Narodila se v Brně | od roku 2007 žije s rodinou v Berlíně | je dokumentaristkou, kritičkou, příležitostnou učitelkou češtiny, publicistkou, autorkou, píše texty všeho druhu, hlavně ty na objednávku | v současnosti má roztočené dva filmové a jeden rozhlasový dokument o paní Kranz | „Kniha osamění“ by se to mohlo jmenovat | V zimě jí vyšla „Zimní kniha o lásce“| V těchto Zápisnících by ráda prolomila napětí mezi realitou a jejím tuhým zachycováním, ten věčný svár mezi dokonalou představou a následným zklamáním, vzrušením, děsem a úžasem ze skutečnosti, která je i není | a pokud je, pak pokaždé jinak, než. | Než co?

 

 

 

Některé májové dny,  jako třeba ten páteční, bývají tak hebké,  svěží a nekonečné, až z toho padne na člověka tichá noční melancholie; nedá se spát, číst ani soustředit, dá se jen třeba šmírovat zasněně mladíka s kytarou na rovné střeše protějšího činžáku, jak něco zpívá, ale vítr mu bere z pusy slova, slyšet je jen opilec z kiosku a něco se někam definitvně ztrácí, nikomu to však nevadí, ne dnes, ne v tuto chvíli, člověk si zívne, usměje se, povzdechne si, popřeje druhému dobrou noc a žije se dál, bez stížností a úzkostí – jen s údivem, protože i takové dny se občas objeví a je to pak radost, prostší než tohle podivné souvětí. Školka byla v pátek zavřená, vzala jsem F. na kolo a dojely jsme na ostrov v Treptow. Z lehátek jsme pozorovaly šlapací kola a počítaly kanoe, bylo jich deset, pak dokonce dvanáct, pak jsme na chvíli zavřely oči a vrtulník, co se vznesl zpoza lodě s ruskou restaurací způsobil, že všichni lidé v kavárně s lehátky otevřeli pusy dokořán, to i my a některým (myslím si teď) vlétla možná do pusy malá muška. Zeptala jsem se F. v tom okamžiku (vždyť je jí už pět), co má na životě úplně ze všeho nejraději. Řekla mi, že moje kytičkované šaty. Pak se ale vážně zamyslela a přiznala, že nejraději ze všeho má vlastně lesy a květiny. To se mi tak zalíbilo, že jsem jí koupila za odměnu další limonádu. Řekla, že tohle řekne na požádání kdykoliv, že si to jen musí zapamatovat a příště, že by nanuk mohl být klidně oříškový.

Nebo třeba dnes: narozeninový piknik na ostrově Treptow, tak hektický a vlídný, že ani o něm se  nedá nic napsat. Šestnáct dětí a třináct dospělých, houpací síť,  limonády, nějaký ten alkohol, vlastně ano, docela dost vína a piv, směs slovanských a germánských jazyků a podvečerní letní únava dětí, ze slastné únavy skoro smutných. Pomalé pohyby dospělých, prodlužující se stíny večerních platanů. Anebo zítra. Máj. Už zase - a jako by napořád...

---

 

19. 5 2014

Včera před sedmdesáti lety zemřela v Ravensbrücku Milena Jesenská.  Její popel byl vsypán do jezera, u kterého jsem na terase restaurace pila capuccino, v přístavu kotvily malé unavené loďky, v krajině borovicových fürstenbergských lesů foukal vítr, ale ne moc. I sobotní slunce svítilo mírně, na hladině jezera odkvétaly lekníny, proletěl tudy jestřáb, v horizontu za jezerem se skoro idylicky tyčil pomník koncentráku… A v tom se to stalo: starší číšník mi důvěrně pošeptal do ucha, zda bych si přála vepřové koleno.  Koleno? Proboha, jaké koleno??

Někdy se svět takto nečekaně odstěhuje do hlavy, napadlo mě, a to je pak těžké navázat řeč o vepřovém koleně, navíc v nevyžádané intimitě, naproti táboru R..  Neřekla jsem ani ň, neomluvila svou mlčenlivost. Svět se mi jen přestěhoval do hlavy. Ravensbrück. Milenu Jesenskou trápil v koncentráku tak těžký revmatismus, že poslední dopis musela napsat na stroji, neudržela pero. Nohu v koleni měla neohebnou …

Před sedmdesáti lety a dál bych mohla přes jezero Mileně Jesenské skoro zamávat, napadlo mě ještě u kávy. Mileně, jejíž vězeňské dopisy se včera poprvé vystavily v Německu. Dopisy našla čirou náhodou v pražském policejním archivu mladá polská bohemistka Anna Militz, která psala bakalářskou práci o Honze Černé. Ležely ve spisech Jaromíra Krejcara. Na včerejší vernisáži jméno této studentky nikdo ze sedmi řečníků nevyslovil! Nehoráznost. Nebo jsem to jen přeslechla?

