Tání chůze - ukázka
…
(KOSMODROM)
Dovolte mi představit se: Jmenuji se Reiner.
Světem se procházím v parukách snů.
Dovolte mi představit se: — Čistič, Bůh
pracující pod povrchem vašich kalných vod.
Skrze mne teď dohlédnou dne i zraku
prostí. Jenom se rozkročím — uvidíte vchod,
uvidíte, že je v nebi malá zlatá brána,
pod kterou si nadběhnete do náruče rána…
Jsem i lžíce zaražená v černé kaši noci.
Kdo nabere si, tomu ústa shoří.
Však z popela mlčení odlétá pernatý
kočár přímo do vesmíru… Ach, jako tchoři
se tam prosmrdíte, jako hnis puchýřem
atmosféry se vyvalíte do stříbřitého chladu.
Jasně: všichni si potrpíme na parádu.
Poslední poznámka před cestou: Klér.
Na ty pány širočinu. Jsou to svině!
Už žádný další špacíry po hladině…
(Což po povrchu jít nesvede i dítě?)
Kéž v mléce drah koketně se nezardíte!
Kéž ambra prchavá zavoní v podpaží tmy!
Já šerem prozřel jsem a dvěma prsty očí
roztáčím pro dnešek ruletu noci. Bůh jsme my!
Ruleta se točí…
…
(TAJE EROTIKY)
Má mrtvá babička byla kdysi mladá,
nad jejím hrobem kvetou mečíky, jež sil jsem.
Tobě, jemuž v údivu, šup!, padá brada,
povím o lásce vnukovské víc.
Má mrtvá babička nikdy nic neuměla,
ale líbilo se jí, jak s mečem zachází Jean Marais:
ta jeho gayovská brada smělá,
výpadů celá voliéra, plášť…
Opravdu podivná záliba v květinách;
Jean Marais píšící Mon chéri milenci…
kolikrát do babky temného klína plách’
klouček výtek plný, jen si tak poshovět.
Kolikrát na její tlustá stehna složil hlavu,
hrome, kdo rébus ten vyloží?
Jakou si zaslouží v životě slávu
ten, kdo se vyřídil insitní souloží?
…
(BEZ NÁZVU)
for Mariah Carey
Když jsem někdy sám, hledím na tvé bříško, Mariah.
Na tvé pěkné bříško v příjemně teplém tónu
bukletu a poslouchám tvůj nadzvukový hlas.
Mariah! Supersonic!
Poslouchám tě, když jsem sám, a když tě poslouchám,
s tebou jsem, Mariah. Tehdy přeji si:
Ó věci prosté, vejdětež branami mých smyslů
a setrvejte inside me ku větší slávě Boží, Gloria!
Když s tebou jsem, Mariah, vše, co jest tvé,
daleko přesahuje svůj prapůvodní vzrůst.
Tvé bříško je medem hájů, tvůj hlas
je macula lutea, již vyronilo ranní slunce.
Patříme si, Mariah, tys mé svatojánské máslo
utlučené ve vemeni starých černých krav.
Roztírám tě po hrubém zrně své samoty.
Koušu tě, Mariah, tam, kde to máš ráda!
…
(NOČNÍ BÁSEŇ)
V zrcadle se odráží kus protější stěny,
mrtvá dívka z aktu nesvede být tichá.
Bývám tolik sám, až kvetou ve mně steny,
pomalu otevrou mne do kalicha.
Slast pučí, chlípí se něžný plátek břicha…
Výstava houstne, matní rám obrazu,
nad hřbety knih mih’ karabáč se světa.
Jsem hloupý holub, který neodlétá,
na římse času zobu města kosé útvary.
Čtvrti lásky z lat, rozvaliny chmýří,
jsem hloupý holub, který míří
k cíli poslepu. Vede mne pud starý
nejméně tisíce, spíše však milióny let:
na vlastním zániku mlčky se podílet.
Zatímco vyžínáš chodníček k rakvím,
já sotva brvou hnu, ale i tak vím,
že černou pohromu nezničím ničím,
že mrtvý anděl nám nikdy nerozsvítí.
Navzdory skepsi té ve spárách klíčím…
Navzdory vědomí oddávám se žití.
…
(SKRYJE)
Vrásčitost krajiny, řeka do údolí,
pády vodní, červenec.
Země je teplá, záplava vlnou polí,
z vlasů trávy klec.
Tiché stoly v našich hlavách,
zastavený míček v šeru,
planeta vlídná, viněta pravá,
jedoucí vozy podvečerů.
