Pavel Klusák
Ročník 1969, narozen v Praze. Hodně píše o hudbě, možná by měl víc plavat nebo lézt po horách, ale poslouchá hudbu, čte o ní knihy Davida Toopa a Oldřicha Janoty a pak zas jde něco poslouchat, jednou hity Burta Bacharacha, pak zas poustevnický minimal Arva Pärta, industrial páně Blixy nebo Melancholické blues v podání Jiřího Šlitra.
Působil v Respektu a Týdnu, laskavostí Petra Fischera mu běžel dlouhý seriál v HN, poslední roky patří k Lidovým novinám,hlavně jejich sobotní Orientaci.Rád patří i k Radiu Wave a brněnské edici televizní Tečky páteční noci (té, co měla ty průšvihy, ale za ty Klusák nemohl, což ho snižuje v očích jeho mladších anarchistických kolegů). Jeho kniha Minimalisté patrně opravdu spatří světlo světa, a totiž v nakladatelství Fra. Vrcholem jeho kariéry bylo, když jedl brokolici s Meredith Monkovou, když vysvětloval Juaně Molině, že „papa“ je „bye bye“ a když stál ve frontě na fish and chips za kvintetem Joanny Newsom. Má tři děti.
2. 2. 2015
Dnes je mi smutno
Martine Putno
Přitom se nic nestalo
Karle Hvížďalo
Deprese asi
Jirko Peňási
(Pod tuto báseň mi Jiří Surůvka do komentářů dopsal:
Máš to na háku,
Pavle Klusáku!)
Zpětně objevuji autora textů o jídle Milana Ballíka. Abonenti časopisu Euro museli strávit mnoho soust jeho poetické mluvy. Ballík píše o kulajdě, ze které "jako hřbet bílé velryby ční matně světélkující ovál ztraceného vejce", jinde: "Když si objednáte candáta s hráškovými lusky a petrželkovou omáčkou, zjistíte, že celé jeviště je ponecháno rybě. Dozlatova upečená kůže je úžasná, třebaže hlavního aktéra na talíři představuje filátko žárem mírně ožehlé z vnitřní strany. (...) konzistence masa je oslavou tvorů vodní říše. Sladká příchuť lusků vzápětí obejme jako pestrá vlající sukénka sextánčina projev ryby, provoní jej jarem a ruku v ruce doprovodí k finálnímu odeznění.“ Dále: „Báječné nudle, široké jako lampasy karabiníků, zlatožluté, pevné na stisk“, „ze zákulisí nastoupí liščí sbor" (o houbách), máme tu i „prostou, ale mocnou falangu těstovin“. Múzy ho nepřestávají líbat, ani když narazí na blaf: „Filátko ztrupelnatělo a s dusivou makovou krustou chutnalo jako hobra.“
Když dnes vycházejí starší nahrávky z archivů a poprvé jsou pokládané za významné, znamená to pokus o přepisování dějin popkultury, nebo aspoň ponížení tehdejších hitparád a vyhlášení nových hrdinů. Myslím, že lidi to sledují rádi i proto, že tak vzniká naděje na nějakou budoucí reevaluaci jejich životů. Jako by ty reedice a archivní objevy šeptaly: „Možná i tvoje minulost bude časem něčím víc. Bude doceněna! To, co se dosud jevilo jako fail a zbytečná tvrdohlavost vedoucí k neúspěchu a samotě, se ukáže jako předběhnutí doby, vizionářství, úchylnost nikoli zbavující ceny, ale naopak na ceně přidávající...“ - Jinak na totéž téma dánský básník Benny Andersen: „První budou poslední a poslední budou první, ale co my prostřední?“
Náhrdelník z vajglů. V seriálu Fenomén Underground mě nakonec (na pozadí stokrát omletých faktů) nejvíc upoutávají tyhle obrazy: kytarista DG 307 Burda vzpomíná, že pro premiéru v 70. letech mu Pavel Zajíček udělal náhrdelník z vajglů. Dobrý je taky „zedník Kečup“, který po výrobě každého čísla Vokna zazdívá rozmnožovací přístroj do přístěnku pod schody.
Lotyšský vánoční zvyk: vláčení polena! Chodíš na návštěvy po svých blízkých a vláčíš za sebou poleno, které vstřebá všechno zlo, a pak to poleno spálíš.
Ještě pusu pod jmelím,
ty a já a A. J. Liehm.
Pokud někdo narazí na tento zápisník, měl by vědět, že toto je jeho konec. Pro začátek nutno rolovat úplně nejníž – anebo číst takto odsud, vědomě pozpátku. Teď jsem si uvědomil, že tak je stavěn snad úplně každý blog, takže pokud jste vzali poznámku o řazení vážně, jste stejně zvyklí na tištěné knihy jako já. Ale možná struktura blogů časem převáží a brzo přijdou knihy s posledními kapitolami vpředu, couvající ke svému zárodku kdesi vzadu. // Srdečně zdravím Martina Reinera, jehož objednávka stála u této zvýšené psací aktivity, byl to milý půlrok, seznámil jsem se s báječným Úterým a vyměnil si o něco víc vzkazů s Pátkem, před kýmsi bránil Čtvrtek. A připomněl si, co mi o psaní říkal Michal Jůza: „Kdo chce psát, musí si nějak postavit stůl do cesty.“
19. 1. 2015
Hospodine, pomiluj N. Y.
„Kdo zpívá moc pomalu, porušuje pravidla.“ Věta ze snu.
Ale ano, můžeme být spolu dnes, nejvíc jak to jde, a pozítří třeba taky. Jen si nesmíš myslet, že mě můžeš mít napořád, to je nesmysl. Otevřu se ti třeba úplně, na vymezený čas; já jsem z knihovny, ne z knihkupectví.
Co bych za to dal, kdybych si do všech detailů, vteřinku po vteřince, mohl vybavit odpoledne pátého září 2002.
Pouliční občanská slavnost, srocení zaujatých lidí kolem stánku. Několik kavárníků tu celé odpoledne soutěží v kresbách na hladinu capuccina. Porota, přísné hodnocení, „latté art“ má zavedená pravidla. Dnešní Evropa v kostce: představuju si, jak z druhé strany ulice přijíždějí na nízkých kobylkách Avaři.
Česká televize obnovuje pořad Zpívá celá rodina. Václav Havel mu někdy v roce 1975 věnoval esej: píše v něm, že v době, kdy lidé nemůžou rozhodovat naprosto o ničem, je tahle taškařice iluzí, že obyčejní lidé se dostanou na výsluní a popřeje se jim sluchu. Má v tom starém textu výraz „kumpánské bratrstvo“, o alianci televizních šéfů a zábavychtivých lidí před obrazovkou. Všechno sedí.