Já ale nechci psát o té hezké a bohaté výstavě v R., o průběhu dvouhodinového bloku různých proslovů, politicky chladných nebo silně emocionálních, hlubokých nebo tenkých jako žížalí exkrementy. (O tom nakonec musím beztak zítra korektněji napsat do LN).   Nechci vlastně psát ani o náhlém prudkém větru, co málem znemožnil postarší šansonierce z Hamburgu dokončit jednu Rilkovu zhudebněnou píseň (partitura ji odlétla a ona sama málem taky, její dětsky koketní šaty vlály bezmocně ve větru, zatímco mladý klavírista, nezúčastněně přesný v rytmu, si pravou rukou přidržoval vlasy z čela, v panické hrůze z rozcuhanosti. Ne. O tom taky nechci psát …).

Vlastně nechci psát o ničem, co nedokážu plně vyslovit a výlet do R. byl jedním z takových dnů… “A kdy mi konečně napíšeš Ty, Honzo, co dělá Jaromír? Vypadám dobře, jsem štíhlá a pohyblivá (?), mám dlouhé, skoro šedivé vlasy a jse opálená od slunce. Je tady nádherný vzduch, kolem jsou tady lesy, šumí a voní – Myslím, že jestli jednou budu zase svobodná, to štěstí neunesu. Všechny vás mnohokrát pozdravuji Milena” (1.8.1941)

Každý dopis je voláním o pomoc, a skoro každý dopis M.J. z vězení (Pankrác, Drážďany, Ravensbrück) byl takovým; ale její pozdější dopisy z R., to už byla čirá modlitba: svědectví o překonání zoufalství a smíření -  svědectví tak hluboké, že se po jeho přečtení chce jen mlčky a prostě být.

Z jednoho domu menších esesmanů je prý dnes hostel. Jedla jsem pak u apelplatzu buchtu (po vernisáži servírovali suché buchty se spoustou drobenky), foukal už zase mírnější vítr, byla jsem v pozdní odpoledne sama ve vile vrchního esesmana Maxe Kohlena a zabloudila v ní, v panice hledala východ z podkrovních pokojů... Opouštěla jsem areál jako poslední, uklízečka na mě zakřičela. Ale rozumět jí nebylo. Musí to být divné, uklízet tam. Pak jsem ale přece jen pochopila, volala na mě:  “Co tady ještě děláš, ty blázne, je zavřeno, mám tě tady zamknout?”,  hadr bojovně přehozený přes smeták a tak hezky, tak zpříma, tak brutálně se na mě usmála. Tohle by se myslím i neskutečně živelné Mileně Jesenské zalíbilo.  Ta paní s kýblem a její razance….

---

 

12. 5. 2014

Dnes je svátek matek. Naše malé matičky, co jsou dosud dětičky - totiž dcerušky - od brzkého rána vřískají, protože mi (matce) tajně vyrábějí v pokoji dárek. Hádají se, snad už i perou, ale do jejich pokoje vstoupit nesmím, ani spát ale nemohu, vřeštím za zavřenými dveřmi, že je svátek matek, ať se proboha ztiší, muž z postele křičí, že jsme tři čarodějnice a ať zmlkneme všechny; mladší matička, (malá dceruška), buší právě do té starší, trvá to celou věčnost, ta surová výroba mého dárku, výroba, u níž nelze vyloučit i nějaké to vzájemné sesterské napadení, vytržené vlásky, malé odřeninky, kousnutí či škrábance. S láskou mi nakonec vyrobí přáníčko, které si v naprostém stavu vyčerpání přebírám slavnostně v kuchyni u snídaně.

Oslava pokračuje.

Snídáme, unaveně pokukuji po ipadu a polévám si omylem horkým čajem koleno, pak se učím se starší budoucí matičkou němčinu, nově však očima šilhám po Freudovi, tolik bych si dnes chtěla číst Freuda, když už je to ta neděle, tolik bych si tě přála, touho!!! Ale místo toho promýšlím německé větné členy, nesoustředěně, a myslím na R-U monarchii nebo na Sigmunda, a na to, proč na takové nesmysly myslím, když mám starší malou matičku učit větné členy. Vařím, starší malá matička sní jen tak z legrace deset deka skořice a pozvrací se do peřiny… Je tohle zápisník, co mám psát pro jiné matičky? Vařím statečně dál, peču, kárám děti, uklízím následky skořicového rána, peru… (a do večera je daleko).

Blažený klid nakonec přece jen nastane. Odpoledne. Přesvědčila jsem matičky, aby si na své nožičky obuly botičky a šly na bleší trh, a taky na hřiště, a to rychle a bez řečí. Rozhodně nemusejí pospíchat s návratem, aspoň na hodinku ať jdou. Brání se, mladší matička kope nožičkama, na které jí (násilím) cpu botičky; ano, chtějí zůstat za každou cenu se mnou, když mám svátek. Naštěstí dostávám spásný nápad, že jim budu předčítat Freudovy sny. Utíkají po třech řádcích, milované... Zalehnu po obědě s Freudem a migrénou, trávím celou hodinu v posteli jen se Sigmundem a se svým mužem a objevuji s rozkoší všechny jeho neurotické touhy (Sigmundovy), třeba zrovna tu odjet roku 1898 do Říma a to hned; a nemožnost učinit to, totiž přímo nutkavou nutnost do Říma neodjet; nutnost si o Římě jen snít a ventilovat Římem veškeré své touhy.

