Plachý milionář přichází - ukázka
HRDINA NA OBLOZE
K milionářské
profesi nevyhnutelně patří létání. Zpočátku létáte většinou kvůli
byznysu, později už prostě jen potřebujete nějak utratit prachy, a tak
zbůhdarma rajzujete po světě. Sám jsem přitom udělal docela zajímavou
zkušenost, o kterou bych se rád podělil. Jde o tohle: dokud jsem ještě
své milióny pracně vydělával (pracně v tom smyslu, že jsem ještě musel
vůbec něco dělat), býval jsem v těch chladných modravých výšinách
drobátko na nervy. Nepatřím k vyloženě hysterickým typům, jaké čas od
času ve vzduchu potkáte, ale je jisté, že několik letadel, jimiž jsem
cestoval, má v opěradlech vytlačené přesné odlitky mých dlaní a prstů.
Podívejte, kdyby tak zběsile nestartovali a tak prudce nepřistávali, byl
bych naprosto v pohodě, ale ti lidé si v rychlosti přímo libují. Jednou
jsem při startu letušku požádal, aby zpomalili, ona však odmítla můj
požadavek kapitánovi letadla tlumočit. Káča nafoukaná! Také pro mě
nebylo jednoduché zbýt se hluboce vkořeněné představy, že přesně to
letadlo, jímž se přepravuji, půjde nevyhnutelně k zemi. Dodnes si
vybavuji, jak jsem při prvních turbulencích nasazoval masku typu „neříkal
jsem to?“ a v duchu prosil za odpuštění všechny, kterým jsem něco
škaredého provedl. Na prvním místě mezi všemi Jolanu Nováčkovou, která
se mnou musela v tanečních třikrát absolvovat čaču. Zajímavé je, že ve
chvíli, kdy jsem začal lítat z čiré nudy, všechno se spravilo jako
mávnutím kouzelné hůlky. Když se se mnou nedávno propadl kousek před
Moskvou v silné bouři airbus ruského Aeroflotu o čtyřicet metrů (můj
poněkud vyděšený kolega milionář zarytě tvrdí, že to bylo nejmíň dvě
stě), smál jsem se na celé kolo a vesele jsem spolucestujícím upravoval
„blinkací“ sáčky pod bradami. Větu „to bude v pohodě“ jsem se za
posledních pár let naučil v osmi světových jazycích a obzvlášť
těžkým případům dokážu v angličtině a italštině poskytnout
i poslední pomazání. Stal se ze mě zkrátka Nebeský jezdec; znovu jsem se
o tom mohl přesvědčit při nedávném návratu ze San Franciska. Let byl
celkem klidný… když odečtu pád letušky, která zakopla o nohu jednoho
z cestujících. Průlet sto osmdesát centimetrů dlouhého, dobře
stavěného těla úzkou uličkou má hodně do sebe, ale stroj se přitom sotva
pozachvěl. Nicméně, když se chvíli poté objevily po obou stranách letadla
stíhačky s čínskými výsostnými znaky na křídlech, většina
pasažérů viditelně znervózněla. Já naopak vycítil, že přišla má
chvíle. Odepnul jsem rychle přezku bezpečnostního pásu, překročil
pochroumanou letušku a s úsměvem příštího vítěze vyrazil vpřed.
Klidně jsem otevřel dveře pilotní kabiny, mírně pokynul hlavou na pozdrav
(na dlouhý kecy nebyl čas) a řekl: „Mládenci, pomodlíme se.“ Hlavní
pilot jen pevněji sevřel knipl a pak jsme spustili trojhlasně: „Otče
náš, jenž jsi na nebesích…“ Probudilo mě teprve lehké drcnutí, když
stroj měkce dosedl na letišti Franze Josefa Strausse v Mnichově. Fakt si ten
Hypnogen nemůžu vynachválit! Protáhl jsem se, stříkl si do úst pořádnou
dávku Healthy Mouth, abych dal trochu pokouřit ústní mikroflóře, a začal
se pomalu těšit na další skvělý let.
