Semtele Honzy Nejedlého
Pod tímto nadtitulem každý měsíc uvádíme novou literárněvědnou lekci Honzy Nejedlého. Věříme, že autorův odlehčený styl zaujme všechny zájemce o líbeznou českou slovesnost. ***Jan Nejedlý*** *(1971, Praha) je literární kritik, publicista a editor. Působil jako redaktor v časopisech Nové knihy a Tvar. Edičně uspořádal básnické texty Karla Šebka (Dívej se do tmy, je tak barevná) a Míši Salveta (Otazníky kolem pumpičky); je spolueditorem antologie české erotické literatury 1990-2005 Jezdec na delfíně (s R. Kopáčem, Concordia, 2005). V edici Tvary dále publikoval soubor beletristických textů Nekrofilní deníček, svazek poezie V lesním lese a humoristický seriál Hvězdné války (knižně Plot, 2005). Písňovými texty je též zastoupen v antologii Jít pevně za svým imbecilem (Clinamen, 2003). Žije v Praze.* *** ==IX. ==Dita Absurdita **/nová strašidla/** Již delší čas se zabývám mapováním novodobých strašidel a jejich příběhů. Zde nabízím malou ochutnávku ze svých sběrů: dvě strašidla současná, jedno socialistické, jedno nadčasové a jedno hospodské. Čtenáře prosím: pokud ve svém okolí znáte nějaké strašidlo, dejte mi laskavě vědět. Každý národ má takové přízraky, jaké si zaslouží... **Dita Absurdita** Dita Koníčková se po skončení filozofické fakulty rozhodovala mezi doktorandským studiem a prací v neziskové organizaci. Nakonec se rozhodla pro sebevraždu. Prostřelila si oko podomácku vyrobenou bambitkou a vrhla se z vyšehradské skály dolů na Jamrtál, kde po ní zůstal jen mastný flek. Za svého života byla Dita Koníčková známou pražskou intelektuálkou. S brýlemi na očích se snad už narodila. Její první slůvka nebyla „mama“ ani „čiči“, ale „bóže, to je absurdní!“, a tak se jí začalo říkat Dita Absurdita. V první třídě četla Kafku, ve druhé psala filozofické traktáty a na gymnáziu se proslavila větou: „Bůh je subjektivní jako vagína.“ Nikdy se nestýkala s někým, kdo neměl průkazku do Městské knihovny a deprese. Vášnivě bojovala proti kolorizaci černobílých filmů, o víkendech se věnovala nudistickému horolezectví a v prvním semestru fakulty adoptovala na dálku sirotka z čínské provincie Suj-čen. Bohužel jí kapesné nestačilo ani na fakultní mejdany, a tak čínský sirotek musel naopak podporovat Ditu svými příležitostnými výdělky z cihelny. Životní lásku poznala naše hrdinka v Boubínském pralese. Když se připoutala řetězem k habru, který měl být skácen, objevila na druhé straně objemného kmene přikurtovaného ekoteroristu M. X. Balbouse, vegana a ctitele Che Guevary. Než jim policie přeštípala řetězy z těl, dohodli se, že se vezmou. Na svatbě si přiťukli recyklovanou močí a svatební cestu strávili v rodišti markýze de Sade. Po návratu do Prahy Dita prozřela. Jednak zjistila, že Balbousovi smrdí dredy a nohy a potají se dívá na Chalupáře. Pak jí došlo, že čínský sirotek ze svého platu v cihelně tři lidi neutáhne, takže bude muset jít do práce. Nakonec v parku na Vyšehradě zahlédla vyvrácený pařez jedle zakrslé, který jí připomněl nesmyslnost bytí. Při odchodu o něj škobrtla a nabourala hlavou do chodníku tak nešťastně, že vzaly za své nejen její lenonky a rastafariánská ondulace, ale i poslední ideály. „To je absurrrdní!“ zaráčkovala Dita naposledy a zamířila k vrcholku vyšehradské skály. Dodnes se přízrak Dity Absurdity zjevuje v některých literárních kavárnách, redakcích a skvótech. **Trouba z Michle** V Hadovité ulici v Michli bydlela rodina Cojocarových. Peněz měli málo, ale zato dětí hodně. Rádi jedli, pili, kouřili, zpívali, ale neradi chodili do práce. Jejich největším majetkem byla veliká lednice uprostřed kuchyně posázená nezaplacenými složenkami a upomínkami. Jednoho krásného dne u nich zazvonil soused z baráku, starý mládenec Igor Richtr. Koupil si na neděli kachnu, ale nevejde se mu do jeho malého mrazáku, tak jestli by si jí mohl laskavě nechat do neděle u Cojocarových v ledničce. I co by nemohl. Jsme přece sousedi, ne? Sotva za Igorem Richtrem zapadly dveře, starý Cojocar polkl slinu. Od včerejška neměl v žaludku pořádný žvanec a tohle bylo velké pokušení. „Šoupni jí tam, táto,“ řekla potichu Cojocarka stojíc u otevřené trouby. A tak kachýnka namísto k ledu putovala rovnou na pekáč. Hlava rodiny poslala děti k Bulánkům pro pivo na dluh a toho večera měl u Cojocarů mastnou hubu i jezevčík Béda a potkan Arpád. V neděli zazvonil Igor Richtr, že si jde pro kachnu. „Jakou kachnu, sousede? O ničem nevím,“ dušoval se starý Cojocar. Richtr ztuhl, pobledl a koktavě se poroučel. „To musí bejt nějaká mejlka, pán Richtr,“ chechtal se za ním lstivý Cojocar s plným teřichem. Za půl hodiny zazvonil Richtr znovu. „Skutečně jsem se zmýlil,“ povídá, „mohl bych si tedy tu kachnu u vás přeci jen do večera uložit na mrazák?“ No, co by nemohl, žejo. „Teda, mámo, ten Richtr je ale trouba,“ vyprskl Cojocar a ukazoval manželce v igelitu zabalenou kachnu, ještě větší než tu předchozí. Ovíněné Cojocarce se udělaly boule za ušima a už otvírala troubu. „Šup tam s mackem,“ zahlaholila, zapla ohřev na plný výkon a řádně si zavdala krabicového tramínku. V troubě už to vesele syčelo a prskalo, když se Cojocarovic starší dcerka Darina vrátila z venku a ledabyle prohodila: „Kde je Honzík?“ Honzík byl nejmladší z dětí Cojocarových a většinu času trávil v kočárku pod okny bytu. Teď tam nebyl. Peřinka odhrnutá, kočárek prázdný. Miminko se ztratilo. Za okýnkem rozpálené trouby mohl mezitím bedlivý pozorovatel spatřit dvě temně zářící oči. Když vyděšený Cojocar otevřel dvířka trouby, všichni zkoprněli. Ze sálající páry se vynořil jejich tříměsíční Honzíček. Rozžhavený do ruda, ulepený od omastku a zelí, s přiškvařeným dudlíkem. Vylezl po čtyřech z pekáče a otevřenými dveřmi vypochodoval na ulici. Zmizel, neznámo kam. Zůstal po něm jen tenhle příběh a malý pindík na dně pekáče. Dozlatova opečený. **Krkavčí hory** Na Kavčích horách sídlí, jak známo, ústředí České televize. Pamětníci si jistě vzpomenou na legendární televizní přestávky, kterými se za socialismu vyplňovaly předěly mezi pořady. Několikrát denně nabízela televizní obrazovka jen nekonečné záběry na proutěný košík, v němž se vrtěla čerstvě narozená koťátka, a nad nimi se táhl lakonický nápis PŘESTÁVKA. Přestávky s koťátky byly tak pitomé, až si získaly u diváků oblibu. Mnohdy ostatně nabízely poutavější podívanou než tehdejší filmy a seriály. Jenže byl tu zádrhel. Tak jako se oko diváka chce hřát na mladých fešných herečkách, a nikoli na starých vraždách, co pamatují Friga, když začínal, stejně tak chtěl divák trávit přestávky s roztomile mlaďounkými koťátky a na nějaké vypelichané miciny se slinou u huby nebyl zvědavý. Proto také zasloužilí televizní mrouskalové, kocouři Saša a Miloš, vyráběli v kumbále za ředitelskou kanceláří další a další mourovaté chundeláče. Problém