Rivers of Babylon II. (2. část)
Pozdě večer, po jedenácté, přivede Feri vyčerpanou Paničku k Fredymu Špáršvajnovi. Panička je hotová, jen lehnout a spát. Mužské semeno z ní páchne na sto metrů. Takhle jsme se teda nedohodli! protestuje zklamaný Špáršvajn, když vidí, že Panička zalehla do jeho postele a usnula jako dřevo. Pyšný Feri vytáhne krabičku spart a nabídne tlusťochovi. Osobně mu připálí. Potom mu podá stovku. Zašukáš si holt jindy, uklidní ho. Vzbuď ji brzy ráno, jestli chceš, ale teď ji už nech tak. Má za sebou velmi těžký den. To víš, je to křehká Panička-brigádnice. Chvíli oba mlčí a pozorují řídnoucí noční provoz před hotelem Ambassador. Feri si odkašle. O něčem jiném chtěl on, Feri, mluvit. Zítra nastoupí v bufetu Brejlovec i se ženou. Vždyť Fredy ví, že se střídají. On, Feri Bartaloš, neví, co s Paničkou. Chtěl by, aby i zítra přijímala zákazníky, ale na hajzlu to nejde. Nemohl by Fredy půjčit svůj přívěs? Stejně je celý den venku, vleze tam, jen když si potřebuje vzít nové parkovací lístky. Jinak by Panička musela celý zítřek zahálet. Fredy zauvažuje. Ale to nebude za stovku, řekne nakonec. Jasně že ne, souhlasí Feri. Dostaneš dvacet korun za každého zákazníka. To je tak tisícovka, když to počítám podle dneška. Bereš? Přátelsky si plácnou. Pyšný Feri Bartaloš se vrátí na záchod. Panička před odchodem všude umyla a dosucha vytřela podlahu. Eržika už stihla udělat z pánského záchodu pohodlnou ložnici. Podlahu pokrývá tlustá deka, na které jsou položeny dvě měkoučké nafukovací matrace. Dva spací pytle jsou připraveny obejmout svým péřovým teplem Feriho i Eržičino tělo. Zatím jsou stočené opodál, pod umývadlem. Feri i Eržika sedí na kraji nafukovací matrace a počítají peníze. Nejprve peníze za hajzl, potom za Paničku. Za hajzl čtyři sta korun, za Paničku pět a půl tisíce. Dohromady je to skoro šest tisíc korun. Feri s Eržikou na sebe mlčky hledí, neschopní slova. Za dva týdny by to bylo čtyřicet tisíc, počítá v duchu Feri. Za měsíc osmdesát. A za rok? Feri naprázdno polkne. Paniččin neuvěřitelný příchod jim převrátil celý hodnotový systém. Jen aby nám zítra neutekla, řekne Eržika, která čte Feriho myšlenky. Neuteče, řekne Feri. Líbilo se jí to. Nebudeme jí dávat žádnou práci, rozhodne Eržika. Ať dělá jen toto. Feri přikývne. Ano. Musíme Paničce usnadnit život. Feri vezme stovku jako vždy a jde do bufetu za kurvou-vedoucím. Kurva-vedoucí chce, aby mu všichni platili třetinu z toho, co vydělají. Kolik však vydělají, nemá ani šajnu. Proto ho všichni podvádějí. I Feri s Eržikou. Jenže tentokrát se kurva-vedoucí usmívá. Stovku jako vždy? zeptá se Feriho. Myslím, že dnes jsi měl úspěšnější den. Feri neví, co říct, tak radši mlčí. Kurva-vedoucí si načepuje sklenici plzně. Za výčepním pultem vynikne jeho malá zmrdovská postavička ještě více. Pyšný Feri Bartaloš hledí na tenké ručičky vedoucího, natahující se ke kohoutku pípy, se směsí pohrdání a nenávisti v očích. Vrabci na střeše si čimčarají o tvé nové profesi, řekne kurva-vedoucí na půl huby. Pokud chceš v mém bufetu provozovat bordel, nemám nic proti tomu, dodá smířlivě. Feri Bartaloš si vydechne. Ale musíš platit! rozkáže kurva-vedoucí. Naval tisícovku, nebo letíš! Brejlovec by mohl dělat denně, co se tohoto týče, dodá kurva-vedoucí výhružně a hned se na Feriho dobrácky usměje. Pokořený Feri jde na záchod pro tisícovku pro kurvu-vedoucího. Skrze rty mu probublávají hrubé nadávky v cizím jazyce. Hlučně vstoupí dovnitř. Eržika nechce dát peníze, které už považuje za své. Na co? křičí na Feriho, jakoby to vymyslel on. Feri jí jednu vlepí. Ješte ty mi tu dělej scény, osopí se na ni smířlivě, když vidí otisk svých pěti prstů na jejím obličeji, a pohled mu padne na slzy hledající si cestičku dolů po jejích tvářích. Eržika vzlyká, v důsledku svého těhotenství je přecitlivělá. Sáhne do podprsenky. Nespokojeně brblá. Ať se kurva-vedoucí postaví sem, když si myslí, že je to jen tak! Lidi jsou svině, poserou, pochčí a poblijou všechno! Ona, Eržika, pořád chodí a uklízí po nich. Je tu špína? Ať Feri sám řekne: je tu špína? Není, odpoví si sama, když odpověď nepřichází. Feri si něco zamumlá pod vousy, vezme tisícovku a jde zpátky. Tisícovka hřeje kurvu-vedoucího u srdce. To víš, vysvětluje smířlivým hlasem. Já tady zodpovídám za všechno. Kdyby něco, tak tě vysekám z průseru. Ale proč bych to měl dělat zadarmo? Mám ženu a děti. Co ze mě budou mít, když kvůli vám skončím v lochu? Kolegiálně poplácá Feriho Bartaloše po zádech: Vždyť brzy i ty pochopíš, co je to mít děti. Pyšný Feri se pokořený vrací na záchod a v duši mu hlodá pocit nespravedlnosti. On se na kurvu-vedoucího může vysrat, írtem? I na jeho kurvy-děti! Ať jde na pánský kurva-vedoucí a ať celý den roztahuje nohy, aby viděl, co to je. Ve Ferim se probudilo sociální cítění. Eržika už spí. Velké těhotné břicho spokojeně trčí vzhůru. Feri vleze do svého spacáku. Je nasraný, nedá spící Eržice ani polibek na dobrou noc. Uspávající teplo lůžkovin ho však uklidní. Když už nic jiného, zítra si alespoň on, Feri, bude moct dovolit jíst a pít, co jen hrdlo ráčí!
