Wanda Heinrichová
Narodila se 16. 12. 1968 v Žilině, od roku 1988 žije v Praze. Básnířka, překladatelka a literární kritička. V nakladatelství Opus publikovala v roce 2008 výbor z poezie Durse Grünbeina pod názvem Lekce lební báze.
V roce 2011 jí vyšla básnická sbírka Nalomenou (nakl. Literární salon). Spolu s Ivanem Wernischem byla editorkou antologie Nejlepší české básně 2013 (nakl. Host). Od února 2010 do prosince 2013 pracovala jako redaktorka recenzní rubriky v literárním obtýdeníku Tvar. Vydělává si vyučováním v jazykové škole.
Foto: Ondřej Lipár (2013)
27. 1. 2015
ŘÍKEJTE TOMU KUCHÁNÍ
podle Kurta Schwitterse atd.
Ó Ty, milenko mých sedmadvaceti smyslů, miluju Ti!
– Ty, Tebe, Tobě, Tě, já Tobě, Ty mně.
– My?
To sem (mimochodem) nepatří.
Kdo jsi, nesčíslná bytosti? – Ty jsi – jsi?
Anna? Anna Blume? Jsi to Ty?
Máš ženské jméno a mužské tělo.
Mám ženské tělo, svou tvář v zrcadle nepoznávám.
Stojíš na tramvajové zastávce a obrůstáš rzí.
Měla jsem bílé ruce, byli jsme milenci, kdysi.
V roce devatenáct set devatenáct?
Obrůstám trouchnivým dřevem,
je plné Tvé rzi. Stojíš na tramvajové zastávce
a čekáš, až rez oprýská. Miluju Tvou rez!
Mé ruce už nejsou, mám Tě v ústech
jako vždycky, ne, je to roubík,
Tvá živá tkáň se zmítá jinde.
Anna Blume je nálada, těsně předtím a těsně poté, co se uléhá.
Anna Blume je jediný pocit lásky, jehož jsem vůbec schopna.
Anna Blume jsi Ty.
Vykuchat Annu Blume znamená zavraždit Tebe.
Byls už někdy zavražděn?
Vraždit Annu Blume znamená kuchat sebe.
Nechávám se kuchat ráda?
Vraždím Annu Blume, náladu před uléháním.
Vraždit Annu Blume je jediné kuchání, jehož jsem vůbec schopna.
Lidé žádali popravu Anny Blume. Lidé jsou moudří.
Anna Blume má cvrček. Anna Blume je červená.
Jakou barvu má cvrček?
Ó Ty! Tebe, Tobě, Tě!
Ty milé zvíře, Ty nekrásnější ze všech!
Ukapávám Tvé jméno. Tvé jméno krápe jako hovězí lůj.
Hovězí lůj mi stéká po zádech.
Hlazení. Mé ruce už nejsou.
Zelený cvrček v Tvé hlavě cvrkal červeně.
Obrůstám truchlivým dřevem.
Slyším jen daleké cvrkání,
jinou báseň:
Trůby růvěly mlátvou.
Zpopětlavěla zdeřeď
Zhrdavěl tles.
Té hůvy! Ó té hůvy!
20. 1. 2015
Slovutný vlastenče, příteli drahocenný!
Ještě celá umdlená od laskavého obejmutí Smrtonoše se šmejkám ke stolku, abych třesoucí se rukou, několik slovíček mezi čtyřma očima s Vámi promluvivši, Vám trochu ouška natáhla. Neb bohužel již toto psaní třetí jest, a odpovědi jsem nespatřila. Stále smutněji jest mi.
Nepomyslili jsme sobě snad oba před více než 200 lety, když jsem u piaristů na zelené velké sesli seděla a z tajné skrýše pod postelí sklenku malaga pila, že bysme se někdy jako Čěši zase potkati mohli. Neb přiznávám se, že jsem tehdáž sotva česky čísti, tím méně psáti uměla.
Ale pak! Vzpomínáte na ty výlety slavné? Vozy hrčely, až se koňům z podkov jiskřilo a prachu oblaka je vůkol kryla. O půl osmé ráno beze všech nehod dojelo se k hradu kunětickému. A tu hned starostlivých rukou plno, hned se na oheň přikládalo, smetana a káva se připravovala a preclíčky s sebou přivezené ve škatulích na louku se stěhovaly.
Často přemejšlejc zaberu se se do časů dávno minulých, a všude obraz Váš růžemi nevadnoucími ověnčený před očima se mně vznáší. Příteli velectěný!
Drahný čas pominul, okoličnosti naše se změnily. I čtu v Literatuře české 19. věku o sobě toto: „Klidný úsměv její masité tváře jest spokojeným úsměvem ženského filistra, který se raduje, že našel svět právě tak malicherným a pohodlným, jak ve své malé duši si jej představoval.“
Světu nerozumím již.
