Martin Reiner
Narodil se roku 1964 v Brně | básník, prozaik, majitel nakladatelství Druhé město | 
absolvoval vojenské školy, vězení i různá zaměstnání – inspicient v operetě, editor revue Proglas, tiskový mluvčí MK ČR |organizátor kulturního života – První čtení v Mahenově divadle, básnická setkání na Bítově | více na těchto stránkách:)
27. 6. 2014
Dnes mám čtení v Luhačovicích, což mi dává příležitost rozloučit se v posledním Zápisníku zmínkou o Ivanu Blatném a knize, kterou jsem o něm napsal. Ale já té příležitosti nevyužiju, protože se pohybuji aktuálně v úplně jiné dimenzi. Ta šestisetstránková buchta je (a to i kdyby byla o dost tenčí) svého druhu vzkaz přes několik časových pásem (značených v tomto případě vertikálně), zatímco já se bohužel aktuálně topím v louži známé jako tady a teď.
Nejprve byla v lázních celý měsíc moje žena s dcerou, o týden později jsem nastoupil já; na tři týdny. Lázně jsou bezesporu oázy klidu, ale taky spolehlivě vyhodí jezdce putující pampou manželství ze zaběhnutého rytmu… a to ani nemluvím, kolik se toho doma navrší za dobu nepřítomnosti, web neweb. Takže se za lázně platí nejen na recepci v Třeboni, ale podruhé ještě po návratu do normálu, který je všechno jen ne normální.
Vše je o překot; člověk se topí v banalitách, které si hlasitě říkají o nějaké to řešení – a do toho samozřejmě a nevyhnutelně přichází nutnost řešit nejméně dva nebo tři skutečně závažné problémy, pro něž rozhodně žádáte víc času, klidu, odstup – nic z toho pochopitelně nedostanete. Ráno po probuzení si zbytečně několikrát opakujete moudrosti východních mudrců: víte dobře, že kočku je lépe hladit po srsti… akorát už téměř nejste schopen rozeznat, kde má ocas a kde krk.
A když máte dojem, že hůř být nemůže, přihasí si to váš oblíbený IT boy s počítačem, který jste u něj deponoval po čas svého láznění, aby konečně změnil operační systém ze zažitých a oblíbených XP na Windows 7. Vy jste to nechtěl, to svět vás donutil. A teď – pod tlakem a v časové nouzi – čumíte do bezedna počítačového vesmíru a marně řvete nadávky skrze barevná okna, váš computer, vaše paže, oči, sluch, zkrátka váš druhý (lepší!) mozek nepracuje, jak jste zvyklý, e-Mule nestahuje, Winamp nepřehrává, Commander nereaguje na pravou myš, Newton odmítá zareagovat na správné heslo a pustit vás dál… a Word si už zase vytváří samostatné odrážky; jsou to dračí hlavy, které narůstají stále znovu na pahýlech krků!
A tak si jdete nalít do kubisticky tvarované skleničky (dar) curvoisier (dar od téhož milionáře), protože kočka se má hladit po srsti… a to laškovné homonymum vás zvedne ze židle, jdete zavolat ženě, která je pochopitelně – po zákonu letitého soužití – vinna nejméně půlkou vašich obtíží, a domluvíte se na obědě v dobré restauraci, kde si přinejmenším zkusíte popovídat o nadcházející dovolené na Sicílii, kam spolu (bez dětí!) vyrážíte už za čtyři dny…
Nakonec zaplatíte kartou jménem Zápisník… a v duchu už si formulujete letně rozverné prohlášení, které vám umožní vyhlásit dvouměsíční prázdniny na vlastním webu; uvidíme a uslyšíme se zase v září, krásné léto všem a nezapomeňte hladit všechny kočky po srsti…
20. 6. 2014
Moje Libuška má dnes (19.6.) narozeniny. Je jí šest let. Jedu na velkou uliční párty z Třeboně... a vzpomínám si, co nám provedla, když byly na dortu teprve dvě svíčky. V nestřežený okamžik vyrazila do světa. Ušla sama asi tři sta metrů, čímž se vzdálila jakémukoli dohledu. Naše zděšení netrvalo dlouho; před hotelem Rustikal jí totiž zaujal kačírek tvořící cestu pro chodce – a s kamínky si pokojně hrála, ještě když jsme ji o pár minut později dostihli.
Je to, myslím, největší láska mého života...