Sraz českých a slovenských „art brut“ muzikantů (Brno, klub Praha, kurátoruje Babuta, Samčo, zprostředkovaně Tomáš Procházka) je jedna z nejpodivuhodnějších akcí, co jsem za poslední léta zažil. Jeden emsí rapuje o battlu mezi dvěma sebevrahy, končí řevem „Skoč!“, seskočí z pódia, proběhne publikem, vyrazí ze dveří klubu ven a zmizí kdesi v Brně. Později ho vidím zpět v klubu, se šťastným úsměvem se líbá s dívkou. Další (dobrý) účastník hraje na kytaru rukou, v níž zároveň drží baterku, a k překvapení mnohých do hudby přednáší italsky texty od Osha (trvá to 40 minut). Další skupina křtí svou desku tak, že ji posype tabletami léků.
Jazykový koutek. „Tyjo, rozcházet se v angličtině – obdivuju!“ říká D. kamarádce B., která odchází od svého Angličana. Všichni jí ho záviděli, než B. poznamenala, že už nějakou dobu brečí denně a googluje, zda oslovení „idiot“ nemá v angličtině jemnější konotace než v češtině. Rozchod si nicméně po svém užila: „Konečně jsem uplatnila všechny fráze, který jsem se naučila při sledování seriálu It's Always Sunny in Philadelphia!“ Vracela se pro svoje věci, „pochopitelně jsem se dověděla, že jsem děvka.“ „Řekl, že jsi whore, nebo bitch?“ „Obojí. I slut.“
Myšlenka mizí tak něžně, tak něžně, tak něžně.
12. 1. 2015
ŠUNKOVÝ DUET DEODORANT. Název produktu, který se mi zdál.
Kupuju si diář a myslím na Briana Ena, který píše: "Mám velmi dobrý přehled o svých aktivitách po mnoho let, ovšem pouze vždy na začátku ledna. Kolem dvanáctého se pak moje vůle k zápiskům pokaždé nějak vytratí."
Jeden z nej textů Jiřího Suchého vznikl hned ve dnech po listopadové revoluci. Jmenuje se Jak můžeš bejt tak podlej (nebo tak nějak) a je o tom, že všichni okolo jsou zapojení do národního převratu, akorát on je zamilovanej a o veřejný věci nemá nejmenší zájem, což v něm vzbuzuje pocity viny. Myslím, že Suchý psal v jistým smyslu o svým nikoli momentálním, ale dlouholetým pocitu.
Na výstavě ikon, relikvií a veraikonů "Matka a syn" na Pražském Hradě, všude schránky s ostatky a plátna s údajnými otisky. K mému mírnému úžasu Anna (10) píše do návštěvní knihy: "Ty ostatky prsou svatý Anny jsou fakt hustý!! Doufám, že budu taky svatá, aby moje trička nepřišly na zmar." A Albert (8) se pod to podepisuje "Albert Ainštain Klusák".
A jeje, umřel Rupert Louis Ferdinand Frederick Constantine Lofredo Leopold Herbert Maxmilian Hubert John Henry Loewenstein-Scharfenneck.
Když řada médií rozšířila omylem předčasně nekrolog Margaret Thatcherové, pátralo se, jak se to mohlo stát. Vyjevila se následující příčina. Kanadský ministr dopravy poslal známým esemesku "umřela mi Thatcherová", čímž myslel svoji kočku, kterou tak o pár let dřív s chutí pojmenoval.
Einstürzende Neubauten a jejich program Lament k výročí první světové. Mj. zjistili, že v době války měly Německo, Anglie a Kanada tutéž melodii hymny: každý národ pak na ni zpíval text vyzdvihující sebe nad ostatní.
Bezstarostné mládí. Píšu: nedohodl jsem se s jedním ze zaměstnavatelů, trochu mě podrazil, končím tam, budu muset hledat obživu pro rodinu jinde. Třiadvacetiletý kolega: Vzal bych to tam za tebe, u koho se mám hlásit?
Doma hraje: Miriam Makeba: Pata Pata, Edition Wandelweiser: West Coast Recordings, Miles Davis: Miles At The Fillmore, E. Neubauten: Lament a v souvislosti s tím i Harlem Hellfighters, Saša Niklíčková, Jon Hassell, Panda Bear. Na řadě: Sleater Kinney.
5. 1. 2015
Dveře, které se otvírají různým lidem do různých prostorů, podle toho, jak kdo vezme za kliku. (Sen.)
Boty do rakve. Celej můj život je jako boty do rakve.
Mikuláš (Prosek, 20 let, dready): "Vole měli jsme vzít megafon, to by byl hukot." Mikuláš druhému Mikuláši (17, Jungmann. náměstí, sraz): "Sedmý rande – a gauč!" Anděl: "Čím větší kabelka, tím větší bordel v ní."
Vinohradská, pán vychází ze suterénní prodejny a říká do mobilu: "Promiň. Byl jsem pod úrovní."
Vidím policajty, jak zadržují a odvážejí dvě starší paní. Nalepily jim na služební auto (POMÁHAT A CHRÁNIT) samolepky církve Vesmírní lidé (MILUJEME VÁS A POMÁHÁME VÁM).
Anna si dělá šťávu. Já: "Nepolej se." Ona: "Neboj, jsem nepoleon."
Sen o stromu, který si zadal s komunistickým režimem. Říkali jsme si – to bude strašný, označit všechny ty větvičky lepicí páskou. To snad radši necháme bejt.
„Nejhorší byla kapusta. V kapustě jsem byla týdny.“ Nejlepší rozhovor o výtvarném umění za poslední dobu. Zdena Krejčová mi na vánoční návštěvě ukazuje, s čím trávila měsíce: ilustrovala encyklopedické knihy Zelenina a Koření. Stovky detailních obrázků, splynutí s realitou. „Švabinský nám na škole říkal – když nevíte, co se sebou, dělejte chvíli vědeckou ilustraci, ono vám to trochu zklidní ego.“ Strašně se nadřela s takovým tím vzácným květákem do špičky, ve tvaru pagody: „To jsou fraktály, a ještě plastické! Když konečně chytneš ty fraktály, tak to ztratí plasticitu, a naopak!“ Dostávala od encyklopedisty domů ty exempláře, některé rychle vadly a ohnívaly, musela kreslit rychle. Jednu plodnici omylem snědla před nakreslením. Proč se dneska tyhle věci nefotí, ale nechávají výtvarně zpracovat? „Fotka konkrétní cibule ti neznázorní všechny charakteristické znaky, které potřebuješ ukázat. A kresba je nakonec levnější.“ V jejím případě určitě, pointou je, že vydavatel (Avicenum) jí nikdy nedal honorář, „má problémy“. Zdenu, tím jak se jeví jako anděl, někteří lidi pokládají za neunavitelnou. Ach jo.