Anebo tohle. Freudův oblíbený vtip. Znáte?:

Chudý vídeňský Žid touží po ráji, po rekreaci v Karlových Varech, ale nemá peníze na cestu, a tak jede vlakem bez jízdenky. Průvodčí ho v každé zastávce znovu ztluče, ale hodný chudý Žid jede přesto dál nezlomen křížovou cestou (via dolorosa), jako by Karlovy Vary byly Římem, skutečným vzkříšením a potlačením sebe samého…

Muž mi řekl, že kdyby on byl mým Freudem, zešílel by.

Říkám mu, ať je raději mým friendem.

Řekl, že by byl raději mým Machiavellim.

Stal se jím. (Machiavellim).

Říkám, že mi to nevadí. V dnešním světě jde beztak jen o moc.

Je den zázraků a Sigmunda F., který dosud žije (v knize přebývá), kouří dýmku a je mým freundem.

Je hodný (den, muž i Sigmund Freud).

Malé matičky konečně spí. Jedna z nich svírá ve spící ručičce medvěda, druhá před chvílí vyslovila ze spánku zřetelně slovo „bumerang“ otočila se ke stěně a slastně mlaskla.

Máme se nejspíš klidně, znaveně už rádi.

---

5. 4. 2014

Zrovna včera mi psal tatínek, že prý jednu jeho sbírku přeložil kdosi do jazyka esperanto. A jazyk esperanto vymyslel dr. Esperanto, jehož pohřeb se uskutečnil rok před koncem první světové války, tedy rok před rozpadem Rakousko-uherské monarchie, roku 1917 – takové objevy mě rozrušují, o takových poťouchlých souvislostech dokážu přemýšlet  po celou dobu, co klepu, obaluju a smažím nedělní řízky (třeba zrovna dnes). V noci si nejspíš o esperantu vygugluju víc, o dějinách jazyka esperanto bych myslím ráda někdy napsala, mohl by to být I hezký film: o lidech, co mají potřebu a zálibu učit se jazyku Esperanto. Propojit zkrátka fiktivní, nesmyslný jazyk, který je všem pro smích s dějinami a mocí, protože jazyk sám o sobě je mocný, a když jazyk dokonale nefunguje – zbývá dokonalá bezmoc, což důvěrně znám, vždyť žiju v Berlíně, kde přeskakuju z němčiny od angličtiny a v duchu vše komentuju česky!

Na večírku sedmačtyřicetileté U. jsem kolem půl druhé v noci svírala dlaně v pěsti, protože jsem si přála sedět už zase doma u počítače a raději psát o tom karnevalovém večírku, na němž jsem už čtvrtou hodinu mlčky pozorovala bývalé berlínské anarchisty (dnes většinou kulturní manažery)... Ale nevyšlo to. Jeden Afričan uchopil totiž před odchodem mou v pěst sevřenou dlaň a tvrdil všem s vážnou tváří, že jsem ve stresu, že prý taky býval a svíral přesně takto dlaně než začal cvičit jogu, a začal mi prsty násilím roztahovat!

Do toho se vložila opilá Dánka, která v hodinovém proudu německého monologu pravidelně vykřikovala francouzská slovíčka: “voila” a taky “bo”! a prý, že mi dlaně namasíruje, protože je opravdu svírám v pěsti. S brutální silou je začala masírovat, tvrdíc, že takto masíruje svou maminku a ta piští slastí; roztahovala mi prsty jako na skřipci a ptala se sugestivně, zda už cítím konečně v celém těle úlevu…. Cítila jsem bohužel jen tupou bolest v dlaních, ale kývala jsem statečně hlavou, a I ten černý muž teď spokojeně pokyvoval hlavou jako nějaký spasitel. Oba mě skutečně tím rafinovaným týráním nejspíš zachraňovali (tak jako zachraňuje většina sociálních německých pracovníků syrské uprchlíky), týrali mě láskyplně a  o chvíli později řekla U. sestra, která pracuje pro společnost Lufthanse, muži z Afriky: “Co říkáš tomu, že podle pokynů z Lufthansy nesmíme říkat na letištích “černoši”, ale “maximal pigmentierte Leute?”  Všichni se opilecky smáli!

Černý muž se taky zasmál, a pak vážně řekl: “Přál bych si, aby na mě letuška ukázala a řekla: Vy tam, vy číslo 32 B”. Poté se mi maximálně pigementovaný (řečeno korektní řečí manažerů z Lufthanzy) zadíval dlouze do očí, a zašeptal: “Cofee, cofee!” A já jsem vděčně odpověděla: “Yes please, I want cofee”. A všichni se zase karnevalově zasmáli, protože to bylo k popukání, protože on se tak totiž jmenoval:  Coffi.

Taky bych se byla bavila, ale nesměla jsem už dlaně sevřít v pěsti, což mě dost stresovalo. Tolik k májovému tématu: láska k bližnímu.

 

---

 28. 4. 2014

Sladce a moudře ubíhají jarní dny v městečku S. obklopeném rybníky jižních Čech, zvlášť, když má naše mladší dítě pět let a to je právě dnes, od rána tančí ve vílích šatech a ptá se udiveně, jestli je tomu skutečně tak, že už nikdy v životě, opravdu nikdy v životě nebude mít znovu čtyři. „Zeitmachine není“, směje se jí starší sestřička, stroj času, říkám trochu přísně, stroj času je to česky. Zvláštní je, jak je čerstvě pětiletá tou informací o nenávratnosti času upřímně zaskočena, jak si stále znovu tuhle zásadní věc pro sebe memoruje, jako by právě na cosi životně důležitého přišla, a mě to dojímá - je to veselé i smutné současně, je v tom plnost života i střep odcházení, schovaný zatím v neprodyšné mlze a přesto něčím strašidelný... skoro až k svůdnosti.

