Trojblog – únor 2008
Petře, seděl jsi tenkrát U Ampezonů s náma, když jsme s Ivanem řešili, co tak prudce uvolňuje myšlenky? Je to samotná cesta na záchod a zpátky, ten rytmus chůze po delším sezení, nebo je to spíš osvobodivý proud moči, tedy močení an sich? Tuším, že se touto problematikou zabýval už slovutný Ladislav Klíma… ale ani zaboha si nevzpomenu, ke které variantě se ve svém bádání nakonec přiklonil…
Znamenitý hors-d'oeuvre. Už nepamatuji, co jsme o tom říkali, ale tím snad i lépe. Jako další možné téma navrhuji: proč muži chtějí, aby ženy při orálním sexu polykaly semeno. P.
Nemůže to nějak souviset prostě jen s dobrou výchovou a s dojídáním? Třeba by ženy taky chtěly, aby muži polykali, kdyby bylo co… M.
Nevím, k čemu se klonil Klíma, když močil. A taky nevím, co ode mne, pánové, čekáte. Tlach jen tak? Blebleble? Já, když močím, tak si v duchu zpívám. A někdy dokonce nahlas. To však jen tehdy, když jsem na pisoáru sám. Ale být na pisoáru sám je smutné, hospodský pisoár je přece společenská místnost. Je dobré prohodit tady s někým pár slov jen tak. Trochu si tlachnout. I když lepší by bylo, kdyby se sem chodilo za zpěvem. Představte si, jak znělo by tu duo, trio atd. A sbor! I.
V královéhradecké restauraci Pod věží kdysi mívali na záchodcích místo mušlí takové biskvitové panely, na každém se rozkřídlovala rakouská orlice pod nápisem K.u.k. Porzellanmanufaktur Augarten, ty panely byly vpouklé do tvaru rotačního paraboloidu, takže jsi mohl močit odkud libo, leč zlatý paprsek se vždy odrazil přesně do ohniska, čili výlevky. Neznámý opilec mne tu, čtvrt století tomu nazad, zasvěcoval do nesmrtelnosti slovy: „Vidíš tu rejhu, č…u?“ (na místě, kam ukazoval, bílou glazuru vskutku protínal asi centimetr dlouhý šrám) „Celej život sem ch…u na jedno místo, a tak sem se vryl.“ Chci tím naznačit, že vyměšování je inspirativní proto, že tvoří metafysiku: hmota splnila rozkaz, atomy dotančily své chemické reje a teď opouštějí tělo, aby duch nad tělem mohl zhoustnout. P.
Myslím, že jsem to kdysi viděl na záchodě v jedné žatecké hospodě blízko kasáren. V dřevěné přepážce mezi dámským a pánským oddělením byla díra po suku a u ní vyryto právě tohle: K. u. K. Zřejmě ještě z rakouských časů. I.
Co mi šlo hlavou u ranní kávy s cigaretou: Chci být Avon Lady. Nic horšího než život se ti v životě přihodit nemůže. Smrt se z Evropy přesunula jinam. M. P.S.: Škoda, že pak člověk musí vždycky na záchod a o všecko přijde.
Tak. No a tady v Praze máme dneska hezky. Prší, svítí slunce a já na to seru. I.
Mladá paní, je ta smrt čerstvá? Jednu malou smrt, pane vrchní, dám si ji na stojáka. Dnes hrobové hody. Proč si vlastně všichni představují reinkarnaci jako znovuzrození? Není to – když už – spíše znovuzhebnutí? Nové a nové duše, vevalující se jako barva sáknoucí polštářkem pod stále stejné razítko smrti, rytmicky bušící do papírů země, ohně, vody… Prostě taková boží kancelář. Pesimystická představa. P.
Petře, skočili jsme rovnou do latríny, a ty už se z ní chceš mermomocí vyhrabat. A když už ne na pevnou zem, tak rovnou k metafyzice. I.
