Alžběta Michalová
Žije v Brně, ač se v roce 91 narodila v Praze. Nyní studuje režii a dramaturgii na divadelní fakultě JAMU a chystá k vydání sbírku básní. Má ráda bílý kytky, balkóny a divadlo.
Po trochu nejistých týdnech ukončila Alžběta Michalová psaní Zápisníku předčasně a to pro naprosté časové zaneprázdnění.
Její Zápisník byl přitom v této poslední sérii nejčtenější; tak jí moc děkujeme a přejeme, aby tu bakalářku hezky a zdárně dodělala.
8. května 2014
Jsou dny, kdy se nic neděje. Je trochu teplo a trochu zima a občas prší a občas člověk může sedět na balkóně a vyhřívat si záda, ale vzápětí zas fouká a trávu posejou kroupy. Přesně takhle to v Brně vypadá poslední týden. A protože je nejistý, jestli se za pět minut neprožene hned za brankou zahrady tornádo, Matěj se snaží neopouštět domov. To potom po návratu ze školy přelije zbytek školního pití do sklenice, vytáhne z lednice nachystanou svačinu a pustí se do jídla. Pak smete drobečky, uklidí talířek a natěšeně se žene k počítači. Kouká na videa na jůtůb a kontroluje maily, ale především zpívá. Zpívá celé dny a zpívá rád. A rád zpívá pro publikum, proto si domů zve přátele. Anebo mě.
Posadí si mě do křesla vedle počítače, připomene, že „míváme zavřeno, sestro“, já se vydám zavřít dveře načež si znovu sednu do křesla. A začíná zpěv. Matěj pouští nazpívané písně, společně ječíme do hudby a hlasů zpěváků a Matěj nás k tomu všemu doprovází na imaginární hudební nástroje, které během jediné písně několikrát mění. Už obsáhl elektrickou i basovou kytaru, violoncello, housle, klavír, bicí a trubku a k jedné písni už opatrně vytahuje i harfu. Poskakuje na gymnastickém míči, který má místo židle, mává rukama do všech stran, podle toho, který nástroj je zrovna na řadě a je šťastný.
Repertoár máme značně široký, poslední půlrok ale zcela suverénně vedou dětské písně Svěráka a Uhlíře. Původně jsem chtěla Matěje odvelet k dospělejšímu repertoáru (bratry Ebeny, Nohavicu a Plíhala už taky dopodrobna zná a mohli bychom klidně songovat s nimi), ale oba jsme zjistili, že Svěrákovy a Uhlířovy písně mají několikero výhod – jednak jazykově nápadité texty, jednak zpívatelné melodie. Hlavně ale nejsou blbé a zároveň jsou dost jasné na to, aby se v nich můj ctěný bratr orientoval. Často se zastavujeme nad jednotlivými slovy;
Mohla bys mi, prosímtě, vysvětlit, co je „eskamotér“, sestro. Potřeboval bych to nutně vědět!
Důležitější a častější jsou ale zastavení nad tím, o čem která píseň je. Matějovi z nejoblíbenějších jsou teď Smolaři.
Pane Bože dej, ať smolařům je hej,
dej ať jsou z toho udivení,
že život není jen trápení a žal.
To prosím abys dal.
Matěj na otázku, o čem ta píseň je, rázně odpověděl; to nevím, sestro, ale je smutná, tedy melancholická. A melancholickou tu máme ještě jednu. Ta je o tom, jak byl pan Uhlíř dítě. A já, já, sestro, jsem byl taky dítě. (Chtělo se mi dodat: Takovéhle.)
Já koukal jako hlupáček
na oka u svých dupaček,
když prvně jsem si sedl,
spatřil jsem svět a zbledl.
Říkali narovnej se, usmívej se,
dítě nešťastný, nebuď jak hromádka neštěstí.
Říkali narovnej se, usmívej se,
dítě nešťastný, tohle nic dobrýho nevěstí.
Chvílemi jsou naše pokojové koncerty až nemístně dojemné. A snad nejdojemnější jsou v následující pasáži, kdy přichází na scénu jeviště kluk s čapkou a v závěru dětské opery O dvanácti měsíčkách vyznává Marušce lásku.
Nebydlí tady náhodou dívenka mého gusta,
co chodí s bílou nádobou a má tak milá ústa?
Jsem chudý a pracovitý,
taková jsi, myslím i ty, co to dohromady dát?
//: Když tě mám tak dlouho rád!://
Takovou ženu, sestro, takovou bych chtěl mít! Ona ta Maruška byla utrápená, ale já bych jí jako ten – tady ten – odvážný kluk přišel zachránit. Podat jí pomocnou ruku, jestli mi rozumíš. A pak bychom spolu žili v tom domě.
Má jasno, frajer.
PS:
Ať smolařům je hej – http://goo.gl/qnhG98
Narovnej se – http://goo.gl/uSDXQQ
O dvanácti měsíčkách – http://goo.gl/vrpbbH
PPS:
Poslední měsíc nedělám nic jiného, než, že píšu bakalářku. Sedím a ťukám do klávesnice. Pořád. Na to konto jsem minulý týden úplně zasklila Zápisník – když jsem si plna odhodlání sedla k papíru, abych podala zprávu o absolvovaném cyklovýletě, na kterém byli nejen hnědoušci a vraníci, ale i čtveřice běloušů, zjistila jsem, že neposkládám ani slova do věty. Veškerou textovou invenci toho týdne jsem věnovala panu Ibsenovi. Omlouvám se a místo reportu tedy alespoň teď přikládám fotku Matěje s jeho kočárem.
24. dubna 2014
Plánujeme s Matějem brzy vyrazit do Prahy. Je to naše oblíbená destinace, jezdíme tam skoro pravidelně, neb s jeho průkazkou (Sestro, já náhodou vím o průkazce, na kterou může jet hendikepovaný občan a jeho průvodce až do Prahy skoro zdarma! A v metru platí tato výhoda zcela zdarma!) nás cestování nezruinuje a zbude nám i na zmrzlinu a jiné radovánky. Matěj miluje metro. Naše cesty do metra ale měly svůj vývoj.
Matějovo cestování začalo ještě v Brně. Když začal chodit na základku, musel cestovat přes celé Brno a ráno co ráno ho tam tatínek vozil autem a my, jeho starší sourozenci nebo maminka, ho vyzvedávali. Čím byl starší, tím byl samostatnější a postupně jsme spolu začali hrát hru na vodiče. Matěj mě vodil domů, vybíral tramvaje, kterými pojedeme a vodil mě přes přechody. Když už tuhle hru zdařile vyhrával a domů mě dovedl bez zaváhání, vymínil si jezdit domů sám. A tak začala hra na stopaře. V Černovicích jsem ho vždycky vyzvedla a Matěj mi oznámil:
Sestro, jsem už dost velký, už tvůj doprovod nepotřebuju.
Prvních pár cest jsme se shodli, že tedy dobrá, může jít sám, ale já půjdu o kousek za ním a nastoupím do stejné tramvaje, abych se ujistila, že mu nic nehrozí. To ho ale přestalo asi za čtrnáct dní bavit.
Sestro, jsem už dost velký, už tvůj doprovod nepotřebuju.
