Petr Minařík
Petr Minařík (*1975) má rád noční SMS od Tomáše Přidala („mohl bys mi do zítřka zjistit všechno o tom novým chlápkovi, co se vydává za mne, tzn. s kým se stýká, jaký nosí kravaty a jestli ho má fotřík radši než mne?“), přesahy Jana Gogoly („nemysli tolik na sebe“), obytňák Karla Škrabala („obytňák je to jediný, co si nechám“), vojenskou latinu Martina Pluháčka (no a pak jsem neuposlechnul rozkaz, chápeš, neuposlechnul jsem rozkaz“), urážlivost Mirka Balaštíka („Petře, takhle to už fakt nejde, ale jo, to je dobrý.“) a všechno od Pavla Řehoříka („jsi Jágr slova, ale opravdu“). Momentálně bydlí v Brně a miluje ji.
21. 3. 2014
Pluhy 7
„Existuje nějaké naše a jejich? Máme soukromí, anebo o nás ví všechno?" přišla do kavárny Savoy jedna z těch rychlých krátkých zpráv z vršku, kde teď po své smrti v nové identitě bydlí. Má ženu a děti. Trvalo krátce, než se usmál. Potáhnul panákem whisky kolem okrajů rozložených papírů s rukopisem Ivánka, několikrát skleničku naklonil ze strany na stranu, pomalu ji zvednul a krátce usrkl. Sedět u jedné irské limonády uměl dlouhé desítky minut. Liboval si v popíjení a naučil se degustovat. Životní filozofií pán svého osudu, trestal se za epizodní momenty finančních neúspěchů přechodem na tuzemský fernet. Hořkost na jazyku nebyla ničím jiným než naordinovanou sebevýchovou a trestem za nepozornost.
Z hnědého batohu vytáhnul mobilní telefon, ale podíval se jen kolik je hodin. Odpoví až za deset minut, dneska má chuť být za rebela. Čtvrteční Salon kupuje v Intersparu pod kopcem, nejhorším supermarketu v Česku, jak se mylně domnívá, protože od úprku belgičanů s Delvitou, ta sídlila poblíž Běhounské 3, prvorepublikovém ateliéru devadesátých let, jinde nebyl. Nástěnný kalendář věnovaný automobilovým veteránům na zdi kavárny ukazuje jaro, za okny je léto. Noviny přinášejí obsáhlou přílohu o koupání. Ne že by ho celostránkový rozhovor o každodenních radostech a strastech plavčíka na Máchově jezeře, které bude letos prvně v historii vypuštěno, nenalákal, jednoduše na něj nemá tolik času. Podstatně nenáročnější je objevná analýza V Česku žije třicet procent neplavců.
Pluháček ovládá všechny čtyři styly. „Ano, nemám problém ani s motýlkem." Topil se v životě třikrát. V první a druhé třídě, pak už do smrti ani jednou. Teprve teď, na onom světě, během výletu na černý kontinent si na možnost utopit se rozvzpomenu znovu.
„Nebyl to dobrý nápad plavat k zátoce, v součtu nesplňoval ani nejzákladnější očekávaní. Zpáteční cesta stala se pak osudnou. Vystrčil jsem hlavu nad hladinu, abych očistil zamlžené potapěčské brýle a vlna nelidské povahy přišla, aby snad zkasírovala nejsnadnější turistickou kořist zdejších břehů. Na horizontu útulný dům, sotva na dvě desítky metrů vzdálený, a mozek varuje, že už do něj nikdy nebudu smět vstoupit.„
Pluháček upil silněji barevného pití a otřásl se nad hřbitovní historkou, věru starou pár týdnů. Má ještě dvě minuty. Rychle zaškrtal v novinách test Jaký je váš vztah k vodě? Nasbíral plných sto bodů. Jing tělo a jang duše žijí v harmonii, což je pro nebožtíka dobrý výsledek. Jste milovníkem vody, života a rád vyhledáváte tělesné radovánky, ke cti vám budiž, že ty také rády vyhledávají vás, přečetl si a dopil poslední slzu. „Miláčku, nikdo o nás nic neví, všechno jsou to jenom obecný žvásty,“ konečně odpověděl nahoru na kopec.
