Trojblog – duben 2008
Kluci, vrátil jsem se ze světa; spolu s těhotnou Barborou jsem tam nekouřil a nepil, dnes večer jsem se po delší době trochu ovínil (whiskou, of course). Hrozně se na vás těším! Povídejte; o čem chcete. Můj život je pestrý, barevný, jen bych to rád víc cítil, vnímal. Když jsem byl malej, vešel se do každé prkotiny vesmír. Kde to ale je dnes? M.
Já jsem se ze světa ještě nevrátil, i když bych rád. Chci domů. I.
To musíš pořád rovně, ještě tak dvacet, pětadvacet let… a už tam budeš. Doma. M.
Měl bych se spíš obrátit a jít nazpátek. Tam, odkud jsem přišel. Pořád pryč, pořád za nosem, dokud nebudu v protektorátu Čechy a Morava. I.
Kde domov můj? Začátek naší hymny se mi vždycky zdál takový ryze česky dětinský, všezpochybňující a sebelítostivý, tedy fedrující přesně ty špatné vlastnosti, jež v nás tak přesně rozeznal třeba Franz Kafka. Po třicítce jsem ale změnil názor a začala se mi líbit: hymna věčných nomádů, jejichž první mýtus je o příchodu nevím odkud, hymna árijských Ahasverů, kteří musejí stále jít, a když už není kam, tak alespoň do sebe. P.
Já už můžu jít tak akorát do prdele. I kdybych cestoval v čase. I.
Ano, anus… To je možná ta země zaslíbená, do níž je českému národu předurčeno putovat. Vždyť řiť, vhloubená mezi hýžděmi, je vlastně takový obrácený Říp, i ty názvy se podobají. Podobný obraz měl ostatně Ladislav Klíma v jedné své hře, slunce jako obrovská prdel, do které kráčí nekonečný průvod buditelů. P.
Však Říp se prdeli dost podobá. Vystoupit na tu tajuplnou horu, rozhlédnout se po širém kraji, nadechnout se zhluboka, utrousit nějaké moudro o strdí… a ponořit se do řiti jako Nautilus. M.
Aerodynamika už vyšla z módy. Heslem dne je mít ladně anodynamické tvary. Argonauty nahradili anonauti. A hnací silou dějin je peristaltika. P.
Mám takový málem slastný pocit, že v čase, kdy anonauti nahrazují argonauty – ať už to znamená cokoli -, stojím mimo. Ne o své vůli, to bych kecal. Prostě jsem koupil takový jemný bodyček od doby, přelítl jsem přes hrazení a než jsem se posbíral a vyštrachal zpátky na nohy, byla celá moderní současnost někde v tahu. Čistě konvenčně vzato měla by být někde daleko vpředu, přede mnou. Ale kdoví? Každopádně je právě teď, hodinu po půlnoci, někde jinde… a to je moc fajn. M.
Jo, je to pěkný takhle poránu. Kocour kouká oknem na zahradu, já koukám televizí do světa. Leží tam chlap, nad ním stojí chlap, do dveří vstupuje chlap. Co je mu? Mám zavolat lékaře? Nevolej, ten už lékaře nepotřebuje. Přepínám. U stolu sedí ženská, proti ní sedí ženská. A bylo vaše manželství šťastné? Na to se zeptej Harryho. I.
Taky jsem koukal na televizi… V přímým přenose tam mučili nějakýho Ježíše Krista a musím ti říct, že jsem se nad tím opravdu musel zamyslet. Možná, kdyby tehdy medicína věděla o člověku tolik, co dnes, nemusel chudák tolik trpět. Pokud jsem při bičování rozuměl dobře latinským počtům, měl ten chlapík být dávno v bezvědomí! Slušnej mozek tě přece v takový situace vypne, nebo ne? M.
Když on ten Ježíš byl syn boží, tedy tak trochu bůh. Na boha je medicína krátká. I.
Já věděl, že v tom bude nějakej fígl! M.
