Decimy / Poslední rok (2.verze) - ukázka
DECIMY (poezie z let 1992 – 1995)
PĚVEC
Hosty své večerní odvádí do ticha,
vězte však: není to nikterak snadné.
ticho je v moři, úplně na dně,
kde prosím musí se nedýchat —
a při tom pěvec náš poněkud zvadne.
Daleko raději hrouží se do břicha,
vychutná ticho, jež rychle se zadýchá,
ticho, jež křičí i za dne.
Nástroje tasí pak velice ladné…
(K ústům rád přikládá u hradeb Jericha.)
ROŽNĚ
Obléknu kabát, vyjdu z bytu,
venku je chladno, ale jde to.
Potkávám bryčku, v níž odjíždí léto.
Míjí mě tramvaj, a já v duše skrytu
doufám, že to někde spletou,
nějaká výhybka, nějaký Vyšší Kdos,
někdo, kdo můj los
drží pevně v ruce.
Někde to spletou a já nebudu nucen
otáčet tělo své kolem nových os.
ŽIVOT JE
K. B.
Je noc. A do tmy zpívá Mark Hollis,
že, baby, life is what you make it…
kdežto pošťák Bezruč razil za časů: prs měj kryt
krunýřem ocelovým. A naše polis
tě, Kamilko, žádá o totéž: „Měj kryt
svůj prs, ne-li krunýřem, tedy přinejmenším
bílou prvosenkou, aby si žádnej nevšim’,
jakých vnad tenata kladeš svému sýčku.“
Ten tu ve tmě čichá k voňavému tričku,
sám… tedy bez těla, jež jistě… ale ne vším!
HON
Petře Michaličkové
Je mi smutno po té Angličance,
seděla vedle mne na pohřbu mého dědy.
Řečištěm vánoc mé oči jak dva ledy,
to náhlé ticho vprostřed tance,
když s dalším mrtvým se vedem „na jehnědy“…
Semínka slunečnice plovou na mé dlani,
do toho přijde psaní z Albionu —
a jako kane k zemi mé semeno i s krví
mladičké nebožky, tak snášejí se hebké brvy
v průběhu dlouhého, zimního honu.
TY
J. L.
Budou mne zváti — lolitky, zaječice —
ku zření dětského smilstva a plachosti.
Budou mi činiti po těle zadosti
zbrklými rety. Budou, klečíce,
rýti do mé lávky zubama bolestný akrostich.
Dříve však nežli jej v lávce mé zůstaví,
dříve než propadnou zezadu katovi,
prach na ochoze roztočí se do spirály —
a bludný mikrocyt zas přivede tě z dáli:
Pro tebe hořím ich, rudý zlata vích!
TVÁ PERSPEKTIVA
Ivanu Blatnému
Ach štíhlá vázo holuba, žalostná svým
sisyfovským stáním na římsách a v okapech!
Tak jako já máš ten pech,
že na záda ti padá kalný déšť vteřin a dým
z městských krematorií.
Ale až po létech
slzy pozůstalých Brno omyjí,
až už mně nepůjdou ženy po pyji,
protože budu v zemi celý trouchniv,
až myšlenky mé budou oděny v sukno niv,
pak z tebe — to si piš! — se ještě rádi napijí.
NOČNÍ HOVORY
Dopil jsem vavřince, polkl sliny sladké.
Měsíc plul pomalu ve tvém vlhkém žlábku.
Spatřil jsem v tobě hvězdu jako v jabku.
Byla jsi rozpitvaná. Četl se Handke.
Ráno jsem v posteli našel čísi lebku.
To u nás ve vsi zastřelili koně.
Noc, miliony hvězd, stromy se třásly vonět
a to byl čas, kdy Potěrbjanské Selo
propouštělo do nebes. (Tenkrát se ještě smělo
zakopávat pod jabloně.)
…
Myslím zas na kořínky
obalené váčky slepené hlíny —
v hlubokém hrobě pod tvými mini.
Pluji tvou dělohou se svými mřínky,
abych hned uviděl všechny své syny.
Jenomže ty jsi na mě zlá,
někam jsi zalezla
a mě opět jala lítost…
Ale teď už vážně dost:
Syna nemám. Mám starýho kozla.
ČAJ O PÁTÉ
Vidím tvá červená ústa rozesmátá,
leží v nich pepř a máta.
Přicházím k tobě krokem pomalým,
plovu jak pára a dým;
já jsem tvůj čaj, a ty jsi má pátá.