Mezi všemi ženami, které jsem měl možnost blíže poznat, od mámy po mou ženu Báru, je Libuška jediná, kdo ode mě nechce nic víc a nic jiného, než jí mohu v té které minutě našeho společného života nabídnout, takže se zdá, že je to ta vybájená „láska bez podmínek“ – a je krásné i snadné oplácet stejnou mincí.
Nejspíš to nevydrží navěky, ale zatím jsme spolu v ráji, a tak sobě i jí k těm narozeninám přeju, ať nám to ještě chvíli vydrží.
13. 6. 2014
Z logiky věci vyplývá, že svůj páteční příspěvek píšu ve čtvrtek. A když ve čtvrtek 12. června, nemůže nebýt o fotbale. Protože dnes to vypukne! Copa do Mundo 2014...
Mistrovství světa ve fotbale, které se koná v Brazílii, je totéž jako modlitba v papežově soukromé kapli. Navíc jsem až do 24. června v lázních, takže se budu moct na řadu zápasů podívat zcela nerušeně (zdravím svou krásnou ženu a milé děti!). A čtvrtfinále i semifinále zase uvidím v zemi fotbalu zaslíbené: Itálii. Mimochodem, Itálie je jediné místo na světě, kde se na fotbal dívá i moje žena; posledně jsme byli na Sardinii v době, kdy se Itálie protlačila až do evropského finále (a tady – k mému špatně skrývanému potěšení – dostala mlatu od Španělů...).
Letos mi bude padesát... a fotbal jsem začal vážně hrát v pěti. Nejprve na ulici (auta na Trávníkách v roce 1969 nebyla), ale už od první třídy jsem kopal za Zbrojovku... a v Janovicích jsem byl v deseti letech (až do příchodu Honzy Kasíka) nejmladší člen žákovské jedenáctky, jinak plné osmáků a deváťáků. Od aktivního fotbalu mě pak rázně odřízl nástup Bechtěrevovy nemoci, což bylo – bohužel – už v devatenácti. Ale moje láska ke hře samotné se tím nijak nezmenšila; kdybych si musel vybrat jediný televizní pořad, který si smím vzít na pustý ostrov, byla by to rozhodně Liga mistrů.
Ostatně fotbal byl u nás doma vždycky něco jako „rodinné stříbro“. Hrál ho – taky dobře! – i můj mladší brácha... a tři z mých čtyř synovců jsou opravdové fotbalové hvězdy a tahouni svých týmů.
Jako dnes si pamatuju na první mistrovství, které jsem už velmi náruživě sledoval: rok 1974 v Německé spolkové republice. Rivelinův přímý kop, kdy ráně v přesný čas uhne ve zdi postavený Jairzihno, skvělí Poláci Lato, Szarmach, Gadocha, Deyna... a samozřejmě geniální Tomaszewski v bráně!, šokující vítězství NDR nad NSR, atd... Ty zážitky byly tak intenzivní, že z tehdejší holandské sestavy bych možná vyjmenoval víc lidí než z té současné.
Je to přesně čtyřicet let... a já jsem zvědav, co si zapamatuji z tohoto šampionátu pro svůj červnový zápisník 2054.
6. 6. 2014
Dnes píšu z lázní z Třeboně... a rád bych vás počastoval po delší době jedním výpiskem z četby.
Policie nedokáže nám pomoci. Státní návladní ani soudci nejsou pravými ochránci společnosti před zločinci pera a tužky... A tak alespoň tisk musí splnit své velké povinnosti. Skoncovat s ochranou pěstitelů nemravných, potrhlých a společnosti nepřátelských směrů v umění a literatuře. Nepropůjčovat se k obeznamování obecenstva s jejich jmény a k obracení zájmu k jejich ztřeštěnostem a nemravnostem, které by namnoze bez nechtěné spoluviny tisku zůstaly neznámy, nepůsobily škod a nepodněcovaly k nápodobě... Avšak ani psychiatři nepochopili ještě svou povinnost postavit se do čela této fronty. Je to předsudek, že se psychiatrie musí uzavírat do svatyně podobné Mekce. Nechť mluví k masám vzdělanců, nechť jim ukáže duševní poruchy degenerovaných umělců a spisovatelů a poučí je, že módní díla jsou jen vylíčenými a vymalovanými delirii!