Prosím Vás, hleďte mě brzo potěšit s nějakým lístečkem od ruky Vaší, neb ty okamžení jsou nejblaženější, kde se přesvědčiti mohu, že s laskavostí někdy vzpomínáte na Vaši vroucnou ctitelkyni a věrnou přítelkyni
Magdalenu Dobromilu Rettigovou
13. 1. 2015
tak jak?
když já nevím
stále o tom přemýšlím občas o tom přemýšlím
dlouho se na to myslet nedá je to velmi uklidňující
každý způsob se zdá být něčím nejistý
moře mi omývá nohy moře je vůbec velmi
moře nám omývá nohy
jen spolu mlátit mlátit a mlátit prázdnou slámu
a až nás smete vlna
třeba si toho ani nevšimneme
6. 1. 2015
přes jeviště rychle přejede vlak
v noci za oknem projel vlak
v hrnku bílá káva
civím na škraloup
v hrnku žádný není
zrychlené dějiny škraloupů
dítě u snídaně: fuj koža!
škraloupy na lžičkách reptajících tetek
vlažné škraloupy poztrácené v krajině
netřeba ji navštěvovat
zleva doprava stránku škrtá vlak
verš bez ustání jedoucí vlak
padám bílá unavena v šíji
byla sloupnutá kůže opálená?
projíždí vlak krajina za ním mizí
30. 12. 2014
Listuji deníky Franze Kafky v paperbackovém vydání nakladatelství Fischer. Osobní poznámky proloženy množstvím rozepsaných příběhů, náběhů vyprávění, někdy o několika větách, jindy jediná nedokončená věta končí v prázdnu. Chuť vymýšlet, die Lust zu fabulieren, Kafku nikdy neopustila, stejně jako zvláštní, vše prostupující humor.
Kniha se mi dávno rozpadla, když jednou upadne, budu muset ten mockrát přečtený, milovaný salát složit, na to se netěším. Některé stránky už teď nejsou na správném místě. Hledám a nacházím zápisy z konce roku. Poslední řádky z roku 1915, v překladu Věry Koubové, opíšu z českého vydání:
S Jiřím Langerem. Maxovu knihu si může přečíst až za 13 dní. O Vánocích by byl mohl číst, protože dle starého obyčeje se o Vánocích nesmí číst tóra (jeden rabín vždycky toho večera rozřezával toaletní papír na celý rok), tentokrát ale vyšly Vánoce na sobotu. Za 13 dní však budou ruské Vánoce, to bude číst.
Krásnou literaturou nebo jiným světským věděním se má člověk podle středověké tradice zabývat teprve po 70. roce, podle mírnějšího názoru teprve po 40. roce. Lékařství bývala jediná věda, jíž bylo povoleno se zabývat. Dnes ani lékařstvím ne, protože je nyní příliš spjato s ostatními vědami. – Na záchodě se nesmí myslet na tóru, proto se tam mohou číst světské knihy. Jeden velmi zbožný Pražan, jistý Kornfeld, měl spoustu světských vědomostí, všechny je nastudoval na záchodě.
(Závorka o rozřezávání toaletního papíru v paperbackovém německém vydání chybí, české je, jak vidno, důkladnější.)
23. 12. 2014
„To zas bude o těch svátcích! A některá hlava zůstane zírat s otevřenýma očima, jako tuhle, když jsem si na násep posvítil služební baterkou. Tělo povláčeno a rozmašírováno v příkopu. Ale některé hlavy by šlo použít znova,“ usmívá se vyšší úředník Českých drah, „fakt to není tak hrozné,“ říká a přeje mi klidný konec roku.
„Přece jen, položit si hlavu na koleje a vidět, jak se vlak blíží,“ zachvěji se.
„Však se lze dívat na druhou stranu,“ dodá ten bodrý pán na odchodu, pak se ještě otočí a zamává mi.
Na uklidněnou si čtu něžný vánočný dopis Ladislava Klímy, jehož faksimile mi kdysi poslal malíř Vít Ondráček z Kunštátu. Potěšte se tím psaním i vy. Já si zatím budu představovat, co se mi tak může zjevit na Štědrý večer v rozkrojeném jablíčku.
16. 12. 2014
„Vychrrál nejhórši pšeklad!,“ vyhrklo po ceremonii v Drážďanech ze sympatické Anne, která seděla v publiku. Od vidění ji znám z pražských autorských čtení, kde vždy soustředěně poslouchá. Dlouho mě nenapadlo, že je to Němka, která se česky naučila tak skvěle, že vnímá nuance literárních textů.
„Vychrrál nejhórši pšeklad!“ Tahle věta s chrčivým německým „r“ i se záchvěvem smíchu v Annině hlase se mi teď vybavuje jaksi proti mé vůli – znáte to, něco se vám v hlavě usadí a stále se připomíná. A připomíná se mi to asi proto, aby se zde objevilo ještě pár slov o tvorbě dvou autorek, které byly letos ve hře. O textech, které letošní Cenu poezie získaly, i o básních, které ji nezískaly. Nejde samozřejmě jen o špatný překlad Mileny Ody, za ten vítězka nemůže. Přesto příklad: „někdy srká na zbylých zoufáních, který si nikdo už dál nechce pronajmout“ – to bohužel není ani česky. Ale i tohle rozmazané překládání přibližuje chuchvalce abstraktních výroků, které autorka řadí za sebe, odděluje je tečkami a kupí je do odstavců. Takové odstavce se dají formálně odvodit od x-tých odvarů experimentální poezie, což by samo o sobě ještě stále mohlo být zajímavé, kdyby to však zajímavé bylo, kdyby bylo o co škobrtnout, kdyby to nebylo tak hladké a libovolné. Prázdné.
