Dora Kaprálová
Narodila se v Brně | od roku 2007 žije s rodinou v Berlíně
30. 1. 2015
Možná jsem z posledního zápisníku samou lítostí dostala chřipku. Takovou tu, kterou si vybavuju jen z dětství. S vysokou horečkou, v níž jsem se až do dneška předháněla s Fanynkou... K ránu dokonce halucinace; muž se mě v mých divokých vidinách zeptal: „Are you hard-core“? Proč se mě ptal anglicky, proč na takovou pitomost? Přesto na to od rána, beztak se vzmůžu jen na polobdělé povalování, musím myslet. Hard-core… to by se mi možná i líbilo, ale nejsem spíš hadr-core? Rozhodně víc hadr, rozhodně dnes. A protože jsem v horečce hadrem, ničím jiným než mokrým, znaveným, opatrným hadrem, loučím se s hlubokou omluvou starým, snad dávno ve virtuálním světě ztraceným záznamem, který v létě v Košicích rozplakal postaršího Košičana a který je myslím jako stvořený do dnešního mrazivého dne, vyhlíženého ovšem z postele, v hard-corovém stavu…
Nastoupila jsem do autobusu. Mrzlo a sněžilo stejně jako dnes v Berlíně, jen se to stalo před patnácti lety v Brně, které podle některých není, ale já vím, že je – jak jinak bych mohla čekat v mrazu na autobus? Autobus přijel na čas, ale protože byla kalamita, jel občas krokem.
Cesta mezi Brnem a Strmilovem měla trvat sedm hodin. Lidé v kabátech a čepicích drkotali zubama už od Rosic, kašlali, vzdychali, šoupali nervozně prokřehlýma nohama, ti štastnější loupali mandarinky, ti co měli mobilní telefony špačkovali hlasitě zprávy, málokterý telefon měl ztišující zařízení… Až do Třebíče podivně snová plavba sněhovou kalamitou…
V Třebíči na nádraží do ikarusu nastoupila žena a muž. Velmi otylý muž vodnaté hlavy a jeho spolucestující se silnými obroučkami a slepeckou holí.
On kulhal a ona ho podpírala. Žena vyslovila u řidiče neartikulovanou řečí nedoslýchavých: „Dvakrát tam“. „Kam tam?“ – zeptal se vyčerpaný řidič. „Kam vy, kam my…“ – odpověděl záhadně muž. Řidič mlčky pokýval hlavou směrem k ceduli palubní desky, na níž vedle houpajícího se plyšového medvěda a parfemovaného stromku stála cedule: „Brno–České Budějovice“. Možná si teprve teď všiml, že i muž je asi trochu slepý. Aha – a žena naopak vidoucí?… Muž zaplatil na slevovou průkazku a sunul se kulhavě se svou partnerkou do sedačky za řidiče. Lidé zneklidněli. Dvojice, stmívání, nekonečná pomalost, sněhové zátarasy rozmazané za zadýchanými okny studeného autobusu, na oknech tu a tam ledové květy, jihočeský Novosibirsk. Muž odložil hůl, svou dlaň zlehka položil na ženinu tvář, hledal její nos, pak oči, spánky a ústa… „Něhovor nič, len cestuj so mnou.“, řekl… A ona se usmála, kousla se do rtu. Za Mrákotínem však žena znenadání zneklidněla, kývala se zepředu dozadu a naříkala. V tom okamžiku muž vstal a vrávoravě, mezi Bolíkovem a Studenou, žádal řidiče, aby ihned zastavil, že oni musí… Tady nemůžu, odpověděl řidič a dál se sunul bílou tmou, nejkrásnější krajinou světa, lesem pod Javořicí.
Musíte!
Nesmím.
My musíme!
Nevím, co mám dělat.
My víme, my musíme.
Zezadu se ozval starý muž: pusťte je, je to jejich přání.
Někdo zepředu řekl: právo.
Někdo se zle uchechtl, někomu skápla na sedadlo slina a někdo raději nedělal nic.
Autobus jel beztak zase krokem. Od kroku krok k zastavení, řidič v bázlivé úlevě otevřel dveře a agresivně si odkašlal…
A ti dva, velicí svou mocnou velebností, (jako by už nepatřili do našeho světa: Něhovor nič, len cestuj so mnou…) opouštěli ikarus…
Do zasněženého lesa vstupují. Žena a muž. Ještě chvíli jsou na silnici vidět jejich mizející neforemná těla v kabátech, zabodnutá slepecká hůl, jejich stopy. Ale i ty brzy přikryje sníh. Všechno nakonec zmizí. Tak jako tahle věta, tak jako tento Zápisník. Tak jako všechno, co svíráme tiše a bázlivě v dlaních – to za dosahem doteků…
23. 1. 2015
Do školky jsme šly včera, tak jako každé ráno, ulicí Niemannstrasse. Ŕíkáme jí „ulice Ničí“. Stálo tam černé BMW s úplně ohořelým předním motorem, na zemi se ještě válela bílá pěna z hasičského přístroje, smrdělo to spáleništěm, ale vevnitř bylo auto netknuté, zánovní, nikdo v něm tedy neuhořel. Fanynce se líbily mráčky pěny na asfaltu, a taky to drobně rozbité sklo. Chtěla střepy okamžitě posbírat a dát mi je jako náhrdelník drahokamů k narozeninám. Musela jsem jí říct, že mám doma mnohem lepší drahokamy, ale nebyla to pravda. Ty z BMW se třpytily úplně pohádkově. Stály jsme tam asi sedm minut a držely se za ruce. Pak přišli nějací další lidé a pak ještě další, a když se kolem BMW vytvořil rituální hlouček čumilů, řekl postarší pán s ostře řezaným nosem, jako by nám to mělo přinést nějaké rozhřešení: „Nojo, copak BMW. BMW dneska nic nevydrží.“ Začalo drobounce sněžit.
Nebo odjinud: Jedu v dnešním snu se třemi muži do Delty Dunaje, rozhrkaným starým fiatem, jedním z těch chlápků je i můj muž... Sedím vpravo vzadu, vedle mě muž, dívám se do krajiny, trochu lhostejně, auto často najede na drn, venku je bahno, asi pršelo... Nic se svým mužem nemám, nebo se tak minimálně MUSÍM tvářit. To je divné, směšné a zneklidňující, skoro po dvaceti letech! Jen s ním a jeho kamarády cestuju: bezstarostný výlet. Po nekonečně dlouhé, vyčerpávající jízdě přijedeme konečně do malé rumunské vsi. Zastavíme před domem místního bezzubého opilce, který nás ubytuje. Ukáže nám obří koupelnu s velikou krvavou vanou. Koupelna vypadá jako zpustlý vnitřní bazén v rozbořeném statku... „Tady porážím koně“, chechtá se venkovan, ale cítím, že tohle je představení hlavně pro mě: “Prodávám to na černým trhu jako hovězí, víc to nese. No tak, nebuď tak útlocitná, to bys taky nemusela přežít, chechecheche“. Kamarádi mého muže se tomu zasvěceně zasmějí, všichni jsou najednou rumunsky drsní, i můj muž. Ale třeba ne, napadne mě, třeba na mě můj muž dělá s ostatními ty sexuální posunky a nemyslí to přitom vůbec nijak. Třeba dělá ty vulgární gesta, protože je tady taková konvence a on se rozhodl podřídit pravidlům hry. I já jsem se přece na začátku cesty podřídila a tvářím se, že je to JEN můj známý. Tak ano, taky se zasměju, nikdo si mé chvilkové paniky naštěstí nevšimne. Ráno se (stále ještě ve snu) probouzím v deltě Dunaje, po bradu zahrabaná v duchnách. Pocítím obrovskou úlevu. Zapomenu na okamžik, kde jsem. To jediné, co v tu chvíli vím je, že už nikdy nesmím odjet rozhrkaným fiatem do delty Dunaje. Se třemi chlápky, z nichž jeden je skoro jako můj muž... ale ne úplně, ne úplně, to najednou vím s jistotou. Vždyť kde bychom nechali naše děti?
16. 1. 2015
Každou sobotu jezdívám učit přes celé město do Wansee češtinu. A vidím z městského vlaku, jak se Berlín pohupuje v jakési kachní pomalosti plné zmatených turistů, jak to město dopřává člověku zvlášť teď v zimě iluzi pomalosti (což je dáno i těmi prázdnými, travnatými plochami). A pod tím přesto bují nervozní dynamika vrtaček a bagrů připravených i o sobotách k akci-destrukci, ostatně ke stavu, v němž se nachází celá naše zdegenerovaná Evropa. Životní styl se hlavně ve východní části nebo v centru mění neskutečnou rychlostí. Zdráhám se říct, zda k lepšímu. Nebo spíš, nechci vidět ten kal, a bojím se být přehnaně optimistická. Prostě se východ a jih města neustále mění... Ale třeba ve zrušeném letišti Tempelhof se podařilo neskutečné: areál, obrovská plocha pole, zůstala nezastavěným prostorem k odpočinku. Otázkou je, na jak dlouho.
Může umění, potažmo literatura, pozitivně či negativně ovlivňovat svět, či jej někam posouvat? Pokud ano, jak a čím?
Na tuhle poslední otázku paní Svatavy z Tvaru jsem ve včerejším rozhovoru odpovědět neuměla... Ledaže bych byla chytřejší.... No ale to nejsem, anebo bych to nebyla já. A tak jsem napsala:
Neměla bych to tak dětsky verbalizovat, vím že to zní směšně, ale svět mě děsí. Není moc důvodu k optimistismu –navzdory té Leibnizově mile nesmyslné větě, že “žijeme v nejkrásnějším z možných světů”! (paradoxy jsou nutné). Snad poprvé v životě se v informacích a emocích kolem současného dění (terorismus v Paříži, paralelní nesrovnatelně větší masakr v Nigérii, Ukrajina, Syrie...) regulerně ztrácím. Tápu, a je mi z toho mediálního obrazu současnosti (ale je to jen obraz?) smutno. Ztrácím pocit jistoty, protože se těch znepokojivých jevů děje současně moc a je to jako film. Jenže film je iluze, a tohle ne. A strach je emoce, se kterou krasovrazi počítají, strach je emoce, která vyvolává zase jen radikální extremismus. Obávám se, že umění svět neposune vůbec nikam – ani do pekel ne. Leda umění politiky. Umění, a hlavně literatura, to je jen důstojné bzdění, dočasná spása a naděje, neškodný snový únik. Ale může nás posunout k sobě samým. K soukromé paměti, kterou nám nikdo nevezme, a která zůstane tím jediným, co nám – až budeme znovu nazí a prostí a připravení vyrazit – zbude. To je sice skoro nic, ale pořád je to hodně.
9. 1. 2015
Radikální fanatismus několika paznehtů zmařil včera životy dvou policistů. A taky devíti francouzských novinářů, kteří si roky utahovali z islámu, vlastně z jakékoliv ideologie. Patrně občas nevkusně, ale co je špatný humor proti tragické, šokující vraždě? Měla bych dnes asi psát o zlých a hodných musulmanech. Měla bych psát, že jakýkoliv radikální extremismus maří všechno, na čem stojí kulturní civilizace. Měla bych psát, že jde o další podstatný průšvih dnešní Evropy, o podanou ruku Le Pennové, o hozenou rukavici odpudivému německému hnutí Pegida.
Ale nejsem si jistá, jestli a vůbec …
Pro většinu obyčejných muslimů začíná být přítomnost v Evropě čím dál děsivější. Jsem zaražená. A to je vlastně jediná unavená emoce. Ve světě, který se kulhavě pohupuje v nějakém prapodivném, téměř nesrozumitelném rytmu, v babylonské změti protichůdných informací, v opatrných frázích o multikulturalismu, ve zdegenerované Evropě, kde sílí tupý nacionalismus a hnusný fašismus, navzdory tak ušlechtilé a pořád ještě krásné (platónské) představě společné Evropy.
Nedávno jsem na kole dojela do Kreuzbergu. Ve vnitřním bloku tam mezi domy vyrostla kdysi malá městská farma. Začátkem osmdesátých let, v tehdejším západním Berlíně, hned za Zdí. A na lavičce té farmy, v létě v zimě, dokonce i za lednového deště, sedává turecká stařenka. Patrně vdova. Za pět let, co tam občas jezdívám, jí přibylo pár vrásek kolem očí. Jinak se nemění. Sedí tam v šátku, brouká si. Na jaře okopává na metrovém záhonu rajčata, na podzim pozoruje z lavičky králíky a občas zajde do stáje, kde stojí velký černý kůň. I ten kůň je starý. Velmi starý. Na jedno oko slepý. Dost možná ještě pamatuje rozdělený Berlín. Pomalu a unaveně se otáčí hlavou: napravo, nalevo. Je vidoucí a slepý, stejně jako my. Vidoucím okem si nás měří. Ve stáji, kolem které procházela před čtvrtstoletím hranice rozděleného Berlína. Ve stáji, kolem které teď šouravým krokem popochází stará turecká žena.
V tom nepatrném místě světa za Adalbertstrasse se i za lednového deště skrývá tolik ztichlého pokoje a světla, že nevím vlastně, co víc psát.
2. 1. 2015
Byl jednou jeden nepříliš známý básník, jménem Jiří Černohlávek, a zbylo po něm několik silných básní. Ty si občas čítávám. Taková lehkost, přesnost a dusivý smích!
Říjen
Obřezat oči
aby rodily bobule
Myško, plátek sýra, který jsi snědla
nežli ti pružina přerazila páteř
putuje nad Evropou a svítí
Den jsem se za tebe postil
abych ti ulehčil první kroky
na onom světě už jsem usnul
a zdálo se mi že jsme spolu šli
ke králi Brabantskému
kde jsme tě hostili pivem
A ty jsi řekla
všecko co nelze vyloučit
může být pravda Chápeš to
No. A pak ten druhý mistr okresních silnic, ztracený muž z poloostrova Tsawasen, stařičký Ivan Schneedorfer; jestlipak vůbec ještě žije? Kdysi v devadesátých jsme si vyměňovali dopisy... Jednou mi poslal Minoritskou kazetu.
Na té technicky mizerné pásce popisoval, jak kráčí poloostrovem Tsawassen se svým psíkem domů a otvírá branku. Je začátek září na dávno ztracené kazetě. Ivan S. míří k pianu, postarší emigrant neschopný návratu (kam, jakého?). Piano stojí ve sklepě a k němu on, pan Ivan z poloostrova Tsawasen, právě kráčí. Naráží za chůze do dveří, nemůže se trefit napoprvé klíčem do zámku, protože v ruce drží diktafon. Huhňá přitom rozpačitě: „tak, a teď si zapaluju doutník, trochu to bude chrastit“ (chrastilo to po celou dobu): „a tohle je zátka, to právě otvírám víno“. Bylo to celé mollově smělé, rozpačitě mollové. Nakonec seděl za piánem a hrál. Nejistě, jistě však něco bluesového, hraničního. Jako by se Ivan Scheedorfer až s přízračnou urputností bránil psát poezii, a jako takovou ji psal, a doufejme, že pořád píše. Někde by v rozhlase mohli ten můj dávný radiodokument o I. S. mít... Ale i kdyby už žádný dokument neexistoval, pak ať nikdy nezmizí aspoň tahle jeho báseň:
BYLO NÁM KDYSI
do pláče do křiku
že není úniku
A teď máme před sebou
zemi tak velikou
že marně hledáme
nějakou podobnost
26. 12. 2014
V Německu žije přes 9 000 nacistů a jen 6 000 salafistů. Kdybych byla muslimkou, pak jedině vyznavačkou Sufismu.