…
(NA OKENNÍM RÁMU)
Na okenním rámu ještě dodoutnává prach,
chladný proud omývá staré pavlače;
tvůj poslední záchvěv, poslední stah —
a na zdi proti posteli stín sedícího Apače.
Nahý mladý Apač zpívá, nebo pláče,
další ráno v Římě na via Chiapucci.
Nedovřeným oknem vstoupí lysé ptáče:
spi, na malou lásku stačí malý sup.
…
(CHŮZE POŠMOURNÝM ODPOLEDNEM)
Z Bítova do hradu, větrem vypuzován z obce,
nejsem res catholica a mříti budu sám.
Oslí tma v bodláčí suicidně hýká,
kopýtkem hlasů jsem do krajiny dusán.
Šerosvit hloubne v hlavě mé i v srdci,
jdou šelesty, jdou po travách hřbitovních.
Lidé se, ach tolikrát, v měkké hrůze budí,
přesto dál i ve dne, přesto spí to v nich.
Den jako tento, kdy vidíte mě mířit
ze svého posedu do kopce podél lesa.
Den jako tento, třeba už naposled…
Však za ohybem noci zas cesta ke dni klesá.
Tak vracím se zpátky, posté jak
jediný netopýr na trase vinným sklepem.
A říkám si: „Dnes to tu ještě doklepem;
zítra se proměním v hvězdu nad tvým domem.“
…
(VZDECHY NAD BRNEM)
Pořádně usazen, šlápl jsem na plyn a
země se rozběhla v botách Čé Čaplina.
Oko se zasmálo, den přivinul k líci,
mravenec úsvitu polkl noc jak mšici.
Stíny bruslící na ulici zůstaly za mnou…
A potom říjen, brzdná dráha léta,
rozševelil stromy, jimiž huba světa
okrouhle svírá cecíky, ó, dlažby…
A až bych ržál, až dopouštěl se vytí,
kolik ze mě vysaje každý závan něhy!
Vítr už se sklání, vítr šumem sytí
břicha radnic, vrátnic, břicha kol u cesty.
Já jsem synem Brna, píšu incesty!
Však dosti! Teď pojďme scelovati!
Vzpomínky už řadí se vážně jako svatí
v průčelí Tomáška: nad hlavou nevěsty
a rozeklané přízně
závojíček tkají z mnoha, mnoha ach.
Za chvíli vezou už na márách
mých hebce mrákotných, ach!, třiatřicet let.
Berou to hopem a mají to hned.
A já jsem rád, že jedu s čistou hlavou.
Můj vztah k Brnu totiž není
lepší nežli — bio-ero-genní.
Žiju v tom a miluju to.
Cpu se v menzách, vedu první útok,
hulákám i tam, kde zlato mlčeti.
A potom vrnivý jsem, samo něžné klubko početí,
jsem ten, kdo ráno tiše tluče ti
na průlinčivé okénko parku, i ten,
kdo ti při bolesti ze rtů uniká jak sten.
Jsem scelovač a zároveň i nit.
Sceluji, ale mou krví je též scelováno.
A ty se můžeš rozkročit a mě obvinit:
že celé město vypadá jak příšera,
že na tu hrůzu musíš koukat každé ráno.
A že nádraží není pořád doděláno…
A taky jo! Neb dělník stavby není nic.
Kéž oko básníka svých vkročí do vinic,
kde bývá otrokem i panovačným carem!
Ivánku Blatný, dušičko má hravá —
polír se sluní, majolenka vstává —
od koho tebe dostali jsme darem?
Ty postavil’s tu víc než všichni architekti…
a že jich Brno mělo svého času!
Tvůj zrak byl soumrakem a byl i jasu
jitřního kardinálem. Ačkoli zbytek ti
poct dluží nejeden básnický prevít,
já půjdu za tebou, nehodlám slevit,
jsem zcela srozuměn s novým údělem.
Zas blikám, troubím, jedu scelovat…
Vypadlou notu nahradím svým tělem
a budu zvědav, jak žesť ji bude hrát…
(NOVOROČNÍ)
naposledy Jitce
Ledva sis usrkl z prvního dne roku,
už běžíš nazpátek; brána je zavřená.
Zmateně bušíš a slza ve tvém oku
stojí též na vratkém rozhraní světů.
Svět, který padl, a svět, který se zrodil.
Slza je pilina jemně sfouklá z ponku.
Ohňostroj: obloha rozepjala sponku,
tváří střech mihly se obarvené vlasy.
A já právě do tmy tiše vyprovodil
tu, která mrtva je už celou řadu let.
