Dvakrát
MEZI FIKCÍ A FAKTY
Spisovatel Martin Reiner proslul v českém literárním prostoru mimo jiné svým soustavným zájmem o život a dílo brněnského básníka Ivana Blatného (1919–1990). Letos se mu konečně podařilo dokončit a vydat dlouho očekávanou monumentální summu, která tento jeho zájem završuje. Jde o rozsáhlé chronologické vyprávění zachycující básníkovy pohnuté životní osudy, jež přináší řadu nových informací a uvádí na pravou míru některé nepřesnosti či mýty. Diskutabilní je pak především titulní označení „román“.
Specifická žánrová pozice Reinerovy knihy, situovaná na pomezí fikce a literatury faktu, vyžadovala od autora zevrubné studium dostupných materiálů – a nutno uznat, že poctivá, dlouholetá rešeršní a badatelská práce, která místy přechází až v detektivní pátrání, rozhodující měrou přispěla ke kvalitě výsledné publikace. Dalšími devizami jsou kultivovaný vypravěčský styl, čtivost a také skutečnost, že autor si od objektu svého zájmu zachovává ironizující odstup (například v pasážích reflektujících Blatného lenivou nepraktičnost).
Reinerův vypravěč se většinou přidržuje dochovaných textových stop, do „fikčnějších“ poloh se pouští spíše zřídka: nejvíce v kapitole zachycující jeden Blatného den ve válečném Brně. Prezentuje se jako shromážditel, pořadač a komentátor faktů. Výsledný text se pak více než románu jakožto uměleckému žánru blíží vědeckému, literárněhistorickému pojednání – s tím radikálním rozdílem, že vypravěčova řeč místo odborných termínů obsahuje „umělecké prostředky“. Básník může také připomenout knihy Miroslava Ivanova, který ve svých populárních titulech propojoval beletristické postupy detektivní prózy, reportáže či cestopisu s historickou faktografií. Reinerova narativní strategie, založená na pečlivé rekonstrukci faktů, výrazně vystoupí do popředí zejména při srovnání s jiným nedávno vydaným beletrizovaným životopisem českého umělce, totiž s Dějinami světla (2013) Jana Němce, pojednávajícími o fotografovi Františku Drtikolovi. Také Němec jistě studoval relevantní prameny a literaturu, rozpustil však nabyté informace v románové fabuli; Reiner naproti tomu ponechává faktografickou kostru svého textu viditelnou, nesnaží se ji zakrýt přílišným psychologizováním.
A právě tento moment možná některé čtenáře poněkud zklame. Jestliže při četbě Dějin světla lze mít dojem, že jsme se ocitli přímo v Drtikolově hlavě (výrazně tomuto efektu napomáhá rovněž zvolená du-forma), v případě Básníka tomu tak není. Vypravěč se zde více než u Němce soustředí na to, co Blatného obklopuje – především jsou to další postavy (například Nezval, Orten, Kainar) –, takže jeho samotného poznáváme z velké části prostřednictvím vztahů k ostatním. Blatný se jeví být jakýmsi středobodem, kolem kterého vyprávění krouží, přičemž ale vyšlapané cesty ohraničují prostor, o němž se toho vlastně mnoho podstatného nedozvídáme. Otázka, jaký Blatný byl, jak myslel a cítil, zůstává i přes veškerou snahu a pečlivou heuristiku otevřená, třebaže Reiner nabízí často pozoruhodné interpretace. Nejedná se ovšem v žádném případě o autorovo selhání. Zvolený pokus o rekonstrukci minulých dějů na základě dochovaných materiálů, usilující o maximální objektivnost, jednoduše více nedovoluje. Oproti tomu pro Jana Němce není objektivita hlavním cílem, jeho vypravěč si vymýšlí řadu nedoložitelných detailů, díky čemuž vzniká dojem, že protagonistu jeho románu skutečně poznáváme.
