Rivers of Babylon II. (3. část)
Hruškovič se v osmdesátém vrátil z Norska sám. Chvíli se potloukal od ničeho k ničemu, utrácel vydělané peníze a chodil na návštěvy k estébákům, kterým nešlo do hlavy, že dvě třetiny hudebního comba Hurytan zažádaly o politický azyl a on, třetí třetina, se vrátil. Zdálo se, že spíš jim nejde do hlavy jeho návrat než odchod ostatních. Když se mu peníze rozkutálely, sestavil z mladých muzikantů novou hudební skupinu a pod starým názvem Hurytan začal znovu vyhrávat k tanci i poslechu v nočním baru-varieté Ambassador. Mladí baroví hudebníci však s Hruškovičem dlouho nezůstali; z neznámých příčin měl zatrhnutý výjezd na Západ, a tak se u něj nikdo neohřál – výjezdy na Západ byly pro barové muzikanty odměnou za dřinu v tuzemských barech. Hruškovič proto pořád měnil obsazení Hurytanu, protože nic jiného než dělat muziku vlastně ani neuměl. Jeden z muzikantů, co se mihl v Hruškovičově skupině, byl lazar na ploténky. Když ho praštilo v kříži, nebyl schopen hrát. Hruškovič mu v šatně několikrát přikázal lehnout si na stůl a rázným hmatem ho zbavil bolesti. Ty máš zlaté ruce! jásal muzikant, když slézal ze stolu a zapínal si košili. Ty ses minul povoláním! Bylo to kolem roku osmdesát sedm osmdesát osm, když vypukla hysterie kolem zázračného léčitele Kašpirovského. Mezi muzikanty kolovala videokazeta s jeho vystoupením. Všichni přísahali na její léčivý účinek. Baskytaristově dceři zmizely bradavice, bubeníka přešla chronická rýma, kterou otravoval celé své okolí. Vidíš, řekl Hruškovičovi kytarista s hexenšusem. I ty bys to tak mohl. Muzika tě sice uživí, ale kdyby ses dal na to léčitelství, stal by ses boháčem. A schopnosti máš; to cítím na vlastní kůži, tedy páteři… Hruškovič jen mávl rukou, ale nepřestal o tom přemýšlet. Přišel listopad devětaosmdesát a s ním převrat. Po Novém roce se byl Hruškovič podívat u několika léčitelů a léčitelek, jejichž ordinace vznikaly jako houby po dešti. Pod záminkou vymyšlených nemocí podstoupil různé druhy terapií, vyposlechl si rady, koupil čaje, magnetické náramky, virgule a talismany. Teď už věděl, jak začít. Hruškovič bydlel v centru Nové Vsi, v části nazývané Vesnice, hned naproti bývalé hospody U Vašíčka. Jeho dům měl letní kuchyň. Jednoho dne z ní Hruškovič vyházel všechen binec, vymaloval, položil koberce a zařídil si v ní ordinaci. Uprostřed místnosti stálo obrovské masážní lůžko, které si nechal udělat u místního stolaře Zielinského. Kolem stěn stály regály a vitríny, plné záhadných předmětů, lahví a lahviček, naplněných různými léčivými tinkturami (většinou šlo o vodu zabarvenou anilinovou barvou). Pohled příchozího upoutaly i hřbety starých knih, které nikdo nečetl a které sloužily jen jako dekorace. Při letmém pohledu laika působila Hruškovičova ordinace velmi důvěryhodně a zodpovědně. Zpočátku se Hruškovič rozhodl ordinovat jen o víkendech – přes týden chtěl hrávat s kapelou v Ambassadoru. V pátek vyšel ve Večerníku inzerát, ve kterém nabízel své léčitelské a parapsychologické (toto slovo si Hruškovič přečetl v jakémsi novinovém článku a zalíbilo se mu) schopnosti, v sobotu ráno si Hruškovič s manželčinou pomocí slavnostně oblékl novoučký bílý plášť, na krk si zavěsil kovový kříž, zakoupený v prodejně sakrálních potřeb za 150 korun, a odstartoval svou kariéru léčitele. Na ulici se už shromáždilo asi dvacet pacientů. Hruškovič zůstal stát jak solný sloup, tohle nečekal. Někteří pacienti dorazili zdaleka, přijeli auty s espézetkami Dunajské Stredy, Topoľčan, Trnavy, Trenčína nebo dokonce Žiliny. Auta parkovala podél hlavní ulice a pro provoz nechávala jen úzký pruh ve středu. Hruškovič se až polekal, ale včas se vzpamatoval. Konečně, s lidmi to uměl; jako vedoucí kapely hrající po tancovačkách musel často na začátku tancovačky či plesu násilím roztancovávat hosty nebo později zažehnat případný hrozící masakr na tanečním parketu. Pacienti byli shrbenou masou zkřivených, stonajících a chrchlajících nešťastníků s obličeji upřenými v naději na něj, Hruškoviče. Hruškovič silným hlasem