MILIONÁŘ A HLÍDÁNÍ MALÝCH DĚTÍ
K malým dětem chovám velikou náklonnost; jistě i proto, že sám
žádné nemám. V kraji se o tom ví; desítkám svých potentnějších
přátel totiž dělám hodinového strýčka, což oni většinou nesou
s lehkým na tváři úsměvem, s hlubokým však v srdcích žalem. Bodejť
ne; když jsem s dětmi já, cítí se jako v ráji. Jejich rodiče se na
rozdíl ode mne neschovávají za květináč s fíkusem, aby odtud co chvíli
vyslali spršku střel na malého raubíře, neumějí si nacpat čtyři
lentilky do nosní dírky a o tom, že by doprovodili šamanský tanec svého
dítka mlácením vařečky do plechového bubínku, nemůže být ani řeči.
Když odvedu svůj hodinový díl, oznámím vespolek, že v nejlepším se má
přestat, malinko se ulíznu před zrcadlem v předsíni a chvátám na
večírek do Poslední leče, protože tady mě koneckonců mají taky rádi.
Rodičům zůstává na krku pěkně rozjetý mazlíček, který ještě dlouho
po mém odchodu považuje jakékoli normální chování za nepřátelský akt.
Můj úprk přitom bývá stejně rychlý jako neochvějný; vím, že od
jistého okamžiku váží každá další minuta cent a že strávit
s jakýmkoli dítětem půl dne v kuse je čistá tortura. Jen jednou
v životě jsem udělal výjimku: z výhradně zištných důvodů jsem se
uvolil hlídat šestiletého andílka jménem Leonka. Její velice pohledná
maminka mi ve dveřích sdělila, že holčička je „úplně v pohodě“ a
odjela hledat harmonii a řád lásky na seminář Berndta Hellingera. Nadechl
jsem se… a pro začátek rozhodl, že si budeme kopat balónem. Leonku to
kupodivu docela bavilo, bohužel jen do chvíle, než jsem ji poprvé trefil
míčem do hlavy. Druhý zásah sportovní odpoledne ukončil. Když se mi
podařilo utišit řev té malé nestvůry, museli jsme se přesunout
z předsíně do pokojíčku. Leonka dětským instinktem vycítila, že si
teď nebudu moc vyskakovat, a oznámila mi, že budeme hrát už jen holčičí
hry. Příštích čtyřicet minut jsme tudíž ukládali k spánku mluvící
pannu. Leonka vyprávěla pohádky, panna kňourala… Pak jsem se pokusil
ukrýt na toaletě, ale za dvě minuty už Leonka bouchala na dveře. Beze mě
to prostě nebylo ono. Škoda, že jsem byl odkázán do role diváka a kdykoli
jsem se pokusil uplatnit některý ze svých talentů, začala Leonka ječet,
jako když ji na nože bere. Jediné, co se ode mě očekávalo, byly okázalé
projevy nadšení nad každou další pitomostí, kterou si ten spratek
vymyslel. A tak jsem vztekle jásal nad „princeznovými“ šatičkami,
ačkoli v nich vypadala jako hastroš, tleskal jejím potrhlým tanečkům a
pak jsem naschvál identifikoval celkem zdařilý obrázek maminky jako žirafu.
Nakonec došlo na vaření v plastové kuchyňce. Jestliže předchozí hry
trpěly – mírně řečeno – nedostatkem fantazie, v roli kuchařky
nebyla Leonce žádná oběť dost malá. Specialitu zvanou „polívečka“
kuchtila skoro hodinu a já ji pak musel ochutnat. Pro vaši přesnější
představu popíši, jak „polívečka“ vzniká: Vezmete tři misky vody,
jednu rozlijete na koberec. Přidáte dvě hrsti mouky, dva šulánky
plastelíny a velké množství smažených brambůrků najemno drcených knihou
Matěj a lítající slon. Vše řádně prohňácáte a pak si pohlídáte, aby
při jídle nikdo nefixloval. Plyšový medvídek papal, až se mu dělaly boule
za ušima, a já nesměl zůstat pozadu. Třikrát jsem musel polknout a ukázat
prázdnou pusu… Když se Leončina maminka vrátila domů, byl jsem zelený
jako týden stará mrtvola a co nejrychleji jsem se odporoučel domů, protože
zvracím nejraději na vlastní toaletě. „Bylo to boží!“ stihl jsem
ještě houknout ve dveřích. „Leonka byla totiž úplně v pohodě.“ Svou
zaslouženou odměnu jsem si toho večera už bohužel nevybral.
