Šílená byla doba, ne Blatný
V Brně-Žabovřeskách je od roku 1946 Blatného ulice, přečkala i komunistickou éru. Není sice pojmenována po Ivanu Blatném, nýbrž po Lvu Blatném, Ivanovu otci, ale dnes v ní zřejmě přebývají duše obou básníků, stejně tak jako v knize Martina Reinera Básník, román o Ivanu Blatném je vzdán hold i lví duši básníkova otce.
Přiznám se, že jsem s trochou poťouchlé zvědavosti sledoval nekonečné přípravy na ten román, přípravy přebíhající od úmyslu napsat ho vysloveně románově k záměru přidržet se strohého dokumentu, tedy buď popustit uzdu imaginaci tam, kde jsou četné proluky v Blatného životním příběhu, anebo se soustředit pouze na to, co je bezpečně ověřitelné, tudíž pohyb přibližující se hned „románu ze skutečnosti“ Trumana Capoteho a hned zas dokumentaristické analýze Miroslava Ivanova. A nakonec autor zvolil cestu, která se nevzdává ani toho neustálého pohybu. Takže slovesné prostředky, které Reiner v románové stavbě uplatnil: životopisný esej, románové vyprávění, fragmenty autentických dokumentů, rozsáhlé odbočky zviditelňující v širokých záběrech obraz doby, například Brno na konci války, ale třeba i křivé zrcadlo těch časů v pohledu na všudypřítomnost Státní bezpečnosti a taky to, co bych nazval „exponáty z kunstkabinetu“, totiž něco obskurních detailů. Je to nepochybně spolehlivý dokumentaristický román, ale má přitom sugestivní tah nápaditě komponovaného příběhu.
Je to samozřejmě román koláž a vlastně, všimněme si, nápadně podobný Blatného kolážovitému a fragmentárnímu komponování exilových básní, ten snad záměrný, snad nevědomý vliv je tady nepopiratelný, avšak nazval bych jej taky ptolemaiovským vesmírem, v jehož planetární soustavě není totiž centrem slunce, ale básník, a ten pohyb ptolemaiovského vesmíru otáčejícího se kolem básníka je tím, co čtenáře bezpečně strhne do svého vířivého pohybu. Při vší dokumentaristické a faktografické věrnosti a důkladnosti má totiž Reinerův román čtenářskou atraktivitu, a to nejen v tahu Blatného životního příběhu, nýbrž například i v tom, že mezi biografické obrazy z básníkova života jsou jak eskamotérské karty zamíchány obskurní detaily. Tak uvidíme Nezvala při jednom z jeho bravurních, i když trochu škobrtnuvších sexuálních kousků, anebo spisovatele J. V. Plevu slintajícího v postelové kleci blázince, abych uvedl dva z nejbizarnějších obrázků. Ale nechybí ani obrázky euforické, jakými je například Blatného přátelství s Nezvalem, ten kouzelný fragment básníkova dozrávání v doteku se surrealismem, a celá kapitola je připsána přátelství s Jiřím Ortenem, i s tou enigmatickou historií jejich společného zaslíbení smrti. Ale tím nejsugestivnějším je zde výstražný zrcadlový obraz té doby, jako kdyby promítaný na zeď v uzavřeném klaustrofobickém prostoru, odpovídajícímklaustrofobii těch časů, tedy vzhůru nohama jak v potemnělé uzavřené místnosti, jíž se říká camera obscura. K nejkouzelnějším stránkám však patří příběh Frances Meachamové, zdravotní sestry, která v neznámém pacientovi prý objevila velkého básníka, ale zde je ten příběh odvyprávěn ve své pravdivé variantě, jež je dosti jiná než ta, co byla dosud nabídnuta k obecnému použití, přičemž jeho jinakost, bořící mýtus o zázračném objevení neznámého, je ještě zázračnější.
Zazpíváš-li o květině...
Všichni blatnologové jistě neopomenou zmínit hned dvakrát citovaný výrok Jiřího Koláře, že Blatný „chodí i na hajzl jako básník“, ale taky, a v to doufám, budou souhlasit s Reinerovým resumé, že právě a pouze jenom odchod do exilu umožnil Blatnému zůstat básníkem. Na těchto dvou faktech stojí totiž Blatného životní i básnický osud. A tuto základní skutečnost dokládá Reiner přesvědčivě a hned na několikerý způsob. A to je taky nejvýznamnější vklad Reinerova románu: rozený básník, který prostě neměl jinou životní šanci než být básníkem a neodešel do ciziny zbláznit se, nýbrž zachránit svůj básnický talent. A z čeho Blatný odcházel, to Reiner cituje z článku Edvarda Valenty už z října 1945: „Revoluce národa vydala nepsaný zákon, že od nynějška je povinností umělce tvořit pro takzvané široké vrstvy lidu s jediným přijatelným programem... a co nad to, nebo pod to jest, je od zlého. Zazpívášli o květině, jsi fašista!“ Ten vykřičník jsem, přiznám se, teď přidal, protože mi to aktuálně vybavuje současnou fraškovitou recidivu programu takzvaného „angažovaného umění“.
Ale zpět k Blatnému, kterého právě tento básnický program přinutil odejít. A s tím souvisí i další Reinerovo přesvědčení, totiž že nikoli výbor Stará bydliště, ale až knížka Pomocná škola Bixley, „jediná autorsky koncipovaná sbírka, jež nebyla výsledkem subjektivního náhledu editora, ale suverénním básnickým gestem autora, který neztratil ponětí o avantgardní poezii“, je tím nejobjevnějším básnickým přínosem české poezii. Když totiž Antonín Brousek sestavoval výbor Stará bydliště, soustředil se na básně navazující na Blatného předexilovou poezii, tedy zpěvnou lyriku, a vyřadil proto básně, jež se i svou kombinací se zlomky veršů v jiných jazycích jevily jako snad makabrózní makarónština, svědčící možná o básníkově odchodu do paranoické psychózy. Tak se totiž dosud to nové, originální a silné a temné v jeho exilové poezii přisuzovalo duševní chorobě místo další, originální cestě jeho nepotlačitelného, nezničitelného, nesmrtelného talentu, jeho schopnosti propojit velká básnická témata se syrovými záznamy každodennosti, s útržky hovorů a vnitřních monologů, s obskurními detaily i slastnými výkřiky a s fragmenty v angličtině, francouzštině, němčině a s nesčetnými konotacemi. „Muž, který napsal Pomocnou školu Bixley, nebyl chorý. Udělal přesně to, co zamýšlel, a udělal to dobře,“ říká Reiner.
Panství života a smrti Dodejme k tomu, že moderní česká poezie je neskonalou zásluhou svých proklatých dějin bohatá na to, čemu se říká prokletí básníci, jejichž životní osud tvrdě platí za věrnost své poezii, zaplatil za věrnost tomu, co Jiří Kolář vyslovil v knize Mistr Sun o básnickém umění: „Poesie – panství života a smrti – je největší statek člověka, cesta ke spáse či zatracení...“ A jestliže Blatný odchází do exilu jako okouzlující kralevic poezie, vrací se pak svými exilovými básněmi do české literatury a svým popelem do svého Brna nejen jako královský dědic, ale i, ať to zní jakkoliv absurdně, šťastný světec-martyr mezi prokletými. Ivan Blatný nebyl šílený, šílená byla ta doba. A to je nejstručnější souhrn toho, co jsem si, Martine Reinere, z vašeho Básníka vyčetl a o čem jste mě přesvědčil.
Autor: Jiří Kratochvil