Jasně. A takhle začala tajná hra na stopaře, která trvala další měsíc. Matěje jsem vyzvedla a pak jsem musela zmizet. Nebýt. A Matěj v poklidu odjel domů. Na nádraží přestoupil, pořádně se rozhlížel na přechodech a vůbec byl celý samostatný. Já jsem ho stopovala zcela na zapřenou, nastupovala do zadního vagónu tramvaje a doufala, že mě nespatří. Asi dvakrát nás proudy lidí vystupujících z tramvaje přivedly k sobě. Matěj se vztekal, že:
Jedu domů sám a co tu vůbec děláš, sestro. Jsem už dost velký a tvůj doprovod nepotřebuju.
A tak ve dvanácti letech zcela samozřejmě jezdil domů přes celé město sám. Už bez stopaře. Postupně si tramvaje zamiloval a ve volných odpoledních a o sobotách nám důležitě oznamoval;
Ó, venku je tak krásně, to bych se měl asi trochu projet.
A tak jezdí. Jezdí okolo Brna, jezdí po Brně. Zná jízdní řády, zná výluky, ví, jak která zastávka vypadá, ví, kde a jak přestoupit a je cenným zdrojem informací svým bratrům, když běžíc na rande nestíhají vygůglovat spojení. Matěj jim cestu vysvětlí v mnoha variantách a přidá dovětek, že na české si musí pospíšit, protože na přestup mají jen dvě minuty.
S metrem to nebylo jinak než s tramvajemi. Začali jsme si jednou měsíčně dělat jednodenní výlety do metra a brali s sebou foťák. Matěj si ho vyprosil k jakýmsi narozeninám, aby mohl zaznamenávat okamžiky. Tak zaznamenával. Chtěl si vyfotit každou zastávku, takže jsme na každé vystoupili, vyjeli jezdícími schody nahoru, on vyfotil ceduli, sjeli jsme dolů, nastoupili do metra a vyrazili na další zastávku. Matěj byl zcela neúnavný a já už po dvou hodinách dokonale uondaná. Když jsme ale několikrát objeli a vyfotili všechny zastávky (trvalo nám to asi rok a půl), zahlásil Matěj známou větu:
Sestro, jsem už dost velký, už tvůj doprovod nepotřebuju.
Zajásala jsem. Hru na tajné stopaře jsem už příliš nepřeháněla, párkrát ho ještě sledovala, abych se pojistila a následně ho šťastně v osm ráno vypouštěla do víru metra s vědomím, že se potkáme až ve dvanáct na Můstku a do té doby mám volno. V Praze. Kafe, přátelé, procházky. Krása krás. Po obědě a odpočinku u čokolády se Matěj znovu vydával do temných tunelů, zval mě k objevování nových zastávek (Sestro, teď ji otevřeli a já na ní ještě nejsem zorientovaný, musíš jít napoprvé se mnou!) a užíval si cesty. V šest jsme se scházeli na Florenci a jeli domů. Praktikovali jsme to tak několik let. Občas s trochou strachu, když jsem nestíhala sraz nebo, když včas nepřijížděl Matěj. Vždycky jsme se ale nakonec našli.
Asi před rokem a půl, v létě, jsme se vydali znovu do Prahy. Potřebovala jsem si tam něco zařídit, s někým se setkat, a tak jsem ho vzala s sebou, aby si zajezdil a abych já nemusela platit takovou pálku za vlak. Když na hlavním nádraží sestupoval po schodech do metra, radoval se, trochu poskakoval a trochu hýkal z radosti, že je zas v metru. Sešli jsme se na určeném místě ve dvanáct a Matěj mě málem omráčil.
Sestro, to bys nevěřila, co se mi stalo.
Copak, Matěji?
Chtěli mě zajmout dva policajti!
Cože?
Sestro, je to tak, jak říkám. Na schodech metrové zastávky Hlavní nádraží mě zadrželi ti dva hajdaláci a chtěli se mě vyptávat!
A co jsi udělal, Matěji?
Musel jsem se jim vysmeknout!
Proč, prosím tě?
Já musel! Ti dva mužové zákona chtěli mou občanku, ale tu já nemůžu cizím ukazovat!
Jasně, Matěji, a jak jste se domluvili?
Já se s takovými cizinci nemůžu na ničem domlouvat. Řekl jsem jim, že s nimi nemůžu rozmlouvat a musel jsem na poslední chvíli naskočit do metra.
Nikdo neví, co se tehdy doopravdy odehrálo, ale vypadalo to nejspíš jako scéna z akčního filmu. Matěj rozradostněně poskakoval po schodech k metru, možná povykoval nějaké oblíbené hlášky z Maxipsa Fíka a mužové zákona očividně usoudili, že se ztratil a je třeba mu pomoct. Tento názor ale Matěj nesdílel a tak se rozhodl – po vzoru své oblíbené počítačové hry Mafie – policajtům uniknout.
Když jsem se zatajeným dechem tuhle historii vyposlechla, naznala jsem, že když se dokázal vypořádat s policajty, zvládne ohledně metra už úplně všechno. Na oslavu jsme si dali čokoládu s vysvětlením, že policajti mu nejspíš chtěli pomoct, protože si mysleli, že se ztratil. A když ho budou někdy znovu chtít legitimovat, je dobré jim vysvětlit, že jejich pomoc nepotřebuje…
Protože já, sestro, já metro znám dobře. Tam já se nemůžu ztratit!
17. dubna 2014
Před nedávnem nám umřela teta. Byli jsme na pohřbu a Matěj byl zpraven o tom, že když někdo umře, už nikdy se nevrátí, ale žije v nebi a tam se potkáme. Na nic se tehdy neptal, a tak jsem to měla za jasné. Před týdnem k nám ale přijela babička a při večeři nám rozdala dědictví po tetě. Každému obálku a návdavkem vzkaz, že teta chtěla, abychom celý obnos užili, jak nejlépe budeme umět. Matěj obálku přijal, chvíli ji rozpačitě potěžkával v ruce, načež s ní praštil o stůl a utekl do svého pokoje. Byl očividně dost nervózní. Vydala jsem se za ním, vysvětlit situaci a přivést ho zpátky k nedojedenému chlebu.
Sestro, teď nemůžu, jsem z toho děsně nervózní.
Řekni mi přesně, z čeho jsi nervózní.
Ach, sestro, je to kruté.
Co je kruté?
Teta!
Teta není krutá. A to, že umřela, taky není kruté. Byla nemocná a bolelo ji to, ale teď už se má dobře v nebi.
V nebi, říkáš?
Jo, v nebi. Už nežije tady, ale v nebi. Její tělo je na zemi mrtvé, je v hrobě.
Nerozumím tomu!
Čemu přesně nerozumíš?
Jak mi někdo mrtvý může posílat obálku s obnosem?
Vyjasnili jsme si tedy pojem dědictví, a shodli se, že obálku uloží do své kasičky a že nejlíp umí utrácet peníze v kavárnách za čokoládu.
Jo, sestro, tak já ty peníze použiju na hostinu v kavárně. Pro mě, pro Míšu a třeba i pro tebe.
Výborně.
*No, a když budeme mít takovou zádušní hostinu – *
Cože, Matěji?
Hostinu. Jestli si budu moct dát výjimečně obojí. Jako čokoládu i zákusek, myslím.
Jo, to by asi šlo. Ale nebudeme tomu říkat zádušní hostina, jo? Ta se dělá jenom po pohřbu.
Jistě sestro. Ale sestro, už mnohokrát jsem se tě chtěl zeptat.
Na co?
Když člověk umře a jde do nebe…
No?