 

Z městečka S. jsem odjela před třemi dny s tatínkem do Brna. Pěkný, klidný výlet, vlídné hovory a tichá únava, pomalá chůze... Napadlo mě, že jdeme pomaleji, dokonce mnohem pomaleji než se chodívá s malými dětmi. Zeitmachine není, stroj času je to česky, opravila jsem se za chůze po České ulici - napůl zděšeně, pak jsem spatřila bývalého kolegu z MFDNES, chtěla jsem ho zasklít, ač bych ho ve skutečnosti byla i ráda viděla, pak jsem se za ten bláhový pokus jít dál anonymně po České v Brně (jako by to bylo někdy šlo) zastyděla, až jsem zrudla a ano, v tu chvíli jsme se i pozdravili, zastavili, bylo to rozpačité setkání, kde jinde než právě tady se zjevil také M.B., Brno před obchodem s oříšky ve své nejlepší formě a společné debaty o marnosti světa naproti hotelu Avion, z něhož tu a tam vylezou prý společně s hotelovými hosty i krysy. Z B. jsem pak přesedla na vlak do Vídně, nějaké ranní pracovní povinnosti a pak taky návštěva známých a večeře u nich. Přijela jsem tam vpodvečer s prudkou bolestí hlavy a rovnou jsem zamířila do Stephandomu, kde hořely svíčky, u kterých jsem si hřála ruce s hloučkem italských turistů, vepředu u oltáře s desítkou věřících byla právě podávána Večeře Páně, já jsem ale s hloučkem turistů postávala za mříží u vchodu; do katolického chrámu vstupovat jedině za mříž a se vzrušenou účastí pozorovat ministranty, ty malinké a velebné permoníčky věčnosti...

 

Co bylo dál, na to si pamatuji jen mlžně... Kavárna Hawelka, chuť a nemožnost kopírovat trasu z Bernhardova Mýcení a ujet přátelům raději na Simerring a zpátky do Glitzerstrasse k Auersbergerovým, čekat tam tupě v ušáku na večeři (naproti T.Bernhardovi), očekávat příchod herce a myslet na Joannu. Nic z toho se nepovedlo, však se nepíše rok 1984, však nejsem z té knihy Mýcení, žádné bollero v uších. Zato jsem se doslova přežrala v malém vnitřním domečku vprostřed nehorázně velkého loftu těch milých, majetných, z Berlína přestěhovaných přátel. A ranní schůzka - důvod mé mise - ta nakonec odpadla!A to bylo konečně jako z Mýcení, neboť odpadla kvůli smrti jednoho věhlasného rakouského muže, co právě zemřel na malárii, šlo to šeptandou už na večeři u známých, večeře to nebyla umělecká, ale vídeňská ano, na piánu portrét oběšené příbuzné, hovory o věhlasném mrtvém a ranní odvolaná schůzka kvůli této nehodě, to vše v průběhu večera, dusné bouřkové noci a ostrého rána...Místo schůzky jsem tak odjela k Dunaji a tam pozorovala v menším jezeře červené ryby, tak živé, bezstarostné a hbité, jako by dosud neslyšely nic o malárii a úmrtí věhlasného Rakušana, a zatímco jsem pozorovala červené ryby na pozadí rozbitých chatek, dvou veslařských člunů znuděných mužstev (osazenstvo nad semdnesát let v baseballových čepicích), zatímco jsem meditovala pohledem na ryby, meditoval starý muž v byznysmenském obleku s nějakými skripty zase upřeným pohledem na mě, pohledem, skrze který nejspíš sám pozoroval ryby anebo mužstva znuděných veslařů. To vše se odehrávalo na pozadí vysokých kancelářských budov a ostře modrého dubnového nebe.

 

Dost možná, že Vídeň je na tom podobně jako Brno; taky už skoro není. A dnes není skutečně, aspoň podle zprávy, která mi právě vyběhla na monitor počítače a hlásí, že dům, kolem něhož jsem před dvěmi dny procházela, už nestojí. Není tam, vybouchnul, a to na ulici Mariahilfestrasse. Jak jinak se taky může jmenovat místo něžné zkázy byvšího dekadentního mocnářství. Jak jinak!! Stroj času tedy nakonec je, existuje, pracuje mechanicky pořád dál, s elegancí, s níž ti unavení vídeňští veslaři v anonymním jezeře poblíž Dunaje pádlují absurdně tam a zase zpátky, zbytečně a spořádaně, po rakousku, pod sebou bezstarostné červené rybky, na břehu urputného starce v kostýmu úředníčka.

