Janko Martinkovič

28.ledna 2015

21.ledna 2015

14. ledna 2015

7. LEDNA 2015…

…minulý týden... Paříž… zkurvená islámská pakáž… povražděná redakce časopisu Charlie Hebdo... jeden z mých nejoblíbenějších karikaturistů… Georges Wolinski… zastřelen… frustrace… vztek…

7. ledna 2015

ZAČÁTEK ROKU…

…začal zhurta…:-) Ještě se ani nerozptýlil dým ze zábavní pyrotechniky odpálené na oslavu příchodu Nového i nového roku, pár minut po půlnoci, té půlnoci jednatřicátého prosince, která utne staré a nechá narodit nové, té pyrotechniky zapálené zkřehlými prsty, které ještě před pár minutami držely lahev “šampíčka”, čili nepitelné Bohemky a je jedno jestli brut či demi brut, prostě té Bohemky, kterou ze srdce nenávidím, protože kurví dobré jméno vinné kultury a jen jako berlička, jako levný alkohol, možná ten nejlevnější cuchá v hlavách slavících mužů a žen a pánů a paní a chlapců a děvčat novoroční předsevzetí a pak jen po ránu bolí, té pyrotechniky svítící pomíjivým barevným světlem, aby dříve než nadchne, tak zhasla, možná ve své jepičí životnosti kopíruje všechny ty sny vysněné v prvních minutách prvního ledna, tak o té chvíli mluvím, o přesně té, která je nasycená sírou, ale je tak zakázaně krásná, že si ji pamatujeme celý život a že jich je panečku celá řádka… Já zažil čtyřicátou osmou… 

A tak v tomto období filmů pro pamětníky, něco pro pamětníky…:-)

Hrabal: Napůl odhalená lýtka dovedou víc vzrušit než frontální pohled na vaginu

V Lidových novinách vyšel autentický přepis nikdy nepublikovaného rozhovoru, který v únoru 1993 poskytl Bohumil Hrabal redaktorovi maďarské mutace časopisu Playboy. Tady je první část rozhovoru. Upozornění redakce: interview obsahuje vulgární výrazy.
V únoru 1993 přijel do Prahy maďarský novinář Attila Varga a s pomocí Istvána Kolozsváriho, tehdejšího studenta VŠE v Praze, který je dnes obchodním radou maďarského velvyslanectví, měl splnit zdánlivě lákavý úkol. Budapešťská mutace časopisuPlayboy je pověřila, aby pořídili rozhovor s Bohumilem Hrabalem. To ovšem nebylo jen tak. Novinář se za ním spolu s tlumočníkem vypravil dvakrát do Kerska a dvakrát je Hrabal poslal – „do prdele“. Vždy se k němu sotva stačili přiblížit. Až při třetí návštěvě začaly ledy poněkud tát. A když přijeli počtvrté, vybaveni – jako pokaždé – lahví bikaveru a několika konzervami kondenzovaného mléka pro spisovatelovy kočky, byl Hrabal ochoten je přijmout; dokonce se zdálo, že ho to docela i bavilo. Aspoň chvíli.

Hrabalovi bylo tehdy 79 let. Jeho pozice klasika a krále české literatury byla nezpochybnitelná, ale přitom jako by on sám dostoupal „vrcholu prázdnoty“. Žil poměrně striktním, monotónním rytmem, kdy čas dělil na pobyt v pražské hospodě a na cesty autobusem do Kerska, kde se staral o svou smečku koček. Psát nepřestával, psaní pro něj bylo záchrannou brzdou před rozpadem a samotou. Tehdy vzniká jeho „publicistika“, dopisy, které po Dubence, americké bohemistce, která o něj přestala jevit zájem, adresuje svému kocourovi Cassiovi, o němž je v rozhovoru také řeč.

