Decimy - ukázka
PĚVEC
Hosty své večerní odvádí do ticha,
vězte však: není to nikterak snadné.
ticho je v moři, úplně na dně,
kde prosím musí se nedýchat —
a při tom pěvec náš poněkud zvadne.
Daleko raději hrouží se do břicha,
vychutná ticho, jež rychle se zadýchá,
ticho, jež křičí i za dne.
Nástroje tasí pak velice ladné…
(K ústům rád přikládá u hradeb Jericha.)
ROŽNĚ
Obléknu kabát, vyjdu z bytu,
venku je chladno, ale jde to.
Potkávám bryčku, v níž odjíždí léto.
Míjí mě tramvaj, a já v duše skrytu
doufám, že to někde spletou,
nějaká výhybka, nějaký Vyšší Kdos,
někdo, kdo můj los
drží pevně v ruce.
Někde to spletou a já nebudu nucen
otáčet tělo své kolem nových os.
ŽIVOT JE
K. B.
Je noc. A do tmy zpívá Mark Hollis,
že, baby, life is what you make it…
kdežto pošťák Bezruč razil za časů: prs měj kryt
krunýřem ocelovým. A naše polis
tě, Kamilko, žádá o totéž: „Měj kryt
svůj prs, ne-li krunýřem, tedy přinejmenším
bílou prvosenkou, aby si žádnej nevšim’,
jakých vnad tenata kladeš svému sýčku.“
Ten tu ve tmě čichá k voňavému tričku,
sám… tedy bez těla, jež jistě… ale ne vším!
HON
Petře Michaličkové
Je mi smutno po té Angličance,
seděla vedle mne na pohřbu mého dědy.
Řečištěm vánoc mé oči jak dva ledy,
to náhlé ticho vprostřed tance,
když s dalším mrtvým se vedem „na jehnědy“…
Semínka slunečnice plovou na mé dlani,
do toho přijde psaní z Albionu —
a jako kane k zemi mé semeno i s krví
mladičké nebožky, tak snášejí se hebké brvy
v průběhu dlouhého, zimního honu.
TY
J. L.
Budou mne zváti — lolitky, zaječice —
ku zření dětského smilstva a plachosti.
Budou mi činiti po těle zadosti
zbrklými rety. Budou, klečíce,
rýti do mé lávky zubama bolestný akrostich.
Dříve však nežli jej v lávce mé zůstaví,
dříve než propadnou zezadu katovi,
prach na ochoze roztočí se do spirály —
a bludný mikrocyt zas přivede tě z dáli:
Pro tebe hořím ich, rudý zlata vích!
TVÁ PERSPEKTIVA
Ivanu Blatnému
Ach štíhlá vázo holuba, žalostná svým
sisyfovským stáním na římsách a v okapech!
Tak jako já máš ten pech,
že na záda ti padá kalný déšť vteřin a dým
z městských krematorií.
Ale až po létech
slzy pozůstalých Brno omyjí,
až už mně nepůjdou ženy po pyji,
protože budu v zemi celý trouchniv,
až myšlenky mé budou oděny v sukno niv,
pak z tebe — to si piš! — se ještě rádi napijí.
NOČNÍ HOVORY
Dopil jsem vavřince, polkl sliny sladké.
Měsíc plul pomalu ve tvém vlhkém žlábku.
Spatřil jsem v tobě hvězdu jako v jabku.
Byla jsi rozpitvaná. Četl se Handke.
Ráno jsem v posteli našel čísi lebku.
To u nás ve vsi zastřelili koně.
Noc, miliony hvězd, stromy se třásly vonět
a to byl čas, kdy Potěrbjanské Selo
propouštělo do nebes. (Tenkrát se ještě smělo
zakopávat pod jabloně.)
…
Myslím zas na kořínky
obalené váčky slepené hlíny —
v hlubokém hrobě pod tvými mini.
Pluji tvou dělohou se svými mřínky,
abych hned uviděl všechny své syny.
Jenomže ty jsi na mě zlá,
někam jsi zalezla
a mě opět jala lítost…
Ale teď už vážně dost:
Syna nemám. Mám starýho kozla.
ČAJ O PÁTÉ
Vidím tvá červená ústa rozesmátá,
leží v nich pepř a máta.
Přicházím k tobě krokem pomalým,
plovu jak pára a dým;
já jsem tvůj čaj, a ty jsi má pátá.
Pohleď, chrást světa
vyrůstá tu. Neboť je pět a
všechno trochu oněmělo.
Soumraku laurem zdobí moje čelo
bzučící vestálka ghetta.
HROMÁDKA V LEBCE MÉ…
Jiřině Kristové
Měkkých letních rezonancí voda tiše plyne,
nechám ji téci — a jdu zavolat Ině.
Hovoříme spolu třiatřicet stříbrných minut,
potom zas létací koberec svinu
a pomalým krokem odcházím do kuchyně.
Otočím kohoutkem, rozhostí se ticho
nad celou galaxií pánví, kastrolů a uch.
Průhledných ráčků vyhynulý druh
sune se pozadu míchou
zteplalého vzduchu.
(Hromádka v lebce mé plná zlatých much.)
…
Přijel jsem ráno, a jsem tu na zapřenou.
Neví to Kamila, Petra ani Ina.
Skelným knůtkem deště sobota vzlíná —
čili jest prší, mraky se ženou,
relátko v mozku mém nečekaně spíná.
Není to básnění, je jen síla zvyku,
slovní terapie (místo pohlavního styku).
Na útlou hromádku hrnu černá smítka:
že o mně nyní ví jediná Jitka
(plující nebem zpět k Atlantiku).
NOCTURNO
Ticho žebrá v noci. A ta natažená ruka,
ty prsty na mé mošně vzbouzejí pocit,
že tu sám Genius Loci
stoupá ke mně po schodech, že zaťuká
a vtiskne mi kostlivý polibek vroucí.
Dívky, své převleky, ukryji ve skříni.
Za okny Halloween, rozžíhám pod dýní,
za mě se Brno nebudeš stydět!
Jsem tvůj první syn, tvůj stý děd —
držím tě v zubech jak velikou němkyni.
…
Zavoněl koks, na stránkách Šlaráfie
bájná, ale nad námi doly plné uhlí.
Skřípění lopaty ze špinavého dvora, truhlík
s azalkou, s trochou býlí. Bije
kovové srdce do tkaniny zvonu.
Rafije ztuhly.
Sedm hodin, a pěkně přituhuje.
Venku koulovačka, a o tu hru je
zájem: chlapci se trefují do mezičasů —
dívky si je zaplétají do vlasů,
piští — želízko smrti se kuje.