Roman Szpuk
Roman „Darmošlap“ Szpuk je básník a prozaik narozený v roce 1960. Pochází z Teplic, ale žije ve Vimperku a pracuje jako pozorovatel počasí na Churáňově. Od roku 1990 vydal na 17 knížek, tou poslední z roku 2013 jsou lyricko-meteorologické črty Chraplavé chorály. Od roku 2006 se zabývá haiku. Je také zakladatelem dodnes činné literární skupiny XXVI (www.xxvi.cz), která nedávno oslavila své třicetileté výročí.
25. 6. 2014
„Jó, tu kroniku jsem měl zavčas stopit“, říká Láďa. „ Jenže tam byla spousta záznamu z padesátých let, o všech komunistech, co pak zakotvili na národních výborech a jinde na vysokých postech. I o Palečkovi tam bylo, o těch jeho střílečkách po Němcích.“
„Paleček? Ten z hájovny pod Boubínem?“
„Jasně. Jenže jsou dvě Palečkovny. Jedna je v oboře a druhá u Modravy, kde býval předtím.“
„A Paleček střílel po Němcích?“
„To bylo po odsunu,“ vysvětluje Láďa. „Němci se tajně vraceli pro svůj dobytek do Čech. A když už byly stáje a chlévy prázdné, začali pytlačit v lese. Vždyť skoro nic neměli, na německé straně jim stloukli dřevěné boudy, aby měli střechu nad hlavou, a to bylo všechno. No a hajný Paleček hlídal les. Pro něj to prostě byli pytláci. Proto ho pak přesunuli do hájovny pod Boubínem. Protože by ho němečtí pytláci zcela jistě odpráskli. Já ho ještě pamatuju. Chodíval z Veselky jednou týdně do Vimperka nakupovat. Stavěl se vždycky ve Vltavě. Kouřil ostošest, to jsi viděl po vimperských chodnících zelené chrchle a hned jsi věděl, Paleček je tady. Měl ve zvyku se sázet. Třeba oznámil, že vypije deset piv a nepůjde na hajzl. Měl s sebou hůl, takovou sukovici s vydlabaným žlábkem. A uchcával do ní tajně pod stolem. Když sázku vyhrál, koukali jsme na tu louži pod stolem. To byl Paleček. Ale les znal jako málokdo. Když přijel papaláš na jelena a měla to být tutovka, přihráli ho Palečkovi. Ale ani pak ještě neměl host vyhráno. Co odkýval ministr, musel ještě odklepnout Paleček. Nosil takový starý umaštěný klobouk. Byl celý ohmataný, místy i proděravělý. Nabral do něj pramenitou vodu, nabídl ji hostu k pití a když se snob ušklíbl, vedl ho Paleček místy, kde zaručeně na jelena nenarazili. Na svých obchůzkách míjel pramínky. Ukládal do nich lahváče. Druhý den studánky obešel, studená piva vypil a vložil tam nová. A když pak vedl hosta na střílečku, vždy jen vyzvedl pivo, otevřel ho a frajersky je nabídl střelci. Z vedení si nedělal těžkou hlavu a když se mu něco nelíbilo, dal to tvrdě najevo. Dokázal naplivat do obličeje řediteli lesního závodu. To máš za toho jelena, co jsi střelil u krmelce, řekl mu a rozetřel mu dlaní plivanec po tváři. A ředitel ani necekl. Styděl se.“
***
Přivoněl jsem si
ke škvorovi
v šípkové růži.
***
Letní silnice -
po bílé čáře balancuje
děda s kosou.
***
Vyprávějí mi Mlčochovi, jak přes zimu kočovali po Španělsku. Pár dní přebývali u jednoho poustevníka, který si zařídil celu na břehu moře. To místo bylo sevřené z obou stran skalnatými žebry. A směrem od moře si poustevník vystavěl hráz z kamení. Když pak u ní člověk seděl a díval se na moře, děsil ho příboj valící se od moře. Kamení však drželo pevně a vlna se o hráz vždy rozbila. Také mi vyprávějí, jak nalézali u svých maringotek na šňůře padesátikorunu. Někdo ji tam čas od času připevnil kolíčkem na prádlo. Že by nějaký tajný sponzor? Později zjistili, že se u nich občas objevil starosta ze Strašína s kozou. Mlčochovi totiž měli kozla. Kozí říjení se může počítat jen na hodiny, to podle toho, kdy si chovatel všimne, že jeho koza vrtí ocáskem. No a pak je třeba spěchat za kozlem, i kdyby půlnoc bila.
18. 6. 2014
Adorace v absťáku. Visím v klanění. Měl bych bdít, ale padám do spánku.
Když už usínám, ať je to poblíž signálky, hlásky.
Na pohled hmotný monolit, průsvitný balvan dne se valí touto místností lehce jak obří nafukovací krůpěj, její povrch pruží, je nadnášena.
***
Naproti se mi šourá stařík se svojí ženou. Má vysušenou tvář, v ní ostré a hluboké vrásky, ale límec se skvěje čistotou. Přes hubená ramena mu visí pečlivě vyžehlené sáčko a kalhoty zdobí rovné puky. Člověk by řekl: je to slušný starý muž. Takřka ještě elegán. Opírá se o hůl, ne však celou svojí váhou. Spíš jen tak krátkými příklepy oťukává prostor před sebou. Cupitá, jako by krátké nejisté krůčky měly vyvolat soucit těch okolo. Když mění směr chůze, natáčí toporně celé tělo. Pak promluví. Jeho hlas je vysoký a trochu naříkavý: „Petr dostal. Ani korunu nedal, jak jsme chtěli. Nic.“
***
Pijeme s vimperským malířem Honzou Chaloupkem. Jsme ukrytí na jeho zahradě plné nádherných jehličnanů, různě sestříhaných, vytvarovaných, aby vytvářely zajímavou kompozici. Honza vystavěl na zahradě vlastnoručně spoustu kamenných cestiček a také rybník, ve kterém plavou barevní kapři a karasové. Vede mě ke krbu u plotu. Ukazuje mi sochu. Skládá se z kamenného válce v jakési U-rampě nebo půlce pouzdra.
„To když je nějaký problém,“ vychýlí Honza váleček na jednu stranu, nechá ho sjet dolů, váleček vyjede do protisvahu, pak zase zpět, zahoupá se a zůstane dole. „Udělám tohle a řeknu si: Ále co.“
Slunce nám pálí do hlavy. Soused vytrvale seká trávník. Vyprazdňujeme láhve likérů jednu za druhou. A je to výběrové pití, z arónie, sedmi druhů smrků a jiných bylin.
***
Lezu po čtyřech po skalce a čmuchám ke karafiátům. Kousek od nás chytá mušky rehek. Nad námi zpívá pěnkava, také kos. Konkurují si, sedí na špičkách stromů pouhé dva metry od sebe a překřikují se.
„Kos umí zpívat tiše, tichounce,“ říkám. „Slyšel jsem ho v zimě na metr, byl schovaný v živém plotě.“
„A umí taky přijít o hlas,“ dodává Honza. „Jednou večer seděl támhle na komíně a jenom chrčel.“
Honza vzpomíná na své tvůrčí začátky. „Rodiče na mě neměli čas. Oba pracovali v lese. Ale zapsali mě na výtvarku. Učitelka z výtvarné školy mě nechávala ve třídě denně i čtyři, pět hodin. Stavěla mi různá zátiší, nebo jsem maloval to, co dostali za úkol žáci v další třídě. A já jen kreslil a kreslil. Pak si nějací rodiče stěžovali, asi že jsem tam denně a platím málo. Tak jsem musel platit dvojí školné. Dvakrát pětadvacet korun. Šel jsem tedy o prázdninách na brigádu, abych si na to vydělal. Shazoval jsem v lese klest, platily se tři koruny za hodinu. V patnácti jsem si opatřil knihy Raffaelových a Michelangelových kreseb. Celé jsem je zkopíroval. Otec nechtěl o výtvarné škole nic slyšet. Poslal mě na gympl. Ale kreslil jsem dál, třeba až do půl druhé v noci. A pak jsem během přírodopisu spal. Měl jsem vynikající herbáře, sbírky přírodnin, tak jsem si to mohl dovolit. Učitelka věděla, o co jde.“
***
Na tomto úpatí Milešovky jsem se ještě nikdy neoctl. Je to na severovýchodě, už hodně dole, kde končí les a z luk i zahrádek, které s ním sousedí, vniká mezi kmeny bledě zelená zář. Přímo pod sebou vidím ve vylámaném skalisku hluboké jezírko s průzračnou ledovcovou vodou. Dopadají do ní svazky paprsků a pronikají bez zábran až ke dnu, kde se rýsují zlomiska plná ostrých světlých hran. Na nejnižším místě víří a probublává silný pramen. Má snad tři metry v průměru. Jako by tam pravidelně vydechovala země svůj var.