Naproti tomu nelíbivé, drnčivé, ostře kreslené básně Kerstin Becker. Zde aspoň jedna z nich, v překladu Věry Koubové:
ČERNÉ TŘEŠNĚ
dřepíme ve staré koruně
za továrnou se nám moří břicha
se začouzenými třešněmi
semkneme rty
neviditelní pliváme pecky a dole:
náklaďáky rampy muži vlečou
lahve se řítí bedny drnčí
střepy se třpytí
mezi kalužemi přicházejí
ženy ze sýrárny rozpínají
pláště kráčí
přes dvůr prsy holé
všeobecné haló
pokaždé koukneme na červa
než ho i s třešní slupneme
O čem vypovídá rozhodnutí poroty? O tom, že tady proti sobě stála akademiky ceněna vágnost teoretických úvah a konkrétní zkušenost, kterou vyjadřuje poezie.
Část letošních drážďanských finalistů: Miroslav Černý, Milan Děžinský, Radek Fridrich a Kerstin Becker. (foto Věra Koubová)
9. 12. 2014
Ovlivnil expresionisty i dadaisty. A mně se zdá, že Paul Scheerbart působí mimo čas, dnes jako před víc než sto lety. Proto překládám dál:
.
Mnich
Byl jsem dítě a spatřil jsem obraz. A ten obraz mi ukázal mladého mnicha, jenž seděl u okna a maloval.
Vše bylo neuvěřitelně tiché a klidné. Venku svítilo slunce nad nedohlednými osamělými poli. A u okna seděl mnich a maloval. Jeho tvář vypadala šťastně.
To mě vzalo.
Předtucha mnou projela jemně jako měkká něžná ruka.
A chtěl jsem také tak malovat – jako ten mnich.
„Takové malování určitě dělá člověka šťastným!,“ pomyslel jsem si.
A chtěl jsem malovat – po celý život – u tichého klášterního okna – před nímž tak osaměle leží nedohledná pole světa – ve svitu slunce.
Statky světa
Silná legrace
„Sem si tiše lehni!“
Znělo to měkce z jejích rtů.
A vzala svou starou kouzelnou hůlku a dotkla se jí mého čela; špička hůlky byla studená a dráždivá.
Vzduchem projelo dlouhé zabzučení, jako by přilétlo tisíc včel.
A pak bylo všecko před mýma očima bleděmodré.
A z bleděmodré vykročil ve zlatém brnění štíhlý rytíř, přistoupil ke mně, otevřel hledí a řekl:
„Statky světa ti spočívají u nohou. Zvedni se a hlaď, co zde vidíš.“
Zvedl jsem se a viděl, že ležím na vysoké skále.
V propasti pode mnou lezli kolem dokola divocí draci.
A chtěl jsem natáhnout ruku, abych zvířata pohladil, ale nešlo to; byla příliš hluboko.
„Proč ta hodná zvířata nepohladíš?,“ zeptal se rytíř.
„Nemohu!,“ odvětil jsem.
„Tak na mě pohleď!,“ zavelel rytíř.
Skrz jeho brnění prýštily tmavomodré žíly, oči mu hořely jako rubíny.
A tmavomodré žíly byly stále silnější, myslel jsem, že každou chvíli prasknou.
A svaly celého těla vydouvaly zlaté brnění, až řinčelo.
Zachvátilo mě svíravé vzrušení, slyšel jsem, jak mi skřípou zuby.
„Teď se podívej dolů!,“ zakřičel na mě hrubě rytíř.
Udělal jsem to – a draci byli docela blízko.
Hladil jsem je; a všecko ve mně vzplálo, až jsem ze sebe vyrazil výkřik slasti.
Hladil jsem v dracích statky světa.
Draci tloukli dlouhými ocasy kolem mě a byli zcela krotcí.
Červ
Červ v mé staré komodě hlodá bez ustání – stále.
Bude hlodat navěky – nikdy hlodat nepřestane.
A já to musím bez ustání poslouchat – stále.
Jestlipak to vydržím navěky?
To není pravděpodobné.
2. 12. 2014
Drážďany. Město otevřená rána. Po téměř sedmdesáti letech od spojeneckého bombardování tu zejí prázdná místa, jimiž profukuje. Chybí celé bloky zástavby a vzdor drahým náhražkám – nebo i kvůli nim – zůstává bývalá labská Florencie kulisovitá, její půvab nese v sobě něco přízračného.
Přízračnou pachuť ve mně zanechal také letošní ročník Drážďanské ceny poezie. Mezi silnými básněmi zazněly texty méně přesvědčivé, což o to. Básníci, Němci i Češi, měli nakonec vždy nějaký výraz, aspoň výraz tváře, a ve srovnání se sebepředvádivou českou moderátorkou, která své vtípky a bodrost pravděpodobně úspěšně uplatňuje při moderování firemních večírků, působili zvlášť inteligentně, dokonce skromně. Ovšem vrchol hrůzy se na mě vyvalil v podobě ropuchy z místní radnice a platné členky poroty, která hned v úvodu neveřejného jednání o možném vítězi zavelela hlasem dozorčí (každý ať si sám představí, kde): „Tak tu hrobnici snad škrtneme hned.“ Hrobnicí byla míněna německá básnířka Kerstin B., jejíž zhuštěná, konkrétní, místy krutá, ale jazykově jemná poezie patřila v soutěži k tomu nejlepšímu. Kerstin pracovala nějakou dobu na hřbitově jako zahradnice. Asi to vadilo. Kdovíco všechno vadilo a proč, tato básnířka neměla šanci. Vadil obraz močení do nočníku, prý zda se mi něco takového zamlouvá, vrhla na mě radní káravý pohled kápa. Nakonec nad močením vyhrála prdel, proti prdeli radní nic neměla. Nad citátem: „problém je, že lidem nelze vždy vsunout sny do prdele a doufat, že se jim někdy dostanou do hlavy“ se literární vědci v porotě rozplývali, zejména jeden, ten, co tomuto postpostmodernímu (to řekl) básnění v euforickém laudáciu přisoudil přímo politický význam. Oči při tom vytřeštila i vítězka.