Jako není Básník v plném slova smyslu románem, tak nejde ani o „pravověrnou“ literárněhistorickou práci – jak již bylo řečeno, jeho místo je kdesi uprostřed. Z pohledu literární vědy se Reinerova neopozitivistická metoda jeví být málo vědeckou, interpretace literárních textů prizmatem biografie jejich autora má pak status určité začátečnické naivity, již je nutno opustit. Dosavadní veskrze pozitivní ohlas, který Básník vzbudil, však ukazuje, že pro neodborného čtenáře jsou životní příběhy umělců, skrze něž je možné nahlížet i dílo, stále přitažlivé. Patrně se jaksi nedoslechl o „smrti autora“, která výrazně ovlivnila podobu literární vědy posledních desetiletí. Z tohoto pohledu se zdá, že současné beletrizované životopisy umělců (vedle již zmíněných doplňme třeba ještě nedávno vydaný Medvědí tanec Ireny Douskové, zachycující závěrečnou fázi života Jaroslava Haška) vyhmátly díru na trhu. Jejich autoři s úspěchem osívají pole, které literární věda kdysi opustila, a sklízejí nezanedbatelné plody. Půjde snad v české literatuře o nový trend?
Nakonec není nicméně podstatné, že se Básník, text hybridní žánrové povahy (Reiner sám jej v autorské poznámce označuje jako koláž), na pomyslné ose mezi fakty a fikcí blíží k pólu faktů, zatímco zmiňované Dějiny světla jsou více románem. Podstatné je dle mého názoru, že jde o dobře odvedenou práci, která svěžím a důstojným způsobem upozorňuje na fascinující osobnost (a tvorbu) básníka, jehož zná nemalá část české veřejnosti jen jako položku z hodin literární výchovy. Básníka, který byl vmládí úspěšnou, ženami obletovanou literární hvězdou, aby pak v anglickém exilu skončil opuštěný v psychiatrických sanatoriích. Básníka, skrze jehož osudy lze zahlédnout i něco z povahy doby, v níž žil – zejména první část knihy, odehrávající se převážně v Brně, je možné číst jako relevantní zdroj informací o společensko-kulturních poměrech Československa 30. a 40. let minulého století. Snad lze i doufat, že kniha Martina Reinera přitáhne více čtenářské pozornosti k poezii Ivana Blatného.
Zdeněk Brdek
STŘÍPKY BÁSNÍKOVA ŽIVOTA
Na otázku, zda se nová kniha Martina Reinera Básník / román o Ivanu Blatném dá číst, jsem nedostal odpověď; nedivím se, otázka byla jemně netaktní. Ale hned v úvodu tohoto textu si odpovím sám: číst se dá. A to dokonce s obdivem. Je to kniha vyloženě odpracovaná, vždyť vznikala takřka třicet let. Dlouhodobá příprava se projevila nejen na rozsahu titulu, s rovnými 600 stranami to není ideální čtení do hromadné dopravy, ale především na informační bohatosti titulu. Ono se není zase tak čemu divit, Blatný je Reinerovým celoživotním tématem. Autor se podílel na vzniku televizního dokumentu o Blatném, stál za převozem jeho pozůstalosti z Británie, sepsal o něm řadu článků a právě na stránkách Tvaru proběhla v roce 1999 polemika mezi Reinerem a bratrancem Blatného Janem Šmardou, již spustil Reinerův text „Princip rýmového karambolu v pozdní lyrice Ivana Blatného“. Kdo jiný by tedy měl erudovaně podat příběh Blatného života než právě Martin Reiner?
Problém může být s tím, jak knihu číst. Komplikace je se způsobem vyprávění. Chvíli máme co do činění se vševědoucím vypravěčem, chvíli jsme součástí prožitků, pocitů, vzruchů, často jako bychom nečetli umělecké dílo, ale spíše literárněhistorickou studii, jen odkazy na pramenné materiály chybí. Sám autor v závěrečné poznámce píše: „Netajím se tím, že jde o koláž svého druhu: naopak takový byl v posledku autorský záměr.“ Přestože se zde manipuluje s vyprávěcími perspektivami i vyprávěcími postupy (součástí knihy je například i povídka „Jeden den v životě Ivana Blatného“, která přibližuje patrně nejděsivější zážitek Blatného života, a to bombardování Brna, ostatně aluze v názvu povídky tomu napovídá), nelze hovořit o experimentu. Reiner je naopak velmi doslovný, vždyť již samotný titul knihy nemůže nikoho nechat na pochybách, o čem bude řeč. Vše je pregnantní a smysluplné.