Příkré břehy oživuje teplá hlína vyhrnovaná na povrch silou z nitra země. Snad se tudy tlačí k povrchu podzemní teplo, sypké magma či horké plyny spící sopky? Vtom se z půdy vynořují ohromná poupata. Hnaná vlhkým teplem nabývají ohromné velikosti, trčí jako hroty oštěpů svinuté z nalitých listů a odstrkují mě stranou. Hlína se mi drolí pod nohama i rukama. Nakonec se v tom všeobecném pohybu neudržím, ztrácím rovnováhu a padám do průzračné vody jezírka. Plavu snadno, voda je velmi příjemná.
A pak – jaký div – stojím na prahu visuté kavárny ve tvaru kruhového potrubí. Sedí tam u stolku spousta lidí a celý ten tunel se pohupuje sem a tam. Připomíná trochu vnitřek tobogánu. Ale je rovný a slunce jej prosvěcuje. Sotva se držím na nohou. Můj syn Dan už tam vkročil a teď se ho ujímá mladá dívka a vede ho tím houpajícím prostorem dál a dál, až se mi za těly ostatních oba ztrácejí.
***
Piju pivo v hospodě u prachatického autobusáku. Sedí tu dva dědkové. Jeden již nemá zuby. Kouše namáhavě maso, ústa se mu divoce pohybují, jak nemají vnitřní oporu. Je vysušený a zachoval si doposud bohatou kštici šedivých vlasů. Druhý je obtloustlý a huhňá, že mu skoro není rozumět.
„Jak to tam točej... Tu kozu,“ říká pisklavým hláskem sušinka.
„Co?“
„Kozu.“
„Neznám...“
„Ech... Kozla,“ opravuje se sušinka. „Pražáci ukradli kousek, chtěli to celý, řekli jim, ne, raději to tu rozbouráme. Pozemek je náš.“
Kdo?“
Papaláši. Kdo jinej. Vždyť kolik jich mají v Praze, těch pivovárů? Smíchov. Bráník, Krušovice.“
„Kozy papalášský,“ ulevuje si tlouštík.
***
Stoupáme s Tondou Petruželkou sjezdovkou na Churáňov. Vedeme za ruce dvě jeho malé děti, roční Markétku a tříletého Frantu. Okolo po loukách to strašidelně bzučí, rozmnožil se tu listokaz zahradní, všude leze po bylinách a ožírá jejich kořeny. Činí tak každý rok.
Až nahoře u parkoviště si Tonda všiml, že Markétka ztratila botku. Nic nám neřekla. Proč taky. A tak jsem vzal tři Tondovy batohy na záda a Tonda se musel vrátit pod sjezdovku, kde botičku našel.
***
Sedíme u stolu před stanicí a probíráme text Hlaholice hájů. Pijeme k tomu plzeň, kterou jsme přinesli z hotelu Olympia v nádobách určených pro odběr srážek v pluviokolektoru.
Dočítám stránku –
ale dosedla na ni
Malý Frantík a Markétka se perou o nafukovací balón.
„Házejte si s ním,“ volá Tonda. „Neperte se! Praskne.“
Děti se kutálejí přes míč a navzájem přes sebe, špulí k nebi zadečky, výskají, až uši zaléhají.
„Blouček,“ ukazuje Markétka do trávy. „Blouček, blouček.“
Leze tam sršeň. Kapitální kousek. Tonda ho přivírá do futrálu na brýle a pouští ho za plotem stanice na svobodu.
„Blouček,“ ozývá se znovu Markétka. Tentokrát leze po stole velká okřídlená mravenčí matka. Vítr zavanul. Básně letí ke sněhoměrné váze. Honím je po louce.
A znovu: „Blouček.“ Tentokrát lezou dvě mouchy v nočníku.
Večer usínám pod hvězdami. Něco mě šimrá na noze. To bude asi blouček. Blouček.
***
Jdeme s Tondou a oběma dětmi na Polec. Slunce se dotýká obzoru, v jeho bronzových paprscích poletuje spousta hmyzu. Bílé chmýry suchopýru září, jako by se nad rašelinou vznášely obláčky. Kvete i vlochyně bahenní, její drobné zvonečky jsou také zbarveny bronzem.
Kde zavadíme o kleč, vznáší se pyl ze samčích šištic. Rozletuje se z prašných pouzder a pomalu klesá k půdě nebo na ostatní větve. Tonda a Frantík se baví tím, že třesou celými větvemi. Chvílemi nás pylové oblaky doslova zahalují. Jejich němé výbuchy kontrastují s bezvětrným a ještě horkým vzduchem. Dostávám kýchavou nemoc a oči mě pálí.
„Měli jsme prášivou procházku,“ hodnotí naši cestu Frantík. To už jsem si ho posadil na ramena, zatímco Toník nese Markétku.
***
Noc neslyšně plyne. Sedíme před stanicí v 18°C. Panuje chladivé půlnoční teplo. Měsíc ostře svítí, ale ještě nedorostl do úplňku, a tak k ránu zapadne. Nad jižním obzorem pluje Antares. Drobná okuje z horkého sváru tmy. Oba pazoury Zuben Elgenubi a Zuben Elschemali z Vah ještě vidím, ale σ hvězdu už skoro ne.
Toník pije kávu. Kouří jedno cigáro za druhým. Povídáme si o redakci textu. Radí mi, abych zjišťoval chyby, jako když pes loví blechy. Znehybní, blecha pak vyleze z kožichu, kde by ji těžko dostihl, doleze na špičku chlupu. Tam po ní chňapne.
***
Dnes slunce pálí ještě víc. Dva mravenci nesou po cestě malý klacíček. Zrychlil je žár paprsků. Vypadají směšně, jak se bleskově střídají ve vedení, jak se o klacík tahají, točí se do kruhu, kličkují. Vzpomínám si, jak před okny naší školy zastavil kamion s trámy.
„Půjdeš doprostředka, neser mě,“ říká jakýsi střízlík obrýlenému dlouhánovi.
„Jo, a já nejvyšší ponesu celej trám, vole,“ odsekává mu chlapík.
„Aspoň budeš něco pořádnýho dělat.“
O kousek dál sedí v louži skupinka píďalek. Tmavoskvrnáč vřesový. Hnědí motýlci se nenechají rušit, mohu se dívat do jejich roztažených plachet nabírajících sluneční vítr. Je na nich cosi zapsáno letokruhovým písmem. Podobá se to těsnopisu širokodechých veršů. Syntax se rozpadá, ale strukturou těch linek prosvítá vyšší patro hnědi jak skrze potrhané žaluzie.
A dole u Losenice začíná kvést sedmikvítek evropský. Tyto drobné květy přebývají spíše ve stínu a jen tu a tam se rozzáří v proudu paprsků. Nemají svůj svit jako hvězdy a tak v pohledu slunce nezanikají, ale rozzařují se. Připomínají kruh jemných lamel.
***
Po směně jedu na kole z Churáňova až na Kamennou Hlavu. Slunce pálí. Litr a půl jsem vypil do Horní Vltavice, další litr a půl do Českých Žlebů. Srdce protestuje, dech též, pot ze mě stříká, jak během houpavého stoupání od Soumaráku pohazuju hlavou ze strany na stranu. Tady mám sraz s Péťou Šulákem. Chystáme se kreslit pokroucenou jívu ohnutou přes balvan. Balvanů je tu spousta. Jako by je tu rozházel na své výstavě nějaký buranský sochař.
Petr si sedá do stínu. Já obcházím s náčrtníkem louku a hledám výhodnou pozici. Kolem mě pobíhá Péťův psík Alfík. Mizí ve vysoké trávě a za chvíli se ozývá šplouchání.
„Našel vodu,“ říká Péťa.