25. 11. 2014
vražda v průchodu
kde už splynuly noci a dny
kde pachy ladí s šerem
vlhké zdi mají teplotu skrání a čepele
vražda jako dovršení harmonie
zákon kadence
ach staré umění
jenže v lese!
jahody na mýtině
červené slunce přes zavřená víčka
zavaž mi oči miláčku a roztoč mě!
je mi tak hezky tak strašně
jsem opět mrtvá, nebo ne?
to já sám nevím
ale čti nový zákon nezdá se ti
že pravé prokletí je zmrtvýchvstání?
18. 11. 2014
Štrasburk. Má zdvořile míněná poznámka o docela šťastném křížení německé a francouzské kuchyně byla vrchní ředitelkou místních muzeí rázně zavržena: „Ne, ani německá, ani francouzská, naše kuchyně je alsaská.“
Ta přísně vyhlížející žena ve mně budí čím dál víc důvěry. Její inteligence a kariéra je usazena v těle dávné protestanské statkářky, útlé, přičinlivé: popoběhne sem, popoběhne tam, zvedne klacík a sama jej odnese do kamen. Zbytečně neporoučí, v lidech se vyzná, chová se vlídně a přirozeně, vše má pod kontrolou. Svěřila bych jí i nejcennější věc na jakkoli dlouhou dobu, aniž bych od ní chtěla stvrzenku. Ale žít tady?
Alsasko asi nejlíp vystihuje bibeleskaas, slovo bibeleskaas, i to, co označuje. „Dáš si?,“ obracím se u večeře na rumunského Žida Sebiho. „Was ist das?, “ ptá se. „Biblischer Käse, fromage biblique,“ vysvětluji. „Altes, oder Neues Testament?,“ opáčí Sebi. „Altes Testament,“ zašvindluju a podávám mu lžíci čerstvého, hustého, o tuk neošizeného, příjemně ochuceného tvarohu. A jeho katolická manželka mě prosí, málem se slzami v očích, ať mu to už nedávám: „Cholesterol, cholesterol!“, lomí rukama spolu s přítelkyní, jako by ho měla další starozákonní lžíce zabít. Ten zdejší tvarohový sýr je spíš novozákonní: čistý, bílý jako blůzky alsaských žen. Chutná mi. Ale žít tady?
Alsasanka
11. 11. 2014
FORBES
vyhlídka ztrát
na štítku letopočet nic víc chybí údaje město den měsíc
slunce rozmnožuje zlaté mince po kapsách ruch
za skly záblesky zprava doleva zleva doprava a tak dále
forbes světélkuje
vyhýbám se hospodám s hracími automaty
zatáhněte tlusté závěsy!
ale zlato tíží taje
stroj v hlavě z něj razí další dukáty
v rytmu práce pístu stříbřitého satelitu
co mě obíhá a zjevuje se na nebi někdy i za dne
kov přitahuje kov plechovou bednu
forbes: myslím na jeho útroby jak to v nich vypadá?
skutečnost je jiná než se jeví
had není vlhký a slizký ještě teď cítím v konečcích prstů
to překvapení tu hebkou kůži jako téměř před čtvrt stoletím
na fyziologickém semináři (jak úlevné je nemluvit jen v metaforách)
rozkoš vhození mince
jenseits von Gut und Böse?
jenseits von
jenseits
slovo z nejkrásnějších
tak jako forbes
neznám tě to mi vyhovuje?
s poznáním roste stud
zlato se neptá je
nezkoumáš zda je pravé
říkáš mi: blázníš jsi v mlze
forbes nic nechce forbes chce nic
je plný prázdna
jaké to tam je?
stěny popsané stránky
protichůdné výroky se protínají tvoří tkáň
sleduji s pohnutím ty tenounké čáry
jsi jemnější než já
maso visící na hácích desítky let
je čím dál křehčí tvé i mé
zlatky se kutálejí po městě
dolů Ječnou házím je z tramvaje
vlevo Pro ecclesia catolica vpravo Starožitnictví u Ignáce
množství zlata na světě se nemění zlato se vrací
v krámech prostupuje kříže prsteny zemřelých mužů a žen
pak vytryskne vzhůru ke štítu kostela
kolem temné sochy leskne se mandorla
4. 11. 2014
Z dopisu Mirka Fišmeistera: Drahá Wando, […]Vždycky se podivím, že o mně známých autorech píšeš jako o neznámých. Scheerbarta – jehož jsem potkal i v pamětech Stanisława Przybyszewského – mám už léta na gramofonu, v překladu nikoho menšího než Bohuslava Reynka. Kdyby se vešel do škatulky vyrobené radou Krespelem, dal bych ho tam.