byl, co s těmi odrostlými. Každý televizák už tři kočky doma povinně měl a po chodbách lítat nemohly. Tak začal na Kavčích horách kočičí holocaust. Zatímco ve studiu se natáčel roztomilý Kocourek Modroočko, za zdí už televizní zřízenci lešenářskými trubkami utloukali v pytli další várku hebkých kožíšků, jež se provinily tím, že odrostly. Vrátný Kamarýt pak za barákem krumpáčem přihloubil masový hrob, kam hodil další ještě se hýbající pytel. Později přišel mladý moderátor Přemysl Podlaha, tvůrce kutilských receptářů, s nápadem na bezhlukovou drtičku z prádelního hrnce, sekačky a kulmofénu, nicméně táhlé mňoukání, které se na Kavčích horách dodnes ozývá, utišit nemohl. **Zelená vdova** Tolik se těšila, až vypadnou z paneláku a ona dá výpověď v práci, aby se mohla starat jen o jejich vilku v satelitním městečku za Březiněvsí. Konečně se Patricii Musilové její sen vyplnil a ona si v ulici Na Výsluní rozložila na pečlivě sestříhaný trávník vlastní zahrady polohovací lehátko. Ještě než se na něj natáhla s knížkou Život začíná po čtyřicítce, zapla automatický zahradní rozstřikovač, sklopila schůdky do bazénu, zkontrolovala teplotu grilu, hodila aportek čivavě Xenii a zálibně se rozhlédla kolem. Zahrada vzkvétala jarní zelení. Za plotem se doširoka táhlo pole a kolem dokola nebyly žádné hlučné ulice plné aut a přecpané panelové věžáky, ale jen samé růžovobílé vilky s antickými sloupy, romantickými vodotrysky a obřími satelity na střechách. Žádného souseda tu sice neznala, ale nevadilo jí to. Vše, po čem toužila, se jí splnilo. Manželově firmě se neobyčejně dařilo. Syn Artur odjel studovat architekturu do Anglie. Čivava Xenie se zbavila vleklých průjmů, které jí způsobovalo nervové vypětí ze života ve městě. Patricie Musilová se natáhla na lehátko. Měla za sebou perný den. Masáž, kadeřník, pedikúra, poté shánění francouzského grilovacího koření Paris Apetit Rocher a nakonec půlhodinová jízda na domácím rotopedu Rapid 107. Od té doby, co nechodí do práce, rapidně zapracovala na své celulitidě i francouzštině. Už bezpečně ovládá výslovnost slov sauvignon, chardonnay a ementál. Kurz pozitivního myšlení ji zbavil malé jarní deprivace, chloupky na lýtku jí odstranila depilace, menstruaci má pravidelnou jako inkaso. Má všechno, po čem toužila. Všechno. Až na manžela. Od té doby, co se nastěhovali do satelitu, se ing. Dominik Musil poněkud změnil. Ve své firmě na výrobu celoplastových rolet a nerez palet trávívá celé dny a někdy i noci. Když občas přijede domů, mívá pravidelně na saku dlouhý blonďatý vlas a na tváři šmouhu od rtěnky. Pochválí Patricii skalku s netřesky, podrbe Xenii na hřbetě a za chvíli už si balí kufr na služební cestu. Ubohou Patricii Musilovou zas pohltí osamělost. Není totiž obyčejnou ženou v domácnosti. Stala se z ní zelená vdova. Stejně jako z řady dalších opuštěných paniček u nich v satelitním městečku, které bezcílně bloumají po brčálových trávnících pečlivě depilovaných zahrad. Jejich zlaté klece se lesknou čistotou a prázdnotou. Nádobí v myčce je třikrát přemyté. Pračka a sušička nemají co prát a sušit. Kromě zelených vdov a čivav v tomto nablýskaném satelitním hřbitově nikdo nežije. Původně si Patricie Musilová chtěla dát k odpolední přesnídávce jen olivový salát a hruškový multivitamin se středně perlivou vodou. Nakonec vytáhne z minibaru dvoulitrovku vodky a zavdá si rovnou z lahve. Škytne, zavrávorá a pozvrací svůj výtisk knihy Život začíná po čtyřicítce. Vyběhne na zahradu a dobře mířenou ranou skopne rozpálený venkovní gril do bazénu. Náraz zapne umělé vlnobití. Z modrobílé hladiny se vyvalí sloup štiplavého dýmu. Zahradní altánek rozštípe na třísky golfovou holí. Zapálí trampolínu. Znovu zvrací, tentokrát do jezírka s lekníny. Vysílena se kácí na polohovací lehátko. Sotva dopadne, čerstvě posekané výhonky anglického trávníku se jí začnou plazit po nohou. Postupně obrůstají celé její tělo. Patricie Musilová se mění v zelený přízrak, který se bude za soumraku plížit satelitním městečkem a zoufale koulet očima. Čivava Xenie se třese pod převrženým servírovacím stolkem a tichounce kaká do záhonu floxů. **Věrka nahoře bez** Dříve vyhlášený košířský hostinec Na picandě živořil. Konkurence přetahovala starousedlíky na lacinou kořalku a utopence zdarma, a tak se servírka Věra Kemalová rozhodla svému podniku pomoci. Jelikož to byla šťabajzna bujných a ještě pevných tvarů, nechala se slyšet, že bude každý pátek obsluhovat nahoře bez. Fígl zafungoval. Jako ptáci vracející se z cizích krajin začali se toho pátečního večera trousit do lokálu bývalí štamgasti, poroučeli si tuplované objednávky a jen do očí se paní kelnerce příliš nedívali. Selanku jak od Lady narušil o půlnoci příchod Adlama Mehmeta Kemala, Věrčina manžela, původem z Turecka. Frajer s černým knírem, pod jehož pohledem zamrzalo pivo v půllitrech, si krhavýma očima změřil svou spoře ustrojenou družku. Pak vzkřikl: „Allaha ismarladik kahve serefe!“, což znamená něco jako: „No to si snad, Věro, děláš kozačky?!“ Vzápětí nato vytasil saracénskou šavli a jedním švihem uťal manželce hlavu. Od té doby tam Věrka, tedy její duch, běhá po lokálu nahoře bez. Moc dráždivé to ale není. Spíš na šavli, tvrdí místní. *** **DŘÍVE PŘEČTENÉ: .{color: gray}** ==VIII. ==Je to blbý jako Lenin **/malá abeceda socialistického humoru/** Ještě v roce 1989 u nás vlastnilo legitimaci KSČ milion sedm set tisíc lidí, což byl nejvyšší poměrný počet členů komunistické strany z celého sovětského bloku. Na druhou stranu si Češi z rudého režimu dělali na každém kroku srandu. Viz tato ochutnávka z ošatky lidového humoru jako připomínka nadcházejícího Vítězného února. **A** **Anyňák** / Tak se říkalo za socialismu televizním moderátorům, kteří stále opakovali: „A nyní...“ **Autogram** / Zedníci opravovali fasádu Pražského hradu. Na jednoho z nich přišla potřeba, tak ji vykonal do kbelíku s vápnem. Co se však nestalo. Vítr mu vytrhl použitý papír a odnesl ho rovnou k Husákovi do otevřeného okna. Zedník se za ním vrhl. Po chvíli se vrátil a povídá: „Pozdě, už to podepsal.“ **Atombordel** / Protichemický oblek chránící svazáky před radioaktivním spadem **B** **Bakelitový jaguár** / Lidový název vozu zn. Trabant, jinak též zvaný parchant, pryskiřník pádivý, rozzuřený vysavač, pojízdná dýmovnice, splašené trsátko či plánované hospodářství na kolečkách **Blahopřání** / Blahopřejný telegram představitelů SSSR československému lidu: „Blahoprejeme k vitezstvi na mistrovstvi světa v lednim hokeji. Stop. Ropa. Stop. Plyn. Stop.“ **Bratrská pomoc** / „Jako okupace se to dá vydržet, jako bratrská pomoc to stojí za hovno.“ **C** **Ceplecha, Bohumil** / Kreslíř, autor vtipu z pražského metra: „Á, vůně pirožků, to bude Moskevská!“ **Cesta** / „Socialismus je nejdelší a nejstrastiplnější cesta od kapitalismu ke kapitalismu.