Fredyho babička nepřežila svého muže ani o půl roku. Tím, že ztratila dědu, ztratila smysl života. Dostala horečku. Přeskočilo jí a všude viděla papoušky a palmy. Bylo to něco, o čem tajně snila během celého svého života v ošuntělé dělnické kolonii, tak jako někdo touží po krbu nebo po dobrém gramofonu. Babičce Mešťánkové se její sen nakonec splnil a z tohoto světa odcházela s úsměvem na rtech, obklopená šumem palem a skřehotáním papoušků. Fredyho se smrt babičky nedotkla tak hluboce jako dědova. Měl babičku rád, ale protože obdivoval dědu, trochu jí pohrdal za její poddajnou a krotkou povahu. Všichni cihláři se divili, že babka Mešťánková tak milovala svého nedobrého muže, že ho následovala do hrobu. Byla období, kdy nasával, období, kdy míval milenky, a období, kdy ji bil. Někdy všechno najednou. Hned po válce si dokonce šel i na pár měsíců sednout; v hospodě pod nádražím kohosi přizabil. Děda Mešťánek byl za mlada nebezpečný a nevyzpytatelný násoska a rváč; jeho žena, za to, že s ním vydržela po celý život, byla světice. Tohle všechno se Fredy po smrti prarodičů dozvěděl z náhodných rozhovorů, vedených dospělými v jeho přítomnosti. Brzy se do bytu po prarodičích nastěhoval nějaký nový zaměstnanec i s rodinou a pohádce byl konec. Fredymu byl nový nájemník nesympatický; měl vejčitou hlavu, pleš a brýle. I jeho děti měly vejčité hlavy a jeho přeochotná, bodrá žena, která chtěla být s každým zadobře, byla až otravná. Její křečovité úsilí zapadnout do cihlářské komunity způsobilo, že se jí každý vyhýbal. Fredy považoval nováčky za nepřátele; za někoho, kdo mu vzal prarodiče. Tehdy mohlo být Fredymu tak sedm osm let. Během svých samotářských procházek po okolí cihelny se seznámil s pomocnou dělnicí z atmosférické sušárny cihel. Jmenovala se Tera Sziládyiová, byla o třicet let starší než Fredy a bydlela v dřevěné dělnické ubikaci, přímo v objektu cihelny. Znala odpovědi na všechny Fredyho otázky a nikdy mu nedávala najevo, že na něj nemá čas. Samotářský chlapec se zamyšleným pohledem dospělého se jí líbil. Fredyho rodičům nevadilo, že se o něj Tera trochu stará. Nezištně. Alespoň se mohli soustředit na stavbu domu. Fredy měl nejraději, když ho večer vzala do sprch v závodní sociální budově, bokem od výrobních hal. Obrovská místnost s množstvím sprch po jedné straně a s umývadlovými žlaby po druhé byla vždy přetopená a horká pára ve vzduchu až vyrážela dech. Ženská koupelna Fredymu voněla úplně jinak než mužská, kam se předtím chodíval sprchovat s otcem. Zpočátku se Fredy před Terou styděl vysvléct donaha, ale brzy si zvykl. Tera se před ním taky vysvlékla. Měla statnou, svalnatou postavu a obrovská prsa s velkými dvorci bradavek. Modřiny a jizvy po celém těle svědčily o tom, že se s ní život nikdy nemazlil. Na zadku měla tetování z basy. Zamkla koupelnu klíčem, který si předtím vzala na vrátnici, a pustila horkou vodu. Fredy cítil na celém povrchu těla horkou páru, bylo mu příjemně. Tera ho vzala pod sprchu, potom ho namydlila. Fredy nikdy nechápal, proč mu tak pečlivě a s takovým potěšením drhne genitálie. Potom zase on mydlil Teru. Tera mu sama ukázala, kde na čistotě záleží nejvíc: mezi jejíma svalnatýma nohama. Ukázala Fredymu, jak má to místo potřít namydlenou žínkou a potom pomalu třít prsty. Po chvíli zavřela oči a vzdychla si. Pak se usmála. Chytla Fredymu namydleného ptáčka a masírovala mu ho. Fredy brzy pocítil zvláštní pocit úlevy. Bylo to takové, jako když se člověk po dlouhém přemáhání a otálení konečně napije vody anebo vymočí, ale mnohem příjemnější. Dobré, že? zeptala se Tera, vtáhla Fredyho pod sprchu a důkladně ho zbavila zbytků mýdla. Až tady jednou nebudu, řekla, můžeš si to kdykoli udělat i sám. Všichni chlapci si to tak dělají. Dívky taky. Ale slib mi, že to zůstane naším tajemstvím! Čestné pionýrské! slíbil Fredy, tak jak ho to ve škole naučili. Potom se usušili a šli domů. Tera zabočila do dřevěného baráku, ve kterém byla podniková svobodárna. Fredy musel pokračovat k vrátnici, odevzdat klíče a s hlavou zabalenou do ručníku vběhnout do prvního činžáku naproti. Pokaždé musel projít tmavým úsekem cesty mezi lampou nad vrátnicí a osvětleným vchodem do domu. Fredy se pokaždé snažil absolvovat tento úsek co nejrychleji, se zatajeným dechem a vykulenýma očima. Ve tmě kolem něj se ukrývali tajemné nestvůry, šílenci, drákula, ufoni. Jasně cítil, jak se k němu natahují studené kostnaté pazoury příšer. Stoletím vyhlazené kamenné schody bral po třech a vydechl si, až když stál doma v kuchyni, zahalené dusivým kouřem z otcových cigaret. Srdce mu bilo na poplach; vzrušení ze strašidelné cesty domů bylo mnohem silnější než vzpomínka na neurčitou rozkoš pod horkou sprchou. Až budu dospělý, ožením se s tetou Terkou, řekl jednou vážným hlasem během nějaké rodinné oslavy u druhého dědy, mámina otce. Vyvolal tím velkou veselost. Všichni Teru znali a znali i její trochu divoký intimní život. Smáli se, až se za břicha popadali. Pouze Fredyho otec neměl nikdy smysl pro humor. Tera Sziládyiová je štětka, řekl. Poběhlice. Mentálně zaostalá. Od příštího týdne začneš chodit do družiny. A taky se nebudete chodit spolu sprchovat. Už jsi velký kluk. Chlapi nechodí do ženských sprch. Odteď budeš chodit jen se mnou nebo se strýcem Alexem. Do mužské. A tak se i stalo. Tera Sziládyiová brzy někam zmizela, do jiného závodu a jiné svobodárny, tak jak jí velela nepokojná krev; kazit jiné chlapce. Nové zážitky způsobily, že vzpomínka na ni Fredymu brzy vybledla. Není divu; divným manipulacím se svým údem v ženské sprše nikdy nepřikládal žádný zvláštní význam. Snad jen že to, co ho Tera pod sprchou v sociální budově naučila, začal praktikovat pravidelně a dělá to dodnes.
Dny, kdy bufet obhospodařuje Brejlovec se svou ženou, jsou pro Feriho Bartaloše s Eržikou dny odpočinku. Nemají co dělat, tak celý den vysedávají v bufetu. Mají hodně známých. Brzy ráno vzbudí Feriho Bartaloše s Eržikou třískání na dveře záchodu. Budíček, zařve z druhé strany Brejlovec. Vstávat, příživníci! dodá a myslí to beze špetky humoru. Ranní pohoda je okamžitě narušená. Feri s Eržikou bleskově vyskočí ze svých provizorních postelí. Zatímco se Feri umývá, Eržika přenese lůžkoviny do zadní kabinky, té, co je mimo provoz. Když oba vyjdou na ranní světlo, sedí už před hajzly Brejlovcova žena. Hledí na ně jako tele na nová vrata; nenávidí se. „Ti, co spí na hajzlu,“ nazývá Brejlovcova žena Feriho s Eržikou. Dnes se však Feri s Eržikou usmívají. Mají peněz jako želez, dnes nebudou muset jíst tyfové klobásy, dnes si budou moct dát i pstruha. S hrdě vztyčenými hlavami si Feri s Eržikou sednou na lavici; jako královský pár. S roztržitě líbeznými úsměvy pozorují dění uvnitř, v bufetové boudě. Život je krásný. Den sotva začal, ale za sklem se už pohybují čilé postavy bufetářů a bufetářek. Výčepní naráží nový sud bratislavského; včera se mu podařilo starý vyčepovat do dna, i když měl kvůli tomu otevřeno o čtvrt hodiny déle. Kuchařky už smaží černohorské řízky. Na elektrickém roštu se pečou klobásy. Další kuchařka napichuje na kovové tyče elektrického grilu slaninou prošpikovaná kuřata. Před výčepním okénkem se samoserem se už shromažďují netrpěliví pivaři. Většinou topiči z okolních domů a mezi nimi i cikán Šípoš; tentokrát společně se svým kolegou Berkim. Jsou to slušní cikáni, pracovití. Berki dokonce tuším studuje při zaměstnání. Feri řekne Eržice pár slov, vstane a dojde k výčepu. Řada se pohnula, už se čepuje. Když přijde Feri na řadu, nedá si pivo, ale poručí si dvě kávy s rumem. K tomu několik druhů napolitánek. Tak vypadá snídaně zámožných lidí. Brejlovec hledí na Feriho s Eržikou s nedůvěrou. V bílém plášti se vypíná uprostřed dřevěné vesnice. Nic však nezmůže; Feri s Eržikou jsou součástí bufetu stejně jako on sám. Po dobré snídani Feri vstane a jde hodit řeč s Fredym Špáršvajnem.
