Z archy, jak uplouvá po korunách kvetoucích kaštanů potopou světla, padal jsem do tmy, krkavec Noe, když peroutkou láska ho smetla…
Milovat nejvyšší dno je!
Tonoucí v hluboké, daleké Bystrci, přístav jsem ucítil: tak blízko při srdci!
HLUČÍNSKÁ VÁNOČNÍ
Napůl krása, načtvrt krá, a pak to tajemné –
Na koláči ramene znamínko – ach hořkosladký mák!
V LESE
Šišky jako lejna výra pytláka. Cesta stále stejná: kam mě vyláká?
Les a já, ten malý… kořist dravých slov.
- Obloha se valí,
káně myšilov.
BOUDNÍČEK
Boudníček si vede svou.
Ať už déšť sad těžce zaleh nebo v plodech bublá nálev, v stejnostejných intervalech
boudníček si vede svou.
V boudě píšu, hledím na to: slova navzájem se matou… Slyším jen to ostinato!
Boudníček si vede svou.
Vzrušeně tu popocházím, sem a tam, jak v cele vrazi. Tma se klube z vajec v mlází –
a boudníček si vede svou.
A kdyby mi i přeskočilo a smyčkou chtěl bych skončit dílo, s nekonečnou tvůrčí silou
boudníček by ved si svou.
NA VÁNOCE
Vánoce, královské Vánoce! Z věčnosti vanouce, nesete světlo a sníh do hodin oslepených ve vrabčím srdéčku světa.
Ve vločkách Ježíšek létá.
ČERVENCOVÝ SRPEN
V hlavě úly vzpomínek. Zlato blýská, víří, hučí. Oči tečou, temný med. Jazyk modrý od borůvčí.
Na lipách těch chlípných květů! Tolik ženských pohlaví! Jenom jedno se mnou je tu. O mých touhách všechno ví.
- * *
MICHAL VIEWEGH: ROMÁN PRO MUŽE (září 2008)
Kapitola 35
Cyril své požitkářství, které nazývá gurmetství (militantní gurmetství, doplňuje obvykle Aneta), nijak nepopírá, a dokonce je výjimečně ochoten uznat jistou zmlsanost — ale jedním dechem dodává, že je to pouze jakási reparace za socialismus, spravedlivé odškodnění za všechna ta strašlivá jídla, která musel jíst ve školních jídelnách, menzách, hospodách třetí a čtvrté cenové skupiny a nejrůznějších bufetech. Pasta fresca za studená kolínka, foi gras za tu odpornou nakládanou červenou řepu, čerstvá lanýžová pěna namísto čtyři dny starého vlašáku. A tak dále. Samozřejmě chápe, že žádný stát nemá na to, aby milionům lidí, kteří prošli gastronomickým peklem komunistických restaurací a kantýn, proplácel obědy ve Four Seasons, a je také dávno smířen s představou, že si zmíněné odškodnění bude hradit sám — ale zároveň očekává, že za své peníze dostane (osmnáct let po revoluci, proboha!) západoevropskou kvalitu. A běda když ne. Nedovařené brambory, sklenka na víno se šmouhou od balzámu na rty nebo připálená omáčka nejsou v očích Cyrila pouze průvodními znaky mizerného podniku — pro něj to je důkaz, že se ocitl ve skanzenu socialismu, ne-li přímo v ilegální komunistické buňce. To nejsou chyby v jídle nebo v obsluze, to je chybný světonázor.
Ani restaurace v nákupním centru, kterou pro jejich časný oběd vybrala
Aneta (poněkud lehkomyslně se spokojila s naivním předpokladem, že
moderní stoly i židle a nápaditá grafická úprava jídelního lístku jsou
dostatečnou indicií vyššího standardu), není bohužel schopna Cyrilovým
nárokům dostát: polévka je spíše vlažná, a po celém obvodu talíře
navíc doslova svítí žlutozelená linie glutamanu. „Tak dobrou,“ říká
Bruno. Očividně se chystá jíst, ale Cyril mu rázně odebere lžíci a
přivolá číšníka nazpět. „Na něco se vás zeptám.“ Aneta
nespokojeně mlaskne. Mladičký číšník se nejistě usmívá. „Myslím,
že máte problém,“ říká Tali a vyčkávavě hledí na Cyrila. „To teda
máte. Vypadám jako někdo, kdo jí instantní polévky?“ ptá se
číšníka ledově Cyril. Naoko udiveně si prohlédne svou elegantní
růžovou košili, tmavomodré sako Hugo Boss a švýcarské hodinky. Aneta a
Bruno pozorují strukturu stolní desky. Číšník zaraženě mlčí. „Vy
jste mi nerozuměl?“ Během Talina nakupování Cyril stihl vypít tři whisky
a nyní se topí v adrenalinu. „Rozuměl.“ Anetě je číšníka líto. Za
určitých okolností by to mohl být její syn. „No tak mi laskavě
odpovězte. Ptám se, jestli vypadám jako člověk, který — když si chce
pochutnat na dobré polévce — vezme nějakej zasranej pytlík a
zaleje ho horkou vodou?!“ V restauraci je náhle téměř úplné ticho.
„Ne,“ hlesne číšník. „Nevypadáte.“ Cyril třískne lžící
o stůl. „Tak si tu studenou bryndu kurva vodneste a vylejte to kuchařovi na
hlavu. Levičáci zasraný!“ zvolá směrem ke kuchyni. Aneta si několikrát
odkašle. „Bruno je… nemocnej,“ promluví po chvíli. Pohladí bratrovi
hřbet dlaně, Bruno jí ruku sevře. „Možná… už jedeme lyžovat
naposledy. Nemůžeme to vyloučit. Všichni to přece víme.“ Oči jí
nezadržitelně vlhnou. Podívá se na Cyrila. Stále drží Bruna za ruku.
