Erotická poezie
Na počátku bylo jako obvykle Slovo… v tomto případě slovo Jiřího Žáčka. Napsal mi (a řadě dalších) e-mail, jestli nechci jednou básničkou přispět do fotografické knihy Josefa Loudy Kundičky. Rád jsem souhlasil a pustil se do práce. Poměrně brzy se ale ukázalo, že to s tou „provokativní“ knihou nebude tak horké, jak jsem si myslel a jak bych si přál. Autorovi fotografií totiž například vadily některé výrazy v zaslaných básních, což jsem pochopil, když jsem pak ty jeho kundičky viděl. Šlo většinou o jakési barevné „variace“ ženského přirození vzniklé tak, že si někdo okouzleně hraje s Photoshopem. Ostatně; kniha nakonec vyšla pod názvem Vábivé záhyby. Mě ale ta zakázka podnítila k sepsání celé série textů a ta „práce“ mě vyloženě těšila. Je pravda, že už básničky v Decimách (mé třetí knize) byly označovány za „hravě erotické“, ale taky je fakt, že od doby, kdy jsem si hrál s decimami, uběhlo patnáct let…
Amsterdam
Rozžala svou malou kapli… levná perla, piercing v laplích.
Utrhl se kousek svahu, klient střík’ až na podlahu.
Je jí jedno, kdo ji píchá:
Automat na vzdechy vzdychá…
…
Bolestivě bobtná až k tvému výkřiku.
Natáhla jsi šňůru mezi naše životy; středový déšť, hořící pták.
Prsty skálu prorostly, vlasy slanily Říp.
Sklon kopí večera jako důkaz.
Cizinecká legie
Danajský dar francouzské babičky; prý to byla ona, komu mravenčila panímanda…
Ty jsi další adept, ob generaci, močíš na koberec po kafrovém milování…
Stojím za oknem, zatímco si to děláš na balkóně.
Legion entrangére: pro muže neklidných srdcí…
…
Vznášíme se šera lahodou, jak větve stín či mlha nad vodou
Dosedáš.
Mám tě ve tváři.
Soukám maňáska na dva prsty.
Domorodý muž mrdat bílá žena.
Posléze kůže natažena na kůl.
Jaké ách
Jáma a kyvadlo
Zas a zas, jakože hloží tvých dlaní (jimiž mě objímáš) zdobí krvesad.
Ty máš svůj kalendář; vedle tebe žiji v jiném čase.
Mé prsty sypou tmu do soukolí: noc se mi posmívá srpkem tvé vulvy.
Jméno růže
Svlékám tě na noční ulici a ty se nebráníš ani mi nevyčítáš, že už se chovám jako chronici, kteří, cítíce ženské aroma,
nemohou nechat to na doma. Ty se nebráníš, nevyčítáš, ale v duchu už ti přestává chutnat mé sperma, kdysi sladké jako Šaler…
já už jsem chycený a ty máš ráda změnu. Už to prošlo kolem plotu, tobě svítá a já tě nikdy nedoženu. Noc ve dveřích, křídla
dokořán, když – za zády plot neznámého domu – nechám tě pomalu, mlčky dosedat. Pak uroním slzu. A těch pár dat, základních údajů o mně a mé touze, je dnes to poslední, co ti mohu dát.
Ráno už květina v strouze… Jméno růže.
…
K ránu rána někde v domě.
K ránu se ti občas stýská…
Po mně?
Mistr ženu…
Nastálo, nakrátko otázky jsou s námi… slunce si hraje s ledovými krami.
Praská to ve švu, bublá to pod zátkou. Štěrbina červená jak ptačí volátko.
V korytech ženy šumí a perlí, co Mistr rozmrazil dotekem berly.
Noc co noc, den co den odpověď jedna; táhle a pomalu zvedaná ze dna.
Oříšek pro vycpanou Popelku
Jirkovi Dynkovi
Opadalá astra…
Holý hrbek přilbou padlého muže, Astra Superior Platinum.
V puklém ovoci smačkané hedvábí: šaty pro vycapenou Popelku.
Výprava za jmény
Vypasený lekníne, herynku, ovlhlý závoji řas, hedvábný šátku v klopách stehen, kolik mužů v tobě může kopat hroby zaráz
(I) (I) (I)
Už ve svém prvním vztahu jsem se vpíjel pohledem do místa, kde se krmí kunda (činčila, píča, hranostaj…), kam poéti instalovali bochánek, oblinku, uch!… též obrvenou svízel.
Vpíjel jsem se pohledem a náhle spatřil tvůj
VRHTRZGRM, opocený, uplakaný, rudý
(I) (I) (I)
A vzpomínám si, jak jsem odhadoval co mají ženské úsměvy, delikátní obroučky brýlí, šatonový šperk, ještěrčí pohyb vidličkou a modravý stín na víčkách, co mají společného s ní, která tam tiše a hebce pod hedvábím vydechuje do spoďárů, která pod tuhou látkou riflí trpělivě čeká na svou chvíli, halíc se do kožichu z chlupů, nebo už dychtivá jak polonahý muslim večer pod věží minaretu
(I) (I) (I)
Vlasy mi stávaly, oči se zvracely, kolena krvavěla. Dech se vlekl jako mrzák sražený z vozíku, než jsem se rozesmál a oříšek mé hlavy pukl a místnost zaplnily první, druhé, třetí šaty pro Popelku
Zahaleni v měkoučký tyl slov žasli jsme, jak je svět snadný
(I) (I) (I)
„Strč mi ho tam… dělej!“ „Nešahej mi na něj, nebo ti pobryndám číču…“ „Ježíši Kriste!“ „Hele… tobě snad praskl vodovod!“ „Jo, ty hajzle! Tak už tu díru pořádně ucpi!“ „Až ti ho tam kotě vrazím, vyleze ti z krku.“ „Hlavně už něco dělej!“ „Zatím jen kafráš jako selka.“
(I) (I) (I)
Tolik řečí pořád se točí, stáčí se k píči, že ona musí být středem středně velké galaxie, a jestli já su planeta M., pak nutno vědět, že celý svůj pohnutý život kroužím v silovém poli hvězdy P(í).
Putuji po vlastní dráze, ale odněkud zdálky mě stále vede, kontroluje ta hvězda… nemohu změnit směr, i kdybych chtěl.
(I) (I) (I)
Už nemohu…