Útržky z dobového tisku
Lidé z minulých dob! Kráčívají v tichých hodinách samoty mou pamětí, vidím gesta rukou, pohled oka, slyším zvuk hlasu i zvláštní přízvuk vět, jimiž druhdy mluvívali. Všimli jste si, že se živý člověk nikdy tak jasně neobjeví v naší představě jako člověk odešlý? Teprve dočtené knihy a mrtvé lidi můžeme s přibližnou jistotou odhadnout a tvar, jenž zmizel s povrchu viditelného, vydobývá si svého místa ve světě našich představ. A tak chodíme zařízenými byty dávno zbořených domů, cestami dávno zastavěných zahrad, vidíme květy suchých kaštanů na dávno skácených stromech a slýcháme slova dávno odešlých lidí.
Anna Lauermannová-Mikschová (Lidé minulých dob, 1940)
Málo jest lidí po celé vlasti a ve všech národa třídách tak známých a tak oblíbených, jako byl Přerhof. Nebylo na venkově besedy, ku které by nebyli zvali Přerhofa.
(Česká včela 1867)
U nás dostává se lidem, byť ne pomníků, alespoň pěkných pohřbů; smrť každého jedince zasáhne příliš hluboko v život ostatních, než aby v upřímném žalu jej na poslední cestě nevyprovodili. Jansovi poštěstilo se, že dosáhnul toho, čeho sobě v jedné ze svých nejposlednějších básní přál: O bych poznal aspoň jediného, / jenž by tichou slzu pro mne ronil, / tichou, ale želu pravdivého.
Jan Neruda (Obrazy života 1860)
M. A. Hrubý byl duch nadaný, který vyšinuv se z kolejí všedního života vždy jen po vyšším cíli touží; který snaže se dosáhnouti cíle svého liší se od náhledů lidí obyčejných, nedovede se vtěsnati do mezí jejich, a z té příčiny bývá všeobecně nazýván podivínem, zvláštnůstkářem, ba i bláznem. Ano, tak to jest! Nejednou bylo slyšeti slovo „blázen“ o Hrubém.
Karel Rank (Lumír 1862)
Třebaže nevyspěl na umělce – a kterak mohl vyspěti, jsa bez ustání sklíčen utrpením, starostí a posléze dlouhou nemocí, jež zakalila poslední tři leta jeho mladého života – zapěl mám Šimeček mnohou nepominutelnou píseň, kterou zůstaviti zahrabanou v prachu nevšímavosti věčná byla by škoda.
Ladislav Quis (Zapomenutý básník, Květy 1898)
Za svého mládí měl touhy po vavřínu; i ačkoli jako básník nedočkal se žádoucího úspěchu, až do pozdního věku zachoval si lásku k poesii. Mus nestal se Lešetický zrovna vyvoleným miláčkem. Jako pedagog zasluhuje věčnou paměť.
(Máj 1908)
Houdka lákala bída společnosti, z ovzduší alkoholu i prostituce čerpal své motivy, dovedl být krutě výsměšný a blasfemický, ale měl i tóny smutného stesku, bolestné lítosti nad těmi, kdož, jed v krvi, vadnou a odumírají. Jako by předtucha brzkého vlastního skonu vznášela se nade vším.
(Máj 1908)
Jeden z těch špatných básníků, o nichž tak pěkně nedávno vypravoval Bahr, jak jsou okřátím pro kritika, unuděného až k smrti spoustami veršů „dobrých“, to jest nějakých, které nás ani nerozehřejí, ani nezarazí, ani nerozhněvají. Ale pan Arleth vás nenechá lhostejnými. Zlobte se na podivné jeho nápady, spráskněte ruce nad jeho barbarismy, a tím právě ukazujte, že tu cítíte něco před sebou, nepoddajného, svévolného, snad vám i anthipatického – neškodí! – ale cítíte, že tu před vámi stojí někdo.
Kj. (Rozhledy 1897)
V. Pakosta je talent, ale aspiraci genia nemá. Ale v této omezenosti jej brzo poznáme a si jej zamilujeme. Každému upřímnému snažení patřičnou čest! A pak je mnohem sympathičtější snaha průměrná, ale upřímná, nežli prostřednost, hrající si na schovávanku, která by nám ráda namluvila, Bůh ví co geniálního v ní vězí.
