Diskotéka starého pána II
Al Jarreau – Boogie Down
O Jiřím Černém, který jezdil na Kohoutky do Brna dělat své poslechové diskotéky, už řeč byla. I o deskách, které nám půjčoval přes noc, abychom si je mohli nahrát na kazety Maxwell nebo TDK. Tak jen dodávám, že asi nejzásadnější objev z té doby se jmenoval… Al Jarreau. Říkám objev, přestože jeho supraphonskou desku z roku 1981 jsem znal, respektive věděl jsem, že je to deska jazzová – a to tenkrát stačilo, abych se dál o jejího autora nezajímal. Jenže přesně v roce, kdy u nás vyšel několik let starý záznam koncertu v Lucerně, nastartoval Al Jarreau deskou Breakin’ Away svou proměnu v zpěváka i tvůrce sofistikovaného L.A. popu a následující desky Jarreau, High Crime a ještě i L is for Lover patří k tomu nejlepšímu, co v hudbě v 80. letech vzniklo. Vybírám skladbu Boogie Down z roku 1983…
Frank Ocean – Sierra Leone
Všechno zlé je prý k něčemu dobré, takže i hurikán Katrina, který v roce 2005 zdevastoval New Orleans, stojí na počátku jedné nevšední muzikantské kariéry. Frank Ocean studoval v N.O. na univerzitě, ale následky přírodní katastrofy ho z města vyhnaly – a v Los Angeles, kam se odstěhoval, se pak daly věci rychle do pohybu. Nejprve jeho písničky zpívala Brandy, Justin Bieber či John Legend, později si „vydal“ na webu první vlastní desku Nostalgia, Ultra. Ta mu přinesla nejen kritické uznání, ale také hostování na deskách Beyoncé, Jay-Z nebo Kanye Westa. Stručně se dá říct, že v pop-music se nepoměr mezi povolanými a vyvolenými v posledních dvou dekádách stále zhoršuje ve prospěch průměru a podprůměru. Ale občas ještě nastane ten zázrak, že se objeví někdy „vědoucí“ – a vy to na první poslech víte.
Robin Thicke – Blurred Lines
Robinu Thickemu se podařilo nemožné: letošním singlem Blurred lines překonal svůj sedm let starý mega-hit Lost without you. Vděčí za to dvěma věcem: jednak písni Got to give it up od Marvina Gaye z roku 1977, která je zřetelným (a přiznaným) předobrazem téhle písni, jednak Pharellově produkci, která je jako tak často dokonalá. Lehkost a humor jak v hudbě samotné, tak v klipu… Pro zvědavce rovnou přikládám i link na Marvina Gaye.
Prince – Musicology
Když jsem dělal v letech 2006–7 poslechové diskotéky na Rádiu Student, nazval jsem celý pořad podle této písničky. Název Musicology se mi zdál vhodně vyjadřovat žánrový rozptyl, jímž se můj pořad vyznačoval – a navíc tuhle písničku (i její oficiální klip) mám moc rád. Zároveň chci upozornit na Princovo album z roku 2001 The Rainbow Children, které patří k jeho vůbec nejlepším, a přitom není příliš známé, protože tehdy bylo kvůli jeho sporům s Warner Brothers dostupné pouze přes internet. Čtvrtá skladba z té desky (The Work, Pt. 1) je jakýmsi hudebním podstročnikem skladby Musicology, která se o pár let později stala symbolem Princova návratu k velké společnosti a tedy de facto i k širšímu publiku.