On byl Ježíš přímo míšenec boha a člověka. Nevím, zdali je to oficiální katolické dogma, ale páter v katechismu říkal, že panenka Maria mu dala 23 chromosomů a pán Bůh dalších 23, aby to dorovnal. Jestli to tak bylo, znamená to, že člověk i bůh jsou biologicky jeden druh, protože by se jinak spolu nemohli pářit, či křížit. Samozřejmě je možné, že se to stalo úplně jinak, například že si Bůh vypůjčil otcovské chromosomy od Josefa, nebo byl Ježíš prostě Mariin klon. Být to ve středověku, hned bych založil nějakou novou sektu, ale dnes to asi už tolik nepálí. P.
Bohotygr, nebo bohoslon, Bůh může všecko. On je jediný, pro koho platí výjimky. I.
A co bohohouba, nebo bohovirus? A může být bůh třeba stroj? Můj kamarád takhle kdysi odvařil jehovisty. Zazvonili mu na dveře dva pánové, nejdřív se lekl, že to jsou tajný, ale chtěli se bavit o bibli. Tak se jich zeptal, jestli bůh v Ezechielově proroctví řídil UFO. Nevěděli, odešli a poslali zkušenějšího kolegu. Ten přinesl kufr plný brožurek. A kamarád mu povídá: víte, já myslím, že Hospodin je ohromně velký počítač. Jehovist sklapl kufřík a už tam nepáchli. Nebo rostlina… Kdyby byl bůh třeba vinná réva zkřížená s pšenicí, pak by při eucharistii vůbec nebyla potřeba transsubstanciace. Tohle kdyby napadlo Viklefa, tak nemusel šířit bludy o remanenci! P.
Dneska jsem se z nemocnice vrátil s holtrem, půl člověk a půl stroj, android, omotanej drátama… a strašně mě to séře. Zkrátily se mi nohy, nafouknul jsem se, šilhám a začal jsem koktat. Mám s tím vydržet do zejtřka! Pro člověka v mým věku děsnej termín. I.
Když jsem byl menší, vždycky mě uzdravily pohádky… aspoň jsem si to myslel a zvenčí to tak i vypadalo, protože mě jimi máma krmila po celou dobu, co jsem musel hnípat v posteli. Jedna z nejoblíbenějších byla ta, v níž hodný Pámbíček nechal pochcípat všechny broučky, pěkně jednoho po druhým. Špatní nebyli ani Grimmové, zvláště když v pohádce o Sněhurce musela zlá královna za trest tancovat v rozžhavených botách, dokud si neuškvařila nohy a neseklo to s ní. Zato knížku s Ledovou královnou ukládala maminka na mé výslovné přání na noc do ledničky. Do zažloutlého Electroluxu s kulatými rohy…milé děti. M.
Jo, pohádky… Vzpomínám, když jsem byl malý chlapeček, a maminka mi četla pohádku, tuším od Boženy Němcové. Princ vyjel na skleněnou horu, zabil čaroděje a v komnatě našel spící princeznu… Tady končil odstavec a pokračovalo to: Příští rok se princezně narodil… atd. Jaj, to bylo překvapení, hned se mi pěkně prokrvil! Ta situace mě fascinovala, pořád jsem na to musel myslit, bylo to uhrančivě nepochopitelné z obou stran: Princ vstoupí do komnaty, zočí princeznu, a ihned kohabituje. Ale proč ji neprobudil, před, ani po aktu? Nelíbila se mu snad? To by ji snad nesouložil. Byl to nekrofil? Proč ji tedy osvobozoval. A co teprve princezna! Ani se u toho nevzbudila! Byla snad hluchofrigidní? Když jsem byl o něco větší, napadlo mě, zdali ta scéna není nějaký jinotaj, třeba alegorie inkompatibility mužské a ženské lásky. A k tomu ta skleněná hora (proč zrovna skleněná? Že je průhledná? Hladká? Křehká?) Nevím, nevím… P.
V pátek jsem potkal Petra, seděl s Dimitrijem Dudíkem v hospodě. Ani jsme si moc nepopovídali, bylo tam hodně známých a všichni na mě mluvili. Je lepší, když si píšeme. I.
