Sabrina Karasová
narozena 4.6. 1970 v Mostě | vydala pět útlých knížek, jedno dítě a několik tun časopisu Cosmopolitan | žije v Praze
Milá Báro,
tak jsem sklapla laptop, vyšťourala kuře ze zubů a jsem v Moskvě. Vezmi Most, Pardubice a Varšavu, zamíchej to, nafoukni, nasypej na to nálepky OBI, Ikea, Auchan v azbuce a máš to. Chvíli skanzen socialismu, chvíli scéna ze sci-fi. Staré komunistické paneláky oprýskané, dvacetipatrové, mezi ně vrazili dvakrát tak vysoké barevné věže na bydlení.
Byla jsem tu před třiceti lety. Moskvané v těžkých černých huberťácích a papachách se otáčeli za cizinkou v plášti z moderní umělé hmoty. Byl černý, ale s odvážnými šedými proužky, takže barvy! Poskakovali jsme v mraze po rudém mramoru před mauzoleem ve frontě, mráz pálil odspodu. Vojáci na nás řvali: „Ruky iz karmána!" Jakože máme vyndat ruce z kapes, poněvadž je to neuctivé, čekat takto ve frontě na vycpaného Lenina. Průvodkyně v galerii byla několikanásobná doktorka filosofie a umění, měla záplatovanou sukni a obroučky brýlí prasklé od mrazu.
Tehdy frčel automat na sodovku. V dřevěné budce před GUMem seděla babka, před ní tác se sklenicemi. Vzalas sklenici a pár kopějek, podalas vše babě, ta ti načepovala sodovku, tys ji vypila, vypláchla zběžně sklenici v zinkovém kýblu (made in Meva, Telnice, ČSSR) a postavila zpátky na tác. Prý jeden chlapík, co měl syfilis, vytřel přes noc znetvořeným penisem tři sta sklenic v automatech na sodovku po celé Moskvě, ale to taky může být městská legenda.
Bydlím v hotelu Carlton-Ritz na Rudém náměstí. Je tu všechno. I televize. Pustila jsem Kazach TV. Černobílý poškrábaný film. Psychologický. Dlouhé záběry. Nějaký děda v něm řeší s vnučkou, že přijdou vojáci. Myslela jsem, Báro, že si schroupu svá antibiotika i antihistaminika a zůstanu v celý večer v posteli. Ale jak se tak dívám k těm Kazachům, vypadnu hned ven. Chápeš, viď.
Milá Báro,
kolik Blíženců může být obsaženo v desetičlenném kolektivu, aby se nerozpadl v pochybnostech? Aby někdo udržel soustředění a nit? Aby ještě fungoval? Testovala jsem. Už nebudu. Zase nějaký čas. Mám oteklý krk, horečku. Je vedro. Vyšlo najevo, že bakterie nebyla před rokem usmrcena. Pět lékařů nedojde k cíli, když každý začíná od začátku. Zmatek jako v bandě Blíženců. Rok mám polovinu sil. Rok jedu na půl plynu. „Zavři oči, mamko, zavři očka, bude se ti spát jako fujara. Obalila jsem ti počítač sloním trusem." Co to stálo, rozpad všeho, málem. Mám vztek, Báro, chápeš, viď.
27. 5. 2014
Ze zastávky autobusu
Mlá Báro,
že své dítě opouštím já, jsem si tak nějak zvykla. Maminka si odskočí tu do Indie, tu do New Yorku, nějak tam ty separační deprese překlepe a vrátí se celá sladká s úsměvem a dárečky. Ale že se holčička sebere, sbalí si batůžek, dá mi letmou pusu, prohlásí: „Pa v neděli, mami," a odjede se svými lidmi za svým programem, tak to mi málem urvalo srdce. Stála jsem tam na zastávce s ostatními rodiči, dětičky mávaly z autobusu, a já najednou zavyla v neodvratném poznání: „Oni jedou pryč!" Po horečnatém dni plném stesků a obav jsem si naštěstí večer vzpomněla, že holčička odjížděla s třemi pupínky na krku. Pár sond po internetu přitakalo mé naději, že by mohlo jít o neštovice. Zburcovala jsem drahého, abychom se vypravili do Krkonoš okamžitě a holčičku zachránili. „To ty potřebuješ zachránit," pravil jasnozřivě a schoval klíčky od auta. Chápeš.