Fredy Špáršvajn si jako dítě šetřil na gumový člun. Byl to jeho životní sen. Představa, že se prohání po hladině jezera v hliništi a z relativního bezpečí a sucha pozoruje vodní živočichy, mu způsobovala až závrať. Proto když objevil v katalogu zásilkového obchodu Magnet nafukovací kajak, začal si na něj šetřit. Když si našetřil potřebnou částku, gumový člun zdražili. Když si našetřil i zbytek, rodiče rozbili jeho prasátko a místo gumového člunu mu koupili oblek na první přijímání. Fredy zuřil jako posedlý. Zalitý slzami ryčel dětskou zlostí. V hlavě mu praskla nějaká žilka a od té chvíle začal tloustnout a podléhat záchvatům zuřivosti. Taky trochu zhloupl; krev se mu vylila do mozku a přitlačila jakési žlázy či buňky nebo co. Přemoudřelý pohled dospělého zanikl ve vrstvě tuku na prst silné. Hrával si s kamarády, a i když pro svou tělnatost a z toho vyplývající neobratnost nebyl nijak zvlášť oblíbený, brali ho jako sobě rovného. Fredy byl šťastný. Kluci i holky si hrávali na indiány a vojáky a podnikali dlouhé výpravy do okolí tovární kolonie. Potom však stále víc Fredyho kamarádů a kamarádek začalo jezdit na kolech. Jejich akční rádius se tím pronikavě rozšířil. Najednou pro ně nebyl problém přemístit se v průběhu několika minut k Vápence nebo do Polimlyna. Tajemné výpravy za dobrodružstvím se přenesly i do vzdáleného okolí vsi. Původní partu to rozdělilo na dvě části. V jedné byli ti s koly, ve druhé ti bez. Ti s koly jezdívali do Devína, do Devínského Jezera, do Stupavy. Všude byli za chvíli. Ti bez kol pokračovali ve hrách v hliništi a jinde v okolí cihelny. Bylo jich však čím dál tím méně. Postupně všichni dostávali kola a přecházeli do party cyklistů. Jednoho dne zůstal bez kola už pouze Fredy Špáršvajn. Vyšel před dům a všichni se připravovali na nějakou novou, vzrušující výpravu do lesa za Devínským Jezerem. Nikdo se nestaral o Fredyho Špáršvajna, který byl z výpravy ještě vzrušenější než všichni ostatní. Dokud Fredy mohl, běžel za nimi. Tolik toužil po přátelství a po dobrodružstvích, že vydržel utíkat dlouho. Když se však malí cyklisté na prašné polní cestě podél železniční tratě vzdálili natolik, že z nich zůstaly jen tečky jako špendlíkové hlavičky, zadýchaný Fredy s bušícími žilkami v mozku zastavil. Dlouho odpočíval na mezi, oddělující cestičku od pole, ale potom se rozhodl pokračovat v cestě, najít kamarády v lese za Devínským Jezerem a zúčastnit se jejich hry. Po vyčerpávající chůzi dorazil zaprášený, zpocený a oblepený bodláky do lesa. Chodil mezi stromy, ohlížel se do všech stran a vykřikoval jména svých přátel. Nikdo se mu neozýval. Les odpovídal tajemným šumícím mlčením. Párkrát se Fredymu zazdálo, že k němu z dálky dolehl dětský smích, profiltrovaný clonou zeleně. Vzrušením se mu až sevřely slabiny. S tlukoucím srdcem se rozběhl tím směrem, ale nenašel už nikoho. Až po dlouhé době se znechucený a frustrovaný vydal na zpáteční cestu. V podvečer dorazil zpátky do cihlářské kolonie. Na zápražích baráků začínaly vonět připravované jednoduché, ale chutné večeře. Děti z jeho party byly už dávno zpátky. Seděly před jedním z činžáků a byly cítit kouřem z táboráku, který si zapálily v lese za Devínským Jezerem. Nadšeně jeden přes druhého vyprávěli o nových dobrodružstvích, které zažili. Fredy si uvědomil, že jeho přátelé, bez kterých nedokázal žít, se mu vzdálili. Jestli si nepořídí kolo, bude ztracen. Rám našel na půdě, ale s ostatními součástkami to bylo těžké. Po incidentu s gumovým člunem a po jeho záchvatu mu rodiče preventivně přestali dávat kapesné, a tak neměl možnost koupit si kola, řetěz nebo brzdy. Byl odkázán na to, co mu kdo daroval. Proto mu trvalo neskutečně dlouho, než dal kolo do kupy. Prakticky po celý zbytek dětství. Když večer ležel v posteli se zavřenýma očima, živě si představoval, jak jednoho dne nasedne na své kolo a zařadí se mezi své přátele jako rovnocenný člen bandy. Jeho touha po dopravním prostředku byla bolestivá. Když chtěl, mohl si ji nahmatat uprostřed hrudníku. Často se mu zdálo, že všichni někam odjíždějí a on se nemůže hnout z místa, aby se vydal za nimi. Fredyho rodiče sledovali, jak jejich syn celé dny tráví v kůlně a neustále něco montuje. Líbilo se jim, že projevil technické sklony, a rozhodli se dát ho na průmyslovku. Skutečnost však byla úplně jiná: Fredy Špáršvajn neměl žádné technické sklony a své neustálé kutění úpřímně nenáviděl. Pro něj existoval jen jeden cíl: jezdit na kole s ostatními. Kdyby si mohl kolo koupit, šroubovák by ani nevzal do ruky. Fredy, posedlý kompletací svého kola, si ani nevšiml, že se časy mění. Parta se rozpadla. Dívky zženštěly a přestaly se zajímat o dobrodružství branného typu. Členové cyklistické party se scházeli za tribunou fotbalového stadionu, kde kouřili své první cigarety a popíjeli své první lahvové pivo. Fredy Špáršvajn to neregistroval, buď trčel doma, nebo sháněl součástky, nebo montoval kolo. Čas běžel kolem něj bez povšimnutí, a tak když poprvé vyjel s novým kolem na zápraží, byly tam už úplně jiné děti. Jeho vrstevníci kouřili své první marsky, načerno pili pivo v hospodě U Vašíčka a po vsi se vozili s hlavami na stranu na čmoudících zánovních pionýrech a jawách dvacetjedničkách, na které si vydělali brigádničením v cihelně. Fredymu se brigádničit nechtělo, byl líný jak veš. Kromě toho si uvědomil, že náskok svých vrstevníků už stejně nikdy nedožene. Kolo zlostně vyhodil na smetiště, za což si vysloužil výprask od otce, kterému vadilo, že jeho syn si neumí vážit věcí. Bez kola a bez motorky zůstal Fredy připoutaný k cihlářské kolonii a k jejímu bezprostřednímu okolí. Skamarádil se proto s partou dětí, které ještě nezačaly jezdit na kole, a pasoval se na jejich vůdce. Byli to mladší sourozenci jeho bývalých kamarádů. Všichni byli tak o pět šest let mladší než Fredy. Fredymu to vůbec nevadilo; bylo mu s nimi dobře. Vážili si ho. Zasvěcoval je do všech tajemných dobrodružství, které zažil se svými vrstevníky. Mladší kamarádi a kamarádky ho měli rádi, protože ve společnosti velkého kluka jim nehrozilo, že je zbijí cikáni nebo děti z nepřátelských částí vsi. Po čase se však Fredy společnosti mladších dětí nabažil a z nudy je začal týrat. Vzal, například, děcka na výlet hluboko do polí za hliništěm a utekl jim. Děti se s pláčem vrátily domů až večer, unavené, hladové a zničené dlouhým blouděním v polích. Jindy zase Fredy zavedl celou bandu do hlubokého akátového lesa a utekl jim se dvěma dívenkami. Zalezl s nimi do bunkru, postaveného z kostek slisované slámy, jaké zůstávají po žních na poli. Při světle baterky mu dívenky musely leccos ukazovat. Jestli ne, hrozil Fredy, upálí je obě i se slámou. Dívenkám to nevadilo, oběma to připadalo zábavné. Věděly, že Fredy své výhrůžky nemyslí vážně. A jako závdavek i on jim leccos ukázal, tak jak ho to naučila Tera Sziládyiová. Ve své dětské bandě vyžadoval Fredy bezpodmínečnou poslušnost, ale i přes svou přísnost byl velice oblíbený. Neustále vymýšlel nové bojové situace. Všichni se chovali jako ve vinnetouovkách, dederónských indiánkách s Gojkem Mitičem v hlavní roli, rumunsko-francouzském cyklu filmů o Kožené Punčoše, v seriálu o čtyřech z tanku a psovi nebo ve válečné epopeji Osvobození. V bojových situacích se dorozumívali výhradně česky, aby si ještě více přiblížili uhrančivou atmosféru svých oblíbených filmů, distribuovaných tehdy do kin s českým dabingem. Jen občas kluci z party nerozuměli určitému tajnůstkaření a spiklenectví mezi kapitánem Fredym a holčičími členkami bandy, ale protože byli malí, nijak jim to nevadilo. Jednou Fredy s několika děvčaty znovu utekl zbytku party. Zalezli do lesíka u železniční trati mezi Novou Vsí a Devínským Jezerem, severozápadně od hliniště. Tam jim znovu předváděl, co ho naučila dávná kamarádka. Děvčátka se od něj ochotně nechala masírovat na určených místech; pojilo se to u nich se závratně příjemnými pocity. Fredy si taky stáhl trenýrky a nechal se děvčátky dráždit na genitáliích. V takové pohodě je nachytal důchodce Forgách, který tam přijel na kole se srpem a pytlem kosit trávu pro králíky. Děvčata si s výskotem natahovala trenýrky a utíkala pryč, Fredy se do těch svých zamotal, zhlouplý a paralyzovaný doznívající rozkoší. Důchodce Forgách odlomil vrbový prut a sešlehal ho jako psa. Pak ho za ucho odtáhl do cihelny. Výprask od důchodce Forgácha byl však jen přátelským napomenutím v porovnání s tím, co Fredyho Špáršvajna čekalo doma. Matka na něm zlámala vařechu na praní a otec zase proutěný prakr na koberce. Oba se chytali za srdce a navzájem se ubezpečovali, že to není jejich vina; stavějí přece rodinný dům, novou budoucnost, nový život. Oni nemají čas zabývat se svým zvrhlým synem. To všechno ta Sziládyiová! Důchodce Forgách taky bydlel v dělnické kolonii. Všechny obyvatele znal. Nic si nenechal pro sebe. Výsledkem byl všeobecný výprask a následná gynekologická prohlídka všech děvčat z Fredyho bandy. Naštěstí pro Fredyho, výsledek byl negativní; všechny členky bandy byly ještě panny. Tak či onak, Fredymu tehdy bylo patnáct let a právě ho přijali na cihlářskou průmyslovku v Hodoníně. Hned po prázdninách tam nastoupil, takže se mezitím už nesetkal ani se členy bandy usmrkanců, které býval šéfem, ani s jejich rozzuřenými rodiči. Vždyť na internátu ho už postaví do latě! utěšovali se vzájemně Fredyho rodiče.
