HOME

Václav Kahuda: Technologie dubnového večera (11.–18. čtení)

„Počkej! ...Za svůj život jsem poznal žen, že by se to dalo spočítat na prstech jedné ruky... To ty seš oblastní kozel... Já jsem pouhý amatér, domácí kutil...“ „Děkuju pěkně, ...děkuju. Alespoň že někdo mě takhle vidí, když já sám si připadám jako chudáček...“ „Ty seš pěknej chudáček... Ty nás všechny přežiješ... Věčně mladej, vrásčitej neřád... Spolu s patnáctiletejma budeš dovádět u vás na dvorku...“ „Mockrát děkuju... Hehé...“ „...Pořád hledám, ...tichou, na krátko ostříhanou, ...svou Vladimíru...“ „...Srdce je divoký kočí...“ „...Jednou jsem byl v Rusku. Někdy v osmdesátým sedmým. V Kyjevě ...v podupaném parčíku, mezi řídkými šeříky, na dvoře bloku dvouletkových domů... Zastavil nás, zastoupil nám cestu jeden mládenec-debil. Byl vzrostlý, slámově světlé vlasy mu padaly do obličeje, cucal je v ústech... Uhrančivé, zvířecky zírající pomněnkové oči. Ve tváři měl však ten charakteristický, tupý, jakoby setřelý výraz blbů a šílenců... Tlusté rty mu klapaly o sebe, jak černochovi... Rarach byl oblečen v rudém dámském kabátku, ...tepláky měl zasunuté do brčálově zelených gumovek... Mířil na nás oranžovou vodní pistolí... Pak, obklopen houfem malých dětí, smrtelně vážně zvedl zbraň ke své hlavě, přiložil ji ke spánku a přímo před námi se ‚zastřelil‘ ...voda mu tekla po tváři. Padnul na zem a vyválel se v prachu... Děti vřeštěly radostí... Pak vstal a přistoupil k nám s napřaženou dlaní: ...*Davaj děngy*... Dali jsme mu pár kopějek. ...*Spasíba*... Poděkoval dutě, zahrozil nám pistolí a odkolébal se pryč... Rádi jsme se nechali přepadnout od toho velkého Cipíska... Dodnes vzpomínám na tu průzračnou, oranžovou vodní pistoli, ...jak se mokře blyštěla ve slunci. ...Vždycky když se mi vybaví tenhle živý obraz, ...dostanu žízeň.“ „Jednou jsem se vzbudil na chalupě u jedněch známých. Ležel jsem v podkroví, přehraboval se v takový podivný, venkovský knihovničce... Pak jsem se vyklonil z okna a viděl, jak se u sousedů po zahradě potácí jejich debilní, dospělý syn... Cosi šramotil v křoví u králíkárny, chodil bezcílně sem a tam... Na hlavě dětskýho kulicha, pestrýho jak velikonoční kraslice, s velikou bambulí...V tom jeho bloudění mezi stromy bylo nějaké pohlavní očekávání. ...Šel z toho na mě strach. Vydržel jsem se na něj dívat celý dopoledne...“ „Bouchoř na čekané...“ „Včera jsem se byl projít na Olšanech. Kouřil jsem cigárko, tam u těch zpustlých, křovinama zarostlých náhrobků, na druhém oddělení. Najednou ke mně přiběh vlčák a podával mi, v hubě držel zakousnutý koťátko. Díval se mi do očí a vrtěl ocasem. Frkal čumákem a z tlamy mu šlo takový spokojený, šťastný hekání... Povidám mu: ...*Ty seš teda pěknej neřád, ...to se dělá? ...Darebáku jeden. No tak mi ho dej, dej mi to koťátko, uděláme mu hrobeček...* A to ne. Hned ucuknul a zavrčel. Nechtěl ho dát. Jen na mě mžoural a mrskal voháňkou. Chodil za mnou ...s tím uslintaným, bezvládným koťátkem, chrastil pařátama snad čtvrt hodiny...“ „Třeba to byl zástupce vrchního hrobníka. ...Nebo to je byvší slavná osobnost. Reinkarnovaný primátor Dittrich...“ „Magdalena Dobromila Rettigová...“ „Pablo Neruda, Mičurin, Rabíndranáth Thákur, Max Braun, ...L’udovít Štúr, Robert Mugabe a Joshua Nkhomo, Čankajšek.“ „Simon Bolívar... Nebo papež nízkých kmitočtů, Fjodor Šaljapin...“ „Kraft-Ebinng... Ella Fitzgeraldová, Jevgenij Doga...“ „Komisař Sicherheitsdienstu Willi Leimer, po válce plukovník NKVD.“ „Mrtvé koťátko: ...kosmonaut Jurij Gagarin, řítící se skrz životy do věčnosti... Tlustý vlčák: ...psychiatr C. G. Jung, kterého už přestalo bavit zmateně zírat skrz upatlané výtahové okénko, slepě vejrat ze smrti do svého bývalého života. ...Vrhnul se do bouřlivého proudu karmy. Byl už slavnou baletkou, primabalerínou slavící úspěchy na světových jevištích, ...byl skupinkou černošských dětí — srostlými siamskými osmerčaty. Prožil si existenci ptakopyska podivného, ...zákožky svrabové, mořské houby. Za šera poletoval mezi lesíky jako sluka hajní. Byl mechem na střeše arménského kostelíku. ...A proslýchá se mezi okultními babiznami, jde šeptanda u vzteklých, telepatických dědků, ...že archetypální obludy, ta průsvitná magnetická zvířata osudu, že ta stáda se hnula, ...a švýcarský živec skončí svou pouť jako jedno jihoamerické údolí, nebo venkovský okres, vyprahlá pampa, někde v Peru nebo v Bolívii... Tam během tisíců let tiše vysublimuje, vypaří se do nicoty...“ „To sem ti chtěl... Podivej, znáš to taky? ...V televizi třeba dávají dokumentární film o tichomořských bojích za druhé války. Komentář mimo jiné říká: ...*generál ten a ten, jenž na inspekci letecké základny, na ostrově tom a tom, byl nucen kvůli nepřízni počasí přerušit svou cestu po svěřených jednotkách, a musel čekat, až bude jeho letoun moci odstartovat, ...nucené přestávky využil ke krátkému odpočinku, ...při příležitosti svatby syna domorodého náčelníka byl generál pozván k oslavám, a měl tak možnost poznat starodávné zvyky domorodců*... Ty vole! Já najednou úplně vytuhnu, zapomenu, kde jsem, a před očima mi utíkají obrazy: ...generál stojí na pobřeží, v ústech doutník, dívá se na zatažené nebe v zmítajících se korunách palem, ...po stropě jeho stanu leze ještěrka, v hubě svírá velikou kobylku, ...po trupech letadel stéká déšť, ...černé prase plácá ušima, válí se v rozryté hlíně, a hledí samo ze sebe, zírá skrz sebe, něco z něj se dívá na šedivý, rozvichřený svět, na posouvající se hory mračen na obzoru, ...teplý, oceánský vzduch se v poryvech opírá do slaměných chýší, ...generál kouří a neví, že někde uvnitř tiše hlodá rakovina, jež ho za patnáct let znenadání skolí...“ „To jo, ty vole, ...to je jasný. ...Tohle znám dobře, vždyť prakticky celej život nedělám nic jinýho. ...Zrovna nedávno: ...našel jsem starej letáček cestovní kanceláře, takový barevný, vybledlý katalog, ...uzmul jsem ho kdysi ve Východoněmecký kultůře, tam na rohu, na Národní... Byly tam fotografie pláží a nudistických městeček, zástupy obnažených dederónů. Warnemünde, přímořská letoviska. ...Na jedné fotce byla zpodobněna mladá opálená dívka, slunící se na břehu moře, ...všude okolo ty proutěný kukaně, ...ona hledí do objektivu, slunce a vítr si pohrávají s jejími vlasy, ...má pevná, mladá prsa, ...je to útlá, báječná Němka. ...No, a mně stačil tenhle starý ohmataný obrázek, aby se mi v hlavě začaly rodit celé krajiny, takové dlouhé, tiché dokumentární filmy. Například: ...záclona se hýbe v okně do ložnice, je dlouhé letní dopoledne, zezdola, z kuchyně, zaznívají hlasy rodičů, ...mladá slečna mhouří šedé kočičí oči, vzpomíná na večerní schůzku na břehu jezera, ...na loňský tábor mládeže, kde s kamarádkami tajně ochutnaly sladký likér, a za tmy, již notně rozjívené, se smíchem močily vstoje, a hebké, huňaté jehličí, větve mladých smrčin, je štiplavě hladilo po holých, zimničnatě ztuhlých zadnicích... V mysli má toho plavého, vysokého jinocha, jenž ji upoutal na plaveckých závodech, ...měl gumovou čepici a na očích plavecké brýle, ...byl takový smavý... Pod sukní se vzňalo teplo, ...tam kdesi dole, vzbudila se hebká štěněčina, hlava to ještě neví, ale zde je vše již připraveno, ...hedvábí vlhne, nedočkavě se pohnula, semkla a rozevřela vlahá slimáčina... Dívce prolétne hlavou: ...