Vypráví se většinou striktně chronologicky a jednotlivé „odchylky“ jsou vždy užity velmi pragmaticky. Zmiňovaná povídka v románu může sice na první pohled působit poněkud násilně, rušivě, ale zase díky ní získává Reiner větší prostor k fabulaci. Značná část knihy totiž působí až vědeckým dojmem a i vyfabulované části se viditelně opírají o reálný základ, ostatně Reiner píše: „...95 % »tvrdých« informací, s nimiž se čtenář v knize setká, je pravdivých přinejmenším do té míry, do jaké se člověk může spolehnout na svědectví dalších lidí.“ I proto je ve vyprávění, zejména ke konci, často přítomno relativizování skutečnosti: mohlo to být takto, anebo..., X říká toto a Y toto, vyber si, čtenáři... Ale povídka je jednoznačná, přímočará, Blatného pocity jsou najednou nerozestřené, palčivé. Protože díky zvolenému postupu je najednou možné si „vymýšlet“.
Nelze ovšem říct, že kniha je „jen“ promyšlená. Zejména na první polovině je znát, že i její autor je básník, pro kterého nejsou důležitá jen pregnantní fakta, ale i jazyk, jímž se popisují: „A v tu chvíli zase tlučou na vrata velké dějiny, a lomoz je to ohlušující, vyděšeně se ohlédneš přes rameno a vidíš zatáčku v Kobylisích, zaseknutý samopal Sten... aHeydrichovu smrt, dostatečně záhadnou na to, abys uvěřil teorii o Hitlerově zájmu na odstranění »blonďaté bestie«.“Vpasážích, u kterých Reiner disponoval dostatkem pramenných zdrojů, je jeho svět obydlen živými a barvitými postavami, ať už je to do básníka „zamilovaný“ ješita Nezval, „kamarád“ Kainar či druh v lásce i „smrti“ Orten. V pasážích před emigrací je Blatného život plný tvůrčího i milostného kvasu; Reiner ho zprostředkovává pikantními postřehy z literárního, milostného i rodinného života. Až si člověk připadá jako při čtení literárního bulváru. Ale není to na škodu, tato otevřenost je vtahující. Líčení nevraživostí mezi jednotlivými literárními skupinami či literáty samotnými, lásek i spanilých tahů působí sice pikantně, nikoli však bezúčelně.
Emigrace představuje zlom nejen v Blatného životě, ale i v Reinerově psaní. Autor je odkázán na často stručné a velmi formální lékařské zprávy, zachovaly-li se. Na strohé popisy agentů StB. Na ne zcela průkazné vzpomínky atd. Vyprávění tak stejně jako Blatného život ztrácí na brizanci, plamenné vystoupení v BBC a občasné aféry s obnažováním jsou již jen labutí písní. Život Blatného se uzavírá sám do sebe a ani jeho závěrečná část, prosycená tvůrčí vášní – která možná byla, a možná nebyla přítomná i dříve, ale kdoví, zkazky se rozcházejí – i množstvím oficialit, básníka nevytrhne z jeho vnitřního světa, do kterého již nepatří přátelé, rodná vlast. Je již jen tvorba, tvorba a tvorba. Dávné vzpomínky a vztahy se odrážejí jen v ní.
Román je ve výsledku stejně nejasný jako Blatného život, který je i dále plný nezodpovězených otázek, náznaků a rozporů. Ať už to byl autorův záměr nebo jen „znouzectnost“ vynucená nedostatkem podkladů, je zážitek ze čtení dostatečně náznakový, aby prvotní pocit literárněhistorické práce dostával dostatečné trhliny. Reinerova pečlivost a snaha o co nejpřesnější pohled jako by se kryla s Blatného vášní a ono tajemství jako by opisovalo nejen básníkův život, ale i tvorbu, která přese všechny pokusy zůstává stále nezmapovatelná.
Reinerův román je úchvatný ve své oddřenosti, pečlivosti, je však i literaturní, právě díky, anebo kvůli, nemožnosti dosíci konečného, uceleného obrazu. Přesto mi zde schází cosi podstatného. Jednoznačnost tvůrčího gesta, které by mělo kompaktnost. Je to věc dvojsečná, na jedné straně lze tento fakt vnímat jako plus (viz výše), na druhé straně však kolážovitost poněkud podráží titulu nohy, protože vyprávění působí nesoudržně, roztříštěně. Přesto je čtení Reinerovy knihy dobrodružstvím, které poučenému čtenáři nabídne další střípky do mozaiky Blatného života i života české inteligence v několika přelomových historických obdobích, a tomu nepoučenému nabídne přinejmenším zlidštění osobností, které známe jako modly bez duše.
Tomáš Čada