Feri Bartaloš přejde křížem přes parkoviště, chaoticky přeplněné vzájemně zablokovanými auty. K absolutnímu chaosu ještě přispívají další auta, tlačící se na parkoviště z ulice a překážející těm, která by chtěla odjet. Fredy Špáršvajn nikde. Pyšný Feri zabouchá na papundeklovou stěnu hlídačova přívěsu. Zevnitř se ozývá hluk, vzdychání, vrzání. Feri zabouchá ještě jednou. Dveře přívěsu se pootevřou a v úzké škvíře se objeví Špáršvajnova kulatá tvář. Končit, končit! osopí se na něj Feri. Už je bílý den! Zavři tu svou smradlavou hubu, znechuceně řekne Fredy Ferimu skrze škvíru. Pyšný Feri Bartaloš se zasměje. To Špáršvajnovi zapáchá z huby, ne jemu, Ferimu Bartalošovi. Fredy Špáršvajn musí mít poruchu trávení: stolice se mu vrací zpátky do úst; jinak si to on, Feri Bartaloš, nedokáže vysvětlit! Špáršvajn by neměl na sobě tolik šetřit a čas od času by měl spláchnout zápach borovičkou. Anebo vodkou, poradí do škvíry ochotně. Škvíra se rozevře a ve dveřích přívěsu se objeví hlídačova tlustá postavička. Cítí se jako chlap. Paničku vzbudil okolo čtvrté ráno, když předtím celou noc nezamhouřil oko, pozoroval ladné křivky slastně odpočívající bytosti, zíval vzrušením a s nasazením veškeré své vůle přemáhal pokušení onanovat. Nad ránem už nevydržel, probudil ji a chtěl si zašukat. Panička se nakrátko vzbudila, ale vzápětí znovu usnula neklidným spánkem a spala celou dobu, nepřerušily ji ani Špáršvajnovy hýkavé steny. Špáršvajn byl tak vzrušený, že se mu nepostavil. Svůj změklý a povislý kus masa se marně pokoušel zavést do Paniččina unaveného ohanbí. Z nadlidské dřiny, jak se Fredy Špáršvajn snažil pomocí své vycvičené pravé ruky dosáhnout aslepoň jakés takés tvrdosti, mu na čele až naběhly modré žíly, ale jediný výsledek byl, že náhlým výronem semene postříkal spící Paničku, postel, podlahu i protější papundeklovou stěnu. A tak mu nezbylo nic jiného, než se natáhnout na vedlejší postel a spát. Shora, pohledem zkušeného smilníka, si teď tlustý Fredy přeměřuje Feriho Bartaloše. Feri nakoukne pod Špáršvajnovu ruku, přidržující otevřené dveře přívěsu. Pojďte, Paničko, řekne Paničce, sedící na posteli se strhaným výrazem. Jdeme snídat, dodá. Pohlédne na hlídače. Takže jsme dohodnutí, že? připomene. Hlídač přikývne. Začne shledávat své oblečení a čepici. Panička na nejistých nohou vyjde z přívěsu a kráčí za pyšným Ferim. Prožitý den a noc jí trochu zpustošily starostlivě udržovanou krásu, ale i tak vzbudí mužnou pozornost pivařů, scházejících se za svými stolky. Dnes už všichni vědí, co je čeká, a tak projevují svou vášeň i nedočkavost neklidným mručením i ojedinělými lačnými výkřiky. Co budete snídat, Paničko? zeptá se Eržika. Panička na ni pohlédne. Usměje se. Velkou misku müsli s mlékem, řekne. Velkou orosenou sklenici ovocného nektaru. A šálek lahodné aromatické kávy, dodá. Ferimu i Eržice se protáhnou obličeje. Klobása s hořčicí nemůže být? zeptá se Feri nejistě. Panička mlčí. Jako pokaždé, když neví, jak se tvářit, se usmívá. Ale jasně, souhlasí Eržika za ni. Panička musí jíst pořádně, aby vydržela tu celodenní námahu. A kávu jí nechá ona, Eržika, udělat. Ale ten pektár a ty smysly tady, v bufetu, nemají. Ona, Eržika, to taky už jednou chtěla, taky to zná. Taky pochází z dobré rodiny, stejně jako Panička, zdůrazní Eržika. Úkosem pohlédne na Paničku, způsobně sedící na drsné lavici s nohou přehozenou přes nohu. Její, Eržičin, otec je řezník, pokračuje Eržika plačtivě vzdorným hlasem. A ona, Eržika, sama kdysi byla snoubenkou samotného Rácze. Jestli Panička pochází z tohoto města, tak ví, koho má ona, Eržika, na mysli! Panička s úsměvem zavrtí hlavou. Ne, ona neví, o koho jde. Eržika zvýší naléhavostí hlas. Jak to, že Panička nezná Rácze! Jednu dobu přece v televizi běžela reklama na Oxfordské privatizační fondy a ten Rácz tam tenkrát seděl a mluvil! Jemu ten Oxford totiž patří! Je to zloděj zlodějský! Prý Oxford! Ve skutečnosti vychodil jen dvouletou zemědělskou školu! Ze šesté třídy základní školy! To je celý jeho Oxford! Traktorista-mechanizátor, pche! Pyšný Feri ji přeruší. Tohle přece Paničku nemůže zajímat, řekne cizím jazykem krotce. Feri Eržiku vcelku chápe a rozumí jejímu rozčarování ze zkažených zásnub s Ráczem. Málo stačilo a válela by se v ohromné panské vile nad městem, zatímco s ním, s Ferim Bartalošem, jí zůstal jen ten hajzl tady. Proto na ni není přísný; cítí, jakoby to částečně byla i jeho vina. Eržika se odmlčí. Pak pokračuje v původním tématu. Klobása s hořčicí a křenem Paničku zasytí lépe než nějaký pektár! řekne rozhodně. Naznačí Ferimu, aby došel k okénku pro Paniččinu stravu. Feri důstojně prochází dřevěnou vesnicí. Brejlovec ho zpod černých brýlí sleduje nevraživým pohledem svého jediného oka. Když se Panička nají a vypije kávu, už je tu první zájemce, mládenec-pivař, co šel včera třikrát. V ruce žmoulá peníze. Za chvíli i s Paničkou zmizí v Špáršvajnově přívěsu. Dobře to začíná! řekne Eržika a strčí si peníze do záňadří. I Feri je spokojený. Mne si ruce. To chce dva koňaky! navrhne. Eržika není proti. Popíjejí koňak z umělohmotných kelímků a hledí na hlídačův přívěs, téměř nepatrně se pohupující na podpěrách. Rytmický pohyb Fredyho karavanu je nejsnadněji čitelný podle pravidelného sinusoidního vlnění elektrického káblu, nataženého mezi karavanem a hotelem. Než ukojený pivař skončí, už má Eržika v záňadří peníze od dalších dvou zájemců. Ti poslušně čekají u piva a borovičky a valí oči na Špáršvajnův přívěs. Když se otevřou dveře a zákazník vyjde ven, vykročí ten, co je na řadě, k parkovišti. Tak co? zeptá se Eržika pivaře a usměje se. I dnes půjdete třikrát? Pivař zakroutí hlavou. Včera to bylo lepší, řekne. Nesrovnatelně. Zčervená; je mu trapné mluvit o těchto věcech před ženskou, i když je to kuplířka. Až Ferimu se přátelsky svěří: Panička leží jako mrtvola, bez vášně a bez touhy. Bez jiskry, jak se říká. Spí? zeptá se Feri. Nespí, odpoví pivař. Má otevřené oči a přemýšlí si nad svými věcmi. Ani druhý a třetí zákazník není spokojený. Feri si počká, až Špáršvajnův přívěs opustí i čtvrtý a vejde dovnitř. Panička leží na hlídačově usmoleném lůžku naznak, s rukou pod hlavou. Co vám chybí? zeptá se Feri. Bolí vás něco? Jste unavená? Panička zavrtí hlavou. Tak co potom? vyzvídá Feri. Chtěla jste chlapy, sehnal jsem vám je. A teď jakoby vás to přestalo bavit. Panička něco řekne, ale tak tiše, že jí Feri nerozumí. COŽE? zeptá se s nakloněnou hlavou. Ta vůně, zopakuje Panička hlasitěji. Jaká vůně? nechápe Bartaloš. Ta vůně, řekne Panička. Včera. Na toaletě. Na toaletě? zarazí se Feri. Vy myslíte jako na hajzlu? Panička sotva znatelně přikývne a zakryje si obnažené pohlaví. Potřebuji tu vůni, řekne kategoricky. Feri se v panice chytí za hlavu. Ježišmarja, řekne. Sedne si na lůžko a tupě hledí před sebe. Co dělat? Vstane a ohlédne se. Fredy Špáršvajn se venku hádá s nějakým zákazníkem o doplatek. Pyšný Feri si rozepne rozparek a vymočí se do rohu přívěsu. Takhle? zeptá se Paničky. Stačí? Feri se ani nepokouší představit si, v jaké bizarní formě se později, večer, projeví Špáršvajnova zuřivost, až zjistí, že má nachcáno v přívěsu. Kšeft je však kšeft. Panička se zhluboka nadechne a spokojeně přikývne. Celá rozvášněná sáhne rukou na Feriho rozparek. Feri zděšeně vycouvá z karavanu.