Pohleď, chrást světa
vyrůstá tu. Neboť je pět a
všechno trochu oněmělo.
Soumraku laurem zdobí moje čelo
bzučící vestálka ghetta.
HROMÁDKA V LEBCE MÉ…
Jiřině Kristové
Měkkých letních rezonancí voda tiše plyne,
nechám ji téci — a jdu zavolat Ině.
Hovoříme spolu třiatřicet stříbrných minut,
potom zas létací koberec svinu
a pomalým krokem odcházím do kuchyně.
Otočím kohoutkem, rozhostí se ticho
nad celou galaxií pánví, kastrolů a uch.
Průhledných ráčků vyhynulý druh
sune se pozadu míchou
zteplalého vzduchu.
(Hromádka v lebce mé plná zlatých much.)
…
Přijel jsem ráno, a jsem tu na zapřenou.
Neví to Kamila, Petra ani Ina.
Skelným knůtkem deště sobota vzlíná —
čili jest prší, mraky se ženou,
relátko v mozku mém nečekaně spíná.
Není to básnění, je jen síla zvyku,
slovní terapie (místo pohlavního styku).
Na útlou hromádku hrnu černá smítka:
že o mně nyní ví jediná Jitka
(plující nebem zpět k Atlantiku).
NOCTURNO
Ticho žebrá v noci. A ta natažená ruka,
ty prsty na mé mošně vzbouzejí pocit,
že tu sám Genius Loci
stoupá ke mně po schodech, že zaťuká
a vtiskne mi kostlivý polibek vroucí.
Dívky, své převleky, ukryji ve skříni.
Za okny Halloween, rozžíhám pod dýní,
za mě se Brno nebudeš stydět!
Jsem tvůj první syn, tvůj stý děd —
držím tě v zubech jak velikou němkyni.
…
Zavoněl koks, na stránkách Šlaráfie
bájná, ale nad námi doly plné uhlí.
Skřípění lopaty ze špinavého dvora, truhlík
s azalkou, s trochou býlí. Bije
kovové srdce do tkaniny zvonu.
Rafije ztuhly.
Sedm hodin, a pěkně přituhuje.
Venku koulovačka, a o tu hru je
zájem: chlapci se trefují do mezičasů —
dívky si je zaplétají do vlasů,
piští — želízko smrti se kuje.
POSLEDNÍ ROK (poezie z let 1991 – 1992)
Prší. Zpěv ptáků, paprsky slunce.
Vysoko na balkóně
vyhlížím duhu.
Déšť padá na má nahá záda.
Neděle odpoledne. Ze zahrady stoupá vůně a křik dětí. Soused vytahuje hřebíky z trámu.
Přijdeš v letních šatech. Usedneš na kraj postele. Pošimráš mě na chodidle a já procitnu. Celé mé tělo bude naplněno čistou únavou z probuzení. Můžeš ji vypít.
Kdo ale umřel, ten nepřichází.
Čekám na přítele v opuštěném domě. Nepřijde-li, budu mu vyprávět svůj příběh. Dívám se z okna, roky plynou. Musím začít hned!
Vánek někdejšího léta. Má sluneční koupel, tvé polední plisované šaty. Tvůj výkřik, vlasy ve větru…
A pak noci slabě vonící černým tabákem těl. Dva nože vrásnící zdi našeho bytu. Ó divy metamorfóz, dnes jsou vrásčitá jen čela vyprchalé něhy!
Roky; noci a dny.
Vzpomínky ve vatě slov jako rozříznutý prst. Vata za noci bobtná, sákne krví. Napitá do posledního vlákna začíná tuhnout. Maso mé rány se spojilo s krvavým dílem vaty.
Usedni na lavečku tohoto prámu, pusť se se mnou na jezero. Veslování, pomalé a tiché kladení vesel na večerní hladinu. Poslední paprsek klouže nad bezednými hlubinami všeho, co jsme vyřkli a už nezískali zpět.
Kačeny v tmách. Prám je míjí tak tiše, že větévky jejich drobných snů se ani nepohnou. Měsíc se pomalu naklání přes brlení smrků, až se jeho stříbřitá tvář zavlní v jezeře. Zář zalévá naše krky, chladná dlaň spočine na ramenou.
Jsi růže, která leží na mých kolenou. Hledíš na mne okvětím, zatímco se má kolena propadají do sochy. Nehty přicházející půlnoci se bolestně zarývají do mého srdce. Ani v oněmění nedokážu být dost pokorný. Chladný van půlnočního větru běží lehce jako dýka přes obratle jezera. Zuby hvězd stiskly prám.