*musím si opláchnout šneka*... Tu v kuchyni cosi bouchlo, nějaká poklička břinkla o podlahu a veselé hlasy se rozesmály, ...v slečně se všechno polekaně sevřelo, ale byl to jen okamžik, a opět mohla volně listovat ve svých pocitech. Šedé oko sleduje stíny závěsů, světlé skvrny chvějící se na stropě, ...venku šumí listí.“ „Jasně! ...Německý plavkyně. Na konci sedmdesátých let, v sobotu dopoledne, přerušil nudný proud podivných sportů, takové té kolové, kde kralovali nezničitelní bratři, toho vodního póla, kde s nudlí u nosu se nečitelně rvalo ve vodě hejno podivínů, ...přerušil ten tklivý obraz víkendové nudy, proťal ho přenos z mezinárodních plaveckých závodů. A tam mě přitahovaly nejvíce Němky. ...Vypracovaná, hladká těla, ramena bohužel až příliš široká. ...Bylo by to s takovou atletkou možná trochu homosexuální, ale nevadí. ...Rád bych s ní plaval za noci, v rozsvíceném bazénu. Stadion by byl tichý, dočista opuštěný. Svlékl bych z ní plavky, a plavali bychom nazí... Jak dvě němá zvířata bychom se dotýkali pod hladinou, drhli o sebe... Sednul bych si na ni, osedlal bych tu svalnatou kobylu. Musela by plavat okolo, pořád okolo, dokud by se neunavila... Pak by se položila, bezvládná, rozprostřela by se po hladině, ...a já bych ji před sebou tlačil jak remorkér, ...funící rypouš, ...ústa zabořená do mokrých žíní jejího mezinoží. ...Potom cesta nočním autobusem, dva vyplavení, vyšisovaní kormoráni, ...jeli bychom domů, na sídliště, někam na předměstí Halle... Nebo Gery...“ „To znám, stačí věta, malý obrázek v novinách, ...a nakvete, začne se větvit ta galerie obrazů. Začne žít takřka svým vlastním životem. Člověk jenom kouká, kam ho to dovede. ...Teďka si zrovna vzpomínám, to jsem dělal ještě na vodárně, ...jak jsem šel jedné noci přiložit do kotle. Zastavil jsem se u násypníků, botama jsem šlapal po rozházeným koksu, ...díval jsem se, jak z rezavých rour fučí pára, jak z vyžraných děr stříká horká voda. Lesknoucí se kaluže pomalu lezly v černém mouru. Zíral jsem jakoby v ustrnutí. Ve vytržení jsem civěl na zaprášená tělesa teplovodných potrubí a výměníků, stál jsem tam v šeru, v dálce, za hromadou koksu, svítila slabá žárovka, a v hlavě mi běžely otázky: ...Jací budou ti montéři, kteří v budoucnu půjdou opravit netěsnící potrubí? ...Co jejich ženy, zdali jim dobré svačiny připraví? ...A děcka, ta neposlušná smrkáňata, ti hluční smradi, ...jaké zažijí vakace? ...Pojedou, haranti, pobudou na školách v přírodě? ...A kdo jim navaří? ...Co strava? ...Hromadné koupání ve sprchách, šuškanda, kdo ho má většího, komu už rostou chlupy na vejcích, ...které již raší prsa? ...Bude zajištěn kvalifikovaný pedagogický dozor? ...A když bude túra, celodenní výšlap, dostanou do papírového sáčku odpovídající přesnídávku? ...Vajíčko na tvrdo, kus suchého salámu, rohlíky, tatranku a pomeranč? ...A staniolový trojúhelníček taveného sýra? I ten bude přibalen? ...Uvidí, při odpočinku na jedné horské chatě, uvidí barevnou televizi, a na ní zubícího se komika, blahé paměti Jardu Štercla?...“ „Hele, ...loni jsem se byl v noci koupat, na rybníku v Hrdlořezích. Bylo tam tisíce žab. Ty vole, ...já tam slyšel, jak si navzájem žalujou plačtivými hlásky, ...jak si vyprávějí, ...jak se smějí, ...řachtavě se zalikají smíchem. ...Úplný legendy jsem tam slyšel. Celý ty malý, mokrý živůtky. Osudečky skákavý. Vypoulená, plachá očička. Skřehotaly, tlamy otevřené, k prasknutí nafouklá volata. Měchýře tvrdé a průhledné. Byla dusná noc, ...den předtím pršelo, krajina, louky a pole, lesíky, ...všechno to bylo zapařené, vlhké houštiny a příkopy zarostlé lebedou a lopuším necudně páchly... Měsíc tiše na obloze řval.“ „Tudle jsem jedl koprovou omáčku. ...Namáčel jsem knedlíky, krájel a polykal. Před očima zhruba toto: ...Zrosené letní jitro, ...svět je mladý a divoký, ...zelené koruny stromů, zpěv ptáků, to vše nadouvalo blyštivý stan představ. ...Nad světem svět, ...pod životem život, ...všechno se to propojuje, skrz sebe prochází. ...Člověku se chce štěstím řvát. Nebo umírat, blaženě vřískat hrůzou a vrhat se do nebytí, ...aby vzápětí odněkud vyběhl, někde se zrodil nový život. ...A slunce čeří krajinu, v dotecích větru, jak rouno před chvílí narozených,mladých zvířat... Šťastné úmrtí...“ „To byla modlitba...“ „Ano, ...smyslně hříšná, blasfemická a apokryfní, ...hluboká pohlavní hereze. ...Běs mrskačů a všech rdousivých, negramotných náboženství. Oheň jurodivých, hrubá domorodá výzva k nebesům. Za pomoci žláz, až odněkud ze dna bytostí, ...chraplavé, osamělé volání. Divá, zvěrsky bezohledná, pravdivá ...před nebesy hanba. Je to konečné, radostné, zoufale jektající přiznání. ...Na jatkách slyšená, bezeslovná modlitba masa...“ „Noc duše...“ „Hvězdná hmotnost, ...tíha všech špatností, ty nepředstavitelné tuny, ...zažehnou ve svém nitru blaženou smrt spojováním... Navzájem se sečtou ...znásobí, a zhroutí. ...Záblesk.“ „Onehdy, je to pár tejdnů, ...jsem u Rotundy jedl znojemskou pečeni. ...To bylo, ...ty vole, ...já snad, ...ale né, ...prostě, takovouhle jsem ji ještě nikdy nežral. To bylo tak skvělý... To, ...víš? ...Jak se to tam hodiny probublává. Oni to několik dní ohřívaj... To by se ti doma nikdy nepovedlo. ...Jak se tam propojej ty chutě. Jak se to trošičku připálí, ale jenom trošičku... Zněla ten den ve mně hudba. Bylo mi nádherně. Šel jsem potom po nábřeží, k Novotnýho lávce. Uvnitř, ve mně, bydlela jistota. ...Snědl jsem orchestr. Hrála ve mně symfonie. Já ji slyšel: ...Má vlast.“ „Hele, ta tvoje bývalá žena, ta okatá blondýnka, ...ta je pěkná pořád. ...To je šikovná ženská.“ „To je Bláňa... Jó, jistě... Můžu tě ujistit, že na ní je nejzajímavější ta její bílá, pevná zadnice... Na tu můžu přísahat.“ „Ty vole, to mě ničí... Tohle mě vždycky dostane... Jemný obličej, velké oči a pořádná zadnice! ...Fakt? ...Opravdu? ...Pevný půlky?...“ „Jo... Důkladná je v těch místech. ...Opravdu, ...na to se můžeš spolehnout.“ „Paráda... Škoda že ji člověk zná až teď, když je vdaná, má děti...“ „Tenkrát jsem ji znal já...“ „Jo. ...No jo, ...promiň.“ „To nic. ...Stejně, ona chtěla děti. Takže nakonec šla ode mě pryč. Ale jinak to bylo pořád dobrý. ...To ženský to maj takhle...“ „Dívky, ...jak jsou ‚holé‘ a samotinké, chudinky opuštěné. Hledají city nějakého hodného, oddaného mladíka. Pak, zrůžovělé štěstím, se do jeho touhy oblečou... A konečně začnou žít.“ „Ono je to doopravdy ‚naplňuje‘... Jsou úplně jiné.“ „Člověče, ...poslední dobou jsem si připadal takovej vyhaslej... Takovej sexuálně prázdnej, vyprahlej. Málo mi stálo péro... Onehdy jsme s jednou dívkou čekali, noc a den čekali. A né a né se dočkat... Takže jsme se nakonec nedočkali... To mě tak vylekalo, ...že jsem hned zašel k jedný známý doktorce a nechal si napsat testosterón, mužský hormóny v kapslích... Nejdřív nic, ...tejden, ...deset dní. Ty vole! A najednou: ...Beng! Teď mi stojí péro, jen se ho dotknu myšlenkou. ...A i to mi bylo málo. ...Dal jsem si předepsat injekce do ptáka. ...Ty vole! To byly potom galeje! ...Takovýho jsem ho ještě nikdy neměl... Takovej to byl oslí vocas. Fialovej, zduřelej lilek. ...Šel jsem se vychcat v hospodě, a když mi ten baklažán vypad z kalhot, ...všichni valili oči, a nejvíc já... Bylo to až strašidelný... Dva dny jsem byl po tý injekci jak utrženej ze řetězu. ...Jak propuštěnec z ústavu. ...