Život v kostce
MĚSTO
Brno, porodnice U Šilhanů, potom park zvaný Šrébrák, ale taky Lužánky, moje městská krajina, počátky paměti. Na rohu Demlovy a Zemědělské mlékárna a před ní každé ráno kisny s mlékem v lahvích. Na protějším rohu papírnictví, kde jsem šutrem rozbil výlohu. A škvárové hřiště Na Rybníčku, moje první fotbalové angažmá v tehdejší Zbrojovce. Od druhé třídy cestování přes půl města do školy. Sám, s vlastní šalinkartou; velká pýcha! (Pokaždé jsem si tajně přál, aby přistoupil revizor.) Pak stěhování do zeleného domu, kde před námi žili bratři Haasové. V roce 1973 ale už jen tři velmi početné cikánské rodiny a jeden stařičký akademický malíř. S Horváthovic klukama jsem hrával fotbal v parku na Petrově. Žili jsme jen s mámou a mladším bráchou; ve škole nepřetržité obtíže kvůli „přílišné živosti“ vrcholící vážně míněným záměrem ředitele přesunout mě do zvláštní školy. Teprve později souvislosti: v roce nástupu na základku (1970) emigroval můj otec do Ameriky.
VESNICE
Od deseti let vesnice, Janovice nad Úhlavou, Pošumaví. Dětský ráj, ve škole konec „normalizačních“ dvojek z chování. Rodina se rozrostla o otčíma-alkoholika a další dva sourozence. Vše i nadále zpestřuje svými občasnými příjezdy naše divoká „babička Mery“. „Byl hochem vesnickým i městským,“ napsal o sobě kdesi Ivan Wernisch. Zásadní, formativní zkušenost.
VOJNA
Na vojně jsem byl od svých čtrnácti let: Vojenské gymnázium Jana Žižky z Trocnova. Můj vyhrocený smysl pro spravedlnost od počátku napínán na skřipci. Budování pozitivní životní filozofie a první, ovšem důkladné, lekce diplomacie. Posun od tvrdohlavých protestů ke schopnosti vítězit „nenápadně“; asertivita. Tříbení bojem, předčasná dospělost, přesto ještě i trojka z chování v maturitním ročníku. Další téměř tři semestry na vojenské vysoké, provázené sílící rezistencí a zakončené vyloučením ze školy. Půl roku u ženijního útvaru v Litoměřicích podřízeno jedinému: odchodu z armády. (Technický vzato, „odchod“ nebyl možný.) Nejspolehlivější a nejrychlejší cesta, jak se z armády dostat, vedla přes kriminál. Tam jsem nakonec strávil osm měsíců.
MĚSTO II
Tahle kapitola by se také mohla jmenovat SVOBODA I: po šesti letech návrat do „normálního“ života, v necelých jedenadvaceti vlastně skutečný začátek. Tři roky práce v taneční škole Starlet: štěstí na Vladimíra Buryana, který vedl Starlet jako svůj soukromý podnik. Poprvé v životě pocit smysluplné práce. Taky ovšem moje první rodina: šest let s Jitkou a malou Mirčou. Taky ovšem perestrojka. Narůstající potřeba angažovat se, nové kontakty v šedé zóně, v disentu, odchod ze Starletu, půl roku bez práce (svého času riskantní činnost), pak „volná“ zaměstnání jako antikvariát, doručování tisku, inspice v operetě. Počátky mých vlastních literárně-organizačních aktivit; pořady v klubech Satelit a Na Křenové.
REVOLUCE
Životní zážitek. Štěstí, že mě to potkalo, že jsem se dočkal (i při vědomí, že jiní čekali déle a ještě jiní se těsně nedočkali). Silná angažovanost, Proglas, ministerstvo kultury, rozpad manželství, útěk do Itálie, po návratu Petrov. Hektický čas!
SVOBODA
Svoboda? Nikdy bych neřekl, že budu dělat něco patnáct let v tahu… Nakladatelství, to byla jedna z desítek možností. Ale neslo v sobě cosi, co je na tzv. svobodě podstatné: bude to tak dobré, jak dobrý budu já sám. Nic víc a nic míň. Moje „přílišná živost“ a touha po rozmanitosti přinesla za pochodu všechny ty bítovy, Neony, olomoucké festivaly. Ale Petrov byl kotva, prubířský kámen, běh na dlouhou trať; pro mě zkouška z největších. Neurovnaný osobní život, anebo taky zlatá léta devadesátá…
RODINA
Novodobá normalizace kapitalistických poměrů zproblematizovala můj vztah i mé odhodlání ohledně „práce na roli národa dědičné“. Vnitřně jsem se na zásadní změnu připravoval dobře pět let. V roce 2005 jsem zrušil Petrov, další rok odešel na volnou spisovatelskou nohu. 19. června 2008 se mi narodila dcera Libuška. Nastala budoucnost…
MARTIN REINER (dříve také PLUHÁČEK), básník, prozaik a nakladatel, se narodil 1. 8. 1964 v Brně, ale část svého dětství prožil v Janovicích nad Úhlavou. Šest let strávil na vojenských školách a osm měsíců ve vězení. Po návratu byl postupně referentem v taneční škole, prodavačem v antikvariátu, doručovatelem tisku, inspicientem v operetě, po listopadu 1989 spoluzakladatelem a redaktorem politicko-kulturní revue Proglas, stipendistou ČLF, tiskovým mluvčím na MK ČR, šéfredaktorem nakladatelství Lidová demokracie-Petrov. Od podzimu 1992 do podzimu 2005 majitelem nakladatelství Petrov. Poté spisovatel na volné noze.
Další aktivity: Organizátor cyklu přednášek Škola poezie (1990–91) a Lodí literátů (od roku 1993 do současnosti). V letech 1993–94 uvedl na Malé scéně Mahenova divadla jako dramaturg, autor scénářů a režisér cyklus inscenované poezie První čtení (Brodskij, Blatný, Trakl, Michaux, Bonnefoy). V letech 1996–2000 organizoval (spolu s Jiřím Kuběnou) bítovská setkání českých a moravskoslezských básníků. Postupně zde přednesl literárně-teoretické stati Neoklasicismus (LtN, č. 36/98), Princip rýmového karambolu v pozdní lyrice Ivana Blatného (Tvar, č. 16/99) a Stvořeni sluncem (Tvar, č. 18/2000). V letech 1999–2000 také pravidelně psal pro kulturní revue Neon, kterou založil a vydával. V letech 2001–2004 organizoval mezinárodní básnický festival v Olomouci Poezie bez hranic. Četl své texty na mezinárodních akcích v Grenoblu, Drážďanech, Rennes, Praze, Budapešti, Bruselu, San Francisku, Madridu, Vídni či Edinburghu. Jeho básně byly publikovány v angličtině, němčině, francouzštině, polštině, maďarštině a chorvatštině.
Vydal básnické sbírky Relata refero (1991), Poslední rok (1995), Decimy (1997), Tání chůze (1998), Staré a jiné časy (2002), Pohled z kavárny v Bath (2007) a Hubená stehna Twiggy (2010), novelu Lázně (1998), výbor fejetonů Plachý milionář přichází (2008) a román Lucka, Maceška a já (2009), který byl nominován na dvě literární ceny. S Michalem Vieweghem a Pavlem Šrutem napsali knihu pro děti Tři tatínci a maminka (2010); ilustrovala ji Galina Miklínová. V roce 2014 dokončil a vydal šestisetstránkový román o Ivanu Blatném nazvaný Básník.