Diskotéka starého pána I
Knížky jsem četl náruživě od šesti let, s hudbou jsem začal navážno až někdy ve třinácti, kdy si naši pořídili první gramofon a můj starší kamarád mi půjčil desky své ještě starší sestry: Not Fragile od BTO, dvojalbum Saturday Night Fever, skvělou první desku Suzi Quatro a jakýsi výběr hitů na německém labelu K-Tel, kde ovšem nechyběl třeba Metal Guru od T. Rex… Na vojenském gymplu, kam jsem přišel ve čtrnácti, nebylo na čtení moc času a dojmy z knih se tady také mnohem hůř sdílely. Byly to roky, kdy jsem hudbě propadl zcela a provždy…
Když jsem se vrátil na jaře 2005 po půl roce z Austrálie, domluvil jsem se s Tomem Kelarem a Honzou Klukou, že budu dělat poslechovku na Rádiu Student. V pořadu Musicology jsem pak během zhruba ročního vysílání semlel dohromady leccos… a pár pořadů jsem později zavěsil i na své nově vzniklé stránky (http://www.martinreiner.cz/13-musicology). Bohužel jen komentáře, protože jsem nebyl schopen uspokojivě vyřešit otázku autorských práv ohledně hudby.
Ze stejného důvodu jsem rezignoval na ideu, že budu na vlastním webu každý týden vítat návštěvníky nějakým songem, který mám rád. Až teď jsem zjistil, že něco podobného nově dělá internetový Reflex… a že You Tube už dnes nabízí tolik věcí, že by bylo umění si nevybrat. Proto dnes startuji svou webovou Musicology – i s diskusním klubem – a nepište mi tam, že jsem sentimentální kokot, i když to tak většinou bude vypadat.:-) Já chci, aby to celé bylo trochu sentimentální. Za rok mi bude padesát – a většina věcí, které se chystám pustit, skutečně bude fluidem mého mládí. Básník by dokonce možná řekl: v slzách se třpytí minulost. Já ale nefňukám… a na úvod nabízím výlet do roku 1982 s nepříliš známou, leč výbornou kapelou The Fashion…
Love and Money: Jocelyn Square
Skotská kapela Love and Money má s předchozími The Fashion společnou jednu věc: záhadným způsobem se neprosadila, přestože vyprodukovala v 80. letech skutečně prvotřídní desku. Ta deska se jmenuje Strange Kind of Love, vyšla rok před naší Sametovou revolucí, a já z ní mám asi nejraději skladbu Jocelyn Square.
XTC: Grass
Tohle je další z kapel, které u nás zůstaly prakticky neznámé, přestože v Anglii mají početné publikum a navíc se těší po celou svou kariéru mimořádné přízni hudební kritiky. Což už by mohlo být člověku skoro podezřelé, ale XTC se dají poslouchat. A na některých deskách jsou dokonce skvělí. Myslím, že nejlepší je Skylarking z roku 1986, který se od ostatních desek přece jen maličko liší – a to produkcí Todda Rundgrena. A jak už to bývá, přestože tahle deska byla jejich největším úspěchem ve Spojených státech a špatně si nevedla ani v Anglii, členové kapely měli z nahrávání bolehlav a svou nespokojenost s produkcí dávali najevo i veřejně. Jo, tihle producenti! Je to pořád dokola. Kapely jako AC/DC nebo Foreigner měly za sebou několik velmi dobrých a vcelku úspěšných desek, ale teprve příchod producenta Johna „Mutt“ Lange posunul jejich tvorbu ke hvězdám. Seal byl po velikém úspěchu své první desky nespokojen s producentem Trevorem Hornem, a proto začal druhou desku nahrávat v jiné produkci. Ještě než vyšla ovšem pochopil, jaký by to byl sešup, a pokorně se vrátil. Ostatně když už je řeč o jednom z největších producentských mágů, Trevoru Hornovi… Stala se mi nedávno neuvěřitelná věc. Pustil jsem si v autě desku Robbieho Williamse, kterou jsem předtím koupil ženě k Vánocům… a doposlouchal jsem ji až do konce. A po čase jsem si ji pustil znovu… a pak jsem s úžasem přiznal, že se mi opravdu líbí. Jak je to možné?! Ne že bych neměl rád Williamsovi klipy, ale pokud jde o hudbu… Vysvětlení přišlo brzy: je to první Williamsova deska, kterou produkoval Trevor Horn. (Mluvím o desce Reality Killed the Video Star; na průhlednou narážku na mega-hit Buggles nemusím upozorňovat, že?) Ale abychom nezapomněli na XTC… když už na ně notoricky zapomíná hudební svět… Vybral jsem svou zamilovanou písničku Grass (na dvojsmysl výrazu tráva nemusím upozorňovat, že?), schválně bez klipu, který jsem teď viděl poprvé v životě a rušil mě.