F. už není marod, E. jen trochu, zato muž dostal horečku, leží a spí v setmělé ložnici. Nemluví a jeho decentní přítomnost je najednou intenzivnější, než když je ho tu plno. Celý den jsme byly of-line, bez zvuků a hudby, nepočítám-li desítky melodií, které jsme si přes den s holkama broukaly... Sedím v kuchyni, k půlnoci, po právě dočtené dojemné knize (vánoční dar od Emy: Monsieur Ibrahim und die Blumen des Koran) a spokojeně bloumám. Bloumám ve starých textech a projektech, a hle, co nenajdu! Mé a N. road-movie, to které definitivně dokončíme, až nám bude osmdesát, jak jsme se rozhodly, jak za nás rozhodl osud. Naše road-movie v textu končí takto. A stejně tak, myslím si, by mohl skončit i tento rok:
„V lidmi dosud nezabydleném koutě zahrady je záhon růží, blíží se k němu malinký dětský plastikový buldozer na ovládání, najíždí na živou růži, růže je však tak veliká a silná, že lehne a zase vstane, jako cvičitelka. Vypadá to jako tanec, tango lásky; buldozer z plastu je šťastný, že je tak bezmocný.
Abychom nezapomněly. Na cestě potkáváme i smrt. Zvláštní, dosud jsme se o ní slovem nezmínily, kromě úvahy o lhostejnosti. Smrt vegetující a vyčkávající na silnicích, smrt jako hajlující tlustý Čech kousek za Sušicí. Smrt jako nemocné oči malérečky, co se šourá po vlakovém nádraží v U.H. a hledá záchod, který místní zmrdík z radnice nechal postavit daleko od perónu, takže stařence ujede osobáček do Vnorov... Smrt jako ponížení prostého venkovana, co je mu v jihočeské obci S. pokaždé odepřen oplatek svatého přijímaní, protože o berlích přichází o vteřinu později. Smrt jako poďobaný chlápek ve městě P., co každé ráno nakopne ve výtahu paneláku svého psa a pak jde učit na zdravku...
Drama je v cestě a cesta je v nás. To místo leží na cestě a my jsme tou cestou. Jen ho nezašlápnout, jen se včas ohlédnout. Spatřit ho. Spatřit to. Buldozer a květinu, jak si povídají. Jak se milují. Zastavit ten obraz těsně před zánikem.“
19. 12. 2014
Už přes týden se znovu nořím do Norimberku. Zapnu počítač, nasadím si sluchátka a odplouvám zpátky do zářijově deštivé neděle, do nikdy nedostavěného kolosea NSDAP. „Guten Tag“, pozdravím matku s dcerou na monitoru počítače. „Hallo“, odpovím si hlubokým hlasem třiatřicetileté dcery a jemným hláskem sedmdesátileté maminky ze Sedmihradska. Matka s dospělou dcerou. Dvě německé ženy a jejich filmový rozhovor v troskách norimberského Kolosea.
Jen o kousek dál se toho deštivého zářijového dne pomalu roztáčejí všechny atrakce v lunaparku. Norimberské slavnosti v plném proudu. Večer se tam projedou na ruském kole i naše dvě ženy, jejichž německé věty právě přepisuju. Ale to zatím ještě neví. Teď stojí před zdí kolosea a poslušně plní nedělní dopolední filmařovy rozkazy. Na leccos ze svých životů se rozvzpomenou: hrají na pikanou, skáčou gumu a bokem (to je znát), myslí i na něco mnohem intimnějšího, ale o tom raději mlčí. Jsou vstřícné, střízlivé, unavené a dávají si majzla. Žádná submisivní ořezávátka. Ženy, co vědí a nebojí se.
Ten zářijový večer se nakonec na ruském kole projedeme všichni, ženy i my, krátkodobí špehové jejich životů. Budeme z ruského kola fotit roh hojnosti; Norimberk z výšky, norimberčany, kteří z kolotoče vypadají jako sociálně retardovaní mravenečci; štastní i osamělí mezi cukrovou vatou, střelnicí a stánky s curry wursty. Ale teď ještě ne, teď prší, je dopoledne v koloseu a já ty deštivé věty německých žen právě pomaloučku přepisuju.
Je mi i není líto, že mi jde práce s přepisem tak pomalu. Přepisuju bez emocí, s čistou hlavou. Jen občas jsou mi norimberské řeči blízké, jen tu a tam přímý zářez. Třeba když se při technické pauze zeptá dávno dospělá dcera své unavené maminky: “Bist dir nicht kalt?“ … Bist dir nicht kalt? To by přece vystačilo na celý jeden film! Na celý život by měla stačit taková nesmyslná, láskyplně iritující otázka dospělé svobodné dcery položená stárnoucí matce.
A do takové silné věty dnes Fany, která si metr ode mě hraje na gauči, zčistajasna pronese:
“Mami, když se někdo poblinká a pak to zpátky sní… Co se pak s takovým člověkem stane? Co se pak stane s člověkem??”
A já přepisuju roztržitě dál: “Bist dir nicht kalt? Mami. Co se pak s takovým člověkem stane? Co se pak stane, s člověkem?”
Nevím, co se stane s člověkem, kterému začne být zima, a který sní, co vyblinká... Nevím to. Vždyť ani nevím, co se stane s člověkem, když se setmí. A co se stane s námi, když se setmí v nás… Ani to nevím, holčičko. K čemu by to všechno bylo, vědět to? K čemu?
Za okny se prosincově šeří.
Kolotoče a předvánoční trhy, všechny ty vlídné konzumní ohňostroje marnosti se pomalu roztáčí na trase Alexanderplatz–Hackeschenmarkt. Jedu už zase učit do Wannsee a zpátky. Je sobota. Na hlavním nádraží přibíhá k našemu vlaku skupina italských turistů, dveře soupravy se jim před nosem zavírají, ale skupina turistů přesto dál energicky buší do dveří, mama mia, a jak u zavřených dveří vztekle dupají, rozstříknou se po peróně zvratky, stříká to teď za okny do nohavic temperamentních Italů a lidé v s-bahnu pokřikují: scheisse, shit; i starosvětsky milé Tfui Teufel. Cestující ve vlaku s pohledem tupě upřeným na peron přestávají kousat do kebabů, čumět do iphonů, někteří se usmějí a někteří jen znechuceně odvrátí zrak.
Takové jsou adventní berlínské dny bez sněhu. Světélkující hřbitovy hojnosti, ospalá oslava života, pospolitost mravenečků a nekonečná únava ze samoty městských lidí.
V sobotu skočil z ruského kola na vánoční trh Alexanderplatz nějaký sebevrah. A jiný muž tam zase, v přestrojení, rozdával dětem bonbony se střepy. Třeba to jsou všechno jen místní báchorky. Ale co když ne? Co se stane s člověkem, když se setmí?
Vloni na stejném vánočním trhu vozil děti na atrakci s vláčky evidentní nácek s odznáčkem a tupým nosem. Dvakrát svezl i Fanynku s kamarádkou Juli. Holčičky zachumlané v teplých kabátcích, čepicích a rukavicích (aby jim nebyla zima) mu blaženě mávaly. Podávaly mu z vláčku Santa Fé do pracek peníze, usmívaly se a celé to bylo k popukání směšné.
Směšné, dojemné i hrůzostrašné. Takové adventní.
Bist dir nicht kalt, nácíčku?
12. 12. 2014
Adventní rána v kuchyni, ta brzká, kdy je ještě venku tma a všichni doma spí, trávím teď pokaždé v šedém svetru svého muže. Ten svetr mě dlouho dráždil, ani nevím přesně čím: nevýrazností, traktoristickým vzorem, šedivostí. Před pár týdny jsem mu ale znenadání přišla na chuť. A poslední dny do něj dokonce s dojetím nořím nos. Večer, když ho má na sobě muž, ta potřeba ještě vzroste. Jdu a obejmu milovaný svetr. Nečekaně, zezadu. Políbím rozrušeně jeho trapný šedivý vzor a mačkám ho. Zvlášť v rukávech a pod lopatkami. Mačkám ho a čichám k němu. Muž se nebrání. Jen malátně vyhrožuje, že přede mnou začne svetr nejspíš brzo schovávat. “Pak ale zaútočím na tvé hnusné tepláky adidas,” zašeptám temně a lísám se dál k šediváku. Děti spí. Svetr neprchá. Venku je tma. V kuchyni ne.
“My school is not so bad, but I have lost my pencil” – drtí se Ema angličtinu na dnešní test. Pouštím pětileté Fany dětský kanál a volám z pokoje roztržitě, jaké že to je, ten program.
“Výborný, mami”, odpoví Fany. “Je to celý o smrti”. Přijdu se tedy podívat.
A skutečně. V televizi právě homosexuální moderátor Erik kráčí hřbitovem s hamburským designérem pohřbů. Designérův outlook přesně opisuje podstatu jeho profese: přísný a laskavý protestanský upír zkombinovaný s přejemnělým klaunem. Muž vypráví, jaké potěšení mu činí vypravit ročně až 600 pohřbů. Erik obdivně hvízdne. “A není to trochu… trochu smutné?” – zeptá se podle scénáře a upraví si na hlavě hispterského kohouta. “Je to podstatné a patří to k životu. Někdy je to dokonce radostné”, důvěrně odpoví laskavý upír. Následují tři reportáže s dětmi, kteří se právě vracejí z pohřbu svých blízkých. V první pláče německá dívenka na katolickém hřbitově po své babičce. Ve druhé reportáži senegalské děvčátko tancuje na pohřbu svého dědečka, je šťastné z jídla a hudby, a ukazuje hrdě dědovo parte, připomínající spíš předvolební plakát politika. Chlapec u řeky Gangy chodí zase kolem svého mrtvého dědečka, jehož nohy smývá voda z posvátné řeky. “Raduji se z jeho dalšího života,” říká vědoucně s hlubokým pohledem upřeným do kamery.
To nejlepší však přijde na konec. Designér s Erikem stojí v hamburské dílně před jednou z mnoha dřevěných rakví. “Co to malujete?” – zeptá se tajemně Erik. “Moc krásnou zakázku”, odpoví designér a pokračuje: “Tak. Ještě nosánek a jak vidíš, už je hotovo.” Pak své dílo slavnostně ukáže. Na dubové rakvi je pastelovými barvy vymalován šašek z disneyho dílny, takový ten, kterého znají děti z českých omalovánek za patnáct korun… Erik se křehce usměje, obejme designéra, pořad pomalu končí a Fanynka říká, že to dnes bylo “fakt výborný”. Německá vševědoucnosti, německá didaktičnosti, německá humánnosti, hup do bažin nevědomí, Junga na vás, zaslepenci!
V noci o Fanynce sen. Jde k tůňce, skočí do ní po hlavě (nevědomí?), v holínkách a pláštěnce (asi tedy prší). Jsem zabraná do hovoru s nějakou svou přítelkyní. Když ale spatřím, jak z tůňky trčí už jen F. nožičky s holínkama, běžím k smrti vyděšená k tůňce. Srdce mně prudce buší. Vytáhnu Fanynku zpátky na břeh. Dcerka se oklepe jako pejsek, otevře oči a řekne mi vyčítavě:
“Co blbneš, mami. Pozorovala jsem přece kořeny leknínů.”
5. 12. 2014
Ocitla jsem se v Babelsbergu. Měla jsem tam v německém dabingu dánského filmu s Kim Basinger zkontrolovat, zda herečky mluví věrohodnou němčinou českých žen. Šlo o dvě delší scény. V té první souložil trpaslík s patnáctiletou českou prostitutkou, které v zavřené skříni štkalo nemluvně. Ve druhé se Kim objevila v zamčené stodole s pasákem a prostitutkou. Noční krajinou kráčela pak bezmocně směrem k Dubí. Sociálně laděný filmový thriller.
Jela jsem do Babelsbergu s-bahnem v kožichu po mrtvé přítelkyni (vždyť reprezentuji divoký ost-evropský region). Vedle mě luštil berlínský dědeček mlčky křížovku. V ruce svíral úzkostlivě žlutou plastikovou igelitku s německým nápisem: rychle, snadno, energicky.
Režisér, produkční, herečka, střihač, asistent i zvukař mě přivítali rychle, snadno, energicky. Pak produkční zvedla a po chvíli zase prudce odložila telefon a pronesla do ticha: Teresa se zhroutila. V Kodani. Všichni se tomu krátce sarkasticky zasmáli, než propadli panice. Teresa chyběla – Teresa, Prostitutka Zwei. Nabídla jsem, že mám s dabingem jisté zkušenosti, že jsem jako dítě dabovala Neználka (tomu nerozuměli, vždyť se to odehrávalo v Brně). Přesto mě vyzkoušeli a když jsem zakřičela do mikrofonu s maximální brutalitou “Fick mich, bitte”, dostala jsem roli Prostitutky Zwei, namísto v Kodani zhroucené Teresy. Nebyla to velká role. Jen pár výkřiků. A hlavně věta táhnoucí se energicky pár metrů po hlavní silnici směrem k Dubí: “Jdi do piči, jdi do piči, jdi do piči”. Věta vyřčená česky a z plných plic. Věta zakřičená do ticha studia, s pohledem upřeným na záda ztrápené Kim Basinger.
Zakřičela jsem nakonec celkem devětkrát. Jednou na zkoušku, dvakrát na ostro. Taková krásná role! Kdy jindy bych mohla za slušný honorář zařvat brněnské zaklínadlo z Cejlu!
Myslela jsem přitom intenzivně na celý život. Na život, který člověka občas prosincově skřípne; na lehkou úzkost z poklidných adventních dní, na lásku ve městě bez sněhu; myslela jsem i na trpaslíka z filmu. Taky s něhou. Jaké to bylo, když mu do tváře ve scéně s miminkem prostitutka Ein plivla přímo mezi oči? Ale byla to vůbec skutečná slina? A kolik ho stála ta slina? A co je skutečné? Já v roli language-couching expertky, v roli herečky-prostitutky nebo v roli literátky, co píše na objednávku ušlechtilou PF pro bohatou advokátku? Na to všechno jsem myslela při tom téměř orgastickém výkřiku. Pak jsem se s kariérou herečky Zwei s těžkým srdcem rozloučila. Otřásla jsem se, srovnala plotýnky a stala se ze mě expertka na češtinu.
“Tak pozor, připravena?” – zeptá se úkosem režisér a zmáčkne červený čudlík. Mám teď přeložit do němčiny české věty prostitutky Ein. “Jedeme”, zvolá. A jede se.