Sen o Kateřině Zochové. Kateřina pláče, zkouším ji nějak utišit, nic nezabírá. Najednou si všimnu, že slzy, které se jí koulejí po tvářích, stékají tak, že u toho vytvářejí písmena. Dojde mi to: nemá cenu se empaticky vciťovat, musí se to prostě číst. V tu chvíli se Kateřina uklidní.
Frťala: Co to je, frťala? Píšu slovo drť a mobil myslí, že se pletu, v autokorekci mi nabízí „frťala“, ani nevím, jestli to má být první pád. Možná telefon už zjistil, že mám rád neologismy a experimentální poezii, a bude pro mě generovat neexistující slova.
Jsme v žižkovské kočičí kavárně Freya, mají tu sedm koček, proto sem lidi chodí. Na místě pak kočky různě chovají, hladí, fotí... Během krátké návštěvy vidím, jak hned několik hostů s rozpaky, nelibostí až pohoršením sledují, že kočky přecházejí od stolu ke stolu a milostivě, s nezúčastněným výrazem tváří bez mimických svalů, se obratem nechávají opečovávat zcela jinými lidmi. Od jednoho stolu zaslechnu polohlasem slovo „děvky“. Jinde si vzpomenou, že v Americe si teď žena otevřela službu Mazlení a tulení, je na zákazníky laskavá a objímá je. Desetiletá holčička dumavě říká: „To je vlastně taková předprostituce...“
Do nového roku asketicky, píše nám kamarád, který si na týden zakoupil pobyt ve tmě, žádný internet, žádný mobil: i to je důvod, proč to předtím s hrdostí rozhlásí absolutně všude.
Hackerovi a anarchistickému muzikantovi nesu do opravy počítač, vím jen, že bydlí „až nahoře“, šestipatrový činžák o mnoha dveřích. Znám jen jeho přezdívku, nevíc mnohde jsou zvonky beze jména. Konečně nacházím v pátém patře dveře s přelepkou FREE TIBET, mohutně nasáklé smradem trávy. Zvoním najisto. Alex: „Čoveče, jaks mě tu našel??“
Mám podezření, že můj výklad o berlínské zdi nebyl úplně přehledný. Děti: "Tyjo, tohle všechno fakt namalovali ti policajti?"
"Jdi si sednout do pizzérie!" Úsloví Romů z Ostravska, znamená "jsi úplně mimo".
Venkov, neděle. Pražáci odcházejí na autobus zpátky domů a jeden ze starousedlíků u stolu bodře říká: „Tak, a teď můžeme mluvit mezi sebou.“
1. 12. 2014
„Musím ještě sejvnout dítě.“ (Uložit.)
Drobná opatření, aby se nemusela po celý den nikoho fyzicky dotknout.
S údivem pozoroval, jak se děje to, co dosud znal jako nadsázku a fikci: čistá a upravená holčička na ulici klouže po banánové slupce!
Překlep – ne můj, ale jasný. „Zase se vracím k Bohu Dylanovi...“
Až teď nedávno jsem se dověděl od Zogatky, že legendární koncert Nico v Brně Kníničkách v 80. letech zorganizovala, ale – neviděla. Podařilo se jí celou ilegální věc dát dohromady („kapela je z Jihlavy, zpívá anglicky,“ vysvětlila místním), ovšem pak Nico řekla, že chce mléko. A byl víkend, socialismus, žádné večerky... Lenka Zogatová se rozjela shánět mléko a přijela, když koncert končil. Podařil se, fízlové ho nezastavili, stovky šťastných lidí: bylo ještě vůbec nutné vidět to? A sehnala krajáč mlíka pro Warholovu femme fatale, milenku Jima Morrisona, Christu Päffgen.
Mladík v Milevsku s vážnou, mírně znuděnou tváří oznamuje místním známým, že s kamarády založili kapelu a brzy budou mít koncert „v Orionu“, tedy na renomovaném místě v Táboře. „A jak se jmenujete?“ ptá se dívka. Kluk s tváří představujícího se Jamese Bonda, se špatně tajenou hrdostí na ten nápad, odtuší: „Splachovací nočník.“
Oficiální název: Horákův laboratorní pes. Plemeno vyšlechtěné a léta chované pro pokusné účely, zkoušeli na něm zhoubné nemoci atd. V osmdesátých letech dán na volný trh.
Zážitek sui generis. Skupina Svatopluk, hrající písně Sváti Karáska se zvláštním hostem Sváťou Karáskem. Parta se zpěvákem Markem Šimůnkem, stylově dost uřvaný classic rock, hraje – pěkné až krásné – kazatelovy „biblický songy“. Uprostřed všeho sedí na židli dvaasedmdesátiletý Karásek, křehký po mozkové příhodě před dvěma lety. Mlčí. Kapele, která hraje, uděluje gesty průběžně souhlasná požehnání, stvrzuje, akcentuje, zapaluje si cigarety a kouří. Z mlčení se vynoří při pomalejších refrénech, které zpívá s sebou (bohužel v Písku zvuk přeřvaný, nic slyšet). „Každé vystoupení má v rámci rehabilitace,“ píše pozvánka na koncert – a bez ohledu na tenhle nutný rozměr je to dobrý zážitek. Autor je přítomný jako garant, který kyne rukou a prohlašuje dílo za skutečně svoje. A nejlepší je opravdovost Karáskových gest a grimas, žádný sentiment, nene – prudkost a skoro extáze, i tam, kde se zpívá „ach“! „Na Letnou jsi se vydal, na Letnou / a tam na tý velký pláni, tam jsi řek ďáblovi ne – to tvoje ne, ach, to bylo dojemné!“
Největší nuda: lidi, co jsou takoví, jako jsem byl já dřív. Něco, co 1/ už znám, 2/ mě sere.
Web 2.0. Jako že nad náma vedou už dva nula.
24. 11. 2014
Historik, vykladač dějin a současnosti, bydlí v garsonce. Když se mu nedaří, mluví o tragickém stavu světa. Vzácněji, když je na tom líp, se svět jeví plný očekávání a pozitivních možností. Většinou však je katastrofa neodvratná, na apokalypsu už bylo zaděláno.
„Nacházíme se na obloze.“ (Z informativního hlášení v letadle linky ČSA.)
Pokud někdy cítil nějakou dívku jako blízkou a souznějící, potom díky společnému tragickému pocitu ze světa. „My patříme do jedné lidské sorty, my víme, jak to všechno je. My máme sílu přiznat si, že je to všechno v prdeli.“
Život je peklo? Nene. Svět je peklo. Život je život v pekle, a s tím už se teoreticky dá něco dělat.