14. 3. 2014
Pluhy 6
Ivánkem se Pluháček zabýval intenzivně, podle oficiálního webu pražského nakladatele dokonce usilovně, dlouhých třicet let. Že nešlo o ledasjaké tři křížky nemusíme snad čtenáře ujišťovat. A nemáme na mysli konkrétní zásluhy, včetně té mimořádné, díky níž Obilní trh, místo pro Ivánkův rodný dům, má o jednu pamětní cedulku navíc. Takový technický výčet, uzavřený prostorem prozatím známějšího kolegy, by mohl ke čtenáři svou nenáročností promlouvat s jistou laskavostí, ale šlo by o zradu na hlavní figuře, a to nejméně. Svatá trojka pluháčkovských letokruhů nám nesmí býti kratochvílným čtením mezi prací na záhonu, filatelistickými pokušeními a jinými pánskými radovánkami, nýbrž plnou parou k metafyzice.
Někdo onen svět nazývá „moravskými záležitostmi", ať nám to hoví či nikoli, rozdíl mezi českým undergroundem reprezentovaným kruhy kolem IMJ a jeho moravskou větví, s věčně neobsazeným stolcem, existuje. Je nutné mluvit o odvaze, kterou nikdo z úhlavních pražských legend nenašel, aby na Moravě přijal zasvěcení a titulární křeslo panovníka zdejšího uměnímilovného disentu. Moravský detronizační kvas na světlo boží vyplavoval jednoho hrdinu za druhým, aniž by domácí obeznámení se situací věděli kdo je kdo. Chvíli nad Špilberkem vlály prapory krále Moudivláčka, aby záhy spadly pod půl žerdi a vytažena je satenová opona s neuměle vyrysovanou labutí mužského pohlaví. Galimatyáš různých zájmů se táhnul od České kolem banky na náměstí Svobody po třídě Vítězství až k hlavnímu nádraží. Nebylo zřídka, že právě odtud nemálo uteklo směrem kamkoliv pryč.
Pluháček však na konci osmdesátých let na tyto děje nemá nejmenší vliv. Zatímco brněnská parta se ryje ve sporech o podobu světa příštího, Martin spává na tvrdém kavalci oráčovského kriminálu. „Pluháček zažil v socialistickém Československu nejprve velkou slávu jako tanečník prorežimního souboru Starlet, který soudruhům zpříjemňoval letní večery v letoviscích na Krymu, Rujaně či Štětíně. Tanečník – básník, jak jej trefně charakterizovala mladá brněnská novinářka J.S. v posledním vydání Zpráv Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, vystřihnul pukrle, které se komunistické vrchnosti přestalo líbit. A přitom šlo o gesto, jenž by ve svobodném světě přivítalo obecenstvo nadšeným aplausem, coby symbol solidarity a nejhlubší lidskosti. Měl to být výjimečný večer, na který brněnská vládní vila, v tamní čtvrti Pisárky, jen tak nezapomene. Narozeniny slavil sovětský konzul. Přál si jediné, aby na oslavě za přítomnosti nejvyšších stranických a státních představitelů zahrál orchest složený z okupačních vojsk šavlový tanec, který měl odtančit maladec Pluháček. Odmítnul. Podle svědectví J.S. citované VONSem nechtěl tančit pro vrahy talentů celé své generace. Podrážděná reakce režimu na sebe dlouho nenechala čekat. Minulý týden Krajský soud v Brně vynesl ortel. Neuposlechnutí rozkazu – rok nepodmíněně ve druhé nápravné skupině. Celý kulturní svět je na nohou. Dnes večer v Kolíně nad Rýnem provede benefici ve prospěch vězněného kolegy z Československa operní pěvkyně Soňa Červená. Zazní i Pluháčkova oblíbená árie Měsíčku na nebi hlubokém. Úvodní slovo pronese ze země vyštvaný spisovatel Pavel Kohout. Reportáž z opery budeme vysílat v zítřejším vydání pořadu Hlasy a ohlasy. Ivánek Medek, Hlas Ameriky, Vídeň."
7. 3. 2014
Pluhy 5
Zaposlouchejme se na okamžik do saténového hlasu našeho hlavního hrdiny. „O italské emigraci už jme mluvili, že jo, je toho hodně, rozumíš, tak kdo si má sám sebe pamatovat." Nikoliv první žena, jak nedbale uvádějí různé prameny, ale rozhodně první dochovaná klíčová citace, marginálnie připravená bokem na vakátu, až příjde čas k ní něco podsatného sepsat. Našim diskrétním účelům vyhovuje přezdívka Italka, i když tělesně Lorenové hezky daleko. Jihy nejrůznějších kontinentů byly její vášní. Po Itálii se objevuje stopa v Argentině, nyní pobývá nedaleko Jindřichova Hradce. Jelikož bez Pluháčka, tak nás už nezajímá, to je osud každé femme fatal bez vodítka.