Fredy Špáršvajn tedy začal studovat na cihlářské průmyslovce v Hodoníně a domů jezdil jen na víkendy a na prázdniny. Kolem Vánoc se Fredy s rodiči přestěhoval do nového domu. Jeho vrstevníci z cihelny se o něj nezajímali a členové jeho bývalé bandy měli zakázáno se s ním stýkat. Nedalo se nic dělat, Fredy se musel vetřít do další dětské party a prohlásit se za jejího šéfa. Tentokrát to byly děti z venkovských čtvrtí nazývaných Vršek a Zámek. Samí kluci. Fredymu sice trochu chyběla zvědavá přítulnost dívenek z cihelny, ale ty si už stejně přestaly hrát s kluky. Pomalu totiž začínaly ženštět a s prvními předčasnými menstruacemi se stáhly do přísně segregovaných dívčích kroužků, stmelených různými tajemstvími a tak. V kontaktu s vrstevníky a se staršími se Fredy projevoval nejistě a mlčenlivě; byl poměrně hloupý a měl dost sebereflexe k tomu, aby si uvědomil, že čím víc mluví, tím je víc jeho hloupost zřejmá. S mladšími kamarády tenhle problém neexistoval; zatím byl pokaždé chytřejší než ten nejchytřejší z nich, a to ho předurčovalo být velitelem. V té době Novou Ves a její blízké okolí znepokojoval fantom-přepadávač. Přepadával a znásilňoval osamělé ženy, vracející se večer domů. Mezi dětmi si vysloužil přezdívku Škrtič. Škrtič prý jezdil na jawě jednadvacítce se zakrytou espézetkou. Prý nosil dlouhý kabát, pod kterým byl úplně nahý. Obuté prý měl vojenské kanady. Podle některých fám měl na jednom oku bělmo. Prý se skrýval v lesích kolem Nové Vsi. Fredy Špáršvajn se cítil být ochráncem své rodné obce. Jeho největší ctižádostí bylo Škrtiče vypátrat, chytit a svázaného předvést před předsedu národního výboru. Zkrátka, toužil po nějakém hrdinském činu, protože ho trápilo, že ho nikdo nebere dost vážně. A tak o každém víkendu pročesával se svou partou husté lesíky a křoviska v okolí Nové Vsi, ale Škrtiče ne a ne najít. Jednou v lese nad kamenolomem ve tvaru srdce objevili nějaký tábor. Byly tam dvě zemljanky přikryté chvojím, vyhaslé ohniště obložené očouzenými kameny a totem. Totem působil hrozivě; vykulené oči jakéhosi zvířete se zobákem, křídly, rohy a dlouhým šupinatým ocasem, obtočeným v hustých závitech kolem celého totemu, budily strach. Menší kluci chtěli jít co nejrychleji pryč, tušili něco zlého a pořád se otáčeli k východu z tábora, zamaskovanému mezi hustými hlohovými keři. Fredy však vycítil šanci; skoro nepochyboval, že právě našel Škrtičovo doupě. S rozšířenými nozdrami prohledával zemljanky a neslyšel rychlé, ale opatrné kroky vícerých párů tenkých nohou na lesní půdě. Parta se rozprchla a Fredy zůstal sám tváří v tvář rozzuřeným holkám z party Sidy Tešadíkové. Byly to holky o něco mladší než on. Oblékaly se jako kluci, byly členkami oddílu mladých pohraničníků i oddílu mladých požárníků. Jejich pohyby byly úsporné, tvrdé, úsečné, zjevně okopírované ze stejných filmů, ze kterých čerpal inspiraci i Fredy. Kluky nenáviděly, veškerý volný čas trávily ve své polovojenské organizaci nazvané Dcery smrti. Tady nad kamenolomem měly své tajné sídlo. Nyní ho Fredy Špáršvajn objevil a zneuctil svou přítomností. Budou si muset hledat pro svůj tábor nové místo. To téměř volalo po pomstě. Fredy ani nevěděl, jak se ocitl pevně připoutaný k totemu. Cítil ledový strach, vyzařující ze Dcer smrti. Ohlížel se kolem sebe, ale všechny přítomné amazonky znal jen od vidění. Žádná nebyla z cihelny, z kolonie nebo od rybníka; z částí, ve kterých se pohyboval Fredy. Byly to holky z Grby, Slovince a Podlipového, tedy z cizích, nepřátelských čtvrtí. Fredy se bál, ale na druhé straně mu slabiny svíral omamně vzrušující pocit. Vědomí, že je pevně spoutaný a vydaný napospas košaté fantazii Dcer smrti, mu působilo nikdy předtím nepoznanou rozkoš. Jak ho budeme mučit? zeptala se nakrátko ostříhaná Sida Tešadíková svých kumpánek. Chvíli se potichu radily. Začalo mučení. S pištěním lechtaly Fredyho obličej trsy trávy, píchaly ho trny, šlehaly kopřivou. Fredy se pokoušel uhnout hlavou, ale nešlo to. Vydával bolestivé steny, zavřel oči v přeháněné úzkosti. Celý se svěsil ve svých poutech a provazy se mu zaryly do těla. Blízkost mučitelky ho nejasně vzrušovala. Skoro se zbláznil ze slabé vůně dívčího potu, vycházející ze Sidiny chlapecké kostkované flanelové košile. Tohle tě naučí čmuchat! řekla Tešadíková po skončení mučení a o tlustou hruď mu zahasila cigaretu, kterou celou dobu převalovala v ústech na znamení svého vůdcovského postavení. Fredy bezvládně visel v poutech, hlavu měl odvrácenou na stranu. Zvedl nepřítomný, mukami zkalený zrak ke své mučitelce. Teď tě propustíme, ale ještě budeš muset proběhnout uličkou hanby! pokračovala velitelka Dcer smrti. Amazonky si připravily pružné pruty a vytvořily koridor. Fredy ucítil, že někdo zezadu přeřezává jeho pouta. Za okamžik stál volný, s obličejem, rukama, krkem a hrudí červenými od kopřiv. Rozběhl se uličkou. Pruty se na něj sesypaly a celé tělo mu zavibrovalo palčivou bolestí. Běžel naplno a najednou se mu dole ve slabinách rozlila tak čistá, oslepující a omamující rozkoš, že na chvíli až zpomalil a nechal pruty Dcer smrti dopadat na sebe déle, než bylo nutné. Bylo to jako při sprchování s Terou Sziládyiovou, ale ještě o něco lepší a pronikavější. A jestli tě tu ještě uvidíme, tak tě čeká takové mučení, že budeš proklínat den, kdy ses narodil! zakřičela za ním Sida Tešadíková. Milada Macháčková, její pravá ruka, dodala nakřáplým hlasem: Budeš kňučet, abychom ti daly ránu z milosti! Fredy však pádil širokou pěšinou z kopce dolů, co mu tlusté nožky stačily, klouzal po hlíně a voňavém opadaném listí a neslyšel výhrůžky Dcer smrti, naštvaných, že budou muset přestěhovat svůj tajný tábor.