---

21. 4. 2014

Vzít si sebou do Čech v kapsičce sousedku paní Kranz nešlo. To pochopila dokonce I malá F., ačkoliv jí nejspíš bylo trochu líto, že odjíždíme z Krossenerstr. zrovna o Velikonocích, kdy velcí Němci s dětinskou radostí jindy protivně didaktických vychovatelů schovávají velikonoční čokolády a ještě se u toho tváří, že oni nic, že to všechno zajíci… Taky dva králíci paní Kranz mohli takový poklad mým dětem ukrýt, ale neukryjí. Prcháme totiž sami jako zajíci zpátky ke svým, k sobě samým, ke Slovanům, nejprve do hostýnských vrchů, za pasekáři, do kraje nevkusně velkých betonových domů kolem Slušovic, které ubývají úměrně tomu, jak se krajina vlní směrem do kopců, jak zdrsňuje a potemňuje chudými neomítnutými domky pijanů, úměrně tomu, jak paseky střídají hluboké lesy a nemýcené mýtiny plné horských potoků se skorci, úměrně tomu, jak se krajina ztrácí do obzorů tajuplných bukových lesů, v nichž mi přece jen není nejlépe, protože intenzita horské syrové krásy, v níž není místo na úlevné spočinutí u rybníka, mě upřímně řečeno dusí, zvlášť stoupám-li dýchavičně do prudkého kopce…Ne – ani tahle krajina tvrdých alkoholiků, pragmaticky kouzlících čarodějnic a přecitlivělých patetických pracantů není mou, ale o tom jako obvykle budu mlčet, jen si pomyslím, cestou vlakem na východ, že člověk si nebere jen muže a jeho rodinu, ale muže, jeho rodinu a jejich krajinu, a že do takovéto krajiny právě vjíždíme, neprve vlakem eurocity, pak rychlíky a trolejbusem z jednoho otrokářského do jiného otrokářského městečka na pomezí Slovácka a Valašska, a že toto město, město otrokářského kapitalismu a jediné vleklé třídy vztekle pracující třídy, že ani toto město není ve skutečnosti mým městem, ale že to nevadí, protože pokračujeme dál na výlet do hor a blíží se velikonoční svátky. A právě když mi tahle nepříliš bystrá, zbytečně komplikovaná úvaha zaměstnávala nervózně znavený mozek, právě v ten okamžik přistoupil do trolejbusu mezi městečky O. a Z. mladý muž, posadil se vedle mě a poradil mi, ať si označím neoznačené jízdenky, protože jinak budu platit. Ano, řekla jsem. Platit. A ten chlapec se ještě zeptal, odkud jedeme a já jsem řekla, že z Berlína. Tahle informace chlapce zasáhla a prudce rozrušila, slyšela jsem na chvíli dokonce bít jeho srdce, srdce ptáčka, skorce takového. Říkal, že je jeho životním snem odjet felicií do Berlína a zpět. Že by ani nemosel znát žádné německé slovo, vobec žádné, pokračoval nářečím, a že by mu stačilo koupit si feliciju a jet, a možná naučit se německy větu: plnou nádrž, protože co jiného chtít od národa, který nás ponejprv /skutečně řekl slovo ponejprv/, který nás ponejprv okupoval, pak pozabíjal a povraždil…to říkal ten chlapec andělsky vážné tváře a pak zvolna přešel k myšlence, že nedokážu odhadnout jeho věk, protože se právě oholil. Já pani, pokračoval chlubivě, já když jsem se jednou ponejprv celý rok neholil, tak jsem vypadal jako Usáma bín Ládin, a to byste mi neřekla osmnáct, ale třeba čtyřicet let. Pak ten chlapec stočil řeč zpátky k němčině. Říkal, že je to nesrozumitelná hatmatilka, podobně jako maďaršťána, skutečně řekl maďaršťána, slyšela jsem, jak se někdo za námi chlapci zasmál, unaveně jsem na posměváčka sykla, protože ten chlapec mě právě osvobodil od hloupých komplikovaných úvah…a osvobozoval mě dál. Řekl, že než se učit maďarštánu nebo jazyku našich vrahů, tak to on že raději rušťárnu, skutečně řekl rušťárnu a i v tomto okamžiku se někdo za námi ostře řezavě zasmál, muž nějaký, ale chlapce to nerozházelo, a pokračoval, že němčinu ani maďarštánu v tomto životě už ne, že to by se už raději učil vyhynulé řeči ptáků.

Stalo se toho tento týden daleko víc, třeba dnes je Květná neděle, a Ježíš a tak dál… ale myslím, že nic, že opravdu nic nepřekoná odhodlání chlapce z trolejbusu učit se raději vyhynulé řeči ptáků.

---

 14. 4. 2014

„Co děláš večer?“, houkne na mě dnes odpoledne na chodbě číhající paní Kranz. 
Chtěla jsem se po deváté večer dodívat na jeden sedativní filmový dokument, jmenuje se Focus of intimity a už pro ten trochu pitomý, geniálně abstraktní titul jsem se chtěla dodívat. Je to a není to vlastně ani pořádný film, je to přeestetizovnaný obrazový esej o vesmíru, se staticky úchvatnou kamerou a dlouhými, klidně i pětiminutovými záběry měsíční krajiny na konci světa. V tom filmu mluví světově proslulí fyzikové, filozofové, ale třeba i prostý chilský indián u pumpy, kamera je opravdu krásná, skoro básnivá, ale celé je to přesto mdlé, naléhavě fádní, umělecké, videoart po Rakousku, žádný humor, jen tumor hlubokých úvah; včera jsem viděla první půlhodinu a hlava mě pak spokojeně klimbala na polštáři, usínala jsem s blaženým pocitem, že jsem prožila tu nejmonotónnější ukolébavku života.

