Diskotéka starého pána IV
Ian Dury
Zůstaneme v Anglii, kde jsme se minulý týden zastavili s hudebně geniální, jinak ovšem mainstreamově elegantní Kate Bush.
To Ian Dury je vonačejší ptáček. Zmrzačený dětskou obrnou, pajdá po pódiu jako skřet uprchlý z nějaké Gilliamovy pohádky, zpívá tvrdou cockney angličtinou – a je naprosto skvělý!
Hit Me with Your Rhythm Stick je nejen Duryho první britské No. 1, ale také dokonalou ukázkou jeho hudebního stylu i humoru. Kdyby nevydal nic jiného než svá první dvě elpíčka (1977, 1979) a tento single, který na velké desce nenajdeme, zapsal se provždy mezi legendy světového popu. Doprovodná kapela The Blockheads (česky: Hňupové) hraje pozoruhodně dobře.
Rufus Wainwright
Rufuse Wainwrighta mi „dohodil“ Nick Hornby svou knížkou 31 songů, což znamená, že ho poslouchám téměř přesně deset let. Tedy, pouhých deset let! A přesto si ho už nějak řadím mezi klasiky... a jeho vystoupení na ostravských Colours patří k mým nejhezčím koncertním zážitkům. Málokdy se stane, aby se jakoby zničehonic objevil muzikant, skladatel a zpěvák tak neúprosné kvality, jakou oplývá právě Rufus.
Nepopírám, jeho hlas se může a dokáže zprotivit, a když na něj člověk nemá náladu, nedá se celá deska téměř uposlouchat. Zároveň ale kdykoli slyším dvě tři Rufusovy skladby, zmocní se mě ihned velmi povznášející pocit.
Rufus – homosexuál z muzikantské rodiny, narozený v Americe, ale vyrůstající v Montrealu – se prosadil už velmi mladý. Od třinácti vystupoval s matkou a sestrou, o rok později už byl nominován s vlastní skladbou na cenu Genie (kanadskou obdobu Oscara) za nejlepší filmovou písničku.
První dlouhohrající desku (plně autorskou) vydal sice až ve třiadvaceti; měla ale takový úspěch, že ho ihned zařadila do první ligy populární hudby.
Z této eponymní desky je i skladba April Fools.
Frank Zappa
Tak tohle bylo mnohem snazší, než jsem předpokládal.
Franka Zappu mám ve svém seznamu v podstatě od začátku... a podvědomě ho pořád odkládám a odkládám, protože... co z něj vybrat, když by mohl celý rok plnit tuhle Diskotéku úplně sám samými libovými kousky?
Ale dnes mi vlezla jako první do ucha „muzikantská liduška“, čili Crew Slut... a hned jsem věděl, že tohle skvělou věcí z dvojalba Joe’s Garage (1979) nic nepokazím.
MC Hammer
Tomáš Přidal, jinak kytarista punkové kapely Na drátě zesnulá veverka, si ze mě onehdá utahoval, jak prý jsem přitvrdil, když jsem vpustil do své důchodecké Diskotéky konečně Franka Zappu.
A protože ze mě si nikdo prdel dělat nebude, pouštím zase něco „do rytmu“... Navíc je to věc stará teprve dvacet tři let, takže v kontextu naší Diskotéky v podstatě žhavá novinka.
Možná si ještě leckdo z vás vzpomene, že ještě předtím, než se na naše polistopadové televizní obrazovky propracovala – později všudypřítomná, a ještě později už zase zcela zakódovaná – MTV, oblažovala nás světovými hity nějaký čas MCM.
Jelikož jsem byl od roku 1992 několik let bez televize, mohu vydat svědectví pouze o tom, co letělo v roce 1990–1991. A z té doby asi bezkonkurenční song byl megahit MC Hammera U Can’t Touch This.
Eagles
Eagles jsou pro mě přesnou mírou amerického pop-rocku, kapelou, která na jedné straně nikdy nikoho neohromila žádnými avantgardními výboji, ale také ve svém středněproudém písničkářství nikdy nesklouzla k nevkusu. Je to jedna z mála kapel, jejíž „styky“ s country na prvních deskách přinesly několik skvělých písní, jež mohou poslouchat i normální lidské bytosti. Některé jejich balady sice už balancují na hranici rozhlasového kýče, ale smysl pro detail a naprostou dotaženost věcí je nakonec vždycky nad touhle hranicí spolehlivě podrží. A navíc; Eagles naživo hrají i zpívají úplně stejně jako na deskách, čímž má být řečeno: stejně skvěle! Kolik kapel se něčím takovým může pochlubit?
Jeff Beck
Malá vzpomínka na léta devadesátá.
Jsou tři ráno, stojíte v jedné ze svých hospod a máte už nakoupíno akorát dost na to, abyste si připadal jako na nějaké úplně neznámé planetě, jejímuž životu ovšem dokonale rozumíte. Takže se jen usmíváte, usmíváte... a do toho pustí někdo v juke-boxu hodně nahlas tuhle píseň. Takže se ve vás rozevře celej vesmír, kterým letí velký smích, a vy do toho kejváte hlavou jako šílený profesor života.
Jeff Beck – Space for the Papa
Kansas
V roce 1979 jsem viděl v kinosále na vojenském gymnáziu film Heroes. Skvělý, určitě jeden z nejlepších, jaké o Vietnamu, resp. povietnamském syndromu vznikly. To, co z něj ovšem učinilo věc jednou provždy nezapomenutelnou, byla závěrečná zdrcující a dojemná scéna, v níž do podkresu začne hrát... Carry on Wayward Son.