Prostitutka Ein vysloví do ticha: Bašu šiši děkni.
“Co je to?” zeptá se režisér, když zmáčkne červený knoflík. “Co tím myslíte?” ptám se zmateně, když zmáčknu zelený.
“Tím myslím: co znamená ta věta česky!”
Upadnu do rozpaků. “Pusťte mi to znovu, prosím”.
Pustí.
Bašu šiši děkni, ozve se ze záznamu. Upadnu do hluboké nejistoty: “Nevím, to není úplně česky”.
“Je. Mám to ve scénáři”, odpoví režisér: “Pustím vám to znovu”.
Pustí.
Ozve se: Bašu šiši děkni.
“Není”, říkám a chce se mi trochu plakat. Možná i proto, že jsem ještě před chvílí byla herečkou Zwei.
Jedeme dál: Keňa kuška dilibeš, ozve se ze záznamu. A znovu se ptá. Chvíli zaváhám, dokonce si tu větu zapíšu snaživě na papírek, ale zase nevím. Noční můra.
“Kuša ďakumjesta jsi,” ozve se.
Nevím.
“Kešla vošeli.”
Nevím.
“Timbalupaně.”
Omlouvám se.
Vše se zopakuje ještě čtyřikrát. Zklamávám na celé čáře. Ti Dánové, ti Dánové, rozčiluji se, protože nemohu přece podlehnout iluzi, že přestávám ovládat češtinu: Produkce za miliony eur a nejsou schopni najít si Čecha, který by jim napsal česky znějící věty, blbci! Nadávám. Ale nikdo mě moc neposlouchá.
Život v přibližnosti. Nightmare. Albtraum. Koriguju nakonec český přízvuk Prostitutky Ein. Ostře znějící “r” a důraz na první souhlásce, taky slovansky znějící hlásky, říkám a tvářím se soustředěně. Ale všechno je mi ve skutečnosti jedno. Bašu šiši děkni. Je mi to fuk.
---
O pár dní později, prvního prosince, umírá v Brně Zogatka. Nepřijedu jí do Brna na pohřeb, a proto tomu ještě dlouho neuvěřím, možná že nikdy ne zcela.
Bašu šiši děkni – jdi do piči živote, ty který skončíš. Odejdi za trpaslíkem a Kim Basingerovou v roli úspěšné Dánky, a nechej nám místo toho Zogatku.
Zogatku Lenku, se kterou jsem si v Bratislavě na jaře 1994 česala v opilosti dvě hodiny vlasy.
Zogatku Lenku, od které mám v koupelně zelené korály a několik hlubokých životních rad a na jejíž počest jsem včera uvařila kuskus s mrkví podle jejího receptu.
Zogatku, o které jsem měla napsat knihu, když mě o to prosila. Zogatku, která chybí, rozhodně víc než Bašu šiši děkni, než celá dánská kinematografie. Než jakákoliv přibližnost, se kterou přestaneme počítat, až když se promění v konkrétní definitivu.
Bašu šiši děkni, ty který skončíš.
V Babelsbergu, v Brně, v Bratislavě, všude. Ve filmu, který je životem. V životě, který není Lenkou.
Divokou a něžnou Zogatkou.
28. 11. 2014
Pokus o portrét člověka (Lubova mušle)
Čtyřproudová dálnice, kdekoliv na světě. Nekonečná dopravní zácpa, fádní horizont s nadjezdy a podjezdy, rovina s billboardy podél betonových zábran. Uvnitř vozů se žije nebo aspoň přežívá. Auta, náklaďáky, motorky a autobusy se složitým mechanismem cestujících. Čáry letadel na šedivém nebi. Sevřená srdce dětí a starců při pohledu do industriální krajiny. Sevřené dlaně mužů a žen na řídících pákách. Někdo se s někým dohaduje přes mobil, někdo jen bezradně mlčí.
Úsměv muže s bílým chrupem, kojící žena v autě. Polykání, potahování z cigarety, otevírání a zavírání okýnek, rychlý prudký sex, ipady, bubnování prstů do volantu, smrkání a dušnost. Sourozenecké rvačky na zadních sedadlech, zahoukání sanitky. Starší žena z Mnichova pohladí po tváři velmi mladého senegalského řidiče. Šestnáctiletá dcera si vzadu na sedadle zívne, natrhne si pomalým pohybem rifle a znuděně zavře oči.
Nekonečná kolona aut v mravenčím pohybu... To všechno vidíme, slyšíme a cítíme, to všechno nám splývá v jednu jedinou dálnici v krajině mezi Tokiem a Bratislavou... Dálniční život. Tělesnost sedících.
---
Taky dvaasedmdesátiletý slovenský profesionální řidič Lubo sedí v autě. Ale doma. Ve své garáži za Bratislavou. Snaží se nastartovat starší model fordu z konce devadesátých let. Garáž je hermeticky uzavřená, houstnoucí mlha z výfuku. Lubo sedí v autě jako v mušli. Má slavíka, nebo aspoň něco s krkem, mluvit nahlas nemůže: „...Celý život čekáš, že se něco konečně rozjede, snažíš se, čekáš a čekáš a nakonec se všechno posere a nevíš ani jak...“.
Z jeho GPS se ozve vemlouvavý ženský hlas: „otoč se doleva, je-li to možné“.
Lubo se otočí doleva a zavadí loktem o klakson. Krátký ostrý zvuk, mlhy z výfuku přibývá. Lubo si uvolní krční páteř, uvolní se. Skoro se teď usměje, otevře dálkovým ovládáním automatické dveře garáže.
Lubo. Nenápadný důchodce se slavíkem nebo aspoň s nějakou lehkou ztrátou hlasivek. Bývalý šofér ve službách STB. Dnes má dvě chaty a byt v Bratislavě, na kontě peníze a v Žilině měl do minulého roku mladou ukrajinskou přítelkyni (teď má slavíka). Roku 1984 šmíroval z auta i v Japonsku. Tam se zamiloval do barmanky Ako ze Saporo. Nikdy jí to neřekl. Doma v Modrej ho čekala těhotná slovenská manželka. Stavěl pro ni chatu, odjel.
Z nenaplněné lásky k japonské barmance zbylo jen snění za jízdy. A nově i eroticky zbarvený japonský hlas v GPS. Hlas, jemuž nerozumí, vždyť Lubo japonsky nemluví. V dopravní zácpě zaslechne přesto: „otoč se doleva, je-li to možné“. Lubo se poslušně otáčí celým trupem doleva, přesně jak mu poradila japonská žena z navigace. Ta, které nerozuměl.
Ďábelská zaměnitelnosti dálničních krajin... Kde to jsme? Zvedá se vítr, jako by podzim. A jinak nic.
Lubo se otáčí. Doleva. V protisměru se oči estébáka Luba střetnou s očima ženy v protijedoucím autě, kterou roku 1984 sledoval, dokonce i v Japonsku.
Lubo potřebuje benzin. Ale na benzince stojí fronta aut, a tak zase rezignovaně čeká v autě. Venku mrholí, pustým polem létají v houfu vrány. Létají pořád dokola, jako by se nemohly rozhodnout pro jednoznačný pohyb vpřed. I Lubo je v tuto chvíli hejnem vran, sedí a bubnuje do volantu.
Pak vjíždí mlčky do myčky aut. Lubovy zamžené, jako by stále melancholické oči starce... Projíždí mycí linkou, v neprodyšně uzavřeném autě, kolem kterého to chrčí a pláče: „Možná jsem mohl žít i jinak, než jsem žil, ale ani myš by po mě neštěkla, tak to je, prachy, tak to je...“.
Vyjíždí. Zaplatí na kartu v automatu a odbočuje na dálnici. Společnost mu dělá japonská žena z GPS. Dálnice se opravuje, v rádiu hlásí havárku, hodinová zácpa, Lubo popojíždí, stojí, popojíždí, stojí. Stmívá se... Lidé ve vozech, autobusech; bezejmenná, zpocená, ztrápeně veselá tělesnost... Lubo zblízka sleduje blikající odtahové vozy, pak i havárku.
Na silnici leží kus ženské nohy. Noha zpola zakrytá černou plachtou, vedle stojí sanitka a pohřební vůz. Stmívá se, už neprší. Červánky a měsíc. O to víc Lubovu mysl zneklidňuje nehoda, ženská noha pod plachtou. Lubo si pustí hlas ženy z GPS. Myslí si: „Otoč se doleva, je-li to možné. Však já sem byl nalevo, byl jsem, všichni byli... i Štrougalovi jsem na vojně šoféroval. A kde jsem teď? Kousek za smrtí a kousek před smrtí... Celý život čekat. Ženská noha pod plachtou, strašné... Umřu a zbude ze mě noha... Zkurvené, zkurvené čekání. Chytit ženskou za nohu, nečekat a chytnout.“
Lubovi zazvoní mobil. Manželka se zeptá zvostra, kam zašantročil manikúrové nůžky.
Tma. V prázdné Lubově garáži se rozsvítísvětlo. Automatické dveře se otevřou a do garáže vjíždí s tichým motorem Lubo. Vchází brankou domů, zvoní mu mobil a v něm manželka: „To vepřové si koupil?“
Nekoupil. Lubo se rezignovaně vrací do garáže, pouští si navigaci. Sedí v autě, startuje. Startuje, ale nevyjíždí. Pozoruje se vzrůstajícím vzrušením výfukovou mlhu v uzavřeném prostoru.
Tma. V prázdné garáži estébáka Luba se po chvíli opět rozsvítí světlo.Garáž, poslední Lubovo útočiště. Mušle Lubova života, ostrov osamělé lásky. Lubo má pazúry, nehty okousané. Sedí ve svém autě, pustí stěrače. Vidíme Luba za oknem auta, stěrače pláčí nasucho, Lubo mlčí. Nehýbe se.
Lubo usíná. Motor je vypnutý, mlha ustoupila. Zdá se mu, že přichází do garáže. Přichází se síťovkou, v síťovce nese rybu... Je ráno, ale v garáži přítmí.
Žena z GPS Lubovi zašeptá hlasem japonské Ariel:
„Probuď se Lubo, je-li je to možné. Je-li to možné, probuď se. Obcházej mě. Nedotýkej se mě a obcházej mě... čekej na mě, v tom jsi dobrý. Čekej stále. Dobrý jsi. A ženě přines rybu, je-li to možné. Přines jí rybu, jelito.“
Lubo se probouzí. Síťovku s rybou položí na sedadlo. Lakuje podvozek auta...
---
Čtyřproudová dálnice, kdekoliv na světě.
Nekonečná dopravní zácpa, fádní horizont s nadjezdy a podjezdy, rovina s billboardy podél betonových zábran. Auta, náklaďáky, motorky a autobusy se složitým mechanismem cestujících. Čáry letadel na šedivém nebi. Sevřené dlaně mužů a žen na řídících pákách.
Starý estébák na penzi Lubo vyjíždí z garáže autem na nákup. Ryba v autě nesmrdí, asi to byl jenom sen.
Protože je Lubo už docela moudrý a slovensky bohabojný, ví, že není nic, čemu by zcela rozuměl a co by dokonale chápal.
Protože však není moudrý úplně, občas se tím dosud trápí a neví, komu to říct.
21. 11. 2014
Jsou dny, jako třeba ten dnešní, kdy už na Zápisník nezbývá mnoho sil. Koušu si kůžičku kolem nehtů, kaju se a nechávám zde prolog ze druhé (právě přepracovávané) filmové povídky o Japonci panu O. „Poslední jablko“.
Snad proto, že je konec listopadu, anebo, že je to o lásce (v listopadu zemřelé):
...
Vlahé červnové dopoledne ve Vištuku. V zahradě kvetou ovocné stromy, mezi nimi běhá pes. Režisér Objektivného filmu o láske Peter leží na gauči u okna a pohodlně opřený o polštář vyťukává v mobilu číslo na pana Onodu. Nesvírá ruce v pěst. Sebevědomě se soustředí: „Dobrý deň, pán Onoda, radi bychom s vami točili, ako sme sa domluvili.“
„Dobrý den, pane Kerekeši. Říkám to, věřte mi, velmi nerad, ale zase mě chytla záda, musíme to odložit.“
„Dobre, však no to nie je problém, kedže...“
O několik dní později. Stejný dům a stejná ves. Prší. Peter sedí v téže místnosti u počítače a vyťukává v mobilu číslo na pana Onodu. V telefonu se ozve Onodův známý hlas:
„Jsem v tomto termínu v Německu, je mi to líto.“
Nastal podzim. Jablka v Peterově zahradě pomalu dozrávají. Šeří se. Takový ten říjnový podvečer, kdy po něčem toužíme, třebaže přesně nevíme po čem, po dráčkovi s červenýma očima třeba.
Peter v jabloňovém sadu s telefonem u ucha uslyší hlas pana Onody:
„Zabouchnul jsem si v ateliéru klíče“.
Ze stromu spadne jablko.
Pozdní listopad, stále Vištuk. Peter sedí u venkovního stolu s telefonem u ucha, ve svetru a čepici, levou rukou ze stolu smete listí, v pravé telefon u ucha.
„Jsem ve špitále.“ – ozve se veselý hlas pana O.
Peter stojí vzadu u hnoje, v holinách.
„Umřela mi teta.“ – ozve se rozrušený hlas pana O.
Peter na rovné střeše domu, kde se povalují spadená jablka.
„Promiňte. Neznám vás –“ zašeptá mu do ucha s telefonem zvesela pan O.
Peter kopne do nahnilého jablka, jablko se skutálí a spadne na psa, pes ublíženě zavyje.
Ve Vištuku sněží. Okno do zahrady je otevřené, sněží i do pokoje. Peter v pokoji s výhledem do zahrady zašeptá do telefonu:
„Prepáčtě, pán Onoda, prečo zasa nie?“
„Říkám vám to, po celou dobu jsem seděl v Mánesu a radostně vás očekával, jediný Japonec mezi všemi a vy mě nevidíte ... to si říkáte FILMAŘI?“
Peter si odkousne kůžičku spodního rtu, vyplivne ji oknem do zahrady, dlaně sevřené v pěst. Kameraman dá ironicky palec nahoru, do pokoje otevřeným oknem vlétne vrána a rozbije vázu na stole.
„Kde je Onoda?“
Ptají se různí filmaři v zimních ulicích evropských měst.
„Onoda, Onoda“ piští papoušci v zoologických zahradách střední Evropy.
„Onoda“, zopakuje Angela Merkel ze sna v mrazivě lednovém Berlíně.
Onoda sedí v Mánesu.
Onoda leží na kanapi jako v rakvi.
Onoda sedí v japonském sedu před zrcadlem za výkladní skříní.
Připaluje si rituálně cigaretu.
Onoda se směje.
Onoda pláče.
Onoda jí arašídy v restauraci, kde obsluhují ženy nahoře bez.
Onoda se potí v sauně.
Čte si Švejka.
Onoda se leká stínů.
Je jaro.
„Prepáčtě, bol tu pán Onoda, alebo je zasa v Albánii?“ – ptá se Peter s lehkou rezignací číšníka v pražské kavárně Mánes.