A teď se mě paní Kranz na chodbě ptá, co dělám dnes večer. No, co bych měla dělat? Večer si chci zase pustit tuhle show pro rezignované snílky, tuhle chladnou pohádku bez hrdinů dobra a zla; dodívat se na ni, smířeně odejít, usnout --- Chcete se přidat? Je to trochu o nesmrtelnosti, o všem a o ničem, holt filmový esej takový, umělecký, říkám si a myslím, že tuhle větu o nesmrtelnosti jsem snad dokonce zaslechla včera ve filmu, a když nezaslechla, pak je to věta z mého snu, který mi film později přivolal, protože sny jsou ve skutečnosti jen pokračováním filmů, takže ano, mohla to být věta z filmu…

Přiznej si! Nejsi už schopná dál psát tak naléhavě smutný příběh o paní Kranz, pokračovat a neužírat se pocitem vnitřní nesvobody. Tragika, která, a tomu pevně věříš, ve skutečnosti sama o sobě ani neexistuje, je ti cizí. A hlavně – máš strach z narušení křehké intimity s paní Kranz, která ti doživotně zůstane cizinkou, byť by dveře rozrážela šestkrát denně, kdykoliv projdeš chodbou a zadupeš… Bojíš se jako čert kříže i ďábelské manipulace, kterou pohrdáš ve filmech, těch dokumentárních, těch od přátel, kterých si jinak vážíš, ale pak vidíš ty jejich kunst-hrátky s lidmi, kteří zůstávají proti vší logice věci skutečnými, živými, nerozmazanými, plnými bázně i naděje, a dostaneš zlost…. Stojí tam před kamerou nazí a bezbranní, zatímco ti, co stojí za kamerou, dychtivě nasávají každou odchylku od jejich normality, číhají na jejich chybu, vychýlení pohybu, na akci, v hlavě se jim rojí tisíce legračních situací, do nichž by své filmované oběti chtěli dovést.

A tak se ti chce zakřičet: „Paní Kranz, Ingrid Kranz, ty, které beztak už dávno ve skutečnosti tykám, utíkej ode mně pryč, pro mě jsi teď postavou, čmouhou, fejkem, flekem na zdi ostavců a vět! Copak tě to nepohoršuje, neděsí, nesere?“. A paní Kranz (ta skutečná) by pak nejspíš udiveně zvedla hlavu, paruku našikmo (ale ona přece ve skutečnosti žádnou paruku nemá) a řekla by:“Moc ti teď nerozumím, ale asi ano, sere mě to. Myslela jsem, že jsme přítelkyně… Proč jsi mi pak dávala ten moleskin, a k vánocům mi nosíš cukroví? Protože tím sleduješ nějaké své cíle, ty pokrytecká česká svině? Cíle, po kterých je mi hovno?“

V tu chvíli bych musela po pravdě odpovědět, že moleskin jsem jí ve skutečnosti ani nedala, že i to jsem jenom napsala, protože mě lákala představa, jak by si ona sama zapisovala detaily ze svých všedních, trochu osamělých, ale přece snad ne pouze zoufalých dnů staroby. A stejně bych jí nakonec musela přiznat, že s ní nikdy do žádného Amsterodamu neodjedu, že i to byla jen utkvělá ranní představa při čištění zubů, která vyšla ze vzpomínky na loňské jaro:

Sedím s paní Kranz na hřišti před domem, vedle právě kvete sakura. Den je vlídný, teplý, slunečný, až se z toho všeho osmdesátiletá paní Kranz rozvykládá, jak by se ještě jednou v životě ráda podívala do Amsterodamu, protože tam mají tulipány a nemají tam tolik „černejch“…

A jak tohle poživačně vysloví, podívá se na mě trochu provinile, ale já mlčím jako hrob, sleduju totiž právě tureckého chlapce, který se přetahuje o balon s holčičkou, na kterou maminka z lavičky křičí zas něco polsky. Všichni jsme přistěhovalci, Ingrid Kranz, všichni, říkám si pak duchu a vidím, jak s touhle do padesátého kolena německou matronou odjíždím do Amsterodamu, a jak tam nebohá očekává za každým rohem holandskou královnu, tu modrou krev, a zatímco číhá na královnu (vzala by si sebou taky králíka?), hledá a šmejdí kolem elegantních říčních kanálů, krásná a omládlá, znavená k smrti, točíme o ní s N. road-movie. A zatímco paní K. voní k neviditelným tulipánům, cítíme my s N. jen silné, nahořklé parfémy muslimských přistěhovlaců z Afriky, ty s koriandrem, smrad z kanálů a k tomu za nádražím kouř z hašiše, a třeba jí to i řekneme, ale ona nám stejně neuvěří, dál bude ve vzduchu cítit modrou krev a vůni tulipánů… Bude nám asi i dobře, nakonec, nejsme moc konfliktní, zvlášť je-li ve vzduchu cítit hašiš, modrá krev a vůně tulipánů…

Bylo by nám společně dobře, určitě by nám bylo dobře…Ale nebude. Nebude… Vždyť jak říct staré, zničené ženě, kterou sotva znám: „Hej, pojeď s náma do Amstru, show must go on“!!!

