HOME

Lucka, Maceška a já - Recenze, rozhovory

Brněnská „elegie“

Za druhou vydanou prózou Martina Reinera se skrývá příběh se zvláštní vnitřní citlivostí a tajemstvím. Už tyto dvě ingredience mu dávají potřebné napětí a dynamiku, podpořenou navíc zvolenými vypravěčskými prostředky. Krátké kapitolky rozporcované na miniaturní texty s heslovitými názvy, rychlé tempo vyprávění a časové střihy, oddalující vyvrcholení jednotlivých nitek příběhu, navnadí čtenáře dojmem téměř detektivního pátrání. Text je čtivý, plyne hladce, bez zaškobrtnutí, osvěží nás básnickými přirovnáními a živým jazykem. V knize jsme vystavováni celé řadě dovedných mystifikací: „já“ v názvu knihy i sugestivní první vyprávěcí osoba jistě ponouknou čtenáře k hledání autobiografického podloží. Tomáš Mráz svou vypravěčskou roli v jedné z kapitol připomíná a neopomene mystifikovat čtenáře tvrzením, že „je v této knize všechno pravda“ (s. 108). Klade přitom na samotné rozhodnutí vyprávět svůj příběh velký akcent, protože to je jediný způsob, jak získat nadhled nad prožitými událostmi a uvědomit si své vlastní „zrození“. U postavy básníka Macešky zase přesahujeme jasnými odkazy do pohnutých osudů brněnského básníka Ivana Blatného, i když smysl knihy je zjevně jiný, než se stát básníkovou monografií.
Ale zpět k tajemství, které spojuje hrdinu příběhu s dalšími dvěma postavami z názvu knihy, holčičkou Luckou a národem zapomenutým básníkem Jiřím Maceškou. Hledá se tajemná pisatelka (pisatel) intimního dopisu adresovaného Maceškovi. Tento na první pohled nepatrný detail vybudí pátrání po nejasné existenci básníka, žijícího po poúnorovém odchodu z vlasti a komunistickými médii ohlášené smrti kdesi v anglickém ústavu pro choromyslné. Také hlavní hrdina se čtenáři (i sám sobě) jeví jako velká neznámá. Jeho vztah s Luckou a pátrání po stopách dosud neznámého básníka se stane jakýmsi katalyzátorem hledání vlastní identity. Než se však dočkáme rozuzlení všech „záhad“, jsme nenápadnými střihy zasvěcováni do retrospektivou pojatých peripetií, kde koření současné vědomí života protagonistů. Z pohledu vyústění románu zastává důležitou roli zejména hrdinovo čtenářství a zvláštní, magický vztah k poezii: „Rozuměl jsem těm veršům většinou velmi málo, ale svět poezie mi přesto přišel čímsi blízký: jeho uzavřenost rezonovala s mou. Stávalo se, že jsem v mlze slov něco rozeznával, a představoval si, že stojím v noci sám na mostě a někde v dálce houká remorkér“. (s. 12) Zpětným pohledem do dětství poznáváme, že ho posedlost četbou odvádí do vysněných světů, které mu dávají zapomenout na realitu samoty, úzkosti a strachu. Tolik blízcí knižní hrdinové zaplavují jeho svět, ale on sám se jim nemusí dávat všanc, nic nemusí riskovat. Proto ona zvláštní uzavřenost a současně citlivost vůči Maceškovým textům. Tomáš hledá sám sebe skrze identitu někoho jiného, ptá se na to, „kým má být a co se od něj očekává“. Teprve dar spontánní důvěry malé Lucky a jejich křehké soužití mu dá tolik chybějící pocit něhy a přátelství, otevře mu nový prostor. Poutavost příběhu spočívá zejména v tom, jak zde funguje souvztažnost a paralely osudů a věcí. Hrdinův příběh je zapřádán do světa hledaného básníka. Na začátku pouze tušíme jisté příbuzenství, postupně je však stále zřejmější, že odpovědi na své životní otázky hledá hrdina především projekcí do útržků ze života básníka: „To ale znamená, že tajně nebo odněkud z hlubokého podvědomí vynáším vlastní obraz.“ (s. 39) Postupné zasvěcování do osudů Macešky je současně zasvěcováním do vlastního života, který má konečně cíl. Tím dostává příběh další neopominutelný rozměr a také další paralely. Maceškova domnělá homosexualita se stává klíčem k vyřešení počátečního tajemství s dopisem a dává i hrdinovi možnost pocítit jejich duševní blíženectví, které v důsledku vede k poznání vlastní homosexuality. Psychická choroba Lucčiny matky pak v příběhu zpřítomňuje paralelu k psychickému onemocnění básníka Macešky. Zda jsou tyto paralely plně funkční a pro příběh nepostradatelné, nechejme na čtenáři. Prostorem příběhu je hlavně Brno nazírané novou perspektivou Maceškovy melancholické poezie. Jeho tajemství i neznámou tvář pomalu odkrývají básníkovy verše. „Londýnská“ peripetie jediné návštěvy nemocného básníka tvoří jen intermezzo podobné zimničnímu snu. Podobu prostoru modeluje čas konce komunismu a počátku svobody. Není hlavním hybatelem děje, i když letmé narážky ostře připomenou situaci „před“ a „potom“. Pak je tady ještě jiné vymezení těchto kategorií: intimní čas přátelství a prostor domova – univerzální a nepočitatelné. Pokud bychom novou knihu Martina Reinera označili jako „román o Blatném“, měli bychom k tomu sice argumenty, ale přesto bychom nevystihli příběh v úplnosti. I když v něm Reiner své „hledání Blatného“ zpřítomnil, udělal to nadčasově, aby ukázal složité hledání svého subtilního hrdiny zaklíčeného do prostoru a času přelomu 80. a 90. let minulého století. Jeho elegie samoty putuje po brněnských uličkách a očistné vyprávění tvaruje hrdinovu vlastní podobu. Lucka, Maceška a já – zprvu nesourodá trojice malého děvčátka, starého básníka a hledajícího se mladého muže, v souřadnicích příběhu však fungující a vzájemně nepostradatelné součásti dojímavého, vícevrstevnatého a umně spleteného příběhu. Možná jen poslední kapitola měla zůstat na tiskařském stole, „doslovný“ čtenář při ní jásá, tomu s fantazií se však přetrhnul celuloidový pásek a trochu lituje, že neskončil na řádcích kapitoly předchozí. Není vždy nutné doříct až do konce, odkrýt celé tajemství, mít vždy po ruce ten „klíč pod rohožkou vět“. Co potom zůstane k objevování?