„Ten je tu když má prachy třikrát denně, co, Rozárko?“ – zavolá číšník dozadu, směrem k mladé barmance.
„Myslíš toho starýho ulízanýho Japonce? Ježiši pardon. Jo, často.“
Po několika neúspěšných pokusech se filmařům konečně podaří překvapit pana Onodu v Mánesu. Je květen.
Na otázky zvukaře, že nic neslyší a musí do tiššího prostředí jen usměvavě krčí rameny a říká:
„Nic si nepamatuju, pánové, proč se mnou chcete točit?
Ale samozřejmě, filmování neodmítám, rád budu vzpomínat.
Ale pro koho točíte, můžete mi ukázat písemné potvrzení? Povolení s razítkem?
Nemám co skrývat a rád se nechám filmovat. (v této chvíli vycení zuby)
Ale můžete mi ten materiál ukázat?
Mohu ho pánové zkontrolovat se svým právníkem? (sundá si brýle a přimhouří zrak)
Samozřejmě, nemám se čeho obávat, ale...
Klidně se na mě obracejte, o DRUHÝCH vám řeknu všechno.
Znám každého Japonce, který byl kdy v Československu. (také v této chvíli vycení zuby)
Ale o sobě? Už mám děravou paměť, nepamatuju si skoro nic...“.
Polkne a na jeden hlt požitkářsky vypije pivo.
Tohle NENÍ povídka o zoufalství. Je to povídka o panu Onodovi. O lásce k životu. O jednom rozhodnutí.
O smrti, které se lze na čas vyhnout jedině snad láskou.
Protože všemu se lze na čas vyhnout jedině snad láskou.
14. 11. 2014
Nad Berlínem v neděli večer vzlétlo 7 000 bílých balonků naplněných heliem. Mezi sedmou a osmou hodinou se jako sureální spartakiádní cvičenci vznášely postupně k nočnímu nebi. Beethovenova Óda na radost. Slavnost k výročí pádu Berlínské zdi.
Balónky kopírovaly cikcak pětadvacetikilometrovou část zdi a ta zeď se teď symbolicky vznášela, mírumilovně se pohupovala v povětří, pod ní desetitisíce lidí. U Oberbaumbrücke byla zastavená doprava po celé Stralauer Allee; děti na kapotách aut, unavení rodiče s kočárky, ječící davy, turisté mudrující o vlezlé zimě, o policejních antonech, o čekání na atrakci. Nikdo netematizoval, co je to za show a proč, a nejspíš to tak bylo v pořádku. Balonků mělo být původně 8 000, ale snížili rozpočet. Pár set jich na Oberbaumbrücke zničili před hvězdným výstupem opilci, ale vše se dalo do pořádku, vždyť jak tvrdí nový, solidní starosta Klaus Wowereit: “Dnes se svět dívá na tohle město s radostí. S vědomím, že hlavní město Berlín je otevřená, tolerantní a světová metropole v srdci Evropy.”
Chtěla jsem otevřeně, tolerantně a světově hvízdnout s davem v srdci Evropy (ovšem s tajnou touhou poznat raději její okraje); chtěla jsem konečně vzlétnout s nějakým tím bílým balonkem do povětří; vyšumět, zmizet z humánních důvodů pro dobro lidstva. Ale lidí stálo pod mostem tolik, že jsem bez možnosti výhledu dýchala jen na zátylky turistů z Houstonu. Má zimomřivost byla po chvíli tak nesnesitelná, až jsem to vzdala. Pár minut před spartakiádním letem balonků jsem nasedla na kolo a proti proudu davu nelogicky uháněla pryč, v mírné euforii, jak je to krásné ztratit se v liduprázdných berlínských uličkách, jet zpátky, zpátky… ale kam?!
Minula jsem v tiché ulici Bockstrasse dva osamělé pejskaře, jela jsem dál opatrně podél hluboké zející díry (bagrem vyhloubená třináctimetrová plocha pro neposlušné balóny, co odmítají letět vzhůru), projížděla jsem s nábožnou úctou proti hrdému agorafobikovi našlapujícímu opatrně kolem plotu s pohledem upřeným na tlející listí. A na Rudolfplatzu, tam jsem dokonce potkala malou dezorientovanou lišku, protože lišky v těchto dnech –a to jsem nevěděla – vyhánějí liščata z doupat.
Co si berlínská lištička myslela, když spatřila k osmé hodině tolik bílých letících balonů? A kam běžela? Do Treptow? K památníku Rudoarmějců? A kam běželi v neděli všichni ti, kteří ještě střežili před dvaceti pěti lety berlínskou zeď?
Z historie zbyla po čtvrtstoletí neškodně korektní show s balónky. Veselá podívaná. A jako dobře organizovaná cirkusová báseň vytěsnila i smutek naší osmdesátileté sousedky paní Kranz, kterou nedávno v bio-potravinách, když měla málo peněz, napadla agresivní vedoucí z Darmstadtu, že Ossis se holt nikdy nenaučili pořádně počítat. Intelektuálně pozitivní kýč vytěsnil taky pietní vzpomínku na Křišťálovou noc, o níž se tentokrát jen tak, ze slušnosti, objevila v ARD asi minutová reportáž.
Ten večer možná i obyvatelé přímořského Anklamu čekali na bílý balónek na večerním nebi, na zázrak... Ale copak to jde, aby balonek ze srdce tolerantní metropole doletěl do něčeho tak nicotného, jako je Anklam? V severoněmeckém Anklamu je dnes každý třetí nezaměstnaný, Anklam je město, kde žilo historicky nejvíc lidí v tvrdých letech 1939 a 1988.
A možná je Anklam matrjoška. Patnáctitisícové město bývalé DDR, za jehož bránou je ještě jiné město, uprchlický tábor a ještě jiné město, zologická zahrada a ještě jiné město – schopping moll, na jehož pustých parkovištích si tu a tam někdo zahajlule, jen tak, z frustrace, z nepřítomnosti bílých balónků.
Ale i tam, myslím si, žijí lišky a liščata.
Nevidí v tu slavnou neděli na nočním nebi balónky, nevidí hořící svířky před neexistující anklamskou synagogou, ale zase se v noci mohou připlížit k vetešnictví osmdesátileté vdovy paní Hannah, která v Tel Avivu vyslyšela před pár lety Boha, co jí ve snu řekl: „Jdi a odstěhuj se do Anklam“.
A tak teď žije v Anklamu. Žije tam a trčí. Musí jí být zima a možná je trochu bláznivá. Za městem začíná moře, je tam i ZOO a v něm více nezaměstnaných s košťaty než zvířat. Každý zametá svůj metr čtvereční za euro na hodinu. A občas spatří uprchlíky na dopoledních časově omezených procházkách zoologickou zahradou, kteří kromě tygrů a nachlazených mývalů toužebně vyhlížejí zametače, a říkají si: mít tak práci, to by bylo!
7. 11. 2014
Halloweenská odpolední party, berlínský Kreuzberg, americká domácnost se třemi malými dětmi. Tucet dospělých, co se tajně futrují marschmellows a vedou unavené řeči: “Hi, sweety, jak se máš, ou, kostým je gorgeous, ou nou !”
“Moje malá Mia”, štěbetá v Berlíně žijící Jamajčanka z Neworského Brooklynu a drží asi dvouleté děvčátko pevně za ramínka, “Moje malá Mia dokáže vyjmenovat všechny členy rodiny: babičku, dědečka, sestřenice, tetu. Ale za boha neřekne, že se jmenuje Mia. Prostě se zasekne a …”.
“Oh, so, so sweet!,” říká kdosi žádostivě, plnou pusu marschmellows.
“A v tom je celá německý otec. Ach, v tolika věcech je jako on. Nejen, že neřekne jak se jmenuje”, rozjíždí se Jamajčanka: “ale taky není společenská, nemluví, stojí stranou, někdy si myslím, že je skoro tak strašná jako on - její otec. Nic nechce, nikam nechce, mlčí. Co když bude celá po něm? A to jídlo! To jídlo!!…I večeři má raději otcovskou, ne tu ode mě. Otec sní salám, tvaroh a rohlík a má dost. To není večeře, říkám jim, večeře je teplá restovaná zelenina s rýží a masem. Ale ona, Mia, ona jí raději jako otec, jako její německý otec!”
“Máš hezký svetr, krásná barva”, říkám v rozpacích ohnivé Jamajčance, dvouleté děvčátko opakuje teď hlasitě: “I am Mia, I am Mia”. Ale nikdo ji už neposlouchá.
Opodál postává její německý tatínek, mluví s jiným (americkým) tatínkem o tom, jak se dnes žije v Pripyatu, tolik let po výbuchu, viděl o tom nedávno film, je tam prý stále více divočáků než lidí. Muži se na sebe krátce vědoucně zazubí.
“Samozřejmě vím, že mám hezký svetr”, navazuje Jamajčanka, “a teď ale: proč je hezký. Víš proč? …Protože není německý, protože je z Brooklynu. Není to holt německý styl, tady je to samá šedá, hnědá, samé ošklivé německé barvy… kdo se má na to dívat!”.
Zastydím se za svou károvanou košili ze secondhandu, “Není moc německá?” ptám se … “není … málo barevná?”
Jamajčanka smířlivě, že moje košile je v podstatě ok, ale slušela by mi jasně červená… a mám taky kruhy pod očima, to asi nebudu tak úplně štastná, že? A proč nenosím šaty, nevěřím si snad jako žena? Ale zpátky ke košilím, povídá ta ohnivá: taky si dřív koupila tři takové kárované, ví dokonce, jak se tomu stylu odborně říká. Já to ale přeslechnu, neumím natolik anglicky, abych porozuměla, ale jsem tou ženou fascinovaná, chci se jí zalíbit, je to směšné a nemohu si pomoci, usmívám se na ni a přeji si, aby v maniakálním monologu pokračovala, a lituji současně, že nemám jasně červené šaty. Dej mi kus svých zdravých bílých zubů, říkám jí ještě v duchu, a směju se, směju se na ni a s ní, s ohnivou, jako idiot se usmívám!
Je Halloween. Do kuchyně vstupuje sympatická hostitelka v haloweenské masce a rychle si dolévá červené víno. Ptáme se, kdepak má právě osmdesátiletou newyorskou tchyni, která s nimi v Kreuzbergu už od léta žije. “Ach, na masáži, bylo by to na ni moc”, mávne hostitelka rukou.
“A jaké to je”, ptá se jiná žena v kuchyni, “mít v Berlíně americkou tchyni?”
“Pro naše děti překrásné. Je to výjimečná, úžasná žena, bývalá milenka Felliniho mimochodem… ano, krásné, až do Vánoc ji tu máme”. Hostitelka se napije, nadechne se, ve vedlejším pokoji zašeptá muž druhému, že v Iránu bude zanedlouho hůř.
“No a jinak…”, říká teď hostitelka temně: “jinak je to s ní samozřejmě k nevydržení”, a jedním hltem dopije sklenku. “Někdo ještě víno?” zeptá se už zase střízlivě a usměje se. Ženy (jedna v masce Gejši, jiná v masce Zajíce) natáhnou automaticky ruce a přistrčí skleničky k poloprázdné flašce…
”Já pomáhám ráda, to víte, ale pomáhat někomu, kdo je slepý a předstírá, že slepý není, kdo vás nenechá minutu o samotě a bezostyšně vás sebestředně uráží, to je, to je, to je…”. Máchá hostitelka rukama ve vzduchu.
Smějeme se, některé konzervativnější maminky odcházejí v maskách za dětmi, které křičí a hrají si ve vedlejším pokoji s bio-kosmetikou slepé, diktátorské babičky.
“Kdybych měla doma tchyni déle než týden”, říká kurážná Američanka z Montany: “a to musím zdůraznit, že má tchyně je opravdu opravdu velice, velice milá… kdybych se o ni musela starat déle než týden... Asi by mě jeblo!”
Všude v tom osmipokojovém půdním bytě pobíhají dvouletí až pětiletí haloweenští bubáčci. Jeden z nich, malý zrzavý chlapeček, (jmenuje se Louis), vstoupí tiše do kuchyně a kousne maminku do ruky.
Maminka bezmocně zasyčí bolestí, strčí si poraněné zápěstí stydlivě do pusy a řekne: „Ano, to je krásné, že tu máte babičku, opravdu, Bůh ti to jednou oplatí”. A odejde za chlapcem, v oduševnělé tváři paniku.
Jamajčin muž, Němec, co k večeři nejraději salám, tvaroh a rohlík, šeptá v tuto chvíli důvěrně jinému muži v ušáku: “Jednou bych se do Prypiatu chtěl na vlastní oči podívat.“
„Co bys tam dělal?” – ptá se Američan.
“Je myslím důležité poznat místa, která zažila katastrofu, pochopit všechny ty hrůzy… pochopit, porozumět a hlavně, hlavně odpustit”.
“Irán, Sýrie a brzy Kuvajt” – vysloví někdo další ve vstupní hale. “Nejenom Irán a Syrie, ale i na Kuvajt dojde. Masakr bude”.
“Z biopotravin jsou ty knedlíčky nejkřupavější”, poradí žena v masce Gejši Američance z Montany ve druhé hale bytu.
“Znal jsem jednoho, a ten znal jednoho, co se přátelil s teroristou – mimochodem, krásná halloweenská maska…”, říká Američan Němci s pohledem upřeným k masce Gejši.
“Ach, děkuji, to je milé”, odpovídá Gejša a cupitá se sklenkou mléka za synkem Hasičem do dětského pokoje.
“Oh my god, jen to ne!”, vykřikne hostitelka vzpurně: “Proboha! Já to nechci mít v žádným podělaným nebi dobrý, já se dobro snažím poctivě vyvažovat různejma kravinama, morálně chci zůstat v průměru.”
“Jak to myslíš?”– zeptá se zmateně žena z Montany.
“Normálně. Dobro vyvažovat zlem… Skutky prasárničkama. Myslím to tak, že jsem byla minulý týden s tchyní v supermarketu. Víš, já pomáhám lidem ráda, moc ráda, ale nesmí mě přitom ponižovat…a takhle tchyně mě pořád sekýruje, je slepá a přitom se tváří, jako by viděla … A tak s ní jdu tím supermarketem, táhnu vozík, ona se drží za ten vozík a křečovitě mně svírá ruku, a ani za boha nepřizná, že nic nevidí, a křičí mi do ucha, protože je troche nahluchlá, kudy mám jet. Stojíme u lahví s vínem… a já jsem na dně, děti doma nemocný, muž v práci, tak unavená, tak vyčerpaná, že beru ty sedmičky a hážu je bezmyšlenkovitě do vozíku, sklo drnčí a tchyně se pyštivě ptá: co to slyším, co je to?…a já říkám, to nic, Marlen, kupuju dětské přesnídávky.”