A kdo by to navíc všechno zaplatil? He?? Nějaký ten Braniburský filmový fond? Česko-německý fond budoucnosti? Nebo minulosti??

Zatímco tohle všechno detailně promýšlím, přešlapuju s těžkou nákupní taškou před dveřmi bytu paní Kranz. Paní Kranz dál žmoulá a převaluje na jazyku svou otázku: “Co děláš dneska večer?”, králík se jí dál proplétá mezi chodidly s froté papučkami a já neodpovídám, protože jsem právě na cestě s paní K. do Amsterodamu. 
Teprve když se vzpamatuji, řeknu: „Dnes večer, budu, Ingrid, spát.“.

---

7. 4. 2014

Aprílové úterý. Den, kdy jsme měly s paní Kranz zajet do Lichtenbergu na hřbitov. Leží tam její šedesátiletý syn, a dvaaosmdesátiletý manžel. Zemřeli loni v adventu, tři týdny po sobě…

Paní Kranz neotvírá. Zvoním, klepu, nakonec levou nohou kopnu zlehýnka do dveří, byly jsme přece domluvené, zakašlu, chodbou zase bez pozdravu projde somnabulní Číňanka, jinak nic, slunečné dubnové úterý. Odpoledne se vracím s dcerkou ze školky domů, jde s námi i starší: ve druhém poschodí znovu zvoníme, klepeme, holky piští, dokud se dveře nerozrazí. Paní Kranz, paruka našikmo, zavrávorá.

„Měly jsme dneska jít na hřbitov,“ říkám skoro ublíženě a musím se sama sobě smát: „A tady máte ten moleskin.”

Paní Kranz se na sešit překvapeně dlouze zadívá a přinese dětem čokoládové vajíčka. „Spala jsem,” říká pak tiše, sešitek automaticky odkládá k zrcadlu a odhání nohou králíka, lehce do něj kopne, taneční úkrok, už zase… „Vzala jsem si tyhle prášky a spala jsem až doteď.” Ztěžka dýchá, slova vyslovuje s pečlivostí zkoušeného dítěte: „Sestra měla včera mrtvici, leží v nemocnici a já tam za ní už nedojedu… Proč pořád já?? Ne, není mně dobře, ne, není mně dneska ksakru vůbec dobře…”

Oči si zakrývá dlaněmi. Někomu na ulici zazvoní mobil, z kiosku před domem se ozývá křik místního opilce, okno v chodbě je dokořán, po parapetu leze čmelák, rytmicky bzučí. Mladší dcerka mě tahá za rukáv, pusu od čokolády. Snažím se paní Kranz rozptýlit a tak ukazuju na čmeláka, na květinu v okně, říkám, že to bude určitě dobré a že kytka v květináči už kvete, jak se jen jmenuje německy, nevíte? Mluvím zrychleně, freneticky vedle sebe stavím další a další nesmyslné informace, věcnost, zachovat věcnost za každou cenu; mladší dcerka máchá rukama dopředu a dozadu, houpe se, huhňám dál, že k nám paní Kranz brzo musí přijít rozhodně na návštěvu, máme doma ipad a ona chtěla přece vědět, co je to internet a taky jsem ji chtěla ukázat, že si může vyguglovat Amsterodam, říkala přece nedávno, že je to jediné místo na světě, kam by se ještě ráda podívala.

Paní Kranz se rozkašle: „Tak ipad říkáš, ipad, to je film?” Její dech je o poznání klidnější. No konečně. Pak pomalu začíná mávat rukama ve stejném rytmu jako má čtyřletá dcerka, dopředu a dozadu, elegantně, plynule, ty dvě stojí teď zrcadlově naproti sobě a klátí se jako loutky na špagátě, čím dál rychleji, dcerku to nakonec rozesměje, paní Kranz se neznatelně usměje a láká jí prstem k sobě. Starší dcera v tom okamžiku vytřeští velké kulaté oči a s vážností desetiletého dítěte zřetelně pronese: „To je ale strašné, paní Kranz. Mně je vás taaak líto. Nejprv vám umře jediný syn, potom manžel, ani vnuky a vnučky nemáte, a teď ještě…”

Snažím se jí přerušit, upozorňuju znovu na tu květinu, čistím F. flek na baťůžku --- 
…„A teď vám do toho ještě nejspíš umře sestra. Paní Kranz! Vždyť vy jste na tom světě už úplně sama.”