Kdyby Pluháčkovi vrozená skromnost umožnila, rozhovořil by se o krušných letech, o oné odvrácené minci mediteránského pobřeží, kde na počátku devadesátých let pobýval. Sám v románském světě, po kapsách pár milionů v lirách a pocuchané doporučení od moravských katolíčků, aby občas mohl v některém klášteře oddychovat po nejnáročnější pouti života.
Emigraci předcházelo vale společnému podniku s ministrem Uhdem. Pro šuhajovského dramatika šlo o polibek smrti. Kdo zběžně čte moderní evropské dějiny tuší, že nebojácný Brňan na Malé Straně bez Pluháčka ničeho nedosáhl. O mnoho let se ti dva ještě sejdou, když Pluháček chytře využije okolností a převede ze stáje družstevního Atlantisu k Účastníkům zájezdu vybrané autorské špeky. Uhde již nemá slz, brunátní ironik jen parafrázuje sebe sama: „Petrove, dobrý den“. Dnes se to na italská dobrodružství v kavárně Savoy vzpomíná. V té kavárně, kterou její majitel nechal vybudovat v kontrapunktu k motu Roberta Musila, že Brno je jen velká tělocvična s nízkým stropem. Ale Musil není Kafka, Praha není Brno, ničeho se nedotýkejme a hlavně: nezdržujme se. Česká Italka byla od Pluháčka několik set kilometrů severně, on pobýval v Římě. Chodil na ranní, odpolední i večerní mše, nic z toho mu však nedávalo smysl. Sem tam pro Rádio Vatikán připravil osvětové vysílání do staré vlasti a jako každý emigrant nadával na cizáckou stravu. K prvnímu výročí Ivánkovi smrti připravil pásmo „Básník se vrátil do domu otce". Vystavěné z písní, na které s Italkou v Brně tančívali, jednou taky závodně v Drážďanech. Ale Italka někde u Milana poslouchala jiné kousky než českou frekvenci vatikánského rozhlasu. Snad se vrtěla za pultem, jak Pluháčkovi nahá přísahala u společné poslední večeře v Králově Poli anebo tančí u tyče v negližé, jak si teď na lůžku u -k dobrotě odsouzených- Františkánů, představuje. Naposledy na tvrdém římském loži diriguje milostnou sonátu, trvá sotva minutu, a pak už je skálopevně rozhodnut, že život potáhne dál i bez zpropadené Italky.
28. 2. 2013
Pluhy 4
Nebylo by nejpřesnější tvrdit, že Pluháček brněnským literárním provozem přímo opovrhoval. Ale utvrzovat jej, že kdyby se odstěhoval z druhého do prvního města, odehrávala by se barvitější dobrodružství, ho tedy nikdo nemusel. Přesto tu a tam byl ochoten do některého z městských intelektuálních ghett vstoupit, vysmát se všem přítomným, utvrdit je v úsudku, že s pány není radno chodit na led, otočit se v půli nikdy nekončící věty Petra Oslzlého a zmizet na týden do apartmánu ve Vysokých Tatrách.
To byla kavárna Savoy obyčejným skladem textilu a Pluháček žil, když se zvěř z nejrůznějších koutů města začala hromadit u věčně prázdných koryt kavárny Kabinetu múz, kterou si otevřel nabroušený básník Švanda, jinak starostlivý tatínek celé jedné generace. „Mám Švandu rád, že jo, a tak jsem mu chtěl vobčas udělat tržbu, že jo,“ popisuje dnes Pluháček letmé polibky, které rozdal studentkám environmentalistiky nebo romistiky, jež byly vyřezány za barem architekta Rusína.
Ta kůže musí pryč, anebo něco podobného provolával tour de bar učitel výtvarné výchovy a básník Tomáš Přidal. Jinak samozřejmě syn mimořádného otce, o němž bylo v obecné známosti, že netrpí žádnou neřestí, tedy až na občasné podvečerní telefonní hovory plné nadávek s židovským spisovatelem českého původu.
Jednoduše. Přidala dráždil interiér kavárny, Pluháček jediný se mu postavil a nechal se jím půl hodiny vláčet od toalet k baru, aby nakonec zúročil chvaty, kterým se naučil během studií vojenství v České Třebové a Přidala srazil k zemi. Od té doby šlo o přátelství na život a na smrt, potvrdí každý, že kdyby Pluháček žil, trvalo by dnes jako včera.