The Doobie Brothers – Long Train Running
The Doobie Brothers, což se dá volně přeložit jako Zhulenci, byla v 70. letech jedna z nejúspěšnějších amerických kapel ze Západního pobřeží. Stručně se dá říct, že jim k úspěchu pomáhala flexibilita: dvojice muzikantů s původním zájmem o country&rock se nejprve vyvezla na vlně hippie… a jejich desky Toulouse Street(1972) či Captain and Me (1973) jsou muzikantsky živý mainstream, který se dá dobře poslouchat ještě dnes. Důkazem budiž jeden z nejznámějších hitů skupiny *Long Train Runnin’*…
Za touhle písničkou ještě stojí Tom Johnston, zpěvák a vůdčí osobnost skupiny v první polovině 70. let. Toho v roce 1975 dočasně zastoupil na místě zpěváka Michael McDonald. Než se však dal Johnston zdravotně do pořádku, nová deska Stampede propadla – a skupina rychle přesedla do vlaku, který zrovna odjížděl z vedlejšího nástupiště. Tím byl Adult Only Rock, nebo také pomp-rock, v podání The Doobie Brothers navíc lehce střižený funkem i pop-jazzovými názvuky. V tomhle novém převleku, který prodloužil kapele život na výsluní o několik dalších let, už nikdo nepůsobil příliš zhuleně (Tom Johnston ostatně brzy odešel a neúspěšně se pokoušel o sólovou kariéru)… a v roce 1978 produkuje kapela největší hit celé kariéry. Písničku What a Fool Believes, jediný single The Doobie Brothers, který se vyšplhal na první místo hitparády.
Raul Midón – Pick Somebody Up
Když jsem se v létě 2006 poflakoval po Kalifornii, vracel jsem se ze Santa Barbary do L.A. na společný koncert Al Jarreaua a George Bensona. Jednak proto, že mám oba rád, jednak proto, že hráli ve slavném Hollywood Bowl – a to jsem chtěl zažít. Al už byl bohužel slyšitelně za zenitem, ale George působil velmi mladistvě a byl skvělý. Přesto mám dojem, že oběma dal floka pro mě do té doby neznámý předskokan, Raul Midón. Od narození slepý kytarista hraje a zpívá přesně tím způsobem, jaký známe už od jiných geniálních slepců: tak spontánně a „nezbytně“, jako jiní dýchají. Já mám moc rád úvodní skladbu z desky World within a World(2007), která se jmenuje Pick Somebody Up.
A pro ty, kteří mají trochu víc času a chtějí si užít padesát minut vrcholného radostného muzikanství, přidávám odkaz na Midónův společný koncert s Richardem Bonou.
Thin Lizzy – Renegade
Tentokrát to byla snadná volba. Strávil jsem čtyři dny v dosti oprýskaném a zchudlém Dublinu, takže Phil Lynnot a Thin Lizzy. Jejich desku Black Rose jsem na gymplu opravdu miloval, ale dnes si nejčastěji pustím titulní písničku z posledního dobrého alba téhle irské kapely: Renegade.
Livin` Blues – Shylina
Nikdy nebudu vědět s jistotou, jestli jsem měl takové štěstí, nebo bych stejně miloval jakékoli jiné, hudebně mnohem slabší první desky. Úplně první byla Mindenki od Locomotiv GT a brzy poté jsem si koupil Blue Breeze holandské kapely Livin’ Blues. To bylo v druhé polovině 70. let… a já obě ty desky poslouchám pořád stejně rád. Mimochodem, Obergova kytara z konce skladby, kterou vám nabídnu, je silně připomíná charakteristické vybrnkávačky Mathiasse Jabse z německých Scorpions; Livin’ Blues to ovšem hráli o pěkných pár let dřív.
Takže tady je úvodní skladba výše zmíněné desky… Shylina.
Talking Heads – The Great Curve
Desku Remain in Light skupiny Talking Heads jsem koupil v roce někdy v roce 1983 od basisty tehdejšího Abraxasu Michala Ditricha – a pouštím si ji dodnes, aniž bych se jí plně nabažil. Zatímco na předchozí Fear of Music si David Byrne spolupráci s anglickým zvukovým mágem Brianem Enem teprve osahával, Remain in Light už je především díky kooperaci téhle dvojice jednou z největších událostí v dějinách populární hudby. Nebylo snadné vybrat jednu písničku z téhle desky, protože všechny jsou skvělé, ale kvůli kytarovému sólu hostujícího Adriana Bellewa je to nakonec The Great Curve, která uzavírá první stranu.