Prefab Sprout: Wild Horses
Ještě jednou Anglie, převážně 80.léta, i když hit Wild Horses je z desky Jordan: the Comeback, která vyšla až v roce 1990. Skupina Prefab Sprout podobně jako dvě předchozí kapely do střední Evropy vůbec „nedorazila“, ačkoli – na rozdíl od The Fashion a Love and Money – patřila v Anglii dlouhé roky mezi ty nejoblíbenější. Problém téhle kapely tkvěl asi ponejvíce v tom, že ji s sebou nikdy nevzal žádný proud a že nevyhovovala žádnému hudebnímu trendu. On taky Paddy McAloon, zpěvák a skladatel většiny písniček, je zvláštní případ. Vzpomínám si, jak v jakémsi rozhovoru řekl, že když vydávali s Prefab Sprout první desku, očekával, že je čeká nápor popularity srovnatelný s tím, co zažíval Michael Jackson. To se pochopitelně nikdy nestalo, ale když si poslechnete písničky jako Wild Horses, The Sound of Crying, When Love Breaks Down, We Let the Stars Go, Machine Gun Ibiza, Electric Guitars nebo All the World Loves Lovers, budete se možná té absurdní větě smát o něco méně.
Nazareth: Razamanaz
Chtěl jsem ještě jednou – do pětice všeho dobrého – dát kapelu, která skvěle reprezentuje takový ten střední proud pro dospělé, ale tu náhle… což jsme nebývali mladí! A tak je tu zčistajasna song od skotské partičky, která tedy opravdu nikdy nedělala velké umění, ale na gymnáziu patřila rozhodně k nejoblíbenějším. Vzpomínám si dodnes, jak jsme dokonce – s pomocí opancéřovaného černo-oranžového kazeťáku BRG (MK 27) – stárli se svou kapelou, takže když se k nám s tradičním zpožděním dostala osmiminutová „art-rocková“ skladba Telegram, byli jsme naprosto odvaření… Ale když si ještě teď po letech vybavím v nějaké souvislosti skupinu Nazareth, jmenuje se ta souvislost vždycky Razamanaz.
P.S.: Dokonce si teď dodatečně uvědomuju, že když si tak někdy o samotě hraju s „vlastními“ rockovými motivy, jsou to často spirituální potomci téhle rockové flákoty…
Snoop Dogg ft Pharell: Beautiful
Hudbu dnes vybírám poněkud zmrzlý, a i proto volím Beautiful, kterou má sice na desce Snoop Dogg, ale podstatný na té skladbě je nezaměnitelný rukopis „hostujícího“ Pharella z partičky známé jako The Neptunes nebo také The N.E.R.D. Je to písnička pro zahřátí těla i srdce.
The Average White Band: Work To Do
Protože jedu do Skotska, nabízím dnes jednu skotskou… Průměrná bílá kapela, čili The Average White Band, způsobila v Americe v roce 1974 slušné pozdvižení svou eponymní deskou, na které předvedla, že i zrzavý bílý muž může zahrát dobré funky. Jelikož se podobná věc od té doby v podstatě nezopakovala, je ta deska stále hodna pozoru. Já z ní vybírám písničku Work To Do, která je sice „předělávkou“ dva roky starého songu (černých) Isley Brothers, ale je k ní na Youtube hezký koncertní záznam a taky, Bože odpusť, je to asi víc funky než originál!
The Style Council: It Didn´t Matter
Zpěvák Paul Weller si asi myslel, že na východ od Berlína si ho nikdo ani nevšimne. Jenže to se přepočítal. V ulicích Prahy se o víkendu mezi svátky válel opilý jako bezdomovec, což se nelíbilo policii v metropoli, která hodlala „neznámého“ opilce zatknout. Z incidentu se stala žhavá novinka předních bulvárních magazínů celého světa. Padesátiletý hudební veterán se válel v pražských ulicích, jako by nebyl prosinec a vůbec se nechumelilo. Ale ono zrovna padalo z nebe nemálo sněhu a policie měla pohotovost. Na chodníku pražských ulic se přitom válel se svou přítelkyní Hannah Andrewsovou. Zjevně podcenili české žaludky, které zvládnou mnohem více alkoholu než běžný Západoevropan. Po několika panácích vodky U Malé velryby se oba chovali jako smyslů zbavení. „Weller byl skutečně hrozný. Řekl jsem mu, že by neměl zpívat. Ale on tak nějak kvílel. Jeho přítelkyně byla agresivní a pěkně mi nadávala. Spadla z barové židle a omdlela na podlaze,“ svěřil britskému listu The Sun svědek incidentu, kytarista Brad Huff. Opilci se po dlouhé domluvě odpotáceli do svého hotelu a ušetřili policii špinavou práci.