Smích, jemná asijská žena z N.Y, co přišla na Halloween v masce čínské princezny odcupitá z kuchyně se svým pětiletým synem v masce Batmana …
“Anebo jindy”, říká a dolévá si hostitelka: “Navštívila mě v Berlíně sestra, dva měsíce po porodu, šílené bolesti zad, psychické problémy a že potřebuje trávu, tak jedu v noci do Haselheide, celá strachy podělaná, koupím toho dvě stě gramů, sestra tady všechno nechá, že prý už nekouří, odjede si a tolik trávy tu po ní zbyde …Minulý týden jsem to úplně náhodou objevila v šuplíku, a jak jsem vyčerpaná, tak si v noci ubalím a kouřím, konečně klid, dvě v noci a tchýně, která nevidí a skoro neslyší, to samozřejmě ucítí, vzbudí se a přes osm pokojů křičí: “Co je to, co je to?” “Já nevím, někdo pálí venku listí”. “Teď v noci, teď v noci?” Říkám ji ať spí, že třeba ani není noc. A že noci jen někdy prostě nekončí…“.
“Eh… To mi připomíná….Jednou jsem muži ukradla ze šuplíku kondom a darovala ho milenci k narozeninám” – přidá se tanečnice z Bostonu a naleje si whiskey s kolou.
Smějeme se, až se za břicha popadáme, pod maskami dávno rozmazané tváře… V bytě postává i pár mužů, žvýkají tajně i veřejně marschmellows (většinou živitelé bez masek) a říkají si v duchu, že si ty životy představovali přece jen ještě trochu jinak, připouštějí a srovnávají tlouštku přítomných žen, jejich nahrbení, intelekt, prsa a vrásky (ty své nevidí, copak na to mají čas?) a trochu se za to stydí… Někdo z nich právě říká, že Irán to má nahnuté a někdo jiný zas, že kdyby neexistovali městské autobusy v Berlíně, zkrachoval by celý systém S-bahnu, a to je moc zajímavé. Opravdu, přidává se někdo třetí, a je to Němec, dobrosrdečný zádumčivý Němec, co má rád k večeři sálám, tvaroh a rohlík…a jeho holčička Mia jakbysmet.
Vejdu tam, do dveří, v nudné kárované košili, a řeknu těm mužům nahlas a kurážně: “S-bahny nebudou za pár let k ničemu, nikdo nikam nebude jezdit, protože každý bude mít co dělat, aby ustál všechny ty trasy ve své hlavě.”
Řeknu to a tím debata skončí. Je mi to trochu líto, nikdo si se mnou nechce o “drážkách” v mozku dál povídat… I když, vždyť ani nevím, jak se “drážky” řeknou anglicky.
“Cože? Ty nevíš, jak se „drážky“ řeknou anglicky?” zeptá se Jamajčanka podrážděně (kde se jen skrývala po celou dobu?), vysloví otázku, aniž by promluvila… Teprve pak se ke mě nakloní a důrazně zašeptá kletbu: “A tvaroh a salám s rohlíkem k večeři, máš to ráda nebo ne?!”
Nemám. Zato mám ještě i jiná témata v rukávu, ohnivá, třeba že v životě neexistuje vina, ale jen nedorozumění, a že ani samota ve skutečnosti neexistuje, že ji už dávno vytěsnil virtuální svět.
Ostatně vloni touto dobou (přesně o halloweenu) jsem si našla na webu fotografie deseti domů, ve kterých bych chtěla žít. Třeba písečný dům v Africe nebo dům v Indii, který měří na šířku jen jeden metr a je v něm holičství, krása!... A v Číně, tam jsem zabydlela dokonce třípatrový dojemně ošklivý barák, který má být srovnán se zemí, ale majitel ho odmítá opustit, přestože ten dům leží na ostrůvku uprostřed frekventované osmiproudové dálnice.
Ve všech těch domech bych myslím dokázala procítit skutečnou lásku k bližnímu.
31. 10. 2014
Malinká asijská žena přijela před berlínský hauptbanhof na kole.
Viděla jsem, jak obřadně v dešti s kola sesedá, jak se rozhlíží, jak kolo zamyká k zábradlí a jak jí dvakrát po sobě padá na zem veliká kožená brašna přes rameno. Seděla jsem v patrové kavárně Vipiano a čekala na přítelkyni, co jela přes Berlín do Hannoveru. Číňanka odněkud z jihu vešla do nádražní haly, pak i do kavárny.
Sedla si šikmo k vedlejšímu stolu. Z batohu vytáhla laptop a pečlivě složená skripta. Prohlížela si v počítači stránky o mravencích, stále se ale rozhlížela. Mravenci v obrazovce monitoru byli barevní, groteskně zvětšení, děsiví. I pohled z okna kavárny připomínal mraveniště, podivně zalidněné mraveniště. Místo bez jediné důvěrně rozpoznatelné tváře. Zaměnitelný, mramorově chladný prostor anonymních chodců s kufry, agresivně úslužných taxikářů, betonové zástavby vedoucí až ke Sprévě.
Přítelkyně konečně přišla. Vyprávěla mi o dětech. Žena odnaproti si dál četla o mravencích, dál těkavě čekala. Pak do místnosti vstoupil dvoumetrový plešatý padesátník v obleku a extravagantně pestrobarevném hedvábném šátku. Sundal si zamžené brýle, posadil se k Číňance. Ti dva se formálně přivítali, Číňanka zneklidněla. Ten chlap má tvář upíra, zašeptala mi po chvíli přítelkyně L., zasmály jsme se a ona mi pak znovu vyprávěla o dětech, o knížce, o cestě domů... Nešlo ale nevnímat, že kromě našeho rozhovoru se setkáváme ještě s tou tajemnou dvojicí, mimoběžně, zato výrazně; nešlo přeslechnout, jak se ti dva baví o mravencích a hmyzu, jak se ta mladá žena snaží muži nešikovně vysvětlit se stále vzrůstající panikou nějakou vědeckou poučku ze života masařek, jak plna studu přechází z němčiny zpátky do angličtiny, hledá výrazy a váhá a jak ji ten patrně vzdělaný, ušlechtilý muž trpělivě a pobaveně nabádá, ne, musíš německy, du bist in Deutschland jetzt, du kannst es schaffen, bitte, bitte... Ani ta výjimečně nevědomá krutost v hlase gazelího muže nešla přeslechnout! Žena se dál pokoušela něco vyslovit, potila se, ze zoufalství se pousmála; napětí povolilo.
V tom okamžiku hubený obr vstal, objal malinkou Číňanku a konečně zmlkli. Objímali se bezhlesně, divoce a majestátně, vyprávěla jsem L. dál nějaký příběh, snad společnou vzpomínku na léto, ale ona mě nevnímala. Ani já jsem nevnímala, co jí vyprávím, něco o tátovi? Ti dva se teď zcela bezostyšně líbali, snažili se od sebe snad i odlepit, zaplatit a jít, Číňance spadla na zem skripta s obrázky hmyzu, muži spadly brýle, žena ze stolu smetla sklenici s kolou, střepy napardť a rozpačitý číšník. Z ptačí perspektivy jsme oknem kavárny dál s L. pozorovaly levitující cestující s kurfy a celou tu vyprázdněnou, nikým neobydlenou scenérii věčných odjezdů a návratů. Žena mezi polibky promluvila občas čínsky, muž jí něco bezmocně zašeptal, snad ji chtěl utěšit, rozumět mu v tuhle chvíli taky nebylo.
L. stále dokola opakovala: „No a jinak? Ty peníze máš? Není ti ten kabát velký? Zima ti není? A doma dobrý?“ Na nic z těch otázek jsem ji nedokázala odpovědět a myslím, že ani ona o žádnou odpověď nestála. „Času je málo, že“, řekla mi L. na peróně bez výčitky, přikývla jsem a nejsem si jistá, zda jsme si vůbec zamávaly.
V nádražní hale o něco později později zase ti dva. Ona měla kolem krku mužův pestrobarevný šátek, sotva mu sahala po prsa, on držel její brašnu, jeho obří nohy se i zdálky viditelně třásly. Zřejmě se loučili. Nesmyslně, nešikovně stáli vedle jezdících schodů. Nestáli tam, trčeli. Náměsíční mravenci. Nádražní hmyz. Strašidýlka samoty. Mimo sebe a jako by už dávno mimo tento svět.
24. 10. 2014
V noci se prudce ochladilo. Do Strmilova se přihnala vichřice. Ráda bych napsala hurikán, ale byla bych všeznalými nařčena z falešného popisu kulturní meteorologické akce. Byla to vichřice a přesto myslím ta výraznější událost měsíce v jihočeském městečku, které je po sezónně tak nehybné, že i pan R. přestává odpoledne pokřikovat na sousedy lascivní vtipy o ženských a kosí trávu mlčky, v očích šest vypitých piv.
Ochladilo se. Kolem druhé po půlnoci jsem odhrnula závěs a spatřila, že i paní B. přes ulici odhrnula vyděšeně závěs. Spát se nedalo. Dívaly jsme se společně, ona i já, na divoce rotující listy ve světle pouliční lampy, na vznášející se větvičky stromů, na osiky a břízy, které se ohýbaly téměř k zemi. V dálce bezhlesně světélkovaly oranžové sirény těžkých nákladních aut, někde spadl přes cestu strom. Myslely jsme obě na své věci, ale možná i na hurikán, který kolem nás právě s prudkým lijákem profičel a který je ve skutečnosti nevinnou středoevropskou vichřicí, ale i tak dokáže tisíce věcí nezvratně přemístit bůhví kam: všechny ty maličkosti, na které jsme byli doposud zvyklí, které vnímáme jako nudné patníky u cest a které najednou mizí v nenávratnu. A my jen stojíme bezradně u oken, zatímco proudy vody tekoucí po silnici zvěstují tu vlídnou spoušt: Tak už to začíná? Babí léto skončilo?
Skončilo. Tatínek dostal k třiasedmdesátinám narozeninám turistické hole. Těšil se na tabák a když hole rozbaloval, tvářil se zádumčivě a upřímně se radoval, že je večer a nikam nemusí. Dopoledne klopýtal s holemi jako nešikovný běžkař a láteřil. Se psem se odpoledne šoural opět jako sličný žák z taneční školy Piny Bauch bez holí a já s dětmi jsme na něj občas neposedně čekaly. Pamatuješ, říkám mu, jak jsi chodíval ze Svoboďáku na Údolní tak rychle, že jsem musela běžet vedle tebe a brečela, že mě bolí nohy? Tys mi vždycky jen říkal, “aha, aha, tak to musíš rychleji nožičkama kmitat, pak to přestane”. A pamatuješ, jak mě z rychlé chůze píchalo u srdce a ty jsi mi vesele šeptal: “tak to musíme ještě rychleji a u srdce tě doma píchat přestane.” (Někdy mě píchá u srdce i při pomalé chůzi, tati…).
Ochladilo se. Poběžíme na sever, s šípkovým čajem a rumem, zimomřivě, zase až do jara... A když budeme mít kliku, pak cestou kolem hospody Ve mlejně mineme dodávku s nápisem: Vzdušné nářadí, ventily a duše. Jsme tu pro vás.
Ventily a duše, všechna ta vzdušná nářadí, na nichž se dá vznášet, to by bylo! Z. si myslí, že příliš věřím věcem, které neexistují a že tato víra je zblízka nesnesitelná. Nevyčítám mu to, nevyčítám si to. Je to tak. Vedli jsme nedávno noční hovor přes skype. Pohladila jsem monitor s jeho tváří, on si toho nevšiml, monitor neumí takové věci říct.
Ochladilo se.
Já ale moc dobře vím, že vzdušné nářadí, ventily a duše (hurikán nehurikán) jen tak ze světa nezmizí. Jak by taky mohly?
Dvě na sever běžící rovnoběžné přímky se přece taky jednoho vlahého dne protnou.
Nejpozději v nekonečnu.
A možná, že i dřív.
17. 10. 2014
Je nějaká přímá úměra mezi smělostí a osamělostí? Jsi smělý, protože osamělý? A jak se to pozná. Dá se to změřit? Ta míra, ta hloubka, ten šev?
Na táborském Tabooku jsem se zašla podívat na společné vystoupení mladých básníků a básnířek. Už dlouho jsem nic takového nepodnikla. Zakouřená kavárna, v ní většinou jemní kluci a holky kolem dvaceti. Mezi nimi i jedna výrazně nalíčená kráska v červených minišatech, zbloudilá snad z gotik večírku. Kouří a upravuje si havraní vlasy, asi se nudí. Mladý fousatý básník od Třince čte. Zdá se, že čte jen pro znuděnou. Některé básně jsou silné, těžké, ale mizí v příliš tichém projevu, básník huhňá a občas se podívá tím směrem, kde sedí ona, s pohledem ostentativně upřeným do blba. Raději by asi psal, napadá mě, a ještě raději by s tou dívkou gotik stylu spal. Místo toho však čte jako nějaký nastydlý školáček a zítra bude pravděpodobně v kocovině psát dál ty existenciálně civilní básně na pomezí poezie a prózy, dokud ho, citlivého básníka od Třince, nesbalí nějaká pragmaticky uvažující silná žena, pravděpodobně učitelka češtiny z opavské univerzity. A on bude dál tajně snít o dívkách v červených minišatech a to nadějného básníka částečně spasí před stereotypem a později i rozvodem, kterému se však (budoucí plešatý třinecký básník se zálibou v sociálních mediích) jednoho dne stejně nevyhne. Ale teď už ho nerušme, teď ho nechme číst. Pro dívku, co se nudí.
Sedmnáctiletá znuděná černovláska mezitím vyfukuje lascivně kouř a prohlíží si oranžové nehty na levé ruce. A pak se to stane!! Na podium přichází po vousatém chlapci rocker s očima kance.
Kocouřími pobyby se připlíží k mikrofonu a dlouze se zadívá do publika. Oživení, zakašlání, někdo si s někým přiťukne pivní flaškou. Pak ten muž v bezchybné choreografii začíná rozhazovat rukama, hladí zakouřený vzduch, recituje jako by lízal mikrofon a střílí očima po dívkách. Husté vlasy mu občas spadnou přes obličej, kráska v červených minišatech prudce vytřeští oči a synchronně si foukne do ofiny. Je to úchvatné. Je to divadlo. Seš dobrej, zvolá mladík sledující hadí pohyby muže. Piča dobrej, přidá se lyricky jeho opilý kamarád. Do kavárny dorazil cirkus Testosteron. Vlastně je jedno, co recituje. Naprosto jedno. Texty, co vykřikují jeho ústa jsou dokonce docela rušivé, protože dětské, řídké… Má to ale koule, hraběnko, umravní mě opilý mladík, ten co málem spadnul pod stůl. Večer poezie v plném proudu. Mše. Obřad proměny. Představím si najednou, jak čte kočičáček se stejným nasazením telefonní seznam, a začne to být už zase vzrušující. Slyším ho teď neklidně šeptat abecední seznam autosalonů, vidím, jak kouše do mikrofonu a hlásí značky jogurtů a zimních pneumatik, značky čehokoliv, ten krásný Iggy Pop, a dosud ne zbědovaný. Konečně jsem nasycená, skoro jako při mši v černém baptistickém kostele v Tucsonu, když mi bylo dvacet. Extatická recitace, v níž nejde o slova, jen o rytmus a pot. Třinecký básník mizí na baru, později v noční táborské mlze, osamělý.