Narazil jsem na kapelu, která mi přijde úžasná. Skutečně velkolepá. A proto o ní nebudu nikam psát. Žádnou Hippokratovu přísahu hudební kritiky jsem neskládal, nejsem povinen pořád hlásit lidem, co se kde děje. Dvakrát jsem tu kapelu teď viděl a slyšel, tak slastné to bylo, stát na dva metry od nich a být svědkem něčeho tak velikého, skoro jako přistání Marťanů nebo proměnění vody ve víno. Nechci způsobit, že budou hrát ve větších sálech. Že už nebudu moci zblízka zřetelně slyšet, jak se tam někdo nadechne. Nechci přispět k tomu, aby uvažovali, jestli se pro desetitisíce mají stylizovat jinak než pro desítky posluchačů. A to by pro ty desetitisíce klidně mohli hrát, jsou snadní, přirození, obdarovaní shůry, nezkažení. Nikomu o nich neřeknu. Výroční žebříčky, nic. Asi budou zklamaní, pamatují si mě. Možná zůstanou chudí, utahaní prací toho časem nechají, skupina zanikne, budu pak myslet trpce na svoje rozhodnutí? Raději riskovat to než – tuctovou publicitu pro tak netuctové lidi. Nejlepší kapelu, kterou jsem v posledních letech potkal.
Zdála se mi křesťanská píseň – tedy ono na ní nic moc křesťanského není, ale v tom snu bylo jasné, že jde o všeobecně známý žalm nebo hymnus. Nějaký pisklavý hlas pořád dokola prozpěvoval: „Kam mě vedé-éš, chlapečku s Ignácem v pořadí-í?“ A zase: „Kam mě vedé-éš, chlapečku s Ignácem v pořadí-í?“ Svatý Ignác stojí na rohu Karláku a Ječné, Oldřich Janota o něm zpíval „Ignác – žárovka bez drátů“, protože svatozář světce z Loyoly nahoře na budově se z určitého úhlu slícuje se zapadajícím sluncem a svým zlatým leskem vypaluje sítnice kolemjdoucím občanům. Mně se ale hlavně líbí to „kam mě vedééš, chlapečku“, spojení Boha s malým dítětem, které vás někam táhne, vy nevíte kam, ale jdete s ním, proč, no protože jednak – říkáte si – asi něco chce a neumí to vyslovit, a potom, dítě by se strašně rozeřvalo, kdybyste se zasekli a nešli, je u vás na návštěvě, nebo patří sousedům, jeho rodiče by byli dost otrávení a vám by se špatně vysvětlovalo, proč jejich dítě není k utišení.
- Což jsem koneckonců zažil kdysi u rodinných známých, jako jedenáctiletého mě strčili k jejich Péťovi, který v nějakých čtyřech letech žvatlal a nic jsem mu nerozuměl. Když jsme osaměli, Péťa řekl: „Hmvhm žhmm?“ „Co říkáš?“ řekl jsem rozpačitě, „Huvhm hvhh, dž?“ řeklo dítě (později klarinetista pražských klezmerských souborů, pro úplnost). „Víš, já ti nerozumím,“ vysvětloval jsem mu a Péťa, který patrně opravdu potřeboval něco vědět, trpělivě slintal: „Haž vžžhm hvm?“ „ANO!“ řekl jsem, aby to už skončilo. Načež tento Péťa rázně otevřel dveře k dospělým, ukázal na mě prstem a ukázkovou dikcí řekl: „Má žízeň!“- Následovala pochopitelně hromadná reakce „Proč si neřekneš nám?! Kvůli pití se nestyď! Děkujeme, Péťo!“, epilog za přesně tím typem situace, u níž nás opustí síly komukoli cokoli vysvětlovat.
„Tohle už bolí.“ Klíčové slovo. Partneři při sadomasochistických hrách mají domluvené klíčové slovo, kterým „vypnou“ toho druhého, skončí hru. (Jaké výrazy se asi používají? Paříž? Jablko? Jezevec?) Bylo by skvělé mít takové klíčové slovo pro svoje nejbližší, pro vládu a parlament, pro život sám. Takové znamení, že jejich hra nabrala blbý směr. Hele, tohle už bolí.
Problém není v tom, že sežerou všechny chlebíčky: problém je v tom, že na tiskových konferencích někdy i kladou dotazy. Na tiskovce s Gottem vstává jeden z veteránů Holubovy letky, p. Khun. Slunečný úsměv sedmdesátiletého dítěte. „Mistře, proč nám budete letos tak vzácný?“ Tichý zmatek v sále. Všichni – včetně Mistra – marně přemýšlejí, proč. Po chvíli zkusmých plků se ukáže, že Khun se ptá, proč Gott nebude mít vánoční koncert v Lucerně.
Napsat snad jednou o syndromu spáčilová: služební stáří. Výdrž jako základ úspěchu. Má-li někdo tu správnou prostřednost a sitzfleisch, aby neučinil změnu dostatečně dlouho a udržel se na očích pořád s jedním trikem, je touto společností pokládán za experta. „Už je tam tak dlouho, tak snad – - -" Někteří lidi takhle začínají vnímat mě, zvlášť ti, kteří samotné články víceméně nečtou.
Poměrně bez váhání a bez rozpaků. „Můj nejhorší sexuální zážitek? Asi s tím klukem, co mi ho tam vpálil a řekl: Gól!“
Vpravdě filozofický klid batolete, když ho na letišti šacuje celník.
Jak reagovat na výstavu mrtvých těl Bodies? Uspořádat Souls.
Exspolužačka tlumí naše projevy obdivu stran angažmá v nějaké lidskoprávní organizaci. „Víš, jak jsem dopadla v Moskvě? Dvakrát týdně jsem jezdila přes město do obchoďáků se západním zbožím, abych se uklidnila.“
Filipínkovat. Něco uměl Jan Procházka jako spisovatel obdivuhodně, ale vymyslet výraz pro šukání teda fakt ne.
Ten, který sám sobě posílá rekomanda. Vždycky, když ho něco napadne, zalepí "nápad" do obálky, napíše svou vlastní adresu a jde na poštu. Došlou zásilku nikdy nerozlepí. Jen kdyby někdo přišel s toutéž myšlenkou, vytáhne podací lístek: Aha! Já měl tu rýmovou dvojici už v listopadu 2014!
V noci před Brnem: zdá se mi, že se prodírám krajinou, jež má parametry hudby, kterou jsem naposlouchával. Moc hustá (noise), nebo rozflákaná, plná děr (dekonstrukce, mikrozvuky).
Americké děti zíraly jak u vytržení: Kde se to dá koupit? (Otázka, jež by mohla být refrénem absurdní komedie.) A ono nikde. Záznamy ze spartakiád zatím nikdo komerčně neexploatoval.