20. 5. 2014
Z tančírny
Milá Báro,
tak nás v Buenos Aires odvezli do tančírny, kde se poprvé provozovalo argentinské tango. Šli jsme podzemím, městskou kanalizací. Viděli základy studní i kruhové cihlové pece. Vodu i oheň. A vylezli v rozlehlém patiu, usedli ke kulatým stolům. Tanečnice tanga zavířily prostorem jako labutě. Vybraly si k tanci staříka od vedlejšího stolu. Shovívavě si ho odvedly do kola a chtěly si pohrávat. Tvrdě narazily. Jürgenovi je osmdesát, ale jeho tělo drží ocelové šrouby. Napřímil pánev a vyrazil do útoku. Labutě poplašeně zakejhaly. „On je mistr světa v tanci, pětinásobný," usmála se na mě Lakmé, jeho přítelkyně. Thajka. Šedesátiletá. Jsou spolu šťastní. Nádherný pár. Zamilovaní. Vydávají spolu thajské Cosmo. Žvýkali jsme stejky. Pak zaznělo moje jméno a najednou jsem byla Editor of the Year 2014. Dostala jsem cenu. Vypadá jako E.T. mimozemšťan. Škrábala mě francouzská krajka na krku. Byla jsem v šoku. Chápeš.
13. 5. 2014
Z Buenos Aires
Milá Báro,
tak jsem tady. Pavel Šmíd mi poradil fotit tu chodníky, že jsou před každým domem jiné, tak to dělám. Taky lustry. Mají je tu zdobené. Buenos Aires věrně připomíná Barcelonu a připravuje se na zimu. Ženy s úsměvem nakupují kožené boty na tlusté podrážce ze surové gumy a zateplené bačkory. Muži s úsměvem obsluhují staré dámy v kavárnách, které si s úsměvem vyprávějí o kamarádkách, dětech a milencích. Všichni se mě s úsměvem vyptávají, odkud jsem, všichni vědí, kde Praha leží, a ještě přihodí pár milých slov, i když mi vyměňují biftek za pstruha, poněvadž mé huhlavě španělské objednávce nebylo rozumět. Jak to, vy kreténi, že nejste vůbec vystresovaní!!? Chápeš?!!
6. 5. 2014
Z Břéťovic
Milá Báro,
čarodějnice pálíme zpravidla v Břéťovicích. Jedeš od Prahy k Brandejsu a vidíš jen rovinu, pole široko daleko. Ale mezi poli znenadání rokle, rána v krajině. Lidé o ní vědí a schovávají se tu před větrem a vojáky už tisíc let. Patnáct chalup namačkaných podél potoka. Břéťa strhnul tu po babičce a teď si na pozemku mezi šutry opékáme buřty. Všichni. Lidé se tu znají a mají se rádi. Takže když Břéťovi někdo rozbil okno, vlezl zadem do domku, ukradl alpu francovku a pušku, zabalil ji do červené deky, ale notebooku či foťáků se ani nedotkl, bylo jasné, že to byl někdo místní. Tak sedíme kolem toho ohně, opékáme buřty, mluvíme spolu, usmíváme se a tak nějak to visí ve vzduchu. Břéťa trochu brblá, rád už by dal někomu do držky. Bylo by jednodušší, kdyby někdo rovnou přišel zabalený do červené deky. Chápeš.
29. 4. 2014
Z pocitů trapnosti
Milá Báro,
už od rána to bylo jasné. Už když jsem si oblékla motorkářské boty a koženou bundu. Už když jsem vylezla na slunce a kvetly stromy: Dneska budu trapná! V metru mi u eskalátorů nevyšel krok. Všichni si toho všimli. Nasadila jsem si černé brýle a v práci se schovala za monitor. Odpolední přehlídka se konala v luxusním butiku a všichni to zjevně věděli předem. Éterické bytosti v pestrých koktejlkách ladně konverzovaly. Zapadla jsem celá kožená a ocvočkovaná do koženého křesla. Jak trapné! „Počkej raději venku, mami," pravilo mi dítě ve školce a nasměrovalo mě, metalistku, ke hřišti plnému mladých pružných matek v barevných teniskách. Všechny sledovaly, jak přicházím řinčivým krokem a řetězy na kabelce se mi chvějí. Bože! Na hřiště naštěstí vpadl mladý romský uživatel pervitinu a situaci na chvilku zlepšil. Blábolil, a odlákal tak spousty pohledů. Pak ovšem jedno z jakýchsi dvojčat potřebovalo kakat. „Vykakáš se do pytlíku," pravila mu matka, odvedla ho do křoví a přidržela mu pod řití igelit. Sáček zakroutila a hodila do koše. Po chvíli dvojče přiběhlo znovu se stejnou objednávkou. Matka v pohodě zalovila v koši, vytáhla sáček i s jeho obsahem, rozvázala, přidržela pod řití, zakroutila a znovu hodila do koše. Báro, jak to, že jen já se cítím pořád tak trapně?! Chápeš?!!