Zítra je sobota. To znamená, že se objevím v Českých Budějovicích. Plivnu si do dlaní, zabubnuju si na nafouknuté tváře, děti pošlu do cukrárny, a ocitnu se, kolem čtvrté hodiny, v jakési kavárně, kde budu vyprávět. To jsem ještě nikdy nedělala a je možné, že to udělám jen kvůli Zápisníku. Budu si tam ale přát střílet očima, tak jako střílel očima ten krásný chlapec z Tábora! Vždyť beztak píšu jako drzý floutek (“D.K. mikro-šiblo-svět, v němž je možné cokoli”, odhalila ve Tvaru nedávno A.V.). Ve skutečnosti obývám mikro-šiblo-svět, protože žiju životem konzervativní stařenky (ale to je moje tajemství).
Zítra bych přesto ráda vykročila jinam, na okamžik. Koulet očima a kousat mikrofon, být Iggy Popovou v kožené bundě a sežrat malou ještěrku.
Ale myslím, že budu spíš tupě pozorovat otlučenou kachličku v rohu kavárny, rezavý kávovar, zkrátka nějaký detail, jehož zbědovanost mě přinutí odvyprávět šeptem nějaký příběh smělosti a osamělosti. Třeba o plachém muži středního věku, který hladově okukuje na večírku ženy. Když si ten muž jednu takovou vyhlédne, překotně a koktavě s ní tancuje. Osamělost z něj přímo číší. A tak se žena-samaritánka při tanci zeptá, aniž by musela otázku vyslovit --- “Jsi osamělý?”
Plachý muž se dvacetivteřinovým zpomalením zmateně odpoví: “Ne… Jsem třicet let ženatý”.
V tento okamžik budu očekávat hlasitý smích. A když se neozve (díky huhňání a pohledům upřeným ke kávovaru nebo kachličce je to pravděpodobné) uteču.
Je smělost rub osamělosti? Dá se to exaktně změřit? Ta míra, ta hloubka, ten šev?
Tímto by to zítra mohlo celé začít. Zítřejší budějovická one woman show.
Show, v níž je třeba na začátku důrazně připomenout, že poctivé vyprávění musí být intimní.
Jedině intimní.
Ale nikdy, nikdy osobní!
10. 10. 2014
„Napiš konečně něco, co má začátek, prostředek a konec. Bude z toho bestseller“, směje se mi u táborské střelnice melancholický básník M.. Poslechnu ho a píšu první větu. Snad bude ta věta dobrým začátkem:
Do večerních televizních zpráv předčítám z táborského Tabooku svůj text. (Navzdory M. dobře míněné radě tekutý příběh o halucinaci). Krátce předtím odpovídám neviditelnému redaktorovi na otázku, zda je kvalita německých a českých knižních veletrhů rozdílná. Dosud jsem na žádném knižním veletrhu nebyla. Ale redaktor to neví a mně je jasné, že ho nesmím v přímém přenosu zklamat, že bude rozumnější se ve veletrzích vyznat. Protože kdyby ne, propadli bychom se hanbou oba. Upřeně zírám do černého hledáčku kamery a huhňám: „Tábor se úkolu zhostil se ctí.“ Promýšlím dál lingvistické zákruty slova „zhostit se“ a levý spánek mi už zase zlehkýnka cuká. Do očí se mi dere ostré světlo a při autorském čtení v přímém přenosu neodhladnu délku živého vstupu. Useknou mě vprostřed souvětí. Redaktora text rozesměje, ale to v tu chvíli nepoznám, nevidím ho přece. Jsem do pražského studia teleportována z jihu Čech a tak se ještě pro jistotu zasměju společně s ním. Táborský kameraman se na redaktora zlobí. “Nenechaj vás dočíst ”. Nabídne mi, že text můžu dokončit klidně jen tak. Dočítám tedy už bez ostrých světel, skoro ve tmě, pro něj: “Ani sebepevnější lešení nás nespasí… Ani sebelepší rekonstrukce, ani sebepřesnější záznam. Rozhodně ne na věky. A rozhodně ne v tomto textu”.
"Hm. Dobrý, dobrý“, zachrčí hodný tábořan. Podáme si ruce a rozejdeme se přátelsky do tmy.
V sobotu trasa Tábor-Norimberk na další natáčení.
Od nedělního rána svítí v Norimberku slunce. Žaludy padají ze stromů, jeleni jsou v říji a řidič filmového štábu Miro si během čekání čte v autě detektivku D.Francise vydanou roku 1987 v Bratislavě. Už se mi po Norimberku stýskalo. Po atrakcích NSDAP, které dnes uživí až stovku historiků z místní asociace průvodců, po mumraji temného města, po letících husách a půjčovně lodiček.
Couváme jako raci pozpátku před lidmi z exkurzí, kterým během natáčení klademe záludné otázky. Kameraman Robo mě táhne za rukáv dozadu, režisér Gogo zase dopředu. Tlumočím do mizerné němčiny věty o zdech v nás, kosti mi v těle praskají, slunce svítí už docela podzimně; proč má jen Robo tak tmavé kruhy pod očima? Robo neřekne. Robo skoro nemluví. Sní kilo masa denně, kouří, otáčí pokorně hlavou, kdykoliv je tázán, usmívá se plaše, oči z únavy permanentně přimhouřené. Na ukazováku snubní prsten. Rychlý, mlčenlivý, pracant.
V nedělní odpoledne zachytí Robova kamera i čtyřletou holčičku ve Zlatém sále, kam měl vstoupit Hitler; děvčátko se probouzí na ramenou svého otce. Významné místo z historie NSDAP ji nezasáhne, zato s dětskou prudkostí políbí tatínka na tvář, za to, že ji spící nosil. /Ne tedy za to, kde se právě ocitli/.
V pondělní ráno natáčí Robo prázdný areál norimberských lidových slavností zdálky a najednou zmizí. Mým úkolem je Roba najít. Napadá mě, že mohl zmizet skutečně, že se mohl právě zbláznit a běžet pořád dál, pořád pryč, pryč z Norimberku.... Vybíral by si zřejmě cesty křoviskami, jako když prchá vězeň, byl by to romanticko-dramatický úprk... "Kde je Robo?", ptali bychom se, Gogo by nervózně kouřil, chodil by sem a tam, pak bychom to vzdali a pracovali dál...
A Robo? Ten by zatím doběhnul k řece Pegnitz.
Hledáčkem kamery zastřelí Robo v řece rybu. Pak rozdělá oheň, možná i podrážku si opeče nad ohněm, má přece velký hlad a je vyčerpaný. Vždyť vyčerpaný byl už v bývalém areálu norimberských lidových poutí (tmavé kruhy pod očima a na levém ukazováku snubní prsten)!
Robo prchnul z místa norimberských slavností, kde před necelým měsícem visel s kamerou ve vzduchu, na ruském kole... Svačí teď pod mostem rybu, směje se bezhlesně jako šílenec, teď už i do kamery. Prchá celý den, udatný Robo a jeho stín, bodláčím a nehostinými bažinami utíká. S kamerou běží, běží a točí. Teprve večer, při západu slunce, dobíhá Robo VELKOU CESTOU slavnostně zpátky do Norimberku, na místo svého zmizení. Přichází nová exkurze, Gogo mávnutím ruky zapojí Roba zpátky do akce. Nic se nestalo. Vůbec nic! Robo dál točí letící husy v houfu a nové účastníky večerní exkurze, temné kruhy pod očima, snubní prsten na levém ukazováku. A tím by to celé mohlo skončit.
Nebo vlastně ne. “I will do my best,” říkají si všichni před Robovou kamerou, (teď už to kdákají i v hledáčku letící husy).
Taky Gogo se mezitím lehoulince zblázní. Promění se postupně v despotického ruského filmaře Voloďu. Je vášnivým ruským filmařem v Norimberku. A jako ruský filmař Voloďa ví, že když se kácí les, padají třísky. A tak, když se v rámci úterní inscenované exkurze vybírá mezi maturanty někdo malý, někdo, kdo by mohl být diktátorem, stává se jím automaticky malinký gymnazista s dětskou obrnou. Spolužák na něj na pokyn Volodi namíří kameru, z podhledu, tak, aby se chlapec stal zločincem Hitlerova formátu. Hrbatý chlapec rozpačitě postává před kamerou, do konce exkurze neřekne už ani ň. Nakonec vytvoří maturanti společné sousoší na Zepellin tribuně. Baví je to, ta hra s abstraktními dotazy. Voloďa je mocný. Voloďa míří. V krku mám třísku.
A shrbený chlapec, kterého jeho tělo za chůze evidentně zrazuje a pobolívá? Vytvoří ze svého těla v tureckém sedu sochu, kterou pojmenuje "Snící" (a to je vlastně jediné silné slovo, které zřetelně vysloví).
Jak je to dojemné a kruté! Jak rusky jemné a německy tvrdé! Možná jsme všichni tak trochu třískami a současně dřevorubci monumentálních myšlenek v prázdném norimberském areálu zla, na němž bavorští manažeři mírně vydělávají (provinilé fondy EU). Dva naši kameramani se zbraněmi na ramenou a temnými kruhy pod očima dál míří objektivy na účastníky exkurzí. Zmatená tlumočnice štěká dál příliš tichým hlasem nepřesné německé befely s pohledem upřeným do země (jsem to snad já?). Voloďa s chůzí bodyguarda a pečlivými pohledy inspektora Kolomba těká kolem (už zase usměvavě). Temná hra karbaníků z gubernie Svabóda Filmá pokračuje. Úplněk dorůstá dokulata.
Před Zepelinn tribunou si dva dospělí muži pouštějí autíčko na dálkové ovládání. Stmívá se a zvedá vítr. Stánek s currywurstem mizí v mlze, Robovy temné kruhy pod očima se opět o poznání prohloubí. Opouštíme Norimberk a v noci dobíjíme Berlín.
Robův příběh úprku se mi pořád ještě líbí. Tady snad ještě víc, z tepla berlínské ložnice.
Robo by mohl být dvorním kameramanem Leny Riefenstahlové. Mohl by se zblázněný u řeky spatřit vedle Leny na neexistujícím ruském kole, ve vzduchu, s kamerou. A protože se večer vrátí jako by nic na své ranní norimberské místo, na svou značku, stane se začátek Robova příběhu současně jeho koncem, čímž se popře prostředek děje. (Tohle by měl melancholický básník M. jednou zažít!) Děj se tak stane nekonečnou pomlčkou, napínavou jako kšandy.
Vždyť beztak žijeme spíš ve fragmentech, v napínavých pomlčkách, tako jaképak copak! Jaký začátek, prostředek a konec!?
Šeptáme a díváme se v těch lepších chvílích do země, abychom se nemuseli stydět za předvídatelnost a ukončitelnost dějů! Copak jsme nějací dřevorubci životů? Useknout strom a v klidu odejít? I dřevorubci často umírají v pomlčkách (když se na ně kácí stromy).
Anebo taky ne.
Nebo se z nich, z dřevorubců, ty stromy časem stávají. A jako stromy postávají pak bezradně zakořenění do svých vlastních ohraničených haluzí. A jen tu a tam v říjnu popadají z jejich větví na vlhkou zem žaludy; na hlavy náhodných chodců.
To je myslím hezký bestsellerový konec textu. Ti chodci!
Chodci, o nichž jen tušíme, že právě někam jdou. Nevíme přesně kam, ale přejeme jim, aby se vydali tam, kde aspoň na okamžik spočinou. Hlavy mají naši chodci otlučené od žaludů, pár žaludů schovaných po kapsách kabátů.
A někteří z nich (ti nejotlučenější z nich) nosí sebou v srdcích dokonce i třísky.
3. 10. 2014
Kavijové, Kitanemukové, Tontové a Navahové, Zuňiové, Akomové, Kočitové, Ciové – ti všichni už se na nás těší, ty všechny navštívíme s Bizonem.
Bizon je Bufallo, Indián, moravský rodák. Od narození slepý, bez sluchadel hluchý, kytarista a včelař, průvodce jeskyněmi, znalec vnitřních světů. Milovník jídla a trampských písní. Mistr světa v poznávání indiánských kmenů, států, řek a vůní žen...
Ještě jsem nepotkala tak svobodného člověka. A rozhodně jsem se dosud nevedla za ruku ulicí Falckensteinstrasse s bytostí, k níž bych pocítila tak bezvýhradně jasnou, poklidnou lásku. Ne erotickou, ne sexuální – školkově dětskou! A určitě jsem do dnešního dne nezkusila napsat záznam bez stínů a pochybností, a nejspíš takový záznam ani nedokončím; už teď cítím, že to nezvládnu, neumím, vzdávám se a ani líto mi to pořádně není (jen kvůli vám)… vždyť ty děje nosím v sobě, vždyť by se zápisem mohly vytratit!
Ale dá se vůbec napsat čistý příběh radosti? Ne směšný a ne dětinský? S hrdinou nevadských plání, moravských jeskyní, hrdinou neviděných světů, neslyšitelných vesmírných vibrací? Příběh dvoudenní berlínské slavnosti s hluchoslepým Bizonem? Točíme s ním a o něm film, roadmovie, točíme jeho cestu za Indiány (a taky za vynálezcem Lormovy abecedy H.Lormem). Svou cestu za ženou si natočil sám, vnitřní roadmovie lásky, monarchie vášně; nedávno si tu ženu z Rudky vzal.
“a jak dlouho máš muže ty, a bije tě, a seš s ním ráda? seš katoličkou, nebo bez víry? má žena je mou součástí, dokud jsem ženu neměl, jako bych nebyl, je tvůj muž tvou součástí, dotýkáš se ho a kdy a kde, to mi řekni”, takhle mluví Bizon, bez teček, tohle mi říká, když si mě vede za ruku (nebo já jeho) do Görlitzparku.
Jeho dlaň je teplá. Tak teplá, že se v ní ta moje zimomřivá vděčně zahřívá. Klopýtáme společně po kočičích dlažbách, tu a tam ucítíme vůni koženkové tašky, marihuanu, někde parfém, žrádlo pro psy ze zverimexu, obuvnický obchod, kebab nebo motorku, ve vzduchu déšť, mraky leží nízko. Bizon se dál ptá a já odpovídám už jen: “ňu”, krčím rameny, předu spokojeně.
Bizon přijel s klukama z Brna prohlédnout si digitalizovanou Lormovu rukavici, díky níž se hluchoslepí lidé mohou propojit s celým naším zlovolným i spásným digitálním světem a tím se pro ně změní všechno: nebudou sami, možná trochu ztratí ostrost intuice, ale i tak je to velký krok, takový vynález, to říká i Bizon. Předevčírem poslal z Lormovy digitální rukavice své ženě od braniburské brány milostný dopis na mobil a rozplakal se radostí. My jeho družina tak trochu s ním. Každý po svém a každý jinak.
