Diskotéka starého pána III
Saga – Slow Motion
Kdekoli jsem se pokusil zasadit semínko vášně a lásky k americkému pomp-rocku, dopadl jsem jako hubkař.
Na gymnáziu jsem se příliš brzy odpoutal od hard-rocku, čímž nemá být vůbec řečeno, že mě přestal naráz bavit; jen se mi začali líbit taky Kansas a Styx.
Později mezi lidmi od tancování, kde jsem začal nově oblibovat černou hudbu – a kromě toho už dlouho miloval taky Journey nebo Sagu –, se situace víceméně opakovala; lišily se pouze důvody k odmítnutí.
A do třetice: Roman Holý poslouchal opravdu skoro všechno: s výjimkou pomp-rocku. Změnilo se to až ve chvíli, kdy si členové kapely Chicago, která svými třemi deskami z let 1982–86 zosobňovala jednu z nejušlechtilejších forem pomp-rocku, oblíbili české Monkey Business a v šatně před koncertem se dohadovali, kterou skladbu si pustí nejdřív.
Jediným velkým spojencem tak provždy zůstává Míra Valčík ze severomoravského Vítkova (ano, toho Vítkova!), s nímž jsem sloužil několik měsíců v Litoměřicích. Než mě zavřeli, naposlouchali jsme spolu kdeco – a musím přiznat, že pro kanadskou Sagu (a taky americkou kapelu Shooting Star) mě plně zapálil právě on.
Zájemcům doporučuji především dokonalou desku Worlds Apart, já dnes pustím starší kousek ze třetí desky Images at Twilight (1980) s názvem Slow Motion.
Ron Sexsmith – Gold In Them Hills
Kanadský písničkář Ron Sexsmith vypadá jako přestárlé (a lehce postižené) dítě, které neumí zpívat. V písničce Gold in Them Hills, kterou sám složil, spojil navíc své síly s dalším nevalným zpěvákem a leaderem jedné z nejprotivnějších kapel, které jsem kdy slyšel, Chrisem Martinem z Coldplay.
A ta písnička je výborná.
Maso
Skupina Maso existovala – pokud vím – krátce, ale já měl tu vzácnou příležitost zažít jejich vystoupení… a měl jsem z těch chlapců velmi dobrý pocit. Proto začínám série zhudebněných textů Ivana Blatného právě s nimi. Skladba se jmenuje Fotbal a najdete ji na jediném vydaném CD skupiny s názvem Heute.
Petr Skoumal
V dnešní diskotéce kouzlí na texty Ivana Blatného Petr Skoumal
Bixley
Brněnská skupina Bixley, která bude hrát na pražském křtu tománu Básník o Ivanu Blatném, nejsou žádní zelenáči.
Lídrovi skupiny, PhDr. Marku Blatnému, který je civilním povoláním profesor pro sociální psychologii na Filozofické fakultě MU, bude příští rok padesát. Tento textař, skladatel, kytarista a zpěvák v jedné osobě zdědil po strýci Ivanu Blatném umění psát pozoruhodné texty a po svém otci, hudebním skladateli Pavlu Blatném, schopnost skládat zajímavou hudbu.
Rytmiku skupiny tvoří dvojice Vilém Patloka (basová kytara) a Jiří Skula (bicí), která spolu hraje od konce osmdesátých let. Od března 2010 v kapele působí navrátilec Honza Mokrý (klávesové nástroje) a na saxofon hraje Tomáš Hruška.
Stojí za zmínku, že kapela zažila velmi úspěšné období už v 90. letech, aby se pak na řadu let odmlčela úplně a na koncertní pódia se vrátila znovu až v roce 2009.
Skladba Moje malá stabilizace pojednává o přátelství Ivana Blatného a Kamila Lhotáka.
Písnička Bixley je stejně jako jméno skupiny inspirovaná názvem oddělení psychiatrické léčebny v St. Clement’s hospital, kde pobýval Ivan Blatný v letech 1977–1985.
Zuzana Navarová
Jelikož zvukový záznam písně Znáš dálku, já ji znám od skupiny Hm... prozatím nedorazil, dáme si jinou českou.
Zuzanu Navarovou jsem osobně poznal už v roce 1985, když jsem pracoval v Parku kultury a oddechu a ona s Nerezem koncertovala v „našem“ Ernově sále. O patnáct let později jsem s ní dělal velký rozhovor, mimo jiné o koncích její spolupráce s Nerezem... a pak do mého časopisu Neon psala řadu měsíců původní vzpomínky na oblíbené kolegy z branže.
Naposledy jsme se viděli, když přijela zazpívat do Olomouce na festival Poezie bez hranic.
Její koncert byl v sobotu večer, před námi už bylo poslední dopoledne 1. ročníku té dosti monstrózní akce... a ve mně se s každou další písní rozhosťoval klid a radost, že jsme to zvládli. Slzy mi začali téct až při Andělské... a stává se mi to při ní ještě i dnes.
Vím, že je to trochu kýč (nemyslím písničku, ale ty své slzy), ale na tenhle si, s dovolením, nedám sáhnout. Zuzanu jsem měl moc rád.
Skupina Hm
Sérii zhudebněných textů Ivana Blatného (případně písní o něm) zakončíme klipem skupiny Hm... Jde o text z Blatného Melancholických procházek; nechť je i on pozvánkou na pražský křest knihy Básník, románu o Ivanu Blatném.
Znáš dálku? Já ji znám...