“ **Čau čau** / Jak se řekne rusky pes čau čau? Sabaka zdravstvujtě zdravstvujtě. **D** **Dočasně** / Dočasně = sovětská jednotka nekonečnosti **Dean Reed** / Vnimanie, vnimanie, amerikánskyj pajot Dean Reed vam zapajot pjesenku o babke i rybke: „Bába rýba, bába rýba...“ **Doping** / Říká Fibingerová Kratochvílové: „Podej mi ten holicí strojek, nebo tě kopnu do koulí!“ **E** **Embéčko** / Škoda 1000 MB, tj. tisíc malých bolestí **Ekonomika** / Prezident Novotný si pozve zkušeného obchodníka Roubíčka, aby mu poradil, jak dát do pořádku krachující ekonomiku. Roubíček povídá: „Na vašem místě bych nechal přepsat Hrad na milostivou paní.“ **Éra** / Rozdíl mezi Husovou a Husákovou érou? Za Husa upalovali lidi na hranici. Za Husáka upalovali lidi za hranici. **F** **Filipes** / Jak se řekne rusky pes Filipes? Sabaka Filisabaka. **Finance** / Bude nová stokoruna. Jak bude vypadat? Jedna strana: Štrougal s Vondráčkovou v jeteli. Druhá: Husák s pětiletkou v prdeli. **Funus** / Kdo první ohlásil Brežněvovu smrt? Stanice Praha. Už ráno v pět hodin hlásila: „Moskva – mínus jeden.“ **G** **Gustáv Husák** / Je mu připisován výrok: „V roce 1968 jsme stáli před propastí a od té doby jsme udělali velký krok vpřed.“ **Gustáv Husák II** / „Jednou Husák vyjde ven z Hradu, toulá se po okolí a sbírá přitom kameny, zkoumá je a pak je ukládá do brašny. Dělá to několik hodin, až jeho asistent začne mít obavy o jeho duševní stav a zavolá do Moskvy, aby se zeptal, co by se v takovém případě mělo dělat. „Ó ne, už zase,“ povzdychne si Brežněv, „už zase se nám prohodily linky do Prahy a na lunochod!“ **Gustáv Husák III** / Hibernovaný Husák se po stu letech probudí a marně se vyptává lidí na ulici, zda ho znají. Tak si nalistuje v lexikonu písmeno H a čte: Gustáv Husák – nevýznamný politik za éry Ivana Mládka. **H** **Hesla** / V roce 1968 se objevilo v Praze heslo: „Na obranu české banky netřeba nám ruské tanky. A to hovno, co v ní máme, to si sami ohlídáme.“ **Hesla II** / Heslo „Socialistický člověk – náš cíl!“ účinkovalo zvláště ve výloze Lověny, prodejny se střelnými zbraněmi. **Hesla III** / Nejmoudřejší heslo: „Komunismus komunistům!“ **CH** **Chruščov** / „Jak se máte kolchozníci, lesní ptáci?“ zažertoval Nikita Sergejevič. „Dobře, dobře,“ zažertovali kolchozníci. **Chruščov II** / Jede Chruščov po Rusi, vidí kolchozníka – jedna noha obutá, druhá bosá. „Ztratil, ztratil?“ „Ne, ne, našel, našel.“ **Chyták** / Parta blbců na pět písmen? ÚV KSČ **I** **Ideál** / U nás ani záchodů není potřeba. Dělnická strana sere na vše, inteligence se bojí i uprdnout a straníci běží s každým hovnem na okresní výbor. **Imperialismus** / Básník Sichinger zvaný Pootavský slavík: „Zdá se, / že má milá červená se. / Má milá, nečervenej se. / Imperialisto, vzdej se!“ **Išla Nína** / Parodie písně Kaťuša: „Išla Nína, išla do kravína...“ **J** **Ja děngy prapil v báre** / Song rudých bouřliváků s recitativem: „Tavaryšči, privězli trpaslíky. – Urá! – No oni balšoje. – Úúúú. – No oni balševiky. – Urá!“ **Jerevan** / Dotaz na Radio Jerevan: „Je pravda, že Voloďa Michailov z Moskvy vyhrál milion rublů?“ Odpověď: „Ano, je to pravda! Jenže to nebyl Voloďa Michailov, ale Stěpan Ilijič, a není z Moskvy, ale z Irkutska, a nevyhrál milion rublů, ale ukradli mu kolo.“ **JZD** / „Závěrem schůze našeho JZD bych chtěl vyzvednout soudružku Malou za mléko a soudruha Berku za vejce.“ **K** **Kamélie s koulema** / Tak se říkalo pěvecké dvojici Kotvald-Hložek. **Komunismus** / Budou za komunismu peníze? Dogmatici tvrdí, že nikoliv. Revizionisté, že ano. Opravdoví marx-leninisté prohlašují, že u někoho budou a u někoho nebudou. **KSČ** / Zkratka znamenající: Kluci s čírem **L** **Láska** / Existují tři druhy lásky: závratná (za vratama), zákeřná (za keřem) a nepochopitelná (láska k Sovětskému svazu). **Lenin** / „Lenin nikdy v Ječný nebyl.“ **Likér** / Rumu se říkalo Hululi čili Husákův luxusní likér. **M** **Malá sobota** / Socialistický výraz pro pátek **Matematika** / Ze sbírky matematických příkladů s pokrokovou tematikou: „Detonací bomby byl vyhlouben trychtýř tvaru kužele o průměru 5 m a hloubce 2,5 m. Kolik m³ země bylo vyhozeno do povětří?“ „Určete energii střely vypálené ze samopalu vz. 58 ve vzdálenosti 400 m od zbraně.“ „Vypočti, kolikrát se vejde ČSSR do Sovětského svazu.“ **Masturbace** / „Nositeli Řádu práce zachtělo se masturbace.“ **N** **Nedostatky v zásobování**/ Přijde pán do mlékárny: „Dobrý den, nemáte maso?“ Prodavačka: „My nemáme mléko, maso nemají v masně.“ **Nedostatky v zásobování II** / Přijde paní do obchodu a požaduje spodní prádlo. Prodavač: „Mám tu jen poslední kalhotky. Ale to mi musíte přinést potvrzení, že pracujete na štaflích.“ **Nedostatky v zásobování III** / Proč nejsou hygienické vložky? Protože strana krvácí. **O** **Obušek** / Vulkanizovaný Komunistický manifest. **Ohýbání** / Co uvidíš, když se ohne Španěl? Španělského ptáčka. Když se ohne Rus? Ruská vejce. Když se ohne Husák? Čtyři volné soboty v prdeli. **Ostrov** / Nejkrásnější ostrov v Rudém moři? Západní Berlín **P** **Pětiletka** / „My tu pětiletku splníme, i kdyby to mělo trvat deset let.“ **Poezie** / „Vlaštovičko, černý ptáku, / co odlétáš na jih: / Řekni v kapitalistických krajích, / kde má dolar stan, / že my dneska ruku v ruce / pod prapory revoluce / splnili jsme plán.“ (Dušan Jasánek) **Prověrky** / Nebyli prověřeni: ředkvička – je červená jen navrch, uvnitř je bílá, rajče – je sice červené navrch i uvnitř, ale červená až po srpnu, hrách – téměř již prošel, pak se ale zjistilo, že ruší na schůzích, zadek – je rozpolcený, se stranickým tiskem se seznamuje jen útržkovitě, nepravidelně a ještě pod tlakem pravice **R** **Rozdíl** / Jaký je rozdíl mezi Západem a Východem? Na Západě ráno dělník vstane, hodí si čtyři vejce na pánev, pak nasedne do svého auta a jede se nechat vykořisťovat. Na Východě dělník ráno vstane, hodí si dvě vejce do trenýrek, nacpe se do smradlavé tramvaje a jede vládnout. **Ruština** / Jak se v ruštině stupňuje slovo „ťóplyj“? Ťóplyj, óčeň ťóplyj, maxim gorkij **RVHP** / Tak se říkalo za socialismu nákupní tašce na kolečkách: Ráno vyjedeš, hovno přivezeš. **S** **Souložnice** / Nejčastější dotaz v Domě bytové kultury **Spojené státy** / „Spojené státy – oblbují táty.“ **Štrougal** / Diskutuje Štrougal s Husákem o politické situaci: „Poslouchej, Gusto, když je u nás ten blahobyt a každý je spokojený, proč neotevřeš hranice?“ „Blázníš?“ vykřikne Husák, „to bysme tu zůstali jenom dva.“ Štrougal se zamyslí a říká: „Ty... a kdo ještě?“ **T** **Táhni** / Rusko 1912. Vánice. Chýše. Buch, buch na dveře a zevnitř: „Táhni!“ Rusko 1917. Vánice. Tatáž chýše. Buch, buch. Zevnitř: „Táhni!