Görlitzer park, úterní poledne: drobounce mrholí. Rikša s kameramanem jede vedle dvoukola, vpředu na dvoukole sedí Pavel, vzadu Bizon … uhánějí parkem plným drogových dealerů, bezprizorných velkých a bezstarostných školkových dětí. Ti dva (Pavel s Bizonem) jezdí dokola jako by tou rituální jízdou na dvojkole přivolávali slunce, slunce za chvíli plaše vyleze. To už ale Bizon stojí před černošským dealerem drog, kluci štelují techniku a Bizon mi říká: “Zeptej se těch dealerů, jo, co je to jako za muziku?” Ptám se černochů: “Was ist das?” a černoši se na nás šklebí, mezi zuby cigarety, hašiš ve vzduchu, vůně prasat z nedaleké farmy, vůně žaludů a vlhké podzimní hlíny, černoši se na nás dál vyzívavě zubí a jeden z nich si na mobil natáčí tančícího Bizona. Pak kolem prochází houf malinkých dětí, asi školka. Bizon se připlete k hlavičce jednoho z nich: “co je to, pejsek?” ptá se a ošahává hlavičku japonského chlapečka. Vychovatel ze školky se polekaně otáčí, říkám, že Bizon je slepý člověk a ten muž-vychovatel se hyperkorektně a zmateně omlouvá… Smějeme se.
Pavilon am Ufer, hodina po poledni. Řidič rikši je ve skutečnosti mladý Ital s dredami, přijel do Berlína, aby se stal malířem, jmenuje se Leo a odjíždí teď s výdělkem v kapse, potěšeně mává … Do bistra přichází pravá arizonská žena, má přítelkyně Luisa. Bizon po vůni poznává, že je to žena “bloody and milk”, pak si ti dva zasvěceně povídají o indiánech, westernech, zbraních, a divokém západu, loučí se a slibují si, že se v arizonském Tucsonu rozhodně musí potkat. Bizon se ještě jistí, říká, že je štastně ženatý, to i já, přiznává Luisa a hlas jí přitom trochu selhává, protože Bizonova láska k novomanželce je ozbrojující, nestřídmá, zahanbující svou absolutní nezpochybnitelností… Vedle bistra je kanál, kanálem projíždí parníky a motorové lodě, i v nich sedí lidé, šťastně ženatí anebo taky ne. Do bistra přichází kytarista Nick.
Park u hranice s Neuköllnem, výhled na čtyři labutě, kačeny a lodě…Půl druhé odpoledne. Nick hraje jen pro Bizona důstojně na ukulele píseň o Johnovi, co odjíždí z Luisiany, protože život je krutý, když krvavá Marry vopustila tenhle svět. Bizon se usmívá a už zase tančí, pak si ti dva chlápci (jsou z nich teď skuteční chlápci z Jarmuschových filmů) beze slov předají ukulele; a všechno se houpe v rytmu ukulele, už i lodě a labutě na vodě. Bizon hraje Frankie dlouhána. Když dohraje, začne mrholit.
Knihkupectví v Grünbergerstrasse, půl čtvrté odpoledne. Už zase svítí slunce, listí z kaštanů padá bezradným chodcům na hlavu. Ramona z knihkupectví podává Bizonovi zboží: haptickou mapu Spojených států, dárek. Bizon jezdí prsty po státech a vykřikuje: “Luisiana, že? Missouri, že? A tady, tady je Kalifornie, ne? A tady je řeka Mississippi”…Jezdím společně s Bizonem polštářky prstů po Státech, projíždíme pohoří, stoupáme vzhůru a klesáme dolů … už jsme nad Grand Canyonem, jsou z nás kojoti, jsou z nás orlové, už zase se podívám do Tucsonu, po devatenácti letech, z toho mám skutečně radost: “mám radost Bizone”… a teď jsme u Atlantického oceánu, kouříme dole u mexických hranic, míříme k Luise a k Indiánům, jsme u nich, jsme doma v Nogales, stojíme v knihkupectví friedrischhainského knihkupectví Buchbox, je to jízda, je to jízda… Jsme současně tady i tam – naše prsty jsou tady a naše duše v Arizoně. Text skáče jako pominutý a je nejvyšší čas ho zastavit, ukončit, jde se spát.
(My navíc do Arizony s Bizonem odletíme... v červnu).
Dobrou noc.
26. 9. 2014
V sobotu se ochladilo. Pršelo a vál studený mistrál. Jela jsem po snídani s pětiletou Fany do Wansee. Em pouštěla na chatě za Berlínem papírové draky, muž spal a zdálo se mu, že po něm nikdo nic nechce.
Cestovaly jsme s Fany prázdným ranním S-bahnem. Klimbala nohama nahoru a dolů, před stanicí Alexanderplatz kopala do sedačky, mechanicky, radostně, prudce… Žvýkačku si přilepila na čelo, pak za ucho, pak do vlasů: “Nedělej to”, řekla jsem jí potichu… “Co nemám dělat”, zeptala se věcně, protože těch malých zločinů se dopustila hned několik. Nevěděla jsem. Dál jsem se dívala z okna jedoucího vlaku, zločiny nezločiny, jak může být tohle město po ránu tak liduprázdné?
Na stanici Zoologischen Garten přistoupil do našeho vozu vousatý muž s vnučkou. Vnučka měla v puse žvýkačku, byla stejně stará jako Fa, na hlavě oranžovou hiphopovou čepičku s mikimauzem. Sedli si naproti sobě, vnučka a dědeček. Holčička začala nohama klimbat nahoru a dolů, mechanicky, radostně, kopala teď už i do sedačky, shodila dědečkovi deštník, pak si žvýkačku přilepila na čelo…”Nedělej to”, napomenul ji dědeček a ani tahle holčička nevěděla, co dělat nemá. Ostatně málo kdy víme s přesností, co nemáme dělat.
Vlak se zase rozjel. Vlídný domov přibližnosti, mžení za oknem a zneklidňující pasivita. Fany se zeptala: “Mami, co je to halucinace?” “Halucinace je osvobozená mysl…”, odpověděla jsem potěšeně a přemýšlela, jak tento hezký rozhovor dál rozvinout. “Ach jo”, ozvala se Fa. “To jsem si právě myslela. Já totiž přímo nesnáším kopřivy”. “A myslíš, že za jízdy s-bahnem sedíme v kopřivách?” Stanice Wansee. Rozprava končí. Konečná.
Halucinace je osvobozená mysl. Anebo taky každá realita, které dokonale uvěříme.
Fany si celé tři hodiny ve Wansee vzorně malovala princezny, mušle a draky. Po výuce češtiny jsme chtěly do lesů, ale spustil se prudký liják. Byly jsme uvězněni, uvězněni v lesní vile. Shrábla jsem rozpačitě peníze. Nikdo si nás už nevšímal. Dívky, které češtinu učím, hrály už zase na mobilu nějakou hru, pak chvíli pletly, pak se vypařily bůhví kam.
Z kuchyně se linula vůně pečínky. Sedla jsem si k piánu a procítěně zahrála Píseň sirotkovu: jednou, dvakrát, pokaždé bez chyby… Přesto nám ani teď nikdo oběd nenabídl. A tak jsme dál čekaly u okna do zahrady, až déšť ustane. Za plotem zahrady proplouvaly kanálem malé parníky a někteří pasažéři stáli i v prudkém dešti na palubě s otevřenými deštníky a mávali. Mávali bezstarostně našim nosům přilepeným k oknům, a nám se s F. zdálo, že mávají drze, našišato, s nasycenými žaludky…
Déšť nedéšť. Odešly jsme. Hlad nás přemohl. Vedla jsem kolo rozbahněnou lesní cestou a vyhýbala se loužím, vyhýbala jsem se hladová i hovorům o halucinaci. Mířily jsme za most, do myslivecké krčmy Hubertusbaume, na oběd.
V prostorné prázdné krčmně nás přivítaly parohy na stěnách, depresivní pomalý číšník, nacistická výzdoba krbu a jen dva lidé u piva, muž s tikem a unavená žena s obarvenými vlasy. Mluvili německy jako by měli první schůzku a když zjistili, že žvatláme česky, začali si mezi sebou šeptat.
Němčina se silným slovanským přízvukem. Po nějaké chvíli vyslovila žena zřetelně česky: rozumíš, tatínek mi umíral tři roky. Některé věty se dají vyslovit jen v rodném jazyce. Pak byla k nezastavení, mluvila ztišeně česky a muž odpovídal polsky. On o Bohu (člověk má srdce, není na světě člověka, který by chtěl umírat) , a žena o tom, že její tatínek žije, i když je mrtvý ale že ona si nepamatuje, co bylo před tím, než začal trpět demencí. Byla to silná scéna, tak silná, že jsem se hluboce styděla, že si mezi Fanynčiny obrázky draků a princezen přepisuju útržky jejich hlubokého hovoru, styděla jsem se a nedokázala jsem přestat…
Jídlo tam bylo přesolené a drahé, oknem byly vidět plastové muchomůrky v zahradě, na stole bizarní sošky andílků. Zahradu prudce ozářilo slunce, stále pršelo, v dálce kanál s pramicemi... “Je tady krásně, že?” řekla jsem pro jistotu ještě v té lynchovsky hrůzyplné hospodě.
A slovo se stalo skutkem. Začalo být krásně… Výlet do lesů, Kleistova hrobka, Liebermannova vila, cesta kolem jezera, desítky malých kaštanů, pištěly jsme s kolem na kočičích dlažbách, sobotně a bezstarostně…
Realita je každá halucinace, které stoprocentně uvěříme. Kde jsem to jen četla? Na dveřích s-bahnu hned vedle reklamy na depilaci ohanbí?
Propršela celá neděle, pustili jsme doma na Krossenestrasse topení, nadechli se suchého vzduchu, a dostali rýmu.
V pondělí ráno připlula k našim oknům mlha. “Podzime, chyť si nás”, pronesla jsem temně do otevřeného okna... Ani muž už dávno nespal. Seděl teď ve svetru s kapucí za počítačem, mizel do svých vlídných pustin. Halucinace je každá realita, které uvěříme. Záznam skutečnosti neexistuje, tak jako neexistuje čistý dokumentární film. Tak jako Gogo není Gogola, tamburína trumpeta, latrína lavice a předložka předkožka... Šla jsem s Fany do školky, a právě když jsem procházela pod lešením, přišlo mi to znovu líto – že jakýkoliv záznam skutečnosti je neskutečný a přesto dokáže skutečně ublížit, že propast mezi skutečností a jejím záznamem leží v mlze nepřesnosti, že jsou slova směšná a směšně výsměšná…
Vracela jsem se ze školky opět cestou pod lešením. Ze dveří opravovaného domu vyjel polský dělník s kolečkem, vrazila jsem do něj nebo on do mě, vmáčkl mě kolečkem ke dveřím. Polák, dělník ze stavby: montérky, pot za krkem, bílá brada od omítky a malá živá očička. Kouřil a díval se kamsi za sebe. V tom okamžiku mu v kapse zazvonil telefon. Polák vzal telefon obřadně do ruky, zkoumal číslo, a potom ten zvonící telefon odložil na dřevěné lešení a dál ho s odstupem pozoroval.
Cesta pod lešením byla úzká. Z lešení se mi na hlavu snášela omítka.
“Řekni, kdo ti volá”, povídám mu.
„Proč? Abys o mě mohla napsat, tak jako o těch dvou osamělých z Hubertusbaude, tak jako píšeš o komkoliv, kdo se ti náhodně a v důvěře připlete do cesty?“
„Jak to víš, Poláku?“
„Já nevím nic ty čmajdo, já tady makám pro šváby a pozoruju, jak si na hlavu opatrně sypeš popel, hraběnko...“.
„ Kdo ti volá, Kazimíre...“.
„Proč to chceš vědět, he?“
„Fascinují mě muži s tváří psychiatrů a těly dělníků.“
„Jsi šiblá”.
Na hlavu se mi z lešení dál jemně drolí omítka, později doma nepoznám, co jsou lupy a co prach. Měla bych jít, ale stojím pod lešením jako zařezaná a periferně pozoruju polského dělníka. Líbí se mi... Mlčíme. Omítka se mi drolí na hlavu, jako by sněžilo, je úterý a konec září.
Polák kouří a někdo ho dál úpěnlivě prozvání ústřední melodií z filmu Titanik. Polák pozoruje ten vyzvánějící poskakující telefon s odstupem, netečně, teď už skoro pobaveně. Možná mu právě volá berňák, zbožná manželka, gdaňská milá anebo bratr, kterému on, dělník ze stavby v ulici Seumestrasse, dluží už přes rok sto padesát tisíc zlotých.
Nikdy ale přece nevíme, co komu přesně dlužíme. A nikdy to vědět nebudeme. Byla by to strašná nuda.
Na hlavy se nám pořád - tak trochu legračně – snáší jemný bílý prach.
A ani sebepevnější lešení nás nespasí… Ani sebelepší rekonstrukce, ani sebepřesnější záznam.
Rozhodně ne na věky. A rozhodně ne v tomto textu.
19. 9. 2014
Monument norimberského malíčku. Hitlerova tribuna. Láska z baru GPS.
Skláněla jsem se nad umělohmotným malíčkem v tichém vytržení. Ležel na mokré dlažbě vedle tribuny, ze které Hitler kynul davům, jen pár metrů od Zlatého sálu, kam měl tentýž vkročit, ale nikdy nevkročil.
Pustým norimberským areálem proletělo hejno hus. Slabomyslný muž pouštěl po široké cestě autíčko na ovládání. Pravicí s ovladačem pohyboval nahoru a dolů, skoro jako by... žádná neonacistická záludnost v tom nebyla, jen okouzlení.
Černošský americký křesťan hrál před liduprázdnou tribunou na trumpetu. Jiný trumpeta Gogo po něm v tu chvíli chtěl, aby zahrál „A beautiful world“ od Armstronga, protože ten byl přece taky černochem. A skutečnost, kterou sami nevytvoříme, neexistuje.
To si filmař Gogo skutečně myslel a přál si proto, aby si to myslel i černoch. Ten ale dál troubil svou víru a při chůzi s trumpetou dvacet metrů dopředu a zase zpět připomínal mnohem víc misionáře z kostela někde v Lousianě, než amatérského herce z filmového konceptu, jehož smysl se musí teprve zinscenovat, aby byl intenzivní jako oříšky kešu. Takové ty, co se vozí z Afriky zpracovat do Indie, a teprve potom do Evropy, kde je požírají jemně zvrhlí Vídeňané s aseptickou vášní milovníků umění…
Černoušek troubil. Gogo troubil. I já jsem troubila (v tlumočení). Šeptem do ucha Gogovi a křikem na všechny ty vlídné průvodce norimberskými pamětihodnostmi. Občas jsem to popletla a křičela jsem pak do nepravého Gogova ucha a šeptala naopak k průvodcům, kteří mě v takovou chvíli nemohli slyšet. To je vykolejilo, skříplo, napnulo a šokem svádivé manipulace uvolnilo, takže se do své role ještě více ponořili. Gogo byl spokojený a i já jsem byla ráda.