Četl jsem třeba seznamovací inzeráty v novinách, ...už to bylo divný. ...Stálo tam třeba: ...MUDr. 38 let, drobná, štíhlá dlouhovláska, ...hledá přítele, jenž má rád kulturu, vážnou hudbu a toulky přírodou... Ty vole! Já u toho troubil jak jelen v říji! ...Bouchal jsem ocasem do hrnců, bubnoval na kbelík... Pověsil jsem si na péro síťovku s flaškama od piva, a chodil s tím po bytě... Pak jsem obrátil list a tam byly inzeráty profesionálních prostitutek. To mi nikdy nic neříkalo. ...Ale teď? ...Ty vole! ...Inzerát, třeba: ...Yvonna, ...19 let, brunetka... 160 cm, 52 kg... Džžž! ...Péro jak kůň! Kriminálnickýho ptáka jsem měl. ...Nebo: ...Saskija, ...21 let, blondýnka... *Přijď mne navštívit do mého hnízdečka u Václavského náměstí*... Džžž! Vocas jak topůrko! Jak kladivo. ...Stál, až to bolelo... Dva dny jsem chodil natrčenej jak věšák na deštníky. ...Byl jsem tvrdej jak revolver...“ „Chachá, ...kamaráde. To je nádherný... Ani nevíš, jak ti závidím... Já to znám z dob, kdy jsme si v sedmdesátejch letech vařili s kámošema perník. Jasně, píchal jsem si to, šňupal... Ale taky jsem si ten pervitin rozpustil v trošce vody a očním kapátkem jsem si to nakapal do ptáka, do močový roury. ...Kamaráde, šest hodin mi stálo péro. ...Taky, vocas jak od negra... Jo, to byly tenkrát časy... Když bylo hezky, šel jsem na Židovský pece nebo na Krejcárek. Šel jsem někam, kde byl klid. Tam jsem si to šlehnul. ...A pak už jsem se jenom díval do nebe. ...Jako malej brouček jsem putoval lesem, toulal jsem se v šumících trsech čtyři sta metrů vysoký trávy. ...Ta obrovitá stébla se kymácela... Potom jsem se vrátil zpátky ke kamarádům, bydleli jsme tenkrát společně v jednom bytě ve Vršovicích... Jeli jsme v tom tenkrát všichni... Vlezu do dveří, dívám se, ...měli nakoupíno, byli zrovna v nejlepším. ...Jeden seděl u stolu a každý dvě minuty písknul, ...další se po tom písknutí zvedl a podíval se z okna. ...Donekonečna, jak stroje, vytuhlý. ...Takhle to dělali snad pět hodin, pískali, vstávali, ...vrzali židlí. ...Nesnesitelný. ...Pak přišel Šebek s ostatníma z hospody... Hulákali, a že prej znají slovo, při kterým, když se řekne, se zastaví srdce... To slovo zní: ‚...Hugue...‘ Pořád to opakovali, jestli náhodou neumřou. ...Až mě z toho rozbolelo srdce a musel jsem jít na procházku.“ „To není ještě všechno, s těma hormónama... Jak šly tejdny, tak se to nějak stupňovalo. ...Jel jsem třeba tramvají. Prohlížel ženský... Stál jsem třeba v tlačenici za krásnou, dlouhonohou dámou. Představoval jsem si, jak ji ohnu a zezadu to do ní nacpu... Jak bude u toho prdět blahem... Ženská něco tušila, ...začaly se jí třást náušnice, ...začala rychle dejchat. Tušila to, ...na tohle maj ženský radar. ...A takovej jsem hajzl, že jsem se ovládl. A při vystupování jsem jí řekl solidním, prvorepublikovým hlasem: ...*Pardon, ...s dovolením*... Ty vole! Ta samice nemohla ani promluvit. ...Jen tak kuňkla. ...Stal se ze mě takovej komunální Ital, jako bych získal novou identitu. ...Stopoval jsem dívky, ...hypnotizován pohyby jejich boků. ...Stačilo, aby měla takovej roztomilej, malej nosánek, ...a už jsem si málem nastříkal do kalhot. ...Jednou jsem se dal do hovoru s jistou slečnou. ...Potkali jsme se náhodou na ulici, známe se od vidění. ...Šli jsme si sednout někam na kafe. ...Povídáme si o známých, volně rozmlouváme. ...Když vtom se mi začaly v hlavě líhnout představy: ...Beru mléčnou karamelku, chvíli ji převaluju v ústech, až je hladká jak oblázek, ...a strkám jí to do řiti. Lížu jí prdel... Ty vole! Tohle se mi honilo hlavou a já přitom musel nenechat na sobě nic znát! ...Ona vesele švitořila a já se potil, že ty představy jsou na mně poznat. ...A vtom zase! A ještě silnějc než předtím: ...Beru sáček hašlerek a celou hrst jí postupně nacpu do prdele. Je nabitá jak zásobník do samopalu. ...Jdeme se projít. Pak se vracíme domů... Ona se mi pak vysere do huby...“ „Počkej, klid... Ty vole, neřvi tak...“ „Dyť já šeptám...“ „Ty šeptáš, ale támhle servírce málem vypadly talíře z ruky, když zaslechla, co šeptáš... Určitě to je slyšet až ven...“ „Tak já to jenom dopovím... Jo, ...takže, ...já ty hašlerky sežeru. ...A ji potom pálí konečník. A tak mi sedí na obličeji a já mám do ní zasunutý jazyk a chvílemi jí tam taky foukám... Mele mě přitom čas. ...Ty vole! ...A tohle se mi honí hlavou a okolo chodí lidi, je pět hodin odpoledne. ...A já jsem zticha. Protože nemůžu mluvit. ...Jsem nafouklej těma obrazama jak pneumatika. A ke svý hrůze vidím, ...že i ona cosi počíná tušit. ...Že se jí něco líhne v hlavě. ...Úplně cejtím, jak se ty mý překrvený myšlenky, ty tuhý představy, ...že se přenášej do ní, nahrávají se jí v mozku jak na magnetofonovej pásek, ...a ona si to začíná uvědomovat. ...A taky že jo! ...Najednou zrudla, seděli jsme zrovna v kavárně, u okna... Zadívala se ven na ulici, ...něco ji jako děsně zajímalo na Národním divadle, a přitom šíleně rychle mrkala. Hrála si se lžičkou, až jí upadla na zem, málem převrhla kafe... A najednou se ti tak nějak zklidnila, sklopený oči, červená jak růžička, ...něčemu se začala usmívat, a najednou se mi zadívala do očí. ...Ty vole! ...A teď jsem se začal bát já! Polekal jsem se jak splašenej srnec... Co těm ženským se všechno nelíbí... U nich nikdy nevíš. ...Jsou to utajený sprosťačky. ...Ta mi dala! ...Jsem se lek, až se mi z toho udělal opar...“ „Pravidelnej sexuální život, ...to je lék.“ „Když já jsem do toho života spadlej furt. Skoro na nic jinýho nemyslím... Pořád. ...Jedna dívka, když jsme leželi do rána v posteli, a jen tak si povídali, ...se mě najednou zeptala, v jakým znamení jsem se jako narodil.“ „To ženský nějak poslední dobou děsně zajímá...“ „No... A když jsem jí řekl kdy, tak ona zvolala: ...*Bože, ...já to věděla! ...Štír! ...Štír, ...to znamená: ...pohlaví.*“ „To má někde načtený z barevnejch časopisů. Jsou to píčoviny...“ „Jsou, ...ale co naděláš, když taková naivní osůbka má hebký, dlouhý krček, ...útlá zápěstí, nalité struky bradavek. ...Sakra!“ „Ty seš svůj člověk. Ty si stojíš pevně na svým, ...ty se nenecháš zviklat. ...Seš zdravej chasník.“ „Kamaráde, ...tuto zimu jsem chodil na noční procházky Prahou. Postával jsem na kopcích, díval se na město... A moje radarová hlava vysílala myšlenky lásky a smutku. ...Stál jsem pod mrazivým nebem, hlídal si svoje srdce, hlídal jsem sebe sama, abych se nerozutíkal do všech stran, abych se nerozkutálel jak hejno myší... Stál jsem tam jako maják hrůzy... Bál jsem se života...“ „Choď víc mezi lidi, ...do tanečních barů a kaváren. Hehé...“ „Ty vole, ...abych balil čtyřicetileté, světácké blondýny, ...s lakovanými prsty u nohou? Abych na diskotékách pro mladé děsil patnáctiletá ptáčata, vpadnul mezi ně, jako nesrozumitelný, fousatý poděs? ...Dělat někomu vemeno? Nemehlo? ...Kořena? ...Nakonec bych nějakou poďobanou, opuchlou kukačku ukecal. ...Přisedl bych si mezi klevetivá, předčasně zkušená, vesnická děvčata. ...Na nějaké zábavě. Na slezině! ...Na ‚čaji‘...! Na čaji bych dělal frajera... A ta, co by se mi nejmíň líbila, ba dokonce ...co by se mi vůbec nelíbila, tak ta, zvyklá už na ledasco, ...ta by mi na každou větu, na každý pokus o sblížení odpovídala naučeným smíchem a říkala by: ...*Ty si číslo... Ty si teda člen... Si exot...*“ „Však ty nám to všem ještě ukážeš... To já, ...já budu věčně hrát s Rendou po večerech šachy... Ale ty... Panečku... Neříkej...“ „To víš, ty vole... To uvidíte... To bude, ...to jo. Velký hovno uvidíte!