Ivane, musím Ti něco říct. Já neskutečně blbnu, ale fakt. Byl jsem vždycky inteligence spíš průměrné, ale míval jsem zato skvělou paměť. Kdysi na gymplu jsem dělal jakýsi test, kde jsem se dostal za hranici dvaašedesáti bodů, což značilo paměť geniální, a pak jednou na vejšce jsem při jiném testu (do dvaceti bodů) rozdrtil zbytek třídy takovým poměrem, že to vypadalo jako podvod. A teď si každý den nevzpomenu na několik věcí způsobem, pro který existuje jediné přiléhavé slovo: debakl. Jednou jde o název brněnské čtvrti, pak jde o jméno zpěváka, kterého poslouchám dvacet let a mám od něj doma pět desek, a tak furt dokola. Nesu to poměrně statečně, ale na druhé straně si říkám, že to snad mělo přijít tak o dvacet let později. Jak to, že Ty si pořád všechno pamatuješ? M.
Omyl, Martine, já měl vždycky paměť dobrou jenom na to, co mě bavilo, tedy spíš blbou. Bavilo mě totiž jen to, co bylo zaručeně k nepotřebě. Učil jsem se mizerně, vlastně vůbec jsem se neučil, protože by to bylo beztak zbytečný, nebyl jsem schopnej zapamatovat si nic z toho, z čeho mě hodlali zkoušet. Nic platný mi nebylo, že jsem věděl, jak se řekne křeček obecný latinsky, nakonec i z té zoologie jsem málem propadnul. V životě jsem si nezapamatoval svý vlastní telefonní číslo! Ale hrozilo mi nebezpečí, že když zalistuju padesát let starým telefonním seznamem, zapamatuju si ho celý. A tak je to doteď. Ahoj. I.
To zní naprosto srozumitelně… Co mě ale děsí na mém případu je, že zapomínám právě na věci, které mě vždycky tak bavily. A nezdá se mi, že bych si na oplátku pamatoval něco nového. Vždycky jsem souhlasil s Freudem, který tvrdil, že paměť je vysoce selektivní. Že se zbavuje balastu, odhazuje, co se jí zdá k nepotřebě. Ale jak mám rozumět tomu, když ta má odhazuje všecko?! Dokonce mám dojem, jako by se můj mozek celkově postavil proti mně. Ty věci tam totiž jsou, ale má vůle na ně zkrátka nedosáhne, nebo alespoň nedosáhne včas… M.
Možná je lepší zbavovat se všeho, než mít v palici jen sajrajt. Ale tvůj problém taky znám: když mi bylo asi tolik let jako teď tobě, začínal jsem si na sobě pozorovat, jak stárnu. Dost jsem se tenkrát vyděsil, ale to byl jen začátek. I.
Jenže právě ten předěl je ze všeho nejhorší. Stojíš na vrcholku, na který ses horko těžko vysápal. Byla to dřina, ale celou cestu jsi před sebou viděl jen oblohu. Teď jsi konečně nahoře a vidíš tu cestu dolů, která bývá vždycky těžší… Bylo by to hezké, kdyby měl člověk ještě v takové chvíli na vybranou. Půjdu dopředu, i když je to cesta do prdele, nebo se pokorně vrátím? A tak holt vyrazíš dopředu… a po nějakém čase zjistíš, že se vracíš. Nebo je to jinak? M.
To já pokaždé, když vyfuním na nějaký vrch a vymnu si z očí pot, tak zjistím, že jsem ve skutečnosti na dně rokle. Kdyby to byl aspoň pád… to si člověk užije chvíli beztíže, než si namlátí o zem. Ale ona je to jen chyba ve směru. Ani ne chyba, jako spíš to, že „nahoru“ a „dolů“ se dá vzájemně přepólovat jedním zmáčknutím knoflíku. Hermes Trismegistos: Co je nahoře, je jako to, co je dole. Stáří je vůl. P.
Nemyslel on si starý filosof, že tady dole je to jako nahoře? Tedy skoro jako nahoře? Nahoře vzor, tady spíš něco jako obraz na vodě. I.
To jistě, ale odráží se to zároveň i opačným směrem, zdola nahoru. Jako když obrátíš dvě zrcadla proti sobě, vytvoří iluzi nekonečna. Stejně jako vesmír, myslím ten hmotný, vědecky prozkoumatelný. Krásně je to vidět na principu spirály, který se objevuje na všech úrovních reality: „dole“ jako šroubovice DNA, „nahoře“ jako galaxie (ne všechny jsou spirální, ale nejčastěji), a pak mezi tím… třeba jako hlemýždí domek. A teď: tvar ulity je výsledkem působení obou směrů: vytvořilo ho „dole“ DNA i „nahoře“ galaxií. Všechno se vším souvisí, protože všechno je jedno. Nebo: všechno je mi jedno? P.