Jak ho tam poznají, když má tělo v hrobě?
Prásk. Autistická teologie jest pro pokročilé. Nějak jsme si vysvětlili i tohle. U večeře na nás všichni čekali a tak jsme se po několika dalších replikách a vysvětlení vrátili. Když jsme vstoupili do haly, Matěj prohlásil:
Myslím, že by to za to dědictví chtělo zádušní koncert.
Nikdo nerozporoval ani vhodnost koncertu, ani vhodnost slova zádušní. Dojedli jsme svoje chleby, přinesli zpěvníky, bratři kytary, někdo zasedl ke klavíru.
Jsem velitelem zádušního zpěvu! pronesl Matěj a jal se dirigovat celou rodinnou sešlost. Zpívali jsme pro tetu až do noci. Šťastně a radostně, protože ačkoliv má tělo v hrobě, je v nebi a má se tam dobře. A Matěj tomu rozumí. Když jsme se rozešli a každý zamířil do své postele, Matěj se se všemi svými autistickými rituály převlékl do pyžama a k posteli si nachystal ponožky na ráno. Než jsem mu řekla ‚dobrou noc‘, vypálil:
Jdu usnout. A až jednou usnu a víckrát se neprobudím, budu mrtvý. Moje tělo bude v hrobě, ale já budu v nebi a pán Bůh mě pozná. Ale zítra ráno se, sestro, ještě probudím.
Co víc si přát.
(Minule jsem psala, že už nebudu podávat report z ‚tak trochu jiných rande‘, který Matěj zažívá, protože mi k nim je odepřen přístup. A jak jsem za tu normální situaci ráda! Ale o další kusy Matějova – i mého – žití, se budu dělit ráda dál.)
10. dubna 2014
Zápisník se stal výkladní skříní Matějova života – kdokoliv může přijít a nahlídnout. Poslední týden přemýšlím, je-li to dobře. Jak zachovat chvíle, podělit se o radost a jiný nazírání světa a zároveň z Matěje nedělat zvířátko za sklem. Všechny moje otazníky i nejistoty vyřešilo plánované setkání s Míšou V. Hodinku před srazem jsme si s Matějem volali:
Sestro, jen se ujišťuju, že si termín i místo pamatuješ správně.
Pamatuju, Matěji, počkám na vás ve dvě u divadla a doprovodím vás na rande.
Rande, jak to myslíš, rande? Sestro, nevím, co má ‚rande‘ znamenat, když mám s Míšou V. obyčejné setkání na kávu a čokoládu.
Matěji, vysvětlíme si to, až se potkáme.
Nepotřebuju tvoje vysvětlování, sestro, protože to ‚rande‘ má jistě něco společného s láskou a s tím já nechci nic mít.
Potkali jsme se šťastně ve dvě u divadla a poodešli do nejbližší kavárny. Matěj Míše gentlemansky pomohl z kabátu a nastaly už rituální tanečky okolo objednávání – přečtení všeho nabízeného a výběr kafe. A Matějovo známé:
*Zatracený nerve, zase se nemůžeš rozhodnout!
Dám ti, Matěji, menší výběr – čokoládu nebo džus a dort?
Ó, dnes bych vzal čokoládu. Ale já nevím jakou příchuť, ach můj nerve…
Vanilka nebo oříšek?
Ó, vanilka, tu bych chtěl mít.
Výborně. Kafe s mlíkem, kafe bez mlíka, čokoláda s vanilkovou příchutí. Matěj Míše V. nalil horkou vodu do kávy a otevřel zabalenou sušenku, já jemu promíchala čokoládu se šlehačkou a vanilkovým sirupem, protože on hrozně nerad směšuje tři oddělené složky v jedné nádobě. Všechno bylo v klidu a pohodě. Matěj s Míšou konverzovali o škole a pitomém odboráku, kde je otravují uličníci a posměváčci, a plánovali příští setkání, návštěvu u nás a hrubou pomstu uličníkům a posměváčkům z vyšší třídy. A pak mě to napadlo – nepotřebují mě. Nepotřebují, abych tu seděla a snažila se moderovat jejich diskuzi, nepotřebují, abych tu seděla a mlčela. Jsou spolu. Tak jsem se zvedla, omluvila a šla vykouřit do vedlejší místnosti dvě tajné cigarety. Po dvaceti minutách jsem se vrátila doprostřed družného hovoru, omluvila se tedy znovu a vydala se vedle přečíst kapitolu nějaké knihy. Když jsem se vrátila podruhé, družný hovor panoval stále, ale hrnky byly prázdné. Ještě chvíli jsme konverzovali ve třech, pak zaplatili a šli.
Měla jsem radost, že žádné tajnosti jejich romantických setkání už v Zápisníku nevystavím jako trofej na čestné místo do vitríny. Prostě k nim nebudu mít přístup.
Jsou spolu, nic a nikoho nepotřebují. Normálka, ne?
4. dubna 2014
Protancované střevíce s Míšou V. měly ještě dohru. Matěj hned druhý den přinesl ze školy přívěsek na klíče.
Ale sestro, to je dar od Míši V. za ten tanec. Ten dar já musím střežit!
Od té doby leží maličký slon na čestném místě vedle počítače. Má mezi ušima čudlík, po jehož zmáčknutí by měl svítit. Nesvítí. Ptala jsem se na to Matěje.
Ale sestro, to nevadí. Tak už mi to Míša V. dala. Jak ona mohla poznat, že nesvítí, když je nevidomá?
Nemohla to poznat. To je jasný. Ale jinak je Míša velká frajerka. Týden po plese jsem vyčkávala u brány do areálu školy jako Matějův spojenec. Stálo nás to asi osm telefonátů, kdy se Matěj ujišťoval, jestli už vyrážím, jestli jsem na cestě, jestli jsem správně přestoupila, jestli vím, kde mám vystoupit a konečně, jestli už jsem u brány. Stála jsem tam. Posledním telefonátem zjišťoval, jestli u té správné – spodní. Stepovala jsem tam už pět minut – nechtěla jsem Matějovi pokazit tuhle atrakci pozdním příchodem. Najednou jsem je viděla. Matěj Míšu V. vedl, upozorňoval ji na schody a všechny nerovnosti terénu. (Slušelo jim to.) Šli do kavárny. A já s nimi.
První faux pas se mi povedlo už v tramvaji, těsně poté, co si na Matějovu výzvu Míša V. odťukala slepeckou holí schody a Matěj jí navedl ruku na madlo sedadla.
Ráda vás vidím! zahlaholila jsem, abych započala konverzaci.
Já tebe taky, kontrovala s úsměvem Míša V. Cesta tramvají byla dlouhá a blbě se při ní konverzovalo – všude spoustu cizích lidí a hovorů a drncání a skřípání tramvaje a vrčení motorů a vůbec – pořád něco rušilo. Chtěla jsem Míšu V. zpravit o tom, že už jenom tři zastávky, ale Matěj mě po prvních slovech zarazil.
Ale sestro, to musíš mít pořád všechno pod kontrolou?! Nemusíš. Já se o Míšu V. postarám.