Paní Kranz se tentokrát znovu, hlasitě rozvzlyká. Obejmu ji nešikovně, šahá mi po ramena. Vzlyká i když se loučíme. Stoupáme pak vzhůru do našeho poschodí, řekla jsem něco špatně, ptá se starší dcera opatrně a mně se to všechno tak trochu jarně v hlavě motá, jako by mi hlavou lítal čmelák z parapetu, jako bychom se točily na nějakém obřím a rezavém řetízkovém kolotoči, v lunaparku Treptow třeba, kam chodívala paní Kranze kdysi se synem … Tahám I menší dítě za sebou, už zase máchá rukama, tváří se spokojeně, říká, že čmelák je čert, nakonec se při odemykání dveří začínám smát, a než odemknu dveře, směju se nahlas, chechtám se a nemůžu si pomoct, nemůžu přestat, směju se, malá dcerka se přidává ……Co je? – zeptá se zase to starší soucitné dítě. Nic, nic, jsi hodná…

A v hlavě se mi pomalu rodí plán: vidím paní Kranz, jak nastupuje do auta, vidím, jak jedeme, jak už jsme tam… Králíka by snad mohla vzít sebou. Ano. Vím, že je to šílený nápad. A tím snad i krásný.

---

31. 3. 2014

Paní Kranz

Zazvoním. Jde mi otevřít. Druhé patro, dvoupokojový byt, na dveřích zavěšený věnec. Slyším její nádech, dávivý kašel, výdech, ticho, kašel, nádech. Pak sýpavě pronikavý hlas; zaslechnu, jak hlučně říká svému králíkovi: “Už zase…?“. A potom úkrok stranou, dveře se rozrazí nečekaně prudkým pohybem staré ženy. Zavrávorá. Neupadne. Taková je paní Kranz v první jarní den.

„Rozkousal mi tapetu“, žaluje a ukazuje prstem na králíka. Je ale ráda, že tam stojíme; ona, králík a já, tři bytosti v chodbě domu rozmazaného města B., dvě ženy a tlusté zvíře…Dveře už zase na škvíru, králík nesmí zmizet, je to teď její jediné dítě. Z bytu se line odér nesnesitelně těžkého parfému. Na hlavě paní Kranz sedí paruka připomínající věnec. Co dál? Malé kulaté tělo kachní chůze. Plyšovou kachnu dala vloni na hraní mé mladší dcerce. Vydávala pronikavý zvuk, říkali jsme jí „paní Kranz“. Bylo to legrační: měly stejnou chůzi, stejně výraznou intonaci, pak jsme ji ale před dětmi schovávali pod peřinu, kachní hlas se nedal vydržet moc dlouho. Teď kachna leží v koutě dětského pokoje pod skříní, baterky jsou vybité a my tam nové nedáme.

„Paní Kranz“, říkám. „Chtěla bych…“.

„Tak pojď , ať mi neuteče.“

„Chtěla bych, abyste si psala…“

„A co to držíš?“

„Nahrávací přístroj. Nevadí, že nahrávám? I to jak jsem přišla, I to, jak spolu stojíme ve dveřích. Nevadí vám, že od téhle chvíle s vámi budu všechno nahrávat, říkala jste minule, že nevadí, tak…“.

„Venku je chladno, prší “, odpoví paní Kranz.

Chodbou kráčí čínská sousedka z Curychu. Zjevně trpí smradem z parfému a celým tím ranním setkáním, o které nestojí, je brzy a já mám v ruce mikrofon, k čemu to všechno? K čemu to? Oči se jí zúží, zamrká, znejistí a zrychlí. Mlčky nás míjí do berlínského deště. Mechanická panenka.

Říkám paní Kranz, že venku svítí slunce, ale venku doopravdy mrholí, jen se to zdráhám vyslovit a tak dětsky směšně lžu.

„Pište si deník, paní Kranz, pište si prosím deník“, vyslovím konečně.

Stará žena se zatváří, jako by mi nerozuměla. Pak se nadechne a rozkašle: „ …Myslíš památníček? Takový ten, co jsem měla jako dítě? A proč? Dost divný nápad. Psát. ” 
“Tak za vás budu psát já. Vy mi vyprávějte”.

Paní Kranz říká, že v pondělí musí na hřbitov za synem a mužem. Nikoho tady nemám, opakuje svou každodenní mantru, nikoho.

Pak ještě chvíli postojíme mlčky ve dveřích, které jsou zase na škvíru, králíka teď drží v náručí, už musím jít, pět minut uplynulo a jako bych tam stála věčnost. Po schodech se nahoru řítí mladý soused, schody bere po dvou, a zvlášť když se blíží k bytu paní Kranz má naspěch, má najednou strašně naspěch. Chce to mít za sebou. Pozdrav s paní Kranz, setkání s těžkým odérem a její kachní chůzí, s intenzitou staré ženy, co číhává za zavřenými dveřmi na nájemníky, aby jim oznámila, že je ještě tady, že se to nedá vydržet: ta přítomnost, ten život, ta samota, ten hlas. Ten hlas, co zůstává, aby prostou skutečností krátké promluvy stvrdil, že ještě žije, protože paní Kranz skutečně ještě žije a my sousedé před tím hlasem, před tou zprávou o osamění v panice a rozpacích prcháme….A mně se najednou zdá, že z toho má někdy sama paní Kranz poťouchlou radost, zvlášť když stojí před domem na chodníku a dlouhé minuty civí do prázdných oken svého bytu…

O něco později stojím sama u okna ložnice a sleduji zakloněnou tvář paní Kranz, pozorující z chodníku dlouhé minuty okna svého bytu. Stojí tam, upřeně civí, ústa dokořán, věnec umělých vlasů kolem hlavy.

Jako by na něco vzpomínala.