Hubert Gordon Schauer (Literární listy 1890)
Byl z „dětí neklidu“, jichž tolik zrodila generace let devadesátých. Křikava nebyl nejšťastnější z nich; temné jakési síly bránily značným jeho schopnostem v uzrání.
(Cesta 1920)
V Melodiích bastarda nenajdete jediné číslo, které by mělo nějakou melodii: je to snůška otřelých clichés, špatně zapamatovaných, vybledlých obrazů, jež pánové druhu p. Berdychova kladou vedle sebe a pod sebe a tvoří tak jakési rebusy, jež by sotva rozluštili sami.
Otokar Šimek (Novina 1910)
Literární kritika se stavěla k jeho dílu nechápavě; po desíti letech, kdy futurism byl již oficiálně uznáván, se na prvního futuristu u nás, Adolfa Racka, zapomnělo.
(Lidové noviny, 1946)
Nemám potuchy, co by mohl znamenati spisovatel Taussig pro umění; tuším však, co znamenalo umění pro něj. Zdá se, že v něm objevil stránku, pro kterou býváme slepí. Umění je aspoň v jistých význačných případech násilné a kruté; v něm je ztajeno cosi jako svévole, bezohlednost nebo nehumánnost. Kdo zásadně žádá od umění vlastnosti zcela opačné, nenašel by asi na Taussigových básních záliby.
Karel Čapek (Ervín Taussig, Kalendář česko-židovský 1915–1916)
Josef Chaloupka je typický těžký případ český. Diletant s nadáním, zkažený českou lžikritikou, jemuž se sem tam něco povede, ale naprosto ne uvědomělý básník a umělec, který tvoří methodicky. Chaloupka není docela nic novateur; naopak: typický epigon a člověk odumírající a upadající formace literární. Typický zjev staré dožívající poesie sentimentální a ven subjektivistické.
F. X. Šalda (Básně Josefa Chaloupky, Kritika 1924)
Ne! Z takových rukou ni lístek vavřínu! Sedmasedmdesátiletý stařec četl mi tyto verše. Byl dávno zapomenut, třebaže svého času náležel ke kohortě Času. Neosvědčil se. Měl o určitých věcech svoje mínění a netajil se tím. Výsledek nedal na sebe dlouho čekat. Byl vyřazen. Nakladatelství tisknoucí módním autorům tenoučké sešitky básní, které byly mrtvy dřív, než se narodily, obracela se zády k autoru, který nebyl v módě. Stanislav Zima…
František Zavřel (Za živa pohřben, 1941)
Zůstaň sprostý, živ jsa v tichosti. Toť jest to první, ano i poslední, co tobě říci mám. Sprostému nemnoho ve světě potřebí. Každý lehce tvůj stav přehlídna bude tobě přáti. Přes nízké křoví vítr věje, jenž vysoké lomenice boří. Taž se začasté: Žiji také v tichosti? Roznáší se o mém umění aneb o mém povolání jakási pověst mezi lidmi?
(František Alexandr Rokos, Čechoslav 1822)
Básně, zkřišťálované slze probdělých nocí, květ duše střesený se stromu života, stydlavé anděle svého srdce na odiv luze postavené, kvítí vyrvané z ňader, a teď mezi publikum jako herbarium vivum v papírových deskách – a k tomu české básně - scripsit in tormensis, a když se někdo nad básníkem slituje a živou duši jeho na bílý kříž papíru přibije: pak si ho žádný nevšimne!
(Václav Bolemír Nebeský, Květy 1841)
Kromě děl známých a čtených básníků existuje ještě rozsáhlé podhoubí poezie, poetae minores, zapomenutí nebo zapomínaní, které literární historie takřka nezaznamenala nebo které, když jejich čas vypršel, odhodila stranou. Jsou to němí dělníci poezie. Nemám na mysli předčasně zemřelé. Předčasná smrt není vždy zárukou básnického osudu, tím méně básnického díla. Jsou jiné tragédie. Ti, kteří napsali tři čtyři slibné básně a nikdy pak nenaplnili sliby, které dali. Ti, kteří hráli vytrvale druhé housle a ještě třebas jen na jedné struně, jejich dílo nikdy nevystoupilo ze stínu. Ti, kteří první přezpívali notu, kterou pak převzali jiní. Ti, kteří přišli nevčas, příliš brzy nebo příliš pozdě. Jejich dílo se jakkoli zlomilo, nedozrálo nebo nevyzrálo. A tak dál, a tak dál.