A bylo jasno. Byla jsem tu jen jako jištění v neznámé situaci. Mým jediným úkolem bylo mlčet. A objednat v kavárně. Protože Míša V. si lístek těžko přečte a na Matěje by objednávání mohlo být příliš. Ale i s výběrem nápoje Matěj počítal, všechno měl promyšlené a předem vyjasněné. Rozhodl, že Míše V. přečte celý nápojový lístek, aby měla z čeho vybírat. Tohle rozhodnutí nešlo zvrátit, takže jsme s Míšou V. usazeny v židlích, poslouchaly o kávě, džusu, aperitivech i ‚něčem drobném k zakousnutí‘. Nakonec jsem mohla šťastně objednat čokoládu s malinami a šlehačkou (pro Matěje), lungo bez mléka (pro Míšu V.) a lungo s mlékem (pro mě). A Matěj se jal usměrňovat konverzaci – škola, ples, škola, škola, škola.
A ti dva hanebníci, ti už na nás nebudou pokřikovat ‚milenci‘ a tím nás otravovat a ponižovat! Posmívají se mojí pomoci Míše V. a štvou nás. Ale já ji nedám a vysvětluju jim, že je budeme ignorovat, protože dobře víme, že tím jim nejlépe dáme na vědomost, že s jejich řečmi o milencích nemáme nic společného!
A funguje tohle vysvětlování, Matěji? ptala jsem se.
Moc ne, opáčila Míša. Navíc mě matou, protože mi sahají na vlasy a já nevím, kdo to je.
To vůbec není legrační, takhle mást nevidomé spoluobčany, rozhorlil se Matěj.
Tak to řekněte paní učitelce, Matěji, ona to těm hanebníkům vysvětlí, snažila jsem se bratra posunout k účinnému řešení. Odpověď mě i Míšu V. odzbrojila.
Ale sestro, copak můžu požadovat po paní učitelce řešení? Kdyby ti dva hanebníci přestali otravovat, jak bych potom mohl Míšu V. ochraňovat?!
Matěj přece musí Míšu V. ochraňovat. Jasný. V tu chvíli nám slečna přinesla kafe a čokoládu. Chtěla jsem Míše V. pomoct, ale po půlminutě mé neumělé snahy popsat a lokalizovat jí předměty, které se před ní nacházely, se do akce vložil Matěj.
Počkej sestro, udělám to sám. Ta horká voda z konvičky patří do hrnku ke kávě, že. Míšo V., počkej, naleju to tam. Tak. Tady je ouško od hrníčku kávy. Chceš tam dát kostku cukru? Počkat! Než se napiješ kávy, je vhodné loknout si vody. Máš ji tady ve skleničce. To proto, aby si člověk nachystal ústa na tu dobrotu. Dělám to tak s čokoládou.
Prostě kavárenský týpek. Ani on se ale nakonec nevyhnul faux pas.
Míšo V., podívej, jak jsem se na to naše dnešní setkání vyparádil! Mám tričko i košilku!
Sluší ti to, zas se pousmála Míša V.
To především proto, že jsem se včera umyl – celý i s hlavou!
Když jsem chtěla Míšu V. doprovodit s Matějem domů, bylo mi důrazně sděleno, že cestu zvládnou sami.
Můžeš jet, sestro, všechno je v naprostém pořádku, ujistil mě Matěj.
Očividně to všechno zapůsobilo. Za čtrnáct dní jdeme prubnout další kavárnu.
27. března 2014
Ale matko, copak si můžu vzít to pitomý kvádro, když v něm vypadám jako cizinec?
Nevypadáš jako cizinec, Matěji. Na ples se nosí kvádro.
Nevemu ho.
Vezmi si ho s sebou, můžeš ho pak nechat viset na židli.
Kvádro pitomý, já se o tebe postarám, to uvidíš.
A skutečně Matěj na ples vyrazil v kvádru. Ještě po cestě maminku mnohokrát ujišťoval, že jen co přijdou na ten ples, postará se o to, aby viselo na židli a vůbec se všelijak povztekával a supěl, že ho jeho nervy nenechají na pokoji, že na plesy není stavěný a tanec není nic pro něj. To jsme tušili. Vlastně nikdo přesně nevěděl, co Matěj bude na školním plese dělat, až odzpívá se školním sborem vystoupení. Tancovat ho nikdy nikdo neučil a on to s koordinací tak obecně má dost vachrlaté. A když je do toho nervózní… Všechna jeho nervozita však zmizela ve chvíli, kdy vešel do obskurního, socialismem dýchajícího kulturního domu. U vchodu čekala jeho paní učitelka.
Matěji, tobě to ale sluší. Máš krásné sako.
To jo. To já se musel vyparádit, když jdu na ples.
Mamince spadla čelist, poslední hodinu neposlouchala nic jiného, než nadávky na pitomé kvádro, co škrábe za krkem a člověk v něm vypadá jako cizinec. A najednou – musel se vyparádit. Další překvapení se objevilo záhy. Matěj se ve velkém sálu nezačal ztrácet ani děsit velkého prostoru, jak má ve zvyku, ale zcela rozhodně zamířil ke stolu. Seděla u něj drobounká dívka v jemných černých šatech. Matěj se posadil vedle ní a začal konverzovat. Když ke stolu přišla maminka, dostala instrukce:
Hlavně mě, prosímtě, neruš, mám tu něco moc důležitého s Míšou V.
A tak se maminka usadila o židli vedle a pozorovala sál. Sto dívek, sto kluků. Rodiče. Všichni krásné šaty. Účesy. Košile, kravaty. Byl to ples Matějovy střední školy, kolem stolů seděla kvanta jeho spolužáků.
Vždyť je to tu mokrý, to jste slepí, že jste to rozlili?vykřikla Míša. Následovala salva smíchu všech přísedících a Matějův pokus uklidit vylitou kofolu. Pak se Matěj důvěrně naklonil k mamince.
To byl jenom vtip, Míša ví, že jsou u stolu všichni nevidomí.
Nejenom u stolu. I na parketu. Matěj chodí na střední pro nevidomé a slabozraké. Většina těch nádherných holek v nádherných šatech se neviděla. Kluci klopýtali, když hledali cestu ze sálu na cigáro. Bylo to neuvěřitelné. Ples pro všechny, podívaná jen pro některé. Když začala hrát kapela a všichni spolužáci svorně nervózně postávali po krajích parketu, vložily se do toho jejich třídní. Braly za loket tu chlapce, tu dívku a na parketu je seskládaly do úhledných párů.
Tuhle ruku sem na bok, tuhle trochu natáhni a tady máš její. Takhle se tančí. Maturitní ples byl větší zkouška než maturita sama. Parket se vlnil a Matěj se mě optal.
Sestro, co si myslíš o tom, že bych Míšu V. vyzval k tanci?
To je skvělý nápad Matěji. Ty umíš tančit?
Sleduj, sestro.
Sledovala jsem. A nestačila zírat. Matěj tančil s Míšou, kterou požádal o tanec. Pak ji doprovodil na místo a ruku jí položil na opěradlo její židle, aby bezpečně věděla, kam se posadit. Na stůl před ni postavil kofolu a ruku jí navedl na ucho půllitru. Uměl s ní tančit, uměl se o ni postarat.
Nechápaly jsme. Seděly jsme s maminkou ob židli od Matěje, abychom mu nerušily kruhy a nechápaly jsme. Doma si neumí namazat ani chleba máslem. Vzteká se jak děcko a nemluví s námi. A najednou? Je dospělý mladý muž v kvádru, během cesty od dveří ke stolu ho pozdraví patnáct lidí a u stolu se čile zapojuje do konverzace. Prostě to tak je, asi. Asi je dospělý.