Lou Reed – Dreamin’
Lou Reed nebyl můj hrdina. Znal jsem tři čtyři desky, které patří k základnímu hudebnímu vzdělání – a opravdu rád jsem měl jednu: Magic & Loss. Ale teď, když je po smrti a já vybírám z té krásné desky jednu písničku, derou se mi do očí slzy, protože si přesně vzpomínám dva tři večery, kdy jsem seděl sám a potmě v prázdném bytě a poslouchal Reedovy minimalistické hudební příběhy… Těsně před tím, než se zpráva o jeho smrti objevila na Facebooku, jsem kouřil v garáži se svým švagrem… a mluvili jsme chvíli i o tom, jak se svět, do kterého pocitově patříme a kterému intuitivně rozumíme, od nás pomalu vzdaluje. Lou Reed nebyl můj hrdina, ale stejně jeho odchod cítím jako další ztrátu… viz výše. Posílám skladbu Dreamin’, protože dopadá ze živých vystoupení nejlépe, ale desku Magic & Loss doporučuji k poslechu celou.
James Taylor – Fire & Rain
Kdo by řekl, že se tenhle sympatický chlapík už na samém počátku své kariéry, tedy na konci 60. let, motal v ohnivém kruhu heroinové závislosti, přičemž chybělo málo, aby ho nikdo neznal. Na to, že je v Americe spolu s Joni Mitchell dodnes synonymem pojmu „písničkář“, zůstal u nás stejně poměrně utajenou hvězdou. Dobře ho znali lidé z Marsyasu, zvlášť Petr Kalandra… a vůbec první Taylorův velký hit Fire & Rain najdeme na desce Kousek přízně. V originále je to písnička o Jamesově dobré kamarádce, která zahynula při letecké nehodě.
Sám mám z celé Taylorovy tvorby asi nejraději Shower the People, kterou sem dávám v koncertním provedení z pozdějších let:
a čistě pro srovnání i v původním znění z roku 1976:
Joan Armatrading – Recommend my Love
Joan Armatrading pochází z malého ostrova v Karibiku. V osmi letech se rodina přestěhovala do Anglie. Od čtrnácti psala písně, ale trvalo dalších deset roků, než se v polovině 70. let prosadila jako v podstatě první černá písničkářka na ostrovech. Její tvorba přitom hudebně nikdy nebyl mainstream… a její vrcholná kariéra trvala vlastně jen pár let. Od poloviny 80. let se o ní už dá mluvit jako o jedné z nejnedoceněnějších hudebních stálic. První deska od Joan Armatrading, kterou jsem měl doma, byla Secret Secrets z roku 1986, považovaná v odborných kruzích v podstatě už jako známka „úpadku“. K tomu mohu říct jediná: ta deska je naprosto skvělá a klidně ji všem jako „úvod do Joan“ doporučuji. Pouštím skladbu z deskyWhat’s inside (1995); jmenuje se Recommend My Love.
