Lucka, Maceška a já - ukázka
A NEZAPOMEŇ, COS CHTĚL ŘÍCT
Nezapomeň, cos chtěl říct… Znáte tu větu. Teď se ti sice nemůžeme věnovat, ale později si to určitě rádi poslechneme. Můj pocit v kostce. Zmocnil se mě po cestě autobusem z Blanska a vydržel mi skoro tři měsíce. Přesněji: sedmdesát šest dní. Chtěl jsem k tomu něco říct. A potřeboval jsem to říct teď, ne až později! Chtěl jsem říct asi toto: Je středa, třicátého října. Téměř na den přesně třináct měsíců, co jsem se seznámil s Martou. Před dvěma dny tu hubenou blonďatou holku odvezli do blázince. Diagnóza: manická úzkost, nebo tak něco. Strach z lidí, z prostoru, ze všeho. Ani doktor nedokázal říct, co se jí přesně přihodilo. Mohlo by jít taky o schizofrenní ataku, rodinná anamnéza vzhledem k jejímu otci není právě příznivá. Tato Marta má dceru Lucii. Milou a hezkou holčičku, které bylo v červenci pět let. Holčička má jemné světlé vlásky, v tuhle chvíli stažené gumičkou do ledabylého culíku, a protože autobus není zdaleka plný, sedí sama vedle mě na sedadle. Mlčky. Je půl čtvrté odpoledne, třicátého října, jedeme z Blanska do Brna. Mezi nohama mám dvě tašky; v jedné je jídlo, v druhé Lucčino oblečení a hračky. V mé kapse leží klíč od bytu, který sice celkem důvěrně znám, který ale patří někomu jinému; je to Martin byt, ne můj. Ten byt… abychom odněkud začali… bude tedy první stránkou absolutně nezbadatelné budoucnosti. Mé budoucnosti. Do Brna dorazíme za… podívám se na hodinky a musím ruku natočit proti kalnému světlu, které dosud přichází oknem zvenčí… dvacet minut. Do Martina bytu dojdeme za dalších deset minut. Co potom? A co o hodinu později? Co v noci? Počkat, až Lucka usne, a otočit se co nejrychleji u sebe doma, vzít si pár potřebných věcí. Co zítra? Ve čtyři musím vstát jako každý jiný den a jít do práce. Co s Luckou? Ne, tohle není způsob, jak si dodat klidu. Předkloním se; ten bezděčný pohyb za mě udělal rezignovaný vnitřní člověk. Ten vnější spatří Lucčinu rozvázanou tkaničku. Skloním se, abych ji zavázal, ale pak se kvůli sedadlu před námi nemůžu k botě dostat, jak bych potřeboval. Chystám se Lucce říct, aby se posunula, ale v tu chvíli mi dojde, že se chovám jako cvok. „Lucko?“ Beze slova se ke mně otočí. A jen se dívá. Nebrečí, neusmívá se. Bdí. Třeba chce k celé situaci taky něco říct… Zvrátím se na svou sedačku a otočím se k oknu.
…
KREV
Je 12. ledna 1990. Jsem zalezlý ve spížce, odkud občas vykouknu, abych na kuchyňský stůl položil sklenici s domácí marmeládou. Většina výrobních dat, napsaných propiskou na nalepeném kousku papíru, odkazuje k rokům dávno minulým. Všechno to půjde do popelnice, říkám si, když se z ložnice ozve Lucčin křik. Otočím se a smetu ze stolu zavařovačku s rybízem; ještě než dopadne, jsem v předsíni. Pootevřenými dveřmi vrazím do ložnice a tam už se přede mnou rozestírá obraz zkázy jako od Picassa. Lucie, která se neohrabaně sbírá zpátky na nohy, pokácená lampička na nočním stolku… a krev. Hodně krve. Vzduch rozrývá divoký pláč, který jí bere dech a mně schopnost rozumně uvažovat. Popadnu holčičku pod křídlo, běžím s ní do koupelny. Po cestě, na těch několika metrech mezi ložnicí a koupelnou kope Lucka nohama zoufale do vzduchu; je bolestí bez sebe. Pouštím studenou vodu… ta zpomalí krvácení. Ve spáncích cinkají kladiva. Postavím ji do vany takovou, jaká právě je: oblečenou, zakrvácenou, přetékající vzlyky ji omývám. Snažím se ledovou vodou smýt její krev, sopel a sliny. Kdykoli se přitom má ruka přiblíží k poraněnému obličeji, zvedne Lucka svůj jekot o celou oktávu a křečovitě sevřenýma ručkama se mě snaží odehnat. Prosím ji, aby se nechala očistit… a už vidím ránu. Otok rozchlipuje rozseknutý ret do šířky, je vidět bledá tkáň, do níž můj pohled zapadne jako do vzdálené mlhoviny. Pomyšlení, že bude poznamenaná na celý život, mi podlomí kolena… Rychle taxíka! Ne, ne… raději zavolám sestře. Ve skříni hledám kalhoty, v nichž zůstal papírek s jejím telefonním číslem… „Lucko!“ křičím na dítě z kuchyně, „Lucko, slyšíš mě?! Jdu k sousedovi zavolat jedné paní. Odveze nás do nemocnice, ano?! Jen tady chviličku počkej. Slyšíš mě?!“ Lucka unaveně řve. Vyrážím, ale ještě na chodbě slyším, že se snaží vylézt z vany. Přechází přitom v hysterický falzet; nechce být sama.