Radomil Novák, Host 10/09

Martin Reiner: Lucka, Maceška a já

Trojice základních témat, respektive trojice klíčových příběhů, které spoluutvářejí Reinerovu prózu, je určena již jejím samotným názvem: Lucka je jméno malého dítěte, jemuž se vypravěč načas stal přítelem i náhradním otcem. Maceška je jméno brněnského básníka, jehož poezií byl vypravěč na konci osmdesátých let fascinován a jehož život se mu stal tajemstvím, které si žádalo být poznáno, napsáno a vysloveno. Poslední dvě krátká slova názvu, tedy sousloví „*a já*“, pak vyjadřují nejenom autorův velmi osobní vztah k oběma předchozím tématům, ale i jeho hledání a poznávání sebe sama, postupné uvědomování si vlastní sexuální orientace. Coming out je kompozičním svorníkem vyprávění: motivem, který trojici příběhu drží pohromadě a dává jí pointu. Jde o téma natolik silné, že by mohlo čtenáře svést až k úvaze, že je to vlastně autorův coming out, tedy že tu Martin Reiner prostřednictvím literárního díla veřejně prezentuje vlastní sexuální prozření. V této souvislosti je zajímavá kritika Zdenko Pavelky napsaná pro Salon deníku Právo (11. 9. 2009). Recenzent v ní totiž pocítil potřebu prohlásit se za toho, kdo autora dobře zná, a může jej proto před takovým podezřením ochránit. Na základě některých dílčích odlišností mezi životem Martina Reinera a jím stvořenou postavou tak popřel, že by vypravěč byl s autorem zcela totožný, a tedy zdůraznil, že i celá próza je záležitostí víceméně literární. Souhlasím. – Jakkoli by bylo možné snést velmi mnoho důkazů toho, jak významnou roli při vzniku Reinerovy výpovědi sehrála autobiografická inspirace, výsledný text skutečně odkazuje daleko více k literatuře než k „životu“. Próza Lucka, Maceška a já totiž patří k tomu, co by bylo možné označit jako dobře napsaná próza, tedy k dílům vzniklým jak s vědomím dosavadní literární tradice a se znalostí osvědčených témat, postupů a forem, tak i s ohledem na čtenáře a jeho předpokládaná očekávání. Autorovou výhodou přitom je, že umí tato očekávání nejenom odhadnout, ale také dobře saturovat. Nabízí proto čtenáři atraktivní koktejl několika jímavých „story“, a to prostřednictvím vyprávění, které má nápad, tempo i potřebný vypravěčský spád. Text na záložce naznačuje, že Reinerova próza není projevem okamžitého nápadu, spontánním výronem řetězce asociací, myšlenek a slov, jako spíše promyšleným produktem, k němuž autor „dozrál“ během několika let hledání optimální podoby jednotlivých příběhů a jejich literárního výrazu. Důraz na literární propracovanost a promyšlenost je tu skutečně veliký – natolik veliký, že by výsledný text mohl dokonce posloužit jako ideální školní cvičebnice pro literárněteoretické analýzy rozmanitého druhu. Výuka základních problémů literární teorie by mohla začínat hned u toho, čeho jsme se již výše dotkli, u klíčové otázky prózy, vztahu životního faktu a autorské fikce. Potřeba takto se tázat při četbě Reinerovy prózy patrně vyvstane každému trochu literárně vzdělanějšímu čtenáři. A to navzdory faktu, že právě ten typ adresáta by měl být odborně poučen, a tudíž vědět, že život a umění rozhodně nikdy nejsou totéž a že tvůrci mají právo si s životem ve svých dílech libovolně pohrávat. Přítomná kniha však svým způsobem pracuje s tím, že