Beck – Mixed Bizness
Od chvíle, kdy Beckův Loser „zboural svět“, mám k tomuhle hošíkovi z LA ambivalentní vztah. Už od počátku mě mátlo spojení dětské tvářičky a velmi dospělé muzikálnosti a suverenity hudebního názoru, který se zdál být neotřesitelný v každé z dalších Beckových proměn. Právě jeho stylová eklektičnost způsobila, že mi trvalo poměrně dlouho, než jsem si ho zařadil do kategorie must-know. A i pak se ukázalo, že na něm oceňuju zpravidla jiné věci, než za jaké získává své Grammy a kritickou chválu. Takže pro mě spíše Midnite Vultures než Odelay. A docela rád poslouchám i The Information (2006), které myslím nejpřesněji naplňuje žánr, jímž označil svou tvorbu sám Beck: alternativní pop. Písničku Mixed Byznys už jsem pouštěl před léty v Rádiu Student – a pořád ji mám za jednu z Beckových nejlepších…
Gary Wright – Love Is Alive
Gary Wright byl od konce 60. let zpěvákem svého času poměrně populárních Spooky Tooth… a kdykoli se Spooky Tooth rozpadli (řečeno s mírnou nadsázkou), nahrál sólovou desku. To se několikrát opakovalo, až nastal rozchod poslední (1974) a po něm v roce 1975 deska The Dream Weaver, kterou se Wright zapsal po zásluze do dějin pop-music. Album, které nahrál pouze s pomocí bicích a různých syntezátorů (ve své době revoluční počin) obsahuje pop založený na jednoduchých, chytrých beatech, jak dokládá i Wrightův největší hit Love Is Alive.
Chaka Khan’s version, 1984 (on I Feel for You)
Joe Cocker’s version
Montrose – Rock the Nation
Třináct let jsem sháněl tenhle vinyl… a koupil jsem si ho až v jakémsi malém univerzitním městečku na Floridě, bylo to v únoru 1999 a desky tam prodával Rumun mladšího středního věku a rockové vizáže, z dob totality zřejmě podobně hudbou postižené individuum, jako jsem byl já. Moje angličtina tenkrát stála za starou belu, ale i tak jsme si povídali aspoň hodinu, často prostřednictvím rockových riffů; ti, kdo touhle nemocí trpí, vědí, o čem je řeč:-) Odvezl jsem si tehdy několik kilogramů desek, ale nejcennější mezi nimi bylo první a druhé LP kapely Montrose, to první eponymní (1973), druhé z názvem Paper money (1974). Když jsem dělal o deset let později na Rádiu Student poslechovku Musicology, měl jsem přichystaný i pořad o dvojicích kapel, které měly na počátku shodný potenciál a směrování, ale zatímco jedna z nich uspěla dokonale, druhá očekávání z různých důvodů nenaplnila. Montrose měli – stejně jako Led Zeppelin – velice schopného a ambiciózního kytaristu a k tomu fantastického zpěváka; v tomto případě Sammyho Hagara, ale prostě to nějak nevyšlo a Sammy Hagar později alespoň vystřídal Davida Lee Rotha u mikrofonu Van Halen; skončil tak v kapele, která je hudebně přímým potomkem Montrose. Ostatně, Rock the Nation, otvírák jejich první desky, hovoří za vše.
Van Morrison – Autumn Song
Van Morrison je… Van Morrison. Nesrovnatelný, nezaměnitelný. Kterákoli z desek odAstral Weeks (1968) po Veedon Fleece (1974) se dá použít jako „úvod do studia“. Já mám asi nejraději Hard Nose the Highway – a odtud vybírám Autumn Song.
Ani diFranco – You Had Time
Ani diFranco je děvče, které to prostě dokázalo! Své první vystoupení s kytarou absolvovala v rodném Buffalu v devíti letech… V patnácti odešla z domu a s vyholenou hlavou, piercingem a tetováním začala hrát, kde ji pustili na pódium. O čtyři roky později už měla vlastní repertoár čítající okolo stovky původních písní, přestěhovala se do New Yorku a brzy poté začala objíždět se svým folk-punkovým repertoárem Státy. Nejprve prodávala své nahrávky na kazetách, později – když zájem pomalu rostl – si založila nezávislou značku Spořádaná holčička. Páté a šesté cédéčko, které si takto vydala v letech 1994 a 1995 (Out of Range, Not a Pretty Girl) z ní udělalo definitivně hvězdu celonárodního formátu. Ve stejné době odmítla poměrně velkorysé nabídky velkých vydavatelských domů – a ze svého labelu Righteous Babe pomalu učinila dobře vydělávající firmu.