udělal pořádek mezi čekajícími, určil pořadí, zavolal prvního pacienta, zavedl ho do letní kuchyně a začal léčit. První Hruškovičův pacient, asi padesátiletý muž, měl vybočený bederní obratel. Hruškovič nebyl žádny hlupák, takže to odhalil hned. Prohmátl chlapovi páteř a souhlasně zamručel. Z vitríny vytáhl dva vlastnoručně zhotovené drátěné předměty. Svým tvarem připomínaly něco mezi drátěným dětským hlavolamem a složitým astronomickým přístrojem. Co mi budete dělat, pane doktore? zeptal se muž. Hruškovič, polichocený titulem, mu položil jeden předmět na šíji a druhý na bedra. Máte zablokovanou míchu, člověče, řekl. Nebrní vám nohy? zeptal se. Ne, odpověděl muž. To je zvláštní, řekl Hruškovič. Mezi bodem Čatní a bodem Özall je přerušený proud myšlenkové koncepce, vysvětlil moudře. Kdybyste přijel o pár dní později, ochrnuly by vám dolní končetiny. Na muži bylo znát, jak se lekl. To znamená, že by se ze mě stal mrzák na nohy? zeptal se. Jo, přitakal Hruškovič. A co teď? zeptal se zoufale pacient. To už nechte na mně, příkře odvětil Hruškovič a na hlavu si nasadil přilbu z drátů, kterou vlastnoručně sestrojil. Na jejím vrcholu se leskla blyštivá ozdobná koule z vánočního stromku. Ježišmarja, co budete dělat? zakvílel pacient, zděšený z představy, že by opravdu mohl ochrnout. Tímto patentovaným zesilovačem mentální energie se pokusím rozehnat špatnou energii Salam, řekl Hruškovič. Mezi těmito dvěma hyperaltruistickými receptory bude teď proudit emise neviditelných polyrytmických částic Övegeš, která nabije míchu dobrou energií Chocmah. Rozumíte? Nerozumíte! A teď už ticho! Možná budete cítit intenzivní teplo, ale to je v pořádku. Pacient zůstal bezvládně ležet. Hruškovič stál nad ním a tvářil se pekelně soustředěně. Přemýšlel, za jak dlouho bude hotov s takovým množstvím nemocných. Vzápětí si uvědomil, že je tu pánem. Když už se mu nebude chtít, prohlásí, že mu došla energie, ať přijdou zítra. Ta myšlenka mu náhle zlepšila náladu. Už cítím to teplo, řekl po chvíli pacient. Ježkovy voči, pomyslel si Hruškovič. Tak to má být, řekl, energie tedy proudí. Teď se likvidují škodlivé vibrace Salam. Citlivým nosem ucítil vůni segedínského guláše; žena vařila oběd. Bude ji muset poslat do konzumu pro pivo, napadlo ho. Tak, řekl Hruškovič po chvíli, to by stačilo. Sundal předměty z pacientových zad a společeně s drátěnou přilbou je zavřel do vitríny. Teď musíme rozehnat depolarizované zbytky špatné energie Salam, dodal, nabral si do rukou trochu kafrové masti (kterou měl v porcelánové nádobě s vlastnoručně nakresleným švabachovým nápisem EMULZE ČILLÍ) a začal pacientovi masírovat záda. Zkušeným pohybem mu stiskl páteř a vyskočený obratel poslušně zapadl na své místo. Ještě chvíli ležte, ať emulze Čillí začne působit, přikázal. Pacient nehnutě ležel na břiše. Jsem přesvědčen, že máte postel nad geopantogenetickou zónou, řekl Hruškovič, utíraje si ruce do papírového ubrousku. Kdy vám sméklo v těch zádech? Určitě jste to už měl ráno, když jste vstal z postele. Muž zavrtěl hlavou. Ne, odpověděl. Až když jsem vyložil z auta osm pytlů cementu. Ano, řekl Hruškovič hlasem, který nepřipouštěl námitky. I přesto; páteř byla už předtím oslabená pantogenetickou zónou. Ze země vystupuje záření, a to oslabuje dobré vibrace, obrací je a mění na špatné. Mým úkolem je obracet je zpět. Už můžete vstát. Pacient se opatrně, se vzdycháním, zvedl z lůžka. Jeho tvář postupně vyjádřila nejdříve obavu, potom nedůvěru, později překvapení, radost a nakonec nekonečnou úlevu. Tak jak? zeptal se Hruškovič, zapálil zapalovač a teatrálně si plamenem projel po obou dlaních. Bolí? Nebolí! žasl pacient a udělal pár opatrných cviků. Nebolí! Tak vidíte, řekl Hruškovič. A co s tamtou… zónou, pane doktore? zeptal se šťastný pacient. No, nejrozumnější by asi bylo, kdybych ji přijel změřit, řekl Hruškovič, ale v nejbližší době to nebude možné: mám příliš pacientů. Tu máte, řekl a podal pacientovi litrovou vinnou lahev s nálepkou AQUA OROASOEUR. Tohle je voda, která prošla čtyřiceti transkripčními