adresát přece jenom podlehne pokušení a začne hledat příslušné shody, paralely či rozdíly. Autorovi přitom nejde ani tak o shody a rozdíly mezi ním a postavou vypravěče, jako spíše o polaritu vztahu mezi postavou Jiřího Macešky a básníkem Ivanem Blatným, tedy autorem, s nímž se i on sám na sklonku socialismu setkal a jehož monografii od té doby touží napsat. Proto ani čtenář, který o Martinu Reinerovi mnoho neví (a nikdy ani nenahlédl na jeho autorský web), nemá například velké problémy z textu rozpoznat, že „anglické“ kapitoly knihy, popisující cestu za Maceškou, nepochybně čerpají z autorovy analogické výpravy za Blatným a popisují jeho vlastní návštěvy léčebny, v níž tento nemocný básník léta pobýval. Avšak Reinerova próza se otevírá i řadě dalších možných analytických přístupů. Zajímavý by kupříkladu byl tematologický rozbor, který by hledal literární kořeny trojice ústředních příběhů. Ty totiž v literatuře (a také kinematografii) posledního století patří k těm frekventovanějším a čtenářsky dosti úspěšným. Neboť kdo z nás nečetl knihu či neviděl film, v němž osud svede dohromady dospělého muže a dítě a stvoří jejich specifické kamarádství (včetně dějových zádrhelů, které k tomuto tématu tradičně náležejí)? A kdo nezná nějaké úspěšné dílo, v němž je předmětem vypravěčovy adorace vynikající umělecká osobnost, její životní osudy a skrytá tajemství? A konečně kdo nikdy nenarazil na dílo vyslovující, jak je těžké zdolat konvence i vlastní předsudky a veřejně si přiznat homosexualitu? Tím to ovšem nekončí. U Reinera se v pravou chvíli také objeví oblíbené téma psychické nemoci, anebo ozvuky dnes tak oblíbené postmoderní fascinace městem: zde konkrétně „magickým Brnem“. Nikoli bez významu je i šikovné začlenění příběhů do běhu zcela konkrétního času (do konce socialismu a prvních let poté), jakož i příslušný závěrečný postesk nad povrchní dobou, pro niž je básníkova díla škoda, a proto musí zůstat (navždy?) skryté. Aby však bylo jasno: Martin Reiner tyto frekventované literární vzorce neopisuje a nekopíruje – jen skrze ně hledá to přitažlivé, co může potenciální čtenáře oslovit a zaujmout, a to pak s ohledem na kýžený účinek kombinuje a propojuje s dalšími, stejně atraktivními tématy a postupy. Důkazem budiž autorova propracovaná technika práce s temporálními rovinami a obratné proplétání jednotlivých příběhů. Tyto postupy by mohly nejednoho odborníka inspirovat ke studii dokládající, nakolik může čtenářská poučenost a aplikační um určovat autorskou kompoziční techniku. Badateli se tu totiž otevírá možnost sledovat dejme tomu, jak se na významovém vyznění textu podílí pnutí mezi časem syžetu a fabule, pohotové přecházení vypravěče od přítomnosti k retrospektivám, paralelismus dílčích dějů a motivů, ale i šikovné využívání postupů, jejichž úkolem je vtáhnout adresáta do děje. Opomenout nelze ani možné úvahy žánrové (romaneto, novely s tajemstvím, idyla nebo próza zasvěcení?), ani autorův literární styl, např. dovedné využívání popisů, a jeho jazykovou zručnost, která prozrazuje umělecké aspirace a snahu o básnickou obrazivost a jen místy upadá do chytrých ornamentů. Zkrátka čtenář tu má co do činění s prózou bezmála dokonalou. – Jen já si nejsem trochu jistý, zda právě toto je šálek mého čaje.