Kaji se, kakaji se, sypu si hovna na hlavu. Zpět do senkruvny! P.
Kdepak, pánové, na vině jsem já. Nemám se po ránu zasnívat, to je pak hovno diskuze… M.
Martine, jak je možné, že si tak dopodrobna všecko pamatuješ? Já nevím, o čem jsme kdy mluvili u Ampezónů. O ničem a o všem? A ještě o něčem? Jediné, čím si mohu být jistý, je to, že jsme tam pili pivo a whisky. Odcházel jsem od stolu, za mnou slábly hlasy. Mezi kachlíky se ozývala uspávavá hudba. Když jsem se vrátil ze záchodu, byla řeč jistě už o něčem jiném. Ty kachlíky svítí bíle, horní řada je černá. Nad mušlí vidím zrcadlo polepené reklamními letáčky. Taxislužba, erotický salón… Nebo si vzpomínám na jinou hospodu? I.
Když záměrně přeslechnu poezii ve tvých slovech, můžu Ti to zkusit říct docela pragmaticky. Já si vůbec nepamatuju, o čem všem jsem kdy mluvil ve svých brněnských hospodách, s brněnskými kumpány a kmány. Ale v Praze, s tebou, jsem nejspíš víc ve střehu. Je to pro mě vzácnější. Nezvyklejší. Jiná témata. Zato mně vypadly ty kachlíky, víš? M.
Vedli jsme řeč? Ale kdežpak. Řeč nás někam vedla. Někam, kde by se jí dobře dařilo, kde by se mohla lépe rozvíjet. Prý bytujeme v řeči. Ale toto! Řeč je parazit, který se v nás uvelebil a bere si z nás, co potřebuje k životu. Nepovídáme si. Naše řeč vede samomluvu. Naše myšlení není svobodné. Řeč je silnější než my. I.
Vidíte, k čemu vedou ty vaše řeči?! M.
Ano, řeč je upír, který nám vysává dech z úst, či mach z prstů, obloudivši nás drogou přeludu, že tak s někým mluvíme. Jak bychom mohli s někým mluvit, když – zároveň – jsme sami i sami nejsme! I to, co jsem teď napsal, je jen takové upíří odříhnutí. … Nahni se ke mně, upírko, z křídla ti vytrhnu pírko. Neříká nic, jen upírá na mne své zraky upíra. P.
Včera k ránu jsem na chvíli usnul, tak na hodinu, a probudil se němý. Bez hlasu. Viróza? Celý včerejšek a celý dnešek jsem nepromluvil – jen skuhrám, poskuhrávám, vlastně spíš kňourám, slabě kňourám. Je mi hrozně – vyměnil bych to třeba za nějakou bolest, třeba i trochu větší, abych si mohl aspoň trochu zařvat. A psaní nepomáhá. I.
To je herpesangina. Vím to, protože ji sám mám. Hnusná, vlezlá, banální nemoc. Podle mne vytvořená uměle. Napadá mě ten otřepaný aforismus „Život je nemoc, ze které se každý den trochu uzdravujeme“. Kdo jen to napsal? Goethe? Dickens? Navýsost trapné a zároveň tak výstižné… Jako by otřepanost vedla k podstatě. P.
Už jsem unavenej, ležím na kanapi, je něco po půlnoci, a protože nerad poslouchám noční ticho, mám puštěnou televizi, dávají tam nějakou duchařinu, a už už usínám, když se ozvou slova „Umřít je sranda“. Bum! Hned jsem zase jako rybička. I.
A to mi taky už léta vrtá hlavou: proč se říká „zdravý jako ryba“? Ryby přece taky trpí nemocemi, jakož i úrazy. Že by to bylo tím, jak se třepají, když je chytíš? Ale v takové situaci sebou mrská kdejaká havěť. Nebo tím, že vnímají ještě dlouho po smrti, třeba horký olej na pánvi? Ale to je zase spíše příznak zombieství, nežli pevného zdraví. Nebo že nemluví, a tedy si ani nenaříkají? Že nemají zvýšenou teplotu? P.