falzetami. Máte doma rosič květin? Ne? Tak si ho kupte a naplňte touhle vodou. Potom jí rovnoměrně zvlhčete celou podlahu své ložnice. I pod postelí. Tahle voda spolehlivě ochrání celou ložnici před geopantogenetickou zónou. Ale pozor! Hruškovič zvedl prst. Dřív, než začnete rosit, musíte vyslovit slovo Aehieh. Jak prosím? přeslechl pacient. Hruškovič napsal na papírek Aehieh a podal ho pacientovi. Neztraťte to, upozornil. Tímto slovem se se mnou na dálku spojíte a já budu svojí mentální energií ovlivňovat vytváření nepřístupného energo-subdominantně-koncepčního obalu, vysvětlil. Pacient přikývl. Děkuji, pane doktore, řekl vřele a chtěl Hruškovičovi podat ruku. Hruškovič ustoupil a zvedl ruce v odmítavém gestu. Víte, řekl, já ruku nepodávám. Neberte to jako urážku, vážně, já vás tím jen chráním. Moje ruce jsou totiž silné energetické zářiče, vysvětlil a otočil k pacientovi dlaně. Pacient mimovolně couvl. A co jsem vám tedy dlužný, pane doktore? zeptal se. Za litr Aqua Oroasoeur zaplatíte tři sta korun, řekl Hruškovič. A co se týká terapie, za tuto službu neberu peníze. Moje schopnosti jsou dar boží. Ten se neprodává, ale rozdává dál. Jestli ale chcete, můžete dát libovolnou sumu. Tam. Hruškovič ukázal na stolek pod oknem, na kterém trůnil alpakový kyblík na šampaňské. Ráno do něj vhodil pár pětistovek a tisícikorun. Bylo to psychologicky vymyšleno; nikdo z pacientů se neodváží vhodit míň. Ani Hruškovičův první pacient neskrblil: do kyblíku přibyla novoučká tisícovka. A tak to šlo až do oběda. Pacient za pacientem. Hruškovič vystřídal všechny vlastnoručně vyrobené přístroje, prodal několik desítek lahví a lahviček se svými zázračnými preparáty. Všichni pacienti odcházeli spokojení. Hruškovič v duchu žasl, jak jen mohou být lidé hloupí. Přes oběd si udělal přestávku. Seděl v kuchyni a cpal se segedínským gulášem. Celým tělem mu tepala divná, nikdy předtím nepoznaná únava. Připisoval ji dlouhému stání v ordinaci. Kolik jich bylo? zeptala se ho žena. Asi patnáct, řekl Hruškovič. Jsem utahaný jako kůň. A venku čeká dalších dvacet, řekla žena a zatáhla záclonu na okně. Kdo by to řekl? zavrtěl Hruškovič hlavou. Nemyslel jsem si, že je na světě tolik hlupáků. Po obědě Hruškovič pokračoval v léčení. Kyblík na šampaňské se utěšeně plnil bankovkami. Občas se v Hruškovičovi pohnulo svědomí a udělal gesto: staré babce nebo dědovi se pokusil zamezit ve vhození těžce ušetřených peněz do kasy. Důchodci se však pokaždé vehementně bránili, nazývali ho božím člověkem a stařecky přeskakujícími hlasy křičeli, dokud Hruškovič naoko pobouřeně nekapituloval. Kolem páté odpoledne přišla na řadu mladá žena, krásná jako obrázek, v doprovodu manžela. Hruškovič podle přízvuku vytušil, že přijeli zdaleka. Usadil je do křesel a zeptal se na problém. Mladí lidé se rozpovídali. Nemohou mít děti. Už zkoušeli všechno možné, doktory, nejrůznější léčitele, modlitby, poutě, a nic. Lékaři tvrdí, že spermie jsou v pořádku, řekl muž zpěvavou slovenštinou a zčervenal. Je to asi moje chyba, přiznala se mladá žena smutně. Nu co, řekl Hruškovič, jaksepatří vás prohlédnu. Mohu vás požádat, abyste nás nechal o samotě? zeptal se muže. Manžel přikývl, vstal a vyšel na dvůr. Tak se na to podíváme, mladá paní, ničeho se nebojte, řekl Hruškovič a při pomyšlení, že je mu pacientka vydaná na milost a nemilost, se mu prudce rozbušilo srdce. Svlékněte se, řekl a upřeně se zahleděl mladé ženě do očí. Mladá žena několikrát zamrkala jako slepice. Svlékněte se, zopakoval Hruškovič. Mladá žena z něj nespustila nepřítomný pohled a začala se svlékat. I kalhotky a podprsenku, zavelel Hruškovič. I kalhotky a podprsenku, zopakovala pacientka monotónně a poslušně splnila příkaz. Hruškovič zůstal na zlomek vteřiny překvapený. Nahá pacientka stála uprostřed ordinace. Hruškovič nechtěl věřit vlastním očím. Lehněte si na lůžko, řekl. Na břicho. Pacientka poslechla. Hruškovič jí rukama přejížděl po páteři. Většina obtíží je od páteře, zahučel. Většina obtíží od páteře…, zopakovala žena. Měla hladká záda, na dotyk