Celý následující večer protančil s Míšou. Aby na Beatles nemuseli tančit valčík, vysvětlila jsem mu, že existuje i způsob tance, kterému se říká ‚paření‘ – prostě tancuješ, jak tě napadne. V podání Matějova dlouhého klátícího se těla to bylo dost neuvěřitelné. Zvlášť, když přitom vláčel po parketu o dvě hlavy menší Míšu. Ale kolem jedenácté už zvládali i otočky.
Podívej, sestro, jak Míšu protáčím na obě strany!
Znovu jsem zírala a nechápala. A o to víc, když v půl dvanácté přišel Matěj ke stolu a ležérně mamince i mně sdělil, že:
Vím, že je pozdě a normálně už dávno spím, ale takový zážitek jako je ples a tanec s Míšou, to si přece nemůžu nechat ujít!
To si rozhodně nelze nechat ujít, souhlasily jsme. A tak Matěj od té doby na potkání vykládá, jak byl na báječném plese, proháněl v kole spolužačku Míšu, byl tam dlouho do noci a navíc na závěr, jako bonus, poprvé v životě využil k dopravě domů noční spoj (legendárním brněnským rozjezdem nám to domů trvalo sedm minut)!
20. března 2014
Ačkoliv to tak z předchozích zápisníků vypadá, nedaří se nám s Matějem vždycky všechno. Poslední dobou máme trable. S koncerty. Oba dva. Matěj dostal úžasnou nabídku – zpívat na Mimoňské párty, skoro normálním benefičním koncertě na podporu lidí s autismem. V Lucerně. S Yellou sisters.
Ale sestro, jak můžu zpívat se Žlutejma sestrama, když je vůbec neznám?! A tak jsme vymysleli plán.
Matěji, co kdybys zpíval s někým, koho znáš? Něco, co máš rád?
No, sestro, o tom by se dalo uvažovat.
Mohli bychom se domluvit s nějakými kamarády, kteří by ti udělali kapelu.
Sestro, osobní kapelu, tu bych chtěl mít.
Bylo domluveno. V jedno úterní odpoledne jsme se sešli s Klárou, Ondřejem a Anežkou. Hudebníky par excelence – violoncellistkou, klavíristou a houslistkou. Všechno bylo uchystáno, Matějovy oblíbené songy vybrány, větrníky pro občerstvení zakoupeny. Vrazili jsme do dveří jako velká voda a Matěj nás už očekával. Od dveří ale utekl a vyčkával ve svém pokoji u počítače, kde si notoval pro uklidnění. S nadšením jsme vyrazili za ním. Ozřejmil nám, že nejprve je třeba zasongovat jeho písničkový výběr s nahrávkami. Má zpívání moc rád a zpívá báječně – nejraději u počítače, ze kterého si pouští doprovod. A tak jsme si posedali, kam se dalo a poslouchali, pobrukovali a pochvalně mručeli. Matěje to bavilo, nás to bavilo a pořád jsme si říkali, kdy už dojde na nacvičování u klavíru s nástroji. Po hodině nám Matěj oznámil, že je čas pojíst větrníky. To taky nebyl špatný nápad. Dali jsme se do nich a těšili se, že po pauze konečně dojde na živou hudbu s Matějovou novou osobní kapelou. Ale nestalo se tak.
Kdy už mi konečně přestanete klást ty pitomé koncertní otázky? Copak nevíte, že zpívat s nástrojem je pro mě obtížné? optal se nás vyčítavě Matěj a zapadl zpět k počítači. Zkoušet očividně neměl v plánu, byť jsme na tom byli domluvení čtrnáct dní předem. Proběhlo několik dalších neúspěšných pokusů vydolovat ho od počítače. Nakonec se uvolil, že nám sám zahraje dvě písně na klavír, zatleskáme-li mu na konec. To jsme přislíbili. Zahrál tedy, my zatleskali a Matěj nám vysvětlil, že už je večerníček a ten by nerad zmeškal. Tím celá atrakce skončila.
Druhý koncert, s kterým máme potíže, je benefiční koncert Brno pro Ukrajinu, který organizuji s přáteli. Všechno vypadalo dobře, všechno se dalo vymyslet, zařídit, sehnat. Ale vpředvečer akce se náhle bojíme, přijde-li vůbec někdo. Uvidíme.
Třeba to všechno bude mít dobrý konec – koncert pro Ukrajinu bude zaplaven lidmi a Matěj touhou zpívat se svou osobní kapelou. Stát se může cokoliv, jen je třeba nepanikařit a nechat se překvapovat. A to vám do letošního jara přeju – mít sílu a odvahu nechat se překvapovat.
PS: Ve středu večer koncert Brno pro Ukrajinu skutečně lidmi zaplaven byl. Takže trable s jedním koncertem byly definitivně zažehnány.
12. března 2014
Už tu je! Jaro! A je vidět, jak nám všem prospívá. Matějovi taky. Klátí svou vysokou a nemístně hubenou postavou mezi ostrůvky tramvají, užívá si slunko a na potkání vykládá, že už nemusí nosit rukavice, protože jaro je tu. Zvlášť jaro bylo v sobotu. Spala jsem po náročném týdnu a ani si nenastavila budík, protože jsem neplánovala vylézt z postele před dvanáctou. Ale Matěj plánoval. V osm mi zazvonil telefon: Sestro, pojedeme na jarní výlet kočárem! To se nedalo odmítnout. Kočár je totiž Matějovo kolo a výlet je pro něj dost složitá záležitost, ke které se odhodlá asi dvakrát za sezónu. Stojí to většinou moře přesvědčování, trochu křiku, pár hodin vysvětlování, že to určitě nebude daleko a slib, že když to zvládne, čeká ho velká odměna. Nic z toho ale teď nebylo potřeba, z telefonu zazněl jasný pokyn. Jedem na výlet kočárem.
Ve vhodný čas jsem se dostavila před garáž, kde už byla nachystaná kola rodičů i moje a Matěj obhlížel svůj majestátní kočár. Je obrovský. S obrovským košíkem a pohodlným sedátkem. Je báječný. A je to tříkolka. Matěj mi po obhlídce kočáru důvěrně sdělil, že rodiče necháme jet vepředu a sami pojedeme pozadu a budeme konverzovat. Tak jsme taky vyrazili. Matěj nasedl na kozlík a chopil se opratí. Nejprve za důrazného slovního doprovodu opratě přitáhl, pak povolil a zavelel Hyjé, hyjé, hyjé! A jeli jsme. Vysvětlil mi, že zapřáhl svých šest nejlepších hnědoušků a že jsou plní sil a připravení na cestu. Báječné. Bydlíme na kopci a tak každý výlet začíná dlouhým sjezdem. Ideální. Matěj kočíruje opatrně a vykřikuje na své hnědouše dva základní pokyny: Čehý! Hot! Asi po pěti kilometrech se mi dostalo vysvětlení, že je to přece, sestro, pokyn pro zatočení vlevo a vpravo!
Pod kopcem jsme se dostali na cyklostezku. Široký pruh asfaltu, po kterém proudily davy obtažené cyklistickými úbory. Matěje jejich rychlost vyděsila, zavelel tedy Prrr! a dal hnědouškům povel k odpočinku. Koně i Matěj se vydýchali a bylo třeba vydat se dál. Za mohutného jekotu Hyjé, hyjé, hyjé! se dal povoz po pohybu. A budil rozruch.