Konečně usedám na nejostřejším slunci. Nemám čepici, pokládám si na hlavu náhradní trenky, pak tričko. Pot mi kape do výkresu. Pak mi po něm přeběhne i zmatené štěně. Náčrt tedy krášlí hnědý otisk tlapek. Nevadí, beru všechno. Za chvilku ale vidím světelné kruhy, dech se propadá. Vzdávám to, nemám výdrž jako van Gogh v Arles.
Ještě scházím trochu níž, kde v louce krvavě kvetou dvě pivoňky. Hoří tu v sluneční výhni co vzpomínka na dávné obyvatele. Jejich purpur není tak oslnivý jako žhnoucí obloha. Tak nějak kvete prolitá krev. Nekřičí k Nejvyššímu ohlušujícím hlasem. Nabízí se jako vstup do chladné kaple na okraji pustiny.
***
Po horkém dni sedíme se školníkem a Petrem v hospodě na náměstí. Číšník Jindra někde nabalil mladou dívku Michalu.
„Jak jsi k ní přišel?“ zajímá se školník.
„To víš, kouzlo osobnosti,“ odpovídá Jindra. Je plný energie. Jindy malátný a rozvláčný, teď pobíhá s půllitry jako střela. Dělá ornamentální pohyby. Oči vyvaluje v sloup. Pohybuje se rázně a celý září vnitřním nadšením.
Míša za námi přišla na terasu. Je jí dvaadvacet let. Se zalíbením se dívám na její kyprý zadek.
„Máte všechno?“ ptá se starostlivě.
„Odkud jsi?“ ptá se školník.
„Z Písku.“
„Tak ses sem přestěhovala?“
„Už to tak vypadá.“
Hulíme trávu. Míša chce přibrat do kroužku, ve kterém joint koluje.
„Jindra to nemá rád,“ varuje ji školník.
„Na to kašlu, co nemá rád,“ říká drsně Míša. „Já si dělám, co chci.“
Z hospody se ozývá pronikavý smích Věry. A pak ho přehlušuje řinkot skla. Nějaká rvačka? Číšník nese na terasu politý ubrus a přehazuje ho přes zábradlí.
„Chci zelenou,“ říká Míša a Jindra odbíhá. Čas zrychluje a události do sebe vtahují rodící se stíny noci. Cosi zlověstného i lákavého leží v povětří. Hulíme už třetího jointa.
„Jsem jako kočka,“ objasňuje nám Míša. „Přijdu jenom, když chci.“
„To býváš občas sama, ne?“
„Nikdy jsem nebyla sama.“ směje se drsně Míša. „Ale k srdci jsem si už tři roky nikoho nepustila. Máma mě dala ve třinácti do děcáku. Byla to kurva a já jsem po ní.“
Sedá si k nám opilý Jirka, který dostal v hospodě pěstí.
„Řek jsem mu, že ta jeho kráčmerka hystericky řve, a on mi ji hned napálil,“ vykládá nám dotčeně svůj konflikt s přítelem Věry, hrubiánem a vimperským taxikářem Rudou. Ještě po tom úderu nevypadá tak zle. Míša se s ním objímá a mazlí. Sahá nám na nohy a hladí nás. Půllitry rachotí. Opilý koráb dostal lahví do přídě, je pokřtěn a může plout, svatý Rimbaude!
***
Přivezl jsem si od Kamenné Hlavy úžeh. Je mi bídně, mám zimnici, ale Boubín již svolává bouřkové mraky a já tam mám také pozvání, které se neodmítá. Ve chvíli, kdy vyjíždím z Vimperka do Pravětínského údolí, začíná pršet. Velké kapky dopadají řídce na cestu. Později se přidávají hromy. Přímo nad hlavou mi přeskakují výboje CC. Jsou to bezpečné blesky, není čeho se bát. U Pravětínského potoka je slyšet, jak padají ze stromů krůpěje. Tady už asi liják vykonal své dílo. Cesta je mokrá, ďubkovaná, pláště se boří do rozmáčené hlíny. Někde se vypařují čerstvé louže. Současně vychází ostré slunce. Vyhlédne zpoza okraje bouřkové kovadliny, která teď brumlá na sever od Vimperka. A rázem se nedá dýchat.
Na začátku stoupání k Roblovce mě nadobro opouštějí síly. Tlačím kolo až k červeně značené cestě vedoucí k vrcholku ze severovýchodní strany. Tady je odhazuju do smrčků. Ale ani pomalá chůze mi nedovoluje vzpamatovat se. Musím co chvíli usedat na zem, čekat, až se srdce uklidní, a pak pokračovat. Připadám si jak horolezec na osmitisícovce, který musí zakládat několik výškových táborů, než se vydere na temeno štítu. Trpělivě, pomalu krok za krokem překonávám celkovou slabost a ochablost. Uklidňuju se až u záhonků sedmilístku evropského těsně pod vrcholovým hřebenem.
U věže zažehávám jointa. Droga zalomcuje mým mozkem. Vidím vše ostřeji a pak u mých nohou usedne babočka. Čekám na sytější barvy, ale nic se neděje, stále všechno vidím jako jindy. Čím to? Možná jsem vyjetý už trvale, nevycházím ze stavu vytřeštěného zírání na krásy přírody a jakákoliv droga už k tomuto prožívání nepřidá nic než nepříjemné symptomy. Hovořím v duchu s Lubošem Vinšem. Chtěl se mnou „někdy, někde“ mluvit. Napsal mi to v posledním mailu. Kdo ví, třeba budeme mít tu možnost už brzy.
Bouře se rozpadají. Ale nad Plechým se zvedá nová oblačná věž. Nabírá energicky výšku, vaří a bobtná, mohutní a náhle se roztahuje do šířky jako u evolučního stropu. Žebra rozvírající se kovadliny elektrizují mozkovou pinii. Z boku klenby se spouštějí bílá virga. Základna mraku se však již rozpouští. Tou dobou se na stejném místě u Plechého opět zvedá kupa. Zprvu nenápadně. Zdá se, že nikdy nemůže dosáhnout mohutnosti svého předchůdce. A přece se prodírá výš a výš. Jen na chvíli zaváhá, vytvoří prstenec par, který jí však slouží jen jako zpevňující obruč, a opět postupuje do vyššího patra. A děj se opakuje: v jisté výši již mrak nemůže pokračovat a zakládá klenbu s žebrovím. A ve chvíli, kdy se základna ztrácí v oparu, rodí se na stejném místě mrak třetí. Ten však už ztrácí sílu před dokončením kovadliny. Rozvážný obr, ukrytý za horským hřebenem na rakouské straně, dobafal.
Odcházím ještě před západem slunce. Z Táflovy Hutě pozoruju východ takřka již úplňku. Objevuje se přímo nad boubínským vrcholkem. Na loukách leží přízemní mlha. Připomíná Stifterovy roušky na mrtvolách. Jsou však svatebně průsvitné. Jsou to závoje, které mají za úkol vábit, nikoliv odrazovat. Ochlazuje se, a když pak sjíždím dolů Pravětínským údolím, mohu si vychutnávat proud náhle osvěžujícího vzduchu.
***
Stoupám na kole nad Sloup. Po krajnici se mnou běží nějaký pták. Jeho kroky jsou dlouhé a přece neohrabané. Je to vlastně mládě drozda kvíčaly, ale s jistotou to pochopím až ve chvíli, kdy se dá do letu. Frčí vedle mě, kmitá zběsile křídly, křičí a dokonce hovínko upustí. A když už nemůže, dopadne do křovin. Volám na něj: „Klídek! Nic ti přece neudělám.“ Po drozděti se však slehly kopřivy a je ticho. A teď aby ho máma hledala.
K večeru přijíždí básník Vladimír Stibor ze Sedlčan. Jede s ním dcerka Luciana se snoubencem Romanem a malou holčičkou. Popíjíme večer červené víno. Luciana chce vidět své znamení, souhvězdí Vah. Ale tentokrát se obloha zatahuje a mračny prosvítá jen úplňkový svit. Obloha se podobá té z Obrazu Toledo od El Greca. Dívka stojí ve dveřích v lehkých šatech, vlasy jí divoce přikrývají obličej. Z každého záhybu tuším její teplé a kypré tělo. Srdce mi buší, ale nakonec uléhám do chladu ven pod volnou oblohu, aby mě roupy přešly.