22. 4. 2014
Z pod trešne
Milá Báro,
byly Velikonoce. Moje dítě sedělo na houpačce pod rozkvětlou tresni. Je to obrovská třešen, větve až na zem jako závoj nevěsty. Houpalo se a zpívalo: „Jsem princezna v krásném království a všichni mě mají rádi, kurva, kurva.“ Kočky i pes vzorně naslouchali, sušenky snědeny. Na světě je hezky, chápeš, viď?
15. 4. 2014
Otázka dne
Milá Báro,
může mít moje matka mentální anorexii? Co mi paměť sahá, vše na talíři muselo být vždy nemastné, nepálivé, bez éček, bez barviv. Ocet naředit vodou. Česneku jen stroužek, soli se vyhni. Žádná radost, žádná vášeň. Maximální opatrnost. A muselo toho být málo. Přičemž matka si naložila, až co zbylo. Přičítala jsem tuhle šetřivost jejím zážitkům z války, ale v neděli mě cosi vyděsilo: Matce se po chřipce vyrýsovala ve tváři lebka. Tepláky zaplandaly. Váží 49 kilo. Posadila jsem ji k čaji, naložila sušenku a vysvětlila, že ji od stolu nepustím, dokud sušenku nesní. Po chvíli mi radostně ukázala prázdný talířek a vítězoslavně odskotačila na zahradu. Sušenku jsem objevila ponořenou v hrnku s čajem. Báro, je to tak. Moje matka mě začala podvádět. Chápeš?!!!
8. 4. 2014
Z rán
Milá Báro,
nemám dodělanou vysokou školu a velmi mě to trápí. Už léta. Dokonce jsme kvůli tomu museli v časopise, kterým si i redaktoři řeší svá traumata, napsat článek. Syndrom podvodnice se to jmenovalo. Každé ráno se s tímto trápením budím. Jednou nemám dostatek zápočtů v indexu, podruhé prošvihnu poslední termín zkoušky, jindy až na studijním oddělení zjistím, že mi úplně unikly přednášky z důležitého předmětu. Teprve nedávno mi došlo, že tento můj pod kůži zarytý stav je sen. Že nejde o skutečnost. Jen nechápu, jak je možné, že v žádné z mých psychoanalýz ani psychoterapeutických výcviků nevyšlo toto téma na přetřes. Svěřila jsem se drahému. „Ty máš ale starosti, beruško," pravil spolehlivě, ale tentokrát to nepomohlo. Dneska ráno jsem se vzbudila s tím, že mi neuznali téma už napsané diplomky. Ale to už člověka naštve, chápeš, ne?!
1. 4. 2014
Z parku Gezi
Milá Báro,
tak jsem hned skočila do parku Gezi. V neděli je to malý, středně odporný park. Platanové stromořadí. Fontána s delfíny. Mají zapletené ocasy. Kolem fontány sedí muži na lavičkách po dvou, sladce se k sobě tisknou a hledí na ten výjev. Toulavý pes tu leží velký, žlutý, vyžraný a vysmátý. U paty stromů hromady chlebů po venkovním grilování. Ale v pondělí vajgly a slupky od slunečnic z dětského hřiště ostříkají hadicí. Takže tu ženy houpou děti. Žena z Kataru (má ji zahalenou). Žena z Prahy (nemá ji zahalenou). Chůvy z Filipín (žádné zahalení). Žena z Kataru podá svačinu starému Turkovi na lavičce. Ten beze slova odchází. Přiběhnou děti syrských uprchlíků. Tak špinavé, roztrhané a hubené, že nemají sílu vyskočit na houpačku. Ale poradí si. Prodavač prodává čaj. Chůvy z Filipín si natáčejí své blonďaté anglické svěřence na iPhone. Žena z Kataru vytahuje iPad v chanelovském obalu. Žena z Prahy kanonizuje svou dceru kapesním Canonem. Když kvůli takovému parku střílejí do lidí, není to kvůli parku, chápeš, Báro, viď.
25. 3. 2014
Z Istanbulu
Milá Báro,
tak jsem v Istanbulu. Turci mají děsně velké nosy. Ale až perverzně! Hledím na ně se zalíbením. Oni hledí se zalíbením na mou pětiletou modrookou dceru. Štípají ji do tváří. Ona na ně hledí se znechucením. Neni tu kvůli žádnému flirtování, má v Istanbulu seriózní misi. Má tu totiž spicha. Se svou BFF. Čtyřletou nejlepší kamarádkou, která zrovna žije v Kazachstánu. Můj drahý je proti. Je proti investicím do beznadějného přátelství na dálku. Ale já prostě koupila letenky. Po Istanbulu jsem vždycky toužila. Znám jednu ženu, která obětovala rozumným rozhodnutím vše, všechny své sny, a teď jí došly zdroje. Zdroje radosti. Nějak to tu balí. Je to moje máma. Tak proč nebýt trochu crazy, chápeš, Báro, viď?