„Nemoh bys nás podobnejch scén aspoň tentokrát ušetřit?“
Cyril čelí jejímu pohledu. „Uklidni se, hysterko.“ „Ta polévka byla
opravdu hnusná,“ říká Tali. „To se vážně nedalo jíst.“ Aneta ji
ignoruje. „Polívky z pytlíku vařila i máma! Nevzpomínáš si snad?
Nevzpomínáš si na písmenkovou? Nebo na gulášovku?! Tak
na co si to hraješ?“ „Právě proto,“ odpoví klidně Cyril. „Právě
proto už nikdy v životě polívku z pytlíku jíst nebudu.“ Vzápětí se
dostaví rozčilený kuchař: v bílém rondonu, nakrátko ostříhaný, do
dvou metrů mu nechybí moc. Přehlédne složení stolu a ihned se postaví
před Cyrila — vůbec ho nenapadlo, že by polévku reklamoval Bruno, stačí
si uvědomit Aneta. Je jasné, že incident ještě zdaleka není u konce.
Přeje si, aby tu nebyla. „Tak já vám něco řeknu, pane pravičáku: fakt
nevypadáte jako někdo, kdo jí polívku z pytlíku,“ oznamuje kuchař
Cyrilovi. Jeho hlas se chvěje vztekem. V Cyrilově obličeji nejsou naopak
žádné stopy znepokojení. Aneta to nechápe. „Vypadáte jako zazobanej snob
z Prahy.“ Cyril se zasměje, ale je to ošklivý smích. Tali chce promluvit,
Cyril ji jediným gestem zarazí. Podívá se kuchařovi do očí. „Co si to
dovoluješ, ty čuráku?!“ pronese zvolna, s pečlivou výslovností. Kuchař
vítězoslavně rozpaží a potom si k Cyrilovi přidřepne. „Čuráku?! Tys
mně řek čuráku?! Slyšim dobře?!“ „Slyšíš dobře,
čuráku.“ „Postav se. Postav se, hajzle!“ Cyril se stále nepříjemně
usmívá. „Moment. Vteřinku,“ říká. Spojí palec a ukazováček pravé
ruky do téměř dokonalého kolečka a oba prsty zasune do náprsní kapsy
saka. Vytáhne jakousi legitimaci a předá ji kuchařovi, který ji neochotně
převezme. „Já jsem soudce, miláčku. Útok na veřejnýho činitele,
chápeš?“ Mluví tiše a velmi pomalu. Kuchař studuje průkaz. „Jinými
slovy: dotkneš se mě, ty čuráku, a deš do tepláků. Deš
bručet.“ Uhodí kuchaře průkazem do obličeje. Aneta nesouhlasně
vykřikne. Bruno je úplně rudý. Tali se směje. Cyril vrátí legitimaci do
saka. Kuchař svírá pěsti a hlasitě oddychuje. „Dobře,“ konstatuje
Cyril. „Takže tohle jsme si doufám vyjasnili. Zapomeňme na to. Máš
svíčkovou? Čerstvou?“ Kuchař ještě nedokáže promluvit.
„Ptám se, jestli máš čerstvou svíčkovou?“ K Anetině údivu kuchař
přikývne. „Naloženou?“ „Jo.“ Cyril hlasitě tleskne. „Takže se
vrať do kuchyně, brouku, a udělej nám čtyři středně propečený steaky.
Mraženou zeleninu předpokládám máš. Jakou máš? Findus?“ Kuchař
přisvědčí. „Skvělý. Čili jako přílohu jenom teplou zeleninku na
másle. Tady ségra půjde s dovolením s tebou.“ „Cože?!“ vyjekne
Aneta. „Zbláznil ses?!“ „Dohlídneš na něj pro případ, že by ho
z neznámýho důvodu,“ Cyril se uchechtne, „napadlo naflusat nám do
talíře nebo tak něco.“ Pokynem ruky kuchaře propustí. Vysoký mladý muž
s křečovitou důstojností odchází. „Běž s ním, ségra,“ nařizuje
Cyril Anetě. „Nikam nejdu!“ Cyril na ni pohlédne. Anetě připadá, že je
jí patnáct. Ještě míň: je jí devět a Cyrilovi dvaadvacet. „Běž.“
Cyril to řekne tak, že Aneta opravdu vstane a následuje kuchaře. Nenávidí
se. „Běž a nedělej tu scény!“ Tali se rozesměje. Cyril šťouchne do
Bruna. „Dobrý, brácho, ne?“ Bruno se konečně odváží zdvihnout zrak.
Opatrně zkontroluje celou restauraci, jako kdyby obhlížel místo výbuchu.
„Ty seš někdy fakt debil, brácho,“ zašeptá zajíkavě. „Ale hovno!“
směje se Cyril. „Mně se náhodou líbilo, jak jste s ním zametl,“
prohlašuje Tali. „Tak vidíš,“ říká Brunovi Cyril. Nakloní se k němu
a ztiší hlas. „Přiznej aspoň sám sobě, ty abstraktní humanisto, že ti
to technický k. o. taky imponovalo…“
IVAN PETLAN: MUŽ Z ACAPULCA A JINÉ BÁSNĚ (květen 2008)
Limerik je zábavný literární poetický útvar, u jehož vzniku stál anglický básník Edward Lear. Limerik se vyznačuje pětiveršovými strofami, které se rýmují podle schématu AABBA.
encyklopedie Wikipedie
Jeden děda z Rávalpindi měl vždy radu, jak ven z bryndy. „To chce
místo bryndy brandy!“ hřímal. „Jde se do harendy!“ Tam měl potom
další pindy. 
