HOME

Jsem nyní se všemi

(Úplný přepis bibliofilie vydané v Petrově roku 1998)


To tedy k čisté průhlednosti: 
azuru není nikdy dosti, 
v tom jasu není žádný jed. 
Tak ve vzduchu se klenou mosty, 
jež svorníků jsou zcela prosty, 
ja, das Gedicht ist ein Gebet.

Je křišťál rovný u Kalisty? 
Přece se trošku zahýbá. 
Jsme s Mařenkami a jsme s Kristy 
od impresionistů po kubisty, 
le libertad ne arriba.


Oh, Mrs. Thatcher mine, I'm a blue blue Tory. 
Brněnské zahrady vydechly všemi póry, 
jak promění se svět kořenem mandragóry… 
bohové mučí mě a jsem v tom zcela sám. 
Zoufalá nemoci, jsem nekouřením chorý! 
Chci denně čtyřicet, a denně požádám.


Kdyby byl všude sníh, odjížděly by saně, 
na metelici tu hleděl bych zadumaně 
a Bůh by řekl mi, i tuto dobu slav. 
Snad nevymře nám les, sůl mají v žlabu laně 
a lovec neloví, své laně něžně chráně, 
falešné proroky neuposlechl dav.


Když dítě staví si svou staročínskou hrázku, 
dojedu s maminkou až k molu, na maňásku. 
(S bezpečnou nadějí odvšivovacího prášku, 
jejž Amerika zná, jenž zve se D. D. T.) 
S dvacátým stoletím možno jít na procházku, 
ať sněží dál a dál… Domovník zamete.


Dům právě utonul v předpůlnočním tichu 
a oráč dooral svou vlahé hlíny líchu, 
toť každoroční den a nic se nemění, 
ráno se ponořím do lázně ptačích křiků. 
Je večer sobotní, to bylo center-kicků, 
to bylo zániků, to bylo slavných vzniků, 
tak mnohý básník znal svou lásku k umění.


Přichází doba sladkých odpočinků, 
Fiala otvírá svou Chardinovou skříňku 
a hned je z něho Velký Klenotník. 
Též červi kolié za malou stojí zmínku, 
je dobrá, jedlá, jezte holubinku, 
na stavbu lodí použit byl teak.

To skoro opájí, je totiž barvy slámy, 
když tvrdá nosní kost pevně nad nozdrami, 
výše kost lebeční je průhledná jak líh. 
V té lebce doubravou procházejí dámy, 
stříbrný náramek opatřen hodinkami 
a velejemný strojek tiká, tiká v nich.


Je to snad bez ladu a skladu? 
Ne, nevolejte Torquemadu, 
jenž purpurem má podšit plášť. 
Po náhlém návratu z Zentralbadu 
řek' Stvořitel: „Pór k póru kladu…“ 
a po slovensky TEPLÝ DÁŽĎ.

Jsou různé druhy slovosledu… 
Já ve svém krámu všecky vedu, 
protože umím abecedu, 
there are some girls for the pay. 
Jaro je dává za jehnědu. 
Have you the catkins? Then you may.


Ó zaraduj se, zubní nerve, 
zmrzlina bílá je jak gervais, 
chuť sladká, ale ukojí. 
Jsem trošku smuten při vší vervě, 
ó těš se na mé maso, červe, 
v zamčeném chodím pokoji.


To byl ten den, kdy Henrik Ibsen 
zazdil své hroby tvrdým gypsem 
a pusté bylo Père Lachaise. 
Zarostla země eukalyptem. 
Posmrtný život? Nedám slib ten. 
Já jenom řeknu rusky ZDĚS.


Kdyby se nemuselo spáti, 
myslel bych, že se můj ráj vrátí, 
že budem' jako literáti 
drink wine and eat for instance brawn. 
Hlavní by bylo s rýmy hráti, 
jsem poezie Paragón.

Řekl bych, hvězdo, musíš pláti 
jak Roland v náruči své Ati, 
jak Moors, ty noční cesto blaty, 
když dělá filmy Robert Vaughan. 
Žluté jak nikotin jsou paty. 
Rezeda. Celý Aragon.


Pralesní podrost ale roste 
více než písničky mé prosté, 
nádherný den se začíná. 
Někteří lidé chodí z bálu 
uvázat šedivou si šálu, 
hedvábí sazí z komína.