“ Rusko 1956. Slunečno. Tatáž chýše a na ní cedulka: „Zde žil a pracoval člověk, který dvakrát hovořil s Leninem.“ **Těhotenství** / Loďka jede po Něvě, těhotná žena vesluje, na zádi sedí Voloďa a pokuřuje. Po břehu jde Vasil a volá na Voloďu: „Pojď, dáme na stakan vodky!“ Voloďa odvětí: „Nemůžu, vezu ženu do porodnice.“ **Tesla** / Zkratka znamenající: TE-chnicky SLA-bé **U** **Učit se** / Ptali se Lenina, jestli je lepší mít manželku, nebo milenku. „Nejlepší je mít manželku i milenku,“ říká Lenin, „manželka si myslí, že jste u milenky, milenka si myslí, že jste u manželky, a vy si můžete klidně sedět v knihovně a učit se, učit se, učit se!“ **Ukrajina** / „Chceš-li poznat, co je dřina, kup si kolo Ukrajina.“ **Úraz** / „Pionýrská vedoucí spadla pod vlak jedoucí. Jděte, děti, pro líh, spálíme ji v polích.“ **V** **Vaz** / „Prodal jsem Volvo, koupil jsem Vaz, protože miluji Sovětský svaz, nenajdeš na něm jediný kaz!“ **Vtipy** / Dotaz na ideologické oddělení ÚV: „Může stranice souložit s nestraníkem?“ „Může, ale musí si ho tam zavést sama, aby byla zachována vedoucí úloha strany.“ **Výklad zkratek** / SNB – Seru na brigádu, SSM – Sem svobodná matka, KSSS – Kurvou sem se stala, PSVB – Pitomci stojící vedle blbců **Z** **Záprdelí** / Tak se říkalo domům nacházejícím se vzdušnou čarou za Stalinovým pomníkem na Letné, který k nim byl otočen pozadím. **Zarytý komunista** / Jde chlápek přes hřbitov a najednou vidí, jak z hrobu čouhá hlava. Hlava říká: „Pomoc, jsem zarytej komunista!“ Chlápek se rozběhne a oběma nohama na tu hlavu skočí: „Ale málo!“ **Zebra** / Děti z mateřské školky jdou do zoo a paní učitelka se jich vždycky ptá, co vidí. Až přijdou k zebrám a paní učitelka povídá: „Tak děti, co je tohle za zvířátko? No je to ze..., je to ze...“ Pepíček se ozve: „Ze by to byl Lenin?“ *** ==VII. ==Radio Opruz FM **/vánoční speciál/** Ahojky, čauky, zdárek, nazdárek! Od mikrofonu vás zdraví váš Břéťa Keckins a jeho speciální vánoční rádioparáda na rádiu Opruz FM. Co vás čeká a co vás nemine, pašáci? Jako vždycky spousta zábavy, pohodičky, emocí a informací pro motoristy a každopádně taky Břéťovy namasírované průpovídky pro medvídky. Takže, maséři: Kdo má dobrou náladu, ať udělá brum-brum! Naše brutálně pohodová vánoční brum-brum paráda právě startuje. Hrajeme hezky česky, na maximum a pro toho, kdo se dovolá jako třetí, máme malý dáreček v podobě buzertašky s logem rádia Opruz FM. A už tu máme prvního volajícího, co se dovolal jako třetí. Brum-brum, tady Břéťa, Opruz FM. Slyšíme se? Parádička pohodička. Takže, pane Aleši z Prahy, povězte nám, jak trávíte tyto sváteční dny? To je krásné: domácí tlačenka, domácí slivovice a domácí násilí. Zkrátka, máte rád domov. A co vaše hudební lásky? Aha, takže Bílé dvojalbum od Beatles vás natolik ovlivnilo, že jste se stal skinheadem. To je zajímavé. Zahrát na přání pro babičku byste chtěl nějakou českou lidovku, třeba Bílou orchidej nebo Bílou ligu. Okejka hokejka, ale nejdřív, pane Aleši, soutěžní otázka. Jak byste přeložil název populární anglické písně God Save Queen? Tak bohužel, Gott má v sejfu Kvíny není úplně přesný překlad, ale nezoufejte. Získáváte od nás alespoň tři fejky, dva megafejky a jednoho pumprlíka čili speciální bonus body do naší extra tfuj-tfuj vánoční soutěže o žehličku, toustovač a fandítka s nápisem Češi do toho! Na slyšenou, brum-brum. A už tu máme vánoční zprávy a s nimi 13 hodin. Betlémská kauza kauz, mentálové raus, teplý Bauhaus, jak se fotí Klaus. A nyní podrobněji. V USA ve státě Maryland zadrželi muže, který měl pohlavní styk s ovcí v živém vánočním Betlémě. Křesťanský demokrat Cyril Svoboda se soudně domáhá vydání činžovního domu, v němž sídlí církevní charita Domov svaté rodiny, která se stará o mentálně postižené. V obci Velké Všelisy na Mladoboleslavsku došlo k požáru prodejního centra Bauhaus, které se vzňalo od betlémského světla, jež do Čech každoročně přivážejí naši skauti. Václav Klaus mladší se stane novou tváří kalendáře Pirelli, který bude slavnostně pokřtěn na silvestrovské bowling čus bus bambus ČEZ party. A ještě krátce ze sportu: včerejší exhibiční střetnutí v kolové, které se konalo u příležitosti nedávného výročí sametové revoluce, dopadlo podle očekávání. Proti legendárním bratrům Pospíšilovým nastoupili bratři Mašínové, kteří se i v přečíslení doslova prostříleli skrz obranu soupeře až do šaten, kde u německého delegáta požádali o azyl. Vítězi se tedy opět stali legendární bratři Pospíšilové. A ještě několik knižních tipů na čtenářský dáreček pod vánoční stromeček. Rádio Opruz FM doporučuje posluchačům například oddechovou trilogii Trapásky z lásky, Sextrapásky a Trapásky s charakterem – tu pokřtí Mirek Topolánek společně s Markem Dalíkem. Velká kniha sebepoškozování – tak zní název bohatě ilustrované encyklopedie pro milovníky stylu emo. A konečně i něco pro hospodyňky: ve vánoční kuchařce Vaříme z vody nabízí populární autor Tomáš Halík vedle receptů na vánoční dobroty také řadu duchovních příběhů ze svého života. „Od jisté doby nosím v náprsní kapse, blízko srdce, kulku z revolveru,“ píše na přebalu páter Halík a dodává: „Jednoho dne po mně totiž někdo hodil Bibli a ta kulka mi zachránila život.“ A ještě dopravní zpravodajství, které vám přináší váš dealer s opičkou na střeše. Na Kostelecké je kvůli havárii kamionu uzavřen levý jízdní pruh, další kolony očekávejte na Kbelské obousměrně. A co na to Břéťa a jeho průpovídky pro medvídky? Jak se říká: A v tom zmatku – přefik matku! A pozor! Protože na dnešní den připadá svátek narození Páně, připravili si pro vás mladí studenti teologické fakulty ze semináře monsignora Halíka nesmírně zábavnou soutěž, a sice: Hod Biblí na cíl. Tím cílem je jednak spása lidské duše, jak mi tady kluci ve studiu napovídají, a jednak sada piknikových Barbie bárbekjú napichovátek plus bonus body do naší extra tfuj-tfuj vánoční soutěže, hraje se o pět megafejků, tři frňousy a dva pumprlíky. Už za chvíli. Na vlnách rádia Opruz FM. A teď tady máme opět telefonát do naší brum-brum parády, kde právě začíná Břéťova intimní poradna Letenka do pohodičky. Neskákejte do křoví, svěřte problém Břéťovi. Haló, haló? Ahojky, čauky, brumky, na drátě máme paní Janu z Kolína. Jaké máte koníčky, paní Jano? Práce na zahrádce, houbaření, potratová turistika, zanedbávání hygieny a ping-pong. Tak to je zajímavé. Hrajete radši s pěnovkou nebo s mechovkou? Nevíte. A co jste se chtěla zeptat, paní Jano? Proč Bůh připouští utrpení a jaký je vlastně smysl života? Jasnačka čusačka. Takže, smyslem života je... na ná na ná ná, ano, to už je Lucka Bílá a její nové album Co jsem komu udělala, že jsem si to zasloužila. Takže smysl života až po písničce a pak přijde na řadu Tonda Rosůlek a jeho Mlsný kastrůlek. A jak mi napovídají kluci tady ve studiu: Hospodin, milí