Než Jana dorazí, venku se setmí a já stihnu uklidit, co v kuchyni nadělala padlá zavařenina. Snažím se jednat věcně. Líčím sestře, jak Lucka skákala na posteli a… asi špatně došlápla a odrazila se nějak šejdrem, mimo postel. Obličejem přitom padla na roh nočního stolku. Lucka zatím, bledá až zelená, stojí v kabátku na dlaždičkách v předsíni. Nehýbe se, nemluví. Háčky na kabáty trčí ze sektorové stěny a odrážejí nepříjemné světlo z lustru. V ostražité, napjaté tváři dítěte je snadno čitelná otázka: Co bude teď? S úsměvem a trochu skleněnýma očima se na ni podívám, klesnu na jedno koleno a zkontroluju, zda jsou všechny knoflíky ve správných dírkách. Nejsou, pochopitelně. „Tak jdeme,“ řekne netrpělivě má sestra, které to bohatě stačilo, aby zhodnotila situaci. „Teď už bude všecko dobrý, Lucinko,“ říkám a otevírám dveře. Jana mateřsky, taky s úsměvem, ale pevně pokyne Lucce, nabídne jí ruku a ona se té ruky beze slova chytne a následuje paní, kterou vidí poprvé v životě, pokorně jako ovečka.
NEMOCNICE
Rozhlížíme se, hledáme dveře, ke kterým nás nasměrovali z vrátnice. Linoleum, po kterém kráčíme, je rozpraskané a zdá se být plné fleků nebo děr. Všechno tu působí zlověstně. Lucčiny malé měkké ruce; zleva ji drží má sestra, zprava já. Pětileté dítě v šerých chodbách, jimiž je dva cizí lidé vedou do neznáma… Konečně najdeme, co jsme hledali. Jsme vyzváni a vstoupíme do ordinace, slova se ujme Jana. Ihned nastává problém: co jsme zač a kde má dítě rodiče? Zeptám se popuzeně, jak to v tuhle chvíli souvisí s rozraženým rtem. Jana udělá krátké rychlé gesto, aby mě zarazila, ale ve stejnou chvíli doktor přesune svou pozornost na malou pacientku. Malý, tlustý, s huňatým knírem a krátkými špalíky místo prstů, jen krátce zakroutí hlavou, přitáhne si – zatím ještě mlčící, ačkoli už spíše hrůzou oněmělé – dítě k sobě a bez pokusu o úsměv řekne: „Jak se jmenuješ?“ „Lucka,“ pípne Lucka. „Takže, Lucko,“ řekne doktor a bez dalšího varování zaboří dva tlusté prsty pod rozražený horní ret. Ozve se zděšené vykviknutí a hned poté se do místnosti vyvalí usedavý pláč. V doktorově pevném zkušeném sevření sebou děvčátko škube jako střelená srna. Udělám krok dopředu a doktor – je jasné, že na to čekal – zvedne ve stejný moment hlavu. Hlasem, který nepřipouští námitek, řekne: „Počkejte si venku!“ Sestra, ne moje, ale doktorova, už v tu chvíli stojí u dveří a vlídným úsměvem nás vykáže na chodbu zalitou olejovitě kalným světlem.
Chci být statečný. Slíbil jsem si, že budu. Taky kvůli ségře, vedle jejíž klidné dospělosti se i teď, v pětadvaceti, cítím jako puberťák. Jako dítě, jímž nechci být, obzvlášť když moje dítě řve vedle v ordinaci jako tur. Jenže nedokážu poslouchat, jak z proudu Lucčina horoucího pláče vyskakují na hladinu sotva artikulované, bolestí rozostřené prosby… a necítit přitom, jak mé vnitřní hradby tiše praskají. „Prosíím, prosííím, pane doktore, nechte mě býýt!“ kvílí Lucka úpěnlivě. „Prosíím, prosííím váás…“ snaží se doktora obměkčit. Prosba, ta nejlepší zbraň, jakou ji až dosud Marta do života vyzbrojila, zoufale neúčinkuje.
A moje sestra, před níž si se svým nyní už nezadržitelným pláčem připadám jako naprostý idiot, moje sestra mě obejme kolem ramen a docela nepatrně si mě přivine blíž.