You Had Time
32 Flavors, živě
Dire Straits – Sultans Of Swing
Tentokrát bez dlouhých komentářů: Dire Straits a největší hit z jejich první desky,Sultans of Swing. Vyšlo v roce 1978… a dodnes mě tahle písnička nepřestala bavit.
Hezké Vánoce.
King-Crimson – Sleepless
Řeknu to nejjednodušeji, jak lze: hudba lemuje a rámuje mou cestu životem. Proto mají některé skladby i celé desky pro mě zcela specifickou emoční hodnotu. Když jsem se vrátil po šesti letech vojny a osmi měsících kriminálu do Brna a začal v necelých jednadvaceti žít znovu tzv. normální život, poslouchal jsem samozřejmě spoustu hudby jako vždy, ale tři desky zřetelně dominovaly; mám je všechny spojené se svým prvním podnájmem na Lesné. Face Value od Collinse, kterou jsem měl čerstvě na vinylu, a pak dvě desky na opačných stranách jedné kazety:Speaking in Tongues od Talking Heads a Three of a Perfect Pair od King Crimson. Tuhle desku (především tedy její první stranu) a brzy po ní i Discipline jsem miloval… a nepřestal jsem ji považovat za to nejlepší z Crimsonů, ani když jsem si s daleko větším zpožděním donaposlouchal jejich „klasické“ desky z 1. poloviny 70. let. Tady je Sleepless s démonickým Tony Levinem za basou a Adrianem Belewem u mikrofonu…
Rick James – Super Freak
Hitem číslo 1 byla v roce 1990 (a to je rok, který si našinec sakra dobře pamatuje!) písnička MC Hammera U Can’t Touch This… Tu písničku i klip (jel tehdy na MCM) jsem fakt miloval… a nepřestal jsem, ani když jsem o pár let později zjistil, že ústřední motiv té písničky je starý už deset let. Jeho autorem je Rick James, jeden z nejlepších autorů středněproudého funku i jedna z nejohavnějších kreatur světového popu. Rick James je prostě ekelhaft, ale vod Pánaboha! Tady je jeho Super Freak…
Morris Day – The Character
Morris Day je dosti zajímavá a dnes už poměrně utajená postava z kruhů blízkých Princovi. Byl zpěvákem Princova side-projektu The Time, skupiny, která v 80. letech vydala tři dosti dobré a úspěšné desky. Říká se, že to jediné, co pod značkou The Time není Princovo dílo, je právě Dayův zpěv. Morris Day si také zahrál roli hlavního záporáka v Princově filmu Purple Rain. Jiné fámy ovšem tvrdí, že The Time, kteří po několik let fungovali jako předskokani Princovy hlavní show, začali být v jednu chvíli populárnější než sám jejich stvořitel – a museli skončit. Následující Dayova sólová kariéra je obecně považovaná za neúspěšnou, jeho první deska The Color of Success je nicméně jednou z nejlepších dance-funkových desek ever a ukazuje, že se Morris Day po Princově boku hodně naučil. Když šest let po rozpuštění The Time pracoval Prince na filmu Graffiti Bridge, oživil znovu starý projekt a vedle stejnojmenné desky vyšlo i nové album The Time Pandemonium. Je naprosto skvělé, a proto i z něj jedna písnička.
Vladimir Misik, ETC – Nejlepsi zenska nasich dnu
Dvojka Etc… je jedna z nejlepších desek, co znám. Pustit by se z ní dalo vlastně cokoli, ale když už na YouTube visí tenhle milej klip, bude to Nejhezčí ženská našich dnů.