Putuji, a ty jsi má jizva na rtu. Den se již odrazil od něžného nártu. Požárník dobývá červánky v záclonách. Hoří tvé paže, žirafy ztepilé.
Usínám, a ty máš bělostné paty. Kráčíš oblohou a po střeše chaty. V bažinách střech zabředlý — jsem tvé Moře par.
Mare vaporum tvého Měsíce.
Je jedenáct a tvůj pokoj je prázdný. Noc se navíjí na větve stromů jako vlákno na prsty zasněného tkalce. Černý stín třešně se dotýká prahu. V louži se odráží mdlá záře. Skoč! — a budeš také vymrštěn zpět do vlastních tratolišť.
Na chodníku lampy, jejichž světlo stéká po kostrách popelnic; hloupých ve dne, za noci tajemných. Lampy, na jejichž ohnutých ramenou nesedají pekelné sovy, sic, ale holubi tam sedají a jsou baldachýnem nad dávným procesím. Minuty horké červnové noci. Otevřené okno. Hmyz proniká do zákrutů psacího stroje. Hubené blanokřídlé mušky usedají na lákavě bílý papír a jsou drceny otáčejícím se válcem. Ulice města stárnou přímo před očima. Ale lampy, stojící jednou nohou v hrobě, si zachovávají i v mučivých vedrech zvláštní svěžest relikvií.
Klíč v zámku rozpráví s tvými prsty. Sedím tu potmě, čas vůkol stojí. Sedím tu, nedýchám, a věřím, že nikdy ne-odemkneš, že nikdy neustaneš ve svém odemykání. Tvůj pohyb získá rozměr věčnosti. Já budu sedět za tímto stolem a ty budeš přicházet, budeš již na dosah, s rukou na klíči, ale ne zde. Strávím na této židli zbytek života, v tomto tichu — s vědomím, že přicházíš.
Na zahradě přezrávají meruňky. Ve vyprázdněném pokoji, kam už se nechodí, mezi holými stěnami, poletují sluncem ozářená smítka prachu. Na starém stole stojí nový psací stroj.
Na jihozápadní straně domu staccato naříkají slepice. Po plechové střeše kloužou holubi, jsou tři, čtyři, a tlukou se křídly po hlavách. Přezrálé meruňky se nehlučně oddělují od stromů a tupě dopadají do trávy. Jiné až na cestičku, kde to jen pleskne.
Dlouhé minuty stojím tiše na prahu dveří vedoucích do zahrady. Sleduji řídký, ale vytrvalý meruňkový déšť.
Jak sedí vedle sebe, jedna mladší, druhá starší
Jak teče soumrak jim po tvářích a po vlasech
Jak jedna tichá je a druhá náhle pohla se:
Vykládám vzpomínky své na stůl ve dvou arších
Jak přelít netopýr a za ním vlhká letní noc
A nocí celé česno, jež mocná blaha rodí
Sedíme proti sobě, padlou rosou měsíc brodí
A já — jak tichý jsem — k nim volám o pomoc
Brno je šeré, oněmělé město. Pár věží mezi komíny, jež jako dalekonosná děla chrlí hvězdy na oblohu. Ulice vlhnoucí řídkým deštěm, listí tlející na smetených hromadách. Všichni odjeli a mramorové víko noci pomalu přetíná poslední pramínek šera, jímž vstupoval svět do mé podkrovní hrobky. Víko zaklapne, a já uchopím hrníček s horkou kávou, na jejíž hladině se ještě rozplývá cukerný pliskýř. Napiju se — kousek nade mnou plují němé mraky, nehmotné, ale do pevna vykované ledovým uragánem.
Sotva ulehnu, jdou po mně sny. Za záclonou se třpytí ptáci, slunce štěbetá, listí kráčí středem ulice, vozy spí v odpoledním žáru, a má bolestivě nedospaná noc se nalézá v ranci mizejícího chodce.
Doruda opálená předloktí spočívají na matracích beze snahy vládnout, udávat směr, zvedat se v obraně. Sny je překračují jako dvě mírné řeky a slévají se v spící hlavě. Skrze lebeční stěny prosakuje voda počínajícího léta. Tichá vlažná voda nocí a zářivá bystřina dnů.
Po probuzení jsou sny bez tvaru, nevím, zda páchám pouhým slovem, nebo zlými skutky.
„Jaro?“ ptám se přes zavřené dveře.
Holubi nechávají vlát vlákna svých křídel po větru.
Pod nohama rána křupe ještě sníh…