Vratislav Maňák
Vratislav Maňák (nar. 1988) pochází ze Stříbra na západě Čech.
Vystudoval žurnalistiku a mediální studia na Karlově univerzitě, dnes zde přednáší. Pracuje v České televizi.
Za svůj povídkový debut Šaty z igelitu získal v roce 2012 Cenu Jiřího Ortena.
Věnuje se i tvorbě pro děti, jeho druhá kniha Muž z hodin zve čtenáře do starého Rakouska.
29. 1. 2015
Poslední slovo
I.
Slovníku krásných slov jedno heslo schází a záměrně není součástí Dodatků. Při vyslovení se totiž nepříjemně chvěje, brní jako rozechvělé kovové zábradlí, a jeho působivost spočívá pouze v odkazu, který nese.
To heslo se jmenuje „NEZVAL“ a pokud by na sebe přeci jen mělo vzít nějakou podobu, s největší pravděpodobností by šlo o pár černých čar, jež se v lehké perokresbě spojují do potměšilého portrétu. Vítězslava Nezvala si totiž nelze představit jinak než jako kulatého poetu z Hoffmeisterovy karikatury.
II.
Až se mne zeptají na jméno největšího českého básníka, odpovím: „Není jeden.“
Až budou naléhat, abych přesto jmenoval jediného, odpovím: „Seifert, ale…“
Až mě podrobí výslechu ve snaze dobrat se pravdy, odpovím: „Seifert.“
Až mne budou lámat v kole a nutit k jedinému pravdivému slovu, s rozpaky odvolám a udiven sám sebou přiznám: „Nezval.“
…
Seifert je jiskřivé vřídlo. Nezval temná přehrada.
III.
Snad za to mohou jasné trylky, jež vyloudil z Teigeho píšťal. Snad jsou na vině chiméry lapené zeleným inkoustem. Snad hraje roli způsob, jakým míchal literární kalkul s niterným prožitkem, snad za to mohou obratné proměny uměleckého projevu od manifestačního hřmění přes milostná vyznání až k tesknému rozjímání na březích Svratky. Snad to způsobily jeho postoje gradované v rudý konjunkturalismus mírového zpěvu. Snad za tím stojí nenasytnost, opájející se lačnost a obžerství životem, schopnost přesytit a rozburácet prostor, stát se jeho dominantou, a přesto si zachovat křehkost. Snad za vším vězí svědecký otisk času, jenž zbyl v jeho verších, aniž by je odvál a aniž by jim ublížil.
Všechna tato „snad“ se slévají v jedno intuitivní „jistě“. Jistě největší básník.
IV.
Byl to Nezval, skleněný obr české poezie, kdo podnítil ideu zkompletovat tento slovník. Při práci mi asistoval jím hájený automatismus (po výtce obrušovaný a regulovaný) a na samém počátku nevědomě stála jeho Abeceda – pastelový výbor, jenž vypadl z knihovny, pár veršů zavěšených pod písmeny, pár vět starých bezmála devadesát let.
Smyslem této kolekce ovšem nebylo ryzí epigonství, cílem nebylo vysmeknout avantgardě sentimentální pukrle. Slovník krásných slov (a vět) v prvním gardu představuje rezervoár námětů a motivů, jimiž se sytím a k nimž se hodlám vracet; řinčí rozvernou radostí z fines, jež umožňuje mateřština; chce na krásu ukázat reflektorem, nasvítit ji, pozdržet. V neposlední řadě má potom vzbudit libost v každém, kdo jeho hesly listoval, anebo listuje.
Pokud čtenáře cesta mou kolekcí těšila, jsem rád – a děkuji za přízeň, kterou mé práci dopřáli.
Na viděnou mezi slovy
VM
22. 1. 2015
DODATKY
B*
BURŽOA: Je horko k zalknutí a muž za stolem musí povolit těsnou vázanku, aby k plicím dostal vzduch. Bílá košile potřísněná tukem se pne přes jeho mohutné břicho a vypráví o bohatém obědě, o tepaných omáčnících a zdobených polévkových mísách, o tácech s pečenými pstruhy, se zlatými bochníky kuřat, s marinovanými úhoři, o puklém rohu hojnosti. Muž otevírá ústa, při vydechování se jeho baklažánové tváře dmou jako hrdelní vaky fregatek. Je mu těžko a oběd zalévá hutným merlotem.
Z ulice se ozve burácení davu. Kdyby se buržoa zaklonil, kdyby se v rozvrzané židli zhoupl (přepadl by, to jistě), zahlédl by i horní lem zástav, které mu vlají pod okny – ovšem, není toho schopen. A tak jen máchne svými omaštěnými prsty, jako by snad na rozhněvaný ryk platilo totéž co na měňavou masařku.
D*
DÝŠINA: Podél trati rostou zlaté korunky vratiče. Rozpukané pražce mají barvu břidlice a na blankytné obloze visí jen tu a tam bílé cáry nevymetených mračných pavučin. Je velikonoční jaro a voda v Klabavě stále voní ledem a šeptá, šeptá stejně jako název Dýšina, jako ty tři obyčejné slabiky, jež se snad zrodily z doteku šedavých paliček jív.
E*
EINSAMKEIT: Slovo jako zamykání. Tři slabiky jako tři západy. A potom se ztratí klíč. Za bílými dveřmi zůstanete sami.
K*
KALAMITA: Čtvero temně modrých zlomů. Co slabika, to zapraskání dřeva, jež neuneslo váhu sněhu, co slabika, to zavrzání kroku a ledvina šlépěje.
M*
MAŠKARÁDA: Zrcadlový sál – petěrburský bál. Sněžná bouře z pudřenky, salutující admiralita, cinkot lahví, šampaňský šum, bordové škrabošky, bílé homole paruk, zlaté spony, voskové slzy, péřové vějíře, zdobné jílce šavlí, husarské kníry, carské uniformy, stíny lokajů, kostým harlekýna, tvář kolombíny, kočičí masky, praskající sklo, rozšlapané hrozny, obnažená ňadra, gesta konkubíny. A tichá ozvěna balalajky.
N*
NÁČRTNÍK: Pokoj, ve kterém přežívá momentka dne, zachycená jen letmo, jen bezděky a omylem náhodným dotykem grafitu o čistou pláň papírové dlaně. Obraz světa v komnatách zavřeného náčrtníku je právem skicovitý, nepřesný, nedokonalý a nedopovězený – tím spíš je takový, jaký je den sám.
S*
STESK: Stesk zní lupnutím jazyka, když se odlepí od patra, tichým mlasknutím rozevřených rtů, nádechem k větě, která nezazní, skřípáním zubů, šuměním polykaných slin, sykotem, jejž vydává rozladění skrývané křivým úsměvem. Stesk nese chuť rozžvýkaného tabáku, nemytých černých trnek a laciného, hořkého čaje, po jehož dlouhém louhování zbude na hladině hrnku mastné blyštivé oko.
V*
VATRA: Svědek filipojakubské noci. Dřevo vyskládali do tvaru obráceného písmena V a jakmile padla tma, vzkřísili oheň a nechali jeho rudé jazyky polykat šupiny borové kůry, zatímco oni kolem ohně tančili, křepčili, skákali a metali kozelce. Živelné, bujaré třeštění jim vydrželo až do svítání, kdy slunce uhasilo žár, dřevo změnilo v popel a z rudých plamenů nechalo ránu jen chvějivé, průzračné listy skrývající se v posledním doutnání nasládlého kouře.
15. 1. 2015
Z*
ZAHRADA: Vzduchem začnou skákat vysoké trylky flétny, zrezlá klika zavrže, zašustí zčechrané listy břečťanu a květy popínavých růží, zadupou chlapecké kroky, zasyčí nevrlý, potměšilý kocour. Tak zní zahrada.
Byl to Jiří Trnka, autor mlžných a snových výjevů, kdo z jednoho prostého slůvka stvořil svébytný symbol dětského tajemna. Stačilo mu k tomu přitom obdivuhodně málo – jen doprostřed rušného města a doprostřed všedního dne vsadil šedavou kruhovou zeď a dál už nechal na dětech, aby čeřily barevné kádě fantazie, aby tajený prostor rozetřásly sloním dupotem a skřehotáním přemoudřelé velryby, aby rozkryly trpasličí moudrost, aby se nasytily nevinným dobrodružstvím.
I dnes, po letech, se s brankou Trnkovy zahrady otevírá hájemství dětství a otevírají se s ní svěží, čerstvé oči malého čtenáře. První krok do světa za zdí může stále vyvolávat ono bojácné, chladivé pnutí v zádech, jež se nejvíc blíží pocitu spáče na dosah od přetržení snu.
ZEMĚPÁSY: Vidím práci impresionisty, olejomalbu pečlivě tónovaných stop, které po sobě zanechal rozkmitaný štětec. Úpatí prudkého zatravněného svahu se černá kmeny ovocného sadu. Ve spodní části plátna stojí muž v hnědém obleku a se sotva poznatelným skřipcem na skobě křivého nosu. Vzhlíží k ženě v bílých šatech stažených pod prsy, ženě se slaměným kloboukem v ruce, jež k němu z kopce sestupuje, zatímco její rozpuštěné tmavé vlasy vlají ve zvedajícím se zářijovém větru a vpíjí se do korun a vpíjí se do prvního mizícího listí.
Muž není schopen slova. A kdyby uměl obraz mluvit, hlesnul by teprve ve chvíli, kdy ho zahalí tma.
„Nuž rcete, kde jste tenkrát byla?“ zeptal by se muž z plátna a k dámě v bílém by zdvihl dlaně rozechvělé bezradností. „A pod jakými zeměpásy?“
ZEMĚŽLUČ: Pojmenování hořké byliny nesouzní s jejím růžovým kvítím; mnohem spíš nese obraz trudného a hladového bytí, zapřaženého pluhu a kamenného pole, žlutého hnisu na ztvrdlé skývě komisárku a ostrých hran suti mezi schnoucím pelyňkem. Zeměžluč je slovo hořké bídou života.
Ž*
ŽAL: Látkový kapesník zmáčený solí, zvuk kamene vrženého do černé studny, zplihlá promoklá stuha, šedý déšť v jarním poli. Slovo plné vody.
ŽITAVKY: Po zářezu rybičkou pukne vodnatá dužina, jako písmeno Ž vyteče z letního jablka sladká slza šťávy. Léto se loučí se stromy a trhá žitavky z jabloní, nechává je kutálet se žloutnoucí travou až do moštových sklenic a na vál potažený těstem na štrúdly. Prosté slovo žitavka píše sytou tečku za dny, kdy ještě svítilo slunce.
ŽIVOT: Poslední zastavení v galerii. Slovo život vyvolává z paměti vybledlou reprodukci Picassova modrého obrazu, mladíka, dívky a matky chovající dítě, kteří stojí v bílých stěnách světlého pokoje před rozpracovanými obrazy. Stejně jako španělské vida, jako italské vita, jako francouzské vie nese i české slovo život měkké chvění záclony, již vzedmul chladivý vítr, a je neslyšné a lehké - jako lidská duše, jako lidský dech.
8. 1. 2015
V*
VALČÍK: Slovo valčík klouže po jazyku jako doušky sladké vody, zdvihá se s měkkým L, aby záhy kříslo podpatkem závěrečného K – a tak stále dokola. Valčík je ohybem v pase, vlnou blankytné látky a mžitkami v míhavém kole, které připomíná roztočenou káču.
VALDŠTEJN: Olejomalba odlesků zdobného kyrysu pod zachmuřenou oblohou. Piedestal s jezdeckými holinami, které ukuli ze železa. Zlomek maršálské hole uložený v srdci monstrance. Jméno Valdštejn je synonymem pro posvátnou úctu, jež se vyjevuje hrubiánskému a násilnému bytí; je proměnou necitlivých válečníků ve společenskou elitu, odvracením pohledu od lidské bolesti, opulentním holdem vojenskému vítězství, políčkem humanitě. Jméno Valdštejn je zbožštěním černé hřmotnosti.