Zvlášť, když se průvodci se svými blízkými (matka s dcerou, manžel s manželkou) vzájemně objali, když drželi při sobě jako klíšťátka v ohrožení, jako nenápadní skromní lidé, na které míří kamery a kulomety otázek, jejichž křehkost je v přímém rozporu s despotickým přístupem Goga, s jeho befély na Hitlerově teritoriu… V takový okamžik ozářila průvodce dokonce nepřehlédnutlená aura intimity; veřejné, inscenované, a přesto skutečné.
Ale tohle má být přece příběh malíčku! Uřízlého umělohmotného malíčku, který patřil všem a nikomu a který bezmocně (žádná instalace to nebyla!) čekal na svůj výstup na vlhké dlažbě. Malíčku, jehož monumentalita byla natolik zanedbatelná, že si ho nikdo nevšímal. Skutečně jako by nebyl. Rozhodně nebyl ve srovnání s velikostí tribuny, s totalitární filmovou technikou, s rozkazy nenasytného Goga. Nevstoupil do hry a jen odevzdaně čekal na rozklad (ale možná správně tušil, že tady bude déle než my, vždyť má plastickou duši!).
S takovou odevzdaností čekal na své výstupy z celé výpravy jedině dobrácký, profesionální řidič Miro. Padesát dva let, plachý pohled, pleš. Dědo dvouleté vnučky, které, kdykoliv to bylo možné, vybíhal neúspěšně koupit blikající srdíčko na norimberskou pouť.
Miro, který stále jako mantru opakoval: “Však v pohode, ja som tu pre vás”. Miro, jehož honorář byl ohrožen a on o tom ani nevěděl; Miro, který nadával, že dětské topánky stojí dnes aj třicet euro; Miro, jediný opravdový člověk, člověk velikosti malíčku, můj monument.
Rozhodně ve chvíli, kdy seděl za volantem a pouštěl k sobě nakřáplý ženský hlas z GPS: “Otoč sa nalavo, ak je to možné. ”…
A když se Miro poslušně otočil nalevo, pak uviděl skrze okýnko ruský kolotoč, horskou dráhu, tlusté občany města N. kráčející spokojeně na pouť; spatřil i koloseum hrůz NSDAP, bavoráky v krojích, turecké ženy s cukrovou vatou. Myslel na svou dvouletou vnučku, na dětství v Rimavské Sobotě, na svou nemocnou maminku. Hlavně však na svůdný hlas barmanky z GPS. Hlavně na ni…
Jak vlastně vypadá ta žena z GPS, ptala jsem se Mira poslední den natáčení v jedoucím autě. Odpověděl tiše, že trochu jako já.
Udělal mi radost, Miro. Chtěla jsem to potěšeně tlumočit dál, ale nevěděla jsem najednou komu, do jaké řeči, do jaké reality, do jakých kulis …
Dál jsme jeli mlčky. Stmívalo se. Chlapci od filmu chroupali v autě tyčinky Mars a naše průvodkyně z vesmírného baru GPS nás dál provázela pustým světem velkých činů: “Otoč sa, Miro, ak je to možné… Ak je to možné. Otoč sa…”.
12. 9. 2014
Jedenáctiletá Em začala od září chodit do nové třídy. Jsou tam na ni všichni hodní, tak hodní, až je z toho nesvá. Vždyť v té minulé jí holky jenom ubližovaly: smály se, že s nimi nechce nakupovat hadry, že odmítá mobilní telefon, že moc čte; to proto nakonec změnila třídu. Jenže si mezitím už příliš zvykla na samotu. Bloumat po chodbě, dotýkat se kmene kaštanu na školním dvoře a mluvit s přítelkyněmi, které ve skutečnosti nejsou. Teď si chce najít skutečnou kamarádku, a najednou neví jak. Všechno je v pohybu, uklidňujeme jí doma, zase to půjde, říkáme a je nám přitom všelijak. (A naše Em vymýšlí bláznivé strategie, jak pozvat dosud neznámé děti k nám na návštěvu).
Minulý týden jsem šla do muzea továrníka Oto Weindta, co za války zachraňoval nevidomé židy. Dobrovolný doprovod s novou třídou. Tajné poslání: pozorovat!
Em byla zpočátku zaražená, kráčela mlčky vedle stejně plaché dívenky s dlouhými vlasy a se stejně zasněným výrazem, byly si vzájemně zrcadlem … Šla jsem pár metrů za nimi a přála si být v tu chvíli neviditelná. Občas jedna ke druhé zvedla hlavu, pronesla nějakou větu, ta druhá mlčky pokývala a pak zase pokračovaly beze slov, ne posmutněle, jen tiše. Zrychlovaly a zpomalovaly v houfu ostatních dětí: přes křižovatky, z ulice na ulici, z metra do metra, v hluku sbíječek, turistů a v nezvyklém větru, nechaly se vést tempem průbojnějších… víly v městské džungli, planety plaché samoty.
Jednomu propadlíkovi s havlovsky krátkými kalhoty už rašil knír, požďuchoval se cestou na Alexanderplatz s nejmenším chlapcem ze třídy. Vyspělá dívka s rudě nalakovanými nehty a rovnátky se bezstarostně usmívala a chválila mi hlasitě rtěnku, vedle ní poskakovala malinká spolužačka, tintítko s hláskem děvčátka… Uhrovitý chlapec s balkánskými kořeny se v muzeu všemu smál, školní klaun, řekla mi Em později, smál se skutečně bláznivě. Když ale za skříní muzea spatřil sklep bez oken, ve kterém se skrývala rodina Morgensteinových, než je nacisti odvlekli do Auschwitz, zeptal se průvodkyně s hrůzou v očích: “ale co když je třeba bolely zuby?” Děti se rozesmály, ale já jsem viděla, že nežertuje: zkřivila se mu ústa a zadíval se nepřítomně směrem ke stěně.
U památníku obětí holokaustu ta veliká dívka s nalakovanými nehty nevěřícně opakovala, zda by se cestou do lágruvážně musela ostříhat úplně dohola. Musela, řekl jí propadlík a vtáhl hlasitě slinu, někdo se tomu zasmál, někdo si hrál s mobilem. Em se osmělila a zeptala se, rychle a věcně, zda vězně z koncentráku skalpovali nacisti tak jako kdysi Američani Indiány… Premiant jemné tváře předčítal pak nahlas pamětní desku obětem holokaustu a když četl, kolik lidí bylo za války umučeno, dostal neovladatelný záchvat smíchu. Bylo v tom víc dětské bezmoci než agrese; už i učitelka byla bezmocná, děti se přidávaly anebo se s podivným vyčerpáním kamsi vytrácely, snad zpátky k sobě. Začalo pršet.
Vydaly jsme se směrem k pamětním tabulkám se jmény zmizelých židů. Spolužačky se chytly kolem ramen, už zase krapet znuděně. I Emu teď jedna brýlatá dívka neohrabaně objala. A Em se poprvé od rána doširoka usmála. Holokaust neholokaust, blaženě se usmívala. Nejistota zmizela. Prudce jsem se otočila a schovala oči do slunečních brýlí. Pršelo…
Tyhlety moderní humanistické školní projekty, projekty o hrůzách, tak kruté a nesmyslné. Jako by samotné vědění dokázalo někdy spasit!
Minulý týden holokaust a tento týden jiný projekt: násilí ve školách … Berlínské děti se dovídají v září roku 2014 o Adamu Lancasterovi z USA, o Breivikovi z Norska, a to je teprve sousto pro naši Em! Přijde domů a po chvíli mi s pláčem říká: Děti po sobě ve škole přece nesmí střílet, no řekni, mami, kde to jednou skončí...
Jedeme odpoledne na kolech do Treptowparku, vyvětrat se, nadechnout, rozehnat holokaust i Breivika, jehož tvář snad už nikdy nepřestane terorizovat z médií, nebo aspoň do doby, než se objeví hrůznější psychopat, o němž se děti budou učit, aby mohly pro nic za nic cítit nezřetelnou vinu...
Jedeme posedět na dece. Je babí léto, brzký podvečer. U rybníka Karpenteich se snáší lehký mlžný opar, ve větvích platanů sedí vrabci a Em cestou na kole vymyslí příběh, v němž malého zločince nakonec zachrání. Vysvětlí mu totiž, že lepší je odjet s kamarády k rybníku než je postřílet, a v tom příběhu tak zachraňuje celou školu, kluk odhazuje revolver a jede s Emou na kole krajinou, budou se koupat, ručníky a plavky mají sebou, tenhle detail Em neřeší … a zatímco mi tohle vypráví na dece u vody, malá Fa hází kačenkám rohlík, a když se nedíváme, pak si ten tvrdý rohlík s radostí nacpe do pusy.
Všechno je u rybníka harmonické až k mírné závrati, dokud si pár metrů od nás nesedá na trávník žena v mánické atace, postarší alkoholička s rozpitou flaškou vína, co vykřikuje anglicky na psy ve vodě, že je všechny do jednoho ošuká. Em se učí anglicky a tak mi teď napjatě překládá. Pak se zeptá, jestli jsem se taky někdy takhle opila, vrtím hlavou a lžu. Tak jedeme, říkám nervozně a balím, ale už i pětiletou Fanynku opilá žena taky zaujme, přichází k ní totiž ještě jiná žena a společně kouří, popíjejí a dál vykřikují.
“Mami, ty bys nikdy ani nekouřila ani nepila, že?” – ujišťuje se Fa a já si v tu chvíli vybavím byt v Neukölnu, ve kterém teď občas píšu a s pocitem příjemného zločinu odcházím na balkón zapálit si jednu a vzpomínám přitom na všechny ty chvíle, když jsem byla v životě řádně opilá a volávala jsem na psy, (ne na psy já jsem přece nikdy nevolala!). Musím se tomu v duchu smát, sedáme na kola a jedeme zpátky domů. Míjíme monumentální památník 45 tisíců padlých ruských vojáků (tuhle exkurzi nechám na později). Míjíme baťůžkáře. Míjíme mladíky chodící po slack-linech, opilce, nervozní mladé rodiče s kočárky míjíme; žongléra, pak starého muže, co hraje na elektrické piano šlágry z DDR; míjíme švýcarské a čínské turisty, několik babiček, u nichž Em vždycky zpomalí, protože: “ještě nikdy jsem mami nepomohla žádné babičce, a tak ráda bych už nějaké staré babičce pomohla”.
Předjíždíme teď na kole beznohého muže na elektrickém vozíku, i ten přece patří k tomuto parku.
A obě děti se po něm jako obyčejně otáčí za jízdy, jako by…
Jako by je odjakživa přitahovalo všechno, čeho se děsí, za co se stydí, čeho litují, a co se pro ně přesto jednou stane samozřejmostí.
Samozřejmostí zbavené hysterie, ale snad ne nikdy něhy.
5. 9. 2014
Od března býval opálený, z toho, jak žil venku. Bezdomovec mezi dvaceti a čtyřiceti. Zvykla jsem si na něj, tak jako si člověk zvykne na strnulou tvář místní prodavačky, na Turka s citerou z kiosku odnaproti, na starou sousedku Ingrid Kranz, na tenisky zavěšené za tkaničky na pouliční lampě v ulici Seumestrasse. Tak jako přivykneme na lehounce stísňující pocit, který se vloudí do jakéhokoliv města; stačí, když slunce právě letně neoslepuje chodce, mrholí a mraky jsou nízko. Čínská prodavačka mu každý den nechávala prošlé potraviny, často se nahlas smál a jen když kolem projížděla houkající sanitka, jedině potom zvážněl. Místo bot časem jen omotané hadry. Občas mě oslovil, věděli jsme o sobě, míjeli se.
A teď tu není. Čínská prodavačka ano, sousedka ano, Turek ano, i ty pověšené tenisky visí na svém místě, ale on ne. Zmizel. A co, utěšuju malátně sama sebe, když upřeným pohledem fixuji jeho místo, prázdnou stěnu domu, Witzmarplatz 42.
Jenže mně chybí všechno, co zmizí bez rozloučení. A je toho už celá sbírka. Přebývají v ní lidé i banální věci: stará nástěnná mapa Evropy a svícen z prodané chaty, lesní zahrada v Řásné s domkem na hraní, vůně terpentýnu, lékořice, perský koberec, pohledy z oken bytů, které nejsou, mrtví samozřejmě, pokácené smrky; zkrátka všechny exponáty toho strašidelně vzdychajícího muzea ztrát, muzea bez kustoda, nebo i s ním, ale jedině s nějakým tím zmizelým ...
Taky naše děti mizí teď v září do školy a školky. I já mizívám přes Görlitzer park do Neuköllnu pracovat, motám se ranním parkem mezi bloumajícími černochy, jsou tam mraky takových, mraky i nad námi, a kromě mraků bývá ve vzduchu cítit hašiš a prasata z nedaleké farmy.
Dnes, před chvílí vlastně, jsem v tom psychedelickém parku spadla z kola. Zkoušela jsem totiž za jízdy vyloudit svůj nejoblíbenější zvuk. (ten se vyrobí tak, že se na krku visící klíče mírným rozhoupáním dotknou zvonku na řidítkách a pak už se ozve to vysněné pohádkové cinknutí). Nikde jinde, než v Görlitzer parku nezní ten gong krásněji (a nikde jinde ve městě nelze taky ucítit tak intenzivní čichovou kombinaci hašiše a zvířecího pachu z farmy). Černoši si po mém pádu pobaveně hvízdli, já vlastně taky...
Dost možná jsem ale spadla z nevyspání. Naše zasněná, věčně melancholická Em se od léta budívá ze spaní. Dnešní noc přišla do ložnice s otázkou, zda tady někdo neřeže něco motorovu pilou. V půl páté ráno? - divila jsem se a rozespale vešla do dětského pokoje. Nebyla to pila, ale noční můra, narážela mechanicky do závěsu v okně, a ty zvuky opravdu připomínaly vzdálenou motorovu pilu, (jenže někde v jihočeské vsi, v Bolíkově, rozhodně ne tady, milá Em)... Otevřely jsme okno do ulice, vypustily můru ven, chvíli jsme mlčky postály, nadechly se, bylo to vlastně i krásné, svítalo, mlčely jsme, nebyly jsme samy. Můra byla můrou. Skutečnost skutečností.
Dcerka usnula, já už ne. Pozorovala jsem spícího muže, před šestou mu cuknul levý spánek, zakňučel, otočil se na záda a pšiknul jako mimino. Myslela jsem na svou dávnou nespavost, která se mě držela přesně v Emině věku, tehdy v B... Na pravidelné odbíjení kukaček v černém pokoji, na tátovo divoké bušení do psacího stroje, na mrkajícího Silvestra K. z obrazu, na umrlce pod skříní, a pak ještě na něco, snad probublávání vody z akvária.
Všechny ty zvuky a obrazy se mi časem ztratily, nebo jsem jim (načas) zmizela já.
Děsuplné přízraky noci a vlídné přízraky brzkého rána.
Vrací se mi teď. Zčistajasna v září. Nahaté fasády paměti.