Cyklisté nejen uhýbali tříkolce, ale ještě se za ní otáčeli a kroutili hlavami nad povykem, kterým Matěj hnědáky přesvědčoval k větší rychlosti. Přijela jsem blíž a snažila se mu vysvětlit, že je potřeba trochu ztišit hlas, aby nebyl okolí nápadný.
Ale sestro, copak můžu ztišit hlas, když dávám povely? Hnědoušci by mě neslyšeli!
Bylo to jasné. Postarali jsme se to sobotní odpoledne o zábavu celé brněnské cyklostezce, protože jsme museli co sto metrů přibrzdit, aby si hnědoušci odpočinuli a následně je zase popohnat rykem a křikem, abychom dostihli ujíždějící rodiče. Nemluvě už o tom, že mně Matěj naordinoval dva vraníky.
Tvoji vraníci jsou ovšem, sestro, dvaasedmdesátkrát pomalejší, než moji hnědoušci. Nedostihneš mě!
A tak v tu sobotu po cyklostezce nejela jen půlka Brna, která se rozhodla protáhnout si v prvním jarním slunci svaly, ale i šest hnědoušků zapřažených do kočáru, na jehož kozlíku seděl Matěj. A dva vraníci, kteří se neustále snažili kočár dostihnout. Byli jsme všem pro zábavu a ku podivu, ale Matěj byl šťastný a kočíroval a kočíroval a pořád vydával povely a smál se. A tak jsem to zhodnotila jednoduše. Ať si ryčí, jak chce. Je jaro, jsme na kole a každej si pomáhá něčím jiným. Profesionální cyklisti mají odpružený vidlice, gelový sedátka a cyklistické oblečky fluorescentních barev. A Matěj má hnědoušky. Co je na tom divnýho. Stejně jsme se v cíli všichni sešli u jednoho stolu cyklistické občerstvovny. Pánové si ani nesundávali helmy a pili pivo vstoje. Matěj je zahlídl a oznámil nám: Jsem sice už plnoletý, ale pivo já si tedy rozhodně nedám. Obsahuje alkoholy a ty na kolo nepatří! A pak, kdože má rozum. Dobrý jaro!
5. března 2014
Poslední dva měsíce jsem byla nemocná, smrkala jsem, kašlala, popotahovala a usínala stulená do klubka kdykoliv a kdekoliv. Jedno odpoledne mě tak našel Matěj a jal se situaci rázně vyřešit.
Sestro, co se ti děje?
Jsem nemocná, tak mi není dobře.
Sestro, doufám, že to nebude nic vážného.
Ne, to snad nebude.
Sestro, ale co ti je?
Mám horečku.
Ó horečka. Chtělo by to tu nemoc zažehnat.
Jak to chceš udělat, Matěji?
Vyhnat ji z tebe. Samopalem.
Jasný. Na silný nemoci je potřeba použít silný zbraně. Nejsilnější zbraní se nakonec ukázalo jaro a slunce a vůbec všechno to dobrý, co se pojí s odchodem zimy. Taky jsem se přestěhovala do studentskýho bytu, s balkónem a zastávkou trolejbusu pod okny. Matěj se u mě zastavil, když jsem balila banánovku knih a byl po právu rozhořčený.
A co sestro, to si jako myslíš, že mě opouštíš?
Neopouštím tě, jenom budu bydlet jinde, abych měla klid na učení.
No jo, klidu, klidu, toho ale já také nemám dost.
Tak třeba, až budeš studovat na vysoké, taky se odstěhuješ, abys ho měl.
Ach! Sestro! Kdepak. O vysoké mi ani nemluv. Další škola?! Copak nestačí, že se učím pečovatelem?
Jasně, to úplně stačí a jde ti to báječně. Tak se odstěhuješ třeba jindy…
Sestro, kdy jindy to jako myslíš?
No… třeba až budeš mít ženu.
Jo, ženu. Tu má moje pravá ruka (čti dvojče) i můj nejstarší bratr, ale já?
No, taky jednou budeš mít ženu.
A jak se to pozná?
To se pozná. To bude žena, kterou budeš mít rád a ona tebe taky. A kvůli ní třeba i odejdeš od počítače nebo zvládneš nějakou velkou nečekanou změnu.
Jo, takovou ženu bych měl rád. S tou bych se odstěhoval.
Jo, s takovou ženou by se odstěhoval. To zní jako dobrý plán, ale tuším, že až začneme takovou ženu hledat, dostaneme se do poněkud svízelné situace. Matěj má rád řád, pravidelnost a předvídatelnost, počítač, rohlík se šunkou, hudbu, čokoládu v kavárně, ustlanou postel a urovnané věci, svoje knížky, dobré známky a své přátele. Jsem zvědavá, kam se žena zařadí. Počítač je vysoká meta, ale před rohlík se šunkou by to mohlo jít.
Třeba příští jaro?
27. února 2014
Je jaro. Doopravdy, pořádný jaro, akorát na rozepnutej kabát a sezení na kandelábrech s obličejem natočeným ke slunci. Odpoledne jsem se v povznesené náladě z jara střetla na domluveném místě s Matějem, chvíli se omlouvala za dvouminutové zpoždění – To je dost, že jdeš, sestro. To mě tu musíš nechat takhle dlouho vyčkávat, když ani nevím, kde tě mám hledat? – a s ujištěním, že už se to příště jistě nebude opakovat, jsme zamířili na čokoládu do Spolku.
Po obligátním kavárenském úvodu – nahoře vykuřujou kuřani, tam mě nikdo nedostane – a – neobjednám, sestro, jednou provždy si zapamatuj, že objednávání nemám ve zvyku! – jsme se shodli, že Matěj si dá horkou čokoládu a já kafe. A s číšníkem to domlouvám já.
Za naši dlouhou kavárenskou kariéru jsme zažili spoustu objednávacích incidentů. Dlouho jsem balancovala mezi tím, jestli Matěje do zařízení vlastní objednávky nutit (trénovat tak schopnost sebeobsluhy a sociální interakci, ale potupit jeho důstojnost, protože se to nikdy neobešlo bez kroucení se v židli, skřípání zuby a drobného jekotu), nebo objednat sama a Matěje nechat v objednávání věčně nesamostatného. A pak jsem si řekla, že jsme oba dospělí a děláme to, na co máme zrovna kapacitu. Když je pro Matěje situace přehledná, řekne, že by prosil horkou čokoládu se šlehačkou. Když vůbec neví, která bije, objednám mu horkou čokoládu se šlehačkou já. Jak jednoduchý. Matěj si teď oblíbil kavárnu Spolek, protože tam mají všechny příchutě horké čokolády, které jsou v lístku – ne jen dvě tři vybrané, jak bývá zvykem. A Matěj musí ochutnat všechny, kromě té s chilli – Chilli, sestro, pálí! Já nemám ostré chutě rád! – a té s příchutí vaječného likéru – Ta, sestro, obsahuje alkoholy a těm já se vyhýbám! Jsem sice již plnoletý, to ano, ale alkoholy nejsou nic pro moje zdraví! Dneska volba padla na banánovou.
Zasedli jsme, vybrali, já objednala… a nastala propast. Pro Matěje je účelem setkání v kavárně vypít čokoládu, pochutnat si a jít. Nemluví. Nemluví nikdy a já to občas podle využívám a tuhletu kavárenskou půlhodinku nechám proplynout v tichu a míru. Ale dneska ne. Dneska je jaro a hezky a jsem s bráchou v kavárně, takže budeme normálně komunikovat.