18. 3. 2014
Z fronty na pivo
Milá Báro,
je neděle odpoledne a bydlíme v Mostě. Táta chce, ať mu dojdu do kiosku pro pivo. Já nechci. Odmlouvám. Tak vypukne řev. Táta je vzteky bez sebe. Máma se klidí pro síťovku. Nafasuju do ní šest flašek. Nemám síťovku ráda. Flašky ji prověsí, i když jsou prázdné. Drnkám jimi o zem. Zvoní o kov, když přecházím tramvajové koleje. V kiosku na konečné prodává maminka spolužačky Petry Jíchové. Má namalovanou pusu, v hlavě krajku připnutou sponkami a kouří u toho. Čekám ve frontě. Chlap, který stojí za mnou, mi položí ruku na zadek. Ztuhnu hrůzou. Skloní se a něco oplzlého zahuhlá. Smrdí mu dech pivem jako tátovi. Při cestě zpátky nesu síťovku v obou rukou zdvižených až k hrudi, aby se láhve s pivem nerozbily o zem. Bóže, je mi teprve šest a takhle už to bude pořád. Chápeš?
11. 3. 2014
Z manufaktury
Milá Báro,
tak mi dnes přistála v poště tisková zpráva o novém parfému z růží. V hlavě mi zavoněla vzpomínka na ten můj první. Bylo mi dvacet, doprovázela jsem zájezd turistů po Provence. Zastavili jsme se v městečku Grass, v továrně na parfémy Fragonard. V sušárně tam stál starý pán s bílou hlavou v bílých holínkách. Zabořený po kolena v růžových lístcích. Vidlemi je přehraboval a vyhazoval do vzduchu. Růžové lístky vířily vzduchem, padaly mu do vlasů. Hotová růžová bouře. Tlumočila jsem. Za odměnu mi dali parfém, který tam právě ten den stáčeli. Anais-Anais. Francouzskou národní pýchu. „Jmenuje se podle Anais Nin, viďte?" jásala jsem. „Cože? Ne, tu neznáme," řekli mi. Tak to jsem se cítila trochu zmatená, chápeš. Voněla sladce.
4. 3. 2014
Z koupelny
Milá Báro,
jak ses mě minule ptala… víš, bylo to takhle: Koupila jsem si brýle značky Jaguar. Nechala si udělat perfektní manikúru. Odletěla jsem do Milána. Vyhledala nejluxusnější hotel v centru. Nechala se odvést recepčním do snídaňového sálu. Posadila se ke dvěma Američankám. Pochválila jim francouzštinu a vytvořila konverzační příležitost, aby ji použily, mě poučily a pak vyfotily. Cenila jsem zuby a přikyvovala. Byla jsem pozitivní. Ovládala jsem lícní svaly. Pak odletěla do Prahy. Dala si sprchu. Omyla se luxusním parfémovaným gelem. Přitiskla na obličej hebký froté ručník. Úlevou vydechla. Jo, dokázala jsem to! Jsem šéfredaktorka! Zhluboka se nadechla. A v tu chvíli si uvědomila, že jsem si do stejného místa před chvílí otřela prdel. Báro, chápeš, drahá, proč jsem ti tenkrát neodpověděla.
25. 2. 2014
Z rodiny
Milá Báro,
ta moje tchyně, hele, přece jen má nějaký lidský rozměr. Třeba vloni: V březnu jsem byla těhotná a už v květnu kupovala tchyně výbavičku. V červenci jsme o to dítě přišli a na Vánoce mi všechny ty růžové a blěděmodré ručníčky s medvídky dala pod stromeček. Co s tím taky. Chápeš, viď.