Překonám všecko svojí vůlí, 
do nových plotů nové kůly 
a orosené proudy mlék. 
Děťátko rtíky své hned špulí, 
nikdo mu nedá PO PAPULI, 
den must be entirely czech.


Říká mi dívka, Jean-Jacques Rousseau 
tvrdí, že lidstvo dobré je.

Husičko má, ty hloupá Huso, 
zločince má i Madame Tussaud, 
mráz kryje tvrdé aleje.


Píše nám Ščipačev a štípá mléčné dříví 
a to je pro všecky stolařský Nazaret.

Usedl na okno holoubek oblý, sivý, 
je pilně u stolu básník kdys zahálčivý 
„Yes, there are many bees,“ somebody sais. „I bet.“


Vplyň zvolna ke svým Adagiům, 
je modrá krev mých tepen, žil, 
nejasně vidím Holádrium, 
sluchátko už jsem zavěsil. 
DAS SPIEL DER KRÄFTE, krv má sil: 
existuje zas Devětsil.

Nestranné zjistí consortium, 
že štětec má chuť na cadmium, 
tu teplou, mírnou jílů žluť. 
Přemalujeme Emporium: 
ty, ostrý okře, tvar svůj vnuť, 
ty, Kouzelníku, balamuť.


Když polír zedníkům svým laje, 
hlas něhy volá, všecko taje 
a hned v nás cosi okřeje. 
Podléštky najdeš v šeru háje, 
kopretinové závěje.

Lampář se blíží, rozžíhaje, 
o mnohém věda, mnohé znaje, 
stékají v stoku koleje. 
Stékají v stoku, přitom syčí, 
les všecko vsákne do jehličí, 
zámek se změní v aleje.


A nový nápoj budiž lokán, 
když slastí obtížen je klokan, 
jenž bude brzy v cirkuse. 
Pojede na prázdniny do Cannes, 
brčálu barvu má náš skokan, 
kvočna když řekne: slušaj, kvokám, 
nevěstka dává „do puse“.


Přichází vzrůst mé nenávisti, 
„tragické dada“ hýbe písty, 
nemohu pěstí do čelisti, 
což máte vy jen ve zvyku. 
Když hnusná kurva mě teď dráždí, 
bohužel nevím, jak se vraždí, 
a dávám Brasso na kliku.


Rytmus je nyní setrvačnost, 
žaludků zdravých zdravá lačnost, 
ó anglická má slanina! 
Babička myslí na domácnost, 
vyloučí z básní všechnu pracnost, 
Li Tai Pe sedí u vína.

Vnořit ho cele do jasmínu, 
když říčka volá: STŘÍBROPLYNU 
a Hiršal trčí z komína. 
On nedávno mi napsal dopis, 
of all the woods now only coppice, 
jak krásně sešit začíná!


Jde pražské dítě domů z bia, 
teplotu měří na Celsia, 
příjemný v ulicích je chlad. 
Nemusíme snad ani říci, 
že červenec to, ve dne spící, 
jenž večer začne ožívat.

Já ale, děti, když jdu z bia, 
ptám se, kde bydlí Picabia, 
ó drahá, velká lásko má. 
Povolný Fana v světle luny 
nad Malou Amerikou trůní, 
na Plotní ulici je tma.


Tisíci jazyků se musím naučiti, 
co Babylónská věž nasela pro mne kvítí… 
chci tisíc učebnic, dobrých jak Vymazal! 
Hned jak se zotavím, hned budu studovati, 
hned, zcela od rána, kdy slunce střechy zlatí, 
do noci hluboké, kdy bdí jen Kristus Král.


Nesmíte se mi smát, když řeknu „balík slámy“, 
vždyť poezie má je o málo jen víc.

U Karla Konráda les šumí hodinkami, 
postele s nebesy tam přecházejí samy, 
malinko zčernala tkáň kuřákových plic.


Dohlédnout přísně na nešvary, 
co písní u Beneše Járy! 
Lijáku v okno mocný chlejst. 
Chlebíčky ale už sou starý, 
some escalope is slowly braised 
a zbytek potravní té čáry 
je jako seno pro somáry 
if of course the eater's chaste, 
chaste like the…


A nyní tedy znovu vzhůru, 
zvítěziti ve válce Burů, 
měl zachovat jsem pravidla. 
Jak sedřít ze všech stromů kůru, 
jak zakotviti v Singapuru, 
jak pustiti se do jídla?