Co ve škole?
Zítra máme ten pitomej odborák. Nesnáším ho! Docela se rozproudila diskuze o probírané látce v zeměpise, protože beznadějně neznám hlavní města čehokoliv a Matěje baví mě „nachytávat“. Sestro, copak se nepamatuješ, jaké má Estonsko hlavní město? To abych ti to prozradil…
Jak se máš, Matěji? (Útočím, provokuju. Ale když už jdem na kafe a čokoládu, nebudeme se přece bavit o Talinnu!)
Inu, jak bych se měl, sestro. Je to hrůza, zítra mám písemku a ten pitomej odborák. (Ticho.)
Matěji, když se tě někdo zeptá, jak se máš a ty mu odpovíš, je zdvořilý, taky se ho zeptat, jak se má.
Tak jak se ti tedy vede, sestro?
Je to skvělý, když už je jaro. A navíc jsem zakoukaná.
Jo, zakoukaná. A co to jako má znamenat?
To znamená, že mám dobrou náladu a někdo se mi líbí.
Jo. Mně se taky líbí.
Kdo?
Ve výloze jsem zahlédl dezert tiramisového typu… To by náhodou nešlo, abych si dal ten dezert, co se mi líbí?
Ne, Matěji, to by nešlo. Dezerty se kupujou jenom na oslavu, teď máš čokoládu. A já jsem říkala, že se mi líbí někdo!
Jo. Někdo. Třeba jako Bára H.
Kdo je Bára? Sestro, copak to nevíš? Je to jedna z mých spolužaček, se kterou jsem tě seznámil, když jsi mě ještě v prváku v říjnu po obědě vyzvedávala u vchodu do školy! (Nutno říct, že to je událost nejmíň dva roky stará a Matěj mi tehdy představil většinu své třídy.)
Jo, a tobě se Bára líbí?
To by asi nešlo, že bychom s ní zašli na kávu a čokoládu?
To by asi šlo. Pozveme ji?
Jo – a jestli to pozvání vyjde, to bychom si asi měli dát na oslavu dezert, co říkáš, sestro.
Jo, to bychom asi měli.
Už mám dopito, sestro, půjdeme. Takže příště dezert s Bárou, sestro, nezapomeň. A objednáš ho ty.
Matěj se zvednul a vyrazil. Nevěděla jsem, co plánuje, ale za chvíli to bylo jasný. Zamířil zaplatit k baru a domluvil si všechno, co potřeboval. (Vlastní peníze na kavárnu si vydělává ve škole v rámci praxe v prádelně.) Triumfálně se vrátil ke stolku s prázdnými hrníčky.
Zaplatil jsem.
Skvělý, kolik?
Zaplatil jsem sedmdesát šest korun za nápoje a čtrnáct navíc. Celkem devadesát.
To jsi jim dal pořádný dýško.
To já nechtěl, ale musel jsem to zaokrouhlit!
Udělal to výborně. Vysvětlení pojmu „dýško“ proběhlo asi před měsícem a nevypadalo to, že by dopadlo na úrodnou půdu. Ale dneska bylo hezky, jaro a Matěj měl radost z přislíbeného setkání s Bárou H. a dezertem tiramisového typu. Co se mé studentské kapsy týká, asi by dostali o desetikorunu míň, ale Matěj je frajer, co má vyděláno z prádelny, takže může dávat i velký dýška.
20. února 2014
Nedávno v Respektu vyšel článek Petra Třešňáka – Děti luny (http://1url.cz/elTP). Článek je o Dorotce, holčičce sešněrované autismem a není rezignující nebo depresivní, jak bývá u článků o autismu zvykem, dokonce není ani naděje prostý. Ale je těžký. Hodně.
Každopádně autismus je téma. Tajemné, nepochopitelné a neuchopitelné. A taky neřešitelné. To víme. Nevíme ale, jak s ním nakládat. Jak dětem či dospělým pomoct, jak pomoct jejich rodičům. Jak oběma stranám dopřát důstojný a spokojený život – ideálně zároveň.
Náš Matěj není sešňěrovaný jako Dorotka. Ale není ani tak v pohodě, jako Rain Man. Nemlátí sebou o stěny pokoje jako holub, který do něj omylem vletěl otevřeným oknem, ale pravidelně s jekotem – Můj nerve, můj zatracenej nerve, zase se nemůžeš rozhodnout! – udivuje davy na ulici, když se zapomenu a dám mu na výběr, jestli chce do té NEBO té kavárny. Na druhou stranu umí nazpaměť brněnské i pražské jízdní řády a ochotně radí všem, kteří na ostrůvcích studují časy odjezdů, případně se doptávají na přestup přímo ve voze.
Matěj je napůl – a je mu tak dobře. A nám s ním. Komunikuje, na mnohém se s ním lze domluvit, je-li na to dost času a zvolí-li se vhodná strategie a formulace. Často nás udivuje tím, co ví. Byť informace zhusta neumí používat, pamatuje si jich kvanta. Bereme ho na večírky s přáteli, protože je mu osmnáct a co jiného by měl v osmnácti dělat – a Matěj oslňuje znalostmi, které samy o sobě nejsou nijak zábavné, ale nonšalance, s jakou z nich Matěj splétá konverzaci, je hvězdná. Jména, historická data, hlavní města, spisovatelé, hudba, filmografie a hlavně večerníčky a pohádky. Do detailů včetně režisérů, animátorů, autorů hudby a let natočení.
Ale sestro, pleteš páté přes deváté, copak si nepamatuješ, kdo namluvil strýčka Fida?
Kamarád nedávno položil záludnou otázku; Matěji, kolik papírů ve znělce Večerníček rozhazuje? – jistě si to vybavujete. Modrý mužíček v autě, pak na kole, pak na jednokolce jede přímo směrem k dětem a rozhazuje papíry s pohádkami. Matějovi zatrnulo. V půlce věty se zamyslel, a vítězoslavně se rozzářil.
To víš, že vím, příteli. Je to dvacet jedna!
Nechápali jsme, nechápeme. Ale měl pravdu. Nedávno nastalo právě kvůli večerníčkům dilema. Matějovi bylo osmnáct a já (s vědomím, že radost z narozeninového dárku se lehce ztratí v konfrontaci s nervozitou z neočekávaného překvapení) jsem se optala, po čem, že by můj za chvíli plnoletý bratr toužil. Odpověď byla rychlá a jasná.
Na Malinovského náměstí – víš nedaleko od kavárny, kde jsem si dopřál mrkvový dort – mají v trafice dvě cédé. Tipa a Tapa jedna a Tipa a Tapa dva. To bych si přál, sestro. Oponovala jsem, že k osmnáctinám by si měl přát něco důstojnějšího a adekvátnějšího jeho věku. S rozvahou sobě vlastní odvětil;
Ale sestro, copak mé přání není důstojné?!
No…
Historie je důstojná, sestro.
Historie jo, ale…
Ale sestro, toto je historie! Jak bych bez těch dvou cédé vzpomínal na mládí?! Mé mládí je historie, od osmnáctin budu plnoletý, tedy dospělý.