“ „Hele, teď jsem si vzpomněl... Když jsem se bral se svou druhou nebo třetí ženou, ...nebo s první? ...Teďka si hned nevzpomínám... Prostě... Byli jsme, jako o svatbě, s pár známejma na Šumavě. V jedný chalupě... No, a vedle baráku tekl potůček. A tak, to víš, ...hory, samota... Pijem tu vodu, myjeme se v ní, vaříme si čaj a tak... Zdála se nám trochu divná, ...takovou měla pachuť. Ale říkali jsme si, ...to je z těch rašelinišť, to je holt ta místní půda... No, a po tejdnu, den před odjezdem, jsme šli na procházku do lesa... Jdeme takhle nahoru do kopce, podle našeho potůčku, ...a asi tak půl hodiny od chalupy jsme došli k takovýmu malýmu jezírku, tam byl asi pramen... A tak jsme to uviděli: ...napůl na břehu, napůl ve vodě ležel tam chcíplej, nafouklej srnec. ...Nebyl k poznání, hejbali s ním červi... Poznali jsme, že jde o srnce, jen podle parohů... No co ...všem se nám udělalo trochu blbě. No, ...pár lidí se poblilo, když jim to došlo... Jinak dobrý.“ „Byl teda hodně uleželej?“ „No! ...Břicho měl jak balón, ...z prdele mu lezly vnitřnosti...“ „Já bych to léčil fernetem ...nebo borovičkou.“ „Když říkáš s tím fernetem... Nedávno jsem byl v Jizerských horách. Byli jsme tam u jedněch známejch. No, a došel právě fernet. Tak jsem se nabíd, že pro něj dojedu, že koupim i nějaký cigára... Půčil sem si takovou starší škodovku a pomalounku vyrazil po těch horskejch silničkách... Bylo to asi pět kiláků. No, a když se vracím, tak se strhla taková jarní vánice, ...hromady sněhu... Ty vole! ...To se nevidí... Jedu krokem, stěrače dělají, co můžou... A najednou vidím, ...myslím, že se mi to zdá: ...páv! Páv s pávicí stojej uprostřed silnice, okolo vánice točí mraky sněhu... A páv pyšně stojí, vztyčenej krk, ...a rozvírá péra. Takhle, dívej, ...takhle je rozvírá... Velikánskej vějíř duhovejch per! ...Krásný... A okolo něj cupitala ta jeho pávice, ...taková skromňoučká, ...taková slepička. Obdivně na něj zírala, ...mohla na něm oči nechat. ...Tak jsem zastavil a díval se taky.“ „Já jsem onehdy trávil pár dní na chatě. Potřeboval jsem něco napsat. Píšu do noci, ...ráno dlouho spím. Ale tak okolo šestý se vždycky vzbudím a jdeme se, se psem, vyčůrat ke plotu. ...No, a tak tam trčím v tom oroseným jitru, poslouchám pípání ptáků. Z vesnice se ozývají kohouti. ...A najednou je slyšet takový hlasitý hekání, jako když někdo tlačí na záchodě a jde mu to ztěžka, má zácpu... A tohle znělo zrovna tak, ...*Éh, ...Éh, ...Éh*, je to slyšet na kilometry daleko. To hekání se v tom tichu ozývá po celý vesnici, vznáší se nad střechami... Hlasitý, naříkavý hekání... Přiblble koukám, ...oči zalepený. ...Až po chvíli mi došlo, že to kdáká slepice... Že kvočna snáší vajíčko...“ „Hahá... To mi připomíná jednu holku. ...Říkala mi, že chodí na velkou tak jednou tejdně. Lezou z ní takový kameny... Je těžce depresivní. Občas se u ní stavím, uvaříme si kafe, pomůžu jí vyprat. Má období, kdy je úplně vyflusaná...“ „Kamarád... Ten Tomáš, ...Strašničáka znáš, ne? ...Tak ten léta odečítal elektřinu. Chodil po barácích a zapisoval stav elektroměrů... Jednou takhle přišel k ženský, byla to vlastně docela mladá, pěkná holka... A ta ho hned vtáhla k sobě do bytu. ...Všude tma, zabedněný černý okna. V jedný místnosti svítila žárovka a běžela televize... Ta holka mu šeptala: ...*Vidíš? ...Chtějí mě zabít*... A do televizních zpráv vkládala rychlé věty, takže to vypadalo, že ministr zahraničí odjel na konferenci do Švýcarska, aby se tam spolu s jinými státy dohodlo, jak ji mají zabít... V Kolumbii zuří válka narkomafií, protože ji chtějí všichni zabít a soutěží, komu se to povede dřív ...Prezident odjel na dovolenou, aby ji mohli zabít a on měl čisté ruce... *Podívej*... řekla, ...*jsem už skoro mrtvá, nejsem vidět v zrcadle*... A opravdu, stáli před zrcadlem, a ona se v něm rozplývala, jako by mizela... Říká ten můj známej. ...Pak mu ukázala z okna, jak venku před barákem kopou cikáni výkop, bude se tam opravovat plyn. Ona říká: ...*Vidíš, ...už mi kopou hrob*... Odešel tenkrát... Když se tam za půl roku objevil znovu, byly dveře zamčené, na zvonek nikdo neotvíral. Dozvěděl se od sousedky, že ta mladá žena skočila přednedávnem z okna, ...že spadla do toho příkopu před domem. A že to snad polámaná přežila.“ „Život ve městě... Samota, která se zahušťuje, splétá jak síť... Pak tě lapí.“ „Chodím venčit psa k řece, tam u nás v Holešovicích. Potkávám tam za pěkných teplých dní různé lidi. Onehdy to byli dva staří homosexuálové... Čtyřicetiletý kníráč se dlouze líbal s křehkým, brýlatým šedesátníkem... Chodí tam též chlápek s ženskou, už taky postarší. ...Hodiny se líbají, ona voní parfémem, už na dálku je poznám. ...Jsou to takový ‚My dva a čas‘... Jinak spousty souložících dvojic... Teplí němečtí mladíci, krasavci rozcapení na sluníčku jak ploštice, ...navzájem se dráždí, oči zavřené... Tuhle kouřila ženská chlapa, on se opřel o přístavní zeď, ona si sedla na úvazník, a už pumpovala... Večerní slunce žhnulo, její květovaná zástěra svítila na kilometr daleko... Tamhle si ho jeden honil, díval se přitom svý ženský mezi roztažený nohy... Je to tam divoký... Tamhle zas, pod tramvajovým mostem, starší chlápek, takový lamželezo, převléká se v křoví za ženskou. Vrtí prdelí v sukničce, poskakuje jak školačka. Dívá se, jestli má správně napnutý punčochy. ...Jen lodičky mu scházej, tak veliké nesehnal. Tak tam dusá v pohorkách... Tančí si sám pro sebe, tančí takové to: ...ťa-ťa, ťa-ťa-ťa... Takové to ‚kuřátko‘... Ten šlágr vesnických zábav, ze sedmdesátých let. ...Jindy zase, slunná neděle... Veksláček zaparkoval bourák u břehu, a ukazuje světu svou dívku. Možná je to pasák. ...Ona leží, sluní se. Nahá, ...roztažená na zádech. Půl metru od pěšiny. Náhodný chodec nemá kam uhnout. ...Nastal poprask, nastalo ‚...pozdvižení...‘ v chlapeckém okolí! ...Pohvizdování v křovinách, vzrušené šepoty, ...jakoby náhodou chodí stále okolo. Pořád někam, ‚jako‘ spě-chají, ...pořád, taky náhodou, se usilovně dívají jinam. Až v té pravé chvíli se ostře zahledí do toho růžového terče... Do toho dívčího mlýnku na maso. ...Starší mládenci polehávají, taky náhodou, kolem. Jako psi se všichni seběhli... Její zmuchlané, povadlé pysky, vyhřáté sluncem, ...se pod těmi chtivými zraky nalévají a bytní... Chlapíček po očku pozoruje okolí, vejrá zpod tmavých brýlí, je rád, že se všichni dívají... Ona má obličej přikrytý slamáčkem. ...Báby s kočárky a fakáňaty sehnala do nebe volající hanba do houfu, a zpovzdálí teď plivou jed a mezinožní závist, po samičím způsobu se mstí... Vzduch páchne železem, suchým plevelem a horkým kamením. Na mostě duní vlak...“ „To bude určitě pasák, ...takhle ukazovat ženskou. Byl malej? ...Mrňavej?“ „Byl, ...takovej zakrslej Travolta...“ „Tak to byl najisto pasák... Tutovka... Tutáč...“ „Mohu topograficky a sociologicky vyznačit místopis těchto končin. ...Ta posraná ložiska, líhně tuláků a feťaček. ...Suchá hovna, muškami zamořené jámy plné střepů, rozedraných svetrů, kabátů, vypáčených diplomatek... Válí se tam navštívenky, zmuchlané faktury, roztrhané diáře... Tato hnízda jsou ukrytá v houštinách kopřiv... Jinde zas — milenecká zákoutí. ...Prcgumy rozšlapané v prachu. ...Pak jsou zde ústraní, kde pošuci tráví volný čas. Zde nejeden choromyslný dá v klidu a samotě naplno propuknout svým zálibám. Svůj psychický zvěřinec vypustí provětrat do křoví. ...Potkávám tam, mimo jiné, jednoho chlapíka, má kotlety zastřižené jako operetní vrah. Takové dlouhé, tenké frňousy... Má v igelitových taškách namíchanou jakousi jídelní směs. Tu jí hltavě lžící... U toho poskakuje, ...tváří k východu... Uklání se, krouží rukama jak o spartakiádě. ...Když je vyrušen, mizí v křoví, mumlá a z nitra roští hrozí kolemjdoucím, ...ohání se takovým tím jídelním nožem, takovou tou tupou věcí z černé umělé hmoty a plechu...