(Ivan Slavík, Zapomenutí a opomíjení, Listy klubu přátel poezie 1964)
Jestliže jsem nijak neprospěl nikomu, jaká medle vznikla škoda, že tak a tolik bylo mi za činnost tu trpěti? – Proč tak příliš nešetrně byl jsem posuzován, když snad ani nemohla škoditi má činnost spisovatelská nikomu? Či zasloužil jsem výprasku za to, že věnoval jsem mnoho času činnosti té místo jiné jakékoli práce, za kterou byl bych býval značně více peněz získal?
(František Bačkovský, Přehled písemnictví českého, 1889)
Bláznivý písničkář před našima si zpíval. A pořád jednu a touž píseň; snad chtěl, abychom si ji dobře v paměť vštípili, anebo by jí sám nezapomněl.
(Jan Kučera, O písničkáři bláznu, 1877)
Ve volných chvílích vlastenečtí úředníci státní kassovní správy, úředníci magistrátní a policejní, professoři, kněží a korektoři různých impressí básnili a překládali…
(Jaroslav Kamper, Osudová tragedie na půdě české, 1903)
Jan Paul navrhuje literar-historický časopis pro „restanty“, totiž pro ztracené, zapomenuté a náhodou v papírový koš desítiletí a století zabloudilé spisovatele. Ve Francouzsku vybavil Asselineau spisem dvousvazkovým podobná ztracená jména ze zapomenutí; v Anglii zabývají se „essays“ a „miscellanes“ s nejodlehlejšími partijemi anglické literarní historie. Bylo by zajímavé, kdybychom též řadu českých duchů, již bojovali, se snažili a předčasně zahynuli, seznali; ano, byl by to zvláštní důkaz úcty, již národ ku svému květu, a tedy sám k sobě chová, kdyby se jména předváděla, jejichž majitelé jen na krátko jak bludná světélka se zaleskli a zevnějšími okolnostmi hned zase vlnou zapomenutí zahrnuti byli.
(J. V. Jaroš, Obrazy života 1859)
A je to… ano – a je to… zapadnout mezi Jakuby Malé, Antoníny Klášterské, Gustavy Opočenské… A dlouho jsem nevěděl, do čtyřiceti let ne, že k tomuhle osudu může člověka přivést nejen to, že nemá talent, ale někdy i to, že má charakter.
(Jan Zábrana, Celý život, 1992)
Vzpomínám si, jak v Terezíně havíř A. Matouš, když jsme se večer uložili na slamníky, v tmě a tichu přednášel své verše a jak jsem je všichni poslouchali se zatajeným dechem a s hlubokým dojetím, neboť jeho vlastní rozechvění a zápalná síla jeho přesvědčení se tak snadno přenášely na nás, a hrůza prostředí, v němž jsme žili, dodávala jim úchvatnosti…
(K. J. Beneš, Poesie za mřížemi, 1946)
Hrob nejednoho našeho heroa duchem i činem zapadl, travou zarostl; ledva že klesl smrti v objetí a již – zmizel z paměti! Kdož by sčetl řadu těch, kteří těšili se velice, že se jim podařilo rov některého výtečníka nalézti. Jak mnozí o slavnosti vzkříšení aneb o památce všech věrných dušiček želeli, ale marně hledali; jiní maně našli, ale nevědouce jaké šlechetné srdce pod zeleným drnem dříme, co vše pro vlasť a k povznešení národa českého učinilo, divili se jen – bezduchému balvanu na hrobě.
(Jan Ježek, Naše hroby, 1881)
Nikdo by nevěřil, co Nesmrtelných již zemřelo. A zemřeli mnohem důkladněji nežli jiní, obyčejní smrtelníci. Aby zaplatili úrok z toho, co měli neprávem za živa.
(Jan Ladecký, Harlekýn, almanach karnevalu umělců, 1907)
Národ byl r. 1861 tak zbujnělý závanem opojné vůně doby, že nedbal umění a jeho výšin, nýbrž cele přilnul k prostoduchému plodu nějaké desáté Múzy, která vnukla neznámému jinak „lidovému básníku“ zapadlého dnes jména V. Lobeský říznou odrhovačku.
(Ferdinand Strejček, Národní politika 1936)
Přijdeš-li někdy, čtenáři, do Příbrami, zajdi tam pod Svatou horu, vyhledej si domek s malou firmou JOSEF KOTRBATÝ STARŠÍ, kup si v něm roztomilý jehelníček, rámeček na podobiznu nebo košíček z barevných korálků jako památku na bývalého ševce-básníka a „granátníka Humoristických listů“.