ještě pořád příjemně teplé od nedávno svlečeného oblečení. Hruškovič chvíli zamyšleně kroužil rukou po kůži připomínající broskev. Čekal, až ho něco smysluplného napadne. Sáhl na její pevný zadek a něco mu našeptávalo, aby roztáhl půlky. Hm, řekl po chvíli zkoumání, problém je v kostrči. Musím vám napravit kostrč. Prohmatal pacientčinu páteř v místě, kde přecházela do kostrče. Nebojte se, nebude to bolet, řekl. Sám se lekl své představy, ale něco, silnější než on, ho přesvědčilo, že to může, dokonce musí udělat. Navlékl si gumové rukavice a na prst si nabral trochu indulony (z kelímku s nápisem EMULZIA ACENTACER) a opatrně ho strčil pacientce do konečníku. Pacientka sebou trochu trhla. Jen klid, řekl Hruškovič tichým hlasem a celý jeho ukazováček vklouzl do pacientky. S dlaní obrácenou nahoru prohmatával kostrč. Cítil, jak se mu zvětšuje pták. Pokusil se potlačit své vzrušení a soustředit se na pacientčin problém. Ve vteřině jasného vnímání si uvědomil, co vlastně dělá, a lekl se, že ho někdo přistihne. Pacientka se poddávala jeho prstu, mimovolně a skoro nepostřehnutelně kroutila pánví, jakoby ji to taky vzrušovalo. Hruškovič si nedokázal vzpomenout, proč ho vlastně napadla tahle šílená myšlenka. V kostrči něco suše puklo a pacientka zasténala. Hruškoviče zasáhl zvláštní pocit úlevy. Vytáhl ukazováček z pacientky, stáhl si rukavice a hodil je do odpadkového koše. Pak přistoupil k umývadlu. Chvíli tak ležte! přikázal, když si myl ruce. Opojný pocit vlastní všemohoucnosti ho skoro nadzvedával. Už můžete vstát, řekl, když si umyl ruce. Pacientka vstala. Oblečte se, řekl. Pacientka se začala oblékat. Hruškovič stále nechtěl věřit vlastním očím. Že by ji opravdu zhypnotizoval? Pacientka se oblékla, obula si lodičky a nepřítomným pohledem hleděla na Hruškoviče. Sedněte si, přikázal jí Hruškovič. Mladá žena si sedla do křesla. Teď už otěhotníte, řekl Hruškovič velitelským hlasem. Opakujte to po mně! Teď už otěhotním, řekla mladá žena. Zapomeňte na to, co jsem s vámi dělal, řekl Hruškovič. Zapomenu…, opakovala pacientka poslušně. A teď se vzbuďte! přikázal Hruškovič a plácl po stole knihou pacientů. Pacientka se lekla, zamrkala a udiveně se rozhlédla. Všechno je v pořádku, řekl Hruškovič. Myslím, že můžete kupovat výbavičku; bude to holčička. Prosím, můžete jít. A zavolejte svého muže, musím s ním prohodit pár slov. Manžel přišel celý vystrašený. Mám pro vás dobrou zprávu, řekl Hruškovič. V kostrči dřímala zlá síla Tnopibui, vysvětlil. Blokovala kvartolové dráhy dělohy a vejcovodů. Působil jsem na ni dvojitou modální koncepcí a podařilo se mi rozbít všechny negativní vibrace. Manžel si vydechl. Vaše paní otěhotní, oznámil Hruškovič. Bude to holčička. V duši se mu rozprostřel rozmarný pocit vlastní moci. Vemte si oba tři dny dovolené, řekl, a ty tři dny stravte v posteli. Mladý muž zrudl. Každý den musíte souložit aspoň desetkrát, pokračoval Hruškovič. A naplno! Mladý muž vykulil oči. Nejméně! zdůraznil Hruškovič. A aspoň jednou denně jí musíte zavést úd i do konečníku, řekl Hruškovič. Co nejhlouběji! Mladý muž se roztřásl. Předtím si ho však natřete tímto. Hruškovič mu podal kelímek s nápisem EMULZIA ACENTACER, naplněný indulonou. To pomůže rozehnat případné zbytky špatné síly Tnopibui, které by se mohly ukrýt právě tam. Mladý muž chvíli zaraženě hleděl na kelímek. Potom vstal a vytáhl kešeni. Nebyl lakomý. A nezapomeňte mě pozvat na křtiny! zvolal Hruškovič za odcházejícími mladými manžely. Dav před jeho domem už prořídl, ale ještě pořád nezmizel. Prosím! zvolal Hruškovič a zvedl ruce v prosebném gestu. Prosím, už jsem vyčerpaný! Už nemám dost energie! Přijďte zítra! Zítra pokračujeme! Pacienti se s brbláním, ale disciplinovaně začali rozcházet. Hruškovič vstoupil do kuchyně a v bílém plášti se vrhl na vychladlý segedínský guláš přímo z hrnce. Ohřej si to, poradila mu manželka. Bude ti špatně! Hruškovič žvýkal a otočil se k ní. Něžně, ale rázně ji uchopil kolem pasu a odtáhl do ložnice. Tam ji hodil na postel a nedočkavě se na ni vrhl. Žena nahlas