VIKTORIE: Valdštejnův dvojník-antipod zastírá sílu sentimentem matčina objetí a krutou pýchu nahrazuje dmoucí se hrdostí. Jméno Viktorie tesali z bílého mramoru, odlili ze zlata a vepsali do cizokrajných map. Nyní hraje jemnými tóny krémové slonoviny a vítězství činí ušlechtilým, věčným a bez tíže, zatímco ukonejšená humanita odpočívá na krajkové dečce, pro forma vystavená v zamčené vitríně intarzovaného sekretáře.
VLAK: Kovový mlok duní a nese tíhu závaží, vlak je symbolem dálek a je jím mnohem spíš než automobil (rychlost a rozfázovaná malba futuristů), mnohem spíš než letadlo (směřování a vzduch), vlak je nekončící cesta, mizející krajina šedavé pláně, jsou to na obzoru sbíhající se kolejnice, je to železná stuha natažená napříč zemí.
VLTAVA: V samém centru Vídně a přitom skryta před zraky kvapících chodců odpočívá bělostná socha. Leží u paty podstavce, z něhož kyne parlamentu i městu zlatavá Pallas Athéna, leží zády k rušné Ringstrasse ve stínu sněmovního schodiště.
V samém centru Vídně a přitom skryta před zraky kvapících chodců zurčí alegorie Vltavy. Jen málokterý rezident rakouské metropole má dnes tušení o její přítomnosti – a ví o ní i pouhá hrstka českých hostů. O to milejší je však komorní a nerušené setkání se sochou, jež předčí všechna světová zpodobnění Afrodity.
Vltavino erotizující mládí mámí svou krásou. Svůdná dívka leží v objetí mladíka Labe a svá chvějivě přivřená víčka nechává šeptat opojením, láskou, spánkem i slastí.
Ač ve stínu a neviděna, vídeňská Vltava zastiňuje něžnou Terezku ze zdi Clam-Gallasova paláce, zastiňuje Pekárkův bronz na Dětském ostrově i Wagnerovu sochu před Národním muzeem a vyjevuje paradox českých dějin: Nejkrásnější tvář první z českých řek stvořil Rakušan.
VOLAVKA: Vylekaná žena v šedém peří vzlétla z orobince a těžký zlatý balón tonul v jezeře.
VŘES: Skleněný obr sedí za stolem, temným inkoustem kreslí verše do papíru a chladné podzimní vání, vání syrové a čisté, nechává tančit podušky smrkového lesa, nechává tančit trsy drobného kvítí a komíhá rubínovými kalichy. „Dnes nechci růže,“ šeptá obr. „Dnes chci vřes.“
31. 12. 2014
T*
TAJ: Taj zní pelášící suitou z Janáčkovy Bystroušky, chrastí suchými haluzemi dubu, šumí nočním větrem v poddajných jehlicích přesliček, nese obraz poutě skalním městem a černým lesem, v jehož hloubi, zavěšen do znavených rukou stoletých smrků, skrývá se podivný stříbřitý svit. Jeho původ umí objasnit jedině pohádka.
TAMBOR: Hrdé a pyšné slovo tambor duní jako rozechvělá břicha drážděných bubnů, čpí černým krémem na jezdecké holiny, skrývá se v něm průmyslový rytmus vojenského pochodu a drilu, jenž individualitu přetavuje v ornament masy. Slovo tambor je synonymum k estetizaci války, je svěcené böllovské bůvolí svátosti a z minulosti vyvolává páchnoucí hnědý mrak, temný stín národní pýchy, která rozbila starý kontinent.
TORTURA: Tortura má tvář Španělky v okovaných botách, která v okamžiku nepozornosti vystoupila z Goyova obrazu, aby sklepní sály barokních paláců prosytila bolavým řevem.
TUREK (ve smyslu kávy): Kolorovaná momentka z cařihradského bazaru a homole vroucí drtě v úzkém hrdle džezvy. Takovou podobu má turecká káva. Turek ovšem nese jiný vzkaz. Turek je hořké, silné, černé kafe v těžké sklenici z litého skla. Znuděné montérky ho srkají po laciném obědě a típají poslední cigaretu, líné prsty nechávají ležet v popelníku. Turek je hnědá stopa na jazyku, který se po nočním flámu lepí na patro jako suchý zip. Turek jsou střepy duritek posypané sedlinou, poslední zdravice silvestrovské pijatiky. Turek je startování motoru pro pondělní ráno.
TŮŇ: Pichlavé červnové světlo sem nepronikne. Ve slepém rameni řeky voda zčernala, stíní ji vrby. Stojatou hladinu jen jednou za sto let zčeří hřbet staré štiky, která v temných hlubinách tůně střeží ztracený klenot, prsten z ryzího zlata.
U*
UHLOBARON: Pojmenování uhlobaron, falešný titul vykoupený kvapně nabytým majetkem, se kulatí jako zlaté náramkové hodinky, jako zrna kaviáru, jako perleťové manžetové knoflíky, jako černé pneumatiky limuzíny, jako záda uklánějících se lokajů, jako kruh krytého bazénu s komplikovanou antickou mozaikou na jeho dně. Pojmenování uhlobaron je metaforou kýče as svědectvím o tom, že na koupi vkusu nestačí ani zahraniční konta.
UMAKART: Umakart, pozdrav z dovolené v zemi zvadlých karafiátů. Po mléčně bílé ploše tančí modravé kohoutí stopy. Stojíte ve starém bufetu a opíráte se o zvýšený stůl orazítkovaný šedými, lepivými kruhy, které zde po sobě zanechaly půllitry s oranžádou a kávové sklenice. Za sklem chladicího pultu osychá vlašský salát, prodavačka v zaprané zástěře zvedá oči v sloup. Potom ospalé dopoledne v okresním městě kdesi na konci republiky rozruší jásavé decibely diskotékové melodie. A z bufetu odejde i poslední host.
UROBOROS: Slovo uroboros chrčí rudým jícnem, škrábe hrubými šupinami, zní zaříkávadlem. Rozpíjející se tuší kreslí do hnědého papíru obraz moudrého hada s kníratou hlavou starého sumce.
U-BAHN: Žluté kachle až ke stropu, žluté kachle až za obzor… a železničně sladký pach. Slovo U-Bahn duní těžkými vagony podzemky, jež se ženou z východu na západ a zpět a připomínají pravěké velemloky lapené v těsných chodbách, které po sobě nechali pomatení horníci.
25. 12. 2014
S*
SARAJEVO: Zahřmělo. Šedavá křídla roztloukla homoli dřevěné fontány, zvedla se nad polámanou dlažbu trhu Baščaršija a jako bouřkové mračno zalehla celé město. Když se dalo do deště, pršela z letících holubích těl vroucí krev. Kupci ji marně vylévali z tepaných džezev, lokajové rýžovými košťaty marně drhli mramorové přístupy k hotelům, rudá průtrž, jež se lila z nebe, zaplavila nábřeží a rozvodnila Miljacku. Během jednoho odpoledne protekla Sarajevem veškerá bolest, kterou měla přinést blížící se válka.
SEDMIHRADSKO: Panské a hrdé slovo Semihradsko není jen název pro odlehlý kraj v sevření karpatského loktu, který mu coby Siebenbürgen vepsali tamní Němci. Sedmihradsko je symbolem znepokojivé cizoty, obrazem rozpadlých knih, zapomenutých kultur, zborcených staveb, tlejícího dřeva a především: tmavým stínem osudu křivých občanů města Hameln a zneklidňujícím světem Krysařova mlčení. Sedmihradsko – tíseň bez známé příčiny.
SÉPIE: Bylo po sezóně. Procházela se po pláži a nakonec zamířila k molu opojena vědomím prchavé samoty. Šla pomalu, pomalu vdechovala mořský vzduch. Molo chránily velké kusy skal nalámané v kamenolomu. Skákala po nich. Ztratila sluneční brýle. Moře bylo klidné. Sklonila se, ponořila dlaň. Hřbetu její ruky se dotkla sépie a poprášila ho hnědým inkoustem.
Skvrny nešly smýt, ani když si je večer v hotelu drhla dezinfekcí. Ten den pochopila, že zestárla.
SMRT: Smrt je stařec. Má fialovou tvář, řídké bílé vlasy lehké jako igelit, oči vzal srně. Smrt je stařec, se kterým se srazíte ve dveřích a vykřiknete zděšením i úlekem – pro jeho slabost, pro jeho velké rty, které muselo zbarvit červené víno, a nikoliv krev. Smrt je stařec, jemuž po vrásčitých rukou tančí plameny ohně.
SOBÁŠ: Židle před domem, vrzání houslí, cinkot sklenic, tanec na stole. Slovo sobáš točí na ruční kameru dokument z cikánské svatby.
SOBOTA: Neobutý den. Sobota je bosa, našlapuje na koberci a z chraplavých gramofonových desek poslouchá swingové melodie. Sobota se v televizoru dívá výhradě na prvorepublikové veselohry, s větší oblibou poslouchá rozhlas a v podvečer usíná v měkkém křesle znavená hudbou, lenošením a klínem čokoládového dortu.
SVĚTOPLACH: Světloplach je černá silueta opeřence v zlatém koláči svítání. Světloplach je popelavý, fialový havran s krkem čápa marabu.
Š*
ŠALBA: Šalba váže poloprůsvitný šátek kolem očí, a přestože se zdá, že vidíte na cestu, vede vás jako slepce, a vede vás na scestí. Šalba je věrnou družkou taškáře i královnou konejšivé iluze; sladkým úsměvem sice snadno vyvolá dojem opojné důvěry, ale pranic si nedělá z toho, skončíte-li v mrákotách na dně lesní strže.
ŠATLAVA: Slovo jako výkřik romantizovaného feudála. Šatlava má podobu mříží v lesklém modravém kameni a nese tklivé tóny houslí vězněného Dalibora i říčný ryk pekaře Matěje, kterého nechal uvěznit císař Rudolf.
ŠLENDRIÁN: Vzduchem zasviští vyplétaná proutěná dlaň klepače koberců, ozve se vrzání škrobených prostěradel a mlasknou čerstvě vyprané cejchy, zachrastí ucho bandasky, zasyčí papiňák. Všemi těmito zvuky zní šlendrián, jadrné slovo plné všedního dne, které visí mezi košilemi na pražské pavlači.
ŠTEMPL: Slovo štempl zní ozvěnou, kterou v zakouřené kanceláři zanechal měkký úder pryže; vyvolává obraz vilného výpravčího Hubičky, jenž razítkem místo polibky dekoruje těla dam; má tvar stopy od dřevěné panenky, která nejprve v sukních šlapala hrozny, a poté modrýma nohama tančila po bílých prostěradlech.
ŠTRÚDL: Kopec kynutého těsta, tmavé vrásky sultánek, drcené ořechy, pomoučněný vál… a střih. Pekárna na Olšanském náměstí, lezavý chlad prosince, jenž láme teplo za pultem, stříbrné kleště v rukách kypré pekařky, šustění papírových sáčků… a střih. Hnědnoucí strouhanka na zčernalé teflonové pánvi, křupání žitavek, neslyšné chrastění cukru... a střih. Kavárna na Weihburggasse, pyšní číšníci jako primabaleríny v černém, nábožné servírování kávy, klid jako krédo ušlehané ze smetany, štědrý pruh zavinutých jablek… a střih. Sobotní odpoledne, starý malovaný talíř, zasněžená pahorkatina v příčném řezu, skořicová chuť na patře… a dvojice otázek:
„Jsme ve Vídni, nebo v Praze?“
„A záleží na tom?“
18. 12. 2014
R*
REBARBORA: Zelené špalíky, rudé žíhání, tmavé boltce sloních uší. Lány kadeřavé rebarbory plní zvlněnou krajinu zneklidňujícího snu, v němž se hořký, křupavý skus nikdy nezmění ve sladký koláč, protože není, kdo by ho upekl. Tou podivně zvlněnou zahradou kráčíte sami.