Nejsem ryba, jsem rybička. Ležím na pánvi a čtu si v Somatologii a antropologii (zprac. J. Klementa a kol., Praha 1981). I.
Často, když jsem míval spoustu práce, snil jsem o tom, že onemocním a nejlépe na pár dní přijdu o hlas. Jediná uznatelná omluvenka! Ale nic… Zato si ještě vzpomínám, jak jsem přišel o hlas na školním výletě v šesté třídě. Byl nás plný autobus a já musel být slyšet nejvíc a nejčastěji… takže na zpáteční cestě už ze mě nevyšel ani hlásek. Z vůdcovství jsem tudíž propadl, ale možná jsem se i něco dozvěděl. M.
Kdysi dávno, za sedmero roky a sedmero dvouletkami, musel jsem každé ráno jít točit klikou do továrny. Nerad jsem točil a proto si nemoce přivolával. Ba, nejen, že přivolával, dokonce simuloval. Jedl jsem mýdlo, prací prášek i zubní pastu, vdechoval kakaový prášek a čelo si rašploval šmirglpapírem… Mělť jsem tenkrát zdraví železné a oči zlaté. Dnes již nesimuluji, a někdy se mi zasteskne. Alespoň trochu, malilinko, jen na půl neschopenky… P.
Rád bych se ještě někdy třeba dírou v prkně kouknul na něco z dávných časů. A ať je hodně chlupatá, „ať má černý klín“, jak toužíval velikán (F. X. Š). Vždyť já bych snad i tou klikou točil, jenom být aspoň na pár sladkých vteřin o sto let nezkušenější. I.
Jo, dneska narazit na pořádnou chlupatici je skoro zázrak. Všechny si ji vyholují, buď na Hitlera, nebo na Moravce, tedy zcela. Já vím, ono je to praktičtější, neleze to do zubů a tak podobně, avšak původní lolitkovská rajcovnost se z toho už vytratila. Navíc, když se nejedná o právě nejčerstvější zboží, je to dosti vidět. Zlaté staročeské drny. Co může být krásnějšího: hladké bílké tílko, jako soustružené z alabastru, a v samotném jeho středu – jako šlápota ďáblova kopyta – vybuchuje malý atomový hřib chlupů. N'est-ce pas? P.
Jo, jo, bejvalo to hezký… a zimy byly studenější, a když začalo na Medarda pršet, tak’s galoše nezul do půlky července! Jen kundy tvář bývala zahalená jako paní Muslimová. Mně se to takhle, moderně, líbí. Jsou ty klíny najednou různější, stejně jako jejich nositelky. A beztak, nešla řeč hlavně o té touze nevědět a neznat? M.
Když jsem bejvával malej, byly ženský chlupatý, v podpaží měly vrabčí hnízda a voněly kundou. Jo a moje babička říkávala: „Johánku, Johánku, jen počkej, však ty zmoudříš, až vyrosteš.“ A na futro u dveří dělala tužkou čárky a psala k nim „léto 1948, zima 1948, jaro 1949…“ A já od té doby čekám, čekám až vyrostu. Když jsem já bejvával, ženský byly báječný. Když jsem pak bejval, byly moc krásný. Teď, když už jenom jsem… nestojí to… za nic. I.
Když jsem já byl malej, tak jsme doma topili naftovýma kamnama. Táta do nich vždycky vzunkl kanystr nafty, pak dlouho cvakal páčkou, furt nic, pak bác! ďaha, že nadskočily hrnce na plotně. Panečku, a jak to smrdělo! Jako v ruským válečným filmu. Takový kamna by si dneska nemohl dovolit ani arabskej bej! A taky nám jednou do konzumu přivezli velrybu, asi v rámci ňáký internacionální pomoci, či co. Máma přinesla domů kilo kytovce v krvavejch novinách, všichni mudrovali, jak to upravit, Sandtnerka velrybu neznala. Řízek? Ovar? Guláš? Negulám! Nakonec se to upeklo na česneku napůl s bůčkem, všichni se oblizovali. Lahůdka! Myslím, že takhle nějak chutná člověčina. P.