Jeden gurmán
z Brestu měl zálibu v chřestu. Tak mu dali – ten měl štěstí –
řetězy, prý ať si chřestí, a šoupli ho do arestu. 
Hokejista z Přelouče dal na rady od
kouče. Dřív, když přijel k brance, spálil všechny šance. Pak začal
hrát bez louče. Jeden děda
z Moravy vzal si něco do hlavy. Teď vzpomíná, copak asi, hledá jizvu,
cuchá vlasy, zkoumá klobouk děravý… Jeden chlápek z Bejrútu rád si hrával na krůtu. Zle se choval,
všechny kloval tenhle krůťas z Bejrútu. Jedna dáma kdesi z Polska s gustem
jedla oka volská. A jak měla stále málo, nenápadně přibývalo slepých
volů v chlévech Polska. Jeden
chlápek z Toruně žil na stromě v koruně. Rozhled měl, však lával
ženě, že večeří každodenně housenky a meruně. Jedna žena ze Slavkova dávno mohla
být už vdova. Její muž byl samý flám – řvala: „Já tě oddělám!“
Chce to ovšem víc než slova.
Jeden plavčík z Lahti měl uši jak plachty. Vzbuzoval tím úctu
u dvanácti z tuctu – dělal z veslic jachty. Jeden chlápek z Jablonce neměl
v lásce Japonce. (Japonky však podle rady jedné chytré gender study, ty
měl v jiné kolonce!) Jeden
Turek v Ankaře choval se dost bujaře. Vždycky nahlas tleskal, když se
řítil ze skal – naštěstí jen na jaře. Jistý zrzek z Fryšavy rusý byl a
ryšavý. Červenal se proto studem, ven pak chodil rovnou v rudém, ten
sladěný muž z Fryšavy. Jeden
dělník z Oděsy měl ošklivou obsesi. Cukal rukou u stroje – lekli se,
že pracuje. Jsou v Oděse poděsi… Jednou jeden Ital neustále škytal. Pronesl své škyt,
vteřinu byl klid. Což už každý vítal.
IVAN WERNISCH: PŘÍBĚH DVOU POUŠTNÍCH MYSLIVCŮ (duben 2008)
(Napsal Bobby Weintisch)
1. kapitola (Příběh začíná)
Jeden bývalý pouštní myslivec, muž s krásným a dlouhým šedým knírem, se jednoho listopadového večera vypravil do jedné dietní jídelny.
2. kapitola (Pouštní myslivci byli dva)
Prošel jednu ulici, pak druhou, a už tam byl. Posadil se ke stolu, u kterého již seděl jemu neznámý muž se stejně krásným, stejně dlouhým a stejně šedým knírem.
3. kapitola (O tom, jak se pozdravili)
Vždy s honórem, pozdravil pouštní myslivec. Jeho pozdrav byl určen všem přítomným, ale vysloven tak, aby upoutal pozornost neznámého muže. Ten mlčel, ale po nějaké chvíli, jakoby sám pro sebe, ale pošilhávaje po myslivci, jenž pochutnával si na dušené mrkvičce, pravil polohlasně: Vždy s honórem.
4. kapitola (Jak se poznali)
A tak se poznali. První pouštní myslivec odstrčil mrkvičku, vstal, až za ním spadla židle, a rozevřel doširoka náruč. Vždy s honórem! opakoval. Obejmi mne, pobratime, starý lišáku! Druhý myslivec též rozepjal náruč a povstal tak zprudka, že židle za ním se skácela.
5. kapitola (Jak se zaradovali)
1.: Ha! Starý lišáku! 2.: Ha! Starý lišáku! 1.: Co ty zde v tomto městě? 2.: Co ty zde v tomto městě?
6. kapitola (Zmínka o Praze)
Ech! máchli oba rukou a s ošklivostí si odplivli. Vyskytlo se snad, kamaráde, na tvé cestě nějaké lepší místo?
7. kapitola (Oslava začíná)
Chlapče, obrátili se na sklepníka, ať je zde na tomto stole hned několik lahví toho nejlepšího rumu!
8. kapitola (Pouštní myslivci vzpomínají)
1.: Ha! Starý lišáku! 2.: Ha! Starý lišáku! 1.: Vzpomínáš? 2.: Vzpomínáš? 1.: Údolí nářku! 2.: Údolí nářku… a ten vyhazovač ve Vádí Halfě! 1.: El vagón! 2.: Jak jsme je hnali od Rakviček, Tatary tatarský, Bulhary bulharský, žlutý vopice? 1.: Na zdraví! 2.: Na zdraví!
9. kapitola (První myslivec pokračuje ve vzpomínání)
A ty naše slavný dlouhý pochody! Až na Vypich a dál, až do Berouna! Vzpomínáš, jak nám Tlustá Margit hrála do rozkroku? Jak nám bzučely koule? Na Bílý Hoře dostal jsem ránu, řekl první myslivec, po který jsem musel sofort do špitálu. Byla to rána do ♥.