Jste malí, maličtí a do vlasů vám padá těžké nebe. Listy rozhýbané vaší chůzí o sebe mlaskavě pleskají, lapeni tísní se děsíte zastavení a pohledu zpět. Jdete stále rychleji, běžíte, vítr se opírá do zelených sloních boltců, kraj, kde neroste nic než rebarbora, začíná syčet. Vyběhnete na kopec… svět vašeho snu je neměnný až k samému horizontu. Probuzení přijde teprve ve chvíli, kdy odevzdaně padnete na kolena.
REVUE: Barevné kruhy ve tmě, roztočená sukně, zvířený prach v kuželech reflektorů a chrastící hlas jazzového zpěváka, který z pódia vypráví černý příběh Mackieho Messera.
ROZJAS: Když země hledala pojmenování pro nové médium, jež dnes všichni znají jako televizi, padaly návrhy ne nepodobné časům obrozeneckých lingvistů, návrhy velice blízké jejich úsměvným novotvarům. Po nosočistopleně a klapkobřinkostroji se objevily nové, důsledně české složeniny jako obrazozír, jasohled a zejména rozjas, nejsvědomitěji vytvořená analogie k rozhlasu, jenž počátky televizního vysílání zaštiťoval.
Žádný z těchto výrazů nevešel v platnost a podobně jako knihovtipník odpočívá v jazykových učebnicích, spí i puristické slůvko rozjas leda ve studijních listech budoucích žurnalistů. Nefunkčnost ovšem nevylučuje krásu. Rozverný výraz rozjas, zapomenutý bratr rozhlasu, jásá, zvoní a svítí, má nejsvětlejší možný odstín žluté a je synonymem pro hravé napínání jazyka až k jeho mantinelům.
RORÁTY: Roráty se oblékly do hnědi dubového listí s popraškem sněhu, nesou stopy zmrzlého kouře a zní křupnutím ledové krusty. Roráty jsou zářivý pozdrav adventu, host ze Skácelových veršů a Tomečkových krajinných elegií. Roráty jsou paprsek, příslib přicházejících svátků.
ROZETA: Skleněný květ, oko chrámu. Kruhová brož na šíji katedrály.
RUKOVĚŤ: Slovo rukověť, opora dřevěné hůlky, se prochází po Ferdinandově třídě, ke kávě čte Národní listy a podobá se papírovým znalostem svázaným konopným provázkem.
RUMĚNEC: Ruměnec je růže rozpaků a chodská keramika se musela zrodit právě z něj. Vždyť bílý džbán s malovanými poupaty není ničím jiným než tváří stydlivého děvčete, kterou na krátko ozdobily rudé květy studu.
Ř*
ŘEZBÁŘ: Na desce z lipového dřeva potkalo se řemeslo s lidovým uměním a z lásky k lidské radosti vydlabalo květy ověnčené srdce, v němž trylkuje ptáče drozda.
ŘÍP: Nad křídovými šmouhami tabule visel starý plakát, tvrzený papír napnutý mezi dvěma dřevěnými lištami. Černé kontury pracujících se skláněly nad okopávanou řepou a v dálce za nimi se jako polštář odložený do kraje pnul osamocený zelený pecen starého vrchu.
Ř – Ř – Ř
Před tabulí stál chlapec v modré košili a zaplněné třídě přeříkával naučené čtyřverší: „Když ale vidím na obzoru / uprostřed kraje nízkou horu, / na nebi mráček běloskvoucí / - přestane srdce chvíli tlouci.“
Ř – Ř
Žádná jiná hora nemohla vytvořit kvintesenci národního mýtu než ta, jejíž prostý název se otevírá onou výsostně českou hláskou.
11. 12. 2014
P*
PACIFIK: Odvrácená strana glóbu, závrať z hlubin a slaného obzoru. Šumivé jméno Pacifik vepsala do tyrkysového břicha moře bachratá zaoceánská loď.
PARÁDEMARŠ: Ozvěna řinčivých činelů, ozvěna těžkých rolet na výlohách německých obchodů v centrech českých měst, ozvěna ztraceného kontaktu. Vyslovit slovo parádemarš a vidět, jak si vzorová (echtovní!) německá složenina podává ruku s češtinou, je jako otevřít Švejka a propadnout se do zaprášených dob, kdy vedle sebe Češi a Němci ještě dovedli žít.
PARTES: Idylizovaná scéna ze starých dětských knih, ilustrace Adolfa Borna. Obývací pokoj spolkla zlatá roura gramofonu, jehla si sedá do černé drážky, rodiče se mají k odchodu a malý posluchač víc než vinylovému příběhu věnuje pozornost nastrojenému otci, který si pod krok přišpendlil motýlek a nyní netrpělivě kontroluje náramkové hodinky. Jde se do Národního.
„Marie!“ volá matku. „Marie pospěš, ujede nám tramvaj!“
„Vždyť už jdu,“ zní ve zlaté rouře a potom se konečně objeví matka ve večerních šatech.
„Jak vypadám?“ ptá se a je krásná, sváteční a slavnostní a chlapec vidí, jak se otci rozzáří úsměv, jak nadšeně tleskne a vyhrkne neznámé, cizí slovo, šťastný hrom.
„Jako z partesu!“
PARTITURA: Kávová zrna se rozsypala po linkách a mávají na sebe prapory. Pán v černém rozhání potměšilé rarachy rukama, nakonec pobouřeně rozmotá klíč a vytvoří z něj rákosku, chce ztrestat malé nezbedníky. Co se však nestane, při prvním máchnutí začne hrát hudba. Tak se rodí dirigent, tak se krotí partitura.
PERIFERIE: Periferie platí za nejmladší šlahouny města, kroutí se jako úponky svlačce a podobá se plísni; bují v kůži krajiny coby šedé bloky hal a černé jizvy asfaltu, coby plechové puchýře montoven, betonové pahýly silničních sloupů a zarudlá vyrážka satelitních. Periferie je zrození čtvrti, která ještě postrádá citlivost a identitu, která si jen neurvale bere své místo k životu, a chutná po instantní kávě z plastového kelímku, již srkáte před benzinovou pumpou nedaleko dálničního přivaděče.
Svou surovostí a hrubostí je ale zároveň primitivně živá. Periferie nezná masku stylizace, po které sahají její starší sestry, aby nad sebou vynikly, nebalí tvář do plastických operací rekonstrukčních úprav, které konzervují, zvěčňují a v krajním případě vytvářejí z celých ulic, bloků a městských částí jen vylidněný potěmkinovský skanzen pro fotoaparáty spěchajících turistů a pokladny pochybných prodavačů, kteří vám vprostřed gotiky a baroka vnucují ušanky rudoarmějců.
Periferie je pravdivý důkaz o (ne)schopnosti citu a fotografie, jež neprošla retuší.
PINKALINKA: Kulaté slůvko pinkalinka přilétlo z dětské říkanky, přilétlo z malovaného kraje pod Čerchovem. Nyní se šine po prstě, svítí říkankovou radostí z objeveného rýmu, zní jásavým smíchem předškoláků v květnovém dopoledni a barvu má červenou – se sedmi černými tečkami navrch.
PLETICHA: Pleticha připomíná těžkou rybářskou síť, kuličky svízele i sůl v cukřence a táhne se jako falešné řeči, při kterých vám kolem úst místo medu mažou klovatinu.
PODLOUBÍ: Houpavé slovo podloubí se podobá malému psanému „m“, má tvar dvou obloučků a voní po papíru s načištěným pohledem z Chodska i po chladném závanu průjezdů a sklepů, které pod obočím domažlických domů ucítíte pokaždé, když vprostřed léta utečete z rozpáleného náměstí do tišivého stínu.
PRODANKA: Snad za to může láska k sobě samému, že Češi přijali druhou Smetanovu operu za tolik vlastní, až pro ni našli i ono intimní a domácké jméno Prodanka, zdrobnělinu ne nepodobnou láskyplné „mamince“.
Vždyť čím je Prodanka? Je operou přehlíživého odpuštění a pořekadla „co jsme si, to jsme si“ (jinak by si Češi nemohli tolik zamilovat kus, k němuž napsal libreto člověk, jehož do dějin titíž Češi vnesli jako zrádce národa). Především je ale krojovanou taškařicí, lidovou zábavou nad pivem, furiantským kupčením, zvěčněnou malebností jihočeského selského baroka a sentimentem Věrného milování. Prodaná nevěsta zní slzami smíchu v biedermeierovském odpoledni a platí za velkolepý a zbožštěný hold bezstarostného odpočinku, hold sobě samému.
Žurnalisté z obou stran česko-polské hranice dnes už bezmála deset let hledají odpověď na otázku, kdo jsou Češi a jaké to je Čechy být. Kondenzát a definici češství za ně přitom už před sto padesáti lety nalezl libretista Sabina, a aby byla všem na očích, učinil z ní první slova, která při představení slavné národní opery zazní. „Proč bychom se netěšili?“
Žádná jiná věta nevypovídá o českém národě víc.
4. 12. 2014
O*
OBLÁZEK: Oblázek, slovo ohlazené vodou, připomíná zkamenělý jazyk ztraceného dítěte a zní mlaskavými skoky žabek po zčeřené rybniční hladině.
OBRAZÁRNA: Pod nohama praská dřevěná podlaha a stěny potažené brokátem otevírají svá zdobná zlatá okna do mámivých dálav, do cizokrajných měst, na rušná tržiště, do odpoledních parků, otevírají svá okna k cestě za město, do žitných lánů, temných hvozdů, nad koryta řek, na bílé útesy a vysoko ke hvězdám. Obrazárna, slovo vzletné jako gesto ruky vyhazující do vzduchu hrst nabraného sněhu, je pozvánka na cestu bez konce.
ODĚSA: Zbloudění pod sukně noblesních tříd a pod jazyk bílého schodiště, zbloudění do nočního přístavu. Temně rudá putyka vrže harmonikou a falešným zpěvem, křikem, smíchem a řevem, už o tři kroky dál ale polyká zvuky života žravá tma, zbloudilý chodec slyší jen hučení černého moře, slyší jen mlaskání vln, praskot dřevěných můstků, sykot plachet lapených větrem, zatímco mu čich prožírá vlhký zápach ryb, zkvašeného vína a slaného potu. Jméno Oděsa je neuskutečněná vize olejomalby, Oděsa je bílým nátěrem přes použité plátno, z něhož ale stále až příliš prosvítá obraz tklivého a opilého zmaru.
OKRUH: Slovo okruh, zrozené z umělé tkaniny, skřípe jako trojbarevné stuhy k zrzavým medailím z orientačního běhu. Slovo okruh, studené jako kovové nohy školního kružítka, obléklo modrou kombinézu s nášivkou státního znaku zhyzděného do tvaru rudé pavézy. Slovo okruh, tvarované obloukem hnědé amplitudy, víc než cokoli jiného připomíná vybledlou kresbu cyklisty na poštovních známkách z časů normalizace.
ORANIŠTĚ: Český venkov, sláma, mazlavá hlína podrážkách, hořká vůně kouře a uválená tráva, šedá jako nebe na konci října. Oraniště platí za symbol umělcova vzdoru, slovo zahalené mlhou národních mýtů (vždyť oraniště jsou i Stadice) se vzpěčuje sentimentálnímu kýči rudých růží, je krajinou všední, obyčejnou, nejčistější – a s ní také odmítnutím ornamentálního dekoru.
ORCHESTR: Mladý písař prověřuje jakost obdržených inkoustů. Píše černě, píše černé bloky tučných verzálek s bílými klíny čistého papíru a precizně vykresluje motýlky háčků a čárek, píše hnědě, z rozmaru pokouší zkosenou kurzívu a vypisuje les malých l, d a f, která jako violoncella opírá o verzálkám pod brady patek, a poté… a poté lapen euforií lapí zlaté pero a píše i kličky stejně zlatých trylků, píše zlaté žíly trumpet, zlaté kotouče činelů, zlatou loknu heligónu. Pod rukama písaře se postupně rozehraje celý orchestr.