sténala, už dlouho nezažila takové zacházení. Ještě že dcera byla v osvětové besedě na jazzgymnastice. Pak léčitel usnul, jakoby ho do vody hodil. V noci ho probudila žízeň. Ležel v posteli a cítil se proděravělý jako cedník. Všemi otvory do něj odněkud ze tmy pod postelí proudila energie. Hruškovič i přes polospánek pocítil trapný pocit, jakoby znenadání vtrhl do místnosti, kde se odehrává něco, o čem by neměl vědět. Raději se ani nehnul a usnul žíznivý. Ráno si na to, pochopitelně, nepamatoval. Cpal se vánočkou a bílou kávou a kuchyňským oknem nevěřícně hleděl na pokorný dav pacientů, zabírající celý chodník. Lidi jsou pitomí! řekl ženě a povzdechl si. Hnusil se sám sobě. Zhltl vánočku, zalil ji kávou a s pohvizdováním vyšel na dvůr, aby pokračoval ve své švindléřské léčbě. V pondělí Hruškovič oficiálně opustil combo Hurytan a rozhodl se věnovat se už jen léčitelství a parapsychologii. V budoucnu se stane slavným, vyhledávaným, oblíbeným, obávaným a bohatým člověkem.
Pokaždé když Martin Voulek v baru hotelu Ambassador potká Silvii, uvědomí si, že je úspěšným, bohatým mužem v nejlepších letech a že už nějak dlouho nespal se ženskou. Edna trčí někde v novoguinejské džungli, vědecky zkoumá souložící Papuánce a Voulkovi stále důrazněji klepou na lebku vtíravé vize. Martin vzpomíná na milování s Ednou a pokaždé se vzruší. Edně se vždy líbilo, když jí vyvrcholil v ústech a když mohla několik zlomků vteřiny předtím citlivými rty zaregistrovat rychlé a křečovité stahy jeho údu, předznamenávající neodvratný výron semene. Žertovně to nazývala praskáním v potrubí. Zbožňovala, když mohla dlaní cítit, jak Martinovi v okamžiku ejakulace ztuhla varlata a jak se prudkou rozkoší téměř vtáhla dovnitř. I Voulek rád Ednu obsloužil ústy. Snil o tom už se svou bývalou ženou, ale ta se tomu vehementně bránila; za perverzní považovala i to, když si muž bral ženu zezadu, když se rukou dotýkal jejích genitálií, když se při souloži svítilo a tak. S doktorkou Gershwitzovou si to Martin vynahradil: ráda se nechávala vzrušovat jazykem. Martin rád přejížděl jazykem po jejím touhou rozevřeném ohanbí, které si – od té chvíle, kdy ji o to jednou nesměle požádal – ochotně a pravidelně holila. Rád si hrál se ztuhlým klitorisem, který odvážně vylézal ze svého lůžka a vyzývavě vystrkoval svou citlivou růžovou hlavičku v ústrety Martinovu labužnickému jazyku. Martin rád jazykem vnikal co nejhlouběji do Edniny vaginy a vždy ho vzrušovalo pomyšlení, že ještě před pár vteřinami v ní měl zaveden úd. Vždy se jazykem zdržel i na naoko cudně stisklé dírce Ednina konečníku, který byl taky jednou z bran jejich společné rozkoše; ale jen čas od času, když na to měla jeho majitelka náladu. Voulek miloval Ednino zaskučení v okamžiku slasti, miloval to, jak se náhle úplně změnila geometrie jejího rozevřeného rozkroku a hlavně to, jak Edna často v té chvíli neudržela moč a její slaboulinký proud vystříkl Martinovi přímo do úslužných úst. Martin mnohokrát přemýšlel, co ho vlastně spojilo s Ednou. Pocházeli ze dvou rozdílných světů: ona americká židovská intelektuálka, on elektrikář-emigrant z východní Evropy. I když, když se to vezme kolem a kolem, ani Edna neměla ve Spojených státech příliš hluboko zapuštěné kořeny; jednou mu prozradila, že její praděda se do Států doplavil koncem minulého století z carského Ruska. Na abstraktní téma často nemluvili; Martinovy znalosti angličtiny byly sice lepší a lepší, ale když se Edna občas rozpovídala o svých názorech, práci nebo zájmech, musel se pekelně soustředit, aby všemu rozuměl. Ale stejně jim nejlépe vyhovovala postel a dlouhé hodiny společného mlčení. Takže elektrikář Martin Voulek a univerzitní profesorka Edna Gershwitzová se stali intimními přáteli. Dalo by se říct, že když Edna nestudovala materiály pro svou novou vědeckou práci, nepřednášela na univerzitě a necestovala za svými divochy, válela se v posteli s Voulkem. Martin se taky raději nezajímal, jakým způsobem Edna studuje sexuální rituály amazonských Indiánů přímo na místě. Nepravidelné schůzky