Rozhovor s editorem Ivanem Wernischem
Básní se pořád píše víc, než je třeba
Odkdy se datuje tvůj zájem o zapomenuté a opovrhované básníky, o literární outsidery?
Tak to vím dost přesně: v prosinci 1966 mi Josef Palivec věnoval několik ročníků Moderní revue a upozornil mě na jména, která jsem do té doby neznal: Jaromír Borecký, Karel Babánek, Louis Křikava, Adolf Racek, Vladimír Houdek… Moc jsem s tou doporučenou lekturou nespěchal, pustil jsem se do ní teprve po opakovaném upomínání, a to jen proto, abych stařičkému mistrovi nepůsobil zármutek. Vzpomínám si, jak jsem namátkou vzal jeden sešit, zalistoval v něm a vstoupil rovnou do úžasného pralesa. Byl to Prales od Jana Opolského. Takhle začalo mé bloudění.
Tos měl ovšem dost štěstí, Opolský je přece lyrik a mélik opravdu nevšedního formátu… Patří vůbec Opolský mezi zapomenuté? Jinými slovy, kudy vede dělicí čára – jak objektivně, tak pro tebe osobně?
Opolský už byl pro čtenáře „objeven“ nejednou, a vždycky pak na nějaký čas pozapomenut. Těžko říct, proč tomu je tak. Proč je na básníka tak evidentního třeba stále upozorňovat. Ostatně není na tom takhle sám – Adolfa Heyduka už dnes taky skoro nikdo nezná, a až z něj někdo udělá výbor, bude to zase objev. Pokolikáté už? A k té dělicí čáře: žádná dělicí čára tu není. Když mám pochybnosti o tom, jestli je někdo dostatečně zapomenut, vyptávám se.
To, že pracuješ už takovou řadu let v antikvariátu Ztichlá klika, mě vede k podezření, že chceš být u zdroje, není-liž pravda?
Antikvariát je jedním z mnoha zdrojů. Trochu si v něm přivydělávám na živobytí… a bavím se přitom. Každý den ve Ztichlé klice mi přinese nějaké překvapení.
Ale ty ses v těch antikvariátech takhle vrtal vždycky, ne?
Ano – můj způsob-nezpůsob, mou metodu-nemetodu je možno nazývat blouděním. Bral jsem, co kde bylo, a tak, jak to náhodou přicházelo. Lidové kalendáře, Zlaté Prahy, obrozence, dekadenty, avantgardu… Antikvariáty tenkrát byly nacpány úžasnostmi. A ta láce! Představ si, Martine, že za korunu nebo za dvě jsem dostal třeba básnickou sbírku Vocáska-Zaříčanského!
Dobře, ale doteď to ještě pořád má podobu hobby, nahodilosti, kdežto tři objemné čítanky z poezie zapomenutých prozrazují velmi systematické a důsledné pátrání. Takže kdy a proč se to zlomilo, ohnulo k „vědě“?
Někdy na konci šedesátých let, myslím, že až v roce 1969, se mi do rukou dostal průklep Slavíkova rukopisu první verze Zpívajících labutí. Protože jsem byl tehdy velmi domýšlivý a zpupný a měl jsem sám už nashromážděno mnoho všelijakých zajímavostí, řekl jsem si, že se také o něco takového pokusím. A hned jsem tak i učinil. Jenomže ti, kterým jsem svou „jinou historii“ předvedl, si ťukali na čelo. Tak třeba Honza Zábrana – ten mi vyčinil, že život je krátký a že bych neměl ztrácet čas s pitominami. No jo. Život je krátký. Kdyby byl delší, užil bych si s těmi pitominami více zábavy.
Když si člověk pročítá medailónky těch zapomenutých mužů a žen, často se před ním zhmotňují figury naprosto autentických zoufalců, bláznů, kteří kdesi kdysi vydali pár veršů a poezie v jejich životě hodně znamenala možná jen v krátkém přechodném období. Jenže z toho narazíš na zcela neznámé jméno autora s děsivě bohatou bibliografií, která tě nenechá na pochybách, že ten ctihodný (zpravidla) pán zmarnil celý život, aby proslul co poéta. A prd! Kam a proč se poděli tito ve své době často nejspíš i známí, ne-li uznávaní autoři?
Jakpak to říkal bolševik? Ti všichni jsou na smetišti dějin. Ó smetiště – úžasná místa – co tam se najde krásných, zajímavých a užitečných věcí!
À propos medailonky; připadá mi nesnadné nalézt staré verše, ale vedle toho mi přijde naprosto nemožné dozvědět se toho ještě tolik o jejich autorech. Tím spíš, že svého času se daleko méně pěstovaly všechny ty biografické příprcky, které dnes v knihách běžně najdeš… Takže odkud pocházejí všechny ty střípky životů?
Dobrý je každý údaj – vedle slovníků a jiné příručkové literatury je třeba pročítat knihy memoárů, památeční spisy, novinové články, redakční listárny, seznamy předplatitelů knih, nakladatelské soupisy a letáčky, knižní záložky a všelijaké předmluvy a doslovy a tak dále a tak dále. Sám bych na tohle všecko nestačil – pomáhají mi Michal Šanda a Miroslav Salava, hodně práce pro mě udělal taky Vratislav Färber z Ústavu pro českou literaturu.
Ivane, ty jsi už za života proslul jako velký mystifikátor, takže se téměř nemohu nezeptat, kolik zapomenutých autorů sis vymyslel a kolik básní z těch skvělých čítanek sepsalo tvé alter ego?
Neříkám, že jsem si žádného zapomenutého nevymyslel, že jsem nikdy žádnou jakoby čítankovou báseň nesepsal, ale věř mi – v žádné z těch antologií nic takového zařazeno není. Proč taky. Zapomenutých spisovatelů je nekonečně mnoho.
Čteme tady verše zapomenutých básníků, ale přitom se můžeme celkem právem domnívat, že k nám přicházejí z dob, kdy stál básník na pomyslném společenském žebříčku výš než poeta soudobý… Ty stovky, ba tisíce jmen sugerují dojem, že tehdy psal každý druhý. Ale čistě hypoteticky; myslíš si, že za sto let bude schopen nějaký jiný wernisch sestavit podobnou čítanku lůzrů z přelomu milénia?
Básní se pořád píše víc, než je třeba. Tak to bylo, je a bude.
I když se přestanou tisknout knihy, bude se psát. Internet zblajzne všecko;
to je taky pěkné smetiště. Stejně jako literatura, ani literární
archeologie se jistě nepřestane pěstovat. A čas od času někoho napadne
to, co napadlo mě. Materiálu vyhrabe dost.
Ptal se Martin Reiner
Medailon básníka, překladatele, editora a příležitostného výtvarníka Ivana Wernische naleznete zde.