To je dopis spřízněného volbou! A proto Mirkovi věnuji tento překlad krátké prózy, kterou snad nezná:
Paul Scheerbart
Lidská láska
Nebe se otevřelo a anděl sestoupil k lidem.
Podal všem přátelsky ruku a lidé jej hladili – ale s takovou něžností a vytrvalostí, až byl anděl celý rozbolavělý.
Utekl tedy a posadil se na břehu řeky na bíle natřený kámen. Na tom kameni anděl přemýšlel o svém neštěstí, údy jej příšerně bolely. Tu si však vzpomněl, že má ještě v torničce nebeský olej, vyndal olej – a pořádně si jím všechny údy potřel.
Tím se andělu ulevilo a vrátil se zpět k lidem.
Lidé pak začali anděla opět hladit, s velkou něžností a vytrvalostí. Všimli si ovšem, že si ruce zamazali od oleje; při své popudlivosti se rozzlobili a zahnali anděla ne zrovna nejohleduplnějším způsobem.
Anděl odtud utekl do temného lesa. A protože jej zase všechny údy bolely, použil nebeského oleje podruhé.
Při druhém mazání ten dobrý anděl zvažoval – pro lidi by to bylo asi snesitelnější – zda se nechat hladit nebo mlátit.
K lidem se anděl nevrátil.
28. 10. 2014
Caspar David Friedrich: Pobřeží s rybářem, kolem roku 1807, Belvedere, Vídeň
Caspar David Friedrich: Pobřeží v mlze, kolem roku 1807, Belveder, Vídeň
Touha po moři ve vnitrozemí. Friedrichovy břehy, dlouhé horizontály. Obrazy zabírá drze obrovské nebe, pod ním nejjemnější kresba štětcem: rybářské sítě, bárky, stěžně, plachtoví.
V Belvederu se sotva najde nicotný obraz, visí tady vybrané poklady. Ale v bezprostřední blízkosti těchto dvou raných friedrichovských krajin, téměř miniatur (34x50cm), působí všechno trochu vulgárně.
Linie horizontu se na Pobřeží v mlze stává nerozeznatelnou, moře se vpíjí do nebe a nebe do moře. Světlo prosakuje, tlumeně září: říká se tomu krása nebo milost.
21. 10. 2014
Říjen se překlopil v půli.
Kärntnerstraße: Nic. Svítící display. Přerostlé dítě v kočárku zírá do přístroje, něco vyťukává.
Schottenfelder Kirche: V šeru svítící display. Muž v kostelní lavici klečí a modlí se tak, že jí píše elektronickou zprávu.
Zieglergasse: Italští číšníci po šichtě zasednou k volnému stolu. V melodii jejich povídání, v štiplavém pachu číšnických košil působí tohle město nejdůvěrněji. Ještě poslední hosté. Jeden z Italů zvedne hlavu, sklouzne pohledem po hýždích a nohou vcházející slečny, naprázdno polkne, chlapecky zamrká. A pouští se do jídla s takovým zápalem, jako by v talíři soustředil veškerou svou touhu.
14. 10. 2014
S překládáním Paula Scheerbarta si nedám pokoj ani dnes:
Starý vrah
Niterná pohádka
Břečťan se pnul po starých zdech tichého světa v ruinách.
Byl jednou jeden vrah. Vraždil bez ustání. S nejedním lidským bytím udělal bez smilování krvavý konec. Ten vrah vraždil vždycky dlouhou, skvostně cizelovanou patriarchální dýkou.
Tmavozelené břečťanové listy padaly na zem.
Když tento hrůzný muž po těžké denní práci zas jednou večer vstoupil do své hospody, hospodský mu přinesl vodu na omytí množství lidské krve a víno na oblažení žaludku. A zatímco hospodský svého hosta snaživě obsluhoval, zeptal se jen tak mimochodem:
„Řekněte mi, pane vrahu, proč vždycky vraždíte ve dne? V noci lze přece vraždit mnohem pohodlněji.“
Čerstvé světlezelené břečťanové listy se vznášely ze světnice oknem ven.
A po dlouhé chvíli na to starý notorický vrah odpověděl:
„Před mnoha lety, když jsem byl ještě vraždícím mladíkem, vraždil jsem pouze v noci. Tu se stalo, že jsem si v lese počíhal na jednoho starého keťase. Noc byla temná, popadl jsem toho bídníka. Praštil jsem ho pěstí pod nos hned tak silně, že ze sebe nevypravil ani slovo. A pak jsem vraždil, jak jsem zvyklý. Mrtvolu jsem hodil doprostřed ulice, nerad jsem hrál hrobníka; mnoho břečťanových listů nepůsobilo příjemně na mou mysl. Co jsem si ale musel vyslechnout dva dny poté? Musel jsem vyslechnout, že jsem omylem probodl nejchudšího muže v celém kraji – a že keťas unikl. To mě strašně zasáhlo a plakal jsem jak malé dítě. Ne – zabít chudého muže, to je zločin. Zabít keťase, to je dobrý, řádný čin. A tak vraždím už jen za bílého, světlého dne. Člověk při tom hned také vidí, zda je nutné takového chlapa zabít. Leckterý lump si zaslouží jen pořádný výprask. Padouchům občas pouze vykroutím ruce nebo nohy a nechám je pak běžet; potrestaní na tuto lekci tak snadno nezapomenou a většinou se polepší.“
Hospodský přátelsky přikyvoval a paní hospodská přinesla panu vrahovi uzené koleno s kyselým zelím a k tomu dobrý ležák.