Koukám na nově se objevivší hvězdy. Všechny vidím ostře, ale kupodivu dvakrát. Že by bylo na vině víno? Snažím se na světlé body zaměřit pozornost, sebrat všechnu vůli a z dvojhvězd učinit jedny. Dvojice se k sobě blíží, takřka se sebe dotknou, ale nakonec svaly uvolňuju, pozornost vadne, napětí se rozlévá a všichni blížencové se sobě opět vzdalují.
Ač je 15. června, klesá k ránu teplota při zemi na -2,7°C. Ale mně je teplo. Budí mě rozverný ptačí zpěv. Drobný ptáček sedí v koruně naší usychající arónie a tvrdošíjně opakuje svůj rychlý trylek. Ach, kéž by tak nebohý strom mohl oživit. Má bílé hrdélko a rozčepýřenou hlavičku. Jistě je to jedna z pěnic. Vstávám, jdu do pozorovatelny a hledám v literatuře. Á, mám pravdu, je to pěnice hnědokřídlá. Nerada vidí, když sedím a naslouchám jí. Mně přece její zpěv určen není. A tak přeletí do koruny jeřábu nad moje krmítka. A když pak vstanu a přehazuju orosenou deku přes plot, odlétá na jalovec. Nemá prostě ráda publikum. Nepotřebuje se líbit. Marně jí vysvětluju, že bych si ji moc rád poslechl. Je neoblomná. Jen když hraju mrtvého, odváží se blíže a já mohu její motivek poslouchat do nekonečna jako minimalistickou skladbu.
Mračna se snižují. Brzy halí vrcholek cáry mlhy a začíná mrholit. Sjíždím do Vimperka, nad křižovatkou na Nové Dvory přebíhá silnici srnka. Raději brzdím, myslím, že není sama. A opravdu, brzy za ní vyskočilo na asfalt srnče, letošní mládě. Běží za mámou a já na ně volám: „No, poběž. Máma už čeká. A dejte si pozor na auta. Řidiči jsou blázni!“
11. 6. 2014
Venku prší.
Dole u domovních dveří zvoní Dominik.
„Rychle!“ volá a dere se do chodby. „Pronásledovala mě černá postava a spadla na mě černá kapka!“
***
Sedím sám Na Koreji. U stolu se hajný Řehoř dohaduje s tlouštíkem s rádiovkou na hlavě.
„Marián Penzeš,“ slyším. „Utrácel psy. Nakonec usnul za volantem a zabil sebe i svýho psa.“
***
Dnes v noci jsem se octl v jakémsi panelákovém bytě. Byl tam Honzík Kout a ještě nějací příbuzní. Montovali pro mě podivné zařízení k dýchání v hlubinách. Připomínalo trochu šnorchl a trochu také periskop. Skládalo se z kovových potrubí pospojovaných různými klouby a snad i kladkami, sotva to drželo pohromadě, vždy dva tu konstrukci museli přidržovat, aby plnila svůj účel.
„Jak vodní dýmka,“ dělal jsem si legraci. „Ještě někdo přitáhněte marihuanu.“
Posléze stojím před tribunou, kde sedí spousta plyšovým myšáků.
"Vaši královnu vydám tomu, kdo na tu pravou nejrychleji zareaguje," vyhlásil kdosi.
A už předvádí za mými zády jednu modelku za druhou. Myšáci se dívají a najednou všichni zvoní svými tělíčky. Ha! Jeden byl rychlejší. Jemu patří královnička. Ale když odchází, hrdě jako vítěz, kdosi vykřikne: "To je podvod!"
Ano, na jeho ocásku se leskne anténka. Zřejmě zařízení, jímž mu někdo dal znamení, kdy má zvonit.
Později se ptám jakéhosi ozbrojence, připomínajícího ruského separatistu z ukrajinského Východu: "Co to je za anténku?"
On odpovídá: "To je Bašker-škarpelský signál!"
"Baš-ker-škar-pel?" slabikuju namáhavě.
"No jasně. To neznáš?" diví se ozbrojenec.
***
Včera jsem zapomněl na Krásné Hoře notýsek s básněmi. Dnes brzy po ránu jedu šedesát kilometrů, abych ho vyzvedl. Chci si cestu zkrátit přes Kamennou Hlavu, tedy z druhé strany, než odkud jsme tam dorazili my. Všiml jsem si včera, že tam pokračuje takřka neznatelná, ale značená cesta, ale nedošlo mi, že je to "bílá stopa", kterou používají v zimě běžkaři. A tak jsem se octl mezi kravami v příšerně promáčené a rozdupané louce. Vlekl jsem bahnem kolo, bořil se do mokřad až po kotníky, vraštím chodidla a nadávám si za moji roztržitost. A tu koukám, všude kolem mě kvetou krásné fialové orchidejky. Prstnatce májové. Klekám k nim, zapomínám na mokro, kolena mám promáčená. Jak úžasné květy! Jsou na nich drobné kresby, kaligrafie Nejvyššího. Jeho zapomenuté zápisy. Zajímá ho, že nyní klečím u nich a obdivuju jednoduché písmo bez klíče?
Hledám notýsek v přístřešku. Myslím na Viktora E. Frankla: „Pokusím se získat si důvěru jednoho ze starých vězňů. Přišourám se k němu, ukážu mu na papírový svitek v náprsní kapse svého pláště a říkám: ,Poslyš, mám tady u sebe vědecký rukopis – já vím, co řekneš, já vím: přežít, zachránit holý život, to je to největší, co je možno si od osudu vyprosit. Ale já si nemohu pomoci. Jsem takový blázen, že chci víc. Chci si ponechat tento rukopis, nějak jej zachovat – je v něm celé mé životní dílo. Rozumíš mi?‘ Začíná chápat, ovšem: pusa se mu rozšklebí od ucha k uchu. Nejdříve spíše soucitně, pak pobaveně, posměšně, výsměšně, až na mne s grimasou zařve a jediným slovem mi odpoví na mou otázku. Slovem hojně užívaným mezi vězni zakřičí: ,Hovno!‘ A tu vím, jak se věci mají. Udělám to, co je vrcholem celé této první fáze psychologických reakcí: za celým svým dosavadním životem udělám tlustou čáru.“ (A přesto říci životu ano, KN 2006, str. 24-25)
4. 6. 2014
Poušť
Před prodejnou kol
otírá malý chlapec
z kolena krev.
***
Pod stále tmavší oblohou krouží rorýsi. Kdybych nazdařbůh střelil do vzduchu, zasáhl bych některého? Zdálo se mi v noci, že držím pistoli. Omylem jsem z ní vystřelil. Kulka naštěstí minula Eriku, která ode mě odcházela k tmavé zdi jak z obrazu Aléna Diviše. Otočila se s údivem: „No tati...“
Recituju si poslední verš Hölderlinovy básně Výhled.
„A temní ptáci pochyb, hle: uletěli.“
Pak se dívám do knihy a zjišťuju, že to Hölderlin napsal jinak:
„A temné otázky pochyb, hle: uletěly.“
Otázky pochyb, to zní příliš abstraktně. Ale ptáci pochyb, ty už lze spatřit, poplašit, přiznat jim samostatnou existenci, stačí sedět večer na terase a divit se, jak někteří rorýsi letí v ohromné výšce, jiní zase nad střechami, jak dokážou zrychlit i bez mávnutí křídel. A pak hejno pěti křiklounů prokmitne přímo nad naší terasou, div, že nezavadí o zábradlí. Frrr a jsou pryč.
***
Nemáš-li o Nejvyšším co říci, mlč.
Budu mlčet, až na něj ukážu.
***
Poslední dobou musím stále přemýšlet nad textem, který jsem objevil na stránkách kláštera trapistů v Novém Dvoře: „Vybrali jsme si život v poušti, nebo jsme s ním přinejmenším souhlasili. Ale dávejme pozor, abychom se všemi prostředky nesnažili učinit tuto poušť obyvatelnou. To by již nebyla poušť, země odříkání, místo přechodného pobytu.“ (Otec Jeroným)
***
Prsty víry jsem něco nahmátl. Co z toho zbude, až to sevřu v dlani a spolknu? Umím s tím udělat něco jiného, než to spolknout? Jako nemluvně, co všechno olizuje, zkoumá ústy, jazykem. Podivný hmat slova, které je stále lačné nových prahů, významů, dalších a dalších stupňů transcendence.
***
Venku prší.
Dole u domovních dveří zvoní Dominik.