Interview, tedy spíše Hrabalův monolog přerušovaný tlumočníkem, probíhalo v Hrabalově zahradní chatce. Z průběhu je patrné, že se Hrabal – a asi v menší míře i jeho hosté – posiloval lahví vodky. Síla Hrabalovy osobnosti, na niž doráželo stáří i nenechavost vnějšího světa, o který on už přestával mít zájem, je však natolik průrazná, že se projevovala iv jeho oslabeném stavu. Téma rozhovoru bylo ovlivněno skutečností, že byl určen pro erotický časopis (který si ovšem vždy zakládal na kvalitní publicistice): Hrabal se tedy vyjadřuje k věcem, které jsou v jeho díle sice silně přítomny, ale spíše v sublimované podobě. Zde je při značné frekvenci nyní zpopularizovaných slov (v prvé řadě kunda) zřejmé, k jak odlišným výsledkům lze při jejich použití dojít.

Interview v té podobě, jak se odehrálo, nebylo nikdy publikováno. Článek, který v maďarském Playboyi vyšel, se značně lišil od průběhu onoho kerského setkání. To se zachovalo na magnetofonové kazetě, kterou získal István Léko, nynější šéfredaktorLidových novin , a dal ji v redakci přepsat. Usoudili jsme, že jde o materiál zajímavý – a jaksi dojemný. Stojí za to ho po dvaadvaceti letech oprášit a v podobě maximálně autentické publikovat; výjimkou jsou místa, která jsou z nahrávky prostě nesrozumitelná. Pravda je, že na papíře přepis syrového řečového proudu vychází velmi fragmentárně, těkavě i třeba zmateně a jaksi surrealisticky...Budiž však tato publikace poctou velkému lyrikovi a něžnému sprosťákovi, od jehož narození uplynulo v právě skončeném roce sto let.

Bohumil Hrabal: Helejte se, dejte si kabáty támhle, sedněte si, hoši. A dejte pryč ten můj tlumok a dejte mi ho sem. Tak, a teďka máte židel, pacholci.

Já jsem totiž měl interview. Včera. Já měl včera interview. A když jsem měl interview s rozhlasem českým, tak jsem musel bejt v Praze, no. Takže jsem musel jet prostě do tý Prahy. Mladá fronta mě pak korunovala na krále český poezie a přinesli koruny a fotografovali mě s korunama na hlavě a s kocourama, kocouři se na mě vysrali, jak to viděli, tak jeli do prdele a já jsem tam byl jen s těma korunama, těžkejma na tý mý zelený čepici, takže já se omlouvám. Já jsem si prohlídl ten váš Playboy , tam jsou samý vyčesaný kundy, to už se u nás nenosí, ale v Maďarsku to asi je hobby. Vyčesaná kunda pro nás není nic.

Nebojte se, já jsem byl ve Spojených státech amerických, kde ty kundy a soulož byly zvykem i na vysokých školách, jak literárně, tak filmově, ale dneska, dneska se vracíme k tomu secesnímu pojetí, že vzrušující je zakrytost, a ne ta nahota jako taková, ty obnažený kundy, aby byly tak jako eklekantním způsobem vyjeveny, jako to bylo zvykem před těma dvaceti lety, to se prcalo i na vysokejch školách.

V Maďarsku to taky tak jede, kdybych vzal Maďarsko za Budapešť, tak u nás, u nás to je taky tak. Český a moravský už je malinko ten útlum s tím sexuálním znázorněním a předváděním nahého těla, už to u nás tak trochu mizí, protože už se vracíme k secesní zdobnosti, kdy poodhrnutá sukně a poodtažený kotník pomůže zájemcům o sexuální věci víc než prostě vyčesaná kunda.

LN: Samozřejmě, u nás máme taky za to, že žena ve spodním prádle je víc vzrušující než nahá.

Máme tedy společného jmenovatele: Napůl odhalená lýtka dovedou víc vzrušit než frontální pohled na vaginu. A to jsme u problému, který probíhá celým světem, že spíš to utajené je zjevné a to zjevné je utajené, že musíme zase přikročit k tomu, k jisté cudnosti, že ta žena je sakrální objekt a že ta jistá cudnost přináší právě víc to vzrušení eroticko-sexuální než ten frontální pohled na tu obnaženou krásnou vaginu jako takovou se všemi atributy.

LN: Proto existují novináři, kteří by se chtěli podívat pod sukně, co odhalit...