Dávno, proti Kláře v její pracovně na mezinárodní hudebni firmě. „Objednáš mi to? Díky. Kdyžtak si to zapiš.“ Ona: „Jasně. Já si to radši zapíču.“ Vyprskne smíchy, spontánní, ale jediná reakce, kterou to jde překlenout. Je skvělé vidět naživo svou krásnou, přívětivě nepřístupnou spolupracovnici říct slovo píču. Podle následné reakce je pravděpodobné, že to slovo nyní neřekla poprvé. Jako když se někdy některé smekne ramínko a objeví se podprsenka natolik sexy, že si jen říkáme – a to jsme mysleli, že ji známe. Ani nevím, zda vyřčeno nebo jen pomyšleno: „Za uši. Stačí, když si to zapíšeš za uši.“
Inzerát, seznamka na internetu (opsáno doslova!). "Dvaadvacetiletá schizofrenička v rekonvalescenci, vyléčená, hledá někoho pro všední dny i svátky, Zn.: Někdo mi schází."
„Vždycky, když tě potkám, máš výraz, jako kdybys říkala ´jdi do prdele´.“
„V povaze klášterů a vesnických far je to, že jsou pospolité a vedou lidi ke společným cílům. V moderním umění, kde umělci stojí většinou sami jako kůl v poli, fungují kláštery asi takovým způsobem, jako když Pink Floydi bourají zdi. Často se to nedá unést – celý život si kolem sebe budujete zeď a pak jedete do Plas a ona vám spadne.“ (Václav Cílek, in: Santiniho cesta za světlem)
Tvůrce. Chlap přechází sem a tam v Bartolomějské, u vchodu do policejního ředitelství: „Koho bych tak ještě udal – - – “
Mám se ještě hodně co mučit.
10. 11. 2014
Jako vždycky, snad jen v novém rámci: zkouším něco napsat a pak zkoumám, jak to vypadá.
20. 10. 2014
"Ty vole, o tom nepochybuj. Jako barmanka bych byla kurva dobrá." Kurva je v této větě příslovce. Jak dobrá bych byla? Kurva dobrá. Na návštěvu? Jasně, přijdu, moc rád. Ale – cesta k tobě mě něco stojí, a pak, kdybych ten čas propracoval, měl bych nejmíň dvanáct set. Co s tím, sakra, chlape? Doufám, že to chápeš, to nejde jinak, vyúčtuj to třeba jako konzultaci.
Sen o chemikáliích. Mám v rukou zarámované obrazy dvou chemikálií, které spolu tvoří výbušnou směs. Dávám obrazy na sebe. V playbacku se odněkud zezadu ozývá nedomrlá rána. Z toho pochopím, že jsem v instruktážním filmu.
Co je nejdůležitější v životě, to už jsem přece před časem věděl. Buďto jsem si to přečetl, nebo mě to při čtení samo napadlo, bylo to myslím v Brně na České, nějak po obědě, na nebi zataženo, ale pořád dost světla... Tehdy jsem si to nezapisoval, myslel jsem, že už to budu mít v hlavě napořád. Dneska – kdybys mě zabil. Co to mohlo bejt?
Making someone a mixtape is universal code for "I love you". (Z Pitchforku.)
Dřív každý večer, než šel spát, jí psal textovku. Občas láskyplně, jindy spíš s mužskou chtivostí a touhou po ovládnutí, ve dnech únavy jako prosbu o posílení. Ale žili každý jinde, šancí vidět se bylo mizivě a nechtěl-li se obelhávat, musel si postupně přiznat, že píše čím dál víc své představě než jí. Těžko by si vzpomínal, kdy přišel definitivní zlom: místo SMSek se začal každý večer modlit. Bylo to podobné, splňovalo to všechny funkce předchozí komunikace. Ani odpovědí, zdálo se mu, nedostával méně než dosud. Zůstal i moment, který ho překvapil svou stálostí: dál měl pocit provinění z tajného života, kterým se zpronevěřuje manželskému vztahu a který by ženě těžko vysvětloval.
Co se týče Barrandova
pravdu měla Chytilová
Chávez posunul čas ve svojí zemi o půl hodiny. Diktátoři mívají sklon k poetickým gestům, ale zas tak dobrá poezie to není. Opozice v té zemi tvrdohlavě nechává ručičky na starém čase, ale hodiny radši nejsou vidět oknem z ulice.
„Odkud pramení zlo, z lidí nebo ze systému?“
„Jak se to vezme. Kdyby měl Hitler v pětadvaceti trojčata, žádný nacismus by nebyl.“
„To by byl pěknej film. Rozhodlo by se, že je nutno cestovat zpět do minulosti a nechat ho zplodit děti.“
„A pointa mise: ukáže se, že nemůže mít děti. Takže by se musely zajistit podstrčený spermie.“
„A napsal by to Charlie Kaufman.“
„Kaufman ne, ten píše jenom o sobě.“
„Vždyť jo. Byly by to jeho spermie.“
Mám na to speciální desky
S nápisem K rychlému vyřízení
Do těch to založím
A je pokoj
13. 10. 2014
S DOVOLENÍM KRADU, říká jeden z facebookových sloganů a mně připadá, že je o mně, o světě okolo a že je, jak by řekl Karel Vachek, "hodný" (z tohoto ranku je silné ještě zdvořilostní emo NEZNAL JSEM, ALE RIP). Překrádání zaslechnutého a spatřeného je ještě tak to jediné, čeho jsem schopen, tyhle dny, takže pome. (Až to budu číst po sobě za čas, bude pome zapomenuté, nebo slavnější?
Proč jet podruhé do Brna? Přesvědčit se, že se mi to jen nezdálo. Obecně se mi zdá, že s nástupem mobilů lidi ztratili zábranu mluvit na veřejnosti o osobních věcech - a činí tak někdy okázale a hlučně, je to něco mezi pokáním, exhibicí a odevzdanou lhostejností. Ve vlaku Regiojet vypráví dost hlasitě ostravská paní "tajemství": totiž že herci z divadla se na začátku nové sezóny nevejdou do kostýmu, protože na dovolené se všichni vyžrali jak prasata. Obvinili divadlo, že v čistírně se všechny kostýmy srazily!
Staroměstské náměstí, vidím tu lampu aka kandelábr, pamětní deska tam pochopitelně není, ale my víme. Srpen 1968, hudebník a noblesní pražský mladík Dušan. Časně ráno vidí na lampě čerstvý ruský plakát, propagandistické kecy, přímo na lampě je koš, strhne plakát - a vtom periferním zrakem uvidí ruskou hlídku. Ale vlastně je mu trapné pohyb ruky nedokončit: hodí papír do koše. Rusové zařvou, vrhnou se k němu, jeden vytáhne plakát a namíří na Dušana samopal: "Klěj! Nalep to zpátky!" D. zírá do ústí zbraně; jak později řekne, "kdyby řekl, že mu mám olízat holinky, udělal bych to". Ztuhlý strachy okamžitě vezme plakát a chce ho dát zpátky na kandelábr. Ruce se mu klepou strachy: a plakát mu vykoouzne z prstů a spadne zpátky do koše. "Á! Vlastenec! Geroj! Tak ty si budeš hrát na hrdinu, hajzle," odplivne si Rus, otočí samopal pažbou k Dušanovi, vrazí mu ho do hrudníku a zlomí mu tři žebra.