10. kapitola (Druhý prvnímu vskočil do řeči)
A já jednou u nějakýho lesa… na konečný sedmičky… Zvonilo, lidi vycházeli z kostela. Vrhali se na mne napřed jednotlivě, potom v celých houfech…
11. kapitola (První myslivec pokračuje)
Tasil jsem meč a mlátil kolem sebe. Všechno padalo! Všichni jsme řvali! Prosili o milost! Volali maminko! Váleli se v krvi! V krvi a ve sračkách! Nicméně nakonec já byl tím, kdo nade všemi zvítězil.
12. kapitola (První myslivec pokračuje)
Ovinul jsem ruku kolem její šíje. Měla statná ramena. Povila mi třicet dva synů a pět dcer. Jmenovala se Votýpková. Na zdraví!
13. kapitola (O tom, jak pouštní myslivci skryli své dojetí)
Vidím, žes býval stejně chrabrý, jako já kdysi, pravil druhý myslivec, a aby zakryl své dojetí, zvolal: Na zdraví, starý lišáku! I první myslivec ochraptělým hlasem zvolal: Na zdraví!
14. kapitola (Pouštní myslivci se rozhodli, že opustí prostor dietní jídelny)
Rum byl vypit. Nu a kde jsou žínky? otázal se jeden z pouštních myslivců. A druhý odpověděl: Vždy nedaleko jsou žínky, na to je možno vzíti jed. Nuže, na co čekáme? pravil první. Oblecme své kabátce, připevněme na ně medaile, a půjdem.
15. kapitola (O tom, jak pouštní myslivci vyšli na ulici)
Chvíli hledali po kapsách, poté si přišpendlili medaile a šli. Byla již tma. Země se pohupovala. Ulicí protahoval studený vítr, větve kaštanů se zmítaly, od řeky ozýval se skřípot kotevních lan. Blíží se safra déšť, pronesl jeden z pouštních mušketýrů.
16. kapitola (O tom, jak se oba zasmáli)
Nacházeli se v Podskalí. Zastavili se a zahleděli se na oblohu. Kde jsou hvězdy? otázal se jeden. A druhý mu pohotově odpověděl: Jsou tam, určitě, i na to je možno vzíti jed. A oba se tomu zasmáli, neboť to bylo velmi vtipné.
17. kapitola (Dosáhli svého cíle)
Konečně stáli před domem, na němžto zářil nápis VENUŠE. Dům se vznášel as metr nad zemí, připoután k dlažbě kotevními lany. Sehni se, řekl první druhému, udělej mi schůdek, já ti pak podám ruku.
18. kapitola (O tom, jak vstoupili a slušně pozdravili)
Dobré jitro! pravil první myslivec. Z kartonové škatule od televize se vysoukala starší osoba oděná purpurovou noční košilí. Á, zatleskala, vstávejte, kurvy, de se do fachy, máme tady kunčofty! Fajn! pravil druhý myslivec, ale nějak vám to tady smrdí rybinou.
19. kapitola (O tom, jak vylejzaly z rakví)
Šampáňo! vzkřikla ženština a zatleskala. Začala vrzat zvedající se víka a z pokojíků vylézaly přízraky dávno zhynulých lásek. Brýtro, zavrčela jedna z těch úctyhodných kurvajznic, menuju se Kočičí pracka, pardon, Čuing. Brýtro zachrochtala druhá, mý méno je Čuing, pardon, Čurina. A já sem, skorem se poblila třetí, Čurina, pardon, Kočičí pracka.
20. kapitola (Setkání po letech)
Jo tebe znám, zadívala se na jednoho z pouštních myslivec, ty ses menoval, tuším, Zachariáš. Hele, vole! zvolal pouštní myslivec, tohleto je Andula, stará známá! A hele, zarazil se, nebejvala tys moje stará?
21. kapitola (Jak se rozkdákala)
No jo, ťukla se do čela. To s tebou jsem měla všecky ty haranty, předtím i potom, no jo. To bylo žalu! Ani korunu sem vod tebe neviděla! A zakdákala: Nikdák! Nikdák! Nikdák!
22. kapitola (O tom, jak se pouštní myslivci nasrali)
Co kecáš? A komu asi jsem to tenkrát poslal těch dvě stě dvacet pět Kčs? Obrátil se na druhého mušketýra: Slyšíš, starý lišáku? Dvě stě dvacet pět Kčs! Druhému myslivci se zle zaleskly oči: Za ty prachy jí tady teď vošukáme!
23. kapitola (Pouštní myslivci se rozhodli, že s kurvami zatočí)
První myslivec zaťal pěsti. Znamenitě! A všechny tyhle tady! A pak, dodal druhý, je rozsekáme na maděru!
24. kapitola (A pustili se do práce)
Kurvy se rozezněly a začaly prchat. Rychle zatarasit vchod! volal myslivec. A druhý: Ať nevyskáčou z oken! A první: Je to dobrý, v oknech jsou mříže.
25. kapitola (Jak pokračovali v díle)
Zatarasili vchodové dveře barovým pultem. Z přetržených trubek stříkalo pivo. Ženštiny nepřestávaly křičet, dorozumívajíce se mezi sebou jakýmsi neznámým jazykem. Purpurová se hnala k telefonnímu aparátu. Myslivec z ní strhl košili. Načež ji, nahou, svázal telefonním kabelem. Nohou ji šoupnul pod stůl. Tu si zde nechám nakonec, pravil.
26. kapitola (Začali Čurinou)
Potom chytili Andulu. Poulila modrý voči, modlila se, slibovala hory doly, a když naznala, že jí to nebude nic platno, uchýlila se k hanebné lži. Mám dneska volnej den! zvolala. Jenomže pro pouštní myslivce zvyklé napájet koně z krvavých jezer, tohle nemohlo být překážkou.