Zimy byly studenější, a když na to přišlo, tak taky teplejší, mnohem teplejší, a léta byla nějaká lepší, letnější, vedra venkoncem příjemná, a když se člověku zachtělo, tak se v srpnu sypal sníh, ale nesmělo se ani na chviličku nezachtít, to pak nepadalo nic. I.
A čas, čas byl dřív mnohem mladší, než dnes. To byly tenkrát časy! Úplně nové, voňavé, hlaďoučké, nerozbalené, ještě se zárukou. Zato teď už je čas celý ošoupaný, s oslíma ušima, v přehybech prodřený a hlavně, hlavně se v něm všecko opakuje. P.
Ráno po probzděné noci. Otvírám okno, abych se nadechnul. Dole po chodníku se šourá Soukeníkovic Mařena s dětským kočárkem plným prázdných lahví a s háčkovanou dečkou na hlavě. Můj promeškaný sen. I.
Přitom to začalo tak hezky: Jitro bylo svěží a v chlebnících se durdily chleby tlustě mazané máslem, dlážděné plátky natvrdo vařených vajec. Ptáci zpívali a Jindřich vyprávěl anekdoty, no samá paprika. Najednou byli všichni ti tam. Cesta se vpíjí mezi stromy a v zatáčce se láme. Když dojdu k zatáčce, tu vidím, že cesta se zlomila opravdu. Ulomený konec splihle leží v dálce, až u obzoru a rytmicky roní nějakou hustou lesklou kapalinu, na způsob zemního oleje. Skákat se mi nechce a tak se vracím. Ale ouha! Najednou je všechno jinak: Cesta není skutečná, nýbrž vypálená v emailu na stěně staré plechovky od kakaa. Žloutky mezi chleby jsou celé zelené. A já taky nejsem já, ale někdo, koho vůbec neznám. P.
Pořád blízko k zešílení, Ale cítím se dobře I.
Z čeho nezešílíš, z toho zesílíš. P.
Já vám byl, pánové, vždycky takovej mluvka… a teď si připadám jako nudnej patrón. Zdá se, že moje řeč na mě úplně kašle. Na staré plechovce vod Cacaa byla Holanďanka jak vod Vermeera, nebo se pletu? Ty jeho obrázky jsou tak hezký, až se mi chce věřit, že jsou skutečný. Schválně si na webu najděte Claes Vanitas… M.
Jestli myslíš Droste Cocoa, jak je na něm Holanďanka, která nese na tácu krabičku téhož kakaa se stejnou, ale malou Holanďankou, která nese… da capo al fine, ta plechovka, co je jen výřez nekonečného cyklu, kde ta nejmenší ze všech Holanďanek je menší než kvarky a ta největší je větší než galaxie, tak ta od Vermeera rozhodně není. Zato má na sobě takový podivný černobílý hábit – buď je to jeptiška, což k Holandsku moc nepasuje, nebo tam mají takové kroje. Ve tváři má pak těžko popsatelný unylo-chtíčný výraz, asi jak stále nasává kakaové výpary chřípím. A ta cesta je schovaná za ní. P.
Díky, tuhle myslím, jen jsem to nevěděl. Jednou, když jsme dopili další pikslu Cocoa od Vermeera, směl jsem si ji vzít. Naplnil jsem ji skoro až po vrch skleněnkama, bůhví, kde jsem k nim přišel. Často jsem s tím pokladem sedával v rohu svého pokojíčku a kochal se. Ven, kde se hrály kuličky, jsem je ale nikdy nevzal, protože jsem se bál, že by mě o ně starší kluci obrali. Byl jsem takovej salonní hráč kuliček… a to mně už zůstalo. M.