s Ednou mu vyhovovaly: neměl čas na kdovíjaký intenzivní každodenní vztah. Vlastnil malou dílnu se dvěma elektrikáři a dvěma pomocníky a té se věnoval. Jedním z pomocníků měl tu čest být i Žofré. I když byl skoro pořád v lihu a jeho pracovní výkon se blížil nule, Martin ho z nějakého zvláštního sentimentu a soucitu trpěl a nedal mu padáka. Jen se ho snažil přimět k návratu domů, do Československa, ale marně; Žofrému se v Americe líbilo a nic nemusel dělat – Voulek ho živil. Kromě toho se bál trestu komunistů. V té době se Martin začal zabývat svým podnikatelským nápadem. Během dlouhých večerů, kdy sedával doma před věčně zapnutým televizorem a čekal, až zavolá nějaký zákazník, se vrátil ke svému starému koníčku, kterému se věnoval kdysi dávno, ještě když pracoval v Československu ve vodárně: vyřezávání překližkových lamp. Na pauzovací papír si nakreslil vzor, koupil překližku a pomocí lupenkové pilky se pustil do práce. Lampami vyzdobil skromný byt-dílnu, o který se dělil se Žofrém. Na podnikatelský nápad ho přivedl soused, který si k Martinovi přišel zatelefonovat a skoro se rozplakal dojetím, když mu Martin jeden ze svých výrobků daroval. Za dva dny přišel znovu a požádal Voulka, aby mu prodal čtyři lampy: pro bratra v New Yorku, pro rodiče, tchány i pro švagra. Nabídl mu padesát dolarů za kus. Odešel lehčí o dvě stě dolarů a šťastně si tiskl k hrudi čtyři vyřezávané, opálením napatinované, namořené a nalakované překližkové lucerny. Martin si sedl, otevřel si plechovku piva, vzal papír a tužku a začal počítat. Zanedlouho Edna cestovala do Brazílie. Martin ji vezl na letiště ve svém otřískaném mustangu. Když se za dva měsíce vrátila, Martin na ni čekal v odbavovací hale a pomohl jí s kufry. Na parkovišti otevřel dveře novoučkého mercedesu: první sérii překližkových lamp prodal v průběhu dvou dnů zásilkovému obchodnímu domu Sears & Roebuck a v době Ednina příletu už dvě stě nově přijatých zaměstnanců a zaměstnankyň korejského původu v narychlo pronajatých výrobních halách lupenkovými pilkami podle Martinových předloh snaživě vyřezávalo, opalovalo, mořilo a lakovalo stovky dalších kusů. Američané se mohli zbláznit; překližkové stolní a noční lampy, lucerny, lucerničky a lustry s visačkou HAND-MADE QUALITY by FINE ART LAMPS se staly hitem a svou oblibou vytlačily z trhu dokonce i populární Tiffanyho lampy. Mercedes byl sice na splátky, ale jízda v něm byla příjemná. Martin zavezl Ednu k ní domů a potom dlouhé hodiny souložili. Edna byla vzrušená, a to nejen pohlavně; nikdy nevěřila pohádkám o americkém snu a najednou se jednoho takového přímo účastnila. Novopečený Velký Gatsby si ji bral nezvykle rázně, až surově. Do jeho kdysi ostýchavých a snad až rozpačitých něžností se odrazila bezohledná tvrdost úspěšného muže. Vítěze. Edna to akceptovala. Byla sice feministka, ale ne v posteli. S takovou ženskou po boku se člověk může stát i prezidentem Spojených států, pochvaloval si Martin; měl dost času pracovat na své kariéře. Americkým prezidentem se však nestal – spokojil se s funkcí prezidenta společnosti Fine Art Lamps, kterou sám založil. Pak se přihodilo, že Žofré zemřel. Opilého ho srazilo auto a v nemocnici skonal. Byl při plném vědomí, najednou zcela vystřízlivěl. I přesto, že doktorku Gershwitzovou nenáviděl a před Martinem ji zásadně nazýval Židulou (ta tvoje Židule), v okamžiku smrti byla u jeho lůžku jen ona – Martin měl důležité obchodní jednání a zpráva o Žofrého smrtelném úrazu ho nezastihla. Edna držela Žofrého za ruku a mlčky plakala. Brala věčně nalitého tlusťocha jako neoddělitelnou součást Martina Voulka, kus z jeho osobnosti, jednoho ze dvou nerozlučných bratrů Marxů; pořád si ještě pamatovala jejich první návštěvu v jejím domě. Dobře vědela, že od nynějška bude mít Martin v celé Americe jen ji. Nebyla si jistá, jestli bude schopná tuto úlohu zastávat. O nenávisti, kterou k ní Žofré pociťoval, se nikdy nedověděla: Žofré byl typickým neupřímným Slovačiskem a nikdy jí ničím nedal najevo, že je na ni alergický; ona zas byla jako Američanka