ORIENT: Slovo jako dekor, klička kaligrafickým perem, linka saracénské šavle, motiv arabesky. Slovo jako bosá noha na peršanu, jako písek v dlani. Slovo, které voní černou sedlinou a křupe semínky fíků. Slovo, které šeptají přesýpací hodiny, slovo, ve kterém se skrývá Šahrazád. Vyslovit slovo orient znamená vrátit uniformované Káhiře, zakrvácenému Damašku a destruovanému Bagdádu mlžné kouzlo Hauffových pohádek.
OŘEŠÁK: Rozložitý strom skryje člověka pod své větve tak jako mohutný lidový vypravěč do svých skazek – a stejně jako on balí hořká jádra příběhů do zákrut tvrdých krust.
27. 11. 2014
N*
NEKÁZANKA: Pojmenování jako definice Prahy. Měsíce a roky jsem pátral v tůních jazyka po přídomku, který by Stověžatou nejlépe vystihl, až mi s jeho nalezením bezděky pomohla jedna česká turistka při náhodném setkání v ústí řeky Něvy. Ohromena pompou carského sídla prohlásila: „Není nad Prahu. Je tak intimní!“ A já jí musel dát za pravdu.
Intimita, důvěrné obětí, je ústředním nápěvem Prahy. Její kouzlo totiž spočívá ve sladké tísni – v těsném dotyku úzkých a křivých uliček, v křehkosti barokních kudrlin, v přítmí malostranských podloubí, ve stínu převisu střech, v šeru zeleného plnovousu, jenž halí Kampu. To, co dělá Prahu Prahou, je komornost, odmítnutí okázalých přístupů a ploch, které by daly vyniknout mocným průčelím. Praha je mámením malebné zdrobněliny.
Děti se ve školách učí příběh novoměstské ulice, jejíž vznik si panovník nepřál, a když ji dělníci postavili, popuzen neposlušností přiřknul jí za trest jméno Nekázanka. Pověst o nežádané ulici s pitoreskním názvem vyjevuje, že v Praze, v onom komorním hájemství intimity, musí být zdrobnělý i královský hněv.
NETŘESK: Slovo, které vyrostlo ze Zahradníkova roku, praská jako drcené kameny na skalce čapkovské vily, praská říznou hláskou Ř a rudkou kreslí obraz Čechů zahrádkářů, kteří vprostřed slunného nedělního odpoledne sečou pažit a ohýbají hřbet nad záhonem, aby zemi vytrhli kousek úrody pro svůj stůl.
NĚVA: Jméno měkké jako roztátý led. Něva otevírá ruské dveře k Baltu, je impériem ve zlatém rámu, který zastírají rokaje a krinolína. Něva je modrá a bílá, je ledovým mořem i tylem baletky, Něva perlí jako šampaňské a klouže zrnky kaviáru, Něva je kožešinový límec, který vrhá stíny zmatené duše všech ruských Rodiolů, Něva značí romantickou Rus, ženskou duši země, jméno vzdálené řeky vábí k ulehnutí do podušek sněhu. Vyslovit jméno Něva je slyšet poslední dámský vzdech.
NOC: Noc je černá fena, s obojkem z hvězd toulá se opuštěna a na vlastní pěst… a až k ránu střetne se s kocourem, který se jmenuje Den a pod bradou nosí mašli, růžovou od svítání.
NOKTURNO: Stojíte na prázdném staveništi, do zad vás hryžou zuby z betonu. Stojíte na městské periferii, tvář vystavujete mlžnaté homoli nočního města. V uších vám hučí zdivočelé stádo pohybujících se světel – vždy čtyři páry rozžhavených očí, které se valí a ženou noční krajinou dál a pryč. Rozeženete mžitky, nadechnete se, zapálíte si další cigaretu. Ve vzduchu nad autostrádou explodují pomerančové balony lamp. Nokturno je tma, kterou režíruje Fellini.
NONA: Název toho místa mi do ucha šeptal Tristan Tzara a bílé rty při tom zkroutil do souměrného kruhu, jaký mají leda okraje kávových hrnků. „Nona je sestra dady,“ šeptal mi a dusil v sobě smích. „Její vlasy jsou zelené jako pistácie, její oči jsou zelené jako schodiště z mramoru, jen její tvář je bílá – a připomíná hadrovou panenku. Vždyť říkám, že jsou s dadou sestry!“ Potom už se smál na celé kolo.
„A kde se vzalo její jméno?“ ptám se a Tzara si utírá slzy.
„Zrodilo… zrodilo se z klapání metronomu!“ A další výbuch smíchu.
Kavárna Nona, azyl nad schody a rušnou třídou, je zvolňující hra – a lapení pomalejšího rytmu velkoměsta.
20. 11. 2014
M* (pokračování)
MELUZÍNA: Jak hvízdá slovo meluzína! Zimní poběhlice krade listy slabikáře, pálí je v kamnech a z plátků popela vytváří opadané dlaně černých javorů, aby aspoň v temné chodbě komína poznala život podzimního větru, aby ho poznala aspoň na okamžik, než se spálený papír rozpadne v prach.
MILENA: Jméno oděné do tónů červené před časem vyzdvihl fotograf Saudek – není prý láskyplnější jméno než milenky plná Milena. Dala by se najít i jiná, laskavá jména, jen Saudkova Milena mi ovšem vnukla veršovánku: „To jméno Milena / něžný dotek ženského podpaží / Co voní po sicilských pomerančích / A hebce lochtá jako slunce na pláži / Je plné mléka / A čokolády / A plné dalších věcí, které ženy večer rády.“
MOHYKÁN: Scenerie z mysliveckého výjevu švábského malíře. Nad skále nad řekou sedí muž. Opírá se o pušku, hlava mu klimbá a ztrácí se v límci kabátu, muž drží vleklou stráž bez konce, drží ji hodiny, dny a týdny, nad zamženým korytem trpělivě čeká na vystřídání, dosud si nepřipustil, že zůstal sám, že jeho druzi jsou již dávno pryč a že pokud se k němu někdo blíží, je to setmění, rezignace a konec. Tak odchází poslední mohykán.
MOLOCH: Slovo moloch zní jako hekavý vzdech všežravce, který se pouští do mršiny, a má podobu šupinatícího ještěra s nohama z nepálené hlíny.
MOKVAT: Vodnaté sloveso mokvat jako sténání u Verdunu, jako kresba z vlhkého lazaretu, jako hnědé mapy zaschlé krve, jako špinavý obvaz, jako nezahojená, bolavá rána, jako přízrak snědi a hnilobného pachu. Vyslovit sloveso mokvat znamená odvrhnout krajinu uhlazeného estetična.
MOSKVA: Jméno jako hřmění. Moskva burácí bouřkovými mračny a sílu tohoto jména neskryjí ani sentimentální tóny Moskevských nocí. Moskva je rudá a šedá, je cihlovými zdmi i obnaženou ocelí, Moskva štípe vodkou a chutná po pirozích, Moskva kryje stíny cizích uší, je plstěný plášť, pod níž se schovává špeh. Moskva značí velmocenské Rusko, mužskou duši země, jméno hlavního města duní silou Kremlu. Moskva je nejtvrdším synonymem ke slovu „mocná“, je přízrakem ocelové pěsti.
MOST: Vydechnutá, vyražená hláska „O“ kreslí ladný vzdušný oblouk jako vypálená světlice, „T“ poté slovo zavírá a ukotvuje jako pata, jako pilíř, jako napnutá kovová lana, prosté slovo most vyvolává obrazy pevných spojníků přes rozbouřené vody, nejprve přes Vltavu coby císařský řetězový most, jenž už dávno vzal za své, a coby kamenný most, věčná sláva císaře Karla a dvou barokních sochařů, a poté zde stojí také prostší most přes řeku Mži tam daleko na západě Čech, který ovšem stejně jako nejznámější most naší země zdobí mostecká věž. V naší zemi patří mezi nejkrásnější.
MOUDIVLÁČEK: Čeští básníci dali světu stovky krásných veršů. Pokud by bylo nutno zasednout v knihovně, listovat celé noci jejich sbírkami a vybrat jednu jedinou, volba by musela padnout na smutnou píseň od Skácela, na píseň o moudivláčkovi, při jejímž čtení se zalyká lidská duše: „Je studánka a plná krve / a každý z ní už jednou pil / a někdo zabil moudivláčka / a kdosi strašně ublížil…“ Dál už ji vyprávět nedovedu.
MYS: Šedý jazyk v modrém poli, skalnatý ostroh obalený zelenými vlasy moře řas a pěnou slaných slin. Hranice světa.
MŽÍT: Chvějící se řasy, zarosené okno s tmavým rámem, černá větev v mlze, vlhká slupka kabátu. Hebké sloveso mžít, rozsypaná krupice.
13. 11. 2014
M*
MA’AM: Traduje se, že pokud člověk nechce při hovoru s anglickou královnu chybovat, má oslovení „ma’am“ vykroužit v ústech stejně, jako by promlouval k šunce – „ham“. Tato dobře míněná rada se však při hlasitém vyslovení zhoupne ve větvích nonsensu a věstí hurónský smích neznalých poslouchajících; královský majestát totiž mění v humornou hříčku lehkého vtipu a vladařce ověnčené třpytnými démanty dává prostý půvab civilnosti, místo exkluzivních parfémů rázem voní po dopolední svačině a Buckinghamský palác… ten se mění v nejhonosnější uzenářství světa.
MAMULIENKA: S výjimkou maminky nenabízí čeština takovou variaci slova matka, která by ve své emocionalitě dokázala konkurovat slůvku, jež se používá pod Tatrami. Říct mamulienka znamená vidět chlapce, který tiše čeká v kuchyni, zatímco se matka shýbá nad plotnou, a touží po jejím dotyku.
MANDELINKA: „Máme tu americkýho brouka!“ oznamuje děda při obhlídce brambor a vyvolává tím své dětství, vyvolává prašný mrak padesátých let, vyvolává obraz vyhrocené hysterie, vyvolává dobu tak absurdní, že i přemnožení brouci škodící úrodě mohli být označeni za agenty imperialismu. „Máme tu americkýho brouka!“ volá děda a jeho hlas letí oknem až k pracovnímu stolu v patře a sedá na otevřenou knihu, sedá na řádky veršů, které z francouzštiny přeložil Karel Čapek: „Jsi v zahradě hospůdky v okolí Prahy / cítíš se zcela šťasten na stůl růži ti dali / a místo abys psal svou povídku lenošíš pohříchu / hledě na mandelinku spící v růžovém kalichu.“ Jejich radostnost působí v onom prašném volání takřka nepatřičně.
MALÉREČKA: Kropenatý pozdrav z Moravy. Vyslovit chutné a hladivé slovo malérečka je jako převalovat na jazyku mandli a nakonec ji dychtivě rozkousnout.
MARCIPÁN: Vím, co za tím stojí. Stojí za tím rytmus slova lipicán, že i marcipán ožívá v podobě koně; vypadá pak jako pouťový perník, který na svém hřbetě nese hřbetě husara v bohatě zdobeném kabátci a s šavlí u boku. Marcipán je důstojník lehké jízdy se dvěma břity mohutného kníru.
MARLENE: Jméno jako reklamní plakát aerolinek letu z časů Dwighta Eisenhowera. Na palubě letu New York-Berlín sedí stárnoucí dáma, její plavé vlasy se měkce kudrnatí po vzoru bílé stopy za letadlem. Žena se vrací domů.
Hrdelní jméno Marlene nepatří žádnému jinému městu víc než střídmé metropoli s kasárensky čistými třídami; nepatří žádnému jinému městu víc než bílému Berlínu. A ano – může za to ta jedna jediná píseň z repertoáru paní Dietrichové: „Ich hab noch einen Koffer in Berlin / das bleibt auch so und das hat seinen Sinn / auf diese Weise lonht sich die Reise / und wenn ich Sehnsucht hab dann fahr ich wieder hin.“
MAROKÁNKA: Sladké slovo marokánka se kulatí jako hlavičky loutek v Trnkových filmech, nese hořkosladkou vůni cukrárny, hnědne s kakaovými boby, černá se kávovými zrny a křupe jako skousnuté burské oříšky.