„Rychle!“ volá a dere se do chodby. „Pronásledovala mě černá postava a spadla na mě černá kapka!“
***
Sedím sám Na Koreji. U stolu se hajný Řehoř dohaduje s tlouštíkem s rádiovkou na hlavě.
„Marián Penzeš,“ slyším. „Utrácel psy. Nakonec usnul za volantem a zabil sebe i svýho psa.“
***
Dnes v noci jsem se octl v jakémsi panelákovém bytě. Byl tam Honzík Kout a ještě nějací příbuzní. Montovali pro mě podivné zařízení k dýchání v hlubinách. Připomínalo trochu šnorchl a trochu také periskop. Skládalo se z kovových potrubí pospojovaných různými klouby a snad i kladkami, sotva to drželo pohromadě, vždy dva tu konstrukci museli přidržovat, aby plnila svůj účel.
„Jak vodní dýmka,“ dělal jsem si legraci. „Ještě někdo přitáhněte marihuanu.“
Posléze stojím před tribunou, kde sedí spousta plyšovým myšáků.
"Vaši královnu vydám tomu, kdo na tu pravou nejrychleji zareaguje," vyhlásil kdosi.
A už předvádí za mými zády jednu modelku za druhou. Myšáci se dívají a najednou všichni zvoní svými tělíčky. Ha! Jeden byl rychlejší. Jemu patří královnička. Ale když odchází, hrdě jako vítěz, kdosi vykřikne: "To je podvod!"
Ano, na jeho ocásku se leskne anténka. Zřejmě zařízení, jímž mu někdo dal znamení, kdy má zvonit.
Později se ptám jakéhosi ozbrojence, připomínajícího ruského separatistu z ukrajinského Východu: "Co to je za anténku?"
On odpovídá: "To je Bašker-škarpelský signál!"
"Baš-ker-škar-pel?" slabikuju namáhavě.
"No jasně. To neznáš?" diví se ozbrojenec.
***
Včera jsem zapomněl na Krásné Hoře notýsek z básněmi. Dnes brzy po ránu jedu šedesát kilometrů, abych ho vyzvedl. Chci jsem si cestu zkrátit přes Kamennou Hlavu, tedy z druhé strany, než odkud jsme tam dorazili my. Všiml jsem si včera, že tam pokračuje takřka neznatelná, ale značená cesta, ale nedošlo mi, že je to "bílá stopa", kterou používají v zimě běžkaři. A tak jsem se octl mezi kravami v příšerně promáčené a rozdupané louce. Vlekl jsem bahnem kolo, bořil se do mokřad až po kotníky, vraštím chodidla a nadávám si za moji roztržitost. A tu koukám, všude kolem mě kvetou krásné fialové orchidejky. Prstnatce májové. Klekám k nim, zapomínám na mokro, kolena mám promáčená. Jak úžasné květy! Jsou na nich drobné kresby, kaligrafie Nejvyššího. Jeho zapomenuté zápisy. Zajímá ho, že nyní klečím u nich a obdivuju jednoduché písmo bez klíče?
Hledám notýsek v přístřešku. Myslím na Viktora E. Frankla: „Pokusím se získat si důvěru jednoho ze starých vězňů. Přišourám se k němu, ukáži mu na papírový svitek v náprsní kapse svého pláště a říkám: ,Poslyš, mám tady u sebe vědecký rukopis – já vím, co řekneš, já vím: přežít, zachránit holý život, to je to největší, co je možno si od osudu vyprosit. Ale já si nemohu pomoci. Jsem takový blázen, že chci víc. Chci si ponechat tento rukopis, nějak jej zachovat – je v něm celé mé životní dílo. Rozumíš mi?‘ Začíná chápat, ovšem: pusa se mu rozšklebí od ucha k uchu. Nejdříve spíše soucitně, pak pobaveně, posměšně, výsměšně, až na mne s grimasou zařve a jediným slovem mi odpoví na mou otázku. Slovem hojně užívaným mezi vězni zakřičí: ,Hovno!‘ A tu vím, jak se věci mají. Udělám to, co je vrcholem celé této první fáze psychologických reakcí: za celým svým dosavadním životem udělám tlustou čáru.“ (A přesto říci životu ano, KN 2006, str. 24-25)
***
Stále mi zvučí v mysli to obvinění Žida Eliase Canettiho: „Zalezl do Boha. Tam se bojí nejraději.“ Mé oči se podobají bublinám v bahně. Blff! Otevřou se a prasknou. A nebo se jen pootevřou a zejí. Ještě se dívám, dlouhé hodiny v pozoru čekám na rozkaz.
***
V pustině stojí kaple Opouštění Nejsvětějšího Srdce Páně. Místo oltáře je hroutící se zeď, skrz otvory se otevírá pohled do neudržovaného lesa, za kmeny se rýsuje krajina a zlatistá oblaka při obzoru. Zakláním hlavu: podivné čočky jsou vstřeleny do klenby a vržou zrezivělé řetězy, které tu zůstaly po lustru. Zapisuju si:
Ze slabosti se člověk nerozhoduje.
Ze slabosti je vlečen.
Ze slabosti mluví.
Ze své vůle mlčí.
V mlčení stojí spolu s časem.
***
Čtu a čtené mě unavuje. Je totiž poskvrněno pozorností toho, kým opovrhuju, pozorností mě samotného.
U proudu Volyňky je to jiné. Tady mě čte potok. Po pouti se na asfaltové cestě válejí ramínka na šaty. Milé povyražení: Volyňka teče, věčně se svléká a obratem vody se zase obléká.
Je smutné vidět zpola již rozmontované kolotoče, houpačky, bazénky, horské dráhy a elektrická autíčka. Jako když někdo uklízí byt po zemřelém.
***
Mojžíš odešel do hor za Nejvyšším.. Dosud se nevrátil a ani my o Nejvyšším nic nevíme. Je čas mlčení před tím, kdo za mlčícím odešel, a dosud se nevrátil.
Hölderlin tvrdí, že žijeme v čase „uprchlých bohů a přicházejícího Boha.“ Ale v tomto mezičase Mojžíše stojícího v oblacích jde stále o téhož Nejvyššího. V tomto čase je jediným řešením mlčení. Opustit klanění, když netrčí před námi – jak říkají mistři adorace – Ježíš znehybněn jako „ve svátostném vězení“.
***
Páter Jarek Zawadzki mi napsal mail:
V Alžírsku bylo to krásné. Měsíc na skalnaté poušti (2700 m nad úrovní moře jsem bydlel!) – 3 bratři (Francouz, Španěl a Polák) 10 min pěšky od mojí poustevny, par četníků v údolí (ty jsem viděl až posledního dne), občas nějaký turista (přijeli na východ nebo západ slunce a pak mizeli). Vítr (ten byl skoro každého dne a docela silný), divocí osli, ticho a nádherné pohledy...Hory, údolí všude na obzoru – kilometry, stovky kilometru. Žádný strom... Pokojíček 3 x 4 m ( a v něm ložnice, kuchyňka, „kancelář”, „koupelna” – a úplně to stačilo!) a vedle, nalepená na pokoj, kaple 2 x 3 m s Nejsvětější Svatostí. Všechno z kamene – toho je tam dost! Voda jen z deště...
28. 5. 2014
Holá půda je nemocná půda
Přijely kolotoče. Dva chlapi na sebe řvou přes hřbet duhového slůněte.
Blíží se ke mně mladá maminka. Tlačí kočár. Za ní ťapká batole. Ruce má zvednuté do výšky, jak nabírá balanc. Na chvíli se zastaví, otočí se. Matka ho hned okřikne: „Dělej! Jdeme!“
Jsem už tak daleko. Stále se po těch dvou ohlížím. Tak rád bych viděl, že se maminka skloní k batoleti, pohladí je. Marné je doufání, marné je všechno.
***
Den před příchodem fronty fouká nocí teplý vítr. Je úplně jasno. Oči mě pálí, jak vzduchem poletuje spousta pylu. Ve dvě v noci ještě stále nevyšel měsíc. Nad hlavou mi svítí Lyra s Vegou. Nějaké dopravní letadlo letí ku Praze. Na křídlech mu blikají světla, vepředu reflektory. Když ho sleduju očima, celý vesmír se se mnou zakymácí. Padám kamsi v závrati.
Bouře nad Německem se už vyčerpala. Škoda, že blýskavice nešlehá. Blesky po čirou oblohou jsou pouty. Musím být spoután tváří v tvář hvězdám jako Odysseus.