Jo, to ujde. Musej ale i pochopit tu retrospektivu k tomu, co říkají vynikající umělci, třeba Georges Braque, ten říká, že potlačený vznět je ušlechtilost. To podtrhněme: Georges Braque, kterej byl cudnej mužskej, uměl hrát na harmoniku a miloval ženský, říkal, že potlačený vznět je ušlechtilost. (Poznámka redakční: Tlumočník však nejspíš nerozumí a Hrabal proto vykřikne : Georges Braque!!!! Vrstevník Picassa, kubista světovej... ) A s tím já sdílím i svůj světovej názor, proto mu dám na cestu můj poslední dopis, já píšu teď kocourům... asi pětatřicetkrát je tam vysloveno jméno kunda, ale ta kunda je zdobnost, je to takový, jako když hrajete na klavír pana Franze Liszta, já jsem rád hrával ty jeho líbestraumy, tak jako je takový... Není jinej autor, kterej je tak velice sexuálně a eroticky vzrušující, jako je Franz Liszt, ne ve svým životě, ale ve svým díle. A já se teď k němu vracím a napsal jsem a dám mu na cestu poslední dopis.

Když jsem naposled byl v Maďarsku a za sobotu jsme prodali celej můj náklad, tak o mně potom v Cafe Hungaria natáčeli televizní přenos a tam mně došlo, že já nejsem český spisovatel, já jsem národní umělec maďarský! Dvacet pět tisíc jsme prodali za sobotní odpoledne! A to já taky v jistém smyslu jsem, protože já to, co se Maďaři neodvažují říct, já v Praze říkám na plné pecky a to je právě to, co šokuje Maďary, to, co oni by chtěli říct a nemůžou říct, protože nejsou v Praze, že jsou v tý konvenční Budapešti.

LN: Když poprvé vyšly vaše knihy, tak existovala skupina lidí, kterým se to nelíbilo, protože nebyli zvyklí na váš jazyk a na to, o čem píšete. A v Maďarsku je to ještě víc nezvyklejší.

Nezvyklý na tom je, že já odpovídám tak jako barbar, ne jako ten katolický, erudovaný, prostě slušný obyvatel střední Evropy, já odpovídám bezbranně, tak jako odpovídali surrealisté, dadaisté... spontánně. Čili mně splývají dohromady erotici a sexuáni a přitom je rozlišuju. Čili pro mě sexualita má vrchol v erotičnosti a to je v jistém stavu zamilovanosti a ta zamilovanost prochází celou literaturou světovou, protože celá světová literatura, ta pravá literatura, má vždycky takovou tendenci erotickou a to je překonaná sexualita a tenPlayboy , co jste mi tady dali, tak to už je pro mě překonaný a musíme to stáhnout směrem k erotičnosti, čili eros jako náboj a pohyb světovýho myšlení a světovýho vývoje a světový politiky. Eros, eros, to dědictví toho Řecka, ne sexualita. Erotickej náboj, to je stav zamilovanosti – Liebestraum, je náš vrchol, ne sexualita teď tohohle, co jsem dostal tohohle Playboye, ale líbestraum, ta zamilovanost, objekty svý touhy, který lze vyjádřit tak, jak to vyjadřuju hudbou, k tý hudbě to, co já píšu, tak se navracím. (Hrabal pravděpodobně vytahuje lahev...) Teď jsem to dostal. (Otevírá lahev. Podává ji hostům.) Nechlastej tolik! A to je třeba překonat tím směrem k Liebestraum. Já jsem klavírista a tam je to přeperlení se jinačím způsobem do toho líbestraumu, do toho, čím se inspiroval Franz Liszt u pana Ferdinanda Freiligratha, a je to verš ( Hrabal suverenně recituje ) O lieb so lang du lieben kannst! / O lieb’, solang du lieben magst! / Die Stunde kommt, die Stunde kommt, / Wo du an Gräbern stehst und klagst!... Und hüte deine Zunge wohl, Bald ist ein böses Wort gesagt! A to je to, nad čím my v tom Playboy natýkáme, ale chceme se vrátit zpátky k tomu líbestraumu a my natýkáme nad tím, co jsme všecko jako vy, a museli jsme tím projít, jo? Těma kundama jsme museli projít, jo, že ta vagína je něco, co zprostředkovává život, lásku a narození...

LN: Takže nakonec svět se hýbe kolem erotiky.

