HOME

Staré a jiné časy - ukázka


OSUD CATHERINE DENEUVE

Jan viděl Catherine Deneuve a líbila se mu.
Vzal si Pavlu Hroncovou, měl s ní dvě děti, jel
příliš rychle autem a rozbil se o strom.

Pavla Hroncová znovu se vdala.
Věk a starosti jí ubíraly na kráse a propast
mezi ní a Catherine Deneuve se zvětšila,
ovšem Jan, který to mohl posoudit nejlépe,
už byl tou dobou na věčnosti a Vojtěch Patrik,
Pavlin druhý muž, Catherine Deneuve nikdy neviděl,
nebo si alespoň neuvědomoval, že by ji znal.


MODRÁ MAMINKA

Nebohý hochu… Poznal jste?

Ano, je to maminka.
Ale už je mrtvá a modrá.
Ta už nám polívku nepřinese.

Tak jděte, jděte domů,
ubohý hochu!

Prosím, nechejte mne tu, pane.
Počkám na noc s maminkou,
budu před domem.
Však já to ráno řeknu u Fialů
a pak tátovi.


JAK SE DĚLÁ BÁSEŇ II

Hejno strak zamíří do sítě soumraku,
rafije zlatá zvolna chýlí se.
Anima točí se, podobna hadráku,
na kterém ulpěl čtyřlístek.

Hrst klišé v zástěře: večerní setba,
chtěli nám okrást Nezvala.

Sotva ho vytáhli za flígr před bar,
slečinka, která prý přespala
nedávno v klenuté náruči Mistra,
měla se do kapes, Manona bystrá…
Bylo to děvče jakpatří fair i chic,
málo však nalezlo: jediný veršík.

Na břehu Svratky kvete prý rozrazil.

Den ztrácí obrysy; pták letí, aby pil
doušky svých linií z pramene šera.


TVÁ PERSPEKTIVA
(K poctě Ivana B.)

Ve světlíku na římse uvězněný holub.
Duše, uvězněná v něm,
se naklání, komíhá;
takových světlíků jsou v Brně tisíce.

Z hlubiny mluví něco k peří vázy,
světlíky jsou velmi poetické srázy.

Díváš se, vidíš jen obrysy,
jež s tebou hrají hru
Na kdysi.


PŘÍŠTIPKÁŘ

Příštipkář byl prostý muž.

Neměl daleko ke cvrčkům,
k cikádám, ke kobylce luční,
ani k roháči, klikorohu
nebo žluně.

Často sedal před domem.

Cvrček přines’ píseň,
přines’ kalafunu,
od roháče přijal ocelové kleště.
A ze žluny udělal kladivo:
Ťuky, ťuk a bác!

Při práci vypadal tak spokojeně,
že mu k naprostému štěstí
chyběly toho dne
už jen krovky.


KLASIKA

Slečna Iva na záchodě čte si Šejkspíra,
což její máma nesnáší.
Táta, ten si ji pro to jen dobírá…
a Tybalt, celý od krve, hnije v rubáši.

Už není svět, jen muka, předpeklí,
z kuchyně doléhá mámin věčný křik…
Milenci mihotným šepotem dopekli
na rožni úsvitu sametovou při.

„Ať si mne zatknou, ať mě popraví!“
zasévá Montek žal do panny.
A ona hněvá se: „Kdo, kruci, opraví
ten odpad, věčně ucpaný?!“

Vzápětí zvonu hra předčí i skřivany,
v zahradě utichne milostná tiráda.
Lámání větví… a stín slečny Ivany
ztěžka se položí milencům na záda.

K čemu se schyluje na straně dvacet?
Tu úzkost slova nevypoví!
Iva se nehodlá do Nuslí vracet,
v zahradě veronské hrdličky loví.

Tesáky, nehty, vztek na matku,
za dveřmi vzrušené, vyděšené hlasy…
Je to tak krásné mít trvalou památku
na všechny staré a jiné časy!


ODPOVĚĎ

Ptali jsme se toho pána,
co rozeznal v barovém šansonu
hlas popelavého skřivana.

V neděli ráno se modlil
kleče v pražské tramvaji.

Všecko, co potřebuji,
řekl nám na refýži, ke mně
přichází v pravý čas.

Brzdící tramvaj;
skřípavé přitakání Nebes.


ÍÍÍááá

Niklas nosil na ramenou
zplesnivělý, purpurový plášť.
Na hlavě čapí hnízdo.

V neděli po mši stával
s rákosem v ruce
u portálového sloupu.

Jeho holá, vychrtlá prsa se zdvíhala
a klesala, až býval do daleka
slyšet vrzot žeber,
vypálených z bílé hlíny.

Neobdržev almužnu
dával se do strašného křiku
podobného oslímu hýkání…

ÍÍÍááá!!! ÍÍÍááá!!! ÍÍÍááá!!!


TEMPUS FUGIT

Na širokém krbu z achátového mramoru
stojí pozlacená soška slona
s postrojem slona Porova v bitvě od Lebruna.
Na zádech nese válečnou věž
opatřenou emailovým ciferníkem s modrými číslicemi.

Snad již od toho památného léta
stojí tam, na širokém krbu z achátového mramoru,
a kdesi uvnitř se točí apatický mlýnek.
Točí se a klape.


OBRÁZKY

(Na motivy National Geographic a K. J. Erbena)

Slunce je měsíčník,
mizí zraku, končí v hlubinách.
Ozařuje jiné světy.

Pokojíček mrtvé Běty,
na jehož zametený práh
snášejí se jikry.

Podzim, stařec příkrý,
od vodní hladiny
pohled odvrací.

Ryba, jež zde utonula,
je příliš podobna
purpuru v oblacích.


TÝŽ DEN

Co jiného než kouřit;
v plicích i na prstech
prach jemně obstřelených zdí.

Co jiného než uliční
varhany ticha;
a v nazlátlých kroužcích
melodií, sylab
třpytí se vzduch.

Vystupuji z proudu,
ať už to znamená cokoliv.

Jsem Jan,
vykoupaný, vonící jehličím
a krví domácí zvěře.

Jsem cesta
vedoucí k záhadným
obětem míru.



Pavle M.

Vše bylo už v tom, jak
odkládala plastový korzet,
svůj druhý hrudníček.
Zhubnula od Vánoc
o dvanáct kil, aby zas
na jaře vešla se k nám.

V rudé tmě, co nádech,
to mírný posun živočicha.
Kde ona seděla, Jan
dotýkal se hřebů
a v jejich klínech
Dřevnice větvila se v deltu.


Oblak v mém šálku, jó, oblak v mém šálku,
a já jak piji, jak oblak popíjím,
on do mne se vpíjí.
A já jak piji, jó, já jak piji,
se propadám do cizí hloubky
a modrám, modrosivím…
Oblak v mém šálku, jó, oblak v mém šálku,
má ústa v oblacích…