Zeptáte-li se, řeknu pádně, 
že jsem se octl zcela na dně - 
chovám se tam však světovládně…


A ten, kdo je snad černý vzadu, 
nenosí penis pro parádu 
dialektických protikladů. 
Prezident v objetí tkví Hradu, 
Leibniz zažádal o Monádu 
a Zeppelin už odlétá…

Daktyl se s Jambem dobře snáší, 
tak jako sny mé o potaši, 
když jarní osení už raší, 
my darling girl, never gay. 
Jsem ten, kdo žere celé klasy, 
jinými slovy: Čaroděj.


Jak je to krásné začínati, 
jak je to milé hru svou hráti, 
člověk ó člověkem je her. 
Ó přijďte, přijďte, lidoopi, 
černoch má velmi mocné kopí, 
těším se, brzy podvečer.

Jak je to krásné dámy zváti 
k bruslení na jezerní hlati, 
v zim dýmu, jenž se brzy tratí, 
Švýcaři začnou halekati. 
Laskavý starost rozptýlí, 
ničeho nemusím se báti, 
ničeho, jen své kobyly.


Když herpes trochu rty mé pálí, 
na pomoc volám katedrály, 
zvláště pak Svatou Barboru. 
Tam v čistém prosceniu Bílá 
láska si verše přivábila, 
cokoli řekneš, bude Filla, 
pustoty Telče smíchu vran. 
Věděl jsi, kdo je Emil Filla? 
Vím jenom, kdo je Jiří Klan.


Já v Kančí obůrce jsem kancem, 
chci vzhůru jít za Ester Rantzen, 
získat si její srdce tancem, 
aby všem řekla: "To je on. 
To křídlo, které chytá v brance." 
Já Shyllocka chci, zazobance, 
I have a feeling that all's gone.


Volným teď veršem, hospůdko má? 
Ne, chovejme se jako doma 
a hrajme zvonkovou svou hru. 
Má voliéra prostorná je 
jak Moskva na prvního máje, 
kde hudba jako hrozen zraje - 
v interiéru i v plenéru.

Zazněla odpolední struna 
a rozluštěna byla runa, 
nějaký starý Gót řek': k rodině své lnu. 
Já „kajícnici“ z Březiny mám, 
vzal jsem si cigaretu, dýmám 
a zdá se to být jménem Imam - 
na Kolišti se rozepnu.


Chvějte se, obrazy vy matné, 
vy informace směrodatné, 
co stalo se za vlády Mnat. 
Všecko je pravda, jenom had ne, 
ať orel krásy zobák zatne, 
ať štěstím můžem začít štkát!

Bohaté obilí už zlátne, 
umělé maso Bursy masné, 
please don't forsake me, darling gut. 
Jasnosti, všecko je mi jasné, 
ďáblova naděje už hasne - 
je plno nálezů, ne ztrát.


Oni teď vyhráli své terno, 
změnivše můj dům na inferno, 
hanácká vláda sídlí v Berno, 
lev s černou hřívou maso rve. 
Patří sem také cáry masa, 
do kterých večer rosu střásá, 
podušku jemnou do rakve.


Znám Carlose i Nicolase 
v jihošpanělské jich kráse, 
knihovny naší vzácný spis. 
Jsem ten, kdo delfíny jen pase, 
s chrupem zaraženým v mase, 
jak Gargantua, řekl bys.


Proud mléka naplní tvé kočky mělkou misku 
a konec sešitu se zatřepotá v blízku, 
jako by někdo chytal motýly. 
A kácí-li se les, na každou myslím třísku, 
je svobodný i ten, kdo píše o Hovnisku, 
jsa krásou výkalů své Země opilý.


Mí milí Kováři, když mě tak krásně skuli, 
mám k štěstí života velikou, mocnou vůli. 
Jsem nyní se všemi, již básníky ó sluli 
a kteří stoupají výdechem vůně z mát, 
stříbrná oblaka, pod kterými jsme pluli, 
naladí struny své svěžestí ranních blát.

katalog ... Ivan Blatný