Složila jsem zbraně. Matěj ví. A líp než já. Jediné, co nadále zarytě odmítám kupovat, je krteček. Tak ho Matěj sjíždí na jůtůbu. Autismus je tajemnej a nepochopitelnej. Ale dobrý je, že Matěj sám ví, co je pro něj dobrý. Jen to občas ustát…
13. 2. 2014
Už čtrnáct dní jsem se téměř nehnula z kavárny Alfa. Píšu tam, čtu, přemýšlím, třídím hlavu a piju kafe. Je to malý podnik – ale příjemný, z půlky nekuřácký a s půllitrovými hrnky na čaj. Schází se tam náš štáb – parta studentů brněnské divadelní fakulty, která před třemi týdny obdržela dopis od studentů kyjevské divadelní fakulty univerzity Karpenko-Kary. Ten dopis nás trochu rozhodil, trochu vyděsil a nakonec pohnul k tomu, že je třeba něco dělat – a začali jsme. Vyhlásili jsme sbírku a odvezli dodávku věcí do Prahy, odkud putovaly do Kyjeva. Napsali jsme dva otevřené dopisy a oslovili milijóny podstatných lidí, aby se vyjádřili k situaci na Ukrajině, případně vyslovili svou podporu demonstrantům. Někteří tak učinili. Napsali jsme petici. Založili jsme stránky. Jeli jsme do Prahy. Do poslanecké sněmovny jsme se pokusili propašovat zavírací nůž a v poslanecké sněmovně se domluvit na vyslání nezávislých pozorovatelů k politickým procesům na Ukrajině. Nůž neprošel, pozorovatelé jsou na dobré cestě. (Všechno tohle lze sledovat na www.messagetoukraine.cz.)
A když jsem se po jednom takovém dni (asi předevčírem) vrátila domů, do předsíně vešel Matěj. Dlouho jsem tě neviděl, sestro. – Mám hodně práce, až jí budu mít míň, půjdem na čokoládu. – To je pořád práce, práce. Děláš, jako by šlo o život. – Matěji, vlastně jde o život. Sorry, nemám čas. – Neříkej SORRY! To je z angličtiny, to se v hovoru nepoužívá! – Jasně. – A sestro, o jakej život tady běží?
Vzdala jsem pokus o rychlé zapadnutí do postele. Sedla si k Matějovi do křesla a jala se vysvětlovat. Kde je Ukrajina, co se tam děje a že demonstrující potřebují pomoct, protože jejich zemi ovládají zlí lidé a spousta nevinných je nespravedlivě odsouzena k mnoha letům vězení.
Ano, domnívám se, že už vím, co mají zločinci za důvod. Ti lidé se chtějí dopustit zločinu, který se podle ukrajinských zákonů tvrdě trestá! Jedná se o zločin ovládnutí Ukrajiny. Nevinný lidi neustále obtěžují a pořád jenom opakují, že je to jejich vina! Abych pravdu řekl, pokud jde o ty vinný lidi, tak ti se těm nevinným neustále pletou do cesty. Když je ve státě takovejhle problém, tak je třeba ho vyřešit. Ale ne násilím. A lidská práva, sestro, jsou neopominutelná, dodal Matěj na závěr. Učili jsme se to v občanské výchově. Pochopila jsem, že Matěj ví. A já že můžu jít v klidu spát. V noci pak sen.
po jednání ve sněmovně o ukrajinských politických vězních, po cestách vlakem mezi zmrzlými poli, po informování médií o dění na Ukrajině, po statisících cigaret a hektolitrech pressa s mlíkem. sen. venkovská usedlost mezi zmrzlými poli. v přízemí se tísní děti. maličké spí, velké se choulí s koleny pod bradou. všechno je promáčené močí, dětskou močí, všechno navlhlé. je tu teplo. stoupám po dřevěných schodech do podkroví, moč je cítit stále, ale je tu o mnoho víc světla. čekám gestapo. kožený kabáty, pevný boty a ostrý rysy. místo nich tu postávají dvacetiletí kluci v černých uniformách z pevný látky. ostraha objektu? ne. titušky. mluví ukrajinsky – a já jim chci vysvětlit, že ty děti musí nechat být, že ty děti… nerozumíme si. zubí se na mě a chrastí korálky – nevím, jestli mi je nabízejí nebo mě jimi chtějí uškrtit.
a tak slézám zas po schůdcích dolů. v nejtemnějším místě nacházím Matěje. nevadí mu to. nevadí mu nic. neví, co se děje.
najednou vím, že musíme utéct. zabijí nás. ublíží nám. musíme pryč. zatímco titušky schází do předsíně, otvírám z přízemní špeluňky okno a rozprostírám za ním zahradu a stráň s úzkou stezičkou do lesa. tudy musíme utéct. všechny děti najednou mají své rodiče, každého někdo vezme za ruku. já vysvětluju Matějovi, že teď poběžíme, teď se zachráníme. neobratně prolézá oknem a dlouhými kroky se kymácí ke stráni. já s ním. ukrajinci za námi neběží, byť je neustále očekáváme. prostě nejdou. uvědomuju si, že možná chtějí nejdřív dopadnout někoho jinýho. jiný ukrajince, cikány, židy. a zároveň si uvědomuju, že na Matěje taky dojde.
6. 2. 2014
Tenhle zápisník bude o bráchovi. Probírala jsem se tucty témat a je mi jasné, že každé z nich někdy probleskne na povrch – divadlo, literatura, škola, teď třeba Ukrajina. Kavárny, Brno, šílená zima, toužebně očekávaný jaro a jiný divadlo. Bude to probleskovat. Ale hlavně budu psát o bráchovi. Jmenuje se Matěj, je mu osmnáct a z jeho existence denně plyne spousta postřehů, historek a divností. Matěj a škola, Matěj a holky, Matěj a jeho počítačová hra. Matějova teologie, Matějovy fyzikální zákony i léčebné metody. Matěj a kavárny, Matěj a tramvaje, Matěj a metro. Všechno jsou to témata skoro na román. Ono – Matěj a cokoliv je výzvou. Matěj totiž žije s autismem. Potkávám ho skoro denně a jeho souboj s realitou chci zapsat, zachytit už dlouho. Stojí to za to. A doposud se mi to nevedlo – padlo už několik náčrtů divadelních her i filmových scénářů, kvanta básní a jediné, co kdy fungovalo a doopravdy neslo zprávu o stavu jeho života, jsou moje drobné poznámky v diáři. Citace, věty, výkřiky, v odrážkách zaznamenané situace, reakce. Odmítám se již stýkat s tou zatracenou myčicí. Rozuměj; nechci uklízet myčku. Nikdo si to neumíme představit, nikdo nerozumíme a všechny nás ten „svět JEJICH myšlení“ tajně zajímá. Jsem Matějovi tichým svědkem jeho náročné existence. Nerozumím mu, nerozumím tomu, co žije, ale žije vedle mě, mnohý žijeme spolu a máme se rádi, sestro. Máme. Zápisník se mi zdá jako skvělé místo pro shromažďování střepů Matějova žití. Krátké stručné kapitoly o jednom klukovi, co vidí svět vykloubenýma očima. Vždycky se říká, že autisté žijí ve svém světě. Mám za to, že je to pitomost. Všichni žijeme na jediné zeměkouli, v jediném prostoru. Společně. A každý se s tím po svém vypořádáváme. Když sedím v kavárně, piju preso s mlíkem a kouřím ubalenou cigaretu, tuším, že tohle by si Matěj nikdy do svého světa dobrovolně nezapojil. Nesnáší kuřany, co vykuřujou a otravujou vzduch. A přece mě tam má. Jako tichýho svědka s tajnou cigaretou.