Tento zcela vážně míněný text, rozeznívající dnes snad více strun než v čase svého vzniku, pochází z roku 1892 a nachází se v knize Entartung (Zvrhlost) německého spisovatele Maxe Nordaua. Podobnost s pojmem zvrhlé umění (entartete Kunst), pod jehož vlajkou prováděl Adolf Hitler v Německu 30. let „očistu kultury“, samozřejmě není náhodná. Výše zmíněná kniha se stala skutečným evangeliem v rukou horlivých bojovníků proti modernímu umění.
Pointu asi mnozí tušíte... Max Nordau se jmenoval vlastním jménem Südfeld.
30. 5. 2014
V románu, který jsem napsal, účinkují samí skuteční lidé. A jak už to v životě bývá, ne všichni jsou tu „klaďasové“. Dvě figury, jejichž role v životě Ivana Blatného rozhodně nebyla epizodní, podepsaly spolupráci s StB. Jeden z těch hrdinů, někdejší kamarád, byl na Blatného přímo nasazen... a jeho životu „agenta“ věnuji hodně prostoru; zabývám se některými pohnutkami i určitou ambivalencí v konkrétních činech. V životě druhé z postav šlo spíše o epizodu; s ohledem na obraz, který o sobě dotyčný důsledně po celý život vytvářel, jde přesto o sdělení celkem významné.
Agenta Kolaříka jsem poznat nemohl; zemřel už v roce, kdy jsem se narodil. Mluvil jsem ale s jeho synem. Agenta Šajana znám dlouhé roky; myslím, že dost dobře... a ten dosud žije. Ba co hůř, jeho život je na sklonku. Ale ta kniha je příběh Ivana Blatného, který jsem chtěl vylíčit co nejpravdivěji a nejpřesněji. Oba hrdinové do jeho života a osudu vstoupili poměrně razantně a sehráli v něm roli dostatečně důležitou, aby se ocitli v životopisném románu. Přesto nemohu popřít, že na reakce čekám od vydání knihy s jistým napětím.
A jak tak čekám, přišla reakce úplně odjinud.
O tři týdny později než můj Blatný vyšel ve druhém městě román Václava Kahudy Vítr, tma a přítomnost... a šly chýry, že se s tím Kahuda v knize, kterou jsem dosud nečetl, nemaže a rozdává rány na všechny strany. První z nich zjevně začínají dopadat; kupříkladu v postavě odpudivého práskače se už poznal konkrétní člověk. Toho muže jsem v životě nepotkal a v knize ani nevystupuje pod svým jménem; přesto se rozhodl vytmavit to především mně, Kahudově vydavateli.
Nezbylo mi, než ho obratem upozornit, že se mnou si mohou vyřizovat účty pouze mí vlastní knižní hrdinové... a odkázat ho na správnou adresu do Bráníka.
23. 5. 2014
Paralympiáda snů
„Postupně začneš ovládat své sny“
Eduard Reiner
Vpadnout do vlastního snění
jako liška do kurníku plného slípek.
Mít kontrolu i patřičný feedback
ještě dřív, než kuropění
vyloví mozek z těžké vody.
Začal jsi, otče, léčit svý sny...
a byl jsi přitom přísný.
Mrzáci prchají v člunu,
nad hlavou ochránkyni Lunu,
bledou jak nota z Ódy na radost.
--------------------
Café Onyx
Průhledy do jiných světů:
jeptiška v Onyxu snídá toust a kolu,
bezdomovec čte Zolu,
obtížně louská každou větu,
podoben apoštolům,
jak se tu zubí ve své bídě...
Jenom to vidět!
Jenom ty vzkazy přečíst správně
před ústím hlavně...
Nemít se po smrti za co stydět.
----------------------
Irská káva
Kam jsme to, lásko má, zapadli?
Do města Dublinu, kocourku:
Airbus se trefil na ranvej,
Bono nás svezl tmou,
hvězdy zářily nad hotelovým vchodem...
Stěžoval sis na dlouhou pauzu
v tváři starého číšníka.
Cedulka v recepci pravila:
Nečtěte Joyce na konci října. Dělá to
tady každý vůl.
--------------------------
Klišé
Otevři dveře, aspoň průvan bude,
což fakt je vzácně doložený.
Básníci a starší ženy
řídí se výhradně pudem (ve stáncích
na lacinou krásu). Dornych
plný bryček, landaurů a košatin,
co vrhají placatý jen stín,
Básník Holub mezi supy...