posluchači, nalezl zalíbení v Izraelitech, vy najděte zalíbení v rádiu Opruz FM, které si pro vás na dnešní sváteční den připravilo pořádnou porci vychytané, vymazlené a heparinem neředěné zábavy. Posloucháte rádio Opruz FM. Brum brum. *** ==VI. ==Análek jako z partesu **/paradoxy erotického inzerátu/** Pokud se zajímáte o humor, nemohly vaší pozornosti uniknout četné internetové seznamky nabízející vedle skutečného splynutí duší často jen placené služby prostitutek (řeč zde bude o rubrice Ona hledá jeho). A právě erotický inzerát, který stylizují samy padlé holubice lásky, lze dnes podle mého vnímat už coby svébytný humoristický žánr stejně jako třeba aforismus, limerick nebo chasidskou historku. Prvním komickým paradoxem těchto chlípných nabídek je zdůrazňování neprofesionality inzerentek. Představte si, že by se třeba instalatér nebo chirurg svým potenciálním zákazníkům chlubil, že je nezkušený, začínající, že „je tu dnes první den“. Asi byste s ním vyrazili dveře. Naproti tomu internetové ochechule takto zdůrazňují svou nevinnost neváhajíc o sobě v jedné větě hovořit jako o stydlivé plaché debutantce a zároveň vychvalovat své vytříbené dovednosti v oboru. Ostatně padesátý sedmý inzerát Dnes úplně nové Nicol či Začínající rošťandy Lenči v nás vyvolává jisté pochybnosti o hodnověrnosti předkládaných fakt. Dalším paradoxem obvykle bývá fotografie přiložená k erotickému inzerátu. Podobenka obsahuje všechno možné z vzezření seznámeníchtivé dámy – jen ne hlavu. Často na nás z obrázku kouká odvážně vyšpulené pozadí či popředí inzerentky, zatímco hlava je odstřižena, začmárána, zakryta ručníkem, sombrerem či kýblem. A rozpor do třetice: Ostýchavé tajnůstkářky, jež plaše skrývají svou tvář a k líbání svolí jen po předchozí domluvě a pouze v případě sympatií, bezostyšně nabízejí, že vás na první schůzce počůrají, olízají vám zadek, namasírují prostatu, případně pošlapou varlata kramflekem a do úst nacpou roubík z použitých kalhotek, máte-li to rádi trošku s „muzikou“. Inu, zákony erotiky jsou složitější než zákony mechaniky, jak praví pověstný Marus, autor Světových dějin sexuality. Výživný zdroj humoru ženských ero-inzerátů skrývá bezesporu jejich jazyk. Jsou to růžové pláně poseté zdrobnělinami všeho druhu, které mají navodit atmosféru důvěrnosti a lolitkovské roztomilosti, i když o věku mnohých bych si iluze nedělal. Ať je to, jak chce, blondýnečka v bytečku se sprškou bude bez uzardění nabízet mazleníčko, škádleníčko i sexík, orálek, análek a další službičky bez gumičky, semínko do broskvičky, na kozičky nebo na tělíčko, hoďka za dva litříky, parkováníčko v místě, ňaf ňaf. Nevím přesně proč, ale ve mně taková věta „Přijď se pomazlinkovat do našeho pelíšku“ maně vyvolává představu zatuchlé zaplivané garsoniéry někde v Karlíně se záchodem na pavlači a s puchem kočičích výkalů v předsíni. O osazenstvu nemluvě. Jelikož inzerující „dívky k ničemu schopné všeho“ nebývají zrovna jedničkářky, pobavit se můžeme i nad jejich pravopisnými výkruty: „Netradyční službyčky a hrádky, společná koupel ve vaňě, autoerotyka, polikání a jiná rozkož, můžu být i tvou paňí!“ Úplně nejstrašnější odrůdou inzerce tohoto druhu jsou však výplody smajlíkovské generace děvčat, která se dala na scestí a přece neopustila vyjadřovací prostředky svých školou povinných spolužaček. To pak inzerát vypadá asi takto: „Ahojíky, mocinky vás zdravím /muck! muck! muck!/ a zvu všechny solventní lidiczky :-), co se chtěj mucíkovat a sexíkovat za penízky :-*. Lovkuju jakože hlubokýýýý oráleček a opatrný análeček je taky dost best a supeeeer. Je se mnou i fajn pokecík. Tak papa, páčko, papušky, Vaše Marťulka-prdelka, co to má láááda.“ Zlatý Karlín. Přejděme nyní k vlastní kostře běžného inzerátu. Úvod patří zpravidla představení slečny či paní. Některé inzerentky se spokojí pouze s lakonickou charakteristikou svého vzhledu (sympatická brunetka, Iva se sexy zadečkem, baculatá kozatka, macatá, ale ne koule, zrzavá sexice s prsy č. 4-6 /sic!/), svého věku (kočička lolitka, zralá Denisa) či svého umu (královna felací, fistingová královna, víla Análka, hravá mazlivka, stále vlhká broskvička Evička). Jak vidno, jsou dívky, které své přízvisko pojímají jako svého druhu umělecké jméno, ba dokonce firmu. Mám na mysli taková epiteton constans jako „Monika – pouze dojíždím“, „Nezbedná Viky – dole vyholená“, „Anet – vášeň, něha, orál“, „Svůdná Kerol – prstění, pěstění“. Tato pojmenování si nic nezadají s firemními štíty typu „Rambousek – natírání, štukování“. A zákazník má aspoň jasno. Pak však existují i poetické duše, které svůj medailonek šperkují básnickými obrazy: „Jsem mazel, ale umím být i orkán“ či „Jsem křehká a něžná kopretinka s pevnými trojkami“. Někdy se děvče v poetickém zápalu nechtě prořekne: „Mám nenasytné tělo žhavé jako láva, možná jsem i nympha a strašně mě vzrušuje představa sexu za peníze.“ Ještě lepší jsou ale inzeráty psané naopak chladným racionálním jazykem: „Modrooká tmavovláska na úrovni ti nabízí prožití pěkných chvil s možným výstřikem do úst (nepolykám).“ Nebo: „Jsem inteligentní a komunikativní slečna, který ti ráda nabídne relaxaci s možností hlubokého análu bez ochrany. Počet výstřiků neomezen.“ Tímto se dostáváme k otázce, čím internetové doroty své kunčofty vábí. Opět tu najdeme škálu od běžné dikce až po výstřednosti všeho ražení. Přijď vyzkoušet kouzlo pohodové ženy, přijď se šmoulinkovat, přijď si užít nádherného milování – nebo radši šukání?, přijď si zavrzat, přijď mě prubnout, cinkni, až budeš mít tvrdo v kalhotách, dostanu tě na planetu vzdychů, ukážu ti cestu rájem. Opět se tu o slovo hlásí básnířky v podvazcích: „Čarodějka hledá inkvizitora, který by ji napíchl na pořádný kůl a spálil svou vášní!“ Dokonce dojde i na rýmy: „18tiletá 100% česká kočička / tě na uzdičce pohýčká / hezky pěkně bez gumičky / celou dávku do tlamičky“ či „Horké ruce, dlouhé nohy, / na jazyky máme vlohy, / jen tak nic nás nerozhodí, / tak jen račte, blahorodí.“ Některé dámy připojují ke své nabídce služeb i jakýsi záruční list v podobě ujištění „Vrací se, ty se vrátíš taky!“ anebo „Pokud se u mě nebudeš cítit dobře, jdu za kasu!“ To mi připomíná výrok legendárního majora Humla: „V nejhorším pudu dělat!“ Nejbizarnější nabídka, kterou jsem na webu ulovil, zněla ovšem takto: „Kdo si se mnou přijede očuchávat koncovky?“ Medvídku Pú, nepsals to ty? Anebo medvědi od Kolína?! Pokud se týče nabídkového listu inzerentek z mokré čtvrti, čtenář už jistě vytušil, že na prvním místě stojí orální sex. Rafinovaně to vystihl slogan: „Doma jim to nechutná? Zastav se za Vivien!