MARŠÁL: Hřmění skryté do dvou slabik, vzlet ruky zdvižené na povel k boji, synonymum nesmlouvavosti, síly, úderu a střetu. Maršál je záblesk hněvu a tma ničivé bouře, před kterou se nedá skrýt. Maršál je zosobnění války.
MATEŘÍDOUŠKA: Mateřídouška obchází měkkými kopci voňavých peřin, snáší se na čelo jako tišivý polibek před usnutím, má podobu nachového dechu lapeného do skleněné lahvičky s korkovou zátkou a chutná jako medový nektar. Mateřídouška platí za nejkrásnější slovo ze všech krásných českých slov. Mateřídouška je nejniternější pohnutí, červánek laskavé něhy.
MELOUN: Slovo meloun se kulí jako sud a duní banalitou a jen těžko by se v něm hledal záchvěv poezie, váží se k němu ale dva krásné obrazy; jedna šedá skica a jeden akvarel s černými konturami.
Nejdřív mluví Ernest Hemingway, črtá Pilariny vzpomínky na dobu, kdy Španělskem ještě netřásla Francova vojska: „Pro lidi je meloun z Valencie. Když si na ty melouny vzpomenu, dlouhý jako lidská paže, zelený jako moře, a když je člověk rozřízne, křehký, šťavnatý a sladší než časný letní ráno.“
Po Hemingwayovi promlouvá Herta Müllerová, pevnou rukou maluje obraz z německého Rumunska. „Meloun křupl. Bylo to zachroptění. Truhlářova matka rozevřela oči. Z ostré rány odkapávala šťáva. Malé a nenávistné oči zíraly na rudé maso. Černá jádra do něj byla rostlá jedno za druhým jako zuby hřebenu.“
Sladká dužina, kterou oba autoři vyřízli svými pery, dovolí čtenáři na prázdné dunění slova meloun snadno zapomenout.
6. 11. 2014
L*
LAD: Rovina, přímka, horizontála. Ocelový vazník, tabule skla. Led a modrá linka. Ulehnutí. Sivé nebe nad plání. Harmonie Bachovy třetí suity.
LAMPION: Papírová dýně, lampion náfuka, marně schovává rozechvělý plamínek jásavého písmena J.
LAPÁLIE: Název cizokrajné země, která utekla z atlasu, aby mohla vytvořit personální unii se známější Patálií. Hodinové ručičky se v Lapálii točí pozpátku, lvi zde spásají trávu a z jejich hřív se pletou ponožky, které také tvoří hlavní lapalijský exportní artikl. A nebo: Říct lapálie je totéž jako s úsměvem sprásknout ruce, dovolit si nadhled, v skrytu duše užasnout nad jeho lehkosti a víc už nezatěžovat hlavu malichernostmi.
LEČ: Leč oblékla zelenavou kamizolu, syčí jako svist kulek, šustí jako spadané listí dubu, žene se mezi kmeny do lesního svahu, je dýchavičná, psi štěkají a od tlam jim létají kapičky slin, rychle, rychleji pro košaté koruny paroží.
LIBOST: Závrať ze setkání s krásou, jejímž jediným účelem je krása sama. Libost má tvář Bronzinovy Eleonory i ženy, jež z vůle Picassa políbila vránu, je zjevením vsazeným do pole sytých tónů modré, kterou míchal Chagall, je každým jedním slovem tohoto slovníku.
LIŠKA: Neslyšné slovo liška lehce našlapuje v měkké podušce mechu a ukáže se jen nakrátko jako vztyčený rezavý chvost za ocasními pery kapradě. Tiché slovo liška skrývá za náprsenkou bezelstnosti křivé drápy záludného úskoku, drápy, které v nestřeženou chvíli bez rozpaků seknou a ukořistí, co si usmyslily. Klamavé slovo Liška je rouškou usměvavé falše, metaforou furiantské lsti.
LOKAJ: Trudná stránka češství. Měkký a poddajný výraz lokaj má pohádkovou podobu snaživého mužíčka ve zdobné livreji a s bílou parukou, jenž se přidržuje zadní strany kočáru a v úslužných pukrlatech slouží cizímu pánovi, aby pak v kolektivu sobě rovných nosem propichoval strop a promlouval záměrně lámanou češtinou.
Úlisný výraz lokaj je portrétem Čechů jako národa kočích a služek z vídeňských paláců, je synonymem dobrovolného poddanství, jež sice způsobuje křivici, ale bezprostředně z něj kynou dílčí výhody.
Kluzký výraz lokaj za sebou nechává napříč dějinami sliznatou stopu vypaseného plzáka, šosáka, který odložil hrdost, urputné a křečovité přizpůsobivosti vystavěl chrám a nyní přes něj nedohlédne dál než k pekáči se zlatým bůčkem.
Úklonkářský výraz lokaj je vzdání se esence ve prospěch existence.
LOUSKÁČEK: Slůvko z dětské říkanky křepčí v rychlém tempu trepaku, klouže jako sáně, jako kapka vosku po svíci a jen záchvěv písmena S slibuje vrzavé křupání sněhu a nadílku vánočních ořechů.
LUKA: V lukách vane, fouká a hučí chladný vítr předjaří, nese šedavé tóny žluté, hnědé, fialové a zelené, nese tmavé ženské vlasy, nese poslední dopisy podzimu a ztracené hejno zimy, nese i vůni chleba, nese i příslib „Šel bych ti vstříc“. Vždyť dnes už jen luka recitují Šrámkův Splav.
LUNETA: Klenuté slovo luneta, obrácený oblouk písmene U, uříznutý úplněk a básník-havran, který za půlkruhovými okny v přítmí života ryje nožem do papíru další bolavá slova: „Možná, že se stále ještě děsíš / vnuknutí, které by se stalo pokušením, / neboť do ženské krve namáčí si prst, / píše-li žárlivost prstem.“
LŽIČKA: Vejčité lůžko a prohnutá stopka. Jásavý hlas cinkajícího kovu, stříbro v ústech… našlehaná pěna nedělního odpoledne.
30. 10. 2014
K*
KACAFÍREK: Kejklířské skotačení, úsměv skrytý pod knírem… nejprve potměšilý chichot, poté bujarý hlahol. Rozverné špílce, bodnutí jehlou a jizvičky pod kůží, které po sobě nechala přímočarost. Synonymum drzého žertu.
KAMELOT: Slovo kamelot má podobu modro-žluté šusťákové bundy do pasu, je cítit tiskařskou černí a kouřem sladkého tabáku a při vyslovení nechává ve vzduchu viset delší tón písmena „O“ jako šmouhu po širokém gestu ruky, která nechala v šedém vestibulu metra Dejvická letět vzduchem listy novinového papíru.
KARMÍN: Ženská šíje, rudá silueta. Srdcová dáma. Malířova císařovna.
KAVALERIE: Vrzání kožených třmenů. Mlaskání bahna. Cinkot kovových spon. Tak slovo kavalerie začíná. Tišící se dech. Poslední výstřely. Zpomalený tlukot srdce. Ztracená ozvěna polnice. Tak slovo kavalerie končí.
KLAS: Vyslovit zvučné slovo klas znamená světit polní práci. V první chvíli probleskne boj o zrno a obilné snopy v podpaží mladé žnečky, která ze zelené stokoruny hledí do kraje zničeného průmyslem, zatímco jí záda hladí chmel. Až napodruhé zazní klas jemněji; procházíte lánem barokního obrazu, vaše ruka pluje po ostrých špičkách pšenice a dotýká se jich jen kopečkem propnuté dlaně, stébla slunečních paprsků roztrhávají tmavá oblaka a padají šikmo k zemi jako provazce zlatého deště a prosté slovo klas v tu krátkou chvíli zní tichým lupnutím, jež se ozve pokaždé, když o sebe ťuknou těžké pšeničné hlavy.
KOCHANECZEK: Slavný polský reportér Mariusz Szczygieł se ve svých knihách opakovaně vyznává z vášně pro vše české. V předmluvě ke sbírce fejetonů Láska nebeská, jejíž název se v Polsku záměrně nepřekládal, píše: „Stejnojmennou píseň dnes už v Polsku nikdo nezná, nicméně zvuk těch dvou slov je pro mnoho Poláků kvintesekcí radosti (…) i když Polák nerozumí, co ta slova v češtině znamenají, mohou mu navodit dobrou náladu.“ Polský výraz „laska“ se totiž překládá nejen jako „hůlka“, ale i jako „pěkná slečna“ nebo „penis“.
Pokud by měli z rezervoáru polštiny vybírat Češi, rozhodli by zřejmě velice obdobně a v rozchechtaném ryku by zvolili „szukat zachód“ (hledat západ) pro vulgární, košilatou konotaci, kterou v češtině toto slovní spojení nese. Kdyby ale chtěli Szczygiełovi za jeho laskavý zpěv o Česku skutečně poděkovat, musela by jejich volba padnout na slovo kochaneczek.
Stejně jako v češtině svítí i polský ekvivalent slova „miláček“ intimním štěstím a něžnou důvěrou; navrch pak tančí na napnutém laně jazykové blízkosti dvou zemí, kde jsou si slova podobná, avšak neznamenají totéž. Laskavý výraz kochaneczek v sobě nese měkké šveholení jazyka našich sousedů, hlavní a pitoreskní rys polštiny pro ucho českého posluchače; vyvolává důvěrně známá slova kochat se, vzhlížet se, nechat se okouzlit krásou milovaného; je zhmotněním lásky jako vizuálního vjemu.
Slovo kochaneczek má tvar podobenky, kterou skrýváte pod slídou své peněženky.
KOLONÁDA: Zdobené zelené sloupky, florální výplet zábradlí, ospalé zívání, odpolední korzo, tající sníh, křídově bílé podšálky, křehký kotouč oplatky, kloktání lenivých pramenů a jméno Marienbád. To vše ve věčné smyčce vytváří vláčné a zakulacené slovo kolonáda, opozitum spěchu.
KRASOHLED: Zlomený sklad krásy a pohledu. Krasohled chrastí, na omak připomíná drť rozkřáplých skořápek, o to krásnější je však jeho vzezření; krasohled má podobu gotické rozety, která se rozhodla pro potěchu oka procházet pestrobarevnou proměnou – a nikdy s ní neskončit.
KRASOJEZDKYNĚ: Nechte manéž oněmět. Slovo krasojezdkyně stvořil jemným tahem pera malíř Janeček a jako obraz harmonické souhry vynikne teprve v opojném tichu. Vidíte potom čistou, klenutou linii koňského hřbetu a ženského těla v sedle. Vidíte lad bělostné sochy Jitro z dílny Jaroslava Ježka. Cítíte fantaskní závrať vyvolanou povídkou Aleny Šerberové: „…ohromila ho křivka koňské šíje a to, jak z ní nádherně vyrůstala dívka, před sebou maličký chundel zelené látky, jak měla sukni vpředu shrnutou… byla v nich, v nich dvou, taková neskutečná krása, a ladnost, až zatajil dech. (…) Opatrně, lehce se pokusil stáhnout ji k sobě a sevřít celou tu neskonalou něhu s ústy královen. Ale seděla pevně.“ Krasojezdkyně je apoteózou ušlechtilé křivky.
23. 10. 2014
J*
JARMARK: Jarmark bývalo slovo prosté jako přebírané brambory, jadrné jako nadávky špačkujícího zelináře, hrubé jako neočištěné fošny dřeva, řízné jako pálenka, která se nalije do plechového kalíšku. Nic z toho dnes už ale neplatí; unesli ho totiž medvědáři, napudrovali ho, navlékli do kroje a odvezli na rušná městská prostranství. Stal se zlým synonymem vykradeného venkova, zmutoval v exotickou atrakci měšťáků, v osla, z nějž se při zatřesení sypou dukáty.
