Decimy / Poslední rok (2.verze) - Recenze, rozhovory
Michal Přibáň, Literární noviny 24/1998 Poslední rok Martina Reinera, o jehož druhé vydání spolu se sbírkou Decimy se postaralo nakladatelství Petrov, nese nyní v titulu ještě drobný dodatek upozorňující, že jde o druhou verzi. Ta první vyšla před třemi lety v Českém spisovateli a rozhodně nelze říci, že by prošla bez povšimnutí. Jakkoli se tehdy autor snažil od příběhu své lyrickoepické skladby distancovat (a nezvolil k tomu vždy nejšťastnější kroky), prozrazoval text mimořádný osobní vklad. Kritický ohlas prvního vydání byl sice v některých případech nekompromisně odmítavý, jiní recenzenti však autorovo osobní ručení akceptovali a přijali Poslední rok tolerantně či vstřícně. Vypravěčův příběh „odkládaného rozchodu“ s dívkou jménem Anna dráždil na jedné straně jako příklad téměř učebnicového romantismu, ne příliš korespondujícího s naší dobou a jejími reáliemi, a na straně druhé faktem, že Reiner se nechal bez přísné korektury inspirovat vcelku různorodými literárními postupy, takže některé z oněch krátkých „básní v próze“ působily poněkud eklekticky. Jen autor sám ví, co všechno ho vedlo k rozhodnutí znovu sáhnout do již publikovaného textu a nabídnout jeho novou podobu. V několika řádcích na obálce v podstatě přiznává, že k definitivnímu uspořádání knížky mu před třemi lety chyběl odstup, ony nezbytné „jiné oči“. Poslední rok je nyní zcela prost jakýchkoli autorských komentářů a pokusů popřít či předstírat popření své vlastní účasti v příběhu. Do značné míry se ostatně z knížky ztratil i příběh sám; čtenář, který první verzi nečetl, jej musí z nového vydání spíše vytušit než vyčíst. Je ovšem zjevné, že autorská úprava nespočívala v pouhých radikálních škrtech, ale i v promyšlených kompozičních úpravách, funkčních „přesunech“ jednotlivých textů apod. Jistě, můžeme si v některých případech říkat, že autor mohl být ještě přísnější. Například prostřední část skladby, Italské intermezzo, by zřejmě lépe splnila „zcivilňující“ funkci, kdyby jí Reiner ponechal charakter nestylizovaných deníkových záznamů. Proměna jazyka je v prvním okamžiku velmi působivá, záhy však přestane být jasné, jestli k ní došlo takříkajíc mimoděk, nebo jestli byla součástí autorova záměru. Druhá verze Posledního roku je výrazem Reinerova hledání nejlepšího tvaru pro velmi niterně prožitý příběh. Všechna naše traumata sice postupem času přestávají působit původní silou, z paměti je však těžko jednou provždy vymažeme. Druhá verze tedy nemusí být poslední; vyjdeme-li však z předpokladu, že autoři Reinerova typu nikdy své ústřední téma neopouštějí, můžeme za třetí verzi považovat – samozřejmě s trochou nadsázky – Reinerovy pozdější práce. Například Decimy, jejichž adresátky se o to méně podobají Anně z Posledního roku, oč méně se autor podobá jeho romantickému vypravěči.