“ Jazykově si pak tento segment vystačí s adjektivem „hluboký“ a přívlastky „bez“, „bez ucukávání“ a „s polykáním“ (případně: oráleček s polykáníčkem či papkáním). V jediném případě jsem zaznamenal lakonické: „kouř bez“. Často je tato praktika nabízena s variantou „u tebe v autě“, a to dokonce s podotknutím: „i za jízdy“, jelikož česká žena a švédská ocel, jak známo, zvládnou všechno. Další nedostatkové zboží, které je tu k mání, představuje sex anální čili „análek jako z partesu“, „análek až po kořen“ aneb „zadní vnik“. Je však třeba pozorně číst závorky. Ona taková nabídka análního sexu – v závorce „(připínákem tobě)“ – by mohla skončit bolestným nedorozuměním. Erotické inzeráty nabízejí samozřejmě mnohé další kuriozity. Dívenky tu prodávají své panenství, inzerují ženy těhotné, staré i jednoruké s předkusem a vodnatou hlavou, mulatky, černošky, albínky, nabízejí „milování plné polibků i facesitting“, „lesboliz“, „piss (v případě, že močím já)“, děsivě zní inzerát „budu ti ženou – i mužem“, pod nímž se skví fotka blondýny s knírkem. Vzorná dcerka tu hledá „pána s řádným utahovákem, který by obstaral mou mamku“. Nicméně, nejcennějším artiklem, který se tu nabízí, je, řekl bych, mládí. Všechny ty holčičky, kočičky, koťátka, kůzlátka, kuřátka, lolitky a školačky, které vám ukáží „nejenom žákajdu“ a jež mají „těsně po škole a těsnou mušličku“, představují ozvěnu dávných rituálů, kdy mladé panny přiléhaly k tělům starců, aby z nich kmeti nad hrobem mohli načerpat alespoň pár doušků nenávratně ztraceného času mládí. Je to vlastně smutný svět. Je to parodie na realitu. Jako když v románech Chucka Palahniuka souloží syn s kazovou nafukovací figurínou své matky-pornoherečky, která se s každým přiražením scvrkává, stárne, umírá. Erotický inzerát je zdegenerovaný levoboček inzerátu seznamovacího. Tam, kde dříve stálo „Značka – Podzim života ve dvou“, čteme „Postříkej mě celou“ nebo „Ďábelská kuřbička“ nebo „Otroku, volej!“ To už ve mně větší chvění vyvolává cedulka ke kytici, která se našla v pozůstalosti jednoho českého herce, jenž byl znám svou náklonností k příslušníkům stejného pohlaví. Stálo na ní: „Mistře, vaše představení bylo úžasné! Mohl bych se na toaletě podívat na vaše přirození?“ Není nad noblesu. *** ==V. ==Pokropený kropič **/poznámky o humoru/** Vlasta Burian sklízel na začátku protektorátu úspěch se skečem, při němž běhal po jevišti s bičem, na jehož konec přivázal písmeno C, a volal: „Mám bič, na něm Cé!“ Když se ofenziva wehrmachtu na ruské frontě kvůli mrazům zpomalila, tvrdilo se, že česká papírová pětikoruna skrývá zašifrovanou radu Němcům, aby jim tanky neklouzaly po ledu. Návod: Škrtněte první a poslední dvě písmena ve větě PADĚLÁNÍ SE TRESTÁ, která je vytištěna pod nápisem Pět korun. A pak si to přečtěte pozpátku. Ve svazku protektorátních anekdot z roku 1945 bylo označení Němci, na rozdíl od jiných národností, psáno zásadně s malým „n“. Žáci se ptají učitele, co je to politika. Učitel napíše na tabuli písmeno „K“. Pak natočí sklenici vody a písmeno polije. „Zdá se mi,“ podotkl abbé, „že jste na své cestě za výrazem došel až k stupni nesrozumitelnosti téměř zajímavé.“ Protektorátní prezident Emil Hácha přeložil do češtiny *Tři muže ve člunu (o psu nemluvě)*. Ve *Třech mužích ve člunu* se hrdinové dostanou do lodi až na straně 56. Poprvé někdo spadne do vody na straně 118. Za heydrichiády vyšel *Saturnin*. Karel Poláček napsal *Bylo nás pět* před nástupem do Terezína. Vlasta Burian natočil za okupace filmy *U pokladny stál, Přednosta stanice, Baron Prášil* či *Ducháček to zařídí*. „Pan kapitán je zloděj!“ „Cože, Ducháčku?“ „Já řek: Pan kapitán je z lodě!“ „To »j« tam bylo!“ „Nebylo.“ „Bylo!“ „Bylo, ale takhle maličký.“ Scéna z filmu *U pokladny stál* (1939), při níž omylem do lázeňského zřídla nalijí kořalku a hosté na kolonádě se opijí, se objevuje i v grotesce *Chaplin v lázních* z roku 1917. PADĚLÁNÍ SE TRESTÁ. Zkráceně: DĚLÁNÍ SE TRES. Pozpátku: SERTE SI NA LED. V roce 1944 v Ardenách použili Britové proti německým divizím tzv. Killing Joke (Vtip-zabiják), z něhož se protivník usměje k smrti. Pojednává o tom skeč skupiny Monty Python. Ve vystřižené scéně filmu *Annie Hallová* je Woody Allen vyslýchán na velitelství SS. Když odmítá vypovídat, namíří na něj esesák revolver. Woody vyndá z kapsy panenku a řekne. „Vzhledem ke svému morálnímu přesvědčení nemohu nikoho jmenovat – ale ona může!“ A panenka začne udávat. Zkratky SS a SA četli Češi jako Sibirien Sicher (Sibiř jistá) a Sibirien Aspirant (Čekatel Sibiře). *Limonádový Joe* vyšel časopisecky v roce 1940. Gripo: „Dovolte, abych vám představil své spolupracovníky – Kojot Kid, Pancho Kid...“ Limonádový Joe: „Nestojím o vaše kidy.“ V roce vydání *Saturnina* byl na Kobyliské střelnici popraven Vladislav Vančura. „Politika je politý Ká.“ Woody Allen v povídce *Postava Kugelmasse* popisuje kouzelnou skřínku, do níž si člověk vleze, hodí se za ním román a on se ocitne přímo v té knize. Jednoznačně: *Rozmarné léto*. „Tento krásný úspěch,“ pravil mistr Antonín Důra, „nepochodí z ničeho jiného než z nestydáctví, jež ostatně schvaluji.“ „Hezkých holek je šlakovitě málo, avšak jsou,“ dodal major. Komik Zeppo Marx ze skupiny Marx Brothers vlastnil podnik na výrobu speciálních svorek. Jimi byly k americkým letadlům upevněny atomové bomby, které zničily Hirošimu a Nagasaki. „Úsměv je atavismus z kanibalistických dob: proto se cení zuby!“ (Zbyněk Havlíček) Při bolestech zubů jakož i celého těla radí lékař Karel Ulovec přečíst si úvodní kapitolu z *Třech mužů ve člunu*. Pasáž o hypochondrii. „Mám bič, na něm Cé.“ = Mám bič na Němce. Židovští vězni v Terezíně četli na portálu kostela letopočet MDCCCLV jako zkratku znamenající v jidiš Mákes, Dájges, Córes, Córes, Córes, Lát, Viktoria. Tedy: Bití, zármutek, utrpení, utrpení, utrpení, špína, vítězství. Píseň skupiny Monty Python *Look on the Bright Side of Life* (Dívej se na život z té lepší stránky) si zpívali britští vojáci ve válce o Falklandy. Včetně posádky torpédované lodi Coventry, když šla ke dnu. Michal Viewegh v deníku *Báječný rok* píše: „Vzpomínáme na slavný mejdan u Peňáse, kde Odillo Stradický všem přítomným vážně tvrdil, že Otýlii Vranskou zavraždil a rozčtvrtil Vladislav Vančura.“ Šoufek (z německého Schöpfer) je naběračka na močůvku užívaná při ručním vyprazdňování žumpy. Přeneseně je slovo používáno pro označení klamavých žertů: „dělat si z někoho šoufky“. „Hezkých holek je šlakovitě málo, avšak jsou,“ dodal major. „A pamatujte si, majore, ženy nevraždíme, ženy líbáme!“ (V + W, *Sever proti Jihu*) Milan Kundera v *Umění románu* píše, že *Rozmarné léto* je „próza jiskřivého napětí mezi pathosem přednesu a malostí látky“. Odillo Stradický v románu *Pérák* říká o době protektorátu: „Vyvraždit 70 000 nejlepších Čechů bylo strašné. Ovšem nejhroznější bylo nechat těch zbylých 7 milionů žít.