Pod horkým světlem reflektorů a obalený do reklam musí jarmark vystupovat mezi přeplněnými odpadkovými koši a tramvajovými kolejemi, zatímco lační a hladoví zákazníci (s mobilními telefony u uší a s vyhlídkou „zdravé“, “poctivé“, “české“ večeře) kvapí mezi trhovci a nechávají se svádět bezobsažnými názvy podbízeného zboží, kupují chalupářský chléb, babiččinu paštiku, kovářskou sekanou, sedláckou slaninu, bylinkářčinu šťávu, bačův sýr, farmářskou tlačenku, dědečkův med, pouťový koláč, staročeský trdelník, svatomartinskou husu a stoprocentní bio-mošt, to vše podle původní, osvědčené receptury bez přísad, glutamátu a umělých barviv a navrch olepené příběhem o udatném výrobci, který vše s láskou a s fortelem připravil kdesi v šumavských lesích až pro váš stůl.
Krásné a zemité slovo jarmark, modrá výšivka v plátěném ubruse a křísnutí koňských podkov, zůstalo bezobsažnou schránkou, změnilo se v měšec, ve kterém šátrá ruka zisku, divže ho neprotrhne. Zbyla z něj jen hořká pachuť plagiátu.
JESETER: Jeseter zní rytmickými údery kovu do skalního ostrohu. Pod rukama kameníka se vyloupne štíhlý kmen zvířecího těla, v momentu nepozornosti svalí se do řeky, hladinu zčeří dlouhý stín. Až rybáři v krajině daleko po proudu vyloví neznámou kníratou rybu z dávných dob; má tvář rejska a oni jen těžko rozumějí tomu, že její tělo kryjí šupiny z tmavých plátků břidlice.
JINOVATKA: Časné ráno usvědčí nezbednou trávu z toho, že své zelené jazýčky potají máčela v cukru.
JISKRA: Jiskra je sršící vřídlo paměti, bující vzpomínka rodičů, jiskra v sobě skrývá celá sedmdesátá léta, mění se na znak tuzemské ostalgie a před skleněnýma očima nechává defilovat: silvestrovskou prskavku na lodžii, zatímco za oknem bliká televizní estráda; název zrušeného týdeníku z rodného okresu; vnucený tatranský plamen na prsou ostříhaného lva ze starého státního znaku; dětský slib skládaný rozechvělými školáky. Navzdory veškeré dějinné zátěži (a při vědomí napjatých a hrdých dětí) nesou slova jejich přísahy jisté kouzlo: „Slibuji zde přede všemi, jako jiskra jasná, chci žít pro svou krásnou zemi, aby byla šťastná.“ / „Domovina moja krásna, sľubujem ti v tento deň, že ja, tvoja iskra jasná, tebe k sláve vyrastiem.“
JITRO: Ranní ulice má barvu sepraného prádla a chodcům z úst rostou mlžné hřiby, městem zvoní otevírané dveře samoobsluh a vzduch voní po čerstvých rohlících, nový den si ještě nevymyl ospalky, ale špička už byla zažehnána a také kamelot, který ještě před chvilkou máchal bezplatným deníkem, má náhle prázdné ruce. Nadešla hodina, kdy je povoleno nespěchat, člověk si může koupit horkou kávu a zvolna zamířit do parku, hraje se představení, které musel napsat Aškenazy s Nepilem, mezi stromy se zvedne opona, psi jsou marionetami na poslední nitce, plují Riegrovými sady a motají se kolem svých pánů, zvednout nohu, popoběhnout, sehnout se, kombinovaný žánr loutkohry a baletu probíhá každý den v drobných scénických obměnách, není radno vynechat jedinou reprízu, a do toho všeho zaznívají zdvořilé pozdravy, pozdravy, při kterých se i klobouk smekne, pozdravy starosvětské a měkce vyslovované, laděné v tónu černobílých komedií, pozdravy, které dnes už sluší leda rozhlasu: Dobré jitro. – Dobré jitro. – Dobré jitro!
JMELÍ: Slovo krásné a křehké, slovo jako pásmo zdrobnělin – nelze ho opsat bez nich. Jmelí jsou kapří ploutvičky na tenkých stopkách, skláři je zbarvili zelení, kterou pro ně z listů sestřel podzim, a prosytili cinkotem – vždyť na konci slůvka jmelí zní jako zbloudilá ozvěna vysoký hlásek rozhoupaného zvonku. Jmelí je také zšeřelá místnost, stisknuté dlaně a polibek pod tmavou zárubní. Jmelí je i věta vytržená z koruny Seifertova stromu: „..a kroužek na tvém prstě je zlatá stužka, jíž se váže jmelí křehkých ratolestí, abychom nepoztráceli své štěstí." Jmelí je pnutí v prsou. Sevřený hlas. Odlesk něhy.
16. 10. 2014
H*
HADONOŠ: Namaloval papírovou krabici a schoval do ní beránka. Namaloval hroznýše a skryl do něj slona. Namaloval i hvězdnou oblohu a zahalil do ní zlověstného hadonoše. Čtenáři o tom ale neřekl. Jedná se o jedinou tajenou postavu Malého prince.
Hadonoš je smutek. Je to smutek, který se spustil z nebeské klenby doprostřed pouště, aby lapil chlapce v žlutých šatech. Je to také stesk, který nechal hada smýkat se pískem až k odevzdané dětské duši. A poté ji uštknul.
Nemohu zatajit citát, který se objevil v jednom textu o slavném pilotovi, ačkoli s hadonošem souvisí jen velice volně. „Pokud bychom ztratili oči dětství, museli bychom připustit, že beránek spásl květinu a Exupéryho hvězda že zhasla. A vesmír by vychladl.“
HÁKNKROJC: Posměšek generálů po bitvě. Přemoudřelý český pepík stojí v záklonu, palce zapírá za úchyty napnutých kšand a shromážděným dětem, jež se ještě před chvílí hnaly za míčem, dává mentorské lekce dějepravy. „Jó, to bylo tenkrát, když na radnici visel háknkrojc. Ale nakonec sme je vocaď vypráskali.“ Etuda na motivy Škvoreckého Zbabělců mění slovo háknkrojc v symbol pětačtyřicátého roku; přepjatý hrdinský patos a orvané keře šeříků nahrazuje obrazem velkohubého vítěze, který se v nesprávnou dobu krčil a nyní se, ve stejně nesprávný čas, bije v prsa.
HODOKVAS: Ladovy obrázky a bujará veselice. Ve slově hodokvas dupou podrážky jako při řízné skočné, duní v něm údery mázů stavěných na desky stolů a barvu má rudou, rudou po krvi porážených vepřů, rudou po fáborech vlajících zasněženou vsí. Slovo hodokvas drží kulatý tvar zdobených chodských koláčů, na jejichž zlatých obrubách se ještě zvolna rozpouští cukrový poprašek, voní černými povidly a s koncovým „S“ zůstává zaklíněné mezi zuby jako zrnko máku, které jste zapomněli rozkousnout.
HLUBINA: Hlubina je krajina pod světem. Kdesi na skalisku skotačí chlapci, řinčí, jásají a slunce vrhá jiskry skrze vodní tříšť, pod hladinou však hlasy zmizí. Ztěžklé tělo klesá níž a níž až tam, kde temné kouty jezera polykají letní svit, chladivé závany vody jsou úhoři a plynou kolem ramen, měkké lůžko ztišuje, kolébá, klade prsty na víčka, láká k malátnému ulehnutí. Hlubina je tlumené hučení v uších a tichý klid v temné modři.
HRADČANA: Vyslovte to slovo a vypusťte z něj písmenko D, zbytečně překáží jazyku, zvolejte „Hračana!“ Slyšíte rozechvělou pýchu výletníka, šosáckou a milou zároveň? Hradčana chrastí jako svazek klíčů v ruce kanovníka, jsou zelenou svatovítskou kupolí, jež připomíná pospojované kuličky hrášku, jsou místem, kde se z Vikárky potácí opilý pan Brouček (a pak usne v sudu), jsou kresbou na Muchových známkách, jsou návštěvníkovou první štací a omámením při výhledu z nábřeží. Hradčana jsou také lidovou variací vltavského panoramatu, jeho romantizovaným mýtem, který coby vděčný výjev vyrytý do desky lakovaného dřevěného obrázku visí i v zapadlé hospůdce kdesi v pohraničí, jako by snad teprve zpřítomnění metropole pečetilo češství. Hradčana jsou skrývaným dojetím při vzpomínce na první návštěvu Prahy.
I*
IDEA: Něžné slovo idea má podobu ženské sochy, jež se zrodila z mužského dechu při zimní cestě městskými sady a svého tvůrce uchvátila natolik, že se vznesl nad koruny stromů. A teprve se zde nadechl.
INDICIE: Z oceánu jste vylovili podivnou měňavou rybu, rybu stařenu, která se mrská ve vašich rukách a zprvu hraje všemi barvami, širokou škálou možností, jež dává nápověda, ovšem vy ji držíte na vzduchu příliš dlouho, slunce pálí, ryba zmatní… a vy musíte pátrat dál.
IN FLAGRANTI: In flagranti se kroutí jako nazrzlé kudrliny, jako krajkové okraje dámských nohaviček, jako lem zváleného prostěradla. Nadzvedává se jako poklička na hrnci s vařenou vodou, jako dlaní tlumený smích, jako obočí nezvaného návštěvníka, jenž je vystaven nemístnému setkání. In flagranti, to je škádlivé synonymum košilatých anekdot o manželských nevěrách – a tušení italské domácnosti navrch.
INSPEKTORÁT: Zaříkávadlo z televizních kriminálek. Šerem dlouhé chodby táhne se jazyk linolea a barvu má hnědou, snad ho obarvila černá káva, jež se zde ze starých sklenic pije po litrech, snad ho obarvily cigarety, ještě než je stačili vykázat do kuřáckých zón u popelnic. Inspektorát šustí jako spěšně oblékané bundy, jako lejstra vytažená z plechových zdí kartoték, jako kulička čínského pera, které škrábe do papíru unavenou parafu, a svou nestoudnou délkou (jistě ji stanovily šimlem oštemplované regule) předčí i páteční poradu.
9. 10. 2014
F*
FEDERÁL: „Československo mi vždycky připomínalo kočku,“ pověděla mi. „Kočku?“ podivil jsem se. „Kočku,“ přisvědčila, vzala starý rodinný atlas (ten, ve kterém ještě růžovou barvou svítí Sovětský svaz, ten, ve kterém neexistuje sjednocené Německo), nalistovala federální mapu a natočila ji tak, abych zvířecí tvar složitě nehledal.
Měla pravdu. Šlo o kočku, která natahovala krk. Výběžek východoslovenských Polonin byl kočičím uchem, zvíře mrkalo Zemplínskou Šíravou, čumák mu obkresloval tok Velké Krčavy. Položenou přední packu tvořila slovensko-maďarská hranice Dunaje, rozježený hřbet začínal na Liptově a táhl se až na Chebsko.
Jeden český politik před časem prohlásil, že naše země zchudla, přišla o inspirativní pestrost kontaktu, protože se dnes nedívá na Michalovce, ale jenom do Břeclavi. Žena s atlasem ten výrok nikdy neslyšela, po krátké lekci zeměpisu ovšem sama zakryla Slovensko dlaní.
„Když jsme se rozdělili, té kočce uřízli hlavu.“
FIFLENA: Neupravená blondýna stojí v koupelně před zrcadlem a za jejími zády se rytmicky střídají modré a bílé dlaždice. Táž neupravená blondýna se češe, žehlí si vlasy, líčí se… v koupelně tráví celé odpoledne. Na sobě má seprané bílé tílko poseté fleky. Vždyť je taky jenom na doma.
FIN DE SIÈCLE: Je mlžný podvečer. Upravená pěšina vás vede pustým parkem, platany odkládají ryšavé paruky, pod podrážkami vašich bot vržou zrnka písku. Došli jste už daleko od rušných ulic, když uslyšíte klapavou a břinkavou melodii podobnou té z hrací skříňky.
Na prostranství uprostřed městského lesíka se otáčí starý kolotoč. Z amplionu hraje ve smyčce tlumená pouťová melodie, dřevění koně proklatí barevnou tyčí stoupají a klesají, točí se v kruhu, hlavy vzpínají k svítícím žárovkám v dřevěném baldachýnu a sedla mají prázdná.