Vždy něco z doby na tobě ulpí;
co srkáš s libostí, jmenuje se blín...
16. 5. 2014
Občas toužím po únavě. Po skutečné, velké únavě, kdy myslíš na postel tak úpěnlivě, že by sis na tu představu mohl sáhnout... a zmocní se Tě vše přesahující slast, když pak konečně můžeš ulehnout.
Pak je i žíněná matrace prachovou poduškou... a to není žádná metafora, ale docela konkrétní žíněná matrace, na kterou jsem uléhal před více než třiceti lety na vojenské škole, kdy o mém bytí a nebytí – nebo alespoň o podobách mého bytí – rozhodovali ještě jiní.
Teď už několik dekád není boha, který by mě přiměl jít za určitou přirozeně vnímanou mez; mám se zkrátka rád a se svým tělem, tím moudrým velitelem, si vyjdeme vstříc.
Jenže pak i slasti jsou jen mírné.
A tak občas toužím po únavě, i když se jí většinou úzkostlivě vyhýbám.
A jinak třeba vzpomínám na to, jak jsem před třiceti osmi lety vyrazil do polí za Janovicemi nad Úhlavou sbírat macešku polní, léčivou to bylinu. Ne že bych ji – jako rodilý Brňák – někdy předtím viděl, ale ujistili mě, že se nemůžu splést: prostě takové malé žluté kvítky, kterých je plné pole. Šlo mi to skvěle od ruky... a paní Kubíčová, maminka mého nejlepšího kamaráda, se dost divila, když mě potkala u zahrádek a já nesl domů macešky polní plnou tašku. Já se pro změnu divil, proč se při pohledu do tašky rozesmála, až jí začaly téct slzy... ale pak jsem tu řepku olejku prostě vysypal do příkopu a příště raději sbíral v prachu venkovských cest truskavec, který se nedal s ničím splést.
V červnu máme setkání základky po pětatřiceti letech, tak jsem zvědav, kdo tu historku vytáhne jako první...
9. 5. 2014
Polovička toho, o čem bych chtěl psát, ne... přesněji, co mě napadá jako možné téma nejdřív, jsou věci nepublikovatelné.
Jelikož žiji život rodinný, jsou mé vášně i představivost živeny primárně z tohoto zdroje. Jenže každý, kdo měl v životě podobné štěstí, nejspíš ví, že prostor manželství je plný takových těch posuvných kovových zábran, které logicky a správně vytyčují prostor, v němž je možné pohybovat se zcela, inu bez zábran. A že respektovat tato omezení je nanejvýš vhodné.
Takže bych sice nejraději – a jistým způsobem i nejsnáze – psal o své ženě a dětech, nebo o nich třeba jen tak nahlas přemýšlel, ale je to vošajstlich... Vždyť i nevinné konstatování z z předchozího odstavce v sobě nese jistá rizika... a ručím za to, že moje žena – svědomitá čtenářka tohoto Zápisníku – mi jemně naznačí, že bych neměl své fóbie a své poněkud (no jistě) omezené němectví vydávat za normu... a už vůbec bych neměl nikde psát, co si myslím, že si myslí, protože se zpravidla šeredně mýlím. Dovětek o spisovatelských hyenách, které bez mrknutí oka „prodají“ své nejbližší za špetku pochybného ohlasu (když o uznání nemůže být ani řeč), si nechá pro sebe, ale já to budu stejně číst z jejího jasného čela jako z legendárních světelných novin na náměstí Svobody.
No, ale abych se konečně něčeho obsažného dobral.
Když jsme byli předevčírem s klukem kupovat holinky, řekl mi moc zajímavou věc.
Když byl malý, tak ve druhé, třetí třídě, a někdo si na něj vyskakoval, nikdy prý nevěděl, co mu říct. Ale teď už má pro každýho připravenou smrtící hlášku; dokonce je ve své třídě v daném oboru natolik uznávaný mistr, že vymýšlí hlášky i pro druhé. Tedy, vymýšlí... ony jsou to převážně hlášky (nebo jejich jemně modifikované podoby) z Comebacku, ze Simpsonů, nebo z některého z desítek streamů, které s klukama sjíždí. Takže je spíš obratně vybírá, než vymýšlí... Ale platí. A protože vím, jaký je Fanoušek introvert a jak dlouho mu trvalo, než se ve škole takříkajíc etabloval, trochu mě to dojalo... a hned mi hlavou projelo pár vět, taková drobná sociobiologická črta, která to sdělení velmi přesně rozkrývala a uváděla do širších souvislostí...