Ta, kterou maloval mistr Cacao, má do ruda rozpálené tváře. Setkával jsem se s ní ve druhé polovině čtyřicátých let, ale jen zřídka. Nápoj, který podávala, byl tehdy velmi vzácný. I.
Zlomená cesta, tak to já dobře znám, jenomže mně se cesty pokaždé lámou nahoru a do pravého úhlu. Jdu, jdu pokojně z hospody domů, a najednou pic!, chodník přede mnou se vymrští a praští mě do čela. No co, aspoň se nepropadám někam do hlubin. I.
Ano, ale proti tomuto tellurickému směřování rypcem do dlažby existuje též opačný princip apollinský. Je to stav, nastávající krátce po ulehnutí a projevující se pocity závratného vznášení se. Určitě to znáte. Říká se mu různě: raketa, výtah, lochneska… Já osobně ho nazývám „čtvrtá kosmická“. Je-li příliš intensivní, končívá poblitím. Jeden můj kamarád měl na to takový fígl: když hrozila raketa, usínal vsedě, a byl klid. Kladu si filosofickou otázku: je dávení při „raketě“ důsledkem letu (který ovšem probíhá pouze v duchovní rovině), nebo je příčinou dávení (z abusu alkoholu), a pocity letu naše vědomí jen předstírá, aby ospravedlnilo ten šoufl? P.
Vzpomínám si především na gymnaziální opice. Chodník na mě jednou v zimě zaútočil tak prudce, že jsem před sebe stačil vystrčit jen bradu. Ale právě v takovém stavu jsem nikdy neulehal dobrovolně. Chodíval jsem okolo baráku a zhluboka dýchal, dokud jsem tu motolici nestrávil. Naposledy se mi takhle blbě zamotala palice na záchodě v dnes již neexistujícím Memphisu. A to se, pánové, psal rok 1991! Vzhledem k tomu, kolik jsem toho od tý doby vypil, měla by na tom baráku už být bronzová plaketa. Opřen o obrovskou výkladní skříň, v níž dosud seděli hosté, vyblil jsem nejprve celý Bohrův model atomu a pak byl odmítnut zpupným, nebo prostě jen příliš fajnovým taxíkářem. Až v tu chvíli jsem v sobě dokázal zmobilizovat zbytky důstojnosti a těch dvě stě metrů domů jsem prostě došel pěšky. M.
A to jsem ti vždycky záviděl. Já blít neumím. Není to moje vina, je to dědičná choroba Stančíků, prokletí rodu, asi jako Coburgská hemofilie. Co můj žaludek schvátí, to už nevyzvrátí! A to není žádná sranda, já už byl párkrát na umření, jako dítě jsem snědl nafouknutou botulinovou konzervu, když jsem do ní vrazil otvírák, ta zkažená šťáva postříkala strop, já ale nevěděl co to znamená. Když naši přišli domů, byl už jsem zelenej, máma do mě lila trychtýřem teplou vodu se solí, táta mě věšel hlavou dolů, nic naplat, museli mi vypumpovat žaludek. Pak jsem měl ještě několikrát otravu alkoholem, ale nikdy jsem neblil, i když jsem se za to modlil. Blil jsem jen 3× v životě, to vím přesně: poprvé to bylo v roce 1975, když letěl Sojuz-Apollo, a já na počest kosmonautů snědl 5litrovou láhev domácí čalamády. To červené zelí vypadalo jako krev. Podruhé v roce 1987, když jsem se vsadil, že vypiju během půlhodiny 5 piv na ex. Sázku jsem vyhrál a šel si drobátko zdřímnout. Najednou mě něco probudí: pivo chce ven! Bylo to u kamaráda na chalupě, zoufale jsem hledal, kam bych to složil, protože jsem věděl, že na záchod to nestihnu. A hodit to jen tak pod postel se příčilo mému vrozenému jemnocitu. To už mi blitky stříkaly skrz mezery mezi zuby. Naštěstí můj zrak padl na takovou tu selskou amforu, co tam stála naleštěná pro ozdobu, já ji objal jako milenku, sešpulil jsem rty a ty zvratky do jejího hrdélka vpískal. Pak jsem usnul a na všechno zapomněl. Přešla zima, pak jaro, a v chalupě začalo něco bzdít. Všechno prohledali třikrát, ale amforu nikdo nepodezíral. Přišli na to, až když smrad zviditelněl. Potřetí a naposledy jsem blil v roce 2003, na křtu knihy jednoho známého spisovatele, kde jsem nerozvážně snědl avokádo s tatarskou omáčkou. Avokádo s tatarskou omáčkou!!! Můj bože, jsem já to idiot. P.