A na píseckém Jelením mostě, nejstarším v Čechách, řesí dvě teenagerky cestou z gymplu "jak to teď máš", té první říká druhá, "já myslím, že jsme ideální pár, říkala jsem mu, ty šilháš, tobě utíká voko, bože ty jsi tak vtipnej", druhá má ovšem víc starostí, neví, jakou budoucnost má vztah s chlapcem, co "mi zas říkal, že mě chce podělat", a přitom "táta mě sežere, jestli se to doví, tak na fejsu ani muk," říká své kolegyni. Měl bych už zajít do army shopu pod Karlákem a koupit nějaký špionský mikrofon, všechno to nahrávat. Naposledy mě v tom obchodě zaujala aktovka Milan. Když se do Milana chcete vloupat bez otevření zámku, aktovka vyšle do držadla výboj 10 000 V. Docela to odpovídá několika Milanům, které si vybavuji.
Je den po volbách a v kavárně potkávám zpěvačku s rodokmenem, i maminka je populární. Dcera kouká do novin a její muž, producent, taky. "Strašný! Ten Babiš je jako z Kurvahošigutentag, 'teď si vás všechny kúpim'!" Ona znechuceně přitakává: "No. Celou kulturní frontu si koupil." Já: "To nevím." Ona: "Ale jistě! To není jen Krajčo, všichni už pro něj zpívali, jsou to soukromý akce, on tam zve lidi, dobře jim platí, nakonec jde každej!" Já: "Ale tak přece jen lidí jako my je dost." Ona (Mikulášovy patálie: "Marie-Hedvika tvrdě pracovala řasami."): "Ale ne! I já už jsem pro něj zpívala! I máma!" Její muž zadumaně přikyvuje, nepochybně to produkoval. - To je svět, říkám si a odcházím psát (pořád ještě svobodně) Lidové noviny. Co by člověk neudělal pro pointu.
29. 9. 2014
Přistihl jsem se, že vždycky, když potkám generálního ředitele té velké instituce, zdravím ho soucitně. To je koneckonců jeho převládající image: chodí svými budovami a jeho výraz říká beze slov - „mezi námi, mám toho tolik, sám jsem nečekal, že tak moc vydržím, ale nic po mně nechtějte, byla by to poslední kapka“. Jsou pak dny, kdy se ze štvance mění ve starostlivého otce, v letu chodbou člověka chytí za loket a zblízka, s pečlivou artikulací, se ptá, „jak to jde?“, a do tří vteřin je zase pryč. Baťovský Hospodář v rychlém prokliku.
Rittigův právník se jmenuje David Michal. Už jen to, že se nepřejmenoval, svědčí o tom, že to asi bude jiný typ člověka než já.
V autobuse, bradburyovská romantika.
On (s mírnou únavou): Ty to máš prostě v hlavě přepájený naopak než normální lidi.
Ona (dá si mu hlavu na rameno): Viď, že mě nikdy nedáš do servisu..?
Návštěva u tzv. významného intelektuála. Křiklavý nafukovací delfín u velké elegantní knihovny. "To Tereza..." Nafoukla ho manželka před několika lety, než zemřela. Nikdy ho neodšpuntuje. Uvnitř je její dech.
Jak to tak bývá, zabývám se během pár dní naprosto různorodou hudbou (Oren Ambarchi – Lenka Dusilová – Thom Yorke – Sun Ra – Jan Burian - Supersilent – Jiří Štědroň...). Nejvíc jsem se ponořil do četby historie kolem choreografa Merce Cunninghama, který přijel s legendárním výsadkem John Cage – Robert Rauschenberg – David Tudor do Československa právě před padesáti lety, čili v září 1964. Pozornost vzbudil mj. základní rys jejich „eventů“: hudba a tanec probíhají ve stejném čase a prostoru, ale nesouvisejí. Cunningham: „Jednou jsem vystupoval na malé scéně Martha´s Vineyard. Tančil jsem bez jakéhokoli doprovodu. Po představení přišla dáma z publika a ptala se, jak jsem mohl tančit bez hudby, když po celou dobu není přítomný žádný rytmus. V tu chvíli vletěla dovnitř velká můra a začala kroužit kolem jednoho světla v neuvěřitelných pohybech. A já na ni jen ukázal prstem.“
Dneska těžko nemyslet na Petra Skoumala, který ráno zemřel. Při té příležitosti odtajňuju, že na letošním představení V&S S úsměvem idiota jsem měl slzy v očích: tak dokonalí a velcí se mi zdáli ti Maršálové, České tajfuny a co to tam ještě zpívali, vlastně i Horké letní odpoledne, písnička, u které si vždycky přeju, aby neskončila. Ta dvojice je pro mě jedinečná: tím, jak do písní zavlekla všechny ty odbočky, slogany, reklamy a vojenské povely, přeskoky ze stylu na styl, je to výstižné a zároveň nekutečně zábavné a s velkými melodiemi (Silueta, Markýz de Sade, Večerní požár, Bonton, Persona nongrata, Kdo je ten pán, Ukolébavka pro hysterku...). Skvělou studii o nich napsal Přemysl Rut (Dvojice osamělých), mně zbývá naplnit slib a napsat monografii V&S, o níž mluvím už dva roky s jedním trpělivým nakladatelem.
Během pár vteřin,
ještě než klesnu
- napůl už ve snu -
do měkkých peřin,
načmárám krátce
vzkaz otci a matce:
BUĎTE MĚ ČASNĚ
MUSÍM PSÁT BÁSNĚ
22. 9. 2014
Část tohoto týdne jsem strávil - přeneseně - s Václavem Hálkem, který zemřel desátého září. Skladatel, kterého širšímu publiku představil film Karla Vachka Bohemia docta (2000), byl známý skrze svůj zvláštní dar: někdy od roku 1980 slyšel hudbu při soustředěném spolubytí s houbami. Napsal tisíce skladeb na houby, včetně Mykokosmické symfonie. Jeho momenty inspirace byly ale zvláštní i jinak: cítil, že svět ho pouští do svých hlubších dimenzí (za tři rozměry). Někdo by se z toho zbláznil, nebo by se snažil skrze svoje zážitky stát populárním. Hálek žil ve víře, takže dar slyšení (skrze houby, charakteristiky lidských hlasů, krajinu, panelák v Ďáblicích) ho nerozházel. Bylo to pro něj jen potvrzení, že je na dobré cestě.
Napadlo mě, že když jsem před lety psal kabaretní poezii pod různými identitami (v monodramatu Poezie České republiky), v jednom "svém básníku" jsem trefil přesně rysy Václava Hálka: houbař-katolík. Tady tedy, se vzpomínkou na VH, aspoň kousek: Houbařova modlitba.