Gary Numan – Cars
Dneškem počínaje bude dalších pět měsíců psát pondělní Zápisník Samir Hauser alias Bruno Ferrari, a tak bych ho rád přivítal jednou písní na svých stránkách. Nedávno jsme se na Facebooku shodli na tom, že poslední deska Garyho NumanaSplinter (2013) je skvělá; pusťte si ji a bude vám jasné, že posloucháte londýnského bratránka Vanessy. Jelikož se ale z té desky obtížně vybírá, dávám k dobru naprostou klasiku od téhož interpreta z roku 1979: Cars.
Tears for Fears – Famous Last Words
Jedna z nejoblíbenějších skupin mého hudebního zrání: Tears for Fears. Jediná svébytná evropská odpověď na americký Adult Oriented Rock. Úžasný hlas Rolanda Orzabala, skladatele se zálibou v kytarovém soundu, který se rozmáchl k rockovým kompozicím naprosto specifické a vždy dosti silné atmosféry. Písnička Famous Last Words z alba The Seeds of Love (1989) – tady v koncertní verzi z roku 1990 – k nim patří.
Jako bonus přidávám píseň skupiny The Graduate Acting My Age zhruba z roku 1981. Je to další příspěvek z rubriky „Tak nějak jsme začínali“, aneb dvojice Orzabal / Smith ještě předtím, než se z nich stali Tears for Fears.
John Legend – Wake Up Everybody
Jeho první dvě desky z let 2004 a 2006 zapůsobily jako naprosté zjevení, ale jak už to v takových případech bývá, John Legend nespadl z nebe. Od svých pěti let hrál na piano a skládal hudbu, postupem času i pro hvězdy jako Kanye West, Alicia Keys, Lauryn Hill nebo Janet Jackson… A přesto… spontaneita a neokázalost, s níž dodává geniálně prosté písničky, jaké nedokážou vyprodukovat celé týmy profesionálních hitmakerů, je… jedinečná. Doporučuju k poslechu Each Day Gets Better nebo Where Did My Baby Go, ale pustím cover-verzi proslulého hitu z Legendova čtvrtého řadového alba Wake Up! (2010), které nahrál s poněkud nepravděpodobnými partnery: skupinou The Roots.
A k tomu ještě i původní verze písničky Wake Up Everybody z roku 1975 v podání skupiny Harold Melvin @ the Blue Notes a Teddy Pendergrasse.
Africké rytmy
Dnes před polednem jsem se vrátil z Afriky, a tak bude dnešní diskotéka tak trochu africká. Trochu proto, že oba vybraní interpreti – ač jeden ze Senegalu a druhá z Beninu – přesahují tím, co dělají, do středního proudu, kde jsem se s nimi setkal a kde jsem si je oblíbil… Youssou N’Dour na sebe poprvé výrazně upozornil v roce 1986 spoluprací s Paulem Simonem a Peterem Gabrielem na slavných deskáchGraceland a So. Jeho vlastní tvorbu znám hlavně z desky Le Grand Bal, kterou jsem si koupil v roce 2002 na trhu v gambijské Serekundě. Z jiného živého vystoupení (Atény, 1987) je první klip, Sama Dome.
Pro srovnání: oficiální klip písničky Xale Bi je z podzimu 2011, tedy z doby těsně předtím, než N’Dour potvrdil svou kandidaturu na senegalského prezidenta…
Angélique Kidjo je pro změnu moje nejoblíbenější africká zpěvačka. Viděl jsem ji naživo v malém klubu v Adelaide v roce 2005 a byl to jeden z mých největších koncertních zážitků; hlavně pro její neskutečnou energii… Batonga z desky Logozo(1991) byl její asi první výraznější úspěch.
Já jsem si ji pro sebe ovšem objevil teprve s její čtvrtou deskou Fifa (1996), ze které pochází i jedna z jejích nejznámějších písniček Wombo Lombo.
A Angélique Kidjo do třetice – tentokrát živě – s písní Agolo.