Trvalo několik let, než jsem se dozvěděl, kdo tu skladbu hraje, ovšem pak jsem si Kansas zamiloval a dvě tři jejich desky si můžu kdykoli pustit znovu: posté a po stoprvé.
A teď už táhni tu svou káru dál, můj nezdárný synu...
Iron Maiden
Toto je 66. Diskotéka... a ty šestky mě ihned inspirovaly k tomu, abych pustil The Number of the Beast skupiny Iron Maiden. Já vím, že zmiňované ďábelské číslo má ty trojky tři, ale rocková scéna na těchto stránkách je přirozeně odvarem toho, co se dělo počátkem 80. let na britských pódiích... a ani já sám nejsem žádný démon, tudíž se musíme spokojit se dvěma šestkami.
Mimochodem, měl jsem tenkrát asi raději Saxon (zejména jejich živou desku The Eagle Has Landed) a na pokoji nám ve čtvrťáku na gymplu hráli častěji i Judas Priest a jejich British Steel, ale nepopírám: desku The Number of the Beast jsem si pořídil, poslouchal rád a provždy už to byl jediný vinyl od Iron Maiden, který jsem vlastnil.
Ostatně, zmínění Saxon měli také výbornou písničku, v jejímž názvu stály pouhé tři číslice, 747. Na vybraném vystoupení z roku 1995 už není Biff v pěvecké kondici z počátku 80. let, ale úvodní kytarový motiv se prostě neoposluchá!
Iron Maiden – The Number of the Beast
Saxon – 747 (Strangers in the Night)
Nico
Dnešní diskotéka bude vzpomínkou na Lenku Zogatovou, která před týdnem zemřela v osmapadesáti na rakovinu.
To, že v roce 1985 zorganizovala ilegální koncert Nico v Kníničkách u Brna, je věcí dobře známou a v posledních dnech i nesčetněkrát zmíněnou. Z celkem pochopitelných důvodů nikdo nezmínil, že jedním z cca čtyř stovek účastníků koncertů jsem byl i já: jednadvacetiletý ušoplesk, který se jen pár měsíců předtím vrátil po šesti letech v armádě a osmi měsících v kriminále do normálního života – a do rodného Brna.
Začal jsem pracovat v taneční škole Starlet, která byla součástí Parku kultury a oddechu, kde tehdy pracovala i Majka Žáková – a ta mi o té tajné věci řekla.
Ve zmíněný den a čas jsem se tajně dostavil na Mendlovo náměstí, kde měly být vydány další pokyny. Jelikož se ve stejnou dobu na stejné místo dostavilo asi dvě stě zcela nenápadných a jen náhodně procházejících mániček, byla to zřejmě jedna z největších brněnských „demonstrací“ 80. let – a dodnes nechápu, že to policajti celé nerozprášili už tam. Pak se dostavila sama organizátorka – a bylo odtajněno místo konání, kam jsme nenápadně, opět všichni zároveň vyrazili: pěšky. Ponechávám na chvíli prostor vaší fantazii... a už jsme v Kníničkách.
Jak já si to pamatuju, nikdo nevěděl, v kolik Nico dorazí... a mám pocit, že v jednu chvíli ani Zogatka netušila, kde se Nico právě nachází, takže bylo opravdu těžké určit začátek koncertu. Přitom ale bylo nutné chovat se „nenápadně“, takže se většina lidí nacpala do sálu místní sokolovny, kde pak setrvala odhadem dvě až tři hodiny (bez jistoty, že koncert skutečně proběhne), než Nico dorazila. Před koncertem se pak do zcela narvané místnosti nacpaly tak další dvě stovky lidí, takže drobnější figury (jako třeba já) strávili celý koncert bez kontakty s pevnou půdou, sevřeni nelítostným lisem.
A přece – i v tomhle stavu (na hraně fyzického kolapsu, zpola udušen) jsem zažil něco, co se nepodobalo žádné předchozí zkušenosti. A nebyla to „babička“ Nico, která seděla kousek před kapelou s malým harmoniem, s nímž odzpívala své největší hity, ale byly to tři (čtyři?) mládenci za jejími zády, kteří mě dokonale odrovnali. Odhaduju, že byli jen nepatrně starší než já, ale hráčská suverenita, s níž obsluhovali své elektronické nástroje, daleko přesahovala vše, co jsem znal z českých rokových pódií. Byl to naprosto nekompromisní bigbít bez kytar, bylo to prostě zjevení... a já jsem opravdu rád, že jsem u toho náhodou byl.
A Lence, které jsem později měl možnost o svém zážitku povyprávět, posílám poslední dík tam, kde teď je.
Nico – Femme fatale
Lumír Tuček
Lumír Tuček. Poprvé jsem ho – a s ním celou RS Vpřed – zažil někdy v roce 1983, 84 během folkového festivalu na Kladně. Bylo to jako úder kladivem. Rád dávám dodnes k dobru, jak jsem se tehdy smál, až jsem (doslova) spadl ze židle, přesněji i s židlí na zem. Mám takový pocit, že vizuálně dominantní byl tehdy David Vávra ve svých červených teplákách, ale Lumíra, s nímž jsem od té doby nejednou spolupracoval, jsem si též zapamatoval... a mám velkou radost, že po všech letech, kdy se svou ženou táhl tu těžkou text-appealovou káru stranou obecné pozornosti a širokého zájmu, chytá nyní díky fenoménu Na stojáka svůj několikátý (a tuším, že ne poslední) dech.
Důkazem bylo i skvělé vystoupení na brněnském finále slam poetry před třemi týdny. Filosofie Ladislava Klímy v kostce: to fakt píše!