NA KOPANÉ
Naše
rodinná knihovna poklady neoplývala, ale nechyběl v ní poměrně vzácný
svazek Blatného básní pro děti nazvaný stejně jako tohle okýnko: Na
kopané. Jistou roli v tom asi hrál fakt, že můj pradědeček Cyril, stejně
jako básník Ivan Blatný, hořel kdysi pro židenický SK, klub, který
dokázal mezi dvěma válkami důkladně zatápět i oběma pražským „S“
a byl svým způsobem zakladatelem velké fotbalové tradice našeho města.
Měl jsem tu útlou knížečku s obrázky Kamila Lhotáka rád a jelikož jsem
začal číst prakticky ve stejné době, kdy jsem co divák poprvé vstoupil do
zbrojováckého ochozu, měl jsem navíc jedinečnou možnost srovnávat jarně
veselý svět Blatného fotbalové lyriky s poněkud temnějšími tóny raně
normalizačního fandění. Ten rozdíl, který byl, jak asi tušíte,
markantní, měl možná co do činění s frustrací, kterou importovali do
našeho světa nedlouho předtím ruské tanky, ale možná odrážel pouze
fakt, že Zbrojovka tou dobou zpravidla bojovala o záchranu v lize, kdežto
Židenice sahávaly po metách nejvyšších. A tak ve chvíli, kdy Ivan
Blatný upozorňuje, že slunce svítí, jeho záře / padá právě na
brankáře… , stodvacetikilový pořízek sedící o dvě řady pode mnou
zpravidla s krůpějemi pěny v koutcích ječel: „Kams dal voči, ty
pí…?!“ Případně doporučoval: „Di se voběsit, zmr…!“ A zatímco
Blatného fotbalový interiér zabydlovali halfbeci, motovidla a mičudy,
vartovala na schůdcích fotbalových stadiónů počátkem sedmdesátých let
především kelímková piva. Musím říct, že mě ty četné a řekněme
poněkud neučesané vzkazy adresované nejčastěji sudímu, ani příliš
nelekaly, ale ani zvlášť nepřitahovaly. Byl jsem ostatně tak trochu dítě
ulice a fotbal, většinou se staršíma klukama, jsem hrával na Demlově a na
Trávníkách od svých pěti let. A pochopil jsem rychle, že tenhle sport
není pro slečínky. Skutečný problém tak nastal teprve ve chvíli, kdy mě
na kopanou jednoho slunného odpoledne doprovodila moje maminka. A chci o ní
říct hned teď dvě věci, které jí každopádně spíše lichotí. Snažila
se mi ze všech sil nahradit chybějícího otce a pokud jde o vulgarismy,
pýřila se už při slově „bordel“. Když slyšela „prdel“, většinou
omdlela. Toho dne to probíhalo na severní tribuně stejně jako v jiné dny.
Zbrojovka zoufale bojovala o remízu s favorizovanou Trnavou, ale čtyři
minuty před koncem si v evidentním ofsajdu sklepnul trnavský Dušan Kabát
míč rukou a vzápětí nezadržitelně vstřelil vítězný gól. Následovalo
něco, co by zkušený fotbalový fanoušek nejspíš nazval „spravedlivým
rozhořčením“, při čemž ovšem mé nebohé matce vystřelily oči
z důlků jako dva golfové míčky a její až do té chvíle vysoce
elegantní drdol se pohroužil do hlubokého smutku. Tři další dny moje
drahá máť nepromluvila jediné slovo… a jak tak bezduše bloumala naším
bytem, zdálo se mi, že hledá něco, co doma rozhodně nemáme. Když se
nakonec z komatu probrala, posadila si svého kloučka na koleno a zeptala se,
jestli chce opravdu na ten fotbal chodit. Klouček samozřejmě uznal, že to,
co Zbrojovka předvádí, je bída s nouzí, ale hned také odvážně
prohlásil, že to bude brzy lepší. A máma, nejlepší na světě!, už se
dál neptala. Jen ve dnech, kdy jsem odcházel hnát naše hochy za titulem a
jaksi mimoděk si přitom rozšiřoval lexikální znalosti, sedávala
v kuchyni a modlila se za mou dětskou duši verši Ivana Blatného: Co je to
za divoký křik? / To volá střední záložník: / „Tohle já všecko
dovedu!“ / A tlačí útok dopředu.