Nejdojemnější vyprávění, která Pluháček v Kabinetu múz provozoval, patřila zákonitě Ivánkovi. Jako na orloji se točily příběhy z mládí, dospělosti až po úplný závěr, kdy Ivánek zavírá oči, snad v tu samou chvíli, když ještě Pluháček drží za kliku jeho pokoje. „Nakonec jsem se za ním vydal ještě jednou, absolutně proti plánu,“ vyprávěl Pluháček pohupujíc koleny osazenými studentkami, nyní však bedlivými posluchačkami skutečného života (akademickou půdu nikdy neobdělával).
„Donesl jsem mu zapalovač,“ vyhrknou slzy některým náchylnějším dívkám, když si uvědomí, že se píše hluboká totalita roku 1989 a jiný by si koupil při návštěvě Velké Británie desku Beatles nebo pohlednici s Big Benem, zatímco Pluháček obdaruje zapalovačem velkého syna českého jazyka.
Zde je třeba podotknout, že to není poslední záchranné kolo, které Pluháček Ivánkovi hodí doprostřed rozbouřeného moře osamění. Ivánek brzy umírá a je to Pluháček, který zařídí převoz jeho urny na brněnský Ústřední hřbitov, jinak též Centrálku, jak zřejmě kdysi napsal Kratochvil, také Pluháčkem několikrát spasený spisovatel brněnské provenience.
„Už bys nenašel v Kabinetu múz jedinou, která má suchý kapesníček. Řvaly jako o závod, nedalo se je nijak utišit, když Pluháček ještě rukama ve vzduchu vykreslil imaginární tvar Ivánkovi urny, jedna dokonce omdlela,“ zapsal do Knihy přání a stížností Kabinetu múz někdo.
„Než napočítáš do sta, jsou tu kluci z Hosta,“ vykřikne radostně Přidal a Pluháček vezme několik zemdlených děvčat na noc domů, aby přišly trošku k sobě, Švandovi už dnes k užitku nijak nebudou. A pak, ta úderka humoru a svěžesti, kterou představuje tré redaktorů katolického Hosta, to je Pluháčkovi cizí káva. Na humor musí být minimálně dva, míní Pluháček v sobotním vydání rozhlasového Zelného rynku, kde obhospodařuje rubriku „Milionář co ma pod čepici".
21. 2. 2014
Pluhy 3 Skla se okny kavárny Savoy táhnou od stropu až dolů. Vidět lze cukrárnu a s prominutím zadek kostela svatého Jakuba. I nemravné myšlenky Pluháčka občas napadnou. Jo, za živa bývala potíž. Neúprosný oční kontakt s dámským jízdním kolem, kabelkou z krokodýlí kůže nebo jiným artefaktem ženství a malér spatřil světlo světa. Posmrtně, jak se píše v Bibli, anebo to říkal Ivánek na bláznovské ipswichského posteli, nepřicházíme o fantazii, jsme jen ušetřeni následného řádění. Přesto (jakoby chtěl Pluháček právě tímto slovem začít psát novou knihu) pozadí kostela svatého Jakuba dokáže bohabojného, ovšemže taky zdravého, chlapa, postavit do latě. Být vzrušen beze strachu a obav je k ničemu, chtěl se Martin Pluháček ještě hlouběji nořit vně brněnské sakrální stavby, jejíž loď kotvila pod jeho výhledem.
Neméně duchovním prostorem plácku Jakubského náměstí, kde – a to jsme proboha ještě nezmínili – stojí zrekonstruovaná hra na První republiku: kavárna Savoy, je brněnské studio České televize. Přestože samo vysílání bičuje v divácích nejvyšší transcendentální otáčky, boj o její růst ve zdejší úrodné půdě se vede nepřetržitě. Sám Pluháček o tom nejednou referoval na stránkách regionálního tisku. To, když po vydání novely (a někdy zase románu, čert aby to vzal) Lázně, přijel štáb k bazénu na Rašínově ulici o dvě hodiny později. Stačíme si doufám ještě v tom ping pongu nápaditosti? Román Lázně a obrazovou kulisou je bazén. Kdo ještě nerozumí, nemůže holt číst dál, nebylo by to pro důstojnost ani jedné strany. Polemika na stránkách oblíbeného místního tisku začínala výpisem úkonů, které ze sebe Pluháček musel setřepat, aby si na televizáky našel čas. A čekal, čekal a furt nic, tedy odešel, pravděpodobně psát. Televizní režisér to nenechal být a odpověděl, že jim do toho něco vlezlo, a že by se Pluháček nemusel chovat jako nějaká hysterická píča. Nejspíš jeho slova v korektorovně opravili na „paní máma“ nebo „vrata od stodoly,“ jak se poeticky na Jižní Moravě říká přirozenosti ženy, teprve pak to šlo do rotačky v Horních Heršpicích, což není anatomická metafora, ale brněnská městská část, kde má hangáry největší zdejší tiskárna.
