Poslední rok - Recenze, rozhovory
Reinerův Poslední rok (kráceno)
Druhá Reinerova sbírka je sice nezvykle složitým, avšak funkčním literárním organismem, jehož účelem je promeditování drastické životní zkušenosti a nalézání ztracené životní rovnováhy. První část ještě nese stopy postsurrealistické dekorativnosti. Téma se však neztratí, jak bychom čekali, v ohňostrůjství. Spolu s prozaickými prvky vytvářejí Reinerovy básnické záznamy strukturu, která kromě Ortena (a raného Koláře) nejvíce připomíná durasovsky citlivý scénář. Neboť jakkoli autor až na ojedinělé střípky rezignoval na děj v povrchním smyslu, ačkoli zcela vyloučil referování typu „já jsem jí řekl a ona mně odpověděla“, přece jen je jasné, že jádrem sbírky je proměna, něco, co básník podstoupil, čemu se v nouzi bránil a ubránil. Poněkud zaskočený čtenář by možná uvítal rozčlenění textů do kratičkých řádků, imitujících povědomým způsobem verše. Ale postupem času si uvědomí, čím se Reinerova sbírka odlišuje od současné básnické produkce: autorovým cílem nebylo dát výraz vlastním náladám, nýbrž uvést do pohybu tíživé téma. Nešlo o to pomluvit a zamluvit, nýbrž obstát tváří v tvář frustraci. Po peripetiích zaznamenaných v tomto zvláštním palubním deníku se nakonec dostavila záchrana. Bylo dosaženo vyváženého obrazu událostí, které se odehrály v lidském nitru, i vyváženého obrazu světa. Čtenář se stává svědkem postupného pracného vybalancování těžkého břemene. Reiner dosáhl zajímavého uklidnění a zprůzračnění vnitřní i vnější reality. Zejména objektivního, smysly chápaného světa je v Posledním roku tolik, že by jej stačilo zalidnit hrstí epizodních figurek a měli bychom v ruce pohodlněji čitelný prozaický útvar. Avšak soustředění k vnitřnímu příběhu bylo tak naléhavé, že nedovolilo obvyklé pokusy s „polidšťujícími“ žánrovými obrázky. Autor se vyhnul jakékoli fejetonizaci tématu. Jako by jeho způsob pohledu byl spíše románský než český. Nejde jen o využití italských exteriérů. Tam, kde bychom čekali mučivou pitvu citového stavu s důrazem na trapné podrobnosti, s úlevou čteme účinné popisy bohatých smyslových zážitků, zejména optické povahy. A přitom právě ve viděném je pociťováno to tíživé, co je čtenáři svěřováno. K obvyklému drancování lidského nitra nedochází. Nejsme ani svědky běžných dezercí do vulgárnosti. Okamžikům zdrcení je ponechána jejich vlastní váha. … Nad touto sbírkou si připomínáme starou pravdu, že básník, pokud se chce vyhnout nebezpečí kyčovité povídavosti, nemůže si svět přisvojovat jako surovinu určenou k opracování v dobře prodejný finální výrobek. Lidská existence nemá být zatemňována osobitými řečnickými výkony. Konečným výsledkem skutečné tvůřčí práce je osvobození prostřednictvím nalezeného tvaru, nikoli pečlivě popsané výbuchy náladovosti. Proto si Reinerovy krystalické útvary zaslouží ocenění a respekt.
Pavel Šanda pro Literární noviny