“ „I blázni světí neděli... marná práce. Každej si musí odpočinout...“ „Hlavně sám od sebe...“ „Slogan cestovní kanceláře: ...Pošlete svůj mozek na dovolenou!“ „Jdu takhle jednou okolo řeky... Tu vidím... starý pán se sluní v trávě, a je tam zřejmě s nějakou mladou dívkou. Jak jdu blíž, vzrůstá ve mně vzrušení. ...Ta dívka je nahá! Stojí tam v zeleném pažitu, krásné boky. Je otočena zády a slunce se opírá do její světlé, hebké pleti... Blížím se, neb není kam uhnout, jsem tedy legitimován, co se týče mé přítomnosti. ...Vidím, že má na krátko ostříhané vlasy. ...Však když jsem byl pár metrů od ní, ...nevím, jestli její postarší milenec nebo zvrhlý otec, zkrátka její doprovod si mě nevšímal, ...a já prahl spatřit to ostatní, a hlavně její tvář. ...Tu se ta bytost otočila za zvukem mých kroků, a já se v hrůze díval na rozšklebenou mongoloidní tvář, na uslintaná ústa... Ještě jsem koutkem oka zahlédl cosi nepopsatelného mezi stehny té bytosti... Nevím, jestli to byla žena. ...Kripl zachrčel a s topornou chůzí došel k řece a hodil do ní kámen. Strnul jak loutka, v předklonu, a vejral na rozbíhající se kruhy. Z huby mu kapaly skelné nitě...“ „Trochu mě z toho mrazí v zádech... Starej táta venčí dospělýho synka. ...Svleče ho, aby užil hodně sluníčka, nevnímaje, že už to není dítě. A nechá ho nahého potácet se mezi procházejícími se rodinkami, plést se mezi malé děti... Děsivá je ta pohlavní obojetnost... Je v tom nějaká strašidelná svatost. V tom kreténství...“ „Ty rodiče musej asi z provozních důvodů zešílet, aby se mohli starat o ty zkomolené, věčné kojence... O ta jejich těla, která slepě dospívají, bez rozumu...“ „Nebezpečná, nevyzpytatelná embrya...“ „Hele, když jsem chodil do učení, tak u nás v dílně dělal taky nějakej pan Borovička. Takovej malej, jako sud... Poďobanej od neštovic, silný brejle. No a ten pořád sháněl ženskou... Jedno jakou... Chtěl se ženit. Byl tím proslulej, těma svejma avantýrama na inzerát... S jeho vizáží, a s tou zaprděnou fotbalovou mánií, s tím na první pohled zestárlým mamičkovstvím, ...jo, ve čtyřiceti byl ještě pořád maminčin, ...nosil si do práce takovou svačinovou, umělohmotnou soupravičku, sadu čtverhranných misek a mističek, ...máma mu připravila papání o několika chodech, ...ne, neměl to lehký... No a my, učni, ...když jsme ho chtěli nasrat, ...pobíhali jsme po dílně, šramotili u svěráku, a jak šel okolo, jako by náhodou jsme si začali prozpěvovat tuhle písničku: ...*Di do hajzlu, ty sajrajte*... *s tebou bych nešla na rajz.* *Držku máš samej vřed*... *z vočí ti chčije maglajz.* Ty vole! Ten byl nasranej, ale držel hubu, protože kdyby nás okřik, bylo by jasný, že ví, že je to o něm... No, ...byla to sranda. Tenkrát...“ **Jan Beneš se podrbal na hlavě, rychle jak veverka, potom odvětil:** „Tuhle mi jeden známej přines klobásy. Prej, ať ochutnám... Byly fakt dobrý... Ptám se, z čeho to je... Ty vole, on to jeho fotr dělá ze psů. Maj vždycky několik vlčáků, a toho, co maj nejradši, daj do klobás...“ **Petr Kratochvíl skrývá zlost, a zle se usmívaje, povídá:** „Ty klobásy by mohly mít takový malý oboječky s psí známkou, ...jako garanci kvality. Okovaný oboječky... Taky by se mohly dělat klobásy z lidí... ‚Strašnické klobásy‘... Ty by měly malinkou kapsičku a v ní by byla maličká občanka s fotografií dotyčného ‚dárce‘...“ „No to snad ne, ...to se mi nelíbí...“ „Ale jo, ...jo, kamaráde. Taky by se mohly prodávat konzervy: Lidské ve vlastní šťávě. ...Taky by mohla být prodejna-řeznictví, výsek masa z lidí. Představ si: ...ulice, v řadě obchodů, například — drogerie, textil, obuv, galanterie, kniha... Najednou, vývěsní štít, na něm velkými písmeny: Člověk... Dělaly by se takový pohřby: ...pozůstalí stojí za pultem a řezník před jejich očima bourá zesnulého strýčka. Farář by to mohl jistit minimaxem plným svěcené vody, pro případ emoční blamáže, pro případ citové řežby... Rodina dostane hlavu a droby, ...to jsou trofeje. Maso a kůže patří lidu. Běda ale, když řezník šidí na kile! ...Víš, co lidožrouti na tropických ostrovech, ti různí napapaní Papuánci, říkají, a říkají to s úsměvem, ...když uloví našince ze sousedního kmene? Říkají, že budou péct ‚dlouhé prase‘...“ „Hele, ...pojď si radši povídat o něčem jiném.“ „Počkej, to ty jsi přeci říkal, ...že ti nějakej medik vyprávěl, jak si s kolegama, když fiškusovali na pitevně, že si vybrali čerstvej kus z ňáký autonehody, ...uřízli si dvě kila na řízky, ...na koleji to potom na pánvičce zprudka opekli... že prej nic tak dobrýho ještě nejed. ...To si říkal ty, ne?“ „Jó, ...říkal. No a co? ...Mladý klucí, ...blbnou.“ „Jasně, ...to já tě mohu ubezpečit, že pokud by se to tady mělo nějak zvrtnout, společenská krize, stanné právo atd... Lístkový systém, ...fronty na margarín. ...Jo? ...Tak si buď jistý, že tehdy nastane můj čas. Opatřím si loveckou kuš, tu, jak se s ní v Kanadě loví divoký kanci. ...A za noci měsíčné vyrazím do ulic. Na lov... Půjdu si opatřit ‚dlouhé prase‘...“ „A co když se někdo pokusí ulovit tebe?“ „Pro ten případ si nechám vytetovat na hruď: ...Nakrájejte cibuli a dejte na pánev... Na dlouhé nudličky nakrájené maso, den předtím naložené v marinádě ze sojové omáčky, bílého vína, rýžového škrobu a kari koření, ...vhoďte na rozpálený tuk a zprudka osmahněte... Pak zmírněte plamen, poklopte pokličkou a krátce duste. ...Dvě minuty před koncem přidejte na kolečka nakrájený pórek. ...Dobrou chuť!“ „To by tě ta tetováž přišla na pěkný prachy... To jsem nevěděl, že jsi tak ohleduplnej k bližnímu...“ „Víš, ...já jsem vlastně takovej Tajnej Indián. ...A Lesní moudrost, ...zákon džungle, je mojí ústavou. Jsem Mauglí... Uááá, ...dám si tlačenku!“ „Chachá! ...Chlapíci se bavěj v hospodě. Mávaj pěstí... Tady je každej hrdina...“ „Máš pravdu... Kolikrát někdo ze zbabělosti udělá nechtě velký hrdinství. Záleží asi, jak je kdo přitlačenej životem ke zdi... Občas potkám lidi, na ulici nebo třeba v tramvaji, ...jen mrknu okem, a vidím, jak v nich doutná, k výbuchu připravenej, plamen šílenství... Jsou tím nacucaný. Nadopovaný mnohaletou úzkostí a komplexama. ...Najednou se jim svět změní ve válku. Rychle sklopím zrak a dívám se někam jinam, ven... Bojím se, že by se zrovna na mě zřítila lavina jejich pronaříkaných let...“ „Hmm... Hele, včera jsme byli s kolegama z práce něco zařizovat za Prahou. K večeru jsme se vraceli a na chvíli zastavili u jednoho rybníka. ...Ležíme v trávě, stmívá se, teplej večer. ...A najednou začal někde blízko ve stromech zpívat slavík. A za chvilku mu jinej odpovídal z veliký dálky. ...Ten první mlčel, čekal, až ten druhej dopovídá, co měl na srdci, a zase potom navázal na to svoje téma, ale už nějak jinak, jako by odpovídal tomu tam v dálce... Takhle si ty dva povídali...