27. kapitola (Nastaly komplikace)
Když s ní byli hotovi, vytrhli z ní ♥. Když jí ukroutili hlavu a nakopali prdel, přerušili na chvíli dílo, aby otřeli svá upocená čela. Rozhlédli se a zjistili, že Čurina s Kočičí prackou jsou pryč. Zdrhly nám! No jo, ale kudy?
28. kapitola (Tak to je teda průser!)
To byla záhada, na jejíž rozřešení už neměli čas. Zvenku se ozvala policejní trouba: HEJ VY TAM! ZVEDNĚTE RUCE NAD HLAVU A VYSKOČTE Z DOMU!
29. kapitola (Ještě není konec)
Ještě nám tady zbyla tahle, řekl pouštní myslivec a ukázal na osobu pod stolem.
30. kapitola (Ano, konec ještě není)
Jdeme na to! řekl druhý pouštní myslivec rozhodným, pevným hlasem.
31. kapitola (Pouštní myslivci ještě mají dost síly)
A když byli hotovi i s tou, vytrhli z ní ♥. A tak jako předtím Čurině, i této osobě ukroutili hlavu a nakopali prdel. Dobrá práce, řekl pouštní myslivec, a co nyní? Což takhle rozmlátit jim nábyteček?
32. kapitola (To je nápad!)
Popadl stojací lampu a mrštil jí mezi láhve před barovým zrcadlem. Utrhl Čurině nohu a jal se tlouci do všeho, co mu přišlo do cesty. Co nerozflákám, to zakrvácím! volal zadýchaně.
33. kapitola (Druhý myslivec se také činí)
Druhý pouštní myslivec utrhl Čurině ruku a vydatně svému druhovi pomáhal.
34. kapitola (Mocné rány se ozvaly)
Mocné rány se ozvaly. To policejní stráž již bušila do dveří beranidlem. VE JMÉNU ZÁKONA, OTEVŘETE A VZDEJTE SE!
35. kapitola (Vždy s honórem!)
Vzdát se? Nikdy! Vydržíme až do posledního dechu! volali pouštní myslivci jako jedním hlasem. Vždy s honórem!
36. kapitola (Situace se mění)
Zvenčí se náhle ozvaly zděšené výkřiky a kletby. No ne! Do prdele, to není možný! Sakra!
37. kapitola (Na záchranu nikdy není pozdě)
Kotevní lana se přetrhla, hanbinec se rychle vznesl do velké výše a hnán větrem odplouval skryt mezi mračny. Strážníci, kteří se jej snažili zadržet a chytili se lan, odpadali jeden za druhým, a plesk! plesk! celkem 133 policajtů bylo na placku!
38. kapitola
Hluk tichnul, letící hanbinec se vzdaloval z dosahu střelby. Pouštní myslivec štrachající ve střepech mezi troskami mobiliáře pravil: Tak to je pech, rozbily se všecky flašky.
KONEC
JIŘÍ KRATOCHVIL: Budoucnost je ve vejcích (leden 2008)
(Několikrát zadrnčí zvonek, pak šouravé kroky ke dveřím) Starší dáma: Kdo je? Co si přejete? Nosník (přes dveře): Otevřete prosím. Mám pro vás vejce, paní. Vejce, vejce… Starší dáma: Ale já si kupuju vejce v supermarketovi. Nosník: To není to vejce, co si kupujete v supermarketovi, tohle je docela jiný vejce. Otevřete prosím. Starší dáma: Ale já nechci žádný docela jiný vejce. Neotevřu. Nosník: Otevřete moc prosím. Já mám povinnost vám vejce předat. Starší dáma: Kdo mi zaručí, že vám můžu důvěřovat? (Opatrné otvírání dveří, cvakání několikera odemykaných zámků) Tak mi teď dejte to vejce. Nosník: To zas není jen tak, paní. Starší dáma: Přesně toho jsem se bála! (Pauza) Ale vždyť vy jste na smrt bledej, panáčku! A břicho máte, s vodpuštěním, jak březí kráva… Nosník: Však už jsem na rozsypání! Můžu k vám do koupelny? Tam bych to rád udělal. Ale prosím honem, paní, nebo mě už to vejce roztrhne! (Úprk do koupelny, odtud pak zvuky, jako kdyby tam někdo bolestivě rodil, po chvilce úlevný povzdech) Nosník: Snesl jsem vám krásný vejce. Tak jak existují nosnice, paní, tak já jsem zas nosník. Jsem nosník vajec, paní. Máte ho tam ve vaně. Je to klasickej obří standard. Kdybych do toho vejce spustil kříž, tak ramena dají dohromady půl metru a sloup kříže celej metr. Starší dáma: Ale proč zrovna mně? Co já teď s tím? Nosník: Podepište mi prosím tady, že jsem vám vejce snesl, a já zas odkráčím. Já vám už nic nepovím. Já jsem jen nosník, paní. (Pauza) Vysedávač (přes dveře): Otevřete prosím. Řekli mi, že máte vejce. Přišel jsem vám je vysedět. Anebo si je chcete vysedět sama? Před tím bych vás varoval. Nemáte na to výcvik ani licenci, nic. Nevíte, co to obnáší. A když vám je nikdo nevysedí, ponesete si následky. Starší dáma (cvakají odemykané zámky, otvírá dveře): Můžete se mi legitimovat? Vysedávač: Vidíte, jsem vysedávač vajec. Máme to v rodině. Už můj děda byl vysedávač. Ale teď potřebuju nějakou židli. Vidíte, tady mám malou pilku, kterou si nosím pořád s sebou, protože dneska bohužel nemůžete počítat s tím, že by všichni měli doma pilky. A vidíte, tady vyříznu do židle otvor, aby má sedací