(R. R. Hofmeister, Cesta člověka, 1931)
Hotel Díra pod Karlovem nad Folimankou, Botičem a Nuselským údolím byl jevištěm nesčetných ponurých románů svých ubohých obyvatelů, mezi nimiž byli četní sešlí vynikající reprezentanti pražské chátry, ba i zpustlých členů pražské umělecké bohémy… Tam spával často i zubožený český proletář-literát Krejča.
(Ladislav Kukla, Konec bahna Prahy, 1926)
Do hotelu U Štupartů v Jakubské ulici přišel o třetí hodině k ránu neznámý mladý muž a požádal o nocleh. Když se zapsal do knihy hostů, byl mu vykázán jeden z hotelových pokojů. Více se o něj nikdo nestaral. Za návštěvníkem zapadly dveře, a co se za nimi odehrávalo, zůstane asi provždy tajemstvím. Jisté bylo jenom, že za krátký čas potom zaduněla budovou střelná rána… V sadě českého písemnictví zchřadl mladý stromek. Sám se zlomil, když se mu zdálo, že nepokvete, nezavoní, nepřinese ovoce. Je to snad souzeno až druhému vtělení Václava Legera?
(Emanuel Lešehrad, Zneuznaný básník, Literární noviny 1947)
U neznámého sebevraha byly nalezeny dva zápisníky, z nichž ale není možno zjistiti totožnost mladíkovu. Je v nich sice napsáno jméno Alexander Kubíček, ale v seznamu celého pražského obvodu nebylo toto jméno nalezeno. Sebevrah jest asi 20letý, vysoké postavy, má hubený obličej, tmavé vlasy. Na sobě měl hnědé sakové šaty, slaměný klobouk a šněrovací botky.
(Národní politika, Zhaslý zivot básnický, 1915)
Dobrý Procházka zle se durdil, když mne jednou dostihl při veršování… Varoval mne, abych se nestal nějakým Baďoučkem, jehož osudy jako příklad na mysl mi uváděl. Baďouček byl jakýs zbloudilý a pokleslý poeta německý, původu českého, nemýlím-li se, z Nymburka rodilý, nízkým požitkům oddaný a jako improvisator světem se potloukající.
(J. L. Turnovský, Paměti starého vlastence)
Současník Haisův, ztoskotalý divadelní milovník Jan Adam Kuneš – kdopak to jméno dneska zná? – přednášíval po pražských hospodách básně z čítanek i své vlastní básně ověšen všemožnými medailemi.
(P. N., Národní politika 1914)
Básnická sláva jest dýmem, jenž vystupuje z hranice, kde hoří básníkova duše, rozlévá se po krajině a bývá odnášena závanem prvního větru.
(J. J. Machar, Zapomínaní a zapomenutí, 1929)
Slávo básnická – ty zvučící střepino!
(J. R. H., Obrazy života 1861)
Pomalu jsme kráčeli k Pathologickému ústavu… Postavili jsme se ke zdi blázince. Začalo sněžiti. Několik zvědavců se zastavilo a vyptávalo se, čí to bude pohřeb. Když slyšeli, že budou pochovávati mladého, nadějného literáta, vytráceli se pomalu z ulice.
(R. J. Kronbauer, Ze života naší bohémy, 1904)
Vyčísti rolníku, že za čtyřicet let málo nahospodařil, je surovost. Zostuditi literáta, který čtyřicet let dle svého nejlepšího svědomí s pílí pracoval, je – národní povinnost.
(František Bačkovský, Přehled písemnictví českého doby nejnovější, 1899)
Já nedal nikdy nic na kritiku a za kritiku ani viržínku. Kritika je fángle na střeše. Je-li praporečník kamarád nebo chodí-li s vámi do hospody či za holkami, jste výtečný muž a ohromný umělec, půjčíte-li mi peněz do karet nebo… Je-li vám ale osoba kritika lhostejna, umíte málokdy co, anebo líp, neumíte nikdy nic.
(Paměti F. F. Šamberka, 1906)
Četl jsem jednou o Klicperovi, že prý chtěl pod svou podobiznu napsati tyto řádky: Kéž jen jeden zbude po mně list, / až umlkne bledá nenávist!
(Jaroslav Vrchlický, Lumír 1894)