“ „Já zase šel onehdy okolo řeky, byla už tma... Vtom jsem ve světle lamp na mostě zahlédl na okamžik, jak se nějaké dlouhé lysé tělo s tichým žblunknutím překulilo na hladině a opět zmizelo v hlubinách. Bylo to velký jak noha... Říkám si, ...byl to asi sumec. Loví za noci v řece. Pluje u dna. Vousky hmatá v šeru... Vypráví se, že jsou štont spolknout i kachnu...“ „Minule jsem dostal, teda, byla mi zapůjčena od jednoho známýho veliká sada robertků a vibračních dráždidel. Tak jsme si s jednou slečnou udělali takovej tichej víkend... Zavřeli jsme se v jejím bytě a já do ní zasouval různý ty strojky. Obsluhoval jsem to tělo, jako takovej automechanik... Jeden z těch udělátorů, byla to taková střapatá silikonová kvrdlačka, se jmenoval: ‚Prdelní vetřelec‘ ...No, a tímhle, tou ‚montáží‘, se to nějak skončilo, ten náš vztah. Už jsem potom cítil, že mě to k ní netáhne. A to víš, ona to poznala. ...Tak se na jedno naše setkání připravila. ...Já takhle sedím u ní doma, piju panáky ferneta, ...a tu ona přišla vykoupaná, v takovým pruhovaným pánským županu. Sedla si naproti mně, ...dala nohu přes nohu, ...a já vidím, že se vyholila. Měla ji jak malá holka, ...jen takovou čárku. Ty vole! A to mě zas dostalo, ...zase jsem jel, ...zase jsem na ni skákal jak slepice na péro.Čtrnáct dní jsem z toho žil...“ „Tuhle jsem byl s jednou dívkou ve vypůjčeném bytě. ...Bylo to v Ječné ulici, ...v domě, kde Božena Němcová napsala Babičku. ...Prej přímo v tý místnosti, kde jsme my leželi v mosazné posteli. ...Ona byla takový malý, černovlasý Vinnetou. A já byl tu noc plavý, obtloustlý Old Shaterhand... No, Old Shaterhand už není tím, co býval... Často zapomíná na flintičku... Dlouho nestřílel... Ale stejně, byla to krásná noc. Dvacet čtyři hodin jsme leželi v posteli. Hráli si, spali a povídali... Skvělá ženská... Jo, bylo to fajn. Ale už to skončilo. Všechno dobrý netrvá dlouho. To, co jsme si mohli navzájem dát, to jsme si dali. ...Od té noci jsme takový zbylý. Něco z nás vzniklo, ...někde se něco pohnulo ve věčnosti. A my tady dole jsme si sebrali, co z nás zbylo, a šli každý po svém. ...Tygři prý také nežijí v páru. Setkají se v pustině, stráví spolu divokou chvíli, navzájem se zraní milováním... A pak se rozdělí a zmizí ve svých teritoriích.“ „Takhle je to nejlepší...“ „Jo, ...když já pak ještě nějaký čas vyju na měsíček. ...Místo tygra je ze mě na pár tejdnů smutnej pejsek...“ „Hele, můžu ti doporučit tu Pavlu... Hanka mi ji dohazovala, ...má prej krásný tělo.“ „To je ta zrzavá?“ „Jo...“ „Znal jsem jednu... Měla velký, bílý a těžký prsa. ...Vždycky když jsme byli spolu, chtěla, abych je dlouze mačkal... Abych ji dojil... Kousala mě do vousů, skřípala zuby a škubala pánví. V těch chvílích jsem byl pro ni: ...detektiv Pejsek. ...Hele, znáš tu ženskou potřebu neustále se ujišťovat, že ji máš rád?“ „Neznám nic jinýho...“ „Je to, jako kdybys někomu dal to nejcennější, co máš, ...a on ti to hodí na zem a chce to znovu podat. A tak pořád... Odhodí, a ty neustále podávej. Nechtěj, nebo neuměj to v sobě podržet...“ „Renda mě občas šíleně naštve. Přijdu domů, ...v kuchyni je bordel. Nůž upatlanej od másla leží na stole... Naseru se, seřvu ji... Ona začne ječet, dá mi facku, já jí dám dvě... Ona se urazí, začne si balit baťoh... Já jí ho vyrvu z ruky a zařvu: ...*Nikam nepudeš! ...Tady zůstaneš!* Ona se rozbrečí, ...a celej den spolu nemluvíme. V noci usnu... A najednou cejtím, jak se mi do náruče přivine taková malinká, malilinkatá kočička. ...Je tichounká, ...jako by se nic nestalo. ...Vše zapomenuto. ...Takový živý, třesoucí se klubíčko. ...Ouška, ...takovýdle ouška.“ „To jo, ...ty vole. To je přesně ono...“ „No, a zase je na půl roku klid...“ „Též asi dvakrát v životě jsem vyplatil mladou dámu... Naplácal jsem na holou. Vzteklá fúrie se změnila v šťastnou, růžovou holčičku... Smála se skrz slzy... Vyhajala se... Dostala z toho hlad. ...A já byl bledej, ...třásly se mi ruce, ...chtělo se mi umřít. Žaludek tejden zkroucenej. ...Hned tu noc jsem chován, těšen v klíně. Byl jsem vyčerpanej, bezmocnej jak dítě... Ona byla vláčná a ohleduplná. ...Až do rána jsem putoval nekonečnou krajinou boků a hýždí...“ „Žiješ bohatej život... Buď rád. ...Seš fořt.“ „Jo, jasně... Kdybys věděl, jakej malej, vystrašenej kluk je tady někde hluboko ve mně...“ „Chachá, ...ten je v každým.“ „Jenže já mám někdy pocit, ...jako by ta moje strašlivá představivost, jako by mi zabraňovala plně prožívat skutečnost. Naplno se do ní položit... Připadám si, jako bych žil za skleněnou stěnou. ...Jako bych nezvládl zvěřinec a on se mi teď rozutíkal. ...Celý ten psychický cirkus onanistů. ...Jako by mi hlava zevnitř ukusovala čuráka.“ „Di se bodnout. ...To sou jen takový představy.“ „Jo, představy... Ležím s dívkou, mé tělo s jejím tělem leží na posteli. A já, z té skleněné dálky v sobě, z té minulosti, kde prokluzují myšlenky a city, ...dívám se na ni, a skrz ni... Nemoha podržet tělesnost svou, ani její... Ztrácí se mi to pod rukama... Jako bych teď, tuhle chvíli, v přítomnosti, ...na tu přítomnost vzpomínal... Je to strašný, do prázdna milovat... A přece, jiskřička života se vždy vykřeše. ‚Něco‘ se pohne v ‚něčem‘... ‚někdo‘ místo se překryje s místem ‚některá‘. ...Zapadali jsme do sebe, vysmekávali, zas a znova to zkoušeli, ...jestli někde nemáme něco společného, ...něco přesně, na milimetr přesně odlišného. ...Onehdy, jak jsem už říkal, v Ječné ulici, ...v poloprázdném bytě. Deka na okně, ...ohýnek plane v plynových kamnech. ...Tu noc bylo ve světě ticho. ...Zase, po dlouhý době, jsem uviděl kundu...“ „Tuhle jsem šel na procházku v lesích... V takový smrčině. Bylo tam ticho, šero a rozhrabaná, rozrytá zem... Stál tam krmelec a v něm veliký kus olízané dobytčí soli, ...balvan jak hlava. ...Bylo tam betonový napajedlo, taková tůňka, bylo plný spadanýho listí. Smrdutý bubliny stoupaly z bahna na dně, stoupaly hnědou vodou... Tu zpoza roští vykoukla temná kančí hlava... Divočák zavětřil, ...hodil po mně neuvěřitelnýma očima a zasunul se zpátky do křoví...“ „Jo, to je zajímavý... Hele, to chci říct... Někdy mám dojem, že co do ženský nedáš, tak tam taky nenajdeš. Takřka s každou dívkou, co jsem znal, to bylo to samé... Leželi jsme spolu prvně v posteli, ...ona už odložila stud. A v tu chvíli z ní na mne začali hovořit chlápci, co ji měli přede mnou... Nevědomky mluvila a reagovala, jak to od ní chtěli různí muži... Zažily se do ní ty různý způsoby, protože i oni byli každej jinej... Ty různý psychický podnebí, ty okolnosti, co s každým zažila... Putoval jsem takhle s ní, jejím časem. Postupoval jsem, nevědomky, její minulostí. ...A čím jsme si byli důvěrnější, tím víc jsme šli do dětství, ...nakonec, tam někde dole, tam byla taková kuchyně, ...a v ní seděl táta, s velkým čurákem... nebo dědek... Byla jimi orazítkovaná, v mysli označená. ...Bylo ji nutno přeplombovat.“ „Tak je to vždycky... A já říkám, ...zaplať Pán Bůh, ...děkuji osudu, že je to tak...“ „No, nevim...“ „Dyť je to jasný...“ „Mně ne... Jsem takovej myšlenkově unavenej... Chci jen tak v klidu souložit... V klidu! ...To ty seš takovej tanečník... Jugoslávec...“ „Kamaráde, ...nech na hlavě.“ „Dobrý, ...hele. ...Tuhle jsem byl u řeky. Přišel jsem v ta místa... Vzpomněl jsem jedné chvíle, před lety... Bylo mi devatenáct... Bylo léto, ...voda hučí v kamení, ve spadaných stromech... Prudká hloubka. Bzučení hmyzu, divoké plevely, necudné šťavnaté lopuchy a rákosí... Dívka rozevřela stehna, ...vůně šlemu. Zvířecí pach srpna. ...Myšlenky se ve mně rozprskávají. Vymršťují se pocity, padají do vysokých kopřiv a trav... Horké jazyky slunce ...v chladivých dotecích větru ...mi lížou spálenou kůži na zádech. ...Nic víc nebylo.