část dosedla na vejce, ale jen tak lehce, nikoli prosím plnou váhou. Tohle totiž musí být přesně vyvážené, vejce se má zahřívat, ale nepatří se být rozmačkáno. Taky nožky u téhle židle budu muset zkrátit, abych dosedl tak akorát, aby se mé pozadí s vaším vejcem, tak říkajíc, jen pobozkalo. Ale kdybyste nebyla ochotna poskytnout židli, donesl bych si židli už k tomu účelu upravenou. Ta by vás ovšem přišla draho. Stát poskytuje židle jen s vysokým DPH. Takže před tím bych vás důrazně varoval. Ale vlastně vidím, že toho už není zapotřebí, protože jste přece židli poskytla. Budu u vás na byt a na stravu. Stát poskytuje jen docela malý příspěvek na vysezení. Vlastně jsem nezměrný dobrotisko. Ale jídelníček si sestavím sám. Vysezení je dost náročný proces a vyžaduje si pestrou stravu s pravidelným přísunem vitamínů a minerálů. A kromě toho jsem Mistr ve vysedávání, a když už nemůžu být přiměřeně zaplacen, nárokuju si aspoň ohleduplnou kuchyni. No napřed si musím židli trochu, jak se říká, zajezdit. (Vrzání židle) No vidíte, myslím, že to půjde. A teď už mi podsuňte pod židli vejce. Ale kruci opatrně, zacházejte s ním, jak si takový vejce zaslouží! A teď už mě nerušte. Začínám vysedávat. (Pauza) Vysedávač: Moc jste se dneska nevycajchnovala. Dva dny po sobě jen bramborovej guláš! Kde je ten opulentní jídelníček, kterej jsem vám tak krasopisně sepsal? No vidíte! Když mě budete tak špatně krmit, tak já budu špatně sedět. A ty následky pak padnou na vaši hlavu! Starší dáma: Směla bych vědět, co posléze vysedíte? Vysedávač: To jste krásně řekla – posléze. Nechte mě se s tím slovem pomazlit – posléze, posléze… Ale že vy jste bába zvědavá? No vidíte! Já jsem jenom vysedávač, mně se nic neřeklo, jen abych to vyseděl, ale myslím si, že vám vysedím to, co si zasloužíte. Například když jste prožila bohabojný život… Kolik jste vůbec měla manželů? Starší dáma: Dva. Vysedávač: Vidíte. Takže když jste prožila bohabojný život a s manžely uctivě zacházela a nekrmila je pořád jen samými bramborovými guláši, tak pak vám možná vysedím pytel zlaťáků. Nebo to chcete v eurech? Ale když se ukáže, že jste byla xantypa, vysedím vám dráčka, kterej vás na fleku sežere (smích). (Pauza) Starší dáma: Navařila jsem vám na tři dny dopředu, protože budu teď muset na chvilku za sestrou do Neratovic. Jen si to přihřejete v mikrovlnce. Vysedávač: Zbytečně jste navařila. Kdybyste se mě zeptala… Starší dáma: Co tím chcete říct? Vysedávač: Jen tolik, že ještě dneska odcházím. Kdybyste se mě zeptala, nemusela jste navařit. No vidíte. Starší dáma: Počkejte, vy to už dneska… vysedíte? Vysedávač: Naopak, zjistil jsem, že se to nedá vysedět. Poslechněte si (ťuká do vejce, dutý zvuk). No vidíte, Od začátku sedím na prázdným vejceti! Starší dáma: Nezlobte se prosím… ale nemohl jste to teda zjistit hnedka na začátku? Vysedávač: Tak to vy asi nevíte, co je to presumpce neviny! My totiž nosníkům od začátku v zásadě důvěřujeme. Když snesou vejce, nepodezříváme je hnedka z podrazu. Ale běda, když se pak nakonec ukáže… No vidíte. (Pauza) A teď si představte, že si na vás budu možná občas vzpomínat. Koneckonců jsem tady prožil kousek života! Sice jen drobeček života, ale i to se počítá! Budu vzpomínat na vaše bramborový guláše! Bábo princmetálová! (Smích) No vidíte. Nebojte, to vadný vejce si odnesu. Mám tady takovej popruh. Tak trochu se s tím vždycky počítá. Uvážu si ho na hřbet. Pomožte mi s tím přece trošku, opřete se do vejce zespodu. Starší dáma: Moment, vezmu si stoličku. Když je to vejce prázdný, když v něm vůbec nic není, jakto že je tak těžký? Vysedávač: To víte, nicota! Věru nicota. Nicota je nejtěžší lidský břemeno! To jste nevěděla? Děkuju, už to drží. Tak se tady opatrujte. (Pauza) Starší dáma: Ale, ale, to jste zase vy. Nesete mi zas nový vejce? Místo toho prázdnýho? Nosník: Nenesu vejce. Nikomu nelze dvakrát přinýst vejce. Panta rhei, paní. To je jak s tou řekou, do níž nelze vstoupit dvakrát. Tentokrát to není vejce, paní. (Pauza) Tentokrát je to krychle. Starší dáma (hrozí se): Krychle? A vy ji máte zase… Nosník: Ano, mám tu krychli v útrobách. A přináším ji, abych vám ji zase snesl. Starší dáma: Ale vždyť taková krychle má hrany a rohy. To není jak vejce, které hladce proklouzne. Jestli se ji pokusíte snýst, tak vám přece rozšrotuje ten tělesnej vývod, kterým