Svezli byste se, navzdory svému věku a navzdory tomu, jak můžete působit nepatřičně, protože zde tentokrát není nikdo, kdo by vás pozoroval. Svezli byste se pro čiré pobavení. Kromě návštěvníků ovšem schází i obsluha… a navíc se nelze ubránit dojmu, že scenerie, jíž jste náhle svědky, v sobě nese cosi znepokojivého, cosi tísnivého. Co se stalo, že všichni odložili radost, dali vale bezstarostným hrátkám? Natahujete prsty po opuštěném koňském sedle, když se kolem vás mihne stín. Hudba zmlkne. Stmívá se. Kdesi mezi stromy zazní děsuplný, roztrhaný výkřik. Tak končí dlouhé století.
FRANCIE: Přezdívka záletné milenky. Voní exkluzivním parfémem, v ruce třímá sklenku perlivého vína. Navíc oplývá podmanivým šarmem stejně jako schopností elegantně vyklouznout ze skandálu, a uchránit tak propříště svou pověst. „Francie sladká hrdý Albion / a my jsme je milovali.“
G*
GRÁCIE: Grácie, zdárná tečka za balancem, je granátové jablko servírované na stříbrném podnose.
GRÓF: Slovo jako nafouknutí a rychlé zavření měchu, slovo s ryčným, panským písmenem R. Slovo jako zdobený pohár, jako těžký kožich a bažantí peří. Slovo gróf jako bezbřehá moc uherského panstva.
GUBERNÁTOR: Nohy ve špinavých botách na desce stolu, na podlaze kosti ohlodaného kuřete. Gubernátor je člověk, který neumí nakládat se získanou mocí. Je synonymem hamižnosti, velkopanské zpupnosti, lačné žravosti a nezájmu o právo. Gubernátor je hloupým, primitivním zlem s manýrami cara.
2. 10. 2014
E*
(STŘEDNÍ) EVROPA: Návštěva Čech, kterou podnikl v druhé půli třicátých let, zanechala v Albertu Camusovi chmurný a skličující dojem. Když potom o šest let později napsal svou českou hru Nedorozumění, nechal hlavní postavu zoufale a zhnuseně vykřiknout: „Už nemám sílu na tuhle Evropu!“ Marta, zhrzená provozovatelka zašlého penzionu, totiž touží po osobním rozmachu, slunci, moři, jasu, a místo toho musí den co den asistovat monotónnímu lidskému pinožení v šedé krajině u Vltavy; jejímu marnému volání se tak dá částečně rozumět. Osobně bych ovšem slova, jež Camus vetknul do Martiných úst, nikdy nepronesl. Důvěrně známému světu, který francouzský spisovatel jednou větou odmítl, naopak s úsměvem přitakávám. Ba co víc, věřím na něj.
Věřím na střední Evropu. Neumím přitom s železnou jistotou prohlásit, že skutečně existuje a že se nejedná o pouhý fantaskní koncept. Dějiny se mě o tom totiž opakovaně snaží přesvědčit, čímž neodkazuji jen k době, kdy chtěl německý živel zneužít svou dominanci k totální nadvládě a pro svou pýchu střední Evropu spálil. Na mysli mám zejména osudnou schůzku v Jaltě, během které tři státníci zuhelnatělou střední Evropu přehlédli – a rozřízli vedví. Z toho zásahu se nevzpamatovala, nesrostla dodnes, a pokud ji chcete spatřit, musíte ji hledat, zkusmo a váhavě. Vezměte proto do ruky školní atlas a tužku, nalistujte mapu starého kontinentu a začněte v ní kreslit. Povedu vaši ruku.
Bod po bodu spojujte město za městem do šedé elipsy. Kreslete vnitřní okruh sladké střední Evropy, lesklým hrotem navlékejte na svou nit Mnichov, Norimberk, Drážďany, Vratislav, Krakov, Budapešť, Vídeň a Pasov. Kreslete vnější okruh hořké střední Evropy, lesklým hrotem na cestě z Mnichova sbírejte Berlín, Varšavu, Lvov, Debrecín a Maribor. Už vidíte střední Evropu?
Na první pohled vám může připadat příliš všední a známá, příliš… obyčejná. Vždyť střední Evropa je místem, které čpí zelím, pivem, potem a které chutná jako vařené těsto. Zároveň je ale místem kultivovaným, rytmicky rozděleným do zelených ploch lesů a zlatých klínů polí; je prostorem, který si nehoví v nečekaných překvapeních, naopak světí rytmickou každodennost; je krajem, kde se lidé usmívají jen tehdy, mají-li k tomu skutečně důvod; je světem, kde flinkové, bonviváni a velkodušní héroové svádějí boj s kavalerií štemplů a paragrafů. Je krásné a pikantní omakávat tento kraj, protože se dotýkáte oblasti důvěrně známé, jen s odlišnými detaily. Základ se ovšem nemění.
Knížeti Metternichovi připsaly dějiny bonmot „Balkán začíná na Rennweg“. Pokud jej rakouský ministerský předseda skutečně pronesl, pak ve své povýšenecké pýše střední Evropu zatratil, opovrhl ji, zesměšnil ji – a zároveň ve čtyřech slovech definoval kouzlo, které v jeho čase měla. Střední Evropa byla národnostní koláží, tržištěm kontaktu, kolonádou dotyku protichůdných vlivů. A ačkoli zmiňovaný výrok zapadal prachem, v jistém ohledu zůstává dodnes platný; malý kousek světa na východ od vídeňských paláců směrem na Bratislavu – ona domnělá krajní výspa Balkánu – totiž i dnes zůstává epicentrem střední Evropy, jejím nesporným jádrem, kde na jedné straně klesá živel Alp, na druhé už roste masiv Karpat a mezi nimi se jako tepna pne modrý pás Dunaje.
Nadarmo se neříká, že víra ve střední Evropu jen zastírá stesk po dunajské monarchii. V ideálním případě by totiž střední Evropa vypadala jako oficír, který za dubovým stolem hltá segedínský guláš a zapíjí ho plzeňskou dvanáctkou. Dnes, v čase po jaltském řezu, je ovšem takový obraz pouhým sentimentálním kýčem. Střední Evropa sice stále zůstává mužem, který guláš zalévá pivem, nejedná se však o oficíra, ale o degradovaného, rozpolceného dezertéra, kterému v hospodě nechutná a který se nechává užírat váháním, zda vstoupit do cizích řad, nebo zda se vrátit ke svému vojsku.
Sladká a hořká střední Evropa, jež tak ráda spala v jasném světě direkcí, zůstává i po uplynulých dvou dekádách v mátohách. Nahrubo sešitá evropským vlascem je znovu vystavena situaci, o kterou nestojí a s níž se neumí vypořádat – běh světa ji nutí k dynamice, změnám, rozhodování. Zmatená a bezradná potácí se jako člověk vytržený z hlubokého spánku, pochybuje nad svým smyslem i nad tím, zda vůbec je. Pokud bývají pochybnosti označovány za hlavní sílu intelektuála, je střední Evropa nejintelektuálštějším krajem starého kontinentu. Je to svět věčně vyslovovaného „ale“.
Navzdory černým stínům v její mysli, navzdory tomu, že trýznivé a bolavé váhání hrozí dalším spáleništěm, navzdory mdlé chuti vařeného těsta, navzdory tomu mám chuť variovat Camuse – přepsat Martina slova a vyslovit je po svém.
Střední Evropa je moje identita. Nechci mít sílu na jinou Evropu.
25. 9. 2014
D*
DANSE MACABRE: V temném koutě cinká rolnička. Zlatý odlesk skáče po tmavé stěně a oživuje starý výjev v zemitých barvách Brueghelových obrazů. Za doprovodu pištce tančí se v kole, tančí papež i král, prelát i baron, tančí měšťan, kupec, kovář, rolník, žebrák... Řasenými řízami proplétá se smrt, každého z tanečníků doprovází kostlivec. Danse macabre, tanec smrti, je jedno z nejmagičtějších svědectví středověké Evropy, výpověď o tom, že se kontinent zbitý morem nevzdal tmě v hysterickém pláči poražence, ale v mámivé taneční oslavě, kde jsou si rovni nejen pán a kmán, ale i člověk a smrt. Rovnostářství a smířlivé veselí, jimiž taneční výjev promlouvá, zvěčňuje moudrost starého kontinentu. Slavit lze i konec, stačí ho přijmout.
DANZIG/GDAŇSK: Je to město obklopené bramborovými poli, která byste skryli pod tři navrstvené sukně. Je to město na břehu Baltu, s dlouhou pláží a kójemi veřejné plovárny. V tom městě stačí, aby zakřičelo dítě, a už praskají skla oken. Je zde i námořní muzeum, v němž žije na torzu lodní přídě vilná mořská panna, je zde i dřevěná tribuna, před kterou defiluje hnědý parádemarš, je zde i kupcovský dům se sklepem plným malinové šťávy, do kterého není radno nechávat otevřené dveře, v tom městě se nehraje nic jiného než skat, v tom městě se troubí na trumpetu a nedorostlí chlapci sedají madonám do klína, v tom městě žijí směšní obchodníčci, kteří umírají po spolknutí hitlerovského metálu, v tom městě žijí i nevěrné ženy, které se snaží přehlušit výčitky nekonečným žraním ryb. To město se jmenuje Gdaňsk. Jeho starý název rachhtá pruskou němčinou jako dřevěné paličky na vypnutém břiše plechového bubínku.
DEBAKL: Porážka, která budí skrytý posměch. Písmeno B jako tupá rána pěstí a L jako následné, a po výtce nepatřičné, mlasknutí rtů.
DERNIÉRA: Baňky divadelního lustru jsou sešpendlená vařená vajíčka, těžká opona má barvu bordó, před očima zlatavé mžitky, šmouhy klanících se herců, orosená čela v orchestřišti a zejména: hluché hlediště, hlediště sežrané řevem aplausu, hlediště jako povyk a tlukot v přeplněné voliéře. Derniéra je produktem Západu, je zjemnělou, a o to okázalejší oslavou konce.
DEVĚTSIL: Palička starorůžových květů, dřevěný kříž nad dveřmi, odložený hřeben, fialová noc, hnědé plátno, šedý svah. Slovo devětsil uteklo z Erbenovy balady.
DIVA: Diva má podobu vysokého dlouhého tónu, jenž vylétl z prsou sešněrovaných ve sváteční róbě a roztrhl střechu Rudolfina.
DLAŇ: Dlaň je měkký kalich, co voní po mýdlu, a na omak připomíná vnitřní stěny zvrásněné lastury, kterou jste ukradli štice na dně tůně.
DOUFAT: To slovo se vzdouvá jako balon nafukovaný horkým vzduchem. Vyslovit slovo doufat (ale i hoffen i hope) znamená šeptat tajeným dechem, vnitřním pnutím, rozechvělým nadechnutím. Vyslovit slovo doufat znamená svírat v prstech kroužek s mýdlovou šupinou, pokradmu pouštět po větru lesklé bubliny, sledovat jejich cestu a zavřít oči dřív, než prasknou.
DÝM: Dlouhé Y se zvedá mezi domy souhlásek, je časné zimní ráno a vy jste v zádech nechali měsíční krajinu dolů, teď po tvářích třete černý pudr sazí a díváte se kolem, vidíte stropní okna hal v rytmických špicích kardiogramu, rezavé bachory plynojemů, sloupanou kůži domů, vidíte líné rudé tele, které se loudá po kolejích a zvoní jako tramvaj, vidíte zdi polepené hlavami usměvavých obrů s tykadly, vidíte taky černé linky elektrického vedení, jen tu není nikdo, kdo by do nich zapsal industriální fugu, a z komínů na horizontu rostou k nebi modravé stvoly kouře.