“ „...Z tohodle se žije celej život.“ „Jo, jistě... Já dneska chci, ...toužím se opět, jako za mlada, vodit za ruce. Zhojený, po zkrvavené, vášnivé noci... Jen tak, s dívkou se procházet okolo řeky... Proboha... Normální život, ...tu krkolomnou akrobacii, to balancování na ostří smrti... Tu veselou, něžnou smrt, ...žít.“ „Nic ti nebrání...“ „Já... Já sám sobě si bráním... Překážím si... Lezu si do zelí... Na jednu stranu prasák, ...na druhou věčný panic. ...Dívám se na ženskou, je pěkná... Myslím na to, jaký to má pod sukní... Co bych s ní všechno dělal. ...Ale když ji oslovím, ...a to je málokdy, jsem vystrašený lenochod... To už musí bejt. ...No, hovořím s ní, a dívám se do očí. A najednou se mi to začne prohlubovat... Ten její obraz v mé mysli. ...Vnímám ji jako živou bytost, ...zranitelnou mysl, ...osud, ...spoutanost, vězení minulosti. To ustrašený, po lásce, po bezpečí volající srdíčko, ...a to je taková síla, že se vždycky leknu. A teprve když tímhle projdu, ...tak zase začnu myslet na její kundu. ...Já se přiznávám, ...jsem poctivej blbec. Aby se mi postavil, tak tu ženskou musím doopravdy milovat, ...musím ji poznat, zvyknout si na ni. V tomhle jsem pomalej jak hroch. ...Potom začnu toužit. Spadnu do tý hloubky. ...Jedině tak. ...Pravda, někdy to vydrží měsíc, někdy pár let. Takhle to znám... Nevím, jak je to u jinejch. ...Hele! ...Vždycky, i dneska, ...se leknu, když uvidím kundu! ...To první je leknutí, ...teprve pak... Znáš to?“ „Ty vole! ...Jasně, pokaždý, ...pokaždý když uvidím chlupatýho bubáka...“ „To chci říct... Poznal jsem to v životě několikrát, ...vím, jaké to je, když se v člověku protrhne podlaží všedního dne. Všechno, co znal, a na co byl spoleh, ...a ten dům, jo... dům z karet, podlahy a stropy, celá minulost, vzpomínky, ...všechno se to zhroutí. A před očima se rozevře rozlehlé, nekonečné dno... Tady už nelze hovořit o člověku, ...tohle je společné sklepení bytostí. ...A to živé dno, ...ano, je živé, ...je plné hemžících se, vztyčujících se zárodků. Jsou to holé, dýchající fosilie, ...pláň do sebe zavinutých, nevidomých, pro sebe se usmívajících, ...spících pocitů a možností. ...A touha, jež je těžká. Vždycky těžká... Touha dává věcem váhu... Touha, jež se propadla do toho neutrálního území, probořila se ze světa čuráků a kund, mostů a tramvají, ...z bílého, zuřícího dne. Ta touha padne na dno, jak průhledná, zmítající se bytost, dštící žíravinu žádosti... A potřísněné dno, to najednou chlupaté, hemžící se dno tuhne, tvrdne, syčí žízní po životě. ...Laločnatá trpkost protikladů, ...ta odporná, divoká chuť pohlaví, ...ztopoří celý ten les slepých pocitů. A z toho hemžícího se bahniště se počíná rodit a vznášet se, stoupat ...rychle srůstající kostra, osa, páteř základních životních sil. A na to se nabaluje maso úmyslů, myšlenek a stále konkrétnějších a pevnějších představ... Ty zplodí další oblaka touhy... A tak vznikne nová bytost... Oddělí se od předešlého základu, osamostatní se, ...vytvaruje se, ztuhne v přítomnosti... Zaplní uvolněné místo, mezeru v bublinách životů... A druzí se jenom diví, co se to stalo, ...co se s tím dříve hodným, tichým a slušným hochem, ...který ‚*nikdy nezlobil*‘, co se s ním jenom stalo. ...Jak se hrozně změnil. A kdo za to může...“ „To víš... Co ti na to říct... Každej si musí projít to svý... Holt...“ „Jó, ...chachá! ...To ještě řeknu. ...V letech, kdy jsem byl skutečně dost mimo. Mysl se toulala ve svých krajinách... Dosáhl jsem v těch dobách skutečného mistrovství ve stříkání semene. Samotářská dokonalost... Peň ztvrdlý do šlachovité dřevnatosti. ...Jediným, hodiny zadržovaným výstřikem, jediným ostrým flusnutím vystřelil jsem se ze sebe... Plivanec touhy vylétl do výšky, opsal oblouk a zpravidla mi cáknul do obličeje. ...Kosmonauti zajisté, ...díky stavu beztíže, ...střílejí svůj chám do terče, ...letí rovně, třebas pět metrů, jako projektil... I já byl takový kosmonaut, propadlý ve svém vesmíru. ...Těch kýblů semene. Těch prodýchaných, protoužených let...“ „Aspoň máš zdravej základ, kamaráde... Jiný to teprve čeká... Samota.“ „Děkuju pěkně... Možná máš pravdu, ...ale nemůžu nijak vesele s tebou souhlasit. ...Tuto zimu, po zážitcích s jistou dívkou. ...Vlastně, již vdanou, ale opravdu velmi sympatickou ženou, která je v jistém smyslu opakováním té jedné osudové bytosti v mnohých... Vyžíhaný těmi měsíci plazmatického stavu mysli... Chodil jsem městem a hovořil do tmy: ...*Ve chvílích největší blízkosti těla, v okamžicích spojení, ...tehdy jsem tě ztrácel, mizela jsi, vzdalovala se... Nebo já se spotřeboval, v tom milování, a pomalu se teď rozpouštím do noci... Z dálky, z dálky v sobě jsem hleděl na tvou milou tvář, ...v kalném světle svítání. ...Tehdy, v letech samoty, ...potkával jsem tě všude. Tebe, dívko složená z mnohých... Chodila jsi po mém boku, dýchalas mi do uší. ...Slyšel jsem tlouct tvé srdce, když jsem se díval do tmy, jež se převaluje nad střechami. ...Byla jsi ve stromech, v myšlenkách, ...byla jsi ve městě, v ulicích. Všude jsi právě teď, ...chvíli přede mnou, prošla. ...Krajina, to jsi byla ty. ...A já tebou putoval, ztracený tuláček v polích, v šumícím moři zapomnění... K tvému srdci jsem stříkal bílé semeno, semeno touhy, ...semeno mého vědomí...*“ „Počkej, ...ona tě ňáká už z toho vyléčí, ...kamaráde. ...Přijdeš domů, ...rozbitá pračka, mokrý hadry na podlaze. ...Neuklizeno. Lednička prázdná... Ženská přijde ve dvě v noci, ...cejtíš z ní víno...“ „To bych zabil... Nebo bych ji beze slova vyhodil na ulici... Nevím, jestli bych se uhlídal... Já jsem často ustrašenej chlapeček... Lidi zabíjejí ze strachu a ze zoufalství... Tohodle bych se bál...“ „Hele, je utěrka na pípě. Zavírají... Půjdem, ne, rád bych stihl metro. ...Ale, ono to je vlastně jedno. ...Za pět půl? ...To bych musel utíkat...“ „Zaplatíme...“ **Dvě postavy vkročily do noci. Oranžové světlo pouličních lamp prokurvilo tmu do falešné, klamné nepřítomnosti. Dva chodci stoupají po schodech. Minou bílou budovu Bulharského gymnázia.** „Bulharského! ...Proč tu není též Hotentotská střední? Vysoké učení eskymácké? Egyptské učiliště vycpavačů mumií? Teploušská oděvní?“ **povídá Petr Kratochvíl a mává rukou proti netečným oknům. Je to člověk — vousatý, podsaditý, boty ke straně sešmajdané, sako s příliš krátkými rukávy, prořídlá pleš svítí pod sprchou sodíkového světla. Velký zahradní trpaslík.** „Jeden starej kriminálník, v hospodě na Smíchově, mě učil, jak se správně uřízne člověku hlava... Dobrá je na to břitva nebo ostrej bajonet... Několikrát tam šáhneš, přesekneš svaly a šlachy. Pak ji ohneš dozadu, aby byl krk napjatej, a dostaneš se až k páteři... Zbytek se musí dolomit... Není to vyloženě snadná práce...,“ **říká Jan Beneš a močí skrz plot do zahrady nějakého velvyslanectví. Je to člověk — oholený, postava střední, velká prdel skrývaná pod plandající košilí, krátké kalhoty na nohou do o. Obutí — pořádná anglická bagančata. V ruce aktovku, pořád kýve hlavou... Hlava špičatá — jak patrona, vlasy černé, na krátko ostříhané. Ferda Mravenec.