No jistě, no jistě, my ale musíme překonat sexualitu, která je nám dána, to má i každá kráva, ne vůl, každá kráva a každý býk a my musíme to umět přetvořit zase v ten Liebestraum, prostě tu sexualitu maličko přetáhnout zase na erotičnost, a eros, eros je řeckej termín pro lásku, která je všeobjímající nositel pohybu a vedení celého světa.

LN: A myslíte, když toho dosáhneme, tak můžeme říct, že jsme pyšní na to, že jsme lidé?

Ale vůbec ne, vy si to pletete furt: eros je překonaná sexualita. Čili ta chlípnost, ta zvířecí chlípnost musí být překonána jistým směrem, tím, o co usilovali Řekové i katolíci i církev jako taková, i křesťanství, směrem k zum ewige Liebe. Ta věčná láska k tomu ostatnímu, ovšem, ten podklad, ten podklad musí být dycky sexuální. Víte, ta hnací síla k erotu musí být sexuální. A v tom vidím tu opodstatněnost toho, co jste tady přinesli, prostě ten Playboy.

Tady je všecko uděláno, co má bejt překonáno. Ty vyčesaný kundy tam, co je všecko, to má být tím překonáno, směrem – a to cítí každej člověk, každej citlivej člověk –, že tohle není konečný stadium, to všechno, co tam je v tom Playboyi , to má býti překonáno.

LN: O tom se bavíme, že když to přečtou čtenáři, tak přijdou na to, že to musíme překonat, že věříme tomu, že mezi lidmi, kteří přečtou Playboy, jsou takoví lidé, kteří mají stejný názor.
No, musej bejt taky něžný, musej taky umět prostě chápat toho druhýho a musej chápat, že ten sex je odpalovací rampa k tomu, aby mohl nastat prostě ten stav mínění, ten stav Buddhy, ten stav bodhi, ten stav toho, o co usilujeme, ty účinný lásky k bližnímu... A tam potom, ten sexus, najednou nastává v transubstancia sexu v eros, lásku, citlivost, něžnost a to potom všecko se značí v tom, čemu my říkáme uzavírání manželství a tak dál. Čili ta odpalovací rampa sexu, jo, tohle to je odpalovací rampa, jo, dokonce ta církev katolická to věděla. (poněkud křičí...) Největší znalec sexuálních problémů byl Tomáš Akvinský a ten věděl, jak to překonat. Čím? Tou účinnou láskou k bližnímu, ten to věděl, ten byl v tý samý situaci jako my; pozor, nebyl větší eroticky, on jako dospělej neměl větší hříchy než jako pětileté dítě a on to všecko chápal a rozškatulkoval tak, že ten sexus se musí sublimovat: tou láskou, tou účinnou láskou k bližnímu a k rodině a k dětem a tak dále. (Hrabal pravděpodobně přikládá do kamen...)

LN: Takže vlastně o tom se mluví v té vaší knize, která se jmenuje Postřižiny? To můžeme vidět v tom filmu od Jiřího Menzela?
Sexualita se zdá, substancivní je eros. A ten eros je všeobjímající nositel, podle Platona, celýho světa. (Hrabal stále přikládá...) Totiž: abysme to řekli brutálně, po mým způsobu: když není kunda, když není čúrák, tak nemůže být ani papež, ani první tajemník komunistické strany Sovětského svazu, ani v Praze, ani v Budapešti. Ten eros je počátek, teda pardon, ten sexus je počátek všeho toho, co potom může transubstanciovat... Ježíš a Lao-c’ učili lásku k bližnímu čili chápání, tak jako pan Gorbačov, tak jako pan Dubček, tak jako Václav Havel. Pan Václav Havel je podle mě prezident téměř bez pohlaví, to je ten pravej prezident, ten nemá ani ženskej, ani mužskej náboj, ten není ani homosexuál, ani nějakej... jebačkář, ne! – to je prezident, ten je nade vším a k tomu nade vším může směrovat jen to maximum toho lidství, to je kupříkladu pro nás Havel.