Vlastní rukou krájím oblý, rudý svět,
dužina šramotí, zuby zatrnuly.
„Mám na její zkáze nebetyčný podíl:
na botách schne mi stále čerstvé bláto minut.
V jednotkách pohybu beznadějně svinut,
kéž se už roztříštím o katr nuly!“
Přitom se dopředu nijak zvlášť nehrnu;
vím přece, že se tak vzdaluji od ní.
Umírám pomalu, pěkně den po dni,
ale zatímco ona žije v předešlých minutách,
mě Nový rok zas hadovitě vtáh’
do svého bledého chřtánu. Jako by
zrovna na mně, sakra, tolik záleželo!
Stojím u okna, brečím, chladím si čelo
a myslím přitom nejen na ni.
Myslím na mrtvé, které jsem měl rád.
Nový rok hlasitě ukájí svůj hlad,
jsem sunut jícnem, jsem v sani,
časem pozřen, jsem novodobý Jonáš.
Oni jsou zkrátka tam, a já tady!
Nový rok, to se ví, neumře hlady.
(Však jednou, Bestie, však jednou skonáš!)
…
(JAK SE DĚLÁ BÁSEŇ)
Ještě počkej, houkl dolů mrak…
a v hrstích nesl déšť jak jemně mletý mák.
V té básni, kterou psal jsem někdy před lety,
dívky byly nudlemi; bledé, ach, konaly výlety…
A měly zmoknout snad, snad v čase oběda,
což už se nedozvím, neb tenkrát, nevěda
jak dál, jsem báseň nedopsal.
— A hle: byvšími hrdiny dnes zaplněn je sál.
Setkání nudle s mákem na operačním stole;
představivost zvedá se supící jak golem.
Uzda má se trhá, praskají pláty železné,
hned v almaře se skrej’, ven nelez, ne,
skryt ostaň, dokud pták neustrne v letu,
hle, už spatřil z výše svou vyvolenou větu:
Setkání nudle s mákem na operačním stole
nemělo by po letech asi tolik bolet.
…
(HŘBITOV V MARCIANĚ)
Jak rozlišit ty dvě: chvíli cennou, chvíli bezcennou?
Tancují v reji plošně obsáhlém…
Hodiny zírám na gekona, čekaje,
kdy se nohy lezce hnou,
je vedro… a kdesi v hloubi pod sálem
leží řady těch, již strnule civí před sebe.
Společně hledáme nevěstu bez věna.
Průvan proudí dutinami lebek, nebe
rudkou maluje své tahy; sen-noha dřevěná.
Gekon se asi pohne, až mě odsud vyženou;
já nedočkám tu chvíli kýženou
a mizernou mi bude útěchou,
že věděl jsem už za života:
Chvíle jako taková je neúprosná kóta,
o niž se dá bojovat jen bez pohybu, v tkvění.
Jen totální nečinností umořit lze čas.
Proč ledva zrozeno embryo hloupé pění,
nožičkou ťukajíc na mrtvého v nás?
…
(TÁNÍ CHŮZE)
Zastavil ses vprostřed mostku, nakročenu
výdrž proti vychýlení zrcadlové věže,
proti tání chůze, jíž hebkou soumračnou plenu
slunce podkládá někdy po páté hodině.
Blanku blankytu prošívá karmínová nit,
užasle strnuly mživě těkající davy.
Nejsoucí, vyvázané, chtěly by chvíli tu obránit,
žel obrysy jich krystalické neudrží zbraň.
Ještě se nezatmívá, dávno už se nední,
rozvrat plení Chronův měšec, už prost je pohybů,
jež ve svých stříbrorudých tocích nesly vše.
Dnes nevalí se: mezi ni voda, led ni.
Mezi je tání. Kroky jen tak v lahodivých stružkách…
Mezi je uvykání. Přikaž si, buď ubohá služka
svých impresí, zdáli hřímajících fónů.
Ukloň se k pasu svého čerstvějšího klonu!
On dá se do pohybu, zatímco ty,
hebký popel nesený pryč ve vlasech vlasatice,
budeš souřadně vkreslen do nicoty.
— Však, bratře, věz, lze ztratit více, mnohem více
ve zlatých vlasech vlasatice.
…
(UŽ NÁS TO PŘEŠLO)
Rozevlátý silon léta
splétáme do copů.
Ráno je v tramvaji
nejvíc slyšet děti.
V červené aleji
šlape čas na brzdu.
Kdo otevře dlaň,
vzlétne jako fénix.