Mimi & The Bad Noise Company
Mimi (jinak Sarah Müller-Westernhagen) je dívka mnoha – vždy mimořádně hezkých – tváří. Nejen to: má už i své sexy fotky v Playboyi... a různé hudební televize budou skladby její skupiny Mimi & The Bad Noise Company hrát velice rády už kvůli fotogenické zpěvačce.
Jenže ono je jejich první album z loňského roku s výstižným názvem Nothing but Everything (2014) povážlivě dobrý pop s lehce alternativním přídechem – a Mimi umí zpívat!
Navzdory německému jménu je Mimi rodilá Angličanka... a já vybírám z té desky skladbu I Could Fight Hell s doporučením, abyste si tu desku poslechli celou.
Mimochodem, v lecčem to cédéčko připomíná někdejší velmi utajený hit, skupinu Rainbirds, jiné zpěvačky s německým jménem (tentokrát ovšem i původem) Kathariny Franck. Jejich eponymní deska si v roce 1987 získala zvláště v německy mluvících zemích velikou popularitu; já ale vybírám skladbu z následující desky Call Me Easy, Say I'm Strong, Love Me My Way, It Ain't Wrong (1989); jmenuje se Love Is a Better Word.
Talk Talk
Talk Talk jsou jednou z nejpozoruhodnějších pop-rockových kapel, jaké jsem poznal.
Zatímco na první (eponymní) desce z roku 1982 ještě nepříliš originálně (jakkoli talentovaně) obcovali s univerzálním zvukem raných osmdesátek, další čtyři desky jsou hudební skvosty – a nic na tom nemění ani skutečnost, že písničky Talk Talk zároveň dobývaly popové žebříčky...
Such a Shame
It’s My Life
Manfred Mann
U příležitosti otvírání nového brněnského „hudebního sálu“ Sono centrum přijela zahrát skupina Mannfred Mann’s Earth Band... a koncert prý byl skvělý. Mimochodem, jak by to asi vypadalo, kdyby do Brna přijeli zahrát Beatles nebo Rolling Stones, kterým byl Mannfred Mann se svým bandem (tehdy tu zpíval skvělý Paul Jones) v polovině 60. let rovnocenným – a podobně populárním – rivalem?
Jejich asi největším hitem z „černobílé“ éry je skladba Mighty Quinn (originál je od Boba Dylana)
Já mám ale nejraději éru z druhé poloviny 70. let s alby The Roaring Silence neboWatch! a zpěvákem Chrisem Thompsonem. Z té doby pocházejí hity Davy’s on the Road Again
nebo California.
R&B
Dnes bez dlouhých komentářů, hrst klasických r&b kousků z černých 70. let.
Rufus with Chaka Khan – Tell Me Something Good (1974)
The Isley Brothers – For the Love of You (1975)
Curtis Mayfield – If There's a Hell Below We're All Going to Go (1970)
Outkast
Na rozloučenou – ano, je to tak, celé dva měsíce si teď budete muset úplně sami vymýšlet tu správnou hudbu „do kroku“ –, tedy na rozloučenou něco živého, veselého a tak milého, až se divím, že máme Diskotéku s číslem 55 a na Outkast se ještě nedostalo. Vybírat je z čeho, ale nikoho snad nepřekvapím ani neurazím, když pustím Hey Ya.
Edwyn Collins
Skot Edwyn Collins a jeho Gorgeous George byl pro mě v roce 1995 velmi příjemný objev. Celá ta deska rozhodně stojí za poslech (jen je třeba přečkat trochu protivnou první píseň), ale největším hitem, globálním hitem, se samozřejmě stala A Girl Like You.
Z nějakého záhadného důvodu je tato píseň často připisována Iggy Popovi – a na YouTube ji dokonce Collins několikrát zpívá pod tváří Iggy Popa –, ale ve skutečnosti je to autorský kousek výše zmíněného muzikanta, který si jen od Lena Barryho vypůjčil rytmickou stopu z postaršího hitu 1-2-3.
Mimochodem; výrazný, i když prostý motiv na xylofon hraje ve studiu bývalý bubeník Sex Pistols Paul Cook.
The Blue Nile
Občas sem dám dvě stejné písně, abyste si mohli porovnat původní verzi se známějším coverem. Annie Lennox ale na své desce Medusa zpívá písničku skupiny The Blue Nile natolik pietně, že originál postačí. Leader kapely, Paul Buchanan, se narodil a vyrostl v Glasgow a koncem 80. let byl na ostrově považován za jednoho z nejlepších „písničkářů“... Pro úplnost dodejme, že Annie Lennox je také Skotka; z Aberdeenu.
The Blue Nile – Downtown Lights (1989)
Kate Bush
Je až neuvěřitelné, že trvalo málem šedesát dílů Diskotéky starého pána, než došlo na jednu z lásek nejstarších i největších: Kate Bush.
Toto opomenutí mi připomněla nedávná zpráva, že se K. B. vrací po třiceti pěti letech na pódia; 22 koncertů bylo údajně vyprodáno za 15 minut.
Po dvou hodinách hledání té správné skladby sem dávám – zcela rozložen návštěvou v tak dávných (a krásných) časech – živý záznam písně This Woman’s Work z roku 1989
a k tomu snovou An Architect’s Dream z desky Aerial, jíž se Kate Bush vrátila do žebříčků po dvanáctileté pauze v roce 2005.
. A k tomu jen poslední, téměř technickou poznámku. Deska The Red Shoes (1993) je navzdory téměř kolektivnímu kritickému odmítnutí – SKVOSTNÁ!
(Pusťte si ji bez prodlení...)