Pavel Janoušek, Tvar 17/09

Touha po třetím pohlaví

Recenzi pro Gaylife.cz napsala Sára Adámková. K přečtení zde.

Na webových stránkách Českého rozhlasu naleznete recenzi Mileny M. Marešové.

Cesta za básníkem

Něha pod Špilberkem

Příběh zraje, životy se naplňují

Drobný meteorit v tundře

Tři porculánová slova. Lucka, Maceška a já. Dítě, básník a autor. Trojice trojjediná a rozdílná. Dítě je autor, autor je básník, básník je… Tři struny příběhu natažené na Reinerův nástroj tvoří zajímavý souzvuk, v pozadí samplují brněnské tramvaje.

Jako malé dítě První, o čem se chce psát, je křehkost. I redaktorův poznatek na přebalu růžové knížečky se o ní zmiňuje. Lyrizující styl, sladkobolné procházky podzimním Brnem, rodící se neuchopitelné vztahy a pocity. Ale i křehkost jako téma. Křehká je Lucka, křehký byl Maceška a křehké je já. Aby autor toto vše tenkostěnné uchopil, musel si počkat řadu let a asi projít řadou verzí textu. Dopilovat se do novely a cestou nepoztrácet autenticitu je nejtěžší úkol. Paradoxně nejpevnější z bytostí v knize je čtyřletá Lucka. Dcera přítelkyně vypravěče Tomáše. Sotva se spolu letmo seznámí, vžene je psychiatrická nehoda matky do společné domácnosti. Musí se o sebe naučit starat. Holčička a pětadvacetiletý mladík, toho času pracující na poště. To je dějová páteř knihy. Živoucí, napínavá a prokreslená. Opatrné setkávání a přivinování dítěte, opouštění vlastní dětské kůže. Lucka je statečná. Trpělivě čeká na mámu, která je v blázinci a nějaký čas neumí přijímat její radostnou lásku. Je trpělivá i na Tomáše, aby uvyknul nové situaci.