Martin Voulek vejde do denního baru Ambassador. Je příjemně naladěn; Žofré se někde zapomněl a už druhý den se neozval. Martin si sedne k baru a objedná si bourbon s ledem. Silvie sedí vzadu, u okna do rušné ulice. S vyzývavým oblečením je konec. To bylo kdysi. Dnes by si Silvie černou koženou bundu a elastickou minisukni stejné barvy neoblékla. Kromě toho, že je to nemoderní, to působí směšně. A semišové boty nad kolena? Silvie se musí usmát. To je pro holky z vesnice. V Rakousku podle toho neomylně poznají Slovenky. Teď má Silvie oblečený nenápadný, ale velmi drahý šedý kostým s krátkou sukní. Mini, ale ne až pod zadek. Na stále pěkných nohou má lesklé punčochy, teňounké průsvitné mrazení z třpytivého nylonu. Obuty má jednoduché černé lodičky s nízkými jehličkovými podpatky. Sedí, nohu přehozenou přes nohu. Decentně vyhrnutá sukně odhaluje okraj elastického krajkového okraje punčochy, obepínajícího horní část stehna – nic víc. Prsty pravé ruky s dlouhými pěstěnými nehty objímá číši s džusem. Druhou rukou si podepírá tvář. Zamyšleně pozoruje pouliční ruch před Ambassadorem. Kdo je ta lejdy? zeptá se Voulek barmana. Barman nenápadně pohlédne směrem, kterým mu stejně nenápadně ukazuje Martin. Nevím, řekne a z dlouhé chvíle utírá vlhkou utěrkou barpult. Nudí se, nic nenamítá proti krátkému rozhovoru s hostem. Navíc s takovým hostem, jako je Američan. Je tu denně, prozradí Voulkovi. Mluvila se všemi místními štetkami. Že by byla ze sociálky? zeptá se sám sebe. Anebo z finančáku? Nebo od policie? Číšník pokrčí rameny. Kdyby byla od policie, tak jeho, číšníkův, šéf, hoteliér Rácz, by o tom něco musel vědět. Hoteliér Rácz? zeptá se Martin. Ano, přikývne číšník. Majitel tohoto hotelu, pan Rácz. Pozornost Martina Voulka znovu upoutá neznámá. Kradmo pozoruje její ladný profil a nohy. Takže je from hír? zeptá se číšníka. Ano, řekne číšník. S ním, s číšníkem, mluvila slovensky. Spíš jsem ji tipoval na nějakou… Rakušanku, řekne Voulek trochu překvapeně. Silvie je zkušená štětka – koutkem oka zaregistruje, že je středem pozornosti. Intuice jí napoví, že řeč je o ní. Mimovolně se v ní nastartuje profesionální reflex; její sedící tělo se rozvlní, celé jakoby zeštíhlelo a zvláčnělo. Pomalu zvedne k ústům číši s oranžádou, trošku se napije, sklenici položí na stůl, ale nepustí. Vznešeně pohodí plavou hřívou. Levou rukou si pomalu přejede po lesklém stehně a nechá ji ležet na koleně. Vrhne na Voulka krátký, nenápadný spodní pohled. Její vnitřní počítač se rozběhne. Podle čisté pleti a pečlivě upravených vlasů to bude Zápaďák. Podle obleku a bot Anglosas. Podle nápoje Američan. Silvie sklopí dlouhé řasy a v duchu se usmívá. Nenávidí muže. Hrozně jí ublížili. V Pervers-Clubu ji víc než čtyři roky mučili. Nebo se nechávali mučit od ní. Svině. Ona, Silvie, se musí pomstít. I tohohle tady bude mučit. Už ho tu ze dvakrát potkala. Chodí sem, když je tu i ona: schválně. Trochu ho potýrá. Ona, Silvie, se stane jeho chodícím příslibem, ale nakonec mu stejně nedá. Přivede ho k šílenství. Sám si uřeže ptáka. A když ne, tak to za něj udělá ona, Silvie. Silvie zvedne pohled a na zlomek vteřiny ho skříží s Voulkovým. Usměje se. Jen počkej, chlapče, pomyslí si. Dočkáš se. A opravdu je zdejší? zeptá se Voulek ještě jednou, jakoby nechtěl věřit. S místními ženskými má totiž své zkušenosti: byl tu přece ženatý. A o takové krásce, jakou je neznámá, je příjemné byť jen mluvit.
Kromě stálé pivní hlídky, složené z topičů z okolí a divoké bandy vyžírek smradlavého a věčně opilého Majerníka, chodí do dřevěné vesnice různorodá klientela. Častými hosty v bufeteu jsou i tři vlasáči-vousáči, básníci. Neustále sedí nad pivem a tváří se tragicky. Někdy přijdou ve společnosti jedné nebo dvou obstarožních a ošklivých kurev, které jim pak platí pití. Často, hlavně když se namažou, recitují hysterickými, nepříjemně vysoko posazenými hlasy své básně a navzájem se jimi přebíjejí jako při mariáši. Ostatní, méně umělecky založení pivaři, jen hledí s otevřenými ústy z jednoho na druhého, podle toho, který zrovna recituje. Kterýsi z hostů i zareaguje: Co po sobě jedete, chlapi, vždyť jste Slováci! Radši se napijte, boha jeho! Když však básníci začnou být příliš hluční, přijde pyšný Feri nebo Brejlovec – podle toho, kdo má právě službu – s kýblem vody a vychrstne ji na ně. Mokří básníci zmlknou. Jsou zbabělí, bojí se rány. Mají strach z čahouna Brejlovce i subtilního Bartaloše. Odejít se jim však nechce, až tak hrdí zas nejsou. Mokří a s mokrými ruksaky na zádech pokorně mlčí a hledí do piva. V hlavách se jim však už vrší šťavnaté básně plné vzdoru a odporu, odvahy a boje. V létě básníci zmizí. Vydají se do Německa nebo do Francie a nechají se tam najmout na otrocké práce. Čistí hajzly, uklízejí na jatkách, sbírají odpadky a zametají ulice; na co kápnou. Když se vrátí, dřevěné vesnici s jejím hloupým a nekultivovaným osazenstvem ukazují záda. Raději vysedávají ve snobském Klubu spisovatelů. Tam s nimi jsou i mladá štíhlá děvčata s velkýma vykulenýma očima. Básníci pijí jednu skotskou whisky za druhou a mečivými hlasy vykřikují moudré věty o špíně, zápachu a hnusu tohoto světa. Dívky hledí tu na ně, tu na zařízení klubu. Cítí se být ve velkém světě. Všude kolem sedí samí staří spisovatelé, ostrými kostnatými zadky jsou zabořeni v plyšových pohovkách a roztřeseně hltají levné polévky. Vlasáči si své duchaplné věty dobře zapamatají a pak z nich doma smolí básně. Básně mají docela dobrou odezvu. Kritika si pro ně našla i škatulku; nazývá je bastardskou generací. Kdyby bastardi během svých cest do zahraničí pracovali v cukrárně, byly by jejich básně plné šlehačky, čokolády a vanilky. Takhle jsou takové, jaké jsou. Brzy jsou však peníze ze zahraničí pryč. Vrchní v Klubu spisovatelů zašroubuje láhev whisky a postaví ji na polici. Vlasatí básníci sedí nasucho a občas si vysomrují pivo, pak zas cigaretu. Když pili whisky, neznali nikoho; mluvili jen mezi sebou navzájem a se svými krásnými společnicemi. Krásné společnice však někam zmizely a básníci si vzpomenou na své ošklivé obstarožní kurvy. Když jim něco nezaplatí hloupí a naivní kolegové, pomohou ony. Když nepomohou dobrovolně, pomohou bez vlastního vědomí. Básníkům-bastardům se sem tam přilepí na prsty zlatý prstýnek, brož, náhrdelník. Ze starobince vede cesta básníků do dřevěné vesnice. Nechají si načepovat bratislavský samoser, sednou si kolem dřevěného stolu a ponoří se do velevýznamného mlčení. Na rok mají klid.