Tmavé břečťanové listy se vznášely před okny krčmy.
Vrah šlahouny neviděl; vypil po večeři ještě malou kmínku a vyšel ven do měsíčního svitu, všude tam stoupalo mnoho špatných lidí nahoru až do tichého světa v ruinách, kde mocně bujel tmavý břečťan.
Ale vrah neposkvrnil svou dýku; nočnímu vraždění zcela odvykl.
To bylo tenkrát, když ještě jména jako soudce, advokát, kat a právník nikdo na zemi neznal; justiční péče byla patriarchálně jednoduchá.
Dnes již takoví lidé, co vraždili ve velejemném stylu jako náš starý vrah, neexistují.
Zelené břečťanové listy padají na zem.
7. 10. 2014
Kdo u náš zná kontinent jménem Paul Scheerbart? Určitě Ivan Wernisch, který jej také překládal. Scheerbart byl jedním z předchůdců literárních avantgard. Autor, jemuž se říká iniciátor. V mnoha směrech. Pro dnešek překládám aspoň dvě drobné ukázky:
Cesta na jatka
Volova řeč
Jsem velké zvíře a dobré zvíře. Vím, kam mě vedou. A nemám nic proti.
Jsem skutečný dobrodinec lidstva. Jemu patří srdce – jemu patří taky mé ledviny a mé kýty – a mé kosti s nádherným morkem!
Že mě nectí jako jiné dobrodince, mi nevadí. Nikdy jsem nepočítal s vděkem. Že mě ale navíc tlučou bejkovcem, považuji za sprosté.
Musím se stát ještě mučedníkem?
Proč?
Přátelé
Mávají mi a zdraví mě a usmívají se na mě tak vesele, až jsem celý rozjařený.
Také mi podávají ruce a půvabně pohybují bílými prsty.
Asi bych s těmi tam naproti vycházel dobře – jsou však tolik vzdáleni – všichni tkví v oblacích – a oblaka jsou vysoko.
Kéž by jen chtělo zapršet!
Pak by se museli dostat dolů.
Ale neprší.
Paul Scheerbart 1863-1915
30. 9. 2014
jehla sestupuje
dotek šum hudba
opera veselá
opera smutná
pódium se točí
dottore dottore
řekněte jakpak –
chvějka kmitá
a Tristan kloktá rtuť
pozvedá ruku rukáv vlaje vsakuje lkaní námořníků
matka nepoznává své dítě ženich nevěstu
šlechtic se dvoří služce služka přenádherně škytá
mísí se masky a hlasy jeden přes druhý
vieni o cara vieni o caro vieni o cara –
hrot v drážce jízda
teď vzlíná šelak!
jen špička jehly se mě týká
kolik se na ni vejde andělů?
kdosi prý taky mění
desky točí klikou
tam já už nedohlédnu
23. 9. 2014
Uprostřed pokoje, který jsme minulý týden opustili, dosud plave v punči nešťastná paruka, rozložená na své původní části.
Pokoj je také pln střepů, pánové totiž popadli sklenice a házeli jimi za velikého jásotu do stropu. Křičeli jako posedlí jeden přes druhého: „Rozbijte kovové zrcátko! – Vyrvete kocourovi oči! – Ptáčku – ptáčku na nebi!“
Objevil se i doktor Eckstein, usmál se a pravil: „Aj, aj!“ – Nepředepsal však nic, jen na odchodu dodal: „Nervové záchvaty! – to se poddá samo sebou – čerstvý vzduch – vyjížďky – rozptýlit se – divadlo – ›Nedělňátko‹ – ›Pražské sestry‹ – to se poddá!“
*
Před dvě stě lety, v roce 1814, se E. T. A. Hoffmann po rodném Královci ve Východním Prusku, pak Poznani, Varšavě, Bamberku, Lipsku, Drážďanech atd. natrvalo přestěhoval do Berlína.
Nebyl zdráv. Pozdní prózu Bratrancovo okno psal už ochrnutý.
„Dům, v němž bratranec bydlí, je rohový, a z okna malé pracovny zachytí jediným pohledem celé panorama grandiózního náměstí,“ dozvídáme se z textu, jehož název doslovně zní „bratrancovo rohové okno“ (Des Vetters Eckfenster). Vypravěč předjímá styl doktora Watsona, jehož konvenčnější vnímání světa je konfrontováno s ostřejším viděním. Jako ostře vidoucí „Sherlock Holmes“ zde vystupuje alter ego samotného autora (ostatně autora, jenž postavou slečny ze Scudery ve stejnojmenné novele založil dodnes populární literární tradici ženských detektivů). V Bratrancově okně však jde o pátrání jiného řádu.