Petře, máš rád koktejly? Namíchal bych ti takovej, že se obrátíš naruby, to ti garantuju. Chceš se vsadit? I.
Koktejly mám rád, ale radši se jim vyhýbám. Protože když mě kořala nesvědí na patře, tak to pak piju jako vodu. A vůbec mi připadá zbytečné alkohol s něčím míchat, protože nejdelikátnější na světě je chuť čistého lihu. Ani sladká, kyselá, nebo slaná, jen čirá ušlechtilá bolest chuťových buněk. Tak nějak musí chutnat kunda smrti. Ale od tebe, Ivane, bych ten koktejl vypil, protože vím, že bys mi neudělal nic zlého. P.
Znáte ten vtip, pánové, jak přijde inspektor do blázince? Ředitel mu chvíli vypráví, jak to u nich chodí, a pak, ještě než vyrazí na obhlídku jednotlivých oddělení, ho varuje: „Připravte se, že na sedmičce vám budou všichni tvrdit, že jsou Napoleon… ale nevěřte jim; jedinej opravdovej Napoleon jsem tady já.“ Včera jsem si na ten vtip vzpomněl, když jsem listoval v knize Pozemští andělé, kterou napsala jakási popšondlá Američanka. Co ty tak asi můžeš vědět o andělích, huso, napadlo mě po pár stránkách… M.
Já toho o andělech taky moc nevím, Martine, vlastně asi vůbec nic. Ale znáš ten vtip, jak přijde inspektor do blázince? Ředitel mu vypráví, jak to v blázinci chodí, a pak, ještě než začnou obcházet jednotlivá oddělení, ho varuje: Inspektore, připravte se na to, že na sedmičce jsou samí Napoleoni. I.
A znáte ten vtip o tom, jak do blázince přijde inspektor? Ředitel, který ho provádí po jednotlivých odděleních, ho varuje: Připravte se na to, že na sedmičce jsou samí Napoleoni. Jo? diví se inspektor. Napoleoni? A taky přišli na inspekci? I.
Přijde Napoleon do blázince na inspekci… Víte, proč se smějeme
i blbejm vtipům? Je to smích úlevný. Když nám totiž někdo začne
sdělovat vtip, který jsme ještě neslyšeli, jsme napjati, obáváme se, že
nepochopíme. Správná anekdota je zkouškou. A náruživí vypravěči
anekdot jsou padouši. Všimněte si, jak po vás takový mizera během svého
přednesu pokukuje. A všimněte si – každý z nás určitě ví o někom
takovém –, že tihle lidé mají svislé koutky úst, sešmaťchané boty a
uslzené oči.
I.
Víš, Ivane, z kterýho vypravěče vtipných věcí jsem byl vždycky hrozně nesvůj? Z Nikolaje… On se až dětinsky bavil spoustou věcí, které vyprávěl, a přitom na člověka pomrkával a pokyvoval způsobem, pod kterým jsem se úplně hroutil. Furt jsem se bál, že budu muset přiznat, že nemám nejmenší ponětí, co tak směšného mi vypráví. Ale nikdy jsem nemusel. M.
Nikolaj působil komicky už svým přednesem. Jakmile se objevil před oponou, ozval se smích. Ten kostým, ty grimasy… Profesionální kabaretiér.