LN: Ve vaší knize Ponorné říčky jste slavil, že pan Havel byl zvolen za prezidenta, a co jste řekl tomu, když podal v roce ’92 demisi?
Havel dělá to, co dělal Fabius Cunctator (římský konzul, vojevůdce a diktátor, přezdívaný Váhavec) , kterej – couvaje před Hannibalovými slony – nakonec mu připravil zdrcující porážku. Musíte umět couvat, jak jste charakterní člověk, jinak ztroskotáte a zastavěj vás. Podle mě Havel je typickej Fabius Cunctator, kterej dovedl couvat před Hannibalovými vojsky, aby tak začal porážku Kartága v tom roce 206 jako takového (Kartágo bylo poraženo roku 202 před Kristem...) . Ovšem vy jste tady jako reportér Playboye a takhle musíte postupovat v erotičnosti a sexualitě, musíte umět couvat, musíte umět ustupovat jako ten Fabius před těmi slony a vyhrávat tu slabou stránku, abyste se zmocnil toho objektu své sexuální touhy tak, jak to chcete tady v tom Playboyi . A vlastně ten Playboy není nadarmo, ten Playboy je naopak k tomu, že vokazujete ty kundy všecky, protože ty kundy, to jsou ty Hannibalovi sloni! A cudnej člověk, když dovede couvat před tím náporem těch kund, tím si je nakloní na svoji stranu a získá je, aby to byly objekty erotické.

LN: K tomu musíme vyzkoušet hodně kund, abychom mohli milovat a vážit si někoho...

... vždyť ta kunda v podstatě je podstata nesmírně biologická, a tak jak je to v biologii, tak i tou podstatou kundy je, že směřuje do vyšších sfér – rebus erotiky a erotika podle Platona je náboj, který pohybuje celým světem.

LN: A jaký máte na to názor, že byl vybrán Havel teď prezidentem? (Počátkem roku 1993, kdy interview – či pokus o ně – probíhalo, se V. H. stal prezidentem samostatné ČR – pozn. red.)
Je to z nouze ctnost, protože jiného prezidenta jsme neměli, a tím, že je prezident, je prezident, kterého jsme potřebovali: něžnej, lyrickej muž, kterej spíš směřuje k tomu, čemu se říká umění, ne k tomu, čemu se říká politika, on vůbec není politik – podle mě, on je to nádhernej příběh lyrického, poetického, prostě básníka, kterej ale vnáší náboj lyričnosti a poetičnosti do světové politiky, a jestli ta politika toto neuzná – a vona to uznala, jak jsme viděli v Americe a Anglii –, tak je ztracená, protože musí bejt politika i taky poezie, lyrika a v jistém smyslu se vším nábojem v dramatickém sdělení, čili i k výčitce celému světu, jak se to vede, tak to nejde takhle, jak sme to vedli, to vede ke katastrofě – a Havel je obrana proti katastrofě.

LN: A jak se má Cassius a jak se mají kočky?

Cassius sem přišel, a jak přišli reportéři, tak vodešel do své exkluzivní samoty, von nemá rád, ani když jsme natáčeli celé odpoledne a byli tady reportéři, Cassius, jak to nemá rád.

LN: Cassius nemá rád novináře?

Ne, von má rád novináře, ale nemá rád cizí lidi, von se tady narodil, von ale žil v divočině, von má rád jenom mě.

LN: A co je s tou kočkou, která v jedné době vyhnala Cassia?

To byl zlej kocour, voni ho vyhnali i ti ostatní, to byl ostrakismus, šli mu tady po krku, pobyt pro něj tu byl tak nepříjemný, že rači odešel na ten smeťák. On tam byl nějaký měsíce, a pak se vrátil. Já to teď všecko místo Dubence vyprávím Cassiusovi.

LN A to vyprávění, které vyprávíte Cassiovi, je o čem? O vašem životě?

Já jsem mistr a vyprávím jim subjektivní příběhy a taky rebus politicus a to může slyšet jen Cassius.

LN: Říkal jste, že nemáte odvahu to říct lidem, nepřišel čas, abyste jim to mohl říct? Aby to mohli vyslyšet? Abyste jim to mohl psát?
Nene, voni jsou naivní a voni to vždycky rádi slyší a oni mají i rádi, když si to říkají mezi čtyřma očima nebo v hospodě mezi šesti očima nebo někde, ale slyšet na veřejnosti ty jisté nehoráznosti, které si říkaj mezi sebou, to kupodivu nejen lidská společnost z celý Evropy a vůbec na celý zemi, nesnáší. Musíte zvážit několik přísnej takových... jakoby desatero.