Bratranec jde na návštěvu k nemocnému bratranci; setkání dvou bratranců lze rozumět jako Hoffmanově oblíbené hře na komplementární dvojníky. Jeden z nich se prodírá davem, odkud už zdálky vidí rohové okno a v něm chromého bratrance. „Je nutno podotknout, že můj bratranec bydlí dost vysoko, v malých, nízkých pokojích. To už je takový zvyk spisovatelů a básníků. Co záleží na nízkém stropě? Fantazie vzlétne a sklene vysokou, rozpustilou klenbu až do nebe. […] básníkův pokojík není dlouhý ani široký, zato má vždy pořádnou výšku.“
Charlottenstraße číslo 56. Hoffmann se z druhého patra dívá na Gendarmenmarkt. Je právě den trhu. A jaké překvapení! Mrzutý invalida má na hlavě červenou čepičku, kterou nosíval za starých dobrých časů, oblékl si dokonce svůj nádherný varšavský župan a bafá z nedělní turecké dýmky. „Tohle okno je mi útěchou, tady se přede mnou znovu otevírá mnohotvárný život a já se cítím být propojen s jeho neúnavným kolotáním. Pojď, bratranče, podívej se ven!“
Umění dívat se jako první předpoklad psaní: „Pohleď přímo před sebe dolů na ulici; tady máš mé kukátko […].“
A začíná úchvatný rej postřehů, „smělých tahů“ hodných malíře. „Nejprve, milý bratranče, trochu obdivuj, jak se činí ta bába, co dlouhou dřevěnou lžící […] nandává levná povidla[…] – kaviár lidu!“ Kdo je ale ten záhadný muž ve staromódním upnutém kabátci a zmačkaném třírohém klobouku, jenž si povidla nechává nandat do skřínky vyložené plechem? Přikoupí slanečky, šoupne je do šuplete ve skřínce, druhé šuple, zdá se, slouží k transportu petržele a další kořenové zeleniny. Chlap pak ještě popadne dvě kachny, strčí si je do obrovských kapes – a cupitá za ním husa! Je to německý učitel kreslení s malířskou bedýnkou? Francouzský paštikář? Nebo další Hoffmannův dvojník?
Ne, milý čtenáři, už tě nebudu dál zdržovat svým povídáním. Hoffmann se musí číst. Zemřel dva měsíce po dokončení Bratrancova okna, ve čtyřiceti šesti letech.
16. 9. 2014
Rána začínají injekcí pro chromé, na ředění krve. Než se zředí, na přeskáčku nahlížím do Zlatého hrnce.
Když E. T. A. Hoffmann v srpnu 1813 psal příteli o této své – v té době jen zamýšlené – pohádce, mluvil o zlatém hrnci ironicky jako o „zlatém nočníku posetém drahokamy.“ E. A. Saudek název překládá jako Zlatý kořenáč a prozrazuje tak kousek tajemství, které se vyjeví až ke konci novely. Já bych však zatím zůstala u zlatého hrnce, nočního. Na jeho lesklém dně víří výjevy z mytického města, které v polospánku rozeznávám:
„Jak vám je, pane Anselme?“
Těsně před ním šplouchají a šumí zlatožluté vlny řeky Labe, za níž nádherné Drážďany tyčí své jasné věže do nebes,
svažujících se k lukám plných květin a k zeleným lesům – a z hloubi stmívání
dává cimbuří hor vědět o dalekých Čechách –
„Ó ještě jednou se zatřpyťte, vy líbezní zlatí hádečci, ještě jednou mě nechte zaslechnout své zvonivé hlásky!“
„Pán asi není při smyslech!“
Jako by jej burcovali z hlubokého snu nebo polili ledovou vodou, jen aby se co nejrychleji probudil. Kolemjdoucí měšťan zvedl dýmku a pytlík na tabák, které student Anselmus upustil do trávy.
„Přece neračte tak strašně lamentovat, milý pane, a nedrážděte lidi, není-li vám nic jiného, než že jste si trochu přihnul. – Jděte pěkně domů a lehněte si na ouško!“
Ohavné školácké čmáranice kazí často celkem vydařené řádky. „A pak,“ pokračoval archivář Lindhost, „váš inkoust není dost trvanlivý.“
Když Anselmus přehlížel celek, vypadal pergamen jen jako pestře žilkovaný mramor či mechem porostlý kámen. Zkusil přesto udělat, co se dalo, namočil odvážně pero, ale inkoust vůbec nechtěl téct; netrpělivě pero vystříkal, a – ó bože! – veliká kaňka padla na rozprostřený originál!
„A hele!,“ zvolal konrektor Paulmann. „Drahý pane Anselme! Amice! Amice! Kde proboha vězíte, vždyť vy se už vůbec neukážete!“
Tu se však studentovi opět připletl do cesty démon nešikovnosti, vrazil do stolu a Veroničino roztomilé šitíčko spadlo na zem. Zvedl je, víko vyskočilo – a do tváře mu zasvítilo kulaté kovové zrcátko.
Minula sotva půlhodinka a na stole u Paulmannů se kouřilo ze skvostného punče.
„Pane studente, pane studente, co to zase provádíte?“
„Ach,“ pravil Anselmus, „vy také nejste nic jiného než pták, pane konrektore. Jste výr, co tupíruje příčesky!“
„Cože? Já? Pták? Výr? Kadeřník? Přeskočilo vám?!“
„… neboť jsem dětinská povaha a spatřil jsem Serpentininy tmavomodré oči.“
„Ty jí vyškrabe kocour!“, vykřikla Veronika.