PŘÍBĚH S PTÁKEM
Při své první návštěvě po návratu z Ameriky jsem si u Vieweghů
všiml, že děti povyrostly, žena zkrásněla… a do rodiny přibyla andulka.
A při pohledu na tu protivně vřeštící věc jsem si vybavil, jak jsem sám
kdysi ve věku předškolního dítěte přišel zcela náhodou k andulákovi
jménem Ferda. Stalo se to tak: Jednou zkraje léta odněkud přiletěl a usadil
se v prázdném krmítku na našem balkóně. Maminka nebyla sice velký
ornitolog, ale andulku hned rozeznala jako ptáka, který do městské krajiny
nepatří, a bystře vydedukovala, že nejspíš uletěl nějakému chovateli.
A jelikož vždycky myslela spíše na druhé než na sebe, začala neprodleně
jednat. Nejprve vlákala anduláka s pomocí starého piškotu do kuchyně, pak
snesla z půdy klec, do níž se pták bez dlouhých rozpaků nastěhoval, a
nakonec odešla do předsíně telefonovat. Když se za deset minut vrátila,
hrál jí na tváři spokojený úsměv. Já, tuším pětiletý, stál
s otevřenou pusou před klecí a pozoroval fascinovaně to dosud neznámé
zvíře, které poskakovalo freneticky z bidýlka na bidýlko. Vzhledem
k tomu, že většina mých her s mladším bratrem končila pláčem (jeho) a
následným trestem (mým), začal jsem ihned uvažovat, že bych anduláka
adoptoval jako mnohem zajímavějšího parťáka… Jenže ouvej! Když jsem po
mámě chtěl, aby mi mého ptáčka podala a umožnila mi tak přikročit
k bližšímu ohledání, pravila, že to nejde, protože ptáček patří
někomu jinému a že ten někdo si ho přijde odpoledne vyzvednout. Nevypadalo
to vůbec dobře, a tak jsem bez dalších odkladů přešel od proseb
k invazivnějším metodám, abych mámu přesvědčil, že si ptáčka opravdu
musím pochovat. Stejně je to zvláštní; samotný pláč na ni nikdy moc
neplatil, ale když se vhodně zkombinoval s válením po zemi, sliněním,
kopáním nožkama a lapáním po dechu, dala si zpravidla říct. Poté, co mě
uklidnila, otevřela dvířka klece a pták, mírně poděšený mým
předchozím výstupem, frnknul z klece a usadil se na opěradle kuchyňské
židle. Vyrazil jsem mu vstříc s hlasitým nadšením. V tu chvíli se
ovšem definitivně polekaný andulák rozhodl, že naši kuchyň opustí a to
přesně stejným způsobem, jakým do ní přibyl. Bohužel… okno už bylo
zavřené. Po nárazu do okenní tabulky padl prudce k zemi, kde setrval bez
hnutí, s krůpějí krve u zobáčku. Maminka hrůzou jen nasucho polkla. Pak
za mé zvědavé asistence anduláka zvedla a položila na dno klece. Jako bez
ducha se otočila a pohlédla na hodiny. Do příchodu majitele chyběla hodina
a půl. Poškozený pták ležel na dně klece a nehýbal se. Maminka usilovně
přemýšlela, zda a jak dokáže tuto překvapivou skutečnost vysvětlit… a
já si odešel hrát s něčím zajímavějším. Z mého pohledu dosti
utilitárně založeného dítěte byl pták vyřízený v každém ohledu. Ne
tak pro mou matku, která úpěnlivě hleděla na barevnou hromádku peří,
jako by doufala, že se jí podaří ptáka oživit pouhou sugescí. Doufala
v zázrak… a ten se nakonec dostavil! Andulák se proti všem předpokladům
do hodiny zbrechal… a když mu maminka ještě utřela prolitou krev, vypadal
jako nový. Poněkud překvapivou, i když zcela pravdivou pointou té historky
je, že sotva domnělý majitel vstoupil do kuchyně, ihned identifikoval
andulku jako… cizí. Maminka se ho chvíli snažila ukecat, ale majitel jiné
andulky si říct nedal, a protože maminka po přestálém šoku nehodlala
pátrat dál, pták u nás už zůstal. Nebylo to ostatně nadlouho. Jenže to
už je zase docela jiná story, kde hlavní roli hraje naše plynová trouba
Mora. Některé experimenty mého dětství nedopadly vyloženě na
jedničku…