Zkrátka iniciativa, kterou Pluháček tepal nešvary audiovizuálního provozu druhého města, byla zásadní a dodnes jsou adepti na práci v televizním studiu seznamováni s oběma texty polemiky. Pro krajskou kulturu jde o spor v českém kontextu poměřitelný jen k nepochybně banálnějšímu rozjímání Kundery s Havlem nad rozlitým mlékem roku 1968. A pak se pochopitelně adepti na celoživotní televizáctví dostanou k informacím z praxe. Praha jim jde po krku a všemu nahrává kibic Rychlík a hlavně to nedělat jako Gogola ml., protože to už je leda dobré pro vysílání ze studia Jihlava.
Duchovnost naší televize, pomyslel si Pluháček, nepochybně ovlivňuje fakt, že všichni pracovníci, jako nyní já, hledí na pozadí svatého Jakuba. Proměnila by se situace, kdyby se kostel podařilo otočit, jak krátce plánoval Jan Gogola ml., který byl do televize angažován pro plánovaný, ale nakonec nerealizovaný okruh ČT Přesah? Těžko říct, poznamenal si do notesu Pluháček.
14. 2. 2014
Pluhy 2
Pokračujeme ve volném svědectví o mrtvém Martinu Pluháčkovi. Jak snad bylo poznamenáno dříve; na máry se vydal básník, nakladatel a příkladný kumpán hlasitě, ale bezbolestně. Na moskevském hlavním náměstí leží otec revoluce natřený ochrannými krémy proti vráskám stáří. Pluháček vysedává v kavárně Savoy a rovněž nestárne. Tu ale podobnost Lenina s Pluháčkem končí.
Měl-li Vladimír Iljič až obsedantní strach z hudby, vyvolávala v něm touhu někoho pohladit, Martin naopak svůj gramofon nijak nešetřil. Ani kvůli pohlazení nebylo třeba nějakých speciálních tanečků. „Jestliže vlastním přibližně dva tisíce gramofonových desek, pak CD nosičů mám dvakrát tolik, nahrávky mp3 jsem v jistém období přestal počítat, že jo“ vypočítává Pluháček a přece jen se podívá směrem k mladému páru naproti. Jak zoufale se ti dva k sobě nehodí, pomyslí si ještě.
Lev Salonu a kritik Pavelka tvrdil, že Pluháček má dar rychle se učit novým věcem. Nebyl čas na nějaké to hlazení, Pavelka vařil Soukupové guláš v bítovské unimobuňce, jelikož největší moravská labuť spotřebovala všechny zámecké pokoje pro sebe. Už samotný název Neon pro časopis, který se Pluháček rozhodl vydávat a na setkání moravských (a českých) básníků představovat, je natolik nevšední, že jistě zaujme. Množství kvalitních fotografií, velký článek o masturbační epizodě z plzeňského trolejbusu minimálně dvacetinásobného Zlatého slavíka, něco od Viewegha, to vše proložené moudry kmenových autorů, jak se těm pijavicím nasátým na Pluháčkův měšec tehdá přezdívalo.
V kavárně Savoy zná Pluháček v druhé identitě nejen číšnice (aby ne), ale i číšníky a majitele. Dává přiměřené spropitné, ovšem chodí denně s osm let napsaným románem o Ivánkovi. Předstírat nedokončenost je marketing a snaha urvat si porci z koláče volného rodinného času, kterého je u nich na kopci stále méně. Inu, takový už básníci narození ve znamení LVA mívají život po životě.
Zatímco z rádia kavárny Savoy může znít cokoliv, Pluháček si brouká Beating round the bush, je-li vůbec možné si něco od AC/DC broukat, ale že by právě on něco takové nesvedl, se nám nejeví. Nejraději by tu naproti pohladil. On je zakřiknutý, nemá kuráž a ona toho zneužívá. Copak se tady v tom vzduchoprázdnu, kde kávu servírují na seniorpase, nenajde švihák, který tu bestii zkrotí? Je to jako pozorovat v budapešťských termálech amatérské šachisty, znát předem výsledek a neumět žblebtnout maďarsky.