Shake Down – Mary J Blige
Mary J. Blige je obrovský talent. Když si představím, že z celého současného amerického r & b, soulu, neo-soulu a ještě níže přidružených žánrů znám nepatrný zlomek, a ještě mi většina z těch několik desítek nejlepších přestavitelů přijde snadno zaměnitelná, pak žasnu o to víc nad existencí MJB. Tisíce zpěvaček a stovky producentů se snaží ze všech sil, ale ona prostě udělá takhle (louskl jsem prsty) – a je to tam a nemá to konkurenci. Od první do poslední desky, hlasově vždy dokonalá, občas lehounce zakolísá v repertoáru, ale jen proto, aby se vzápětí vrátila ještě silnější a lepší… což je třeba případ desky Growing Pains (2007).
Nabízím z ní jeden duet (s Usherem) a jeden taneční kousek.
San Jacinto – Peter Gabriel
Peter Gabriel patří k nemnohým lidem v pop-music, kteří skutečně tvořili. Každá z jeho prvních pěti šesti řadových desek je naprosto výjimečnou událostí. Vybírám San Jacinto; vzpomínám si na noční byt na Srbské v polovině 80. let a na pocit naprosté fascinace.
Nedávno mě P. G. znovu dostal s písničkou převzatou z repertoáru bostonských The Magnetic Fields…
Bruce Hornsby – The Way It Is
Bruce Hornsby absolvoval hudební školu v Berkeley a je důkazem, že v šoubyznysu – alespoň v Americe – bylo ještě v 80. letech možné leccos. Brilantní klavírista s citem pro chytré popové písničky udělal nejprve docela nepravděpodobnou kariéru se skupinou The Range, pravda, do značné míry s pomocí zavedené rock-popové hvězdy Huye Lewise, který se ho ujal jako producent. Po třech velmi úspěšných deskách nicméně ovšem začal Hornsby cítit, že přešlapuje na místě, a tak se rozešel se svým doprovodným bandem a ve vlastní produkci vydal asi vůbec nejlepší desku: Harbor Lights. K nahrávání si přizval Branforda Marsalisa, Pata Methenyho, Johna McLaughlina, Phila Collinse nebo Jerry Garciu… a i díky jejich muzikantským příspěvkům zní z desky jazzově uvolněná hudba, přestože si jednotlivé skladby nadále ráchají kotníky v mainstreamu. Hornsby je skvělý muzikant a zajímavý zpěvák, ale v počátcích měl také štěstí: hned úvodní skladba jeho první desky jasně definovala jeho nezaměnitelný styl a stala se mega-hitem, který dodnes neztratil nic ze své působivosti: The Way It Is.
Electric Light Orchestra – Waterfall
Jejich deska Face the Music byla jednou z mých úplně prvních hudebních lásek, už někdy v roce 1977, kdy mi bylo třináct. Měl jsem ji na kazetě (na druhé straně byli Uriah Heep, Firefly), která nebyla popsaná, takže trvalo skoro tři roky, než jsem zjistil, co poslouchám. A jsem dodnes hrdý na to, že jsem to poznal sám – poté, co jsem si už na gymplu naprosto zamiloval jinou desku od ELO, Out of the Blue.
ELO patří k těm kapelám, na jejichž příkladu rád dokládám, že polovina 70. let byla ve světovém popu nejúžasnějším obdobím: byl to čas, kdy se rock pomalu posouval do mainstreamu, ale ještě zdaleka netrpěl jeho pozdějšími neduhy. Byl to čas, kdy už měla hudba za sebou všechny myslitelné experimenty – a teď z těch zkušeností mohla chytře těžit.
A bylo to období, kdy začal Jeff Lyne potvrzovat svou privilegovanou roli jednoho z největších hitmakerů v dějinách pop-music.
Dvě následující skladby hezky dokládají, jak dokázal reagovat na „požadavky doby“.
Skladba Waterfall je naládovka k poslechu z roku 1975, zatímco Last Train to London, který vznikl o pouhé tři roky později, je jedním z pilířů diskoéry