zvyklá na důsledně frontální mezilidské vztahy, takže nic nezpozorovala. Žofré oslovil Ednu jejím křestním jménem poprvé ve chvíli, když vypouštěl duši. Nazvedl se na posteli a něco jí řekl. Edna nerozuměla; bylo to slovensky. Znělo to jako nějaká divná modlitba nebo slib. Pak se Žofrého hlava zvrátila na polštář a jakýsi z přístrojů za jeho hlavou začal vydávat pronikavý pisklavý tón. V okamžiku byl pokoj plný lidí v bílém. Ednu vytlačili na chodbu; někdo se pokusil oživit tlusťocha přitlačenými elektrodami. Marně. Martin se večer vrátil ze schůzky. Když mu Edna řekla o Žofrého smrti, strnul a potom si šel k baru u dveří nalít dvojitý bourbon. Vypil sklenku na ex a nalil si ještě jeden. Vnitřnosti mu zalilo příjemné teplo. Po tvářích mu, nevěděl proč, začaly stékat slzy; neutíral si je. Paradoxně však v duši necítil nic kromě slabého závanu zadostiučinění a opojné volnosti.
Feri Bartaloš se svou Eržikou teď celé dny po očku sledují Paničku. Není jim všechno jedno. Její sexuální nenasytnost, podivný vytřeštěný pohled, třes, to všechno vzbuzuje podezření. Co když je blázen? zeptá se Feri Eržiky v cizím jazyce jednou u snídaně. I Eržika s obavami pozoruje svou svěřenkyni, která se cpe bábovkou a nalévá kakaem. Pokrčí rameny. Ano, pokračuje Feri. Paničce jistě přeskočilo a přišla sem na tohle parkoviště. Nic o ní nevíme. Její muž, jestli nějakého má, anebo vůbec příbuzní, ji určitě hledají. Možná ji hledá i kriminálka. On, Feri, to dokonce považuje za docela možné; oni, Feri s Eržikou, nemají televizor a o ničem se nedovědí. On, Feri, nechce malovat čerta na zeď, ale co když jednou přijdou do dřevěné vesnice a najdou ji tu, u nich? No a co? myslí si Eržika. Oni, Eržika s Ferim, jsou čistí. Ujali se jí a všemožně jí pomáhají. Je to prosté: oni, Eržika s Ferim, jsou dobří lidé. Nabídnou pomocnou ruku. Život je pes. Feri přikyvuje. To je jemu, Ferimu, jasné. Ale co když potom zjistí, že je Panička šílená, a budou je, Feriho s Eržikou, popohánět za to, že ji pronajímají pivařům? Že ji nutí šukat denně s padesáti zákazníky? Cože? rozčílí se naoko Eržika. Jak že nutí? Kdo koho nutí? Oni, Eržika s Ferim? Oni přece nikoho nenutí. Panička má bílá játra, potřebuje chlapy; je to na ní vidět. Panička přece původně chtěla brigádničit na hajzlu. A Feri sám ví, jak to dopadlo! Paničku přece není třeba do něčeho takového nutit! Feri uvažuje. Argumenty jeho ženy jsou na první pohled přesvědčivé. Ale stejně. Napije se kávy s rumem. Vždyť ano, řekne. Ale pokud je Panička bláznivá a nesvéprávná, tak by to oni, Feri s Eržikou, měli ohlásit na policii. V takovém případě patří Panička do blázince. Tohle se zas nelíbí Eržice. Proč si Feri myslí, že Panička patří do blázince? Vypadá přece naprosto zdravá. Panička dojedla a dopila. Hřbetem ruky si otře ústa a kalným pohledem se porozhlédne po popíjejících pivařích. Souložila už skoro se všemi. Na stálé zákazníky se tupě usměje, pokyne jim. Můžeme se dostat do basy, řekne Feri cizím jazykem. Zavřou nás, až zčernáme. A za co? chce vědět Eržika. Za to, že se o ni staráme? Za to, že ji krmíme, šatíme, poskytujeme jí střechu nad hlavou? Ne, řekne Feri. Oni nám řeknou, že ji izé… zneužíváme. Je nesvéprávná, nepříčetná. Vždyť se na ni podívej. Eržika pohlédne na Paničku. Skloní se pod stůl, aby viděla, co pod ním Panička dělá pravou rukou. Potom se narovná, chytne Paničku za předloktí a vlhkou ruku jí násilím položí na stůl. Nejrozumnější by asi bylo vzít ji a jít s ní hned na policii, pokračuje Feri. On, Feri, to nejspíš i udělá. Nechce skončit v lochu. Tohle už není sranda, pokračuje přísně. Eržika se rozzuří. Skoro ji to nazvedne ze židle. Tak to je celý Feri! Ona, Eržika, se snaží vydělat nějakou tu korunu, dosáhnout něčeho, vymotat se z tohoto zapraseného bufetu a hajzlu, ale milostivý pán, ten si chce hrát na hrdinu! Na poctivého nálezce! Na samaritána! Feri se zvedne z lavice a hřbetem ruky plácne Eržiku po ústech. Oči mu žhnou. Tak takhle ne! řekne. Tímhle tónem se mnou mluvit nebudeš, ženo! Írtem? Eržika zmlkne a