„Ale copak jsem v blázinci? Copak jsem se sám zbláznil? Ano, já jsem se taky zbláznil, zbláznil jsem se!“ Při těchto slovech konrektor vyskočil, strhl si z hlavy paruku a mrštil jí ke stropu, až potlučené lokny zaúpěly a všecky poničeny široko daleko rozprášily pudr.
9. 9. 2014
„ – mám taky sköne oke – sköne oke!“ – V tom okamžiku Coppola odsunul barometry, sáhl do hlubokých kapes a vyndával z nich lorňony a brýle. – „To být moje oke – hezké oke!“ A vyndával stále víc brýlí, až to na stole začalo jiskřit a třpytit se. Tisíce očí koukalo a civělo a šlehalo směrem k Nathanaelovi; ale on nemohl odvrátit zrak od stolu, na nějž Coppola pokládal další a další brýle, a plamenné pohledy vystřelovaly stále divočeji a divočeji jeden přes druhý. Nathanael přemožen šílenou hrůzou vykřikl: „Zadrž! zadrž příšerný člověče!“
Tato pohádková scéna z jedné povídky E. T. A. Hoffmanna mě kdysi dávno uhranula. A později se mi vybavovala nejen při četbě úžasné stati Sigmunda Freuda Das Unheimliche. Do češtiny se Freudův titul překládá jako Něco tísnivého; ovšem bohatství a ambivalence pojmu „unheimlich“ zahrnuje nejen tíseň, cizotu, bázeň a hrůzu, ale zároveň něco povědomého. Něco důvěrného prošlo negací, stalo se proradně přitažlivým a o to silněji zasahujícím; sám Freud k tomu předkládá minuciózní lingvistický rozbor.
Vrátíme-li se k Hoffannově povídce, shledáme, že vtělení hrůzy Coppola – falešný Ital, mechanikus, optikus a kdovíco ještě – snivému Nathanaleovi nakonec prodal kapesní dalekohled. Ten ho hned vyzkoušel a žasl: ještě nikdy nic takového neviděl! Za oknem naproti zahlédl okouzlující dívku, pouze její oči mu připadaly zvláštně nehybné a mrtvé. Jak však dalekohled stále víc a víc zaostřoval, zdálo se mu, jako by z těch dívčích očí vycházela vlahá měsíční záře. Jako by se jí teprve nyní zrak roznítil, její oči planuly stále živěji a živěji. Nemohl se odtrhnout od té krásy.
Sigmund Freud byl kromě jiného mimořádný čtenář, o této Hoffmanově povídce říká: „[…] všimneme si, že nás autor chce nechat hledět skrz brýle či dalekohled démonického optika, dokonce že se snad on sám díval skrz podobný instrument.“
Dívka za oknem je ve skutečnosti mechanická loutka, jež ožívá v pohledu okouzleného pozorovatele Nathanaela. Podobné okouzlení si lze představit jako prisma (brýle, dalekohled), přes něž čteme: tak ožívá literární text, v celé kráse a hrůze.
Autoportrét E. T. A. Hoffmanna s dýmkou a punčem na konci dopisu příteli
2. 9. 2014
No to je Amerika! V mém dětství se v tom zvolání rozléhal vysněný ráj. A v ráji se člověk octne, ani neví jak.
Ranní dav mě nese k přijíždějícímu metru, z předposledního schodu padám rovnou do lazaretu. Thomayerova nemocnice. Chovám dávnou náklonnost ke jménu profesora Thomayera, hlavou se mi o něm prohání řada anekdot, a žádná konkrétní, jen to, že jako všichni internisté neměl důvěru k chirurgům. Čekárna chirurgické ambulance, úrazovka. Venku horký letní den, klimatizace zde teplotu prudce sráží, asi aby se zpomalilo všeobecné zahnívaní. Nějaké tělo na nosítkách se pod přikrývkou trochu hýbe. Jinak nic. Zestárlí váleční invalidé tvoří rozsáhlý skupinový pomník.
To bylo 15. srpna. Dnes si hovím v laskavé domácí péči. Pravá noha spočívá v sádrovém povijanu, s nímž se zachází jemně jako s nemluvnětem. A všechno, co se týká zlomené nohy, týká se i zbytku mne. Nic nemusím. Propadám se do dětství. Amerika! Narazím na Grünbeinovo veršované vyprávění Pávi na Broadwayi, úryvek překládám z němčiny:
A jak vstoupit do té země? Ó já vím, jak –
dveřmi dětských knih, nejdřív,
pak trhlinou ve hvězdách, v pruzích.
Španělskými karavelami, sáněmi se psím spřežením
přes ledové pláně, Aljaškou, Yukonem dolů
jako vlčí krev, podél tábora zlatokopů
od saloonu ke hřbitovu, indiánské území
bylo pro děti a zeměpisce zaklínadlem.
Na vozech s plachtou, vystěhovaleckými loděmi,
prvními vlaky, co zaháněly bizony,
mezi pobřežím a pobřežím, zeppelinem,
jejž ovšem zachvátily plameny a shořel.
Zeppelin Hindenburg po přeletu Atlantiku nad přistávací plochou v Lakehurst, asi 100 km jihozápadně od New Yorku, 1937