18. 9. 2014
C*
CAUSERIE: Žánr lehké ruky, na který média zapomněla. Lehké slovo, jež na jazyku perlí francouzštinou. Lehké čtení, které má šarm. Jsou to Nepilova Dobrá a ještě lepší jitra. Jsou to Čapkovy cestopisy. A mně leží pod čelem jedna bláznivá metafora z úvodu Anglických listů: „Busy, koráby pouště, velbloudi nesoucí vás na hřbetě skrze cihelnou nekonečnost Londýna.“
CEJLON (ve smyslu čaje): Cejlon je synonymum zámořských plaveb. Skrývá se v něm vše – vodou ztěžklá lana, zhnědlá mapa Indického oceánu, modré vlny, perokresba fregaty, plechová dóza s výliskem slona. Při vyslovení cejlon šustí, jako byste ho mnuli v prstech. A když k nim poté přičichnete, voní, voní jemně a hořce, a vám do ucha šeptá verše Konstantin Biebl: „Hejno ryb na suchu zvedá svá křídla jako ptáci / letí za vodou a ve vlnách se ztrácí“. Vždyť kdo jiný by měl doručit cejlon k vašemu šálku nežli loď, jež dováží čaj a kávu.
CENZOR: Sedí sám u stolu z hnědé překližky, šedý oblek s kostěnými obroučky, šedé vlasy uhlazené k lebce. Říká se mu cenzor. Z názvu jeho profese zní stejně řezavý zvuk, jaký vydávají nože nůžek, když se jimi zakrajuje do novinového papíru. Cenzor se nudí. Z nevhodných článků, jež během týdne zakáže publikovat, vystřihuje při pátku sněhové vločky. A pak jimi vyzdobí panelový pokoj svých malých dětí – ačkoli kalendář hlásí červenec.
CIRKUS: Smutné slovo cirkus nese dva hudební vjemy – tklivou seriálovou melodii Karla Svobody a rozšafný Fučíkův Vjezd gladiátorů. První sladkobolně slzí. Druhý řinčí lví klecí.
Smutné slovocirkus dnes mnohem více než v době Eduarda Basse vypovídá o časech, které jsou nenávratně pryč. Závrať z cizokrajných divů, kterou jako pohled do hlubin vyvolávalo bílé šapitó, zmizela se zmenšujícím se světem lapeným do digitálních lan, přehlušila ji startující letadla a hučení aut, cirkusová světla definitivně zhasla s tvářemi ozářenými modravým jasem obrazovek.
Smutné slovo cirkus už nepatří do naší doby. Vnitřní pnutí vyvolané obrazem dálek a tajemstvím dočasných návštěvníků, jež obestírala postavy z maringotek, to vše vybledlo a sešlo, stan vztyčený mezi dráty elektrického vedení a v kulisách hlučných křižovatek ztratil svou důstojnost i vábivé kouzlo a už jen páchne, páchne mokrou slámou, zatuchlými ručníky a praženou kukuřicí, stal se z něj nemístný přežitek, zbyl z něj jen mokvající plakát na kartonové desce, kterou odlíčený klaun připnul ke krku lampy… a potom típnul cigaretu.
Nejkrásněji se s cirkusem rozloučil Jaroslav Seifert: „(…) clown Pom ten večer před cirkem / vypustil obecenstvu na uvítanou / veliký balon / DNES NAPOSLED.“ Loučím se stejně.
CITADELA: Jasné nebe, zlatá pláň, nachová skála a bílé stěny opuštěné pevnosti. Tak vypadá slovo citadela. Jako zapomenutý strážce pouště, jako zbroj pohlcená pískem. Jako kostra slavíka.
Č*
ČAJKA: Stále a znovu se nechávám okouzlit dvěma prostými větami z Čechova. „Я имел подлость убить сегодня эту чайку. Кладу у ваших ног. / Byl jsem dnes ničema a zabil jsem toho racka. Kladu ho k vašim nohám.“ Vyprahlý Treplev těmito slovy pronáší nejzoufalejší vyznání romantické lásky, jaké zná světová literatura. Je kruté, trýznivé, niterné a zalité slzami ruského sentimentu. A i když stejně prázdná Nina, Treplevova nedosažitelná láska, vezme mrtvého racka do rukou a i když se hluše a slepě zeptá „Co je s vámi?“, není stále slyšet nic jiného než dojetí a děs, jimiž tlučou ony dvě studené věty, tlučou jako křídla, jako srdce ztraceného člověka, který náhle zjišťuje, že správnou cestu už nenalezne.
ČARO: Teprve tehdy, kdy silnice klesne pod Beskydy a v dáli se zablyští Váh, dostává kouzlo kouzlo.
ČÍTANKA: Slovo čítanka má podobu děvčátka s copy, které oběma rukama drží slabikář, a chutná jako hrst rozinek, které totéž děvče potají vybralo z maminčiny vánočky.
ČLUNEK: Cítíte to zhoupnutí? Slyšíte ho? Hladivé L nese šimrání v břiše, loďka, která dosud klesala vlnou, náhle začne stoupat a voda má barvu oceli, jen ještě neprší.Člunek jako Poláčkova metafora z románu o motocyklistovi Michelupovi (zastupoval ohryzek). Člunek jako rákosí a dědův prut. Člunek jako loďky z rudé borové kůry vyřezávané rybičkou. Člunek jako Skácelova Modlitba za vodu.
11. 9. 2014
A*
ALICE: V originále zní Alenčino jméno dospěleji, taškařici v kraji divů přetváří v surreální podívanou s temnějšími obrazy, akcentuje úšklebek zhyzděné kočky, epizodu s Kloboučníkem mění v absurdní rozhovor pomatenců nad čajovou konvicí. Ve jméně Alice lze slyšet tikot králíkových hodin. Alenka je animace Disneyových studií, Alice je šedavý kvas Jana Švankmajera.
ANDERSEN: Autor, který stojí na počátku. Jeho jméno, synonymum teskné pohádky, se otevírá dlouhým Á jako zívnutí před usnutím, ale harmonicky neukolébává. Andersen je převozník. Na svých knihách odváží malé čtenáře z břehu, kde dobro vždy zvítězí nad zlem, do kraje pochyb. Zlo už potrestáno být nemusí a nablízku stojí smrt. Jméno Andersen zní jako sfouknutí svíčky, jako zasyčení poslední sirky, jako vydechnutý stesk. Pohádkář s propadlou tváří smutného chrta otevírá malému čtenáři dveře beletrie, zasvěcuje ho do prostoru za dětským světem – a autorům dává cennou radu: „O všem, čeho se dotknete, dovedete vyprávět povídku.“
ARMADA: Army zní plytce, chrastí jako plíšky známek na krcích vojáků. Armée je zlatý knoflík uniformy, který se třpytil nad Slavkovem a zapadl do ruského sněhu. Hřímá pouze Armada, slovo úsečně jako výstřely z lodních děl – jakkoli to s ní v lamanšském průlivu skončilo neslavně.
AURORA: Šedý kýl a svítání rudé jako krev.
B*
BĚLÁ: Nejsvětlejší slovo, které zná čeština. Je neposkvrněné, měkké, čisté, žensky krásné, chutná jako našlehané mléko, zní jako šum mizející pěny, voní jitrem a skládanými prostěradly. Snad za to může verš „v bělostné poušti prostěradla“, jenž se mihl jednou básní Jiřího Žáčka.
BERETTA: Reprezentant maskulinního šovinismu, James Bond, třímá v ruce zbraň ženského rodu – a slouží s ní ženě.
BORYSTHENÉS: Patřil mezi největší známé toky starověku, tak o něm psal Hérodotos. Od jeho pravého břehu se vypravili Slované na západ. Dnes se mu říká Dněpr a řve rozvodněnými dějinami. Kdesi v jeho zaplaveném povodí leží mentální hranice Evropy.
BREVIÁŘ: Zapomenuté slovo breviář má barvu vybledlé kytice slaměnek a tvar vzpomínky, která už dávno ztratila kontury.
BROKÁT: Svět látky je světem klamu a masky. Je i světem doteku a napětí způsobeného tím, co se skrývá. Ze všech látek zní právě brokát nejexkluzivněji – navzdory vzácnosti hedvábí. Lesklá plocha vzorovaná florálními ornamenty je opulence vystavená na odiv. Brokát je hlasitý výkřik dekoru.
BRUSEL (ve smyslu stylu): Pastelové barvy a oblé křivky československého nadechnutí, které přišlo po invazi hnědé, černé a rudé sorely. Bruselský nádech byl křehký jako bílá soška porcelánového roháče, světlý jako slunná letištní hala, a dodnes chutná po sladké bílé kávě podávané z Ježkova servisu.
BYZANC: Stín, jenž zbyl z Říma. Kříž, zlato, mozaika a zatuchlý pach šerého chrámu. Nevědomá chiméra východní říše v mysli dnešní Moskvy.
4. 9. 2014
Úvodní slova k představované sbírce
I.
Dnešní společnosti se často vytýká, že hromadí a požírá předměty, aniž by pro to měla ospravedlnění, a zvyšuje tak koloběh neustálé spotřeby. Ačkoli je tato výhrada v mnoha ohledech oprávněná, rád bych se zastal skupiny lidí, kteří nekupí zbytné statky výlučně pod vlivem módních vln. Rád bych se zastal sběratelů.
Je pravda, že i sběratele pohání obžerná touha vlastnit a navíc se pídí po objektech, jež postrádají praktickou hodnotu, jejichž jediným účelem je jejich samotná existence. Sběratel ovšem nehodlá držený majetek semlít hladovými čelistmi konzumu, nechce jej po prvním využití odložit do skladiště a nechat zapadat prachem. Jeho přístup je zcela opačný; děsí se opotřebení, použití, znehodnocení. Ukořistěný objekt pro něj představuje ceněný artefakt, který musí být viděn, ale zároveň ochraňován.
Sběratelství dle mého soudu představuje jediný projev hamižného a lačného vlastnictví, jenž si zaslouží naši shovívavost. Jeho hybnou silou je totiž snaha shromáždit krásu.
Tato zdlouhavá úvodní slova píšu proto, že se i já hlásím do sběratelských řad. I já kompletuji svou vlastní kolekci. Existuje mnoho příběhů o lidech, kteří po dosažení všech svých snah sbírku prodali. Kolekce byla celistvá, a oni tak přišli o požitek, jímž byl hon za chybějícími exempláři. Mám tu výhodu, že moje sbírka nikdy kompletní nebude. Je neucelitelná, a proto snad ani nepřijde okamžik, kdy vášeň poleví. Na rozdíl od svých kolegů navíc nemusím za novými přírůstky do ateliérů, antikvariátů ani do aukčních síní. Má sbírka nevyžaduje ani výstavní prostor, a nijak zásadně ji nepostihne ani změna vkusu. Obavy ze špatné investice proto házím za hlavu.
Aby bylo jasno: Sbírám věty. Věty a slova.
II.
Když od Martina Reinera přišla uprostřed léta nabídka, zda bych se v následujícím půlroce nepodílel na sycení jeho Zápisníku, zaváhal jsem. Ješitná část autorského ega prahla po exhibici, ta utlačovanější, skromná polovina namítala, že chybí téma. Můj život je většinou dost monotónní a chudý na taková setkání, ze kterých by se dal co týden křesat poutavý obsah. Karel Čapek navíc jednou na otázku, proč nepíše básně, odpověděl, že nechce psát o sobě – a já bych jen nerad psal „básně v próze“.
Nakonec ale převládlo ješitné ego (jak to u autorů bývá), v tomto případě ještě umocněné sběratelovou pýchou. Pod všudypřítomnou palbou anglikanismů jsem se rozhodl vyjít se svým výběrem na světlo a skrýt při tom sám sebe za oslavu krásy jazyka.
V následujících týdnech bych vám rád představil svou sbírku krásných vět a slov. Nabízím komentovanou prohlídku, ale nemějte strach z hesel výkladového slovníku. Ve skutečnosti se pokusím zprostředkovat svou impresi a vyzpívat souvztažné nápěvy. Doufám, že vám má kolekce bude chutnat – jako dětem čokolády z vánočního stromu.
Vítejte.