Fotbalová poezie
Fotbalová poezie byla tématem publicistického pořadu Kultura v regionech, který 7. června odvysílala ČT 24. Hlavní hosté ve studiu, Martin Reiner ve dvojici s básníkem a redaktorem Karlem Škrabalem, hledali poetiku kopané v ochozech i na hřišti. Záznam pořadu sledujte zde. Případní diváci v pořadu uslyší i níže přepsanou báseň Ivana Blatného. J. A. Pitínský ji použil jako zvukovou složku své poetické fotbalové koláže.
Ivan Blatný
NA KOPANÉ
Brankář, beci a tak dál, dnes se půjde na fotbal.
Slunce svítí, jeho záře padá právě na brankáře, teď si všichni zakřičí, brankář skáče po míči… Marně! Slunce na něj svítí a ten míč se houpe v síti.
A v tomtéž mužstvu pravý bek má velmi úctyhodný věk. Jestlipak tohle viděl svět! Je mu už sto padesát let.
Ten bek zná jakýkoli trik, na nějž kdy přišel útočník. Věř nebo nevěř, tam, kde stál, k brance se nikdo nedostal.
Jeho soused po levici hájí branku s ohněm v líci, dává míči správný směr a je vždycky vzácně fér.
Co je to za divný křik? To volá střední záložník: „Tohle já všecko dovedu!“ A tlačí útok dopředu. (Přitom však stejně vybraně vypomáhá i v obraně.)
Tohle byla hlava záložníka zprava. Ale halfbek vlevo, to je ale dřevo.
Zrovna jak to pravé křídlo, učiněné motovidlo, když mu někdo přihrál míč, byla každá šance pryč.
On se popletl a rázem spadl přes mičudu na zem. (Teď je v klubu čtvrté d, tam to trošku dovede.)
Skvělá je však vnitřní trojka, hlavně tato levá spojka. A pak vůdce útoku s pravou spojkou po boku.
Levé křídlo, mladý hoch, střílí právě krásně roh. Zmatek! Obránci už plavou. Spojka vyrovnává hlavou.
Kluci řvou, až praští plot: „Máme doma jeden bod!“ Někdo skáče, někdo mává, to je křik a to je sláva, tempo, tempo, ještě dál!… Konec. Soudce zapískal.