Do Pieruna! Vy to tedy, pánové, dovedete vytočit (po spirále) do neskutečných výšin! Já jsem zato včera úplně sám smontoval komodu se čtyřma šuplíkama do ložnice. M.
Zdalipak je ta komoda nahoře opatřená přebalovadlem? P.
Kdepak! Přebalovák jsme si koupili zvlášť. Komoda je (trochu) moc vysoká. M.
Pak si k ní měl přikoupit chůdy. P.
Chůdy pro nedochůdče? Nebo pro rodiče? Těm budou muset stačit vlastní údy. Ostatně, když už jsme u dětí, znáš ten vtip, jak přijde pán k doktorovi a naříká: „Pane, doktore, pane, doktore, to je strašný… Já ho mám jako malý dítě." „Ale… tak hrozný to snad nebude, co řikáte?" „No fakt, pane doktore, padesát centimetrů a tři kila třicet." Chá chá! M.
Tenhle vtip jsem neznal. Znám jenom ten „pane doktore, já ho mám celej zadrátovanej“. I.
Jednou jsem viděl lidovou malbu Jeruzaléma nebeského. Vycházela z něj zlatá záře, která osvětlovala jen špičky věží a hřbety střech ponurého města dole, města v tmách. I.
A to město dole byl Jeruzálem pozemský, nebo nějaké jiné? P.
Snad. Název obrazu, Jeruzalém nebeský, stál nad tím nadevším velmi ozdobně, a protože jsem naučenej, že nebe má být vždycky nahoře, usoudil jsem, že dole je něco pozemského. Ale něco mi na tom obrazu chybělo, až po chvíli mi došlo, že tam nejsou andělé ani lidé. Byla to dvě mrtvá města. I.
Možná, že nebe není určeno pro lidi, že do nebe se mohou dostat jen domy. Má to svoji logiku: domy se nerouhají, nekradou, ani nesmilní. Zato my lidé, nádoby hříšné, půjdeme do pekla a tam budeme všichni bezdomovci. Havel, Havel, do pekla zajel. Bez domu, bos, ujel mu sob. P.
Ty domům nějak moc důvěřuješ, Petře. Přitom jsou mezi nima takový šmejdi, že bys koukal. Dobře vím, co říkám. Barabizna, ve který jsem kdysi bydlel na Smíchově, mi rozbila hlavu a přerazila ruku. A činžák, do kterýho jsem se potom přestěhoval, se přede mnou v noci schovával. Taky jsem bydlel v domě, kterej mi krad z ledničky pivo. A jiný hnusný baráky jsem poznal, zlomyslný, zlý… Jo, já můžu vyprávět. I.
A nejhorší, nejhorší z nich byli domovní důvěrníci. Těm já jsem nikdy nedůvěřoval! Zvlášť, když se stavěli do těch uličních organizací… Jednou si mě do tý uliční organizace pozvali. Přišel jsem, zaklepu, ozve se dále. Jdu dále, za stolem uličníci. Dobrý den, povídám. A ten nejvyšší z nich odpoví: Špatně, soudruhu. U nás se zdraví čest práci. Běž za dveře a zkus to znova. Tak jsem šel, nezkusil. A jestli neumřeli, čekají tam na mě dodnes. Hanba lenosti!!! P.
Tak už ty blbouny vysvoboď! Nebuď nelida! Zajdi tam někdy, nakoukni do těch dveří a řekni to jejich zaklinadlo. Třeba už se polepšili. I.
Teď už mi je jich taky líto, jenomže se tam zase bojím. Jak asi vypadají, po všech těch letech? Stále sedí kolem stolu, meluzína kvílí v prázdných lahvích od limonád… Všichni dočista zteřelí a vyschlí, kosti se jim klubají pod kůží jak dráty z deštníku… V očních důlcích myší hnízda… Proletáři spojení pavučinami… Pokrytí na prst tlustě prachem, ale stále mumlají svou mantru: dialektická jednota, dialektická jednota, dialektická jednota…! Fujtajbl, ani tam nepáchnu. P.