ji snesete! Nosník: S tím se jaksi počítá. Krychli vám musím snýst za trest za to, že jsem vám snesl vadný vejce. Starší dáma: Vzdávám se krychle. Nechci, aby vás kvůli tomu vejceti trestali!. Nosník: Už je pozdě. Když vám krychli teď nesnesu, tak mi za chvíli roztrhá vnitřnosti. Starší dáma: Kdo na nás pořád vymýšlí takový ničemnosti? Bůh nebo ďábel? Parlament nebo senát? Nosník: Nevím, paní, já jsem jen nosník. Můžu do koupelny? Starší dáma: Dobrá. Budu trpět s vámi. (Pauza) Ale když já trpím, tak se ve mně rozezní houslí hlas. Nosič: Ale ve mně taky, paní. Když já trpím, tak ve mně taky kvílí housle. Tak si trochu zakoncertujem, paní. (Po chvilce hlas houslí, k němuž se vzápětí přidá druhý hlas, a obě housle kvílí jak umanuté až do ztracena)
JIŘÍ KRATOCHVIL: O nesetkání s Bohuslavem Reynkem (prosinec 2007)
Na jaře 1960 jsem se po roztodivném putování ocitl v kasárnách
v Havlíčkově Brodě. Byla to kasárna při silnici na Humpolec,
v prostorách bývalého vojenského letiště. Bral jsem svůj pobyt na vojně
jako pokání za minulé i budoucí hříchy, ale tady jsem se najednou setkal
s někým, pro něhož byl vojenský život očividnou slastí.
Kasárenský knihovník, který měl na starosti všemožné vojenské kulturní
akce
a jezdíval do Prahy na soustředění kulturních aktivistů. Ale především
to byl vojenský básník, co na známé vojenské pochody psal nové texty a na
známé melodie častušky, a všechno to šlo kamsi na schválení a vrátilo
se s razítkem a my jsme pak museli mašírovat s jeho písněmi na rtech.
A havlíčkobrodské nakladatelství mu chystalo knížku těchhle textů.
Byl to záklaďák jako my všichni, ale pro své vojenské písničky se
těšil lampasácké úctě, takže směl nosit nesešitou lodičku, zúžené
nohavice a vůbec frajersky upravenou uniformu. A v srdíčkách
havlíčkobrodských dívek bytoval jak moudivláček ve svých vakovitých
hnízdech.
Protože jsem chodil často i do kasárenské knihovny, neušel jsem jeho
pozornosti a jednou se mě přímo zeptal: „Ty hodně čteš, tak co říkáš
na mé písničky?“ Chvilku jsem váhal, ale pak jsem se ho taky zeptal:
„Nestačí, že je musím zpívat? Musím se k nim ještě vyjadřovat?“
Zkoumavě se na mě díval a pak řekl: „Jasně, nemusíš. Jsou to jen
takový vojenský písničky. Ve skutečnosti jsem básník. A vem si na sobotu
vycházku.“
Vzal jsem si na sobotu vycházku. Byl zářivý dubnový den. Kousek za
kasárnami jsme překročili humpoleckou silnici a chvíli šlapali po polní
cestě a pak prolezli lesíkem a překročili trať a vstoupili do vesničky,
kde, jak mi vysvětlil, byly před válkou lázně. Ze staré slávy zůstala ve
zvetšelém lázeňském objektu pouze hospoda, prosperující právě zásluhou
havlíčkobrodských kasáren. Vojenský básník zde byl váženým štamgastem
a na dnešek měl rezervovaný maličký salonek a tam nám objednal znamenitý
oběd a pravidelný přísun piv.
Očekával jsem, že za ten oběd a štrúdl piv bude chtít ode mě něco
z mých vysokoškolských vědomostí o literatuře. I zaimprovizoval jsem
jakous přenášku o Jiřím Šotolovi a Miroslavu Holubovi, jehož básnická
sbírka Denní služba byla v tom čase mým každodenním brevířem. Jen
chvilku mě poslouchal, ale pak to všechno odstrčil rázným gestem a pochopil
jsem, že kvůli tomu si mě sem nepozval. Chtěl mi vyprávět o sobě.
S vysokoškoláky z filozofické fakulty se totiž běžně nesetkával. Byl
jsem jeho ještě neopotřebovaným posluchačem.
Až se vrátí z vojny, stane se velkým básníkem a všem těm mým Šotolům
a Holubům natrhne zadek, až z nich bude peří lítat. To mi slibuje. Před
časem zabodoval v literární soutěži, zaštítěné jménem partyzánky
Marušky Kudeříkové, zabodoval tam básní o hvězdách, mlčenlivých
soudružkách, kterou mi teď zarecituje. A pamatuju si, že to byla
rýmovačka-kompilačka z Wolkrovy básně o věcech, mlčenlivých
soudruzích, a z Nerudových Písní kosmických a z článků z Rudého
práva o sovětském dobývání vesmíru.
Nikdy předtím a už nikdy potom jsem během dlouhého odpoledne nevypil tolik
piv a nevyslechl tolik pitomých básniček, které z něho lezly jak střeva
z rozpáraného muflona. Teprve po setmění jsme se dostali ven. A oba jsme
se znatelně potáceli. Ale on se vzpamatoval hbitěji, zamířil tmou ke
kaštanu, nebo co to bylo za strom, a opřel se o něj a takhle stabilizovaný
rozmáchl se a ukázal nahoru k obloze a pozdravil své právě čerstvě
vylíhlé, ale už čiperně blikotavé mlčenlivé soudružky.