Tato novinová zpráva z 1.1.2009 je zřejmě jediný zdroj, který mohl v poslední dekádě přiblížit legendárního zpěváka, skladatele a textaře Paula Wellera řadovému Čechovi. Jenže ono se o Wellerovi u nás moc nevědělo ani v letech, kdy byl – na začátku 80. let – v Anglii hvězdou číslo 1 a jeho kapela Jam vévodila žebříčkům. Paul Weller byl přitom považován za jednoho z nejinteligentnějších britských rockerů a jeho angažované texty mu vynesly pozici respektovaného rockového básníka. Pomiňme, že vyřizovat si v té době účty s Margaret Thatcherovou jiným způsobem, než zvracením na pódiu – což bývala spíše doména punkerů – znamenalo předem jistý výsledek… a řekněme si hezky od plic, že hudba, kterou Jam produkovali, se fakt nedala poslouchat. Stejně mě nudily všechny britské „kytarovky“, které přišli po Jam; ovšem s výjimkou Oasis už žádná nedosáhla nikdy kultovního postavení Jam a – marná sláva – i ti vypatlaní Gallagherové udělali aspoň několik písniček, které se daly poslouchat.
Nejúžasnější na tom příběhu ovšem je, že ve chvíli, kdy se od Paula Wellera odvrátila většina jeho britských fanoušků po nečekaném rozpuštění Jam… a začal tudíž být poněkud „nenápadný“ i na britské scéně, začal dělat neuvěřitelně dobrou muziku v pop-funkové kapele The Style Council. Dějiny rocku zaznamenaly jen pár takto dokonalých obratů… a víc se k tomu asi už nedá říct. Snad jen; fakt si pořiďte aspoň jejich Greatest hits, stojí to za to.
Todd Rundgren – Hello It´s Me
Když už jsem psal v Zápisníku o Štatlu za Husáka, napadlo mě najít hudbu, která by nějak srozumitelně reprezentovala, co na těch časech vlastně bylo… Todda Rundgrena jsem sám objevil až v 80. letech a to přes cover verzi jeho písně Can We Still Be Friends, kterou udělal skvěle Robert Palmer. Tak jsem si pořídil jeho dvojalbum Something/Anything? z roku 1972. Na ní sice není píseň výše zmíněná, ale byla to první deska, která mi tenkrát padla na burze pod Janáčkovým divadlem do ruky… a její majitel navíc přísahal, že nic lepšího Rundgren nikdy neudělal. Nejspíš měl pravdu… Živé vystoupení z roku 1974 jsem na Youtube viděl poprvé až teď, ale vybral jsem ho s čistým svědomím. S písničkou Hello, It’s me zde totiž Rundgren předvádí všechno, co bylo tehdy ještě možné… a dnes už to vypadá jako sen.
Joe Cocker – So Good, So Right
Moje pětiletá dcera si v autě zpívá Fire It Up z loni vydané stejnojmenné desky Joe Cockera. Jeden čas to tam hrálo pořád, taky proto, že žena trénovala na Cockerův pražský koncert, z něhož byla nadšená. Já mám zase zvláštní slabost pro desku Sheffield Steel z roku 1982; skvělí muzikanti, výborně vybrané písničky. Vybírám So Good, So Right, hlavně proto, že to na dalším linku můžete porovnat s původním provedením autorky té písně, Brendy Russell.
Marvin Gaye – Till Tomorrow
Marvin Gaye je fenomenální zpěvák a muzikant, který si už v roce 1971 svou deskou What’s Going On zadělal na nesmrtelnost. Pouze na tu hudební, ovšem: 1. dubna 1984 ho totiž zastřelil vlastní otec – Marvinovi by bylo další den 45 let. Já se s ním setkal poprvé až v roce 1986 skrze jeho poslední desku Midnight Love. Marvin ji (v roce 1982) celou složil, s výjimkou kytar celou nahrál a neuvěřitelně nazpíval, byl to v jeho kariéře skvělý comeback, korunovaný super-hitem Sexual Healing. Ale na té desce není ani jedna skladba horší než výborná! Já vybírám pomalou ’Till Tomorrow, ale jsou tam i živější kousky; kupte si to nebo stáhněte, fakt to stojí za to.
Earth, Wind and Fire – Love’s Holiday
Když jsem posledně mluvil o poslední desce Marvina Gaye Midnight Love, nezmínil jsem, jak jsem k ní přišel. Do Brna tehdy (bylo to v polovině 80. let) jezdil dělat poslechové diskotéky Jiří Černý – a jeden náš dobrý kamarád požíval jeho důvěry do té míry, že si směl vždy přes noc zapůjčit několik vzácných elpíček a nahrát je. Jedním z výsledků této diverzní činnosti pak byla kazeta, kterou jsem slyšel nejmíň tisíckrát: na jedné straně Midnight Love a na té druhé All’n’All od Earth, Wind and Fire. Myslím, že pro můj postupný přestup od „gymnaziálního“ hard-rocku k pozdější celoživotní lásce, černé taneční muzice měla právě tahle kazeta zcela zásadní význam. All’n’All patří k těm nemnohým deskám, na kterých není slabá věc. Já pro dnešek vybírám jednu z těch méně profláknutých, Love’s Holiday…
P.S.: A nenechte se svést fotografiemi z druhé půlky 70. let, na kterých EW&F většinou vypadají jako členové Berouskova cirkusu na tripu. Maurice White se nikdy nepřestal považovat za jazzmana a je jisté, že počátkem 70. let udělala tahle kapela – spolu s Chicagem nebo Blood Sweat and Tears – opravdu hodně pro fúzi jazzu a populárního rocku.