Jako spisovatel bych se s ní samozřejmě rád předvedl, ale jako muž rodinný si to nechám pro sebe... a příště budu raději rovnou psát o nějaké selance; třeba že náš pan prezident Zeman je kokot, nebo tak.
2. 5. 2014
Já vám nebyl básníkem, už ani nepamatuju. A teď tedy zase...
Zavolala mi Anička, dcera rodinných známých, studující toho času v Brně divadelní management; potřebuje prý profesionálního básníka, tak si to totiž vymyslel pan režisér Morávek. Majáles vtipně (ale proč?!) přejmenoval na Máj Alles (kdyby aspoň Máj über Alles), ale neodbíhejme od tématu, kývl jsem bez váhání, zalepil si záděry na palcích (taky vás tak vzrušuje, co lidé skrývají pod náplastmi a obvazy?) a naklapal do Uličky Václava Havla, kde jsem předpokládal nalézt obrácenou bedničku od banánů a čtyři diváky, vrátane Aničky a dvou dalších pořadatelů. Byl jsem však vypečen, neboť krásná zahrada na konci Uličky Václava Havla oplývala pohodáři rozvalenými v trávě i na okolitých lavkách, tucty a tucty jich tam nasávali atmosféru májového lásky času, tak jsem šel a přečetl tam několik básní o lásce.
A tady by se mělo skončit, ale když už jsem se ocitl po dlouhééé době na nějaké akci Divadla na provázku, chtěl bych na jeho adresu říct, že tahle maska nalepená na špekáčcích, saxofónu a jakési poloamatérské uvolněnosti mu pořád sluší, zatímco z té umouněně angažované a vždy ztopořené k boji se chce jednomu zdechnout... (Zvlášť když pak v zákulisí najde obaly od použitých penilních protéz!)
Nezapomenu na 19. listopad 2009, kdy se v prostorách divadla konal závěrečný večer vcelku zajímavého projektu Česká vize: živý maskot Václav Havel (dosud bez Uličky) pilně oslintávaný pateticky deklamujícím (a ano, zajíkajícím se) V. M., do toho herci srdceryvně kvílející českou hymnu a svým imperativně zaníceným pohledem nutící publikum povstat a přiložit pravou dlaň na srdce, přísaháme, že nikdy, ale fakt nikdy nám nebude dost trapné zahrát si tuhle Velkou Vlasteneckou, Staročeši by záviděli...
Ale sere pes, je lásky čas, zkadeřený Mácha na Petříně obrůstá šeříkem, voněli benzínem a travou, láska je válka, válka je vůl... a ty Panenko na výsostech, ty dobře poslouchej...
Cizinecká legie
Danajský dar francouzské babičky;
prý to byla ona,
komu mravenčila panímanda...
Ty jsi další adept, ob generaci,
močíš na koberec
po kafrovém milování...
Stojím za oknem,
zatímco si to děláš na balkóně.
Légion étrangère:
pro muže neklidných srdcí...
Reptání
Jejich je království nebeské,
ale kam bych přišel já,
kdybych pořád dával?
Jsem nabažen!
Dávných lásek a i žen,
které neznám,
je to celý seznam výčitek...
Ba hůř!
Je to inkviziční vztek,
je to má hranice,
za kterou dospívám k plamennému konci:
Máte utrum
ježibaby.
25. 4. 2014
Včera jsem byl na křtu své knížky ošklivý na Luboše Marečka.
Luboš přišel vlastně až po akci, hned úvodem upozornil všechny dosti hlasitě, že je úplně vožralej… a pak to i dost dlouho předváděl poměrně tradičním způsobem: hulákal na všechny strany, že su buzna, ba největší buzna ze všech, řval moravské lidové písně, až mu létaly zbytky salátu z tlampače, a předstíral, že balí mou ženu.
Nic z toho ovšem nemůže omluvit, co jsem mu nakonec provedl.
Když se před stolní společností holedbal, jaký že on byl skvělý novinář (mám pocit, že tvrdil, že byl úplně nejlepší ze všech), řekl jsem, že ho mám rád jako člověka, ale jako novinář stál úplně za hovno, což jsem se následně dosti hlasitě a mnohomluvně pokusil dokázat.