JÁ = JÁ Taky básník Maceška se ocitá v blázinci. Martin Reiner tu vytvořil rostlinný pseudonym Ivanu Blatnému – své celoživotní fascinaci. Exilový básník, za kterým se hrdina knihy vydává do domova důchodců v Anglii, je právě tento slavný brněnský rodák. Tomáš, vedle toho, že se stará o „vyženěné“ dítě, věnuje svůj čas zpracovávání pozůstalosti a jinému pátrání po stopách Macešky. Skrze jeho básně, postoje a slova prochází jakousi iniciací vlastní cesty. Ostatně čte odmalička všecko a všude. „*Tak tiše jsi vešel/ a ještě tišeji můžeš vejíti/ do pokojů vedle/ zavřenými dveřmi,/ rozplývaje se v tichu/ svým zářícím tělem,/ obklopen mlčením věcí,/ jež obětují rozlitou krev stínů/ boží přítomnosti.“ Přibližuje se k tajemství cizího života. Zároveň ho ochraňuje i pěstuje. Je příbuzné jeho vlastní skryté podobě, která se má později obnažit. Svět vnitřní se proměňuje zároveň s tím vnějším. Celé klubání se osobní housenky se děje v rámci veliké společenské proměny v pomačkaného motýla demokracie roku 1989. Rok předtím se Tomáš dozvídá o Maceškovi, aby za ním nečekaně skrz praskající hranice zanedlouho odjel. To dodává knize další rozměr a příchuť dobového dokumentu, která věci sluší. Pohybuje se totiž někde na pomezí vzpomínkového deníku a básnivé novely. Autor se svěřuje vprostřed knihy, že píše „pouhou pravdu“. Tak jednoduché to samozřejmě není, protože vyprávění skutečnost i nechtěně proměňuje. Na jedné straně poctivá pravdomluvnost, které ale chybí deníková bezděčnost. Píše já, které pevně zformulovalo svůj příběh, a ne já, které postupně spolu se čtenářem začíná chápat. Některé okamžiky a věty pak vypadají jako vypěstované pod umělým světlem. Převážně na události s malou Luckou se také zaměřují ilustrace Sylvie Kořánové. Lososově růžové šmodrchanice a propletence s drobnými motivy ze života malé holčičky. Školní taška, cvičky, kytičky, správně a nesprávně učesaný culík… Výtvarný rozměr knížky zapomíná na to, že text, který provází, je složitější. Chce mísit růžovou něhu se strachem a nejistotou mladého člověka, který hledá sám sebe a je v tom často bezradnější než lidské mládě. Vybafne na nás s tématem sexuální orientace, promýšlí smysl života. To je kontrast ke světu cviček, se kterým výtvarnice nepočítá. *Lucka, Maceška a já tedy vypráví o pocitech, s nimiž se musí občas vyrovnávat každý. Snaží se jim přijít na kloub v rámci jednoho příběhu, ve kterém se šmodrchá nejen růžová s růžovou, ale i s černou anebo krvavě červenou.