***
Díval bych se hodiny na ten hustý déšť, na velké kapky, které za soumraku padají na střechu naší stanice. Rozstřikují se, pleskají jak almužny trochu vztekle vtiskované do neviditelných dlaní. Ale jako u opiátů potřebuji stále zesilující intenzitu. Přitom zpoza Huťské hory krvácí obloha po slunci, které tam už zapadlo a jehož zář nyní opožděně prosakuje do rozlehlého prostoru hor zahuštěného nespočetným roněním a rumejšením.
„Jedenkrát
jsem ho slyšel,
omýval celý svět,
neviděn, celou noc,
skutečně.
Jedna a nekonečno,
napospas, já-
sajíce.
Jas byl. Spása.“
Koho, Paule?
Ni-koho.
***
Ve snu se ocitám v nejvyšším patře knihovny. Leze se tam vysoko po žebříku, až pod samotnou střechu. Uvnitř spí na zemi nějací lidé a všude je nepořádek, knihy rozházené po podlaze.
„Koukej vypadnout!“ obořil se na mě jeden z přítomných rozespale.
„Myslel jsem, že už je otevřeno,“ hájím se.
Pak stojím u zdi nějakého luxusního stavení. Rostou na ní stromy se skleněnými plody. Jejich kmeny spojují mohutné žilnaté oddenky. Dole pode mnou strhává průzračná povodeň auta. Parkují tam v řadě tři napříč prudce sestupující uličce s hrubou dlažbou. Zvláštní – dívám se shora od té zdi, ale vím, že sedím i v jednom z těch aut, v tom stojícím nejvýše. Má světle zelenou barvu. Teď se dokonce pod sílícím proudem všechny tři vozy naklánějí, proud čiré vody protéká otevřenými okýnky.
***
„Nebyla bych tu ani hodinu,“ říká Martina. „Kdybych mohla koupit půdu někde ve Francii, hned bych odtud zmizela.“
„Já bych nemohl bez téhle krajiny být,“ přiznávám. „Poláci to cítí jinak. Třeba Czeslaw Milosz, Witold Gombrowicz, Adam Mickiewicz. Brali si své poláctví s sebou. Gombrowitz nepřestal psát polsky ani po letech prožitých v Argentině.“
„Šla bych pryč,“ opakuje Martina. „Ve Skotsku, v Holandsku, všude jsem potkávala příjemnější lidi. Taky ve Francii. Asi že tam mají tolik sluníčka. Jsou přívětivější. Odjedou na měsíc a půl a nechají tě hlídat svůj domek. A to tě třeba znají týden.“
„V Polsku prý považují toho, kdo neodejde do zahraničí a neuchytí se tam, za neschopného,“ krčím rameny. Sedím na schůdcích maringotky. Drbu na zádech vlčáka Ronyho. Z dálky se ozývá řev krav. Měníme téma. Mluvíme o depresích, alkoholismu a jiných problémech, které mi nedávají klidu.
„Máš moc volného času,“ říká Martina. „Tak je to.“
Plejeme zahrádku. Ale dá se tomu říkat pletí? Plnými hrstmi vytrháváme chumáče svízele a jiného plevele, kterým po dobu Martininy dvouměsíční nepřítomnosti zarostl celý záhon. Po nějaké chvíli přichází k maringotce další návštěva, Míra a Irena z Lčovic.
Irena uléhá do vysoké trávy. Vykukuje jí jen hlava a hruď zdobená náhrdelníkem s bílými průsvitnými kamínky. Irena má ráda vzácné kameny, rozumí jim. Jednou jsem si z návštěvy u nich odvezl četný kámen s vločkami. Obsidián. Prý má moc člověka ochránit před negativní silou.
„Je to kámen návratu,“ dodává Martina. „Používali ho šamani, když chtěli člověka na drogách dovést zpátky.“
Mám si ho dát pod polštář? Vždyť se mi stále dokola zdá, jak bloudím po nádražích, bojím se, že někam nestihnu dojet, ale kam vlastně jedu, to nevím.
Pes Rony skáče kolem Ireny, tahá se s ní o klacek, který by možná rád aportoval, ale to by musel Irenu nechat, aby mu ho hodila.
„Holá půda je nemocná půda,“ konstatuje Míra nad záplavou plevele, z níž vystrkuje své skvrnité listy jen ostropestřec mariánský. O jeho trnech jsem si už stačil učinit bolestnou představu.
„Permakultura,“ dodávám. „Všechno necháš vyrůstat, jak to samo chce.“
„Jasně,“ směje se Martina. „Nejdřív tu zaseju mrkev, česnek a jiné pionýrské plodiny a po nich tu zavládnou ostatní.“
„To je zelenec,“ říká mi Míra a ukazuje na jakési neurčité rostliny, které svírám v pěsti. „Zelenec ptačinec. Má spoustu vitamínu cé. Dá se jíst. Ochutnej.“
Opravdu mi chutná. „Mohl bys jít na pouť a živit se jen tím, co příroda dá,“ obdivuju Míru.
„Mám známého,“ vypravuje Martina. „Dokáže vyžít se čtyřmi stovkami na měsíc. Říká mi: Ty moc pracuješ. Bydlí na maringotce, vypěstuje si celer, mrkev, suší a prodává houby. Běhá po opuštěných sadech a sbírá ovoce. Suší i třešně. Od sedláka nakoupil v pytlích bezpluchý oves a peče si ovesný chleba nebo placky. Někdy dostane za práci králíka. Má psa. Chce si ho vycvičit na lov.“
Popíjíme kávu u maringotky.
„Petr tvrdil, že to je kocour,“ líčí nám Martina další ze svých zvířecích zážitků. „Začal přibírat, říkala jsem si, budeš pěknej, mohutníš. Pak ale začal zvracet. Když to trvalo tejden, vydala jsem se s ním k veterináři. Hm, povídá doktor, je to kočka a je v šestým týdnu.“
„To se nedá poznat?“ ptá se Míra.
„Je to těžký. Má to chlupatou prdel, kulky nenahmátneš. A tak jsem šla k veterináři s kocourem a vrátila jsem se s kočkou a dvěma miminky.“
Musím se rozloučit, abych dojel ještě za světla. Mírovi a Martině podávám ruku. Irenu objímám. Je tak křehká a malá, drobná, v mé náruči skoro schovaná. Cyklistickou brašnu mám plnou čerstvého špenátu.
„Stačí nařezat na proužky, spařit. Jím to s česnekem a solí jen tak,“ radí mi Martina.
Krajina se pokryla závojem bronzu. Můj stín jede daleko na východě po louce, má kolem hlavy svatozář. Slunce se noří do hustých řad cirrů. V nízkých paprscích žhnou oranžové kmeny borovic a v příkopě květy knotovky červené. Koule odkvetlých pampelišek svítí nad loukou. Připomínají náhodně rozseté pouliční lampičky. Nad nimi se kývá prozářená kravská oháňka.
Doma jsem z Nuzína za 65 minut. Uléhám do postele, která mi zůstala po dcerce Barče. Po čele mi stéká pot, jak ve mně doznívá tempo rychlého stoupání ze Čkyně do Vimperka. Druhý den zvoní mobil. Ležím v depresi. Volá mi Jánek Metyš.
„Nesmíš to zabalit,“ domlouvá mi z té ohromné vzdálenosti Bílých Karpat. „Kvůli dětem. Aby si neřekly: Táta to nedal. Všechno se před tebou otevírá. Když tě žena nechce, můžeš odejít do lesa. Sehnat si někde maringotku, číst mystiky. Můžeš se pěšky vypravit do Afriky. Můžeš jít do Prahy na nádraží a tam chlastat, dokud nezemřeš. Ale nikdy to nesmíš zabalit sám. Ta chvíle je dána jen Bohu.“
„Rozumím každému tvému slovu,“ mluvím do sluchátka jakoby z mlhy. „Jenže já už nevidím na krok.“
„To znám,“ říká Jánek. „Tak to měl můj brácha. Byl v úplné tmě. Někdy to dál nejde a člověk si to hodí. Nebo někam skočí. Ale nejdřív musíš bojovat až do konce.“
Pokládám mobil a hned zvoní znovu.
"Tady Irena“, slyším nesmělý ženský hlas. „Potřebuju s tebou mluvit... Už moc dlouho ti chci něco říct. Máš čas?“
Cítím, jak mi buší srdce. V mžiku jsem zpátky na louce, kde objímám tu drobnou ženu, po níž mi zůstal čarodějný kámen obsidián.