Svatá panno jehličnatá
Prosebnice u podhoubí
Dej ať o čem nikdo neví
Mně se zjeví
V lesa hloubi
Dej ať najdu Přej mi hřiby
A až v cíli cesty stanem
Ostříhej mě lidské chyby
Zahodit se se satanem
(...)
Matko boží v temném hloží
Neodpírej prosebníku
Dej až přijde Velký Houbař
Ať mě přijme do košíku
Ať mě přijme ve svém lese
Mezi všechny dobré houby
Nade mnou ať rozklene se
vesmír temný jako Boubín
15. 9. 2014
8. 9. 2014
Tyhle dny nemůžu psát o ničem jiném než o sobotním koncertním happeningu v pražské Krymské. Začal se připravovat před rokem a půl: tehdy se ozval producent Čestmír Kopecký, že možná zase po letech něco začne dělat něco pro televizi a ať na základě alba coververzí For Semafor připravíme koncert. A aby to bylo adrenalinovější, tak v přímém přenosu.
Kopecký stál svého času nejen za Českou sodou, ale i za mystifikačně-poetickým Studiem Kroměříž Petra Lébla, které je pro mě vrcholem svobody v programu ČT (vrátí se někdy ta popřevratová atmosféra?). Říkal, ze když jim v té době chtěla televize něco zatrhnout, producent s autory se ohradili, že je to proti demokracii a svobodě slova, a nakonec to na obrazovce bylo. Psí vojáci na Chmelnici, jeden z jeho přenosů, jsou dnes jediným kompletním profi záznamem koncertu Filipa Topola.
Konec oklik. V genezi toho magického předvčerejšího večera hrála podstatnou roli úvaha uvést kapely v původním Semaforu, té prázdné nikdy nerekonstruované podzemní díře u Václavského náměstí. Mělo se hrát i v okolí - ve Františkánské zahradě nebo v podzemním skladišti filmových plakátů Pavla Rajčana a jeho Terryho ponožek. Ale pak se z jednání o záborech stala noční můra, myslim že se lekl i pan Stýblo, který Stýblovu pasáž privatizoval a kterému už asi tisíc médií připomnělo, že rekonstrukci Semaforu - oproti slibů Jiřímu Suchému - nezvládl.
V téhle situaci se začalo uvažovat, kam to celé přesunout. Chtěl jsem předejít lidi z televize, než navrhnou něco televizního, a rychle začal mluvit. Během řeči o tom, ze je potřeba nechat kapely v prostředí, které je jim vlastní, mi došlo, že - přes všechny výhrady - je to vršovická zóna. Takže se nakonec hrálo v Café V lese, klubu Pilot, na ulici a na výborných místech, která nám ukázala Marie Neumannová (zvukařka, organizátorka, aktuálně zásadní osoba scény): v kadeřnictví U Nováka (má i svou barovou dimenzi) a na dvoře tzv. Družiny, kde se muzikantům pletl do digitálních a lo-fi přístrojů břečťan a osvětlovaly je přejezdy proskleného výtahu.
Kumulovaly se nervy. Čtrnáct z osmnácti interpretů bylo nových. Tedy spousta premiér: všichni dostali důvěru, bylo těžké něco od nich slyšet dřív než den před. Na podvečerní generálce jsme slyšeli problémy se zvukem a po některých muzikantech chtěli lidi z přenosu, aby byli kratší, což mě zděsilo. Ještě víc mě překvapilo, že Tomáš Vtipil svou expresívní Klementajn fakt zkrátil, nijak se při tom extra nehádal a výsledek byl skvělý. Dtto Kyklos galaktikos. Když začalo pršet (čtyři scény byly venku!), lidi z televize prozaicky vytáhli stany a plachty: jejich nevzrušenost mě docela zklidnila. Bylo to dobré: akorát zkusmé hraní bez lidí do prázdna bylo obtížné a s pachutí.
Pak to z jakýchsi důvodů všechno zaklaplo.
Začaly chodit stovky lidí. Kavárnu V lese obsadily seniorky ze sboru Elpida, vedle nich kouřili Sára s Romanem z Never Sol a moje děti se ptaly, za kolik smějí prodávat gumové náramky, které na místě pletly spolu s dcerou ladiče pouličního klavíru. Petr Nikl přinesl k písni Míč míč s průměrem lehce užším než je šířka ulice Krymské. Merta mi oznámil, ze bude hrát v burce: nutno dodat, že mu přes hadr bylo výborně rozumět a že hrál podle mého soudu skvěle. Martin Kyšperský vydýchal, že Květy musely vynechat freejazzové Malé kotě, a zazpival Oči sněhem zaváté svým zavátým stylem. Kyklos galaktikos prohodili, že hrají "všem tady na Krymu" a udělali výbornou koláž ze sloganů a samplů, o které neumim napsat stručně. Bonus umí dělat pozitivní věci se šklebem desperáta, stejným způsobem zapojil i patnáctiletého romského kluka jménem Jebo, který byl vlastně ten frajer z Kaňonem takhle kvečeru. Zrní bylo hodné (Klokočí), Vložte kočku byli zlí ("na okně seděla devitiocasá kočka"). OTK přivezli nejvíc nástrojů, Ondřej Ježek navíc přebíhal, hrál podruhé s Járou Tarnovskim coby nekompletní kapela Gurun Gurun, které vyšla deska v Londýně a Tokiu. Jejich Blues na cestu poslední bylo pro mě jeden z velkých momentů večera. Vlastík Matoušek vyhověl mému lehkému nátlaku a s velmi zasifrovaneho Jo, to jsem ještě žil udělal na poslední chvíli rozeznatelné Jo, to jsem ještě žil: jediný nepochopitelný tak zůstal Petr Ferenc, který U Nováka vytvářel noisovou stěnu z mikrosamplů zvuku deseti semaforských skladeb. Vysvětlil jsem lidem z přenosu, že do tohoto zvuku se ucho ponoří po čtyřech až osmi minutách. řekli, že je to zajímavá myšlenka a urvali Ferencovi zvuk po minutě a půl. Na Vtípila bohužel neřvali sousedi z okna "Drž hubu! Tady spí dítě!" jako při zkoušce, ale i jinak to bylo výborné. Zjevil se smyčcový Epoque Quartet se zpívajícím skladatelem Petrem Wajsarem, kteří přijeli tak pozdě, že nikdo nevěděl, co udělají. Vypálili kabaret (Blues pro tebe) na rohu dvou ulic a zase zmizeli, nikdy jsem s nimi tím pádem nemluvil. Vladimír Václavek, Kazety, Never Sol, Tornado Lue, všichni by si zasloužili zmínku. Ale už musím odeslat tenhle zápis k publikaci, hergot!