Nedaleko od nás svítilo pár neduživých světýlek vesnických stavení,
světýlek, která nám nestála za pozornost. A ani ten domýšlivý spratek,
co nevěděl o poezii skoro nic, a ani já, co jsem si tenkrát myslel (a měl
to stvrzeno univerzitním diplomem), že vím o ní skoro všechno, jsme
neměli nejmenší tušení, že tam ve vesnici, při jednom z těch
neduživých petrkovských světýlek, při jedné z těch nejskromnějších
pozemských večernic, sedí jeden z největších básníků a výtvarníků
našeho věku. Jméno Bohuslava Reynka mi tenkrát neříkalo vůbec nic.
A tak hloupost ryzí i hloupost učená z jednoho sají plochého vemena.
HONZA NEJEDLÝ: S odřenýma ušima (listopad 2007)
Než se oženíš, pošli uši mezi lidi, říká staročeské přísloví.
Než začneš psát sloupek o slovech, měl bys učinit totéž, řekl jsem si
a začal se chystat na výpravu. Teplé prádlo, safari košile, overal,
pohorky, pokrývka hlavy a místo kulovnice tužku s notýskem zvaným
bonzbuch.
Aby nedošlo k mýlce. Nejsem žádný akademický jazykozpytec ani nekritický
zbožňovatel češtiny. Jednak si občas pletu íčka, což před vámi
zdejší korektorna tají, a jednak jsem nikdy nechápal takové to jazyk jako
chrám i tvrz. Jestli jsem kdy v mateřštině něco vystopoval, tak její
špatnou slučitelnost s patosem. Ostatně i profesor Šmilauer prý na
přednáškách dokládal trojí zápor v češtině těmito příklady: „Ne,
nikoli a hovno.“ A co teprve ten pes jménem Profesor (pojmenovaný ještě
před hvězdnou kariérou Václava K.)! Když se známí ptali, jak se psíkovi
vede, páníček s gustem odpovídal: „Ále, včera se mi Profesor zas
vychcal na koberec, asi mu vypráším kožich násadou od koštěte!“ Mám
zkrátka češtinu rád, protože pobaví a potěší.
Ale už do terénu. Vyjda z domu potkávám výstřední důchodkyni ve
slamáku, která kolemjdoucí zdraví ze své nákupní tříkolky zásadně
pozdravem: „Fujtajbl ve spolek!“ Je to replika z jednoho českého filmu,
ale snad nevyjadřuje nějakou obecnější náladu v národě. O chvíli
později míjím dvě puberťačky, které si utahují z dívky před sebou.
Jejich narážku „co krok, to poledne“ pochopím až dlouho poté, co si
všimnu, že vysmívaná slečna má na sobě kalhoty do zvonu. Tomu říkám
metafora! Šup s tím do zápisníku.
Sedím v autobuse. Rozevřu si noviny, abych se dozvěděl, čímpak se dnes
blýskli naši „pupíci“ – nový výraz mládeže pro politiky (viz
notes). Ale zas je ta politika jen „politý Ká“, jako v tom starém
školním vtípku, kdy se nakreslí na tabuli K a poleje vodou. Zbystřím, až
když se opiercingovaný mládenec přede mnou zeptá druhého tetovaného:
„Máš krédo?“ Že by nějací maskovaní konzervativci? I ne, to myslel
kredit do mobilu. Zapisuji.
Za chvilku už kráčím do centra matičky Prahy. Cestou míjím vybledlý
nápis na zdi „Komunismus komunistům“, geniální rozřešení věčného
sporu o jeden dějinný experiment. Před stanicí metra do sebe strkají dva
bezdomovci (bezdéčka, bezďáci, béďové). „Rozkopu tě jako záhon!“
křičí ten opilejší, pročež ve svém notýsku zalistuji na stránku
Výhrůžky násilím a přidávám jeho výrok k již zaneseným:
roztrhnu tě jako lístek do cirkusu, jako hada, sesekám tě jako vojtěšku,
zmaluju tě jak komediant buben, udělám z tebe dva malý do školky,
zafackuju ti uši do hlavy – to bych nerad, je to můj pracovní nástroj.
Bitka utichá s nabídkou třetího kumpána, aby do sebe raději „hodili
pár bernardýnů“ (= piv zn. Bernard). Věru nechtěl bych být cizincem
studujícím hovorovou češtinu…
Přicházím k radnici, kde právě probíhá demonstrace. Obyvatelé Klánovic
se zde domáhají, aby nebyl kácen jejich les kvůli výstavbě golfového
hřiště. Vytáhnout notýsek mne donutí řečník, který dle svých slov
více než klasický golf vyznává „golf chudých čili houbaření“. Moc
radních ale – zdá se – pustit uši mezi početný lid nepřišlo. Jako
v tom filmu s Austinem Powersem, kde se pověstný Zloun šklebí: „Řekni
to mojí ruce, kámo, moje uši už šly na kafe.“ Nevadí, klánovičtí
řekli golfu „ne“, „nikoli“ a podle lingvisty Šmilauera jim zbývá
ještě třetí zápor. Neboť čeština – to je pohled na život. A kdyby
začal nějaký Profesor štěkat o lesích „modrých, nikoli zelených“,
lískněte ho koštětem.
Jak vidno, nálada v národě je výtečná. A sloupek hotov. Fujtajbl ve
spolek.