Ne, Fredy Špáršvajn se nezamiloval do Sidy Tešadíkové, velitelky Dcer smrti. Měl rád jen sám sebe a ani v blízké budoucnosti se na tom nemělo nic změnit. Vzpomínka na podivně intenzivní rozkoš, kterou pocítil během mučení rozzuřenými amazonkami, mu však zůstala vězet kdesi ve středu lebky a v představách začal spřádat plány, jak si to zopakovat. Nebylo nic snadnější. Fáma o Škrtičovi už zapadala prachem zapomnění, ale Fredy vymyslel pro svou bandu nový smysl. Nový cíl. Několik sobot za sebou pročesávali les od Pieskovce po Vápenku a od Glavice po Kobylu, až nakonec objevili pečlivě zamaskovaný vchod do nového tábora Dcer smrti. Spálit! rozkázal Fredy Špáršvajn, nonšalantně se opírající o hůl jako Reskátor z filmu o Angelice. Všechno spálit! zopakoval a z úst mu vyběhla nitka sliny. Mlčky pozoroval hořící střechu zemljanky a planoucí totem. Věděl, že kouř nad Vápenkou přivolá Dcery smrti, které hned dorazí jako fúrie; proto odchod své žhářské bandy odkládal. Jeho mladší kamarádi však viděli, co oheň způsobil, a báli se. Dobře, běžte! rozkázal Fredy. Já tu ještě zůstanu, dodal. Dohlédnu, aby všechno shořelo na popel! Sedl si na kámen a svým podřízeným nevěnoval jediný pohled. Představou, že bude znovu svázaný, mu zrudly tváře. Dívčích mstitelek se však nedočkal. Všechny Dcery smrti si asi psaly domácí úkoly. Jejich tábor shořel na popel, a přitom si toho nevšimla ani jedna z nich. Když už jen praskání dohořívajícího popela oživovalo spáleniště, Fredy Špáršvajn vstal a pomalu, neochotně, co chvíli se ohlížeje, šel domů. Pomstě však neunikl. Dcery smrti si na něj počkaly ve zpustlém a opuštěném parčíku pod novoveským nádražím, kterým si vždycky v pátek krátil cestu domů od vlaku, který ho přivezl z Hodonína. Mlčenlivá skupina nedospělých mužatek v těžkých vojenských botách ho obstoupila, beze slova se na něj vrhla a začala mu z těla strhávat oblečení. Nikdo mu nezacpal ústa, ale i přes to vyrážel Fredy jen tiché, smířené steny. Všechno se odehrávalo jakoby za oboustranného mlčenlivého souhlasu. Když byl Fredy nahý jako červ, vytáhly dívky provazy a svázaly ho do kozelce, takže měl zápěstí pevně připoutané ku kolenům. Šatstvo mu nacpaly do sportovní tašky, které se zmocnily hned na začátku. Tu později hodily do rybníka. Fredy ležel na vlhké zemi, zkyslé od neustálého šera a zdivočelé vegetace, a opět pocítil už jednou poznaný druh vzrušení. Ležel před očima rozzuřených mučitelek nahý, svázaný a bezbranný. Maličký pindík, typický pro většinu tlustých lidí, se mu začal nalévat vášní a brzy mu visel mezi stehny jako hřebečkovi. Dcerám smrti tato změna neušla. Sida Tešadíková se ďábelsky zachechtala a plivla mu na něj. Kopřiva bývá dvojí. Jedna roste na suchých slunečných stráních a její mučící účinek je spíše morálního rázu. Něco jiného je masitá kopřiva ze zamokřených a stinných lesíků. Úder svazkem této kopřivy je jako popálení žhavým železem. V bývalém parčíku pod železniční zastávkou rostla právě taková. Dcery smrti si navlékly tlusté kožené pracovní rukavice a chopily se kopřiv, které si už přichystaly předem. S řevem se vrhly na Fredyho a za chvíli už byl jejich křik přehlušen jeho ječením. Úd mu stál jako krátký, ale masitý telegrafní sloup. Brzy se mu z něj vyvalila bílá záplava a Fredy přivřel oči pod náporem pronikavého utrpení a rozkoše, které mu proletěly celým tělem. Mučitelky si ničeho nevšimly. Vybily na něm svou zlost, odešly a nechaly ho ležet v parku. Až do pozdního večera ležel nahý, svázaný a kopřivou do krve zbitý Fredy Špáršvajn v šeru parčíku. Utrpení mu docela vyhovovalo. Až když ho začaly bolet nepřirozeně vytočené ruce a nohy, vzdychl a konečky prstů svázaných rukou začal poslepu hledat nedbale uvázaný uzel. Z blízké autobusové zastávky slyšel hlasy čekajících cestujících, jejich odplivování a hučení přijíždějících a odjíždějících autobusů. Samozřejmě, Dcery smrti odešly i s jeho taškou. Klouby mu trnuly a natažené šlachy nesnesitelně bolely. Naštěstí, Dcerám smrti stejně jako většině žen chyběla preciznost. Zmučený Fredy se nemusel kdovíjak snažit, aby se ze svých pout vysvobodil. Unaveně se natáhl na vlhkém mechu. Na ves padla tma, potom kolem prošli poslední opilci z hospody U Jacka. Ještě později u zrušeného parčíku zahučel poslední autobus do města a nakonec se rozhostilo ticho, přerývané jen noční morseovkou psů z vesnice. Fredy posbíral veškerou odvahu, jednou rukou si zakryl přirození a vylezl z křoví. Vzpomínka na prožité utrpení ho ještě stále trochu vzrušovala, ale víc ho vzrušovala představa, jak se pomstí Sidě Tešadíkové a Miladě Macháčkové. Během úvah, co všechno bude dělat s nahými a svázanými těly obou velitelek Dcer smrti, se mu zase postavil. Takhle vzrušený zazvonil u branky nově postaveného rodinného domu u rybníka, kam se nedávno přestěhovali. Úd mu klesl, až když se otevřelo okno a Fredyho otec vztekle křikl: KDE MÁŠ SVÉ KLÍČE, ALFRÉDE!?! Rodičům řekl, že ho přepadli a okradli cikáni, načež se otec rozzuřil a křičel něco o koncentrácích, Ku-klux-klanu a kamenolomu. Matka se rozplakala, vzala kus papíru a tužku a, polykajíc slzy, začala sepisovat přibližnou hodnotu věcí a oblečení, o které domnělí cikáni Fredyho oloupili. Fredy si unavený lehl do postele, a dokud neusnul, provokovala ho vidina nahé, v roztažené poloze svázané Sidy Tešadíkové, kterou na jeho rozkaz a před jeho očima mučí a všemožně ponižuje taky nahá Milada Macháčková, aby se potom vystřídaly; obě vydány na milost a nemilost jemu, krutému vládci Fredymu. Trpící, a přece se svíjející slastí. Jeho, Fredyho, úhlavní nepřítelkyně by sice byly trochu ztýrané, ale jen tak, aby následky trýznění nehyzdily jejich ještě trochu dětská, ale (jak jednou Fredy viděl u rybníka) hezká a hladká těla. Fredyho úd při těchto krásných představách vypustil trochu roztouženého slizu a potom se i s celým Fredym propadl do hlubokého spánku.