"Kde jsi?" ptám se, abych přibrzdil hovor.
"Procházím se tu se psem u řeky."
"Kde? U Volyňky? Mezi Lčovicemi a Čkyní?"
"Ano, tady..."
"Přijedu na kole."
"Budu tu na tebe čekat."
"Ale můžu až tak v půl osmé."
"To už tu nebudu."
"Zítra mám směnu, dorazím po ní, pak budu mít čas a přijedu, v neděli, v pondělí, v úterý, to je jedno."
"Tak dobře."
Tu něco přeruší spojení. Znovu se ozývá telefon. Stejné číslo.
„Ireno, jsi tam?“ ptám se bez dechu.
Na druhé straně propuká smích. Stačil jsem se Pošťákovi ráno svěřit s prožitkem té náhlé blízkosti. A kameník Ríša, u kterého pracuje, má k podobným legráckám blízko.
***
Večer si beru karimatku a spacák. Scházím k Losenici a stelu si přímo na jejím břehu. Bohužel přitom zalehnu několik výhonků přesličky.
Když zhasnu baterku, je úplná tma. Hvězdy visí ve větvích, jako by se ke mně spouštěly na pavučinách. Potok mi hučí podél pravého boku, teče od mých nohou k hlavě. Zavřu oči, vnímám zvukový reliéf. Některé skupiny nástrojů hrají vyšší party, ale z hloubi klokotají i basy. Pak zaslechnu, jak kdosi odemkl a vstoupil do chrámu. Jen cvaknutí, zavrzání a první kročej. Jsem až u oltáře, ten zvuk ke mně dolehl z ohromné dálky a samostatně, neměl nic společného z vodním proudem a valouny.
Přišla Emily? Usedla vedle mě na břehu:
„Z vod, které řeční, neměj strach –
té mlčící se straň!
Má osudové důvody
být zticha: plný stav.“
Od čtyř hodin jsem už vzhůru. Za svítání vstupuje do šumu zpěv prvních ptáků. V pět balím spacák i karimatku a vracím se na meteorku.
Ráno mě střídá Míra. Naše arónie umírá, schne větev po větvi. Někde omladila, ale celkově se blíží její konec.
Už nemá šanci?“ ptám se.
„Ne.“
„Co kdybych ořezal suché větve?“
„Zkoušel jsem to,“ láme Míra jednu z větví a dokazuje mi, že je úplně suchá.
„Asi za to může agregát. Když se zapne, výfukové plyny míří přímo do koruny.“
„Začala schnout ještě před agregátem,“ obchází Míra náš strom. „Nemá smysl ji kácet. Ať to dožije až do konce. Všechno má svůj čas.“
Sedáme si na lavičku. Několik hejlů dolétlo na jeřáb s mým krmítkem. Stále jim tam občas sypu zrní. Nedá mi to. Líbí se mi jejich smutné hvízdání.
„Jak dlouho už tu děláš?“ ptám se.
„Čtyřiadvacet let.“
„Tak máš šanci překonat třicítku.“
„Nad tím nepřemýšlím,“ odhání Míra moje slova. „Už stavím kratší mostní oblouky. V mládí by člověk budoval visuté mosty přes propasti, teď stačí lávka.“
„A nebo potok přebrodit. Lávku poslat po proudu,“ dodávám.
***
Volá mi Jánek Metyš. Je nadšený, že odhalil u Nabokova závratnou myšlenku. „Poezie je hudba smrti!“ jásá do sluchátka.
„Tos mě potěšil,“ odpovídám. Radostí bych na kole poskočil.
Dojíždíme s Oldou a Dominikem k peřejím na Pravětínském potoce. Hned si strkám nohy do ledové vody, mám totiž bolestivý zánět v malíčku pravé nohy.
Proud se rozstřikuje v tůňce pod převislým balvanem. Mechem, který jej porůstá, prosakuje jeden z vodních proudů a po perličkách padá do tůňky. Řadí se v slabounké třpytivé provázky. Mechová vousiska zplihle visí. Slunce se odráží od hladiny a v odlescích vniká pod převis. Najde si svou cestu i tam, kam by se přímo nepodívalo. Pak se posune o kousek dál. Nyní ozařuje jen horní část vodních šňůrek visících v nepřetržitém pádu z mechových dreadů. V rychlém sledu jimi sjíždějí řetízky lupiček. Nebo jsou to třpytivé uzlíky? Jeden vtéká do druhého, není možné rozeznat konec předchozího a začátek následujícího. Za překotným míháním vládne z podbalvaní noc. Vytváří pozadí mihotavému jiskření. Z hladiny tůňky vystřikují do výše kapky a vytváří se na nich zrnící spektrum. Spíš je to jen náznak, ale když zvedám nohy, jsem tak blízko duhy, že mi smáčí lýtka.
Nazouváme si boty. Do pravé nohy se mi vrací zánětlivá bolest.
Zul jsem bolest,
nazul vodu,
zul jsem vodu,
nazul bolest.
21. 5. 2014
Recidiva
Takto psát: jen nejnutnějšími slovy vybalancovávaný pád mlčení.
***
Parkúr –
za shozenou překážkou
se pasou ovce.
***
Recidiva. Zahulenou škvírou večera mezi abstinencí a abstinencí létaly kulky. Prach tamtudy táhl a ozubená kola trhala šat andělům. Babu mi šeptala, že by ode mě chtěla ty erotické povídky, co jsem psal pro Stratosféru. Nejraději bych napsal jejich pokračování s ní. Ale byl jsem tolik opilý, tolik opilý. Ach.
Druhý den vracím dluh v Bohemia baru. Světe div se, sedí tam stejní lidé, zase zlití.
Neznámá hubená kráska mi povídá: "Tak si dáte pivo od cesty ne?" Má temné oči, v cigaretovém dýmu je její tvář bledá.
„Kdepak. Ještě mi po včerejšku hučí v hlavě," odpovídám jí.
„V hlavě?“ směje se dívka.
„Kde že mu hučí?“ ptá se barmanka.
„Prej v hlavě." A obě se daly do smíchu.
***
„Tatí, existuje pták, který používá semínka jako hnízdo a jí něco jiného?“ ptá se mě Dominik. Cítím, jak se v mé mysli cosi brání odpovědi. Měl bych se smát jako zenový mistr, ale kdepak, přivírám bolestí oči. Nejraději bych chudáka synka seřval: „Tiše, tiše, když nemáš co říci, proč nemlčíš?“
Mozek má za úkol činit tento svět smysluplným. Bez zásahu našeho mozku postrádá celá existence smysl. A bez našeho volání do chřtánu nicoty neexistuje ani žádný Nejvyšší. Oblékáme chaos do zákonitostí, hledáme šat, který mu padne.
***
Ulita pramene. Jako když se v noci vzbudím, ale hodiny se zastavily a já nevím, mám-li se už vydat na jitřní cestu. Jdu tedy hned.
***
Dlouhé minuty se dívám na obrázek stvoření ženy v Admontské obří bibli. Eva je vyvedena z boku Adama, který spí a má odvrácenou hlavu. Nemá tušení, co se právě odehrává: Nejvyšší bere ženu něžně za bezvládnou ruku, vítá ji. Vyvádí ji ze spleti mužského těla, pomáhá jí, vždyť se jí ještě podlamují nohy z náhle osamocené existence. Dosud si není vědomá toho, odkud vzešla. Neví, že se právě narodila, poznává ale Tvář toho, který ji vysvobozuje k sobě.
Žena se dívá na Nejvyššího v němém úžasu. V napjaté pozornosti očekává slovo, které ji povolalo k životu. Její tvář je jen nápověda v prázdnotě bez rtů, očí, nosu. V tomto nenávratném okamžiku sjednocení ženy a Nejvyššího.
***
Na střeše chrastí tisíce a tisíce krupek. Sypou se ve vlnách mezi prsty mraků. Jsou jak bílé jiskry. Odskakují. Pak se na svoje místo vrací mlha, mlha přelévající se sem a tam, mlha čas, v němž se rozpadávají potopené vraky lodí, poklady obrůstají hrozny vymřelých svatostánků a mumiemi bublin.