Když stovky lidi po skončení stály všude v Krymské a nad nimi se vznášel Niklův obří bílý balón, pravil mi probíhající Ondřej Kobza zkušeně: "Dostali jste lidi do ulice, skvělý, teď ještě je dostat z ulice." Blížila se hodina nočního klidu a já si uvědomil, ze nejlepším závěrem přímého přenosu by byl konec jako z filmu Monty Python a Svatý Grál: policejní razie! Ale to už by byl až příliš dokonalý splněný sen. I takhle to mělo grády.
P.S.: K vidění na iVysílání pod názvem SM Kabaret: Kabaret For Semafor.
1. 9. 2014
Kostelní věž, Písek, výborný místní průvodce. Heleďte, ja jsem tady už čtyřicet let. A nemám dovolenou, ja nemůžu od tý věže. Čtyřicet let jsem nebyl na dohled od ní, byl bych nervózní. Podívejte, to rudý letecký světlo nahoře, ani se mi o tom nechce mluvit, věž má 42 metrů a letadla lítají nad 100, ale je to vyhláška a elektřina na to světlo stojí ročně 40 000 korun. Takže pan děkan daroval kostelní věž městu, ať je rádo, krásná věž, čtyřicet tisíc ročně, za to opravíme radši kostel. Ty dřevěný trámy jsou vždycky starší než zdivo, to si pamatujte, u nás je napouštěli volskou krvi, ta ochraňuje, ale nesmí bejt z krav ani z bejků, jenom z volů, taky tam dávali pepř, to je proti červotočům, a pak přišli na to, že proti červotočům jsou nejlepší zvony, že ty údery červotoče ničí, ale musí se zvonit několikrát denně, což u nás se zvoní. Zvony máme čtyři, ty nám dělala mistr zvonař, paní X., umřela v roce 2006, teď to dělá už její vnučka, ani ne dcera, ta byla taky fantastická mistr zvonař, ale zvon už neudělá, už je slabá na srdce.... Kdo si chce zazvonit, může, ale – chachacha! - za 500 korun. Dáš 500 na opravu kostela? Helejte, jsou lidi, co si zazvoní, a vždycky takoví bohatší - lékaři, třeba. Jednou tu byla výprava učitelů, já šel napřed a slyšel úder, tak jsem se vrátil: Kdo to byl?! Všichni mlčeli, nikdo se nechtěl přiznat. Já: To jste učitelé?! Když jsem pohrozil, že nepůjdeme dál a vrátíme se, tak jedna učitelka řekla svému kolegovi, ať se kouká přiznat, že kvůli němu nebude trpět celá výprava. Tady nahoře máme výstavu, fotografie, chápete, člověk se kouká a vidí různý věci, něco ho zaujme a něco jakoby nevidí. Jsou tady architektonický krásy, památky, ale taky louže, někdo možná si najde vztah k tý auře, světelný šmouze tady. No a kdyby vás nezaujalo nic, tak proto jsou všechny obrázky tady v těch zrcadlových rámech, to se líbí každýmu, co vidí v tom zrcadlovým skle. To si můžete odnést a vědět, že se o to máte dobře starat.
K čemu může sloužit blog? Třeba k pročišťování a korekci starých účtů. Zírám do zápisků, starých osm let, a vidím v nich toto:
Někdo napíše knihu Druhé město, vydá ji Mladá fronta, dost trvá, než se rozkřikne, jak je to výjimečný. Když už je kniha víceméně kultovní, někdo jiný se napojí na věhlas a vydá ji znova. OK. Později si dokonce založí vydavatelství s názvem Druhé město. OK. A třetí titul, který tam vyjde, je deník, myslím že je to deník jedné z postav druhého města, která píše – ten Ajvaz, probůh, jak tu strašnou nudu může někdo číst, a státní cena pro něj, to je všechno domluvené a koupené! Skutečně, odporné. - Borges by to vymyslel rafinovaněji, ale i tahle skutečná verze ujde.
Takže - přijímám rád přizvání do vaší společnosti, Martine Reinere, a když se řekne „do vaší společnosti“, nemůže se mi nevybavit toto chucpe autora V., který nevěří v jiný typ čtenáře než je sám.
Kdosi mi říká, že mě jakási veřejná osoba chválila. Kdo by nebyl potěšen, pak to vidím v časopise: jedním dechem zmiňuje dvě jména, 1) mě, 2) úplného vola. Ideální lekce.
Mezi písněmi na koncertě skupiny Longital praví bratislavský kytarista Dano Salontay: „Nevím jak vy, my máme slovo čarokruhy. Znáte ho? V rozsáhlých magických kružnicích, čarokruzích, rostou houby. Podzemní síť, ta hlavní skrytá velká houba, má tendenci rodit plodnice po obvodu kruhu. Jsem vystudovaný matematik, a tak, když najdu tři houby, spojím je pomyslnými čarami. Tak získám dvě úsečky. Oběma úsečkami vedu kolmo osy (v tuto chvíli již přikyvovali všichni v sále, kdo úspěšně složili maturitu z matematiky, pozn.) a tam, kde se protnou, leží střed kružnice. Pak již jen natáhnu provaz od středu k libovolné houbě, obejdu kružnici a mám plný košík.“ I jinak byl koncert Longitalu pěkný.
K čemu může sloužit blog? K inzerci. Milí nakladatelé! Navrhl jsem Zuzaně Fuksové z hiphopového dua Čokovoko, že edičně připravím k vydání její facebookové statusy, protože je to báječná kronika ze života zbídačelých nižších vrstev. Zuzana souhlasila a zde je nyní připraveno cosi k vydání. Je to dojemné, kruté, dobré - a Čokovoko prodaly na svých Mamka Records cédéček jako šlupek. Čekáme na vaše nabídky, ukázka následuje. // Spala jsem ve vlaku a kavalírský Ukrajinec mě ve 2.00 vzbudil, aby mně nabídl plátkovou žvýkačku. // Dnes jsem potkala spolužáka, který se vždycky smál svým dvěma vtipům: "holky, já vás asi-miluju" a "vyfotím tě do pasu". Prodává kávu, věkem zvážněl, protože se mě jenom zeptal: "Čauky, jak se máš, co chlapi, erotika, myšlenkový pochody a jiný záchody?“ // Samochvála smrdí, ale dnes mi bodyguard na naší diskotéce sdělil, že má "vytuněnýho šulina" a že "rád znásilňuje". Těžko dešifrovat poselství jiných sociálních vrstev, ale toto zřejmě byl proletářský flirt, obdoba věty "mám dva lístky na Hradišťan" od kluků z fildy. // Olašská Romka na Cejlu ke svému dítěti: "Kennedy, já tě zabiju." //
Přijmeme řidiče autobusu, čte Albert na jízdence, nezná tu formulaci a po chvíli chápe: „Jako že ho svezou zadarmo?“ Jasně, tohle je přece přijetí: přijmeme tě kdykoli a přátelsky, milý řidiči... Přijměte tenhle pokus o blog, chcete-li.