Plachý milionář přichází (fejeton)
Dlouho jsem váhal a čekal na příhodný okamžik. Pokud dnes konečně
vstupuji na scénu, neznamená to, že takový okamžik přišel. Říká se
sice, že naděje vždycky žije, ale ta má dávno pošla jako zaběhlá psice.
Bez fanfár, bez slavných posledních slov, bez vyplacené pojistky. Dnes už
zkrátka vím, že my, milionáři, se velkého zastání v téhle zemi
nedočkáme. Žijeme jako krtci hluboko pod zemí, ani jeden o druhém toho moc
nevíme. A trvá to už příliš dlouho! Už nutně potřebujeme nabrat trochu
vzduchu do plic, rozběhnout se volně po ulici, rozesmát se radostným
smíchem! Je-li třeba, aby to někdo řekl za nás za všechny, udělám to
já. Bez nároku na odměnu, s rizikem zatracení… Protože… my… my jsme
úplně stejní lidé jako vy. Jednou veselí, podruhé smutní, plní
odvážných plánů a zase i pochyb, jestli jsme ten tryskáč nekupovali
zbytečně. Jsme chytří jak opice, blbí jak tágo, máme své last minuty,
drobné oslavy v kruhu přátel, diety a domácí rozpočet, který občas
malinko přešvihneme. Byl jsem před dvěma měsíci s kolegou milionářem
v Moskvě a za prostou, byť chutnou večeři v gruzínské restauraci jsme
zaplatili třináct tisíc. Musel jsem při placení ale dát za pravdu svému
bohatšímu kamarádovi; žijeme jen jednou a neměli bychom si nechat otrávit
večer jen proto, že jsme kvůli nějakému idiotskému embargu ruské vlády
na skvělá gruzínská vína nakonec museli pít o trochu dražší italské
Barolo. Svět už je tak zařízen; ten peče housky, jiný kreslí obrázky
dlaní horkou od lásky a někdo je holt milionář. Komunisti učinili
odvážný a jistě chvályhodný pokus tenhle systém změnit; jak to dopadlo,
už víme. Dopadlo to tak, že ti nejušlechtilejší chudáci byli nasáti
neúprosnou vývěvou dějin a druhým koncem vyprdnuti do vil svých
milionářských předchůdců než bys řekl švec. Tak proč nemohu ani já,
jeden z nejroztomilejších milionářů vůbec, vykřičet do celého světa
spolu s Mozartem, že mí Češi mi rozumějí?! Někteří kolegové se
domnívají, že je to proto, že Češi jsou patra lakotných a zabedněných
idiotů, ale já s nimi úplně nesouhlasím. Ne… podle mě není chyba jen
ve vás. I my, milionáři, máme co napravovat. Vždyť co o nás vy,
obyčejní lidé, vlastně víte? Když si uvědomím, že své představy
o milionářích opakovaně ukájíte kýčovitými obrázky prchajících
zlosynů nebo roztlemených idiotů z drogových večírků, pak se vlastně
ani nemohu divit odporu, který pociťujete. Ale jak už věděli čínští
kulturní komisaři, na osvětu není nikdy pozdě. Pojďme si spolu prostě
říct pěkně nahlas ta krásná slůvka, křikněme jeden na druhého to svý
„hej rup“ a pokusme se spojenými silami zvednout závoru, která nás
odděluje. Poprosil bych vás, abyste i v případě, že se nám to povede,
zůstali na své straně… odměnou vám bude, že na tomto místě obdržíte
každé úterý koš plný zpráv o životě vašich bohatších spoluobyvatel.
A slibuji, že chybět nebudou ani jemné filozofické črty; vždyť
i milionář musí čas od času přibrzdit své audi a zapřemýšlet
o životě. Rozhodl jsem se, že své Okýnko otevřu dokořán, abyste se
mohli zblízka a důkladně podívat, jak žije český boháč na začátku
jednadvacátého století. Tak si držme palečky, ať se nám tenhle historicky
bezprecedentní pokus vyjde, a příště už začneme pěkně naostro.
(Kniha fejetonů „Plachý milionář přichází“ vyšla v dubnu
2008. Veškeré info najdete v sekci „Knihy“ na těchto stránkách –
vstup z menu na horní liště.)