Pověřen řízením měsíčníku na jeden rok byl Slezsko-bořetický obchodník s poezií a doplňky stravy pan Bogdan. Jezdili s Pluháčkem na poschoďovém autobuse, náš hrdina u gramofonu, pan Bogdan u mikrofonu. Šířili lásku ke kultuře a tvrdili městům a světu: přišel čas si začít číst. Kdosi do Rovnosti o nich napsal, že stáli jak dvě zmoklé slepice se svým časopisem v podchodu u hlavního nádraží a lidi si je pletli s věrozvěsti víry Jehovovi. Ale to byla spíše výjimka, suma sumárum byly na ten podnik ohlasy spíš příznivé.
Pokračování příště
7. 2. 2014
Pluhy 1
Jednoho porazí tramvaj, jiného šlak, jenom Pluháček vydechnul přejmenováním. „Nemyslím si“, začal vypravování, to už po smrti, v kuřáckém a jediném patře kavárny Savoy, před sebou panák irské whisky, na stole nehezké obtahy románu, „že by okolnosti někoho zajímaly“.
Tovární hala brněnské kavárny měla vyvolávat prvorepublikové duchy, přilákala za těch pár let od znovuotevření jen pamětníky prvního ze dvou avantgardních desetiletí dvacátého století. Důchodci pod Pluháčkem na patře krokují swing a objednávají vídeňskou kávu. Porci hořkosti se šlehačkou, která jim prožene vrásčitá lýtka i dvojkový diabetes. Je tu za jiným, ale může zavzpomínat na slavné časy, kdy už býval Mistrem. „Do Židenic, do města,“ zatřepou nohy pod stolem, ukázněně ale přestane. Savoy není Starlet.
Nepřišel si tancovat, ale fárat na Ivánkovi, však se už pražský nakladatel nemůže dočkat. „Konečně něco světově regionálního“, řekl Pluháčkovi u Bílé velryby v prvním pražském okrsku. „Hele, co ten název?“ zeptal se Pluháček. „U mě dobrý,“ odpověděl Torst a položil před něj rozmazanou černobílou fotku na sklíčku. „Poslední do exkluzivní edice“, řekl. Zase na všechno budu sám, zopakoval si princip svého života Pluháček a potěšil se.
Pepík Lux, jak jej Pluháček po letmém, ani ne pětiminutovém, setkání začal mezi svými fanoušky a následovníky titulovat, byl prý bystrým vladařem, obratným vyjednavačem, zkrátka takovou lidoveckou ikonou, jaká tu nebyla od časů monsignora Šrámka. Ale tentokrát nešlo o jeho důvtip svěřit nakladatelství Petrov do rukou někdejšího tiskového mluvčího ministra Uhdeho a tříměsíčního italského emigranta Pluháčka. Nápad se vylíhnul přímo v Martinově hlavě. Okolnosti měly jeho karty, dalo by se poznamenat.
Pluháček se pohodlně opřel a zamžoural směrem k páru sedícímu v Savoyi naproti. Kdyby tu dnes dopoledne nebyl sám, na Červeném kopci neměl manželku a děti, k tomu první vlastní činžák, spoustu nenasytných spisovatelských krků a nedomyšlený název románu, rozklíčoval by mizanscénu raz dva. V krabicích někdejšího bytu domu Běhounská č.p. 3 (variace pražské adresy Národní 9, ovšem s přívlastkem) by se ještě dal najít fragment poznámek k novele Single.
Mělo jít o strhující dílo popisující život mladého muže devadesátých let. Bydlí ve středu druhého města, má vůz zahraniční značky, jeho kamarád do deště provozuje reklamní agenturu, obědvá v restauracích, večeří steaky, měsíčně utratí 15 a více tisíc korun jen pro svou potřebu, k tomu je sečtělý a vtipný. Milé dámy, má to však háček: nechce se ženit. Sám šarmantní lovec, nechce být chycen.
Namísto románu Single, který nám opravdu mohl dovysvětlit chování kapitalistických mužů s lidskou tváří, kteří při tenise recitují Nezvala, a když se míč dotkne síťky, nevykřiknou „pyčo,“ (Ivan Motýl promine), ale angličtinou Prokop´s family smířlivě „life is life“, přiváží o pár let později Jiří Hrubeš za firmu Kosmas na naše knihkupecké pulty novelku Lázně. Zeno Kaprál (ten, co hrál s Leošem Slaninou šachy) o ní prohlásí, že precizně vykresluje atmosféru lázní.