Poslední rok - ukázka
Prší. Zpěv ptáků, paprsky slunce.
Vysoko na balkóně
vyhlížím duhu.
Déšť padá na má nahá záda.
Neděle odpoledne. Ze zahrady stoupá vůně a křik dětí. Soused vytahuje hřebíky z trámu.
Přijdeš v letních šatech. Usedneš na kraj postele. Pošimráš mě na chodidle a já procitnu. Celé mé tělo bude naplněno čistou únavou z probuzení. Můžeš ji vypít.
Kdo ale umřel, ten nepřichází.
Čekám na přítele v opuštěném domě. Nepřijde-li, budu mu vyprávět svůj příběh. Dívám se z okna, roky plynou. Musím začít hned!
Vánek někdejšího léta. Má sluneční koupel, tvé polední plisované šaty. Tvůj výkřik, vlasy ve větru…
A pak noci slabě vonící černým tabákem těl. Dva nože vrásnící zdi našeho bytu. Ó divy metamorfóz, dnes jsou vrásčitá jen čela vyprchalé něhy!
Roky; noci a dny.
Vzpomínky ve vatě slov jako rozříznutý prst. Vata za noci bobtná, sákne krví. Napitá do posledního vlákna začíná tuhnout. Maso mé rány se spojilo s krvavým dílem vaty.
Připravilo by mě to spojenectví o rozum, musel by být ale sveřepější.
Usedni na lavečku tohoto prámu, pusť se se mnou na jezero. Veslování, pomalé a tiché kladení vesel na večerní hladinu. Poslední paprsek klouže nad bezednými hlubinami všeho, co jsme vyřkli a už nezískali zpět.
Kačeny v tmách. Prám je míjí tak tiše, že větévky jejich drobných snů se ani nepohnou. Měsíc se pomalu naklání přes brlení smrků, až se jeho stříbřitá tvář zavlní v jezeře. Zář zalévá naše krky, chladná dlaň spočine na ramenou.
Jsi růže, která leží na mých kolenou. Hledíš na mne okvětím, zatímco se má kolena propadají do sochy. Nehty přicházející půlnoci se bolestně zarývají do mého srdce. Ani v oněmění nedokážu být dost pokorný. Chladný van půlnočního větru běží lehce jako dýka přes obratle jezera. Zuby hvězd stiskly prám.
Putuji, a ty jsi má jizva na rtu. Den se již odrazil od něžného nártu. Požárník dobývá červánky v záclonách. Hoří tvé paže, žirafy ztepilé.
Usínám, a ty máš bělostné paty. Kráčíš oblohou a po střeše chaty. V bažinách střech zabředlý — jsem tvé Moře par.
Mare vaporum tvého Měsíce.
Je jedenáct a tvůj pokoj je prázdný. Noc se navíjí na větve stromů jako vlákno na prsty zasněného tkalce. Černý stín třešně se dotýká prahu. V louži se odráží mdlá záře. Skoč! — a budeš také vymrštěn zpět do vlastních tratolišť.
Na chodníku lampy, jejichž světlo stéká po kostrách popelnic; hloupých ve dne, za noci tajemných. Lampy, na jejichž ohnutých ramenou nesedají pekelné sovy, sic, ale holubi tam sedají a jsou baldachýnem nad dávným procesím. Minuty horké červnové noci. Otevřené okno. Hmyz proniká do zákrutů psacího stroje. Hubené blanokřídlé mušky usedají na lákavě bílý papír a jsou drceny otáčejícím se válcem. Ulice města stárnou přímo před očima. Ale lampy, stojící jednou nohou v hrobě, si zachovávají i v mučivých vedrech zvláštní svěžest relikvií.
Klíč v zámku rozpráví s tvými prsty. Sedím tu potmě, čas vůkol stojí. Sedím tu, nedýchám, a věřím, že nikdy neodemkneš, že nikdy neustaneš ve svém odemykání. Tvůj pohyb získá rozměr věčnosti. Já budu sedět za tímto stolem a ty budeš přicházet, budeš již na dosah, s rukou na klíči, ale ne zde. Strávím na této židli zbytek života, v tomto tichu — s vědomím, že přicházíš.
Na zahradě přezrávají meruňky. Ve vyprázdněném pokoji, kam už se nechodí, mezi holými stěnami, poletují sluncem ozářená smítka prachu. Na starém stole stojí nový psací stroj.
Na jihozápadní straně domu staccato naříkají slepice. Po plechové střeše kloužou holubi, jsou tři, čtyři, a tlukou se křídly po hlavách. Přezrálé meruňky se nehlučně oddělují od stromů a tupě dopadají do trávy. Jiné až na cestičku, kde to jen pleskne.
Dlouhé minuty stojím tiše na prahu dveří vedoucích do zahrady. Sleduji řídký, ale vytrvalý meruňkový déšť.
Jak sedí vedle sebe, jedna mladší, druhá starší
Jak teče soumrak jim po tvářích a po vlasech
Jak jedna tichá je a druhá náhle pohla se:
Vykládám vzpomínky své na stůl ve dvou arších
Jak přelít netopýr a za ním vlhká letní noc
A nocí celé česno, jež mocná blaha rodí
Sedíme proti sobě, padlou rosou měsíc brodí
A já — jak tichý jsem — k nim volám o pomoc
To šeré, oněmělé město. Pár věží mezi komíny, jež jako dalekonosná děla chrlí hvězdy na oblohu. Ulice vlhnoucí řídkým deštěm, listí tlející na smetených hromadách. Všichni odjeli a mramorové víko noci pomalu přetíná poslední pramínek šera, jímž vstupoval svět do mé podkrovní hrobky. Víko zaklapne, a já uchopím hrníček s horkou kávou, na jejíž hladině se ještě rozplývá cukerný pliskýř. Napiju se — kousek nade mnou plují němé mraky, nehmotné, ale do pevna vykované ledovým uragánem.
Sotva ulehnu, jdou po mně sny. Za záclonou se třpytí ptáci, slunce štěbetá, listí kráčí středem ulice, vozy spí v odpoledním žáru, a má bolestivě nedospaná noc chrastí také v tomto ranci.
Doruda opálená předloktí spočívají na matracích beze snahy vládnout, udávat směr, zvedat se v obraně. Sny je překračují jako dvě mírné řeky a slévají se v spící hlavě. Skrze lebeční stěny prosakuje voda počínajícího léta. Tichá vlažná voda nocí a zářivá bystřina dnů.
Po probuzení jsou sny bez tvaru, nevím, zda páchám pouhým slovem, nebo zlými skutky.
„Jaro?“ ptám se přes zavřené dveře.
Holubi nechávají vlát vlákna svých křídel po větru.
Pod nohama rána křupe ještě sníh…