** **Bubeneč-Dejvice. Pusté ulice, takřka bez lidí. Cesta okolo ambasád, okolo čínských vil. Dlouhá zeď Výzkumného ústavu Ministerstva vnitra. Voják v maskáčích pozorně hledí skrz okovanou bránu. Ze zahrad voní kvetoucí keře, bílé květy padají ze stromů na chodník. Občas projede rozsvícený automobil.** **Petr Kratochvíl:** „Jsem mastodont plný starodávných, šavlozubých citů. ...Trpím medvědí ztuhlostí tváře. Mimoděk klamu tělem... Je mi blbě — a všichni si myslí, že jsem veselej. Je mi fajn — a slyším: ...*Co ti je? Nebuď smutnej... Co se ti stalo?* To jednoho dost utahá. ...Pořád vysvětlovat: ...*Né, je mi dobře... Fakt, ...nic mi není*... Dneska to řeším tak, že zařvu: ...*Mrdat! ...Prdel!* A mám klid. Už se mě nikdo na nic neptá... A přeci, ...tak rád bych miloval. ...Bejt zoufalej a zase šťastnej. ...Dívku mít, ...za jeden její úsměv bych život položil. ...Ale... To mdlobně zvracivé ale! ...Nemám schopnost udržet ty důvěrné chvíle. Jen v největším vzepětí lásky jsem schopen prolomit krunýř své samoty. Vynořím se nad hladinu, ...a pak opět klesnu ke dnu. Vydržím to vždycky jen pár dní... Já vlastně u sebe nepozoruju nějakou změnu, pořád miluju. ...Ale ta druhá, dlouhovlasá bytost náhle ochladne. Něčím ji soustavně zraňuji, až to dál nevydrží... Protože je to tak s každou ženou, bude chyba asi ve mně. ...Honzo, já jsem opravdu blázen. Cítím to, když jsem pospolu s druhou bytostí... Cítím, jak mě požírají vteřiny... Během pár hodin prožiju celej život. ...Jako bychom spolu s tou ženou žili nejmíň dvacet let... Blízkost, že nezbývá mezera ani na pohlaví. ...Jsem magor. Vzdaluji se ve chvílích naplnění... Šílím touhou po blízkosti v dobách samoty... Jako by se štěpil, rozpadal tenhle svět... A ty průrvy jsou vidět právě ve vztazích. Ta směšnost, při který se mi hrůzou tají dech... Ta závratná směšnost života... Proto ten smích dospívajících puberťáků v období, kdy opustili dětství a ještě neztvrdli v dospělost... Smějí se těm vážným, ztuhlým tvářím dospělých zvířat. Svým rodičům a učitelům se smějí. Když objeví, co je člověk schopen dělat za prasárny... Tolik špíny! ...Ta malost! ...Je to jako prokletí, nebo výsada, že neumím ohraničit svůj život od okolního světa. Že v posteli se chci s dívkou bavit o existenciálních otázkách, o ponorkách a činčilách? ...Ženský snesou hodně, ale na něco jsou děsně citlivý... Proč si ty všechny krávy zpočátku myslej, že já, zrovna já jsem ten pravej, ...jednoduchej vousatej chlápek. Šarmantní blb, co nemá v hlavě žádný klukoviny. ...Takovej kuchyňskej Stalin, kterej si na prstech jedný ruky dovede spočítat, co má rád a co od života chce: ...ženskou, kafe, cigára. ...Chachachá! ...To je prdel, dívat se, když jim pomalu dochází, že jsem schizofrenik. ...To by ses smíchy posral, ...když vidíš... Chachachááá! ...Úúúú! ...Když vidíš, že začínaj něco tušit, ...ale protože jsou ješitný, ...dětinsky, zločinecky ješitný, ...nesnesly by pomyšlení, že nalítly, že daly takovýmu magorovi... Jen nerady si to připustí! Chachá, ...dávají ti šanci, říkají si: ...*Možná to je jen taková klukovina, ...hlavně když mě bude brát vážně, ...na ostatním nezáleží*... Jak ty jejich samičí instinkty je držej přilepený na mně, i když jejich hlava už nechce, ...protože ta jejich děloha ví, že mám koule... *Pořád to ještě není ztracený, ...vydovádí se*... říkaj si, ...*a bude klidnej*... Ještě chvíli šiděj samy sebe. ...Chachachá! Ale jednoho dne to uviděj! Viděj mě, dojde jim to, ...viděj mě, jak se vznáším, celej život hlavu v oblacích... A z té výšky vidím za ty jejich malý, ustavičný lži... Viděj, jak jsem jinde, vždycky jinde, než jsou ony, ...protože ony jsou právě jen tady, zde... A nechtěj, z duše nechtěj, nenáviděj to, ...chtěj to v noci — a přes kundu, ...ale ve dne to nenáviděj, ...to vznášení. Nechtějí, abys je povznes, pomohl jim... Znají jen pevnou zem pod nohama, a vykukujou z tý svý kuchyně... A tak tu věčně zůstanou. ...Ten strach je jejich masem. Ony jsou celé — strach! ...Chachá! ...Ale pak, ... chacháchá... Bys z toho chcíp... Cháchá... Jim to jednoho dne dojde! ...A to je... Chachachááá!“ **Bílá magnólie prostrčila své větve plaňkami v plotě a teď čeká, až dozrají, samy v sobě dozrají ty velké bílé květy, ty voskové, chladné svíce... Někde v zahradách se mrouskají kočky. Petr Kratochvíl si utřel uslzené oči, a teď už klidný, přidal do kroku a dohnal Jana Beneše, jenž při tom hlasitém vzpomínání zrychlil chůzi, a bylo na něm vidět, že dělá netečnému okolí jakéhosi tlumočníka... Takovým, dá se říci, solidním „prvorepublikovým“ zjevem, i přes tu náušnici v uchu, ...nebo spíš grimasou a nevědomými gesty ...se mimoděk snažil říci popelnicím, autům a tmavým, spícím oknům asi toto:** ***...To nic! ...On není zlý. ...To je běžné. ...To je takový hovorový styl. ...Normální občanská záležitost. ...Vše je v pořádku. ...Dobrou noc! ...firma SAMOZŘEJMIA, a. s., vám přeje klidný spánek...*** **Šli tiše, stoupali do mírného svahu. Šraňky na přejezdu u trati byly zvednuté. ...Pochodují, podrážky skřípou na chodníku.** **Petr Kratochvíl povídá:** „...Být rolníkem v Pádské nížině. V zamženém letním jitru kráčet po cestě v polích...“ **Jan Beneš:** „Mít samopal, ...velkýho ptáka, ...bejt bohatej, ...blbej, ...veselej.“ „Být v německých lesích turistou. Na venkovském koupališti očumovat děvčata. Po šnapsové noci trpět útrobní újmou. Posrat se v borůvčí. Žlutý průjem stříká na jehličí. Potom zdárně přestát břichabol. Jet autobusem za deštivého dne. Strávit odpoledne v Jeně! S obrovitou erekcí vlézt nahý do jezera. Přilákat klimbající se kládou, z dálky nevědomky přivábit postarší ženskou, jež zanechá manžela zatoulaného na lesních cestách. Je to pohledná židovka, černé štětinaté nitro jejích nozder vypovídá o prosolené vášnivosti... Posléze pak vystrašit výpravu modře ošátkovaných, blonďatých pionýrek. ...Spát v noci u bazénu, v nějakých termálních lázních, ...na trávníku mezi smrčky a betonovými sochami šťastné mládeže. Ze spacáku se dívat, jak za kopcem hoří mohutná vatra, ...a do dáli zní zpěv mladých, nevinných bestií...“ „Dlouze souložit. Pomalu a do hloubky. Ťukat na smrt...“ „Vidíš támhle toho kluka, jak vyšel z toho klubu? Vidíš toho copánkovitého, ani ne patnáctiletého holčičáka? Takový dejvický Jamajčan... Tomu bych nafackoval, umyl bych ho a po trenérsku ošukal. ...Fest.“ „Oskákat svou unavenou, pracovitou ženu. Opíchat ji po ránu, pořádně, až by se z toho pochcala... Pak jít do práce. Dělat skladníka v Elektře...“ „Být mrtvý... Pak vstát a jít si pro noviny...“ „Kuchat slepici, rozmanitým kořením, bylinami podnadít... Dlouze, do hloubky péct... Slepice à la tetřev...“ „Elasticita nuly! Plus, to je to, co tu je, co vzniklo... Reliéf našeho světa. Minus, zápor, ...ani ten není mimo tento svět. Je to zdeformované pozadí, prostor, jenž se prohnul pod nulovou hladinu. Dostal se do negativních úrovní, které ale stále pocházejí z našeho světa. Nula se chová jako pružná blána. Žádnou energií, ničím, co pochází z tohoto světa, se nedá za nulu proniknout. Žádným kladným ani záporným pohybem. A protože každý pohyb je důsledkem nějaké energie, ...je možné se za nulu dostat pouze zastavením...“ „Dalo by se říct: ...*Nirvána*.“ „Řítit se autem po amerických dálnicích...“ „Sedět za stolem, ...před sebou obrovskýho, pětikilovýho španělskýho ptáčka. A takhle malinkej kopeček rejže... Polejt to omáčkou... Jít se projít, maloučko, jen okolo baráku, ...aby to trošku vystydlo. Aby to bylo takový vlažný.