uklidní se. Vždyť ona, Eržika, nic. Ona jen, že… Panička pozoruje hádku, probíhající v cizím jazyce, tupým, nepřítomným a roztržitým pohledem. Dopije kakao a sáhne po Feriho marsce. Z dlouhé chvíle mezi jednotlivými milenci se naučila kouřit. Vloží si cigaretu mezi rozkousané bezbarvé rty. V okamžiku u ní stojí aspoň čtyři gentlemani v montérkách, s hořícími zapalovači. Panička si připálí, vdechne dým a slibně se usměje na pivaře. Eržika chytí ztracenou nit. Ona, Eržika, chtěla jen říct, že za těch pět dní, co je Panička u nich, vydělali na pivařích dvacet pět tisíc. To není málo. Ona, Eržika, by chtěla navrhnout, aby Feri počkal, než budou mít čtvrt milionu. To je za dva měsíce. Pak ať ji Feri odvede na policii. Ona, Eržika, nechce nic jiného než požádat Feriho, aby jí poskytl ty dva měsíce. Kdyby ona, Eržika, chtěla, válela by se teď v Ráczově vile. Ale ona, Eržika, si vybrala Feriho. Tak ať jí teď Feri nekazí radost! Feri přikývne. To je jiná! Suma, kterou Eržika vyslovila, zchladila jeho samaritánské sklony. Čtvrt milionu není málo. Pro začátek. Dobrá, ať je po tvém, připustí Feri. Ale potom ji odvedu na policii. Ať máme svatý pokoj. Vydá se k bufetovému okénku pro novou kávu s rumem. Eržika zatím vezme Paničku do kotelny hotelu Ambassador; po strašlivém výstupu s tlustým hlídačem parkoviště, kterému se nelíbilo, že mu někdo nachcal do přívěsu, musí Panička ve dnech, kdy Feri s Eržikou nemají službu, přijímat zákazníky v kumbálu za kotelnou. Je to dohodnuto s topiči Berkim i Šípošem – za každý den dostanou láhev vína, každý po stovce a po jednom čísle s Paničkou zdarma. Kumbál je sice zatuchlý a tmavý, ale teplý a suchý. Ze záchodu topičů čpí čpavkový zápach moči. Je tam i sprcha, což Panička ocení hlavně večer, když od ní odejde padesátý zákazník. Kromě toho tam není na očích. Zákazníci chodí přes kotelnu. Když se Panička svlékne donaha, Eržika jí vezme oblečení a strčí ho do tašky. Později vše vypere a rozvěsí; do rána to bude suché. Místo něho jí nedá nic; až do večera se Panička obejde bez oblečení. Potom jde Eržika k automatu v pasáži mezi hotely Ambassador-Rácz 1 a Ambassador-Rácz 2 a koupí padesát prezervativů. To je na jeden den. Eržika musí automaty střídat; někdy je nestihnou doplnit novým zbožím. Eržika se zlobí; primerosy měl původně kupovat pyšný Feri, ale stydí se. Zůstává to na ní, na Eržice. Kromě toho musí Eržika koupit toaletní papír a čisticí prostředky na zítřek do práce. Nohy ji bolí; kromě sebe a nákupu musí všude s sebou tahat své a Feriho embryo. Bartaloš sedí a popíjí druhou kávu s rumem. Za chvíli přijdou kamarádi z mokré čtvrti. Absolvují po čísle s Paničkou a potom si přisednou k Ferimu. Vytáhnou karty a až do poledne hrají šestašedesát. Přijde čas na oběd; Feri i s Eržikou zasadnou za stůl. Výběr není kdovíjaký: černohorský řízek, cikánská pečeně, smažené býčí koule, grilované kuře a klobása. K tomu kulaté zelené nakládané papričky a chleba. A pivo. Za chvíli zpocený Feri odpočívá s párátkem v puse, zatímco Eržika se vydá do hotelové kotelny zanést něco na zub Paničce. Panička obědvá střídmě, při všem tom natřásání by se pozvracela.
Jednoho dne přijedou na parkoviště policisti, otevřou Paniččino auto, chvíli se v něm hrabou, v kufru objeví shnilý nákup, a pak jeden z nich, ten v civilu, zajde za Špáršvajnem, který je z dálky pozoruje. Ukáže mu průkaz a zeptá se ho, jak dlouho ten Fiat Uno u něj parkuje. Tak týden, řekne Fredy pravdu. A jestli neví, kam šla řidička toho auta, chce vědět policista. Fredy se zasměje. On, Fredy, tu má denně tisícovku aut. Jak by si on, Fredy, mohl zapamatovat jednu osobu? Policista mu ukáže Paniččinu fotografii. Fredy se podívá. Panička na ní vypadá velmi dobře. Sebevědomě se usmívá, na očích, tváři a ústech má dokonalý make-up. Teď už tak perfektně nevypadá, uvědomí si Fredy, ale ještě pořád je pěkná dost. Od té doby, co jí některý z pivařů rozbil nos, musel Bartaloš snížit sazbu za jednu soulož. Nevzpomínám si, řekne Fredy pevně. On, Fredy, je sice kurva, ale udavač není, pomyslí si.