“ *Rozmarné léto* vyšlo roku 1926. Kryptu chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, kde se skrývali parašutisté z Anglie, vyplavili čeští hasiči během pouhých sedmi minut za použití speciálních proudnicových hadic s tzv. Melicharovou tryskou. První věta *Švejka* má 33 slov. První věta *Rozmarného léta* 21. První věta *Máje* 10. První věta *Mužů v offsidu* 1. Prostitutka Otýlie Vranská byla zavražděna v roce 1933. Její tělo někdo odborně rozřezal a uložil do dvou kufrů. Vrah nebyl nikdy dopaden. Tři muži *Rozmarného léta*: mistr, major a abbé. Jaké krásné pomyšlení: k plovárně mistra Důry nepřijíždí komediant Arnoštek, ale tři muži ve člunu a jejich pes Montmorency. Petr Kovařík v knize *Vranská* spojuje s případem vraždy humoristického básníka T. R. Fielda. Prý s pachatelem pobýval v bohnické léčebně. „Kdybych vězel pět minut po uši v své vodě,“ děl mistr Antonín, „tahal byste mne ze všech sil. Nuže, smím vás aspoň napomenouti, jestliže se vy topíte v omylu daleko horším, než je voda?“ „Probůh, vy skřítku z hor, snad jste si nepřinesl vidličku, abyste mě píchal do lýtek?“ dodal major. Vladislav Vančura vystudoval medicínu. Se skalpelem zacházel prý obdivuhodně. Název kapitoly: *Obavy, že Montmorency je pro tento svět příliš dobrý, obavy později zapuzené jako bezpodstatné* Povídka Woodyho Allena *Postava Kugelmasse* končí slovy: „Kugelmass se nepřenesl do *Portnoyova komplexu*, dokonce ani do žádného jiného románu. Ocitl se místo toho ve staré učebnici španělštiny pro začátečníky a prchal po holém skalnatém terénu, aby spasil život před velkým a chlupatým nepravidelným slovesem *tener* („míti“), které ho pronásledovalo na pavoučích nohách.“ Lidová slovesnost nelíčí Péráka jen jako hrdinu, který škodí nacistům a díky pérům na botách jim uniká. Někdy je to voyer, který skákaje nahlíží do ložnic dívek a žen. Občas vskočí i dovnitř. V roce 1940 bombardovala Luftwaffe sever Francie. Jedna puma prorazila střechu kostela a dopadla mezi věřící při bohoslužbě. Všichni se už loučili se životem, avšak bomba nevybuchla. Přivolaný pyrotechnik nalezl uvnitř pumy písek a lístek v češtině: „Pozdrav ze Smíchova! Ať zhyne Hitler a všechny prašivé kurvy nacistické. Nazdar.“ Hitler s Heydrichem přijeli do Prahy zkontrolovat, jak Češi pracují pro vítězství Německa. Všichni byli v plné práci, jen na Karlově mostě spatřili člověka, který se opíral o zábradlí a civěl do vody. Hitler se rozčílil: „Chlape, jak to že nepracujete pro vítězství Říše?“ „Já pracuju,“ odvětil muž. „Aha, a čím teda jste?“ vyzvídal Heydrich. Muž pravil: „Jsem básník.“ V roce 1941 na Rašínově nábřeží srazila německá sanitka Jiřího Ortena. Měl zrovna ten den narozeniny. „Ha – básník, slyšíš to, Adolfe?“ zasmál se Heydrich a zakřičel: „Tak nám teda rychle řekni nějakou báseň, nebo tě odprásknu jako psa!“ Za protektorátu musel z Máchova *Máje* zmizet verš: „Vůdce zhynul.“ Básník se rozhlédl po obloze, popatřil na Vltavu a pak těm dvěma pánům v kožených kabátech řekl: „Dole teče voda, / nahoře jsou mraky. / Ty mě polib prdel / a ten vedle taky!“ Definice socialismu: Ještě trochu víc masa a zatemnění – a bude to jako v protektorátě. Reinhard Heydrich prý nikdy neřekl, že Češi jsou smějící se bestie.***Poznámka:*** V textu byl použit překlad povídky Woodyho Allena *Postava Kugelmasse* od Michaela Žantovského (in: W. A. *Vedlejší účinky*, Argo 2003). *** ==IV. ==„Víš hovno, co je báseň“ **/nad tvorbou Jáchyma Jelínka/** Tragicky zesnulý pražský básník Jáchym Jelínek (1971–2008) za svého života téměř nepublikoval. Důvodem nebyla ani tak jeho básnická tvorba řekněme průměrné úrovně, jako spíše jeho neschopnost dílo dohotovit, uzavřít, prohlásit za definitivní – což sám také často reflektoval. A právě tento zápas o báseň, zápolení o víru v hodnověrné slovo, činí odkaz tohoto autora minimálně zajímavým. V následujícím rozboru čerpám z oxeroxovaného konvolutu autorových strojopisů, které mi laskavě zapůjčila paní Libuše Jelínková, básníkova sestra. **Zuby studentů** Jak vyplývá z nejranějších veršů, básnické střevo v sobě Jáchym Jelínek objevil už v poměrně útlém věku. Ačkoli jeho juvenilní skladbička *Nad Prahou je bouře* („Nad Prahou je bouře, / tma je jako v rouře“) ještě nevěští nic mimořádného, další pokusy již nesou stopy svérázného rukopisu. V prvních verších o lásce objevuje mladý tvůrce kouzlo nedořečenosti („Mlha, vítr, světýlka, / dvě bludičky bez tílka, / dvě bludičky, láhev vína, / mlha, vítr, meluzína“) i údernou sílu rýmu („Já mám milou v Africe, / pracuje tam v trafice, / je to děvče s rozštěpem, / házej po ní voštěpem“). Relativně záhy se Jelínek propracovává k dikci až surrealistické, byť zatím v intencích naivismu, jak dokládá dřevní etuda *Můj sen*: „Pozorovat oblaka, / pak nasednout do vlaka / a ujíždět do dálky / pro hořící pálky“. Spolu s volným veršem se do básníkovy poetiky intuitivně vkrádá též postmoderní rozmývání tradičního konceptu literatury. Viz báseň *Zuby studentů*: „Píši tuto báseň já, / anebo neznámý muž v klobouku / a v kožených rukavicích, / který právě vchází do tohoto textu / a přináší mi / zuby studentů // Zuby studentů / a studentek“. Postmodernistou ani surrealistou se Jáchym Jelínek nicméně nestal. Naopak. Náš tvůrce po celý život v poezii úporně hledal vlastní výraz prostý všech módních kudrlinek. Charakteristický je v tomto ohledu úryvek z jeho básnického deníku nazvaného *Po zmrtvýchvstání týden necvičit*: „Když napíšu slovo »večer«, myslím tím večer a ne stárnutí či ubývání lásky. Když napíšu »noc«, nemám na mysli smrt, konec světa ani dívčí klín, ale noc. Jsem totiž obyčejný básník z Hodkoviček. Dělám své básně o sobotách a o nedělích, ve svém osobním volnu, zdarma, věrně podle pravdy a bez větší úvahy.“ Jelínkův důraz na konkrétní životní matérii se poeticky manifestuje jednak v dobových reminiscencích („Když se kradlo při privatizaci / já si čet mystiky – hovado“) a jednak v obecnějších generačních pocitech a deziluzích. Tak je tomu třeba v básni *Léky pro chudé děti*: „Poslechněte si, / co se mi stalo: // Byl jsem mladý / a zestárnul jsem. // Ach, já ubohý! // Kdo mi to jenom... / proč mě tak ošklivě... / zrovna když jsem chtěl... / začít shánět / léky pro chudé děti. // Místo toho si objednávám / trochu rumu / pro chuť. // Už nemohu v této básni / nic změnit. / Odpusťte mi. // Zdá se, / že se zvedá vítr“. Podivuhodná je taktéž jelínkovská reflexe lidské konečnosti: „Všichni umřeme, / jenom já neumřu. // Budu schovaný / pod peřinou. / Maminka mi slíbila, / že to nikomu neřekne / a koupí mi / šunkový chlebíček / a časopisy. // Zdá se, / že se zvedá vítr / Poznámka: Když jsem to psal, tak jsem plakal.