„Já to mám rád,“ říká kolega Míra. „Kdy se ti všechno objevuje na poslední chvíli.“
Asi jako ve snu, myslím si, třeba když jsem stál na soumračné dosti špičaté hoře. Nahoře trčelo ostří skály. Hluboko dole jsem viděl nějaké děti.
„Ti už to přece nahoru nemohou stihnout,“ napadá mě při pomyšlení na sklon dne. Mávám jim. A oni mně také. Navzájem si darujeme potěšení, protože tušíme, že cosi nedovršíme ani při nejvypjatější vážnosti.
***
Ležím naznak pod volnou oblohou, hlavou mířím ke stoupajícímu úplňku. Cáry řídkých par plují podél mého trupu. Postupují od mých nohou, hvězdy je prosvěcují. Vcházejí do kruhu korony pevně uložené okolo Luny.
Víme o vesmíru více než předsokratikové Anaximénes a Anaximandros? Kdepak, máme jen jinou představu.
Blahoslavený pozorovatel vesmíru, který neztrácí svůj zrak.
Blahoslavená žena, již neopouští žraloček jiskry v oku.
Blahoslavený běžec, který zrychlujícím se dechem povstává z vlastního popele.
Blahoslavený hledač Nejvyššího, kterého vzrušuje dostatek chrámových opon, plent a tmy.
Ležím pod Lunou –
v prasklinách na chodidlech
mi pulsuje krev.
Luna je má milenka, kruhový obklad přiložený na mé natlakované čelo, studna i dalekohled, můj vhled do pece krematoria i tichá zdviž do vrcholku nebeské klenby.
Po čase se zatahuje. Mračna klesají níž a níž. Teplota sestupuje k 0,8°C, při zemi naopak stoupá nad nulu. Když bylo jasno, sestoupila až na -2,2°C. A teď se mračna dotýkají špiček stromů. Každý závan mi studí na pleši a v levém očním důlku. Proč v levém?
Za svítání začíná drobně sněžit.
***
Poslouchám pořad o polské emigraci po povstání v roce 1831. Řeč je o Adamovi Mickiewiczovi a mystikovi Andrzeji Towiańském, který opustil vlastní děti, aby blouznil o Bohu. Jako by si svými eony, duchy a stupni vyjasnění Božího slova stavěl zástěny a kulisy. Je to přece tak příjemné a jako hra bezpečné zabývat se svými vlastními představami, jež jsou opatřeny uzdami nadějí a symbolických významů, které nemají vlastní vůli a nemohou překvapit zcela nesmyslně z neznámého směru a místa.
Poslouchám a do slov se zvolna mísí šum sílícího deště, zkrápějícího stanici od severu. Ten déšť mě stráží zvenčí. „Dej se vést,“ říká mi. „Nečiň nic křečovitě. To je problém lidí, že chtějí magií, čarodějnictvím donutit Nejvyššího konat.“ Avšak škůdce sídlí uvnitř. Zasévá tam pochybnosti, ukládá tam svá vajíčka. Jeho šepotavá vyžírající práce je prozatím přehlušena šumem kapek dopadajících na střechu a severovýchodní okna. Ale možná to není škůdce. Ten s mojí niternou kropenkou. Možná je to přítel, snažící se znejistit moje bezpečí, můj hrad a vylákat mě ven, dál a dál až před nejzazší hradby onoho konejšivého deště. Co mě tam čeká?
***
Už jen přemýšlím, jak to dokonat. Že to budu muset dokonat, je nad vší pochyby. Všichni to musíme dokonat.
V lisu těch nejtvrdších úzkostí se skláním nad všemi protivníky s nevýslovnou něhou a pochopením, s pravou lidskou solidaritou. Podřízen vlastní pomíjivosti a křehkosti vidím tutéž křehkost v ustrašených očích svých nepřátel. Vždyť museli také trpět mezi čelistmi mých averzí.
Z trpělivé přímluvné modlitby se v jediném okamžiku zrodí tento mlčenlivý soucit na hraně existence. Ale měl jsem kdy skutečné nepřátele? Zajisté, že neměl. Mám snad nějakou minulost?
***
Ráno potkávám blázínka Zdeňka. Jde pomalu, říká, že je nemocný. Také mně je zle a tak se doprovázíme, těžce dýcháme, modlíme se. U garáží nad letním kinem se Zdeněk loučí. Říká, že mě má rád. Je to jediná věta, kterou mu bezpečně rozumím.
Stoupám k Hrabicím. Plot, za kterým se pásl hřebeček Blonďák, je již děravý. Ale dřevěná stáj má stále pevnou střechu. Dveře chybí. Tam by se dalo v nouzi nocovat. Člověk by tam vklouzl, nikdo by si ho nevšiml. V Hrabicích je liduprázdno. Jen z okna nízko nad zemí kouká starší muž, druhý stojí před okem, ruce má spojené na zadku, v nich igelitku. Rozmlouvají spolu, mezi nimi kvete záplava chudobek. Je jich tolik, že by člověk mohl jediným chodidlem zašlápnout až deset těchto něžných kvítků.
Našel jsem v lese hromadu sivých chlupů. Kosti nikde. Žádné tajné zprávy ani stopy po smrtelném zápasu. Na kmenech žádné úchyty pastí. Schránky již vypleněny, hroby, zbyly-li jaké, zneuctěny a hojivým časem nastaveny ke znovu vypučení. Útržky z pavučin plazivých bubnů se zachytily v krách kůr. Sestupuju loukou přímo do konvalinkového lesa. Lezu tam po čtyřech, fotím, čichám k nim. Krůpěje se lesknou na plochách velikých listů jak křišťálové puchýře. Kdysi v mládí, je to snad už třicet let, jsem vedl ke konvalinkám Ivanu z Liberce, hustovlásku plnou přírodní divokosti. Květy rostly mezi popadanými balvany s ostrými hranami pod skalami Francké hory v Českém středohoří. Chtěl jsem ji chytit za ruku, ale s jakou prudkostí se mi vysmekla. Jako by její odmítnutí bylo součástí tance.
Potkali jsme se též na přechodu rumunských Karpat. Večer už po západu slunce jsme od stanů vykročili na nejvyšší vrchol Parângul Mare (2 518 m.n.m). Ivana měla mokré boty, vydala se tedy vzhůru jen v ponožkách, nohy si obalila igelitovými pytlíky. Jindy se zase v Retezatu vsadila s nějakým chlapcem, kdo z nich přeplave ledovcové jezero. Voda byla ledová a oba plavce vysílila dřív, než si před svým výkonem představovali. Ivana doplavala ke břehu z posledních sil, chlapce museli zachránit kamarádi. Vzpomínám si také, jak jsme jeli Rumunskem v přeplněném vlaku. Ani v chodbičkách nebylo místo. Tenkrát jsem poprvé a naposledy viděl lézt lidi do vagónu i z vagónu okny, protože dveřmi by se tam už nedostali. Když náš vlak zastavil kdesi v polích a neměl se delší dobu k jízdě, vylezla Ivana ven a začala trhat květy. Pobíhala ve své dlouhé sukni od jednoho ke druhému a Rumunští mládenci ji povzbuzovali. Nevím, co by tam dělala, kdyby se najednou vlak rozjel. Čertovská holka. Nebála se ani polozdivočelých pasteveckých psů na hřebenech. Kde je jí konec? Jistě ještě žije, ale já jsem již mrtev.
***
Den za dnem se otepluje. Vyklepal jsem z igelitky poslední slunečnicová semínka do Atlasu světa otevřeného na dvoustránce se Sibiří. Pak jsem stránky přiklopil, semínka jsem si vysypal do dlaně a vhodil jsem je do krmítka.
Teď omývám zimní boty, abychom je mohli uklidit do skříně na půdu. Z některých, těch nejmenších se sype vyschlá hlína, také klacíky a úlomky kůry. Nad hlavou mi svítí denní půlměsíc a pod nimi krouží mistři křiklavého letu rorýsi. Přiletěli přesně před týdnem.
14. 5. 2014
Pavouk se pohnul.
„Večery a noci jsou tiché a opuštěné, protože Bůh je stvořil k rozjímání. Lesy a pouště, moře a hvězdné nebe jsou určeny k rozjímání.“
(básník, revolucionář, kněz a žák mystika Thomase Mertona Ernesto Cardenal)
Prší. Schovaný pod smrkem se dívám, jak se snášejí zářivé perličky kapkatalog ... Archiv Zápisníku
Facebook | Webdesign Brno: Liquid Design | Design: ReDesign