Měl kapsy plné výstřižků a poznámek – pořád z nich něco rozveseleně a užasle předčítal. V Magnitogorsku vyrostl nový masokombinát, v pařížském podzemí se přemnožily krysy, Gustáv Husák dostal k narozeninám postříbřený teodolit… Nikolaj byl kolážista a pracoval ve velkém. Jeden jeho vtip byl vždycky jen ten jeden, a lépe bychom byli rozuměli, kdybychom věděli, co předcházelo. Když ti začal něco vyprávět, měl jsi vědět, že navazuje na něco, o čem mluvil někde jinde s někým jiným. Stejně tak montoval básně – jedna každá mohla něco znamenat, ale nemusela znamenat nic, Nikolaj prostě skládal velký celek, který zřejmě jedině on sám mohl docela postihnout. I.
A znáte ten o Rychlým Jimovi? To je takhle jednou Rychlej Jim u jedný paničky, a když jsou v nejlepším, někdo zazvoní. Panička se lekne: to je určitě manžel! Rychlej Jim popadne šaty a vyskočí oknem. Panička jde otevřít, za dveřmi stojí Rychlej Jim a povídá: nenechal jsem si tady klobouk? Tak tenhle vtip jsem slyšel nevím kde, ale dodnes jde z něj na mě ledová hrůza: porušení příčinnosti, dějový anakolut… je snad právě tohle podstatou komiky? P.
Řekl bych, že to, čím tak silně působí vtípek o Rychlém Jimovi, není zrovna sranda. Bude to něco podstatnějšího. Když jsem se kdysi dozvěděl, že vesmír je nekonečný, ohromilo mě to a poděsilo, a když mi pak bylo oznámeno, že má hranice a je tedy přece konečný, vyděsil jsem se ještě víc. Hrůznost Rychlého Jima je v jeho nelidskosti. Víme, že čas neubíhá jen jedním směrem. Ale pro člověka tahle skutečnost nemá žádný praktický význam. I.
A hrůznost Ivana a Petra spočívá ve všem, čím se liší od Martina, neboť každý bere míru člověčenství podle svých vlastních údů… Odlišnost je pak nutno považovat za věc hodnou zbožštění, tedy pokorné úcty a obdivu, nebo se před tím musí prchat. Anebo to napíchnout na rožeň! To zejména v případě, kdy se člověk nepovažuje za míru lidství, ale božství. M.
Člověk mírou lidství být ani nemůže, stejně jako nezměříš metr metrem, aniž hodinky hodinkami… Zajímavé je, že míra musí měřené ohraničovat z obou stran, tedy jej zároveň přesahovat (jako celek) i být jeho součástí (jako díly). Měření je tedy zároveň analýza i syntéza. Proto myslím, že bůh je měřítkem člověka, a to z jedné strany metafysikou a z druhé ontologií. Zkuste se vžít do smrti. P.
Nevím, jaká je míra úhrnného člověka. Je možné, spíš jisté, že na to jsou předpisy, že úřední měrou je určen žádaný průměr. Zeptám se Mirka Šebely, ten by to jako právník mohl vědět. Vím kde se dočíst měr nebeského anděla. E. Swedenborg vypsal alespoň hlavní z nich. Swedenborgovu knihu mám, andělské míry jsem si v ní před časem podtrhl a založil, najít je by pro mě bylo snadné, kdybych si ovšem vzpomněl, kam jsem tu knihu dal. Jako malí hoši, ještě v obecné škole, jsme si měřili pimpasy… A teď mě napadá, nemyslel tys tou mírou člověčenství tohle? I.
Milej Ivane, nejen že dobře píšeš, ale Ty i dobře čteš! Tvoje závěrečná poznámka mi umožnila číst ten můj narychlo odhozený text nově a jinak… a nemohu než konstatovat, že je najednou mnohem vtipnější. Já to říkám pořád: kde bychom byli my průměrní spisovatelé bez vás skvělých čtenářů. M.