LN: V kterém okamžiku jste se cítil na to, že musíte psát? Kdy byl ten okamžik?

Musíte jistou sexuální oběť znásilnit, musíte v jistém slova smyslu onanovat a všecko jde a všecko jde na útraty toho, musíte uvolnit, co je ve vás, i ta onanie je důležitá, všecko musí ven. Čili je to k uvolnění osobnosti, aby dosáhla to, co jiný dosáhnout nemůžou, totiž k realizaci sebe sama – a ta končí až smrtí. Čili nejchlípnější jsou ne mladíci, ale starci, tak jako jsem já, moje fantazie vyvolává ve mně erotické a sexuální představy takovým způsobem, že se to blíží k jistému druhu smrti, ovšem to vím jen já, a to mi příští rok bude osmdesát let. Váš časopis, který jste mi sem dali, jak jste sem přišli, tak shovívavý pohled na sebe sama, když mi bylo 20, 30, 40, 50 let, a teď když jsem to doprohlídl, tak jsem viděl, že je to v jistém smyslu, že je to vyšší láska, ta křesťanská a Maďaři tomu rozumějí, účinná láska k bližnímu, čili to, co má býti překonáno. Ještě pozor, závěr: čili všecko to zdánlivě přízemní, to sexuální je náááádherný, ovšem je to odpalovací rampa pro to, aby mohl býti získán prostor pro to erotický a tu něžnou lásku ke všemu tomu živoucímu, odpalovací rampa je vždycky ta kunda, aby to mohlo býti dosaženo zase vrcholně, rebus, kterým jsou ta substanciální a směřující někdy až ten in rebus metafyzicky...

LN: Zpátky k odpalovací rampě: ve vaší knize Obsluhoval jsem anglického krále, kdy mladý kluk šel do bordelu a měl první zážitky, to byly fantastický i erotický zážitky?
To je všecko conditio sine qua non (nezbytná podmínka) . Lidskej život je proces, je to prostě tangenta, síla, která směřuje od začátku ke konci, a to všecko, jestli měl poprvé poluci a jestli tu poluci invektoval do vagíny, která vám porodila vaše dítě, to je ... substanciace, je to proměna, která činí z mladíka muže az muže otce. Otec, jak víte, je papa, katolicky je papež k tomu otci a bez otce nemůže žít ženská, ale aby mohli býti i papa, musej bejt kulky a vagína a ty na začátku, aby byl papa, otec celýho lidstva, náš Polák a tak dále...

LN: A jak jste prožíval vašeho společného filmového Oscara, tu slávu s panem Jiřím Menzelem?

Počkat, vůbec ne! Ten Oscar je udělenej režisérovi, ne mně, ovšem já jsem se vnitřně těšil, že to, co jsme spolu udělali jako scénář, že in rebus, já jsem mu to psal, takže já jsem byl jeho takovej duchovní otec a on o tom vždycky mluví, že já jsem jeho takový duchovní otec, já jsem pokorně to otcovství přijímal, já homiloval, tak jsme to nahráli – a byl to takovej... šoking.

LN: Byla to pro vás velká chvíle na vaší cestě slávy?

Ne, naopak.

LN: Proč?

Totiž já měl za sebou témata ( Někdo zaklepal. Ta osoba: Dobrý večer. Hrabal: Dobrou noc jooo, sedněte si chvilku joo a poslouchejte...) No já měl před sebou témata, který překonávají včecko, to, co jsme vyjádřili v tom filmu. Moje myšlení, to, co jsem udělal, a já měl před sebou další věci, který byly to světlo na mý cestě, abych řekl to, co jsem ještě neřekl. Sedněte si, neotravujte chvilku!

LN: Jaký jsou lidi kolem vás?

Jsou to krásní lidé, který to berou velice jakože „a co má bejt? to je jeho věc“, v tom smyslu, že mně pomáhaj, ale ve střední Evropě není zvykem chválit, bagatelizuje se, ve střední Evropě je hanebná pomluva spíš chválou. ( Hrabal volá: Sedněte si a neotravujte!)