Tereza Marečková, Nový prostor

Reiner zůstal básníkem, jeho novince to však svědčí

Kniha Lucka, Maceška a já evokuje svým názvem příběh o muži a dvou ženách. Není tomu tak – Lucka je sedmiletá holčička, Maceška exilový autor, který jako by Ivanu Blatnému z oka vypadl, a já je Tomáš Mráz, který se v knize zpovídá z jednoho roku svého života, kdy pečoval o Lucku a současně pátral v Maceškově díle a denících. Pryč je chlapák (ač nesmělý) z Reinerovy předchozí prózy Plachý milionář přichází. Zůstal Reiner básník, který je ve své aktuální knize sametově tlumený, ale přesto vypravěčsky živý. Lucka, Maceška a já je místy hodně popisná kniha, která láká pomalu, zaujme přívětivým tónem, ze kterého s přesným načasováním konců některých kapitol vystoupí pointa, rozlije se jako kaluž krve po podlaze, a i když je vzápětí vše čistě vytřeno, stopy neklidu zanechává dál a spěje k překvapivému pochmurnému závěru. Reiner je především básník, navíc básník, který miluje poezii jiných a tohle okouzlení umí předat čtenáři. Jeho město je mlhavé, jeho Tomáš plný pochyb, jeho Lucka zranitelná. Někdy jsou ty obrazy kreslené tenkou šedivou linkou a jejich obrysy jsou nezřetelné (to když autor použije opisu místo akce, ke které celou dobu směřuje), někdy se pochyby rozeženou a na chvíli zavládne v Reinerově zemi klid (to když Tomáš najde cestu k holčičce a jejich dva odlišné světy se sobě začnou podobat). Znepokojení a hledání se ale po pár stránkách vkrade zpátky – čím blíž je konec autorovy péče o Lucku, čím delší doba uplynula od Maceškovy smrti, tím je čtenáři jasnější, že nakreslené obrazy musí mít za sebou ještě mnohem větší touhu po přiznání, než je jen potřeba vykreslit podivný rok svého života. A tak se v jedné z dalších kapitol děj přenáší z Brna do Darmstadtu, od Lucky a její mámy k Jürgenovi. Paralela mezi Maceškovým životem a Tomášovým hledáním je najednou jasnější než krev, co tekla Lucce z kolena, a naléhavější než krev, co nechal na podlaze Lucčin mrtvý dědeček. Od první Reinerovy prózy uplynulo devět let, od té poslední skoro tři roky. Jestli text na záložce jeho současné knihy mluví pravdu, pak tenhle příběh autor přepisoval a předělával mnohokrát. Ne nadarmo.

Klára Kubíčková, MF Dnes

Lucka, Maceška a já aneb Melancholická procházka do 80. let s Martinem Reinerem

Spisovatel Martin Reiner přináší příběh odehrávající se vesměs v Brně, avšak se zřetelným evropským přesahem – města jako Darmstadt, Vídeň a Londýn nemají funkci pouhých kulis, naopak jsou důležitou součástí příběhu, stejně jako opakující se motivy zrcadel. Hlavní hrdina (Tomáš Mráz) „pilný čtenář“, pro něhož je charakteristická „nezdravá bledost, vcelku typická pro život ve stínu,“ postupně z vlastního stínu vystupuje. Během hledání „klíče od cizího života“ na přelomu 80. a 90. let minulého století, nachází svou vlastní identitu. Ono hledání spočívá v bezmála detektivním pátrání po životě a nevyjasněné smrti básníka Jiřího Macešky, který byl „za protektorátu a krátce po válce velkou hvězdou mladé české poezie a pýchou města Brna. Brzy po Vítězném únoru ovšem emigroval do Anglie, kde jeho stopa brzy zmizela v některém z londýnských blázinců“. Pětadvacetiletý Tomáš Mráz ve chvíli, kdy se sám musí postarat o malou Lucku, dceru své přítelkyně Marty („Martu poskládal Bůh stejně zvláštně jako město, ve kterém žila. Byla výrazná, nepominutelná a přitom neskonale křehká. Na první pohled zapamatovatelná podle nezvyklých gest.“), která skončila v černovickém blázinci, v porevolučním roce 1990 říká: „Návod, jak žít v nové demokracii, poskytovaly noviny, televize i čerství tahouni prakticky denně. Jak se postarat o pětiletou holčičku, na to jsem musel přijít postupně sám.“ „To, co je tobě důvěrně známé,“ povídá Tomášovi jedna z postav knihy, „bude pro čtenáře nové a překvapivé… A občas nepochopitelné, pokud zapomeneš nechat pod rohožkou vět ten správný klíč.“ Objevte, jaké klíče pro vás v knize Lucka, Maceška a já Martin Reiner zanechal – není jich málo a cesta k nim není ani dlouhá ani neschůdná.

T. S. Tomset (noviny Bastila), psáno pro www.cihlak.cz