“ **Chodí smrt po vsi** Na tomto místě nebude od věci zastavit se u básnické techniky Jáchyma Jelínka. Možná jste si všimli nadužívání obratu „Zdá se, že se zvedá vítr“ – ten autor používal vždy, když nevěděl, jak báseň zakončit. Zvláštní je také jeho zvyk opatřovat verše vysvětlující poznámkou. Za jeho opusy tak můžeme číst: „Z této básně nic nevyplývá“, „Dal jsem do toho hodně ze sebe“, „Z téhle básně by Seifert hodil tyčku“, „Já o věcech dost přemýšlím“, „Asi tuhle básničku zmlátím“ či „Báseň dobrá jako řízek“. Někdy představuje autorův poznámkový aparát k veršům hotové drama. Tak třeba na začátku sonetu *Prší na mé pravdy* připojuje pisatel výhrůžku: „Jestli se mi tahle báseň nepovede, zastřelím se. Nebo zastřelím sousedovi psa. Nebo prostřelím psovi misku s granulema.“ Pak následuje samotná báseň a na konci čteme poznámku: „Promiň, Alane.“ V této době – tedy zhruba mezi sbírkami *Želví vejce* a *Slečna, které spadl do výstřihu parník* –, jako by se v autorovi něco zlomilo. Jako by pochopil, že z něho žádný velký básník nebude, ale zároveň se nedokázal psaní vzdát. A tak svou zbytkovou invenci obrátil proti poezii, resp. jejímu majestátu. Tento doslova karteziánský obrat na sebe vzal několik podob. Začalo to literárním primitivismem, jak dokládá kupř. báseň Láska: „Hráli jsme žulíky / a ty jsi měla culíky / ve tváři dva ďulíky / a pak jsme hráli puclíky“. Dalším krokem na cestě proti literatuře s velkým L se Jelínkovi staly zvukomalebné nonsensy typu *Čufurt*: „Čufurt plá / čufurt plá / čufurt plá / a já / pláču / furt“, rýmové karamboly àla: „Byla půlnoc, byl jsem vzhůru, / stalo se to v Singapúru, / v baru hrálo cemballo, / my jsme si koupili čerpadlo“ či celá řada záměrně placatých a trapných dvojverší: „Viděl jsem zajíce, / jak se kousnul do plíce“, „Holky z bytovek / mají hodně kusovek“, „A pak jsem vyštěk / jak Teodor Pištěk“, „Bubeník má činely / a škrábe se v noseli“ aj. Zde jako by autor programově naplňoval maximu ze svého básnického deníku: „Zatímco jiní umělci vytvářeli umění odtržené od života, mým osudem je dělat umění odtržené od umění.“ Sarkastickou polohu Jelínkovy antipoezie představují invektivy z cyklu *Hrneček vře a zvedá pokličku*: „Psát básně je snadné // Tak třeba na slovo Londýn / se rýmuje: / Dondýn / Bondýn / Chondýn / Jondýn / Pondýn / Sondýn / Žondýn // Básnictví je pro děti / Za to by snad ani neměli / dávat Nobelovu cenu“. V dalším plánu se antibásník z Hodkoviček obrací ke slavným „kolegům“, čehož je dokladem třeba poema *Jsme to ale volové*: „Jsme to ale volové – / já, Hora, Seifert, Sova, Halas... / Co nás to vždycky popadne, / že si zalezeme do koutku / a začneme brečet do papíru / evokovat / iluminovat / něco o soumraku / o vlnách / o očích topičových / a zatím nám utíkaj kšefty / a holky / a roky / Jsme to ale volové...“ Lacině, až zamindrákovaně vyznívají oproti tomu autorovy rádoby silácké výkřiky: „Nezvale / Holane / Horo / Gellnere / Palivče / Blatný / Ortene / Kainare / Reynku / Sovo // Jděte do prdele všichni“. Mnohem přesvědčivější se Jelínek jeví tam, kde nechává nahlédnout do vlastní tvůrčí kuchyně. Tak je tomu třeba ve skladbě *Chodí smrt po vsi*: „Chodí smrt po vsi / a na mě se vyptává... / hergot sakra / zase jsem přepálil začátek / a nevím jak dál // Jak to říkal Mikulášek? / První verš od boha, / druhý verš pro tebe / a třetí: vlastně k čemu? // Zdá se, / že se zvedá vítr“. K tématu tvůrčího selhání se Jelínek vrací opakovaně: „Dvě zrnka z citronu / na dně šálku s čajem / hm, tak to je dobrej námět na básničku, / sakra dobrej, / kurva dobrej, / takovej Šiktanc nebo Li-Po / by z toho udělali namachrovaný čtyřverší / někam doprostřed sbírky, / do oddílu Leknínový kmín / nebo Angažované chrpy, / ale co z toho udělam já? // Pičovinku na okraj pijáku / vhodnou tak akorát / jako podložku pod kafe // Jsem básník na hovno / (Pozn.: Je třeba na sobě ještě pracovat.)“ Ovšem i jako autor maximálně pochybující dokáže Jelínek občas stvořit silný obraz. Týká se to třeba brilantního ritornelu *Na vodě* („Na vodě se pohupovaly / plachetnice. / Co chcete od básně více?“), jen kdyby si ho demiurg nezkazil v dovětku poznámkou: „Jelínku, Jelínku, ach ty poeto“. **Prostor, proces, milost** Vztah Jáchyma Jelínka k poezii byl zkrátka komplikovaný. Na jedné straně autor cynicky říká: „Na to už dneska není čas / psát dobré básně jako Hora nebo Halas, / dneska se musí makat: / drrrrrrrrrr / - první verš, / drrrrrrrrrr / - druhý verš, / drrrrrrrrrrrrr / - třetí verš, / co se navíc efektně rýmuje s prvním / a dohromady házej slušnou náladičku, / vyšinutí z vazby, / shoda podmětu / s přísudkem, / tohle a támhleto, / metafora bez metafory / jako žena bez ženy / a nakonec / trochu čtenářsky vděčné rozmlženosti / a báseň je hotová“. Na straně druhé čteme v autorově deníku třeba tato slova: „Nemůžu psát básně jen tak ve slipech. Ne že bych přitom musel mít na sobě zrovna kimono nebo cylindr, ale určité dekórum by se zachovat mělo. Přeci jenom je to poezie a ne klepání řízků nebo nohejbal.“ Tak co si tedy máme vybrat? Jistě existuje mnohem více básní, které Jelínek nedokončil, než které dovedl až k poslední tečce. On totiž od jisté doby nevěřil slovům, nezahlédal smysl svého básnění – snad kromě žertu. „S mejma básničkama si neužijete tolik jako se Skácelovejma nebo Závadovejma, ale zato tý srandy,“ říkal s oblibou, i když se zároveň s každým novým textem pokoušel pro sebe definovat, co je to vlastně báseň. Je to otevřený prostor? („Je mou milou povinností / přivítat v této básni / hyperbolu...“) Proces, dění či servírovací technika? („...a ještě obraz »škeble svítání« / jako pozornost podniku“) Nebo snad milost? („Bůh rozhodl, / že mohu napsat tuto báseň, / tedy poslouchejte:...“) Nejčastěji však autor báseň personifikuje coby živoucí bytost: „Crrrr! Crrr! / To jsem já, / básnička pana Jelínka! / Otevře mi někdo / nebo mě necháte stát na mrazu?“ píše tvůrce jakoby ústy své básně, která mu vyhrožuje, že jinak uteče ke konkurenci – „k Šandovi anebo k Dynkovi / ty se mnou budou hned hotový“. Prokletý básník z Hodkoviček si prostě fatálně nevěřil. Sám se sebou se neustále pral o smysl tvorby a vlastní ne/povolanosti k ní. „A to vám někdo poradil, / nebo jste na to přišel sám, / že budete psát básně, / pane Jelínek?“ ptá se sebe sama v erbovní skladbě *Ponožky v sandálech* a vzápětí si odpovídá: „Všechno to vymejšlím sám, / žádnej mi s tím nepomáhá, / ani maminka, / ani pani učitelka // Jsem totiž povinován svému talentu“. Takto náš bard ironizuje vlastní tvůrčí situaci, aby si v pásmu *Hrst intimních fujtajblů* sám zasadil smrtelnou ránu: „Namířil jsem rohlík do zrcadla / a vykřikl: / »Drž hubu, hovado, a přestaň mě srát! / Víš hovno, co je báseň! / Tak sklapni zobák, / nebo tě sejmu, / ty básnický trpaslíku z Hodkoviček«“. Následuje poznámka: „S každou novou básní se stávám lepším člověkem.“
"Ještě dříve přečtené":http://www.martinreiner.cz/259-semtele-honzy-nejedleho-jeste-drive-prectene