Electric Light Orchestra
Electric Light Orchestra. Jejich deska Face the Music byla jednou z mých úplně prvních hudebních lásek, už někdy v roce 1977, kdy mi bylo třináct. Měl jsem ji na kazetě (na druhé straně byli Uriah Heep, Firefly), která nebyla popsaná, takže trvalo skoro tři roky, než jsem zjistil, co poslouchám. A jsem dodnes hrdý na to, že jsem to poznal sám – poté, co jsem si už na gymplu naprosto zamiloval jinou desku od ELO, Out of the Blue. ELO patří k těm kapelám, na jejichž příkladu rád dokládám, že polovina 70. let byla ve světovém popu nejúžasnějším obdobím: byl to čas, kdy se rock pomalu posouval do mainstreamu, ale ještě zdaleka netrpěl jeho pozdějšími neduhy. Byl to čas, kdy už měla hudba za sebou všechny myslitelné experimenty – a teď z těch zkušeností mohla chytře těžit. A bylo to období, kdy začal Jeff Lyne potvrzovat svou privilegovanou roli jednoho z největších hitmakerů v dějinách pop-music. Dvě následující skladby hezky dokládají, jak dokázal reagovat na „požadavky doby“. Skladba Waterfall je naládovka k poslechu z roku 1975, zatímco Last Train to London, který vznikl o pouhé tři roky později, je jedním z pilířů diskoéry