LN: A víte, do kolika jazyků byly vaše knihy přeloženy?

To byste se musel zeptat Kadlece... (Hrabalův nakladatel Václav Kadlec) Mám dojem, že téměř do sta, jenomže měěěě, měěě to nezajímá, mě to nezajímá, a to je néé bohužel, ale bohudík otázka a odpověď všech lidí, který jistým způsobem jsou takzvaně slavní, já se za slavnýho nepovažuji, já jsem ten uno dei tanti, jeden z mnoha.

LN: Nevadí vám ti lidé, kteří vás považují za slavného?

Vadí, ovšem já je včas posílám do prdele, aby nevznikl diskut, já nesnáším monolog nebo dialog a já jim včas říkám: Jděte do prdele, pač vím, že by z toho byl ping- -pong, a v mým věku já už musím všecko posílat do prdele... ale svým způsobem jsem rád, že jsem mluvil sPlayboyem a vy to kurvíte, jak můžete, směrem ke kundám, a my už jsme mimo kundy.

LN: Přijel jsem do Prahy kvůli vám, mě zajímal Hrabal jako člověk.

To bylo hezké, jak jsem vás poslal do prdele, totiž volové, já jsem zrovna přijel a začal jsem krmit kočky a já když krmím kočky, to je to, jako když přijímám svatou hostii, nějak přijde vůl, aby si šel honit ocas nebo co, to nejde. Contradictio in adiecto. Já už jsem vám všecko řek, a jděte do prdele voba dva.

LN: Poslední otázka: kolik máte koček?

Já jich napočítám čtrnáct, a když tady byl pan režisér (nesrozumitelné) , tak jich napočítal sedmnáct. Já je musím živit, já je musím živit a potěšit a Cassius sem musí přijít, a ne aby mě votravovali nějaký reportéři, ovšem jsem rád, že jste tady byli, a potom v časopisuPlayboy si (nesrozumitelné, na Hrabalovi je poznat, že láhev bude již skoro prázdná) ... a kdyby ne já, aby vám poděkovali, že jsem měl tu trpělivost, dobytek. A nakonec mu řeknu, co řekl Hašek: pinglové a novináři mají tu schopnost, že i dobytek se z nich zblázní, a já už jsem zblázněnej natolik, abyste šli do prdele. Ovšem to neznamená, že bysme se rozešli špatně, to je pražská ironie, když jste několik set let pod knutou tých náporů, a už je to ta ironie haškovsko-kafkovská ironie, tak vás přejde humor a nás ještě nepřechází, život to prostě napsal tak. Ti dva kluci to napsali tak, že já když to čtu, tak jsem z toho na umřití... Aaaa dobytku, napij se ještě kořalky, ježiš šmajra, pepičku...(Hrabal by již evidentně chtěl skončit...) .

LN: Můžeme u vás udělat fotografii?

Naopak, jsem rád, jsem rád, když se fotografuju, já se jdu vychcat.

LN: Nebude vám vadit světlo?

Nevadí, mně nevadí vůbec nic, mně vadí, že jste tady. (Nejspíš se fotí a Hrabal pravděpodobně přináší novou lahev.)
LN: A která je vaše oblíbená hospoda, jestli máte nejoblíbenější?
Která... hmmm, tam co, se mi posmívaj „jóóó studente“.

LN: A v každé pražské hospodě se usmívají lidé?

Blbá otázka.

LN: Takže nemáte nejoblíbenější hospodu?

Neee, mám U Tygra, ale nechodím tam, to jsou teda otázky, jestli s vámi někdo mluví nebo nemluví, já nevím... a už jděte do prdele!

LN: Slyšel jsem, že teď chodíte do nové hospody...

To je pravda, tak ať tam přijde, v neděli jsme tam, ve Štuparské, U Hynků, počkejte, vy se teda ptáte jak na výslechu na ministerstvu vnitra. Copak vy jste Aloiz... (Zřejmě má na mysli někdejšího náčelníka komunistické Státní bezpečnosti Alojze Lorence.) Takhle z očí do očí vole (dávají si panáka) a už koukejte mazat do prdele – a vy taky!