Voulkova bývalá žena se jmenovala Marie. Martin ji měl zpočátku rád. Bydlel s ní v Nové Vsi. Pracoval ve vodárně. Na směny. I přes to, že byl vyučeným elektrikářem, pracoval jako mazač: lepší výdělek. Ve volném čase hrával na saxofon a později dokonce založil hudební skupinu. Volek byl saxofonistou, švagr Žofré zpěvákem a kytaristou a jistý Hruškovič hrál na klávesy. Vystupovali po zábavách v celém okolí Nové Vsi. Brzy se z nich stali profesionálové. Potom se Marii narodil syn Oliver. Martin pěkně vydělával, ale odměny se nedočkal. Marie k němu byla nevrlá, tcháni ho tyranizovali. Takovýto život Martina nebavil. Jednoho dne se rozhodl udělat za svou minulostí tlustou čáru. Právě se měli vrátit z dlouhodobého angažmá v jednom baru v Norsku. Sbalil se a zažádal o politický azyl. Žofré se rozhodl jet s ním. Martinovi to moc nevyhovovalo; měl svého tlustého a hloupého švagra plné zuby. Nakonec však souhlasil. Za vydělané peníze odletěli do Spojených států a začali nový život. Domů se vrátil jen Hruškovič. Po převratu v sobě objevil psychotronické schopnosti a dnes je z něj přírodní léčitel. Napravuje záda a vypracovává horoskopy. Jakmile se uchytil, začal Martin posílat své ženě peníze – výživné na dítě. Pět set dolarů měsíčně. Marii se zdálo, že je to málo, a tak to dala k soudu. Soud vyměřil Martinovi povinnost platit měsíční výživné padesát dolarů. Martin chtě nechtě uposlechl rozhodnutí soudu. Už dlouho se tak dobře nepobavil. Marie si uvědomila, jak samu sebe ošidila, a skoro oslepla nenávistí. Psala mu dlouhé dopisy plné jedu. Občas se přidali i její rodiče. Zazlívali Martinovi, že s sebou stáhl jejich syna Žofrého. Žofré se tomu jen smál. Martina vždycky rozbolel žaludek. Potom už dopisy z Československa ani neotevíral a rovnou je házel do koše. Neměl čas se rozptylovat – makal. Nakonec je na dálku rozvedli a byl klid. Potom se Martin seznámil s Ednou. Byla to hubená nohatá Američanka s hladkou pletí a brýlemi, které jí dodávaly půvab přemoudřelé intelektuálky. Feministka, ale tak napůl – jedna z těch feministek, kterým ještě muži stojí za to, aby se malovaly a odstraňovaly si nežádoucí ochlupení. Telefonní číslo Martinovy firmy (tehdy už měl povolení na sole proprietership – tedy byl živnostníkem) našla v místním deníku. Zavolala mu, že potřebuje vyměnit trubicovou zářivku v kuchyni. Martin přijel i se Žofrém v chevroletu pick-up, upraveném na pojízdnou dílnu. Edna bydela sama v malém pronajatém bungalovu na pobřeží Pacifiku. Otevřela jim. Byla v šortkách, v ruce měla nějakou knihu a na očích brýle na čtení. Nebyla to žádná krasavice, ale postavu měla štíhlou a souměrnou. Při pohledu na její opálené nohy se Martin trochu vzrušil: už dlouho neměl ženskou. Kuchyně byla malá a úzká. Martin vyměňoval zářivku. Žofré mu přidržoval žebřík a běhal do auta tu pro to, tu pro ono; bylo půl jedenácté dopoledne a on už měl trochu vypito. Často se pletl a věci mu padaly z rukou. Před zákazníky mluvil Voulek se svým bývalým švagrem výhradně anglicky, a protože ani jeden z nich neovládal tento jazyk dobře, občas mezi nimi docházelo k záměnám a nedorozuměním. Edna se musela párkrát zasmát. Nechci se vás dotknout, mistr Voulek, řekla Martinovi, ale strašně mi oba připomínáte bratry Marxovy. Nakonec se jim podařilo zářivku vyměnit. Martin si řekl o osmdesát dolarů, vypsal Edně potvrzení a dal jí svou vizitku. Sám nevěděl, proč na rub připsal i své soukromé telefonní číslo (Můžete mi zavolat v kteroukoliv denní i noční dobu, vždy přijedu.). Možná pro ty opálené štíhlé nohy. To jsem tedy nevěděl, řekl Žofré v autě, že Marx měl i bratra. Voulek řídil a mlčel, i když po pravdě řečeno, taky pro něj to byla novinka. Možná si s Marxovým bratrem spletla toho Engelse, napadlo Žofrého. Lokl si vodky z pleskačky, kterou nosil v kapse. Blbá Američanka, uzavřel s nadhledem vzdělaného Evropana. Za týden Edna (pro Martina to ještě pořád byla dr. Gershwitzová) volala znovu. Potřebovala opravit ledničku. Martin jel tentokrát sám; Žofré chytil slinu, už několik dní vysedával ve Slovenské besedě a chlastal s krajany. Dr. Gershwitzová mu otevřela v šortkách, s brýlemi na čtení na očích, s knihou v ruce. Zavedla ho k ledničce. Budete něco pít? zeptala se. Sklenku vody, prosím, řekl Voulek a otočil ledničku zády k sobě. Odkud pocházíte? zeptala se Edna, když přinesla sklenici s vodou. Z Československa, řekl Martin a opřel o stěnu odmontovaný chladicí rošt. Ó, řekla slečna Gershwitzová. Jedna moje přítelkyně tam byla. V Praze. Kafka. Máte rád Kafku? Ano, velmi, řekl Voulek a začervenal se. Ednu to potěšilo. Tohle asi není váš džob, že? řekla a ukázala na rozmontovanou ledničku. Co je váš džob? Muzikant, řekl Martin. Hrál jsem na saxofon. V baru. Ó, řekla Edna. Máte rád Dextera Gordona? Zbožňuju Dextera Gordona, řekl Martin a zrudl ještě víc. A co je váš džob? nedalo mu. Jsem etnografka, řekla Edna. Upřeně se zahleděla na Martina Voulka. Studuji sexuální zvyky a rituály přírodních národů. Martin cítil, jak ho jako horká sprcha zaplavuje od uší až po palce nohou karmínový ruměnec. Ehm, řekl v rozpacích, zajímavá práce. Ano, velmi, souhlasila Edna. Voulek opravil ledničku, dopil minerálku, schválně si naúčtoval o něco méně a rozloučil se. Za necelý týden volala znovu. Rozbitý zvonek u dveří. Martin přijel a zaklepal. Otevřela mu v šortkách, s brýlemi na čtení na očích a s knihou v ruce. Dobrý den, Martine, řekla a pustila ho dovnitř. Dobrý den, doktorko Gershwitzová, řekl Martin. Kde máte kolegu? zeptala se Edna. Má jinou práci, řekl Martin. Žofré tenkrát asi dospával opici, nebo pracoval na nové. Zvonek byl evidentně v pořádku. Martin se tvářil jakoby nic. Spojil kontakty a požádal Ednu, aby zazvonila. Vše bylo v pořádku. Slezl z žebříku a usmál se na Ednu. Až teď si všiml, že mu připomíná jednu americkou herečku a zpěvačku. Tu s tím dlouhým nosem. Kdysi, s kapelou, hrávali jednu její písničku. Mám tu ještě jeden problém, řekla dr. Gershwitzová. Možná ho budete umět vyřešit. Zavedla ho do ložnice a z nočního stolku vytáhla gumový předmět, svým tvarem i realistickou povrchovou úpravou věrně připomínající mužský penis. Martin ještě nikdy nic podobného neviděl, snad s výjimkou pornografických časopisů, ale tam tomu nikdy nevěnoval pozornost. Znovu cítil, jak rudne. Nefunguje, řekla dr. Gershwitzová a vložila mu ho do ruky. Pokažený motorek, dodala. Dokázal byste to opravit? Martinovi vyschlo v ústech. Věděl, že už je to tady. Bylo mu jasné, že se neocitl v přirozené, předem nepřipravené situaci. Někdo mu napsal roli a on by ji měl zahrát, byť text důkladně neznal. Od svého příjezdu do Ameriky se s nikým nevyspal. Jednak kvůli své ostýchavosti, jednak proto, že neměl čas. Pracoval dvacet dva hodin denně, víkend nevíkend. Chtěl se vypracovat. Díky tomu už v osmdesátém šestém, tři roky po příjezdu do Států, nepracoval pro nikoho cizího, ale měl vlastní firmu. Proč používáte přístroj? zeptal se Edny roztřeseným hlasem, jakoby odříkával naučenou repliku. Věděl, že nesmí couvnout. Přístroj vás přece nedokáže obejmout, řekl a názorně předvedl. Přístroj vás nikdy nechytí a nepoloží takhle na postel, pokračoval. Jedním kolenem si klekl na pelest, mezi její roztažená stehna. Copak vás stroj i vysvlékne? zeptal se a knoflíky Edniny halenky se rozlétly na všechny strany. Když uviděl nahá ňadra dr. Gershwitzové, začal zrychleně dýchat a o překot zápasit se zipem svého žlutého elektrikářského overalu. Tady, nasaď si tohle, řekla Edna přerývaným hlasem a zpod matrace vytáhla prezervativ. Martin Voulek poslechl a rozechvělýma rukama si ho navlékl na bolestivě ztopořený úd. Dr. Gershwitzová taky dlouho neměla muže; oba byli hotoví v okamžiku, kdy se navzájem dotkli svými pohlavními orgány. Prostě mezi nimi přeskočila jiskra a Martinův prezervativ se okamžitě naplnil horkou bílou tekutinou, kterou si přivezl snad ještě z Československa. Chvíli leželi vpletení do sebe a odpočívali. První se zvedla Edna. Jednou za čas to prostě dopadne dobře, řekla s úsměvem, vysvlékla zbytek oblečení a hodila ho na zem vedle postele. Potom se nahá znovu svalila k Martinovi. Co teď s námi bude? zeptal se Voulek, na kterého padl světabol a lomcující melancholie. Jak to myslíš? zaptala se Edna. Co teď? zopakoval otázku Martin. Jak to teď bude? Jak si to všechno představuješ dál? Tak především ještě chvíli počkejme, řekla Edna. A pak to udělejme ještě jednou. Ale tak, abychom z toho i něco měli. A potom? zeptal se Martin. Co potom? Potom se uvidí, řekla Edna. Něco už vymyslíme.