Bylo to odporné… a došlo mi to ještě ten večer, protože Luboš podezřele posmutněl – a brzy poté se vytratil.
Ano, bylo daleko po půlnoci, a protože jsem popíjel toho dne od tří odpoledne, měl jsem už značně posunutou hranici autocenzury i prosté empatie.
Jelikož jsem se ale ještě po Marečkově odchodu v takové „normální literární diskuzi“ velmi agresivně navážel do „zoufale nevzdělaných mladých básníků, co s velkým humbukem objevují všechny staré Ameriky“, chtěl bych se nyní nejen kát (již se kaji!), ale taky zamyslet…
Proč to dělám?
Nabídnu jen jednu možnost; všechny ostatní si totiž doplníte mnohem snáz.
Napadá mě, že s novou knížkou po pěti letech, ve dnech, kdy přichází (vpadá?) na scénu, ocitám se i já sám tak trochu na scéně (v ringu) – a to samozřejmě nemyslím jen doslovně, v souvislosti s křtem. Možná, že stejně jako zvěř v době říje – a tedy zápolení o pozici v stádu – i já začínám v tuto chvíli (a jak doufám, jen dočasně) více zápolit; jsem připraven změřit síly hned a s kýmkoli…
Tak promiň, Lubine, že po tobě stará buzna tak ošklivě vyjela.
P.S.: Mladé básníky obhájil dostatečně můj redaktor a studenty milovaný češtinář Standa Zajíček, takže se jim už omlouvat nemusím; na rozdíl od Luboše, který nasazoval kůži v první linie, stejně tou dobou už chrněli ve svých revolučních doupátkách.
18. 4. 2014
V den, kdy jsem měl napsat svůj první letošní Zápisník, přivezli z tiskárny v Příbrami knížku.
Jako nakladatel jsem zvyklý; každou chvíli mně přijde do ruky fungl nová kniha, s níž mám tak či onak něco do činění, ale moje vlastní kniha je přece něco jiného. Nebo by alespoň mělo být, říkám si.
Hubená stehna Twiggy, má poslední kniha, vyšla před čtyřmi roky, měla 112 stran a hřbet široký přesně 1 cm.
Básník, jinak tedy román o Ivanu Blatném, má 600 stran a 5,4 cm na šířku.
Pokrok zkrátka nezastavíš…
Jak ovšem souvisí nenapsaný, nebo přinejmenším pozdě dodaný Zápisník s dopsanou knihou o Blatném… a hlavně s tím polepeným Fordem Transit, který přesně v poledne zaparkoval na chodníku na Krkoškově?
Vágně, zní odpověď z nejupřímnějších. Skoro půl hodiny jsme s panem řidičem tahali tu buchtu po šesti, osmi kouscích do kanclu, odkud ji příští týden povezu s Honzou Pražanem na křest do kavárny Savoy. Aby tam byla.
Zde bylo ještě všechno v pořádku; nic nenasvědčovalo tomu, že k večeru budu nenapravitelně liknavý.
Ale pak se to začalo pomalu sesouvat.
Na slavnostním obědě v Koishi nás Fanda překvapil tím, že snědl bez reptání vše, co mu přinesli. Když jsme tu byli poprvé před třemi roky, vymyslel písničku, jejímž leitmotivem byla hořící (rozuměj: zapálená) restaurace – a to měl všehovšudy dvě lžičky miso polévky. O dvě hodiny později, to už bylo ve výčepu Na stojáka, mi přinesli Petr M. a Pavel Ř. dvě třetiny jednoho staršího dloužku: zapili jsme to třemi šnyty chotěboře.
Večer měl Fanda v divadle premiéru (hraje na Provázku malého Mozarta), kamž doprovázen svou matkou a mou ženou, pročež nám s Libuškou nezbylo než koukat doma na Kometu, což jsme si rozhodně mohli odpustit. Libuška taky rozumně při sledování té hokejové bídy týrala ipad; totéž ostatně dělá při jídle, na záchodě a těsně před usnutím.
Když se před půl jedenáctou vrátil náš divadelní premiant s dosud vyčesaným barevným čírem a silně rozrušenou matkou, začínalo být jasné, že Zápisník dostane skluz.
Tak jsem si alespoň honem položil před sebe svůj krásně vydaný šestisetstránkový román a v duchu si omluvil svou nezodpovědnost i prodlení: každý přece pochopí, že v den D není prostor pro všednosti; to se slaví a jásá… nebo tak něco…