18. 2. 2014
Z taxíku
Milá Báro,
jela jsem na rozhovor s nějakou topmodelkou do Trump Hotelu Soho, tak jsem si vzala taxík, chápeš. Taxikář povídá: „Odkud vy jste?" „Z České republiky, to je střední Evropa," povídám. „Já vím, kde to je," kýve. „Tohle je totiž moje poslední jízda a pak předávám auto Richardovi… Víte, odkud jsem já?" vyzvídá. „Z Ekvádoru?" střílím od boku. „Jak to víte?" posmutní. „Viděla jsem televizní dokument o Indiánech z Ekvádoru," plácám. „Jak víte, že jsem Indián?" odmlčí se zdrceně. „V tom dokumentu říkali, že Indiáni z Ekvádoru jsou těmi nejlepšími taxikáři v New Yorku," napravuju situaci a on se usměje. „Víte, že tahle auta, yellow cabs, se vyrábějí jen s životností tři roky? Jezdí totiž 24 hodin denně, na tři směny, nikdy se nezastaví! Pak je jednoduše nahradí. Tenhle vůz končí za tři měsíce. Už ho ani nemyju…"
Topmodelka byla celkem fajn, milá holka, Švédka. Nejvytíženější modelka na světě. Říkala, že si na Vánoce ráda zlomila nohu, aby mohla být tři týdny s rodiči doma. Nebo tak něco. Já totiž neumím anglicky. Ale neříkám to nikomu, chápeš…
11. 2. 2014
Z New Yorku
Milá Báro,
tak jsem v New Yorku. Fashion week, chápeš. Flákala jsem se v zákulisí módní přehlídky a dělala, že něco fotím. Pánská přehlídka. Spousty polonahých chlapíků na očumování. Radost jako v zoo ve výběhu tygrů. Vizážistka malovala jednomu světlo pod oči, zálibně si ho prohlížela, a pak píchla do vzduchu k sousednímu křeslu: „Hele, támhleto si vyfoť, to je hustá lesba! Jediná ženská, která chodí pánské přehlídky!" Vyfotila jsem si ji a ještě jsme chvilku zasvěceně debatovaly, jestli je hustá, nebo spíš vostrá. V hotelu jsem ji hodila do Googlu a zjistila, že obojí. Francouzská olympijská plavkyně, která pověsila plavky na hřebík a vklouzla do nové identity. Vždycky tu mívám deprese, ale dneska ještě nemám deprese. Z těch štíhlých dobře oblečených lidí, kteří mají cíl a spěchají za ním napříč betonem. Ve vedlejších pokojích bydlí stará žena. Vím to, protože má dveře otevřené do chodby. Napřed to vypadalo jako pokoje personálu, ale pak jsem podle odpadků a knížek usoudila, že se spíš z bývalého činžáku u Central Parku nepodařilo hoteliérům vystrnadit původní obyvatelku. Je šedivá, shrbená a plášť jí pokakali holubi. Šourala jsem se za ní ulicí. Do bistra. Ind tu prodává saláty. Mělo mě to varovat. Mělo mě varovat, že se ještě jednou zeptal, jestli chci fakt ten s kari. Mělo mě upozornit jeho neochotné gesto, s nímž se chopil naběračky, odvrácená tvář, když mi balíček podával. Jojo, milá Báro, byl kyselý. Byl tak odporně zkažený, až jsem plivala. Jedna porce deset dolarů. Milá Báro, tady se neprodávají lahůdky z vaniček jako u nás. Tady se salát nabírá z obrovských akvárií. Musel tam těch porcí mít nejmíň dva tisíce! Vždycky tu mívám deprese, ale kamarádka psychiatrička říkala, že pomáhá mluvit s lidmi. Tak asi ještě skočím za tím Indem, chápeš.
4. 2. 2014
Z kuchyně
Milá Báro,
dnes jsem vstala před úsvitem, abych připravila svým drahým perfektní snídani. Dle nejčerstvějších zásad zdravého stravování. Vajíčka. Chápeš. Je to super food téhle doby. Bereme je na venkově, jsou výživná a dvoužloutková. Slaninu jsem koupila v bio obchodě. Ale vyplatilo se připlatit, pašík prý žral jen kopřivy a špenát. Trochu jsem se ještě motala nevyspáním, ale co by člověk neudělal pro své blízké. Pravou rukou jsem otevřela ledničku, levou hmátla do plata s vejci. Báro, každý den, každou minutu, každou vteřinu mého bytí tane mi na mysli, jak jsem nemožná, trapná, hloupá a neschopná. S tímto pocitem neustále tiše zápasím. Přesto když mi dvě vajíčka křusla v dlani a třetí o dlaždičky, vzkřikla jsem vztekle: „Doprdele!" Můj drahý vyskočil z lože, připraven mě zachránit. Když popatřil škody, sliz vlekoucí se dlažkami, rozchechtal se a skácel se zpět do peřin. Svíjel se tam smíchy, dokud mu